CESTA PŘES RYBU

1200 METRŮ BEZ NÝTŮ

Dru­há noc ve stě­ně plá­no­va­ná neby­la. A do toho Igo­ra Kolle­ra ješ­tě vyspr­cho­val vodo­pád ve ved­lej­ší „Via dell’I­de­alle“, kde byl nabrat vodu. Spo­leč­ně se svým 17letým par­ťá­kem Jin­d­rou „Čum­pe­lí­kem“ Šustrem je čeka­la nepří­jem­ná noc bez jíd­la.

Měli však štěs­tí, že se jim poda­ři­lo najít ale­spoň tro­chu dře­va, kte­ré do ces­ty popa­da­lo ze stav­by lanov­ky. Do půl­no­ci tak v již­ní stě­ně Mar­mo­lá­dy sví­ti­lo světýl­ko malé­ho ohníč­ku, nad kte­rým suši­li oble­če­ní. Ne všech­no se však poved­lo usu­šit, tak­že o tep­lé věci se nako­nec muse­li podě­lit…

O „Rybě“ už bylo napsá­no hod­ně (tře­ba tady, pozn. red.). Pří­nos toho­to člán­ku má být hlav­ně v novém původ­ním videu, kte­ré doku­men­tu­je výpra­vu dvou čes­kých lez­ců, Tomá­še Lukáš­ka a Ond­ry Haš­ka z týmu Soko­lí­ků ČHS, do této slav­né čes­ko­slo­ven­ské ces­ty již­ní stě­nou Mar­mo­lá­dy.

Zmí­ně­ná dvo­ji­ce Koller-Šustr „Ces­tu přes rybu“ udě­la­la v roce 1981. Kla­su teh­dy dali VII A1, při­čemž ces­ta měří 1200 met­rů. Název zís­ka­la pod­le jes­ky­ně ve tva­ru ryby při­bliž­ně v polo­vi­ně stě­ny. Na tu dobu to byl vel­ký počin, kte­rý v Alpách způ­so­bil roz­ruch a zájem teh­dej­ších nej­lep­ších lez­ců – zejmé­na tím, že prvo­vý­stup se pove­dl bez pou­ži­tí expanz­ních nýtů. (Do prv­ních délek někdo dodal nýty na štan­dy a někdo dal­ší je roz­mlá­til kla­di­vem. Někte­ré se dají pro­vléct, pozn. red.) Sice uply­nu­lo přes 40 let, ale tohle umě­lec­ké dílo si drží svo­ji pověst i do dneš­ních dní. Obtíž­nost vol­né­ho pře­le­zu se ustá­li­la na 9- UIAA (7b+ fr.).

JINDROVO ZMIZENÍ

Že Igor ces­tu lezl s Jin­d­rou Šustrem, byla cel­kem náho­da. Igo­rův stá­lý par­ťák na podob­né výstu­py byl tou dobou Andrej Beli­ca. Ten však odjel na expe­di­ci na Kan­čen­džen­gu, a tak Igor zůstal na léto sám. Na posled­ní chví­li shá­něl spo­lu­lez­ce a pomohl mu Hon­za „Dro­bek“ Krch: „Zkus Jin­d­ru. Je mu sice jen 17 let, ale v hla­vě to má srov­na­né. Do toho kopec prvo­vý­stu­pů v Kra­se, něco i v Tatrách. Budeš spo­ko­je­ný.“

Nemý­lil se, nako­nec to pod­le Igo­ra i před­či­lo Drob­ko­va slo­va. A to s Jin­d­rou spo­leč­ně před „Rybou“ nevy­lez­li ani metr. Pros­tě při­šli pod nástup, tam se navá­za­li a zača­li… „Jin­d­ra se cho­val, jako kdy­bychom spo­lu lez­li 20 roků. Šlo to jako po más­le. Zla­tý, per­fekt­ní cha­lan,“ vzpo­mí­ná Igor.

Už když se vra­ce­li z úspěš­né­ho prvo­vý­stu­pu, vědě­li, že to půjde vol­ně a že to musí zku­sit. Jen­že, násled­ný vývoj Jin­dro­va zapá­le­ní pro věc popi­su­je Igor: „Tři měsí­ce před odjez­dem: ‘Jas­ně, jas­ně, super!’ Dva měsí­ce pře­dem: ‘No, nevím.’ Potom bylo těž­ké ho vůbec sehnat – ješ­tě neby­ly mobi­ly. A měsíc před odjez­dem Jin­d­ra úpl­ně zmi­zel a nedal se najít…“ Prv­ní vol­ný pře­lez ces­ty tak nako­nec udě­la­la až o šest let poz­dě­ji dvo­ji­ce Heinz Mari­a­cher (viz Mon­ta­na 6/2022, pozn. aut.) a Bru­no Pederi­va.

SEBEVRAH Z RAKOUSKA

A jak to šlo s Jin­d­rou Šustrem dál? Dva roky po „Rybě“ pře­stal lézt… Teď žije v Brně, ale s Igo­rem se potká­va­jí vel­mi málo. Jed­nou se Igo­ro­vi poda­ři­lo dotáh­nout ho na fes­ti­val Hory a měs­to, to se psal rok 2010. Na tuhle akci dora­zil také Rakušan Han­sjörg Auer, kte­rý vyle­zl „Ces­tu přes rybu“ sty­lem free solo, za nece­lé tři hodi­ny, v roce 2007.

„Kdo tro­chu zná cha­rak­ter té ces­ty, tak chá­pe, že to teh­dy byla pec­ka. A stá­le to ve free solo­vá­ní odpo­ví­dá Hon­nol­do­vu pře­le­zu El Capa,“ hod­no­tí Igor. Papí­ro­vě podob­nou obtíž­nost vyle­zl free solo taky Alex Huber, když si vybral ces­tu „Has­se-Bran­dler“ 8+, 550 m v sever­ní stě­ně Cimy Gran­de. Ale sám potom pro­hlá­sil: „Sólo ‘Ryby’ je jiný level.“

V „Ces­tě přes rybu“ musel Han­sjörg dělat bez jiš­tě­ní deli­kát­ní kro­ky na tře­ní, tahy za malé dír­ky, odtla­čo­vat se za hran­ky a sto­pro­cent­ně věřit, že mu nikde nestře­lí noha. „To je pří­šer­ná před­sta­va,“ říká Igor. Když se o tomhle free solu dozvě­děl, měl roz­pa­ky, že se jed­ná o něja­ké­ho sebe­vra­ha. Ale po tom, co se popr­vé potka­li, si zača­li oka­mži­tě rozu­mět. „Straš­ně těž­ce nesu, že už není mezi námi. Byl to skvě­lý člo­věk. Tako­vých je málo,“ uza­ví­rá Igor Koller. (Han­sjörg Auer zemřel pod lavi­nou v Kana­dě v roce 2019, roz­ho­vor s ním dohle­dáš v Mon­ta­ně 1/2019, pozn. red.)

V RYBĚ „PRACOVNĚ“

LUKÁŠ ONDRÁŠEK

Krá­sa pohy­bu ve stě­ně s mini­mem mate­ri­á­lu a klid­nou hla­vou je povzná­še­jí­cí. Ten­to­krát tomu bylo jinak. Obéz­ní batoh s foťá­kem a objek­ti­vy mne tížil již z doli­ny. Ne nadar­mo si na vět­ši­ně akcí vysta­čím s malou akč­ní kamer­kou. Pro­jekt v tak­to vel­ké stě­ně musel uzrát jako víno a nyní nasta­la ta chví­le. Ces­tu stě­nou jsem již znal a roky odří­ká­ní ve škol­ní lavi­ci při výu­ce foto­gra­fic­ké­ho řemes­la se snad zúro­čí.

„Naši říka­jí, že půjdu na štu­di­je, abych byl pánem a nemusil pako­vat bed­ny jako mamin­ka.“ (…) „Nojo, syná­ček by stá­le lezl někde po kop­cích a pořád­ná prá­ce nikde.“

Logis­ti­ku jsem zvo­lil násle­dov­ně. Jed­na bez­zr­ca­dlov­ka, dva objek­ti­vy, dva bez­drá­to­vé klo­pá­ky a Gopro bor­cům do kapsy. V malém úder­ném týmu Stou­pa (Dušan Janák, pozn. red.) a já pro­ra­zí­me lin­ku, kte­rou budou násle­do­vat Tom a Ond­ra. Bude­me klu­kům pod námi házet moud­ra o pohy­bu ve stě­ně na hla­vu a u toho čekat, jest­li se usmě­jí do kame­ry. 

„Má to hod­ně dýlek, tak je čas posbí­rat mate­ri­ál z něko­li­ka úhlů,“ pomys­lím si. Vše jde pod­le plá­nu. Vyle­ze­me se Stoupou dél­ku nad bor­ce, vytáh­nu kame­ru a lovím kom­po­zič­ně vydat­né zábě­ry. Totál­ní nasa­ze­ní všech sva­lů v těle však při­chá­zí s těž­ší­mi dél­ka­mi. 

V 7b dél­ce boju­ji na prv­ním v těž­kém háko­va­cím sty­lu. Zalo­žím aba­lak, háček a jeb do aba­la­ku. Tak zno­va a lépe. Aba­lak, háček, odlez a aba­lak vypad­ne… no ješ­tě že jsem to nevě­děl. Tam se mi po nasla­ňo­vá­ní do klí­čo­vé dél­ky tak kle­pa­ly ruce, že jsem nebyl schop­ný udr­žet foťák. Ješ­tě k tomu pře­sta­ly fun­go­vat mik­ro­fo­ny a začal jsem nahlas povzbu­zo­vat Toma v klí­čo­vém mís­tě. V labo­ra­tor­ních pod­mín­kách někde na spor­tov­ce by to bylo nepří­pust­né.

Abych jen neka­cal, že natá­če­ní šlo špat­ně, tak musím říct, že jsme měli dob­ré svět­lo, lezec­kou pod­mín­ku ve stě­ně a všich­ni zúčast­ně­ní jsme se hod­ně nau­či­li. Roz­ho­vor k videu, kte­rý jsem odklá­dal až do hoř­ké­ho kon­ce posled­ní­ho veče­ra po bouř­ce, jsme sle­pi­li a vzni­kl doku­ment vysti­hu­jí­cí nároč­nost a krá­su „Ces­ty přes rybu“.

VZPOMÍNKA FILIPA ZAORALA

Ryba byla moje tře­tí ces­ta v již­ní stě­ně Mar­mo­lá­dy.
Vel­mi rád na ty dva dny plné zážit­ků a dob­ro­druž­ství vzpo­mí­nám.
Ztrá­ta péřov­ky a pro­kle­pa­ná noc na poli­ci, boj o čis­tý pře­lez, strach z kva­li­ty jiš­tě­ní, ram­pou­chy v hor­ní půl­ce stě­ny, ztrá­ta smě­ru ve výle­zo­vých komí­nech a dlou­hý sestup z vrcho­lu. Je toho spous­ta, ale hlav­ní pro mě bylo to všech­no sdí­let s mým hor­ským par­ťá­kem Luká­šem.

________________________________________

Člá­nek doku­men­tu­je výjezd týmu Soko­lí­ků – Mla­dých alpi­nis­tů ČHS.
Vznik toho­to videa pod­po­řil Moun­ta­in Equi­p­ment (hlav­ní part­ner Soko­lí­ků) a Chim­pan­zee.