Nakrátko střižené světlé vlasy, zubatý úsměv a pevný stisk ruky. Pokud v Labských pískovcích uslyšíš vrtačku, máš velkou šanci, že to bude zrovna on. Chris-Jan, pokrývač z Drážďan, patří k mladší generaci německých prvovýstupců, kteří dělají moderněji laděné cesty v Labáku (a vícedélky všude možně po světě, pozn. aut.).

Zrovna Chrisovo jméno v průvodci většinou znamená logické linky, kde tě nečeká žádné skryté zlo – v těžších pasážích lépe jištěno, když jdou smyčky, tak méně háků, a když terén zlehkne, tak adekvátní odlez. V Labáku začínal tvořit zhruba před 15 lety a jeho prvotiny, pokud nejsi z Krasu, asi budeš znát: třeba Hradčany (Xa) na Pražskou stěnu, nebo Karlovarské oplatky (IXb) na Karlovu stěnu.

Když jsme se potkali minule, byla super podmínka – chladno, drželo to. Chris si však stěžoval, že mu je strašná zima a že nejraději leze při dvaceti stupních. Prý klidně na sluníčku. „Za tepla se mi prostě leze lépe. Když je chladno, tak necítím prsty a jsem celkově zatuhlý.“ Má to prostě trochu jinak. A nejen tohle. Sice přelezl pár Xcéček, ale nikdy pořádně netrénoval. Více už v krátkém povídání.

Když vezmeme v úvahu třeba posledních pět let… Kolik procent svého lezeckého času trávíš děláním prvovýstupů a kolik samotným lezením?
Myslím, že je to padesát na padesát.

A když jdeš lézt, co jsou pro tebe momentálně největší výzvy?
Na písku mám teď trochu problém – došly mi cíle. Klasické cesty úplně nevyhledávám a výkonnost už nemám tak dobrou, abych mohl lézt těžké moderní věci.

Co nějaké nápady typu „za jeden den vylézt tolik a tolik věží/cest“?
Tohle mě taky moc nebere. Ani sbírání vrcholů. Dal bych si spíš výzvu „kolik borháků dokážu osadit za jeden den“. (směje se)

A kolik by to bylo?
Za jeden den v Labáku maximálně 12. (směje se)

Z pohledu prvovýstupce… Jaká jsou specifika dělání cest v Sasku a v Labáku?
V Labáku se mi líbí kvalita skály. Taky tam ale musíš cesty dost čistit – kartáč, pilka a tak dále. Letos jsme hodně chodili na masiv Boubín, kde byla jedna cesta od Vládi Nehasila. Přidali jsme tam asi šest dalších. Pěkné věci, ale chtělo to hodně toho čištění.

V Sasku zase musíš brát v úvahu pravidla – cesta by měla být minimálně tři metry od sousední cesty a vzdálenost mezi vrtanými jištěními by měla být minimálně tři metry.

Raději dáváš kruhy nebo borháky?
Preferuji borháky. Váha v batohu je podobná, a když vrtáš jištění po třech nebo čtyřech metrech, tak řada kruhů by vypadala jako pěst na oko. Navíc se tak lépe rozliší moderní cesta: borháky, od té klasické: kruhy. A nakonec, borháky se trochu lépe cvakají.

Měl jsi někdy touhu udělat cestu takovým stylem, aby se dala těžko zopakovat? Vyhnat jištění co nejvýš?
Moje nejstarší prvovýstupy mají trochu dobrodružnější nádech a jsou v nich větší odlezy. Úplně první cesta vede na věž Lamm v Rathenu vedle Lokomotivy. Je to VIIIc a jmenuje se Freiwillige Überstunden. I moje nejstarší cesty v Labáku mají jištění trochu dál od sebe, ale morálovky jsem nikdy nedělal.

Jak vzpomínáš na prvovýstup Sheherezade (Xc) na Friensteinwarte v Sasku?
Dobrá cesta, ale až moc těžká. Nezvládl jsem vůbec odbouldrovat spodní pasáž. Robert (Leistner) má delší rozpažku, a tak to vyřešil skokem. Ani jednomu z nás se to však nepovedlo vylézt na RP.

Jaké jsou tvoje TOP 3 prváče v Labáku a v Sasku?
Pane jo, to je hodně těžká otázka. (Chvílí přemýšlí, co vybrat ze svého listu, postupně z něj padají nějaká jména, ale nakonec se rozhodujeme, že si vezme nějaký čas na rozmyšlenou a pošle své TOP 3 trochu později. Tady jsou, pozn. aut.)

Dlouho jsme se o tom nebavili, ale co si myslíš o možném otevření masivů v Sasku? Je nějaká naděje z hlediska ochrany přírody?
Diskuse stále probíhá, ale máme i velký problém uvnitř samotné SBB (lezecký spolek Sächsischer Bergsteigerbund, pozn. aut.). Máme v kodexu psáno, že lezeme jen na věže. A členové spolku se bojí, že pokud by se začalo lézt na masivy, mohli bychom paradoxně v budoucnu přijít o naše věže. Takže se raději udržuje status quo. Podle mě hlavní problém není v ochraně přírody, ale mezi samotnými lezci. A je to škoda – mám spoustu nápadů na cesty, co by šlo udělat na masivy. (směje se)

Kdyby se masivy otevřely, kam bys naběhl jako první?
Vlevo od Untertanu na Affensteinech.

Zmínil jsi mi nedávno trofej „Bohrkrone des Jahres“ („Prvovýstupecká koruna“, pozn. aut.). O co jde?
Je to taková novinka – vymysleli jsme ocenění pro nejlepšího prvovýstupce určitého roku. Za loňský rok to vyhrál Thomas Küntscher. Na Felsensportturm v Rathenu se mu povedlo udělat super IXc. Něco má i na Mittlerer Torstein, také IXc. Vybíráme to s kamarády jako jsou Tino Tannenberger, Sebasthian Thiele a další. Taková neoficiální anketa mezi saskými prvovýstupci, spíš legrace.

A kdo je teď nejlepší lezec v Sasku?
Myslím, že v současnosti je to určitě Michael Scharnweber. Dělá sem tam nějaký prváč, ale hlavně opakuje hodně husté věci – třeba XIa, což je bez maglajzu masakr. Na kusovku nedávno vylezl třeba Stachelbär na Grosses Bärenhorn (Xc, XIa RP, pozn. aut.). Spoustě mých nejtěžších prvovýstupů udělal RP přelezy kolem Xc… Figuruje také ve výkonném šestičlenném výboru SBB.

Co je vlastně tvůj nejtěžší RP přelez na písku?
Myslím, že Boží muka (Xb) na Růžovou věž. Nacvičováním jsem strávil čtyři dny, což moc často nedělám. Přišlo mi to spíš jako Xc. A bez maglajzu mám v Sasku nejtěžší přelez asi na Teichsteinwächter, Casino Royale (Xc). Je to moje vlastní cesta přes pět kruhů. (Na sportovkách Chris-Jan vylezl 8b ve španělské Chulille, pozn. aut.)

Lezeš své cesty rád na RP?
Nejdříve se mi do toho moc nechce, v den prvovýstupu určitě ne – to jsem unavený z práce, ale pak třeba za dva týdny mi to začne vrtat hlavou a vrátím se. Co se týče opakování cest v Sasku, beru to tak, že první výzva je vůbec vylézt AF nahoru, druhá výzva je potom RP. Ne všechny cesty má však smysl lézt stylem RP.

A kde ses nejvíc bál?
To vím přesně – Turm am Verborgenen Horn, název cesty: Horrorstreifen. (směje se) Je to od Jürgena Höfera. Je to psané za IXc, RP Xa, ale skutečná obtížnost kroků mi přišla spíše IXb. Akorát že ty kroky děláš tak daleko od kruhů, že zatínáš jako v desítce. Nejdřív totiž lezeš plotnou, která se překlopí do kolmější stěny. A tam tě potká klíčové místo – tak blbě jištěné, že kdybys spadl, proletíš se až do té plotny pod sebou. Zkusil jsem si nejdříve dvakrát cvičně odskočit pod klíčem, jistič mě chytil do měkka. A na třetí pokus jsem to dal stylem „OS nebo smrt“, akorát už to nebyl OS. (směje se)

Na co se ještě těšíš v letošním roce?
Mám nějaké nápady a projekty… Ale jak jsem říkal, musím trochu zesílit.

Trénuješ?
Ne. (směje se)

A trénoval jsi někdy?
Ne. Nikdy pořádně. Zajdu občas v zimě na umělku, ale spíš za zábavou. Doma nechrtím žádné lišty, boudrovku, nic. Lezu, protože mě to baví. Venku na skalách jsem třikrát týdně, což beru jako trénink. Žádnou gymnastiku jsem jako dítě nedělal. Těžím z toho, že mě tatínek začal brát do skal už v mých třech letech. Ve dvanácti jsem začal lézt v organizované skupině a v 17 letech jsem se přesunul na ostrý konec lana v Sasku. Moje první sedmička byl Andacht (VIIb) na Papststeinu. (směje se)