Zmoknout v horách není nic moc. Zmoknout ve středověkém městě se zdá až patřičné. Autor text píše napodruhé, tentokrát v Českém Krumlově v dešti – první text totiž zemřel o týden dříve spolu s chytrým telefonem jedno ráno na jednom výletu do Alp. Cíl: čtyřky.

Skupinka tří vyráží autem již ve čtvrtek, Marťa se přidá cestou, Ratlík dorazí v neděli z Chamonix. Zatímco prvotní čtveřice v podobě: Vrtule, Česťa, jihomoravská dívka Marťa žijící v Grenoblu a Jáchym Srb (stárnoucí mladá hvězda pražského alpinismu, pozn. aut.) podnikají výstup na Gran Paradiso, já se aklimatizuji v Hájku u Červeného Újezda (397 m n. m.) v podobě člena svatební kapely na veselce svého kamaráda.

O pár dní předtím potkávám Jáchyma na prvním koncertu dua Husy Vrány v Rybárně na Kampě a radostně zjišťujeme, že jedeme na stejný výlet. Jáchym se galantně nabízí půjčit cepín. Činím životní rozhodnutí a přijímám.

Letenky kupuji na poslední chvíli, 3200 Kč; do Milána s lahodným přestupem v Polsku: Poznań-Ławica (94 m n. m.). Transfer využívám k odpočinku v komářím lesíku u letiště po náročné aklimatizaci předchozího dne (noci).

Po sedmi hodinách letecké přepravy, jednom shuttlu a třech vlakových přestupech dojíždím vítězně autobusem pozdě večer do Aosty (583 m n. m.). V sympatickém nocležním zařízení Locanda Mami usínám za bouřky na posteli velikosti kingsize, dlouhé cca 175 cm, vedle krabice s půlkou pizzy.

Snídám pizzu, potkávám skupinku, vyrážíme. Po krátké cestě, proložené kolektivním útokem na Conad a Ratlíkovými historkami z předešlého měsíce, a to s hlavním důrazem na dekáčový cyklovozíček Dana Podráského a zálibu téhož člověka v co nejodpudivějších lezeckých terénech (připravujeme také článek, pozn. red.), vyrážíme po přebalení na parkále a dalším kafíčku vzhůru do hor.

Rychlé tempo nás dostává k lechtivému přebrodění divočejší horské řeky. Zhruba ve 2 700 metrech na mne poprvé padá deka. Nepomáhají těstoviny ani nedojedený dezert z vedlejšího stolu na chatičce Mezzalama (3036 m n. m.). Má aklimatizace se vyplácí. Až ibalgin mi dopřává spánek trvající zhruba 30 minut. Je 3:40 ráno, Vrtule mnou opakovaně zatřese a budím se relativně svěží. Čeká nás dalších tisíc výškových na vrchol Pollux (4092 m n. m.). Hezký to kopec, spíše turistického rázu, s jedním špuntovým místem s řetězy. Těmi mi později toho dne středně nesympatický guide italské provenience málem podráží nohy. Když se ohradím: „Mohli byste dávat pozor?“ „Ne, lézt nejištěný je ohrožující pro všechny kolem!“ seřve mě. Následně tutéž část sóluje také.

Vršek Polluxu září krásně proti azuru skoro jako jeho jmenovkyně. Podáváme si vesele ruce na vrcholu.

Po sestupu cestou k Bivouac Rossi e Volante (3778 m n. m.) na mne znovu padá deka a do plechové kostky na útesu dolézám už lehce nepoužitelný. Asi vypadám zeleněji, než se zdá. „Zvládneš sejít?“ pokládají mi otázku spolulezci. Číňánek se sýrem, ibáč a měkkoučký spacák na palandě však úspěšně oddalují sestup. Další noc s bolestí hlavy a budíček ve 2:30 ráno věci příliš nepomáhají, jsem však natěšený, začínáme stoupat na příhodně blízkou Roccia Nera (4075 m n. m.) s následným plánem přechodu s lezeckými pasážemi hřebenu Breithornů. Dostává se nám krásného výhledu na východ Slunce nad walliskými Alpami a mně i dalšího ibalginu od Česti. Prášek už ale moc nezabírá. Bouřka má přijít po obědě, a tak je potřeba přidat. „Nechceš se navázat?“ nabízí Česťa lehce starostlivě. Odmítám, načež nalézám špatně do jednoduchého mixového terénu a házím si cepín o pár metrů níž. Následně se při lezení krátkého ledového žlábku snažím dělat známé pohyby, žlábek mám však jaksi v mlze.

Dolézám na hřebínek, který se svažoval ke slaňovacímu štandu. To se již trošku motám, cepín si raději nechávám v ruce, co kdyby. Ten se následně hodí. Nad slaněním zakopávám mačkou a následný polet brzdím nejspíš máchnutím Jáchymova cepínu, dopadám na břicho na polici tak metr od hrany pomyslné díry do pekla. Přistávám vedle Česti, který tam čekal, aby mohl slanit dolů asi 30 metrů převisem. Díváme se na sebe s poblíž stojícím Česťou. Pohled v jeho očích chybně identifikuji jako zděšení. Další den v údolí se při společné konzumaci penne carbonara dozvídám, že šlo z části o držení výbuchu smíchu. Já oplývám také směsicí emocí, ale smích v mixu chybí. Slaňujeme a zbytek skupinky pokračuje v něčem, co snad bude ještě hezký den. Přidává se Vrtule – Breithorny čekají.

Já a Marťa se vydáváme do bivaku nabrat síly. Zde má aktuální kognitivní nula způsobí, že ještě stihnu rozmontovat okno, kterým vylézám ven na toaletu potom, co docházím k závěru, že mne dříve sestupující Španěl zamkl na petlici, která se mi nepodařila zevnitř otevřít. Následně sestupujeme i my. Pár set výškových a jako mávnutím proutku už zase skáču po kamenech. Po večeři na chatičce Mezzalama nám mladá chatařka na účet podniku přináší i onen dezert, tentokrát nerozjedený a se šlehačkou. Vytušila správně, že mám dnes narozeniny. Náš A‑tým je také při chuti a po cestě dolů si ještě dává dezert v podobě pozdního výstupu na Castor (4225 m n. m.).

Další den na parkále moudře vyhodnocuji, že Matterhorn (4478 m n. m.) tam bude i příště, a já potřebuji rest day. Poněkud laškovně vybírám, že odpočinkovému dni dám podobu výstupu na Gran Paradiso (4061 m n. m.), Marťa odjíždí zpět do Grenoblu a zbytek do Cervinie.

„J’ai raté mon bus,“ („Nestihl jsem autobus,“ pozn. red.) osvěžuji francouzštinu a na dva stopy se sympatickými bilingvními důchodci z údolí Aosty dojíždím na konec líbezného údolíčka Valsavarenche.

V pravé poledne míjím půlku Itálie sestupující dolů z ráje a absorbuji obrovské množství zamračených pohledů guidů vedoucí všelijaké skupinky. Jeden to nevydrží a ptá se: „Kam jdeš? Snad ne nahoru?!“ Má odpověď ho nepotěší. S gestem křičí „La neige est merde!“ („Sníh stojí za hovno, pozn. red.) Opět odvětím: „Oui,“ a pokračuji vzhůru. Zhruba ve 3500 metrech potkávám tříčlennou skupinku jdoucí ve stejném směru. Říkám si: ‚Co je to za idioty? Tady a v tuhle hodinu?‘ A hele, Češi. Rychle se spřátelíme a vzhledem k opravdu tekutému stavu sněhu na ledovci tentokrát nabídku o navázání neodmítám. Výhled, tuňák a hurá dolů, jsme snad na celé hoře sami. Krajánky začíná lechtat výškovka, tak promptně sjíždíme tekutinou k napěchované Rifugio Vittorio Emanuele II. Nakonec sbíhám i poslední část napřed, paní s naší pizzou v kempu mi do telefonu oznamuje: „Presto, presto!“ Už musí zavírat.

Příjemný odpočinkový den (dva tisíce nahoru, dva dolů) zakončuji s pivem Ichnusou v ruce, v kruhu nově nabytých přátel. Další den se všichni shledáváme v Aostě a místo dalšího dobrodružství na Danderánu (Dent d’Hérens, 4173 m n. m.) se rozhodujeme pro celodenní skupinovou pohodindu.

Ráno v Martigny v kostelíku zapaluji svíčku za ty, co měli v horách o tu trochu méně štěstí.

NOVÉ POZNATKY:

• Věci lze šponovat dlouho, však za cenu rostoucího rizika.
• Ve chvílích zvýšeného rizika dbej správné metodiky pohybu v horách.
• Nepodceňuj aklimatizaci, a to ani v Alpách.
• Nové boty testuj v kontrolovaném prostředí.
• Mačka jde utáhnout ještě o jeden stupínek víc, než si myslíš.
• Pozdní start může přinést vícero nebezpečenství…
• Nezapomeň šumáky do kopce a na ledovec.
• Do hor jezdi často a s přáteli.