Když jsem 24. prosince stoupal po Velké čínské zdi podél obřího nápisu 忠于毛主席 (Loajalita předsedovi Maovi), nemaje tušení, kam ten den dojdu, kde v té zimě přespím, přemýšlel jsem, zda jsem se už doopravdy nezbláznil.

Tomu by mimo jiné nasvědčoval i fakt, že jsem si při cestě ke zdi černým taxíkem prozpěvoval s taxikářem místo koled revoluční písně, například 东方红 (Východ rudne) a ptal se jej na otázky se stranickou tématikou, díky kterým si mě bude tento soudruh asi pěkně dlouho pamatovat.

Důvodem celého toho činění nebude nějaká duševní nemoc (snad alespoň ne vážná, pozn. red.), ale láska k zemi, jazyku, kultuře a tomu typickému organizovanému chaosu. A když to smícháme s nedostatkem času na plánování před odjezdem a přidáme touhu po dobrodružství, získáme takové nadšení, díky kterému není ani tvrdé sedadlo při 4000 kilometrech vlakem tak tvrdé, místní vzduch není tak znečištěný a jihočínské dialekty nejsou tak nesrozumitelné.

Jak to ale dopadlo na Čínské zdi? Poté, co jsem prošel zrekonstruované přelidněné i liduprázdné původní úseky, kde na některých úsecích původní zdi byl postup dost lezecký s nebezpečím pádu z několika desítek metrů (vše samozřejmě bez jištění), jsem zjistil, že s přibývajícím věkem dostávám rozum a pud sebezáchovy se objevuje i u mne. Jak jsem sám prostupoval terénem, uvědomil jsem si, že se držím nějak křečovitě. Cítil jsem strach.

Po slezení na pevnou zem se mi při pohledu na klesající slunce do mysli vynořovala otázka, kde strávím noc.

Jak mi zmrzla voda v láhvi a při každém kratičkém zastavení jsem cítil zimu, věděl jsem, že na Čínské zdi to nebude. I přes prvotní nepřipravenost jsem tedy udělal vše pro to, abych zde nemusel v ‑10° C na Štědrý den bivakovat pouze ve žďáráku a péřovce. Cílem bylo přežít. Spustil se tedy závod s denním světlem a já co nejsvižnějším tempem spěchal kupředu, ačkoliv jsem nevěděl, zda-li tam najdu cestu do civilizace…

Obrovské štěstí (a schopnost domluvit se) ale zapříčinilo, že jsem ještě ten večer ulehl do postele v ložnici sdílené s Rusem a dvěma Číňankami v pekingské ubytovně, další den navštívil Náměstí Tian´an men (kde se vlastně nikdy nic neodehrálo), prohlédl balzamované tělo Velkého kormidelníka předsedy Maa a v následujícím týdnu projel půlku Číny, navštívil kamarády v Xi´anu, Šanghaji, přespal na čínské vysokoškolské koleji v pokoji pro osm studentů, poznal spoustu nových lidí a mluvil, mluvil, mluvil…

Bylo velmi zajímavé trávit Vánoce a západní Nový rok v zemi, kde nic takového neslaví a rudá barva je spíš než s Vánocemi spjata s režimem a Komunistickou stranou… V každém případě jsem se jako vždy rád vrátil na západ, kde vládnou „zlí kapitalisté“.

Sinofil Martin Jech ve svém živlu (f: MJ)