Nad Prachovem se pomalu stmívá: „Ještě poslední cestu. Vylezeme si tady ten komín na Mnicha a pak půjdeme.“
„Ok, ale jdeš první,“ přitaká mi parťák, který je v lezení stejně zběhlý jako já.
Jsme poprvé na písku bez zkušenějšího doprovodu. Doteď jsme lezli všechno, co mělo v názvu „stará cesta“ a nebylo to vyšší než pár metrů.

Mnich byl jiný, byl ohromný, ale cesta nahoru nevypadala těžce. Máme lano z fesťáku (bylo ve slevě), máme sedáky a pár ocelovek, karabiny a asi pět smyček, které ani jeden z nás neumí zakládat.
V tomhle případě to ovšem nevadí, v celé cestě nenacházím jediné zajistitelné místo, takže lezu v duchu hesla „z komína se nepadá“ (založitelných smyček je v té cestě zhruba 20, pozn.), lehce vyděšen, ale úspěšně, se doplazím na vrchol možná nejdominatnější věže v celém skalním městě, doberu, zapíšeme se do vrcholovky a začneme se rozhlížet po slaňáku.

„Na týhle skále prostě není slaňák, vidíš ho snad někde?“
„Přes co se teda slaňuje?“
„Možná přes tuhle pásovinu?“ (hvězdice na dobírání, pozn.)
„Hele, to je hovadina.“
„Máš lepší nápad? Za chvíli je tma.“

….

Sjíždím opatrně kolmou, zhruba dvacet metrů vysokou skalní stěnu, dole na sebe s parťákem kývnem, jdeme stáhnout lano.
Teda, mysleli jsme si, že jdeme stáhnout lano, hrana díry vrtaná do železného čtyřhranu se krásně zakousne do lana a nepustí.
„Ty vole, já věděl že je blbost to tím provlíkat… Co teď?“
„No, lano tady nenecháme, někdo musíme nahoru a najít ten blbej slaňák.“
„A jak to jako chceš udělat?“
(Technická vsuvka – víš, co je to prusík? My dva nemáme nejmenší tušení, že něco jako prusík existuje.)
Kamarád se tedy „vytáhl“ těch dvacet metrů za pomocí odrážení se od stěny a dobírání osmy.

„TAK COO, JE TAM NĚKDE TEN SLAŇÁK?“
„Kulový tady je.“
„COO?“
„ŽE NIC NEVIDÍM.“
„TAK CO TEĎ?“

…

Parťák cvaká do jistící hvězdice jednu ze svých ocelovek, s vědomím, že ji obětuje za možnost konečně odsud vypadnout.

„ZKUS TAHAT LANO.“
„JOO, JDE TO BLBĚ, ALE JDE.“
„KONEČNĚ, JDU DOLŮ.“

…

Směsici emocí, které se v nás perou, lze popsat jako frustraci, vztek, fyzické vypětí. Samozřejmě, že ocelovka si mezitím pěkně sedla a lano se přes hranu skály opět ani nehlo.

„No, tak teď jdeš teda ty, já už ti na to…“

Jdu.

Zhruba o čtvrt hodiny později, stojím na vrcholku skály ozářeném jen tisícem hvězd. Všechno mě bolí, nic nevidím, k tomu tady nahoře dost fouká, takže ani nic neslyším. Někde tady do háje musí bejt ten zatracenej slaňák.
Pochopitelně. O metr níž, přesně na druhé straně skály, než kde jsme celou dobu šaškovali. Vlastně netuším, jak jsme ho mohli přehlédnout. Konečně zakládám slanění, a celkem svižně začínám sjíždět do hloubi noci.
(Technická poznámka číslo dvě – Naše lano má asi 55 metrů, slanění na téhle straně skály má 30 metrů, a je tedy pro jistotu rozdělené na dvě délky, což já pochopitelně přehlížím.)

„Hele, zpomal, nikde tady dole nevidím lano.“
„To mě fakt překvapuje, je tma jak v p…“
„Ne, fakt, podle mě nemáš konce na zemi.“
Citelně zpomaluju, nohama si kontroluju neznatelné obrysy lana pod sebou, najednou promáchnu naprázdno, okamžitě zastavuju, pěvně svíraje konce lana.

„Sakra, měls pravdu!“
„Jak jsem vysoko?“

„Těžko říct, podle hlasu tak 4–5 metrů“
„Ale je tu komín, když se zkusíš rozepřít, mohl bys to slízt.“

Mohl.

Zkoušel jsi někdy slézat neznámým rozpěrným komínem, nejištěn, poslepu a s jedním koncem lana v zubech?
Stojíme pod skálou, zcela mlčky motám lano, nikdo si netroufne nic říct, po chvíli se však začneme oba nahlas smát.

“Na tohle slanění nezapomenu.” (fotomontáž: Standa Mitáč)