Potkám takhle někdy v létě 2019 Vorla (Honza Obročník, pozn. red.) a že prý organizuje sbírku „matroše“ pro Dinu Štěrbovou do Pákistánu pro horolezeckou školu… A že by se tam možná mohlo taky jet. Ufff, Pákistán, zajímavý! Tam jsem ještě nebyl, navíc dělat doprovod legendě českého výškového horolezectví a jako bonus k tomu udělat dobrý skutek? Proč ne, jdu do toho! Tak nějak začala moje (naše) cesta do vesnice Arando.

Po první schůzce s Dinou se začal rýsovat program naší mise. Spolu s přepravou asi 150 kg horolezeckého vybavení ze sbírky napříč českou lezeckou komunitou nás Dina požádala o následující: „Že prý za vesnicí, kousek nad kampem, jsou jakési skály. Že prý u nich nikdy blízko nebyla, ale z dálky to vypadá, že by to asi prý bylo možné. A bylo by proto super pokusit se tam navrtat pár „sportovně odjištěných“ lezeckých cest.“ Lepší zadání jsme si nemohli přát.

Cesty prý budou později sloužit k výcviku lezecké techniky klientů pokračujících dále na treky po údolí a výstupy na blízkou horu Spantik (7027 m n. m.) a Bargancho (5621 m n. m.). Byl podzim 2020. Kvůli různým krizím to dvakrát nevyšlo, a tak až napotřetí v září 2022 konečně letíme. Já, velitel zájezdu Vorel a mudrující Mudr. David Hodr. Lepší sestavu jsme si nemohli přát.

Přeskočím vlastní cestu, papírování, víza, letenky, nadváhu… To zná každý cestovatel a přesunu se v čase na den našeho příjezdu do Arando. Po první obhlídce terénu je jasné, že prvovýstup bude opravdu velmi velmi zajímavý. Povětšinou dosti nestabilní, vegetací zarostlé plotny s možností téměř nulového přírodního jištění nevěstily nic příjemného pro dělání prvovýstupů v duchu pravidel pískovcového lezení. Ale protože jsem „póvl“, vybral jsem opticky „nejstabilnější“ část sektoru. Dole ve městě Skardu jsme zakoupili čínský benzinový generátor, čínských 50 metrů „dvoulinky“, vážící asi tunu, čínskou soustavu zásuvek, čínskou vrtačku a čínské vrtáky… S jistou dávkou nezbytného optimismu jsme sestrojili pákistánskou verzi akumulátorové vrtačky a následující den vyrazili do skal.

Pocity byly opravdu velmi smíšené. Na zadku mne tížila „pakiakuvrtačka“, za zadkem půl zvědavé vesnice Aranďanů, štáb kameramanů, zvukařů, dronařů a kdovíjaké další havěti. Pamatuji se, že velmi těsně před nástupem se ke mně přitočil Vorel: „Nechceš se na to, vole, ještě vysrat? Hodíme to nějak přes támhleto roští z boku a bude klid.“ Bohužel Póvl je Póvl a refrén našeho songu: „Nebuď ZM*D, onsajt nebo SMRT,“ mi nenabízel příliš prostoru k úhybnému manévru. Takže pomodlit se a vyrazit pěkně odspoda na ostrým konci, vzhůru lesknoucíma se plotnama.

(Poznámka autora: Zde si dovolím jednu malou, ale velmi velmi důležitou technickou odbočku k mé aktuální lezecké de-formě, přibližující stav mé mysli a dokreslující míru mé „lezecké odrzlosti“, pustit se v tomto stavu do neznámého terénu: 2019/2020 – borelióza, září 2020 – zlomená tři žebra, duben 2021 – komplikovaná zlomenina levého zápěstí, listopad 2021 – ukopnutý zlomený malíček, leden 2022 – šroubovaná fraktura zevního i vnitřního kotníku. Tak asi tolik jsem měl „nalezeno“ za poslední dva roky.)

Tak tedy vyrážím… První metry, kamery a zvuk běží. Třepu se tak nějak víc vnitřně, ale i to stačí. Stojíce na ničem, držíce se ničeho, po pár metrech řvu dolů: „Vorle! Vole nahoď rychle generátor!“ Vrtám! Ufff, naštěstí to vrtá. První nýt. Paráda, asi se už nezabiju. Ani omylem nechceš spadnout v pětkový plotně s čínskou „dvoulinkou“ na sedáku. Klidním tep a mysl, asi to nějak půjde. Pokračuji směle dál. S každým ulezeným metrem těžší o vymotanou „dvoulinku“ k mé „akuvrtačce“, a tak dále ještě čtyřikrát než osadím řetěz . Huráááá! Žiju! První cesta v Arando je na světě!

Opět malý posun časem o pár dnů později… Prostě jsme to s Vorlem dali! Čtyři krásné odjištěné cesty, drobné terénní úpravy pod nástupem a následující den malá horoškolička pro místní děti. Poprvé v životě vidí sedáky a lezečky, které jsme dovezli z Čech. Učíme je navazovat se a jistit. V údolí jim tak přibyla nová atrakce a aspoň už třeba nebudou jenom lozit po travinách, naboso a sólo. Hrdě tedy můžeme prohlásit a oznámit vznik toho času dle dostupných informací teprve druhé sportovní odjištěné lezecké oblasti v celém Pákistánu – sektor se jmenuje Czech Rock! (TOPO)

Aktuálně jsem se od Najafa, místního „šerifa“, dozvěděl, že se existence oblasti už za několik málo týdnů po našem odjezdu rozkřikla po okolních údolích a těší se nadprůměrnému zájmu. Oblast a námi dovezený lezecký materiál bude využíván zejména jeho cestovní agenturou „Arando Adventure Pakistan“ k výcviku jeho klientů před výstupem na okolní kopce, bezpochyby ale bude navštěvována i jinými agenturami z údolí. Všechny tyto aktivity by se měly stát hlavním a doufejme udržitelným zdrojem financování české nemocnice ve vesnici Arando, kterou tu před patnácti lety založila a do dnešního dne stále podporuje Dina Štěrbová a další drobní přispěvatelé.

Co napsat závěrem? Ještě se mi nestalo, abych lezl a zároveň tím možná třeba zachránil mnoho životů, a to doslova. Dobrý skutek byl vykonán. Nebylo to úplně jednoduchý, ale bylo to krásný. Pro mne vše navíc mělo hluboký smysl. Doufám, že stejný smysl to bude mít pro „Arando people“ a jejich nemocnici. A jaký bude zbytek příběhu? Jak by řekli místní: „Inshallah!“

__________________________

Tento text volně navazuje na velký rozhovor s Dinou Štěrbovou. Do Pákistánu se letos vypravila už po jedenadvacáté a ve vesnici Arando už 15 let pomáhá místním lidem. Společně s Víťou Dokoupilem tu postavila nemocnici Czech Hospital, vodovod, opravila školu a mnoho dalšího, pozn. red.