"200 slov"

Hory k sobě nepustí každého. Test fyzických sil ve švýcarském Hardergratu

10.12.2018, Pepa Horák

Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“

Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.

Až potom jsem si přečetl následující detaily:

Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.

Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)

.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.

Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.

První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.

Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.

Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)

.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.

Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.

Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.

Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“

Hory k sobě nepustí každého (f: Pepa Horák)
reklamní banner

Ze života nadšeného (ne)pískaře

06.12.2018, Petr Janata

Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.

Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.

Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.

Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.

Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.

Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.

Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)

.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!

Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.

Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.

„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“

„Pohoda.“

Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.

Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.

Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.

(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Otcovským povinnostem se ve skalách nevyhneš (f: Petr Janata)

Život je ako Tombola. Nečakané dobrodružstvo v Tatrách

01.12.2018, Mišo Žilka

„Ujček, vstávaj,“ budí ma Méďo. Je skoré zimné ráno a my si dávame rýchle raňajky v panelákovom byte. Batohy máme zabalené od večera, len zbehneme dolu schodmi a nakladáme vymrznuté auto. Na oblohe je nekonečno hviezd a sneh vŕzga pod botami. Padám na prednom sedadle na chvíľku do driemot a prebudím sa na parkovisku pri zastávke „Popradské pleso“. Vyrážame pomaličky do Váhy. Máme dnes v pláne vyliezť severnú stenu Vysokej Stanislawského cestou (klas. IV-V.). Podľa aktuálnych informácií má byť v excelentnej podmienke.

Nad Žabími plesami začína pomaly svitať a mesiac spadol za Satana (foto). Lúče slnka na hrebeni. Cítim svet všade naokolo, som jeho súčasťou. Človek, molekula v ohromnom priestore hôr.

Dáme mačky a robíme opatrné kroky v zmrznutom firne na reťaziach na Chatu pod Rysmi. Zdravíme sa s Viktorom. Poďme, poďme, naháňa Méďo, lezci tam už isto budú v takejto podmienke. Sme relatívne rýchli a vo Váhe sme o pol siedmej. No na lezcov z chaty nemáme šancu. Prehupneme sa cez sedlo na sever a pozeráme do steny. Dve, možno tri dvojky idú pod stenu. Méďovi sa to nezdá, davy neobľubuje. Navyše, kto vie aké družstvá nalákala do steny vyhlásená podmienka.

Ja som však namotaný a v hlave mám jedine cestu a stenu. Už keď sme tu, poďme sa tam aspoň pozrieť, možno nás pustia dopredu, možno ich ukecáme, alebo ich predbehneme v prvých dĺžkach, alebo… Vymýšľam plány a šprintujem na nástup. Parťák sa podvoľuje, za chvíľu sme pod stenou.

Vyzerá to na dve dvojky nad nami. „To je blbosť ujček, pustia nám niečo na hlavu,“ hovorí Méďo a díva sa smerom hore. Prvá je trojka Poliakov, chalan ťahá a dvaja lezú súbežne za ním. Celkom to hrnú. Za nimi slovenská dvojka a potom ešte dvaja Česi. Poliaci sú už vysoko, no aj tak z toho hľadí pekný průser, varuje ma rozum. „Dole sú ľahké dĺžky, poď, tam ich obehneme,“ počujem sám seba hovoriť. Ajajáj, ozval sa čertík. „Prinajhoršom zlaníme z prvého štandu,“ vymýšľam ďalej. „Ta ja, keď už tam raz naleziem, ta už odtiaľ nebudem zlaňovať. Ani bohovi,“ mračí sa parťák.
.

Ráno v horách (f: Mišo Žilka)

.
Hurá, chytil sa. „Tak hybaj, to vybehneme, keď už som tu z tých Čiech,“ zatlačím na city. „Tak poďme, ale vieš sám, že je to blbosť ujček a keď sa tam hore niečo poserie, tak sa smiechu nezdržíme,“ veští parťák. Ja neviem odolať. Prvé ľahké dĺžky ma lákajú do steny.

Pomaličky stúpam v prvej dĺžke. Istenia moc nie je, je to predsa len sever ale zbrane držia super. Tutti podmienka, všetko pretečené ľadíkmi a firnami. Keď vyťahujem zbrane tak vŕzgajú, ako by som ich ťahal z polystyrénu. Wuá tak toto bude pecka, päťsto metrov v tejto podmienke. To je krása. Ide nám to. Eufória z lezenia už chytila aj Méďa a vyškiera sa od ucha k uchu.

No na štandoch sa vždy lezecké vláčiky zaseknú. Náš plán s obiehaním sa nestretol u ostatných lezcov s nadšením a nevrlo na nás zazerajú pri každom pokuse o šprint. Navyše nie je jednoduché nájsť istenia, zaľadnenie má dostatočnú hrúbku na lezenie ale šrúby držia len na pár miestach, a špáry sú zaliate ľadom. Štandujeme preto všetci vždy na rovnakých miestach v jednej línii cesty.

Teraz stojíme na štande pod kľúčovou dĺžkou. Méďo zaštandoval hodne vľavo od vyľadneného kúta ktorým ide linka a tak máme dobrý výhľad na situáciu. A zároveň sme mimo spádnice slovenskej dvojky. S údivom a narastajúcimi obavami pozeráme ako to lezú. Majú aký­‑taký štand vpravo od nás, pod kútom. Po pár krokoch cvaká prvolezec starú smycu, dáva neistý šrób a prelieza s vypätím síl kľúčové kroky. Nad ním cítim vľavo pilierik, kde by som ja robil štand. Vpravo totiž pokračuje cesta strmým skalným a zaľadneným korytom, kde bude nafúknutý sneh, ktorý sa postupne pokladá. Ak nalezie do neho, nijak už druholezca neodistí a navyše hrozí, že sa pod ním sneh môže odtrhnúť. „Počúj, leziem ďalej, neviem tu zaštandovať, tam dačo budé,“ kričí prvolezec dole a pokračuje do žľabu. „To teda nebude, neverím tomu,“ konštatuje kľudne Méďo. Kľudne preto, lebo sme mimo ich spádnice.

Všetky naše jednotlivé rozhodnutia nás doviedli až sem a pripadá mi, že od začátku nevyhnuteľne smerujem práve do tohoto miesta. La vida es una Tombola. Život je ako Tombola. A tú našu teraz roztáčajú títo dvaja experti. Sedíme hneď v prvom rade veľkého predstavenia a silno chalanom fandím, aby nebolo aj ich posledné. V podstate im nemám čo do toho kecať, je to ich život. A ani my sme tu nemali byť. Veď všetky rozumné argumenty hovorili proti. To dobre dopadne. Milujem to tu. Sme tu doma. Je to úžasná stena. Prelezú to. V pohode. Tak poď, Tombola!

Prvý stojí vysoko v žľabe a nemôže ďalej liezť a ani sa zaistiť. Vykrikuje zrúúúš a poď. Veď čo iné aj môže robiť. Druhý zrušil štand, urobil pár krokov a vycvakol starú smyčku. Neisto zatína zbrane a ruší aj posledné istenie. Už je medzi nimi len silno napnuté lano. Strach a napätie cítime až ku nám. „Dobre idéš, už si skoro tam, poriadne zasekni a máš to, pekné, póóď,“ nevydržím a povzbudzujem ho. „Tak a teraz keď sa tento zjebe, pofičia obaja až na nástup,“ oznamuje mi svoj názor na vec Méďo. Zrejme je to jasné aj tomu druhému a tak zabojuje a miesto prelezie.
.

Štand na pilieriku nad cruxom (f: Mišo Žilka)

.
Počkáme kým zmiznú v žľabe a dostanú sa na ďalší štand. Miesto rýchlo prelieza aj druhá dvojka, ktorá štandovala tiež mimo spádnice, vpravo. Chalani robia štand na rebierku, logicky a bezpečne. Počkám pokým dolezie na štand aj druhý a fičím. La vida es una Tomboláááá, hrá mi v hlave Manu Chao. Riadne ma to baví, lezenie ide super, podmienky dobré, pridám nejaké istenie a pustím sa do ľadu. Zbrane zasekávam na isto, uzavriem sa do vlastnej bubliny prítomnosti a bezpečia. Som sústredený a za chvíľu som na štande. Tak to je parádna cesta.

Doteraz sme s českou dvojkou na seba zazerali, nebavilo ich, že im ustavične dýchame na chrbát a tlačíme sa dopredu. Tu sme však vysoko v stene, skoby na štande sú mizerné, situácia vzrušujúca a na počínanie dvojky pred nami máme zrejme rovnaký názor. Cesta a udalosti nás spojili. Usmievame sa na seba ako starí kámoši. Navrhujem aby sme sa zbytočne nemotali a využili ich štand. Nový kamarát hneď súhlasí a odlieza svižne za kolegom. Kontrolujem istenia, pridávam ešte tenkú skobu, doberiem Méďa a ten fičí ďalej korytom hore.

A za desať minút na to si v Tombole vytočil trefu kusom ľadu do nedávno zlomeného nosa. Našťastie to ustál a zásah ho nezrazil dole. Nadáva na mňa, na svet, na seba, že sa nechal nahovoriť ako aj na všetky buržoázne atrakcie, že už nikdy nepôjde žiadnu populárku v podmienke. „Méďo, v pohodé ?,“ kričím na neho, hlavne nech už lezie a nebrble. Doliezam k nemu, nos má rozseknutý a skrvavený, no čo už s tým, teraz treba liezť. Ošetriť sa nechce nechať a tak pozerám do záverečnej dĺžky.

V závere steny sa zo žľabu zdvihol strmý, vyľadnený kút. Prerývano dýcham, tlačím do seba GU gel a snažím sa vizualizovať sám seba ako oddýchnutého a svalnatého superlezca, zvera zverského, ajronmena, hrdinu hrdinského. „Tak dávaj bacha ujček, už sa celkom klepem,“ informujem krvavého parťáka. „Pekne v klídku Miško, dobre ideš,“ už vypol zúrivosť a povzbudzuje ma v  krokoch od štandu.

Nástup je z prachového snehu v žľabe. „To je v pohode, keď spadnem aj z piatich metrov, určite sa mi nič nestane, trošku sa posánkujem a štand ma chytí,“ vravím si. Ľad je už osekaný od prelezov pred nami, sklepávam na dobrej zbrani, rozkročený široko v kúte, preberám ju z ľavej do pravej, nadupávam vysoko, sem mi sadne balnut, akurát v tých piatich, pot tečie do očí, maximálne rozkladám váhu na nohy len aby mi ten kŕč v predlaktí nepustil zbraň, no veď prečo by aj mal, veď je to krásne lezenie i kroky, zbraň chytí do kútika s ľadom, chytí aj druhá, už viem, že som v lepšom, pridám istenie a pár rýchlych krokov a  dychčím nad kútom na snehovej rampe.

Červená a čierna bliká od námahy pred očami. Snáď už nevyleziem ani krok v choďáku. Toto je fakt úžasná stena, boj do poslednej dĺžky, pecka. Z mozgu lovím motivačný obraz, už chcem vyliezť z toho temného severu, mať slnečné lúče v očiach, už cítim slnko, cítim vrchol. Podopieram sa o zbrane, Méďo ma predbieha a prvý vybehne na vrchol Vysokej, silný ako vždy. Nakoniec sa tam aj ja dopachtím, zdravíme sa s kamarátmi a vraciame s poďakovaním matroš. A už len zostup na Popradské a večer autom do Trutnova.

(Text se umístil na čtvrtém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Život je ako tombola (f: Mišo Žilka)

„Epilog“ RP Xa – během vrtání jsme si užili pět fází smutku

29.11.2018, Sam Maštálko

Obrvégry? To je ta hromada jehličí u Hrádku nad Nisou, kam už jezdí jenom horoškoly a rodiny s dětmi? Tento názor brát nikomu nebudu, v podstatě jsem ho donedávna považoval i za svůj vlastní. Nicméně stejně jako jízda na kole odrovná zkušeného motorkáře, tak i hromada jehličí potrápí tělo a duši přemotivovaného lezce…

VÝJEZD PRVNÍ – PROZŘENÍ
Podzim nabírá na otáčkách, což pro rtuť v teploměru znamená přípravu na zimní spánek a vyžadovat po ní k ráno dvoucifernou hodnotu zní přinejmenším vtipně. Po krátké domluvě s kamarádem, Martinem Sukem, se shodujeme, že lezecká podmínka hlásí silně zelenou a bude ten nejlepší čas na lezení cest s X-kem (rozuměj IXa a výš). Startuji s dojmem, že Obrvégry jsou už vlastně jenom na sólování a nic těžšího nás nepotká. Což hodně rychle narušuje „Strana na spadnutí“ (IXb) od mistra Špeka. Jeho jemný podpis v této lince je hodně znatelný a přibližně desátý přemet na podlahu pod kruhem dává jasně najevo, že X-kové cesty tady si člověk zkrátka musí zasloužit. Téměř nekonečný boj s gravitací o to, kdo uteče dřív, naštěstí vyhráváme my, a cesta tak dostává zaloužený AF přelez. Ještě, že i ty se na písku počítají.

Byla to buď čerstvá namotivovanost z přelezu, mladická hloupost nebo nedostatek sebereflexe, co mě přivedlo k následujícímu nápadu.

„Helé, a tu linku nad ohništěm na Cvičnou věž jsi viděl? Nestálo by to za navrtání?“
„No právě že viděl… A vidělo to i víc lidí, který to nakonec vzdali…“
„Oni ale neměli vrtačky, my jó!“

VÝJEZD DRUHÝ – FACKA
Slovo dalo slovo, telefonický rozhovor se správcem oblasti dopadá úspěchem, a my tak vyrážíme hned následující sobotu zavrtat. Plán je jasný – aku vrtačka s příklepem navrtá díru na bórek na první dobrou a za pár minut se přidá i větší díra na borhák díky druhé, výrazně větší, vrtačce. Nejsme přece v pravěku, abychom tady hodiny potili krev s rourákem a kladivem. Zní to jednoduše, víc jsme se však mýlit nemohli.

Boulder pod domnělým prvním borhákem už známe po slepu, cvakací lišta se dá udržet přesně 28 sekund, a když člověk správně odskočí, tak si ani neodrazí paty při dopadu na zem. Důlek na podlaze z našich přistání se však rozšiřuje výrazně větší rychlostí, než ten ve stěně. Tady oblíbené lezecké „Seš tam uplně betonovej, kámo!“ dostává úplně jinou dimenzi. Upřímně mám chvílemi pocit, že po prvních centimetrech narazíme na ocelovou výztuž a zjistíme, že jsme vlastně rozvrtali panelák. Půlka krabičky cigaret, litry kávy a nezměrné úsilí nakonec Martina odměňuje dostatečnou dírou na odsednutí a můžeme přejít na druhou fázi – borhák. Protože jsme od přírody velice inteligentní a čestní chlapci, tak přece nebudeme zatloukat nějakou polovičatost – 25 centimetrů nerezové oceli bude ta pravá pojistka bezpečnosti! A taky čistý projev masochismu. Model Kübler-Rossové (švýcarsko-americká psycholožka, která se zabývala smrtí, pozn. red.) zvaný jako „Pět fází smutku“ popisuje následující proces snad nejlépe.

První fáze – popírání
„To snad, vole, ani nemůže bejt pravá skála tohleto! Do toho řežu jak vyšinutej magor a za půl hodiny mám první tři centimetry! Takhle to určitě nebude pořád, za chvíli prorazím krustu a bude to měkčí!“

Druhá fáze – hněv
„To mi neříkej, že ty hovada tohle tloukli rourákem! Tady maj ty kruhy maximálně pět čísel určitě! Vrtat v Roklici, tak se nám tohle nestane!“

Třetí fáze – smlouvání
„Dej tam ještě centimetr, než vypneš, prosím! Jo aha! Skočíš mi, prosím, do auta pro druhou baterku? Tahle je mrtvá.“
Mimochodem ve výše zmiňovaných Dubských skalách vystačí jedna baterka na přibližně čtyři pískovcové kruhy.

Čtvrtá fáze – deprese
„Má to vůbec smysl? Chybí nám půl centimetru a obě baterky jsou na nule. Já už prostě nevim, co mám dělat.“

Pátá fáze – smíření
„Oukej, tak já tam teda nechám bórek a dneska to zabalíme.“
Po několika hodinách tvrdé dřiny Martin (oprávněně) skoro necítí ruce, druhý den se ještě vrací dovrtat první borhák a vše je připraveno na další výjezd.

(…)

VÝJEZD TŘETÍ – ROZKLÍČOVÁNÍ
Obohaceni zkušenostmi vyrážíme s nabroušeným vrtákem a skyhookem, který nás snad připraví o letecké zážitky při pokusu o zavrtání druhého borháku. Zde nastává první střet dvou lezeckých táborů. Zatímco Martin pokusuje dobytí dalších metrů s pytlíkem magnezia, já se urputně bráním a zkouším to bez něj. A světe div se, i tak spolu dokážeme lézt na jednom kusu skály. Možná tak přicházím do styku s magickým práškem stejně jako nekuřák k nikotinu v hloučku středoškoláků, ale sportovní výkon to, doufám, nemění.

Ruka ze cvakacího „chytu“ tentokrát klouže po osmi sekundách a to je dostatečný čas na to, abych skyhook nezaložil a zkusil řádně kvalitu osazení prvního jištění. Všichni živí, paráda. Dalších pět kontrolovaných poletů hlásí úspěch a vše je připraveno pro vrtání. Tentokrát dokonce bez technologické pauzy pro dobití vrtačky.

A je hotovo. Po několika pádech s bohatou akustickou kulisou se daří i PP přelez a my můžeme jet domů. A co to všechno pro nás znamená?

V první řadě ukončení jednoho velkého románu, který se odehrával na Horním Sedle už několik desetiletí. Lezci jako Rudolf Kauschka, Josef Čihula, Josef Rybička a Petr Slanina se zde postarali o spousty náročných směrů a to bez vrtaček. Dřina, jakou museli absolvovat s kladivem v ruce, se dá těžko představit (jedině praxí samotnou) a každý z kruhů zde osazených má za sebou jednoznačně velký příběh se spoustou potu. Jakkoliv se můžeme snažit, tak se takovým velikánům nemůžeme dnes ani přiblížit.

Pokusili jsme se však o uctivou tečku v podobě slušivé desítky, kterou si oblast jako Obrvégry podle nás zaslouží. I místní správce nám na to řekl: „Tohle byl poslední směr, kterej mělo ještě smysl rozvrtat“.

A v řadě druhé je to zjištění, že vzájemné prolnutí dvou různých skupin je možné. Naše linie přes dva borháky navazuje do klasické cesty („Údolní cesta“ VIIa) přes kruh s odlezem takzvaně „o játra“. Člověk si tak během chvíle vyzkouší jak tvrdé sportovní lezení, tak ladičku s žaludkem u krku. A není to jen o tom. Nakonec nám všem jde stejně jen o jedno… Pořádně si zalízt. Tak ať se to daří!

Martin Suk ve čtvrté fázi smutku. (f: Sam Maštálko)

Gabča Vrablíková po XIb v Labáku: „Na bouldrovce mě holky válcují“

26.11.2018, Standa Mitáč

Teploty v Labáku se už chvíli pohybovaly kolem nuly. Alespoň do té doby, než se k Protěžové věži vydala Gabča Vrablíková (lezla pro nás loni „Dítě představ“, pozn. red). V ten moment se v Údolí začaly dít věci a z ničeho nic se oteplilo na +11, respektive na +XIb! A to je horké číslo, kterým se dosud žádná slečna na českém písku pochlubit nemohla.

Ale od minulého týdne je tomu jinak. Gabče moc gratulujeme k přelezu cesty „THC“ (hlavní psychoaktivní látka v konopí, pozn. red.), kterou v roce 2002 navrtali Ondra Beneš s Tomajdou Sobotkou.

Za těch 16 let cesta moc přelezů nenasbírala – tak šest chlapů? Víš, kolik má teď?
Těch šest chlapských přelezů asi sedí. Ondra Beneš, Rosťa Štefánek, Adam Ondra, Martin Tomášek, Tobias Wolf, Andrej Chrastina a Jirka Lautner.

Měla jsi od někoho z nich nějaké informace k cestě – třeba ohledně kroků/podmínky?
Cestu mi vlastně „vypátral“ Klofi. Měli jsme nějaký info a doporučení od lidí, kteří to zkoušeli. Plus na youtube je video, jak klíčovou pasáž leze Jirka Lautna, tak některý kroky jsem okopírovala. Některý jsem si musela udělat po svým, protože takový rozpětí nemám. (směje se)
.

Takový rozpětí nemám. Gabča Vrablíková v „THC“ XIb, (f: Petr Klofáč)

.
Proč sis vlastně vybrala tuhle cestu?

Před několika lety to byla nejtěžší přelezená cesta v Labáku. Jedna věc je přelízt číslo nebo posunout (si) hranici, ale je to takový fajn pocit, že lezeš cestu, kde se psala historie (teď jsem trochu dramatická). Plus ta cesta je fakt plná nádhernýho lezení a její styl mi sedí.

Kolikaletý projekt to byl – nebo jsi to smrkla během letošního podzimu?
Zabrala mi sedm dní – zatím můj nejdelší projekt… Víckrát by mě šlapat do toho kopce nikdo nepřinutil. (směje se)
.

Víckrát by mě sem nikdo nedostal. (f: Petr Klofáč)

.
Jak probíhal celý přelezový den a samotný pokus? Nervozita pod slaňákem byla?

Když jsme přijeli do Žlebu, byla všude jinovatka a teploměr v autě ukazoval mínus 3,5°C. Trvalo tak hodinu, než jsem z toho auta vylezla. Pak zas ten kopec, kde se normálně zapotím, ale teď jsem se ani nezahřála. Vždycky se rozlézám rovnou v cestě. Od prvního kruhu jsem cestu probrečela zimou (a vědomím, že mi to nejde). První ostrý pokus – zmrzlý prsty. „Už to balím a jedu domů,“ nadávala jsem. Pak jsem se teda uklidnila a dala jen krátkou pauzu – něco mezitím, aby jakž takž odteklo a abych úplně nezmrzla. Popisovat přelez je už pak asi nuda, ale bude z toho hezké video z dronu. No a pak jsem měla za odměnu svíčkovou. (směje se)

Vsuvka – tip: Horký čaj z termosky si přeleješ do nalgenky, chvíli si o to zahřeješ prsty nebo strčíš pod triko a po chvíli vypiješ bez spálenýho jazyka. Možná to znáš, ale já to zkoušela poprvý a je to super.

Je něco, co bys vyřídila holkám, které mají respekt z tahání v Labáku? Chápu, že často oprávněně při cvakání z polic, když nedosáhnou na BH.
Když vidím, jak dobře lezou holky v BBčku a na jiných bouldrovkách, jsem si naprosto jistá, že na tahání v Labáku má spousta z nich, a že až se tak stane, tak chlapi hodně znervózní. Spousta holek mě na bouldrovce převálcuje a ještě si u toho bude povídat. Často to sleduju, a když to vidím, zaktivuje se vě mně soutěživý duch, abych to taky vylezla. (směje se) Holky – jen začněte!

Vsuvka – tip pro holky: Koupila jsem si nahřívací polštářek a schovala ho do podprsenky. Lízt se s tím dá v pohodě a prsty se zahřejou. Pro chlapy nic nemám. (směje se)

Gabča Vrablíková v „THC“ XIb, (f: Petr Klofáč)

„Turnerweg“ III. Jak jsem zapytlil středověkou cestu na hrad

18.11.2018, Martin Jech

Jedna z věcí, proč mě lezení na písku stále tak baví, je jeho pestrost a komplexní náročnost, která je dána primárně nutnou schopností vyrovnat se se strachem.

Často se tak raději vydám spíš na německou stranu Labských pískovců pokoušet svou psychickou sílu, než abych v Labském údolí zkoušel sílu fyzickou. V Sasku jdou čísla zpravidla zcela stranou a důležité je si to užít a přežít. A ačkoliv to působí, že se při daném stylu lezení pytle v cestách nevěší, existují i výjimky.

Jednou z takových výjimek byla i letní návštěva Falkensteinu (natáčeli jsme na něm Makaka, pozn. red.). Cíl nebyl vysoký, chystal jsem se vzít přítelkyni na vrchol Falkensteinu historickou cestou „Turnerweg“ III (první RP v roce 1882, pozn. red.), v jejíž spodní části lze nalézt pozůstatky výstupových cest z dob, kdy na vrcholu Falkensteinu měl svůj strážní hrad pán z Dubé, a ve vrchní části cesta dokonce vede po vytesaných schodech z té doby.

Po překonání stupňovitého předskalí však přišel problém. U plakety odkazující k historii cesty bylo nejdříve nutné překročit několik metrů hlubokou prohlubeň mezi předskalím a stěnou, posléze nastoupat k široké převislé spáře, která se později rozšiřovala až do komína, do kterého člověk zalezl a pokračoval vzhůru.

Ačkoliv jsem měl široký výběr smyček od tenkých plocháčů až po kinderkopf, stále jsem hledal neexistující možnosti jištění. Čekaly mě trojkové obtíže na začátku převislé širočiny – opakovaně jsem se vracel na blízkou polici a nechtěl si připustit neúspěch, nicméně představa pádu do průrvy mezi stěnou a předskalím nebyla o moc lepší. Při každém návratu na polici jsem tak uklidňoval nejen sebe, ale i přítelkyni, která mě sice téměř neviděla, ale slyšela mě natolik dobře, aby poznala, že se něco děje. A čas ubíhal. To, co se mně zdálo jako pár vystrašených minut, bylo ve skutečnosti hodně přes půl hodiny.

Nebylo tedy zbytí. Po dlouhém psychickém boji jsem raději zavěsil pytel a vrátil se na zem.

A vzhledem k tomu, že jsme nepřijeli lovit čísla, ale zážitky, záložním plánem byla další, mnohem známější falkensteinská trojka – „Schusterweg“. Díky tomu jsme si z Falkensteinu odvezli zážitek oba, já navíc s bonusem v podobě zapytlené trojky…

„Turnerweg“ – ilustrační foto od Mika Jägera

Povinná četba – „Vilém Heckel”. Monografie (poklad) od Karla Dvořáka

15.11.2018, Eva Trnková Janatová

„To jsou nějaké staré knihy po dědovi, zachránil jsem je, když jsme třídili jeho věci. Klidně si je projdi.“ To byla pro mě osudová věta… Nalezla jsem různé poklady a mezi nimi jeden velký (a to ještě s ručně malovaným věnováním dědovi) – kniha Karla Dvořáka o Vilému Heckelovi.

Čím je kniha zajímavá? Co ji odlišuje od ostatních knih sestavených z fotografií různých autorů?

Než se pustím do literárních a jiných ohledů, chci zmínit ještě ten čistě designerský. Jen sestavení fotografické knihy není žádná legrace. A sazba a celkový vzhled už vůbec ne. Už u přebalu knihy jsem se rozplývala. A ten když pak sejmeš, objevíš další promyšlené kouzlo, které schválně nebudu prozrazovat… A samotný obsah knihy? Nádhera! Černobílá obálka je bránou k parádně stejně laděným fotografiím, které umí vzít dech i popohnat k zamyšlení – jak v té době dokázal někdo tak úžasně zachytit zrovna tuhle chvíli? Je vidět talent naleznout ten správný okamžik, místo, úhel pohledu a vědět, kdy cvaknout.

Fotografové naleznou nejeden poklad třeba v černobílých fotografiích detailů. Cestovatelé objeví pohledy do krajin českých i vzdálených. Portréty lidí a života v jiných zemích…
.

Lidé pod Karákóramem (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Fotografie akce – ať už sportovní nebo pracovní nasazení. Horolezci si přijdou na své u fotografií hor a známých československých horolezců té doby. A lezci najdou nádherné fotografie pískovcových oblastí i lezeckého života v nich. Zkrátka naprostý poklad černobílých fotografií v jedné knize s perfektním knižním designem.

Kniha je strukturována do čtyř částí – projdeš přes Heckelovy fotografické začátky a utváření jeho fotografického cítění. V textu se setkáš s historickými fakty doby, které ještě podpoří význam mnoha fotografií. A skrytým pokladem v pokladu můžou být i fotografovi zachycené myšlenky a rady:

Kdo neprožil ony harmonické chvíle v krajině, kde se jí obdivoval a podivoval, tomu krajinářská fotografie mnoho neřekne.“

Fotograf umělec nesmí ustrnout na reprodukci, na reportáži krajiny. Musí přírodu studovat, znát třeba i filozofické základy vzniku, umět vyjádřit příčiny života v přírodě, spojitosti, řád, velikost.“

NEJEN NAŠE HORY

Třetí část knihy s názvem Člověk a jeho svět tě zavede do roku 1965, kdy se Vilém Heckel zúčastnil třetí zahraniční horolezecké výpravy jako řádný člen družstva a navíc fotograf. První československá výprava do severovýchodního Afghánistánu, o které o dva roky později vychází publikace Hindúkúš s textem Jaromíra Wolfa. Fotografie, které si cestovatelé a horolezci doslova užijí. Navazuje poslední čtvrtá část, kterou autoři věnovali horám, a to i těm českým. Ve své první publikaci Naše hory se Heckel kolikrát vyjádřil o svých počátcích horolezectví:

Před dokončením té publikace jsem zašel do horolezeckého tábora ve Vysokých Tatrách. Bylo to v zimě a horolezci z Považské Bystrice tam měli soustředění. Nabídli mně, abych s nimi zůstal. A zde jsem dostal křest. Udělali jsme několik výstupů, já si fotografoval a navázal jsem přátelství – první na laně.“
.

Kavkaz v 60. letech, Ušbinské plató (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Mimo tohle všechno si pak uvědomíš (ať už fotíš nebo ne), že tehdejší svět fotografování znamenal úplně něco jiného. A fotografování za ztížených podmínek, jako jsou třeba šestitisícové vrcholy, to bylo také něco jiného než dnes. Pro představu je tu pár faktů z knížky:

„Nosil s sebou filmy jen v tropickém balení, každý svitek ještě zvlášť zabalený ve speciálním papíru s dehtovou vložkou proti teplotním výkyvům a vlhkosti. V jednom případě nosič s jeho zavazadly upadl a bedna zmizela pod vodou. Nicméně vlastním filmům se v bedně plné vody nic nestalo.“

A jak to vypadalo z technického hlediska?
„Černobílý film používal ORVO 22 DIN a jen v některých případech žlutozeleného filtru. Ve výškách od 6000 do 7000 metrů používal jen jednoho objektivu, ale v několika případech, kdy očekával možnost panoramat nebo chtěl zachytit detaily skalních stěn, bral si širokoúhlý objektiv 65 mm a teleobjektiv 180 mm ohniskové délky.“
.

Adršpach očima Viléma Heckela (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Tahle knížka je zkrátka opravdovým pokladem v domácí knihovně a troufám si říct, že napříč různými obory zájmů.

Navíc, pokud chceš zhlédnout fotografie Vilém Heckela ve velkém formátu a prohlédnout si jeho fototechniku na vlastní oči, máš teď jedinečnou možnost v Plzni. Velká Heckelova retrospektiva potrvá do 27. ledna..
_____

Vílém Heckel (21. května 1918 Plzeň – 31. května 1970 Huascarán)
Otec Viléma Heckela byl jeřábník plzeňské Škodovky, fotografem amatérem a vedoucím skautů. Mladý Vilém díky němu získal cit pro krajinu i fotografování, jak sám kdysi řekl. Byl českým horolezcem a fotografem, autorem téměř tří desítek obrazových publikací. V roce 1970 se zúčastnil československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení a následné lavině, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán. Více najdeš v našem velkém článku.

Karel Dvořák (26. března 1911, Rynholec – 13. května 1988, Praha)
Český publicista a novinář, který se zabýval také teorií fotografie. Je autorem mnoha článků a recenzí o fotografiích a obrazových publikací a autorem řady monografií o českých fotografech. Od roku 1960, kdy se seznámil s Vilémem Heckelem osobně, soustavně sledoval jeho tvorbu.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři. 

Václav Podhorský a Vilém Heckel (vpravo) (zdroj: archiv H. Heckelové)

Honza Kreisinger – pokus na Grosvenoru 6376 m a lano „made in china“

10.11.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Nejdřív Yosemity, Patagonie pak Kyrgyzstán. Honza Kreisinger začal svět vysokého horského lezení objevovat v 90. letech. V roce 2006 pak udělal s Márou Holečkem prvovýstup na Mt Meru („Filkův nebeský smích“) v indickém Garhwálu. O dva roky později potom nalehko prostoupil nepálskou Kwangde Nup s Martinem Klšetincem („Between Sun And Shadow“). Obojí alpský styl. Po otcovské pauze se loni znovu vrátil do hry, když se pokusil o prvovýstup na sečuánský Grosvenor 6376 m n. m. Tady šlo o elegantní západní stěnu, ve které najdeš zatím jenom tři cesty. (TOPO)

Čí to byl nápad?
To jsem vybral já. (směje se) Nějak jsem tu akci nadefinoval a na kopec se mnou vyrazil Ondra Macek. Naší výpravu jsme částečně spojili s Pavlem Kořínkem – měli jsme společného styčného důstojníka. (Pavel ten rok vylezl jako první Čech na Minya Konku, psali jsme v Montaně M1/2018, pozn. red.)

A jak to šlo?
Problém byl, že jsme do toho nalezli v blbý okamžik (půlka září, pozn. red.) – zastihlo nás tam sněžení a vlhké počasí, tak jsme z toho slanili a po cestě přišli o lana. Jak bylo teplo, tak do toho nástupového kuloárku spadl nějaký rampouch a zasypalo nám to lana. Nešla stáhnout a byla tma. Utíkali jsme odtamtud, abychom si zachránili životy.

Takže jste přišli i o druhý pokus…
Je to tak. Sehnat v Číně lana je dost pruda. Navíc tam ještě probíhal ten jejich svátek založení republiky. Chvíli jsme se nevzdávali, ale byl to spíš takový zoufalý čin: v Kangdingu jsme obcházeli místní tržiště a já jsem tam koupil 100metrové lano. (směje se) Vypadalo, jako kdyby ho Číňani smotali z igelitových pytlíků.
.

Z stěna Grosvenoru (vlevo), Sečuán (f: Standa Mitáč)

.
Zas byste mohli tahat dlouhé délky v lehkém terénu. (směje se)

To jo, ale asi bys do toho nesměl spadnout. Nevím, na co oni ta lana používali. Ale ani tak by to nešlo, bylo tam docela těžké lezení už od začátku. Led WI 4–5 a občas kolmáče. Většinou to dělalo takové prahy – 70° a pak se to postupně zvedalo. Nahoře pak začalo sněžit a ten žlab sbíral takový ten granulovaný sypký sníh. A ještě, jak bylo teplo, tak se to na to přilepilo a nešlo do toho zaseknout. V jednu chvíli jsem tam hodil tlamu do vývrtky. Místo mě šel Ondra, ten to nějak přelezl, ale pak jsme usoudili, že bude lepší slanit. Stejně jsme byli úplně mokří. I v 5500 metrech bylo pořád nad nulou. Bivakovali jsme pak dole v záhrabu a to nás úplně dorazilo…

Jak jste využili zbývající čas?
Aspoň jsme si užili nějaké cestování a podívali jsme se třeba do Litangu, kde jsme se prošli pod horou Genyen (6 204 m n. m.). Navštívili jsme i nějaké místní festivaly.

O čem budeš povídat na sobotní přednášce?
Zahrnul jsem do toho všechno – od svých začátků až do té Číny. V životě jsem moc přednášky neměl a říkám si, že lezu už relativně dlouho, tak by hodnota mého lezení už nějaká být mohla. Budu se během prezentace vracet třeba i na písek – do Saska 80. let. To bylo pro mě určující pro všechno, co se dělo potom.

Pokud si chceš poslechnout Honzovu prvotinu, doraž v sobotu na druhý blok Sherpafestu.

eMontana je mediální partner festivalu.

Lezení v kuloáru ve výšce kolem 5500 metrů (f: J. Kreisinger)

Švanda škála – stupnice zábavnosti pro lezení

07.11.2018, Eva Krchová

O „Švanda škále“, neboli o stupnici zábavy jsem poprvé slyšela v USA. Američtí lezečtí nadšenci kvantifikují srandu dle takzvané ‘Fun Scale’. Zábava, jako cokoliv, může nabývat jemných nuancí. Ne všechny zábavy jsou totiž stvořeny stejně.

ŠVANDA č. I:
Nefalšovaná zábava. Zážitek již za chodu.
Dobré jídlo, dobrý sex, běžecký fartlek, sportovní lezení, tutová žába, chlazené pivo po lezení.

ŠVANDA č. II:
Vzpomínkový optimismus. Zpětná zábava. Pekelný zážitek za chodu. Zábava na podělání.
Adršpašské spáry několik metrů nad kruhem, či alpské lezení, kdy omrzají prsty a kdy lezec lituje, proč se do tohoto vertikálního sportu, kdy vůbec pustil. Avšak nahoře na věži, či na vrcholovém summitu a nebo v tom ještě lepším případě, dole v hospodě, nastává ten nejlepší pocit a následné spřádání plánů na další výlet, na další dobrodružství.

ŠVANDA č. III:
Žádná zábava, dokonce ani zpětně. Vzpomínkový optimismus tu nefunguje. Zábava na hovno. Na hovno!
Chvíle zmaru, kdy lezec přemýšlí nad svým dobrodružným počínáním a říká si „Proč jsem do toho sakra šel? Co jsem si to myslel? Až budu příště přemýšlet o stejném nápadu, dej mi přes tlamu.”

(…)

Je okolo půlnoci a silueta muže a psa velikosti lidské osoby se pomalu klestí po neoznačené cestě v horách, kousek nad Yosemitského údolí.

Počkej, počkej, to není pes rozměrů lidské osoby. To je osoba velikosti psa, pohybující se rovněž tak!

Kotník mě bolel jak čert. Ruce jsem měla do krve. Kalhoty na zadku durch rozervaný a pod nimi modřiny. Nade mnou černočerná tma, les kolem mě jakbysmet a ještě ke všemu byl beztak plnej hladových medvědů. Na parkáč ještě kus cesty. Kus cesty po čtyřech. Jo přesně tak – po čtyřech: po dvou rukách a po dvou kolenech. Zábava na hovno. Na hovno! Švanda č. III.

Dneska ráno, před 14 hodinami, jsem vypadla ve vícedélce ze spáry. Ta spára vede na mohutný žulový Fairview Dome v Tuolumne Meadows, na úpatí Sierra Nevady, kousek od Yosemitů a je známá jako jedna z nejlepších vícedélkových cest v Severní Americe. Můj spolulezec byl týpek, kterýho jsem potkala pár dní předtím, v legendárním Campu 4. Tam, v Mecce lezení, jsme se dohodli, že do toho půjdem společně a že se budeme střídat v tahání. Lehčí úseky začínaly první délkou, a tak jsem začínala já.

Na Švandu č. I, natož na Švandu č. II bohužel ale během toho dne vůbec nedošlo.

Uklouzla jsem v mokré spáře hned pod prvním štandem. Nezachytil mě ani tak zelenej friend, jako má pravá noha. Fuck. Vymkla jsem si kotník.

„Jseš v pohodě?“ zařval na mě ze zdola Leo. Ego a má vlastní hrdost mně nedala, abych přiznala bolest.
„Yeah,” zajíkla jsem mezi zuby.
„Ty vole, Evo, nepodělej si to. Vždyť ses do těch Yosemitů tolik těšila. Nic to není. Nadechni se a dolez to. Ta noha bude v cajku,“ snažila jsem se sama sebe povzbudit. Když jsem dolezla na polici, rozvázala jsem si lezečku. Noha začala natíkat. Natíkat a bolet. Dobrala jsem Lea a doufala v zázrak. Leo mi nabídl, abychom slanili, dokud je to možné. Tahle možnost pro mě ale nepřicházela v úvahu.

Předešlých pět let jsem strávila na californské univerzitě v elitním běžeckým oddílu a lezení a outdoor měla zakázaný. „Ne, jsem v cajku,“ řekla jsem. Přeci nevybruslím z takovýho dobrodružství, po kterým se mi na atletickým tartanu tolik stýskalo. „Leo, tu nohu rozhejbu, ale asi si vem ten přední konec.”

ZAKÁZANÉ KOLENO

Přehodili jsme si tedy konce lana, a zatímco Leo začal elegantně stoupat tím nesmírným žulovým prostorem, mně se lezlo čím dál tím hůř. Na nohu jsem nemohla ani došlápnout. Snažila jsem se potlačit rady mého taťky z dětství: „Evino, po kolenou se neleze,“ ale nezbylo mi nic jiného než zvolit zakázané koleno jako svou jedinou možnost do zbývajících jedenácti délek.

Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Znovu a znovu.

Na vrchol jsme dorazili za stmívání. Kdyby člověk neměl dvakrát tak velkej kotník, ta chvíle by se dozajista dala klasifikovat jako „nefalšovaná zábava a zážitek již za chodu,” takhle to byla ale „zábava na podělání.”

Jedenáct délek lezeckýho kulhání noze dozajista nepomohlo a nás ještě ke všemu čekala cesta zpět. Bohužel ale nevedla slaněním skrz osmu a nebo kyblík, ale po svejch, a to po opačným příkrým oblýmm svahu dolů. Když se to schází po dvou, stihne se ještě v kempu plechovkový pivo, když ale končetiny nefungují, tak jak by měly, sestup trvá dýl.

Nejprve jsem zkoušela Leovi naskočit na záda, ale to by jsme možná oba skončili s nohou v gypsu, a tak jsem se rozhodla odstrkat se dolů po prdeli. Nade mnou se rozprostírala snad ta nejkrásnější hvězdná obloha mého života, ale já ji nevnímala. Já koukala do dálky, na blikající světýlka skromné civilizace a tiše si říkala, proč jsem proboha nezůstala na tom bezpečném atletickém ovále a teď někde neregenerovala u filmu s horkou čokoládou.

Ze skalnaté stĕny jsme se dostali dolů na zem po dvou hodinách za světla čelovek. Dotyk vlahé jehličnaté hlíny nebyl nikdy příjemější a voňavnější jako tehdy. Chvilkový povzášející pocit bezstarostné Švandy č. I ale vzápětí vystřidalo uvědomění, že k parkovišti je to ještě hodinu cesty. Hodinu cesty chůzí. Těžko říct, jak dlouho to bude trvat po čtyřech.

Spárařské rukavice jsem obrátila z hřbetů rukou na dlaně a vyčerpaná a hladová za doprovodu Lea, se vydala na pejska, přes kořeny a balvany, po lesní cestě, po kolenou, po čtyřech, směr parkáč. Tam okolo druhé ráno jsem upadla do mdlob.

Ještě tři dny poté jsem tuto historku se zatejpovaným kotníkem vyprávěla na louce pod El Capem jako Švandu č. III. Čtvrtý den ale otok splasknul a já si opět mohla nasadit lezečku. Vertikální švanda mohla opět začít. Švanda totiž ne vždy nutně vyžaduje zábavu, aby byla zábavná.

S úsměvem Švandy č. II na rtech a se splasklým kotníkem před ohromným Fairview Dome. Normálka vede středem jeho stěny, sestupuje se po jeho úbočí. (f: archiv EK)

Eurovíkend v Maroku. Jak jsem si odskočil na nejvyšší horu Atlasu

05.11.2018, Jáchym Srb

Atlas býval kdysi obrem, který se zprotivil Diovi a jeho trestem bylo podpírat nebesa. Když jeho krajem procházel mladý Perseus, v brašně měl čerstvě odřízlou hlavu Medúzy, Atlas mu neprozřetelně odmítl prokázat úctu, pročež prchlivý Perseus vyňal zmíněnou hlavu ze své kožené toboly, podržel jí před zraky bezmocného Atlasa (vzpomeň, že držel na ramenou nebeskou klenbu), čímž ho proměnil v kámen. Tolik ke geomorfologii Vysokého Atlasu praví Ovidius ve svých Proměnách.

Už několikátou hodinu jsem seděl nad otevřenou prací a zcela prost inspirace v jedné z pařížských knihoven. Dokonce i croissant v mých ústech, ten nadýchaný obláček radosti, měl příchuť rutiny. Myšlenky se začaly potulovat po dálavách a ruka na klávestnici počítače v jakémsi automatismu vyťukala „skyscanner“. A ono ejhle, zpáteční letenky do Marrákéše, za dva týdny a 70 euro. Nebyl čas se pozastavit nad skutečností, že většina mých horolezeckých pošetilostí začala jásáním nad cenou náhodných letenek. Marrákéš, to je přece orient, Atlas, pečené kozy a bakchantské radovánky. Peníze záhy změnily majitele, letenka přistála na mailu a krátký telefonát s kamarádem Vincentem pracujícím u francouzské horské služby, kterého jsem naposled viděl někdy v před osmi lety během výměnného pobytu na gymnáziu, zajistil vítaného souputníka.

Za dva týdny přistáváme v Marrákéši, oficír na letišti s nadšením prohlíží Vincentův vojenský pas (ve Francii je horská služba – GHM – součástí armády). „Esprit du corps“ je ve francouzském postkoloniálním prostoru zjevně silný, a tak Vincent tráví další půlhodinu živým hovorem na téma vojenského výcviku a střelby ze zbraní nejrůznějších kalibrů. Marocký oficír rád gestikuluje, a tak jsem záhy svědkem pantomimy na téma odjišťování útočného granátu, správné techniky vrhu a jeho následné exploze. Na takový výjev člověk na evropských letištích poslední dobou vskutku nenarazí. Poté jsme vpuštěni do země. Během první čtvrt hodiny letu jsme stihli probrat vše zásadní v našich životech za léta, co jsme se neviděli, a zbytek času jsme tak mohli věnovat spřádání bojového plánu. Takže zaprvé je třeba vylézt nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu, Jebel Toubkal (4167 m n. m.). Pak chceme sníst pečenou kozu, vidět velbouda, zaříkávače hadů a ukázat arabským pouličním obchodníkům, kdo umí tvrdě vyjednávat. Na to celé máme dva dny.

Začali jsme u toho pro nás nejpřirozenějšího, tedy u vrcholu. Noc jsme strávili v Marrákéši, ranní hlahol muezzina podpořil vstávací disciplínu, a tak jsme se již v sedm ráno, po hoďině jízdy ve sdíleném taxi, ocitli v Imlilu, na úpatí hor. Cesta v taxíku byla svým způsobem pozoruhodná: jeli jsme v něm se skupinou zahalených Maročanek, mohlo jim být tak osmnáct, sotva výše. Prostor auta byl stísněný, a tak jsme se i uvnitř tísnili, což k mému překvapení dívkám vůbec nevadilo, naopak se zdálo, že se na mě z obou stran tísní více, než by vynucovala dispozice automobilu. Než jsme dojeli do Imlilu, dvě dívky mi seděly na klíně, smály se v řeči, které nerozumím, něčemu, čemu jsem asi rozuměl a usmívaly se na mě svýma mandlovýma očima. A já měl co dělat, abych jako ten Atlas pod těmi mandlovými pohledy nezkameněl, a neuřízl si tak ostudu v cizí zemi daleko od domova. Imlil a chladný horský vzduch přišly jako vysvobození.

Z Imlilu (1700 m n. m.) je to zhruba 12 km chůze na Refuge Toubkal (3 200 m n. m.), z té pak svižný kilometr převýšení na vrchol. Cestu do refuge lemují kamenné chatrče, ve kterých místní Berbeři prodávají čerstvý pomerančový džus a mátový čaj, čehož opakovaně využíváme. Na samotném vrcholu Toubkal skutečně sedí obloha, těžká a vážná, jako by chtěla potvrdit Ovidiovu teorii o antropogenním původu masivu. Také tam sedí osamělý Francouz, který se neúspěšně snaží zhotovit selfie na zamrzlý telefon. Velkomyslně se mu snažím pomoci, ale poměrně rychle mi začínají v mrazu kamenět ruce, jako tomu nešťastnému Atlasu. Fotím Francouze na vlastní přístroj a fotku pak pošlu. Pas de quoi.

Za další tři hodiny jsme dole v Imlilu a můžeme začít naplňovat zbytek plánu. Svezeme se do Marrákéše s manželským párem z Litvy, po příjezdu na náměstí prohlédneme zaříkávače hadů, velblouda s nešťastným výrazem, pak následují další pomerančové džusy, mátové čaje a dokonce i pečená koza. Na závěr si necháme marakéšské suky (rozuměj arabské tržnice s koženými papučemi, zaručeně místní keramikou a vším možným haraburdím), kam vcházíme se sebevědomím protřelých obchodníků a odcházíme s taškami plnými kožených pantoflí “Berber adidas mon ami”, zaručeně místní keramiky a všeho možného haraburdí. Poslední dirhamy necháváme za taxi na letiště, pak už následuje jen kolečko po oficírech s razítky a na pařížském letišti nás konečně čeká sníh, tma a vysokohorské pomínky. Au revoir Vincent! Au revoir krásky s mandlovýma očima! Tak zase za osm let.

„Au revoir krásky s mandlovýma očima!“ (f: archiv Jáchyma Srba)

Hory a ohryzky. Zamyšlení o přijmutí rizika

30.10.2018, Jan Polášek

Lidská mysl bývá potměšilá.

Podzim se ohlásil. Dny se krátí, ale zatím ještě stále panuje bezstarostná atmosféra. Česká krajina je krásná, ohromně vřelá a skýtá spoustu radostí. A nejsou to radosti malé. Podél našich typických venkovských cest se táhnou stromové aleje, zasazené do poklidné mozaiky polí a luk. Z těch je již obvykle úroda sklizena. Řady ovocných stromů však vlídně poskytují přehršel plných, zralých plodů, jenž vybízí k utržení. Větve se prohýbají, obsypané úrodou barevných jablek, hrušek a švestek. Někdy u plotů stojí také mirabelkové stromy a keře černého bezu. Vzduch v zahradách nese lehkou stopu nahnilého ovoce. Ta příjemně štípe v nose a působí jako radostná známka hojnosti. Vzduch po ránu bývá báječně svěží. Nabíjí tělo sebejistou energií. Člověk prochází touto Zahradou, trhá těžké plody a s chutí z nich saje šťávu, někdy sladkou, někdy kyselou.

Můžeme zrovna cestovat do skal nebo se z nich vracet domů. Můžeme ale zrovna být také jen na obyčejné procházce či uzemňující vyjížďce na kole. Nebo v tréninkové jednotce. Déšť pak může znenadání začít skrápět naše záda. A můžeme se taky vléct v poledním žáru, nebo pozorovat pomalý a líný západ Slunce, kdy už trochu studí ramena. To vše je v Česku tehdy možné. Každopádně se nevyhneme tomu, že naše nozdry nasají právě specificky zabarvenou vůni tohoto období. Myslím, že mnohé z nás zrovna tato vůně uklidní.

A v ten okamžik se může také projevit ona potměšilost naší mysli.

Vědomí se trochu zastře a smysly vnímají jinou realitu. Mysl je přenesena jinam. Svaly se musí najednou více snažit, aby udržely smrtelné tělo nesoucí nekonečného ducha ve vzpřímené pozici v krajině bez života. Do kůže na obličeji drásavě dotírá nabroušený vítr, který v sobě nese sněhové krystalky. Oči jsou smrštěné do úzkých štěrbinek, aby se vyděšeně bránily tomuto tryskání. Linie horského hřebene odhaluje poházené žulové bloky. Ty tvoří tenký dinosauří hřbet. Pravá strana hory je pozvolně tvořena souvislou vrstvou ledové glazury a na levé straně pohled padá prudce do údolí, do prázdna. Tělo je nakloněno doprava nad firnovou skluzavku a vzdoruje tak pádu do strmé závětrné strany, kam vítr sype sníh. Prsty na nohách se pomalu ale jistě mění v ledové špalíčky bez citu. Mačky se vytrvale zaskřípávají do dalšího a dalšího metru. Ruce jsou schovány ve velkých neohrabaných palčácích. Snažíš se s nimi co nejvíce hýbat, ale moc to nepomáhá, mrznou. Cepín, připravený pro uklouznutí, by ti zřejmě moc nepomohl.

Jedna situace je vrcholem lidského blaha a druhá je ztělesněním strašlivého zmaru. Psychicky se přemístit z jedné do druhé lze obousměrně. Kupodivu obě příslušejí přesně opačné straně roku.

V horách sice může mrazivý nečas nastat různě, záleží jen na světovém pohoří, ale já mám v hlavě Tatry.

LETNÍ JABLKO A TVŮJ ZIMNÍ OSUD

Ve studené horské samotě (samotě, protože na horách je vždycky každý sám – uzavřen ve své hlavě a soužen svým tělem, byť v praktické rovině mnohem více odkázán a svázán se svým parťákem) sníš o ledabylé pohodě léta. Tím sice ztrácíš koncentraci, ale zároveň ti to poskytuje psychickou skrýš na přežití útrap. Uprostřed letního ovocného sadu si pak z utrženého jablka věštíš svůj zimní osud. Snažíš se rozkrýt, proč potřebuješ opakovaně lézt do extrémních situací.

Možná jsi feťák závislý na adrenalinu. Spíš ale potřebuješ cítit, že opravdu žiješ. Přiložit prst na pulzující tep života. Zamíchat trochu usazenou energií. Cítit vítr. Přiznej – v naší zemi je poměrně lehké cítit se zabezpečen (co naplat, že náš dnešní svět tolik nahrává přeskočení rodinné jistoty a kvalitních mezilidských vztahů). Po naplnění základních jistot na vrcholu pyramidy potřeb stojí touha po seberealizaci a sebetranscendenci. A právě vykročení z všedních dnů, zkušenost vrcholného zážitku (u horolezců o to příznačnější) poskytuje horské dobrodružství. Samozřejmě, není to cesta jediná. Pouze s pečením štrůdlů a vařením povidel však vnější aspekt své svobody nenaplníš. Zralé buclaté léto tedy nestačí a ty občas musíš obléct šedý kožich hladového vlka. Tento vlk však nemůže čenichat věčně. Musí ulovit a spočnout, musí!

Tíha obrazu vlastní nezodpovědnosti tě rozmetává na mentální prach. Kdyby se něco ošklivě pokazilo – co sis to dovolil? Čeho ses dopustil vůči svým blízkým? Jak jsi to mohl udělat matce, která tě vypiplala? (Nebo to aspoň zkusila.) Vzpomínáš na lidi, kteří už se z hor nevrátí. Toto denní snění není příjemné. Můžeš ale přestat takto přemítat, nastavit hráz potměšilé mysli, a místo toho změnit svůj přístup k těmto fenoménům. Přitáhneš si otěže osudu více k sobě. Probudíš se a oloupeš ze salátu vědomí nepotřebné vrstvy. Použiješ vědomost: můžeš se lépe připravit. Můžeš lépe natrénovat. Tělo i psyché. Můžeš méně riskovat. Počkáš si. Utužíš se s parťákem. A z lásky, nabyté teplem, se ohřeješ v chladu, a z mrazu lépe doceníš hřejivou vstřícnost. Můžeš si více všímat pozitivních stránek obou zážitků, rozumně je alternovat ve vzájemné synergii. Z jednoho můžeš načerpat sílu do toho dalšího. Potměšilost mysli se vytrácí. Prvním zážitkem můžeš získat nadhled nad tím druhým a naopak. Být bdělý v momentální činnosti a využít získanou rotaci k roztočení většího a stabilnějšího kola spokojenosti.

Kéž by.

Lomničák s vycházejícím Jablkem. (kresba: Alena Klimešová)

Ne a ne přestat. Jak probíhala skalácká sezóna století

24.10.2018, Jakub „Kwjeták“ Hanuš

Pro ekology katastrofa, pro pískaře sezóna století. Takový byl letošní rok ve Skaláku – podle dat na webu Hruboskalsko.cz je to zatím nejsušší sezona od roku 2005, kdy byl web spuštěn. Zelených dní bylo 102 (stav k 22. 10.) – nejblíž byl rok 2007 se 72 zelenými dny. Celkem se ale dalo lézt 139 dní, což je o měsíc víc než v doposud nejsušším roce 2015. Příležitostí k lezení bylo víc než dost a my jsme se ten čas snažili využít nejlíp, jak se dalo. Celou sezonu rozproudilo velmi suché jaro – už od konce dubna bylo jasné, že se letos ve Skaláku pojede kudla. Bohužel obnovený chod hospody na Koupáku nebyl úplně podle našich představ (zavíračka v osm hodin večer i dřív, na mejdany za dob Ilčiných jsme mohli jen s nostalgií vzpomínat), nicméně zásadní roli základny lezců ve Skaláku letos sehrála Turnovská chata. Několik kulturních víkendů (muzika s kalbou), oslav narozenin (kalby s muzikou) nebo prostě víkendových ohňů (kalby zcela bez muziky) utužily kolektiv lidí s láskou k jemnému solivému pískovci jak tenkrát.

Partička mlaďáků (z různých koutů republiky) se vrhla do sezony s chutí – hned zjara se začaly přelézat cesty, které na sobě měly pavučiny 10, 20 i více let. Cesty od bratří Meierů, Bojsy, bráchů Homolků ale i od starých mistrů Čihuly a Kuchaře. Asi největším tahákem letoška ale byly cesty od Vládi Sochora. Jméno, které moc lidí mimo Skalák nezná, ale pro místňáky jsou jeho cesty dost vyhlášené. Já jsem se s Vláďou setkal poprvé před čtyřmi lety skrze jeho cestu „Povětroň“ za VIII na Bránu. Místní lezec Honzik Šimánek mi o něm povídal: „Joo Kubí, ty cesty od Vládi Sochora, to je jenom pro fajnšmekry, většinou dost lámavej terén, solivý chyty, kruhy vysoko a dává jich málo, no prostě každá cesta od něj je zážitek.“
.

Vláďa Sochor (ve světlém) a bratři Ledabylové v roce 1970. Vláďovi bylo 18 let. (f: archiv J. Sochora)

.
Po přelezení několika jeho cest mi Sochorákův styl naprosto učaroval. Člověk pod jeho cestami dlouho chodí, nakoukává je, přemýšlí, jestli tam půjdou nějaké smyčky a jestli už nastal ten správný čas, anebo bude lepší si ještě chvilku počkat. A pak se jednoho rána probudíš po mejdanu na Turnovský a dojde ti, že dneska je ten den, kdy to půjdeš vylézt. Trocha nervozity po cestě do skal, vybereš sadu smyček, navážeš se a jedeš. A už tě nic nesundá, leda že by sis to pod prvním kruhem ještě rozmyslel nebo nějakou nerozvážností urval chyt a hodil strašnou tlamu do smyčky. A ten pocit, když tu cestu vylezeš a žiješ, ten se nedá nahradit sebetěžší sportovkou s mágem po borhácích. Samozřejmě nejsem sám, koho tenhle styl lezení baví. Bláznů, dychtivých zažít v dnešní bezpečné době trochu toho adrenalinu, je hromada. Letos se navíc ve Skaláku fotily Sochorovky do kalendáře (který bude k dostání u Vorla a Kuby Friče), takže Vláďovy cesty zažily nápor, co ještě nikdy. Nicméně ještě několik jeho cest má do deseti přelezů (přitom je dělal na začátku 70. let), speciálně ty za VIIIb a těžší. Tam člověk před sebou ve vrcholovce potká zápis maximálně od Bojsy, Magnuska nebo od Špeka.

Za největší zářezy roku (nejen moje) bych jmenoval cesty „Vláďova stěna“ VIIIc na Knihu, „Slunovrat“ VIIIc RP IX na Anebo a „Poslední mše za kamarády“ VIIIc na Mravenčí. Pro mě letos 15 Sochorovek v rozmezí VII až VIIIc, celkem jich mám 24, ještě mi jich hromada zbývá, ale těch závažnějších naštěstí už jenom pár. Ještě bych rád zmínil několik prvních přelezů cest od Meierů a od Špeka (cesty 15–20 let staré), které ukořistil drtič Lionel Burgr („Dívám se dívám“ IXc na Dračí věž, „Masožravé pole“ IXc na Dominstein a „Jamboree“ IXb na Skauta), ale to už je krapet vyšší dívčí, ten kluk má drajv jako blázen. Co se týče klasy, musím upozornit, že se jedná o skaláckou JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), která umí lecčím překvapit.

Letošní sezona na měkkým byla prostě nezapomenutelná (a nejspíš bude zase dlouho neopakovatelná). Lezlo se do roztrhání lezeček a kůže na prstech, říjen s 20 kontinuálními zelenými dny (nejsušší měsíc roku) postavil veškerou logiku ročních období na hlavu – spousta lezců si dokonce začala přát, aby konečně zapršelo a měli od lezení na chvilku pokoj. Teď nezbývá, než se ze skalácké strouhanky na pár měsíců přeorientovat na trochu pevnější terén, zpracovat motivaci nabranou v létě a během zimy ji přetavit na brutální sílu a odhodlání sundat všechny pytle, které člověk letos rozvěsil. A dá-li pámbů, ta příští sezona bude stejně boží, jako ta letošní.

Při lezení se člověk musí někdy skousnout – skalácká „sportovka“ „Prstoklad“ VIIIc RP IXb na Mariáš (Sochor, 1976), leze Kwjeták, fotil Vojta Fröhlich

„After whisky driving risky.“ Lekce životního optimismu na cestě do indického Himálaje

22.10.2018, Olga Hušková

Sedíce ve svatostánku jógy, městě Rishikesh, naplánovali jsme s kamarády týdenní výpravu s cílem přičuchnout k řídkému horskému vzduchu garhwalského Himálaje. Dojedeme místními autobusy co nejvýše, přes Joshimat k vesnici Badrinath, a pak se tak trochu pocouráme kolem. Netušili jsme, že nejsilnější zážitky může poskytnout samotná doprava. Profláknuté rčení „cesta je cílem“ v Indii platí zvláště pro příznivce thrillerů. Průměrně rostlý Evropan navíc nemá šanci vmáčknout se na standardní autobusovou sedačku – i kdyby na ní čirou náhodou bylo místo.

Po diskusích s místňáky jsme v Rishikeshi nalezli něco jako autobusové nádraží. Prašný plac plný odpadků (jak jinak), na němž jódlují řidiči bojující o přízeň pasažérů a zpěvavými hlasy donekonečna opakují mantru cílové stanice. Náš předem zjištěný „linkový spoj“ (haha) směrem do hor pochopitelně nikde. Pátrali jsme, zda je zamýšlená trasa vůbec průjezdná, na což se nám dostalo lakonické odpovědi místního dispečera: „Mejbí jes, mejbí nou. Sevnty prsent.“

Po dvou hodinách čekání naše notně otlučená pojízdná plechovka kupodivu dorazila. Přihodili jsme do jejích útrob pár dalších sardinek a vyrazili směr Joshimat. Vzdušnou čarou to máme 130 km, reálným tempem nejmíň deset hodin cesty. Himálaj express cestou staví na obědy, svačiny, zajížďky k městům a čůrací pauzy všude možně. Klikaté silnice stoupají proti toku Gangy a jsou stále zábavnější. Převýšení mezi silnicí a řekou se postupně zvyšuje, úměrně tomu klesá kvalita povrchu. Asfalt vystřídá prach a kamení. Svodidla neexistují, posléze začíná chybět i krajnice. Nabýváme dojmu, že vnější kola autobusu občas poruší pravidla fyziky a chvílemi jedou vzduchem. Uklidňují nás relativně velké rozměry našeho vozidla („Když do toho auťáku vrazíme, skutálí se dolů určitě on.“), leč pouze do doby, než se zpoza rohu vynoří mohutný nárazník obrovského náklaďáku značky Tata („Do prčic!“).
.

After whisky driving risky (f: Olga Hušková)

.
Do zatáček se v Indii zásadně vjíždí s mohutným zatroubením na plný plyn a pak… děj se vůle Šivova. Indové jezdí vlevo, takže cesta vzhůru do kopců s báječnou vyhlídkou pod mizející krajnici nutí slabší povahy opouštět místo u okýnka. V údolí sem tam člověk zahlédne vrak osobáku. Přibývají oficiální cedule, které jsou vcelku komické, pokud se vás zrovna netýkají. Indická správa silnic sází na humor a poezii. „After whisky driving risky.“ Hehe. „If you sleep, your family will weep“. Hm. „Leave sooner, drive slower, live longer.“ „Speed thrills, but kills.“ Ehm. „Better late than never.“ Čím dál tím lépe. Objevují se i jiné značky. Nacházejí se na počátku traverzu největších svahů a vedle sugestivních obrázků sypajícího se kamení jim dominuje nápis „Landslide and rockfall zone“. Tato cedule cestovatele nezajímá do chvíle, než jeho autobus zastaví v předlouhé koloně dalších vozidel. Co to vidí mé bystré oko kdesi v dálce vpředu? A do háje, zával. Pořádný kus svahu se rozhodl odcestovat do údolí a původní silnici přehradil v úseku 200 metrů souvislou hromadou zeminy a šutrů (foto). Pískoviště pro obry končí až dole u řeky. Pokud po cestě nějaká auta právě projížděla, nejspíš je kamenná lavina smetla s sebou. Ostatní řidiči mají jasno, tohle bude trvat. Sedí ve skupinkách na dekách, vaří jídlo a mastí karty. Kolem kolony pobíhá několik přičinlivých kluků a nabízejí občerstvení. Čas se zastavil, pár dní počkáme, nějak se to vyřeší. Co se rozčiluješ? Ty někam spěcháš? Zapomeň na Evropu, tady vládne Indie.

Autobusák nám vrací část jízdného (k nevíře) a další úsek cesty zdoláváme po svých. Pár kiláků k nejbližšímu mostu přes řeku, pár dalších po druhé straně řeky přes vesničku k jinému mostu. Přespat, a zas zpět k původní silnici, ulovit otáčející se autobus na druhé straně závalu. Dál do hor pokračujeme jiným vehiklem a s o něco horším pocitem okolo žaludku. Tak ono se to přece jen stává… Jak pojedem zpět? Na posledních kilometrech stoupání do horského Badrinathu se stařičký autobus láme v zatáčkách a občas místo trojky zařadí levitaci. Porušení přírodních zákonů už nikoho nepřekvapí, za poslední dva dny jsme notně otupěli. Místy chybí půl silnice, případně přes ni protéká menší řeka. Stádo ovcí. Čekáme. Díry, kamení, voda a znovu díry. Jsme na místě.

Pod himálajskými velikány, jimž dominuje nádherná Nílkantha, strávíme pololegálními výlety několik dní, než nás vyžene sníh. Patnáct centimetrů mokrého sajrajtu ráno na stanu – s tím nepočítáme. Vracíme se do Badrinathu, který vypadá, že se připravuje k evakuaci (foto). Nečekaně přichází zima, vesničané neprodleně balí cajky na náklaďáky a mizí do nižších poloh dřív, než bude odjezd nemožný.
.

Nílkantha 6596 m (f: Olga Hušková)

.
Horko těžko smlouváme s řidiči, abychom z hor stačili prchnout rovněž. Nakonec se soukáme do džípu, kam se nás vešlo 15, čímž významně klesá naše ekostopa (i šance na přežití). Kapotu našeho vozidla opatřil místní svatý muž červenou tečkou, stejnou, jakou si Indové malují doprostřed čela. Asi aby džíp přemluvil k poslušnosti – a všechna indická božstva k jeho ochraně. Snad hodinu drncáme 15 kilometrů dolů do Joshimatu. Mezitím přemýšlíme, jak bude vypadat náš milý zával na zpáteční cestě. Objížďka dost dobře není možná. Třeba to… ehm… uklidili.

Po dalších několika hodinách cesty je zde okamžik O. Óóóó. Óóóni to… uklidili..?? Na obou stranách závalu stojí opět fronta aut, zdá se však o něco kratší než před týdnem. Z bývalé silnice, původně zcela zasypané kamením, je u hrany svahu odhrabán úzký štěrkový pruh, na první pohled tak akorát pro motorku. Nesmrtelný indický Rambo v malém buldozeru jezdí napříč závalem po troskách cesty tam a zpět. Na hlavě má žlutou přilbu, ale střechu nad hlavou žádnou. Občas někdo na kraji závalu zapíská – signál, že shora přichází kamenná lavina. Rambo vtáhne hlavu mezi ramena a maximální možnou rychlostí 15 km/h mastí s buldozerem ke kraji. Přes silnici prosviští mohutná dávka kamení. Chvíli se čeká, načež udatný muž znovu vyjíždí do boje. Probůh, kolik tu mají rizikový příplatek? Nebo ten nebožák dostal trest smrti? K našemu překvapení po přeletu laviny kamenů přebíhají z jedné strany na druhou lidé. Nad hlavou kufry, kdyby náhodou ještě něco letělo. Vychází jim to, mrtvoly nikde. A najednou, světe div se, projely jednosměrně dva džípy. Kolona se trochu posunula. A sakra… takhle to tu chodí. Psychicky se připravujeme na přejezd. Však na nás taky dojde. V autobusu přemýšlím, jestli bych stihla vyskočit oknem, kdyby dvě zázračná levitující kola zakolísala a plechová krabice uposlechla gravitaci. Asi ne. Tak na to půjdem opět po indicku. Věř, ono to nějak vyjde. Třeba budeš v příštím životě kočka. Autobus se rozjel, indické osazenstvo na palubě začalo ponuře zpívat. „Někdy mě fakt sere, že jsem ateista,“ zasyčí vedle mě kamarádka. Tep na 200. Snad nás udrží na hraně svahu všechny čtyři ruce bohyně Kálí. Několik vteřin napětí – a je to za námi!

Dostáváme pořádnou lekci životního optimismu v zemi, kde se na osobnost nehraje. A zjišťujeme, jak silným zážitkem může být skutečně… Cesta. Doslova.

(Text se umístil na pátém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Cesta do hor v barvě a kvalitě kakaa (f: Vojta Duchoslav)

Povinná četba – „Himálajští tygři”. Únos do doby, kdy osmítisícovky měly vůni tajemství

19.10.2018, Evča Trnková Janatová

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Je rok 1921. Sir Younghusband s úsměvem povstane a zdvihne sklenku jako gesto pro slávu této chvíle. Je předsedou Britského výboru pro výpravu na Mount Everest. Pečlivě oblečení pánové, kteří zastupují Královskou zeměpisnou společnost a londýnský Alpine Club, všichni, kteří tu sedí – nejodvážnější horolezec Velké Británie George Leigh-Mallory, plukovník C. K. Howard-Bury, který zná Himaláj z mnoha loveckých a horských výprav, Malloryův spolužák a druh z různých výstupů Guy Bullock. přírodovědec a lékař A. F. R. Wollastone, Harold Reaburn, zkušený lezec ve skále i ledu – ti všichni se chtějí konečně dostat tam… nahoru…

Jsme v Dárdžilingu. Tibeťanovy oči jen září a on tančí radostí kolem dokola. „Tygři!“ Ano, nesli břemena do výšky víc než 7000 metrů. Teď se konečně také mohou nazývat tím čestným titulem – tygry!

Kniha Himalájší tygři se opírá o historické skutečnosti a vykládá příběhy prvních pokusů o lezení na Mt Everest. Bez příkras, tak jak se staly. Autor knihy Fritz Rudolph nás vezme do časů, kdy ještě člověk zdaleka netušil, co ho čeká v nadmořských výškách nad 7000 metrů. A nejen to. Věnuje se komunitě těch nepostradatelným z himalájských výprav – popisuje tehdejší kulturu a vnitřní komunitu tzv. kuliů, nosičů neboli šerpů. Líčí, jak vypadalo tehdejší spojenectví členů výprav a nosičů, kteří za jeden a půl rupie na den předváděli neuvěřitelné výkony.

Okénko do historických událostí
Průzkumná výprava na Everest se uskutečnila v roce 1921 – vedl ji George Mallory. Chtěli hlavně vylepšit geografické znalosti o oblasti, jelikož na výstup na vrchol ještě neměli potřebné vybavení. Expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, odkud se všichni vrátili.

V roce 1922 se uskutečnila větší britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Tentokrát se ze Severního sedla vydali ještě výš. Během této expedice se lidí poprvé dostali nad hranici 8000 metrů. Skončila však nezdarem – horolezci strhli lavinu, ve které zemřelo sedm nosičů.

Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí opět 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči kvůli omrzlinám. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu dosáhli 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není dodnes známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od Druhého výšvihu, který je ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod Prvním výšvihem v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci už slaňovali zpět do tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nikdo nenašel. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta moc příznivců nemá. Když však vezmeš v úvahu, že prvovýstup na Everest se povedl až v květnu 1953 (Edmund Hillary a Tenzing Norgay), uvědomíš si nadčasovost Malloryho schopností.
.

George Mallory (zdroj: Wikimedia commons)

 
A jaké je samotná knížka? Vede tě napříč historií výprav a vypráví skutečnosti opravdu poutavě. Uvědomíš si, jak moc se podoba vysokohorského lezení změnila, nebo spíš v co se změnila.

Zážitek z četby ještě umocnňují ilustrace Zdeňka Buriana – českého malíře a ilustrátora dobrodružných knih. Je to zkrátka únos do historie horolezectví se vším všudy – do doby, kdy se horské štíty objevovaly a byly opředeny tajemstvím.

Na závěr bych ráda ještě dodala úryvek z úvodu československého vydání knížky z roku 1958, který mě tolik pozitivně naladil hned na začátek. Text má název: „Jdeme všichni na jednom laně,” stojí za to ho číst celý, ale tady budu citovat jen kousek…

„Dnes se čeští a němečtí horolezci i turisté nesetkávají jen u skalních jehel mezi Děčínem a Schandau, ale také ve Vysokých Tatrách, na Ihle v masivu Ostervy, na severní stěně Ganeku nebo na hřebenových věžích Prostredného hrotu. Jejich přátelství se obnovuje v Téryho chatě stejně jako v hradu Hohnstein. Takové myšlenky mi jdou hlavou ve chvíli, kdy se moje kniha Himalájští tygři překládá prvně do jiného jazyka. Mám upřímnou radost, že ji vydává právě nakladatelství v Československu. Vždyť oblíbené pohoří našich turistů a horolezců se prostírá přes hranice naší oblasti ČSSR, pohled ze skal u Labe zalétá k sousedům, k přátelům. Srdečný pozdrav mým čtenářům v Českolovensku – mladým i starým, těm, kteří milují hory své vlasti i dálné končiny, těm, kteří chtějí být přáteli všem mírumilovným národům!” Fritz Rudolph
.
_____

George Mallory (1886–1924) Narodil se ve vesnici Mobberley v severozápadní Anglii. V roce 1911 vylezl na Mont Blanc a v roce 1913 udělal cestu na Pillar rock, která byla po několik let hodnocena jako nejtěžší v Británii. V roce 1921 se zúčastnil průzkumné expedice na Severní sedlo Mount Everestu a na tuto horu se vrátil také v roce 1922, kdy už měla expedice za úkol pokusit se vylézt na samotný vrchol. Mallory zavrhl použití kyslíkových bomb, které se mu zdály příliš nespolehlivé, a dovedl svou skupinu až do nadmořské výšky 8 225, kde to otočili kvůli pozdní hodině a špatnému počasí. Svůj poslední pokus o zlezení Everestu uskutečnil Mallory s výpravou znovu v roce 1924. Vrcholový tým tvořil s Andrew Irvinem. Kvůli zhoršujícímu počasí a příchodu monzunu byli naposledy spatřeni 8. června 1924 ve výšce kolem 8 600 metrů.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce.

Hory plné mraků, sněhu a tajemství (f: repro knihy)

Co si zpívat při lezení? Originální soundtrack z výstupu na Mt. Whitney

16.10.2018, Markéta Syllová

Early one morning, with time to kill, rozhoduje se naše osvědčené americké kvarteto, že namísto sestupu ze Sierry nastal ten správný čas vylézt East Buttress na Mount Whitney, když už se nám dostalo toho privilegia pod královnou lower 48 tábořit. Činíme tak dokonce i s platným permitem a dalšími povinnými náležitostmi, jako je např. bear canister (neforemná nádoba, do které se vejde jídlo na tři dny pro čtyři osoby, které nejí.) Zato se do batohu kromě nádoby už nevejde nic víc. A wagbag, neboli hovnosak, který zřejmě nebude zapotřebí, protože z výše uvedených důvodů nemáme co jíst.

It’s a bit more than I can chew, hlásí nám zklamaně zmatený sólolezec, poté co ho obezřetně sundaváme ze stěny, ať jde raději pěšky. Trojice, co leze před námi, je možná Born in the USA, ale jinak je očividně z jižních krajin. Říkáme jim Indové a pohybují se zatraceně pomalu. Na to, že máme před sebou 11 délek kamení (ani my ve čtyřech a půl tisících nepřipomínáme Speedyho Gonzalese). Tahle země není pro pomalý, říkal nám ranger Andy, v jednu ať jste z hory pryč, to přichází bouřky.

.

Mt. Whitney 4421 m n. m. – Nejvyšší vrchol USA (bez Aljašky) (f: Markéta Syllová)

.

Another one bites the dust, odsýpá délka za délkou. Lezení jde samo, jen kdyby tu měl někdo kosu, tak už je dávno naklepaná, jak furt čekáme za Indy. Kdo neodložil mikinu v polovině nástupu (já), může slavit. Vdalší délce bereme bundy. Pak už zbývají jen kapuce. Don’t worry, be happy, křičíme konečně na Indy zalezlé v koutě šesté délky a předlézáme je stěnkou. Kejsnu na štandu jako poslední, Indové na mě vrhají nenávistné pohledy a shora se ozývá: „debile, kreténe, na hovno, ty jsi úplnej, plánky nečteš“. Born to be wild, řekl si Štěpán a nalezl do spáry, která má obtížnost asi jako ta značka lezeček. Where do we go, where do we go now? I my se lapili a jedeme to za ním.

Hele, zdá se mi to nebo něco padá z oblohy?
Joo, to nevadí, to je jenom sníh.
Ahaa, tak to je v pohodě. It never rains in Southern California přece.

Nad námi je černo a okolní kopce halí neprůhledný bílý závoj. You are my sunshine, my only sunshine. Let the sunshine, let the sunshine in (vzpomínka na zahájení Slavonice festu vzpomínkou na Formana). Sunshine, sunshine reggae. Indové si myslí, že jsme se definitivně zbláznili. Nutno uvést, že nikdo z naší rodiny netrpí hudebním sluchem, což nám ale nebrání v hlasitém halekání do přicházejících bouřkových mraků. Už jsem zase poslední na štandu, Raindrops keep falling on my head a musím se nějak vyhrabat z tohole plytkýho kouta se spárou na polovinu levýho malíčku. Wet, wet, wet. No woman no cry. No co, A0 je taky styl. Přichází druhá várka krupičky, která definitivně zasypává Krupičku, i nás ostatní, promáčí lezečky a chladí sedřené klouby. Přesto je nálada v obou družstvech na bodu teploty v Death Valley (53 °C).

Pár délek and I wonder, still I wonder, who stopped the rain? Šťépa se vylachtaní na vrchol Mount Whitney zrovna ve chvíli, kdy se clony krup rozestoupí jako mávnutím kouzelného šťouradla. Top poznáme především podle toho, že se na něm nachází pravé americké tlačítko. Když ho člověk zmáčkne, ozve se protivně vlezlý hlas: „that was easy!“ Chvíle slávy, život se navrací do zkřehlých prstů a pod ostrým kalifornským sluncem se z mokrých lezeček kouří. Batoh vydává tajnou Snickers, kterou si už týden šetřím, až bude nejhůř.

.

Kam teď? (f: Markéta Syllová)

.

A teď kudy dolů? The answer, my friend, is blowing in the wind. Po chvíli zmateného běhání po vrcholovém plató nalézáme prudký bordel, který je jen o trochu míň horší než jiné žlaby okolo. Dnešní guláš (gully, pozn. překladatele) je rozbitý a plný malých, velkých i obřích Rolling Stones. Mnoho nejistých a pomalých kroků dělí mé unavené nohy od stanu, ze kterého se během našeho výstupu stala úplně malinkatá tečka u temně modrého Iceberg Lake.

Kromě tajné Snickersky (doufám, že to účastníci nečtou) jsme dneska nic nejedli a proto si u Bear Canisteru dáváme Iceberg Lake special pro čtyři osoby – jedno mango, dva plátky chleba a tři stroužky česneku, čímž nabereme spoustu síly na další litr a půl metrů sestupu s plnou polní kamenným mořem, potokem, plotnami, policemi a vrbovým křovím. I got 25 minutes to go, než úplně odpadnu. Naštěstí už vidím světýlka. Kluci hned z dálky hlásí, že super, že v hiker’s campu je ještě jedno volné místo na stan. Sedí na něm teda medvěd. Ale to prý nevadí. Hey babe, take a walk on the wild side!

(Text se umístil na třetím místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Zpěv je nejlepší lék na všechno (f: Markéta Syllová)

Lezci po roce ohmatali Prahu. Lezlo se i na lodi

08.10.2018, Anča Šebestíková

Lezení přímo uprostřed veřejného dění. Rafiki Urban Boulder Race je originální český lezecký závod, který se koná v centru Prahy. Leze se po věcech jako jsou sloupy od nákupního centra či mosty držící dálnici, po zdech všeho druhu nebo třeba na pódiu v divadle. Je to akce zcela ojedinělá. Pokusím se trochu přiblížit letošní ročník ze svého pohledu.

Letošní, už třetí ročník se konal v sobotu 6. 10. a zúčastnilo se celkem přes 300 závodníků. Všechno začalo prezencí závodníků, která byla vedle finálové destinace u lodě Altenburg 1964, kotvící na Vltavě, téměř pod Trojským mostem. Závodníci dostali veškeré informace k závodu a mohli se rozprchnout k boulderům. Kvalifikační bouldery byly „postaveny“ nebo spíš vymyšleny na čtyřech destinacích.
.

Pohybově náročné kroky před vstupem do obchoďáku (f: Adam Mašík)

.
Prvním místem, kde se nacházely bouldery, byl palác Akropolis. Lezlo se vevnitř v sále. Druhou destinací byly Riegrovy sady, kde se lezlo po zídce, kromě kolmic zde byl připraven i stropový silový výlez z jeskyňky, Další byl OD Kotva, centrum Prahy, lezlo se venku u vstupu, okolo obchodního domu i na střeše. Poslední kvalifikační destinací byla náplavka pod Nemocnicí Na Františku – tady byl těžký skok, kde bylo možné uplatnit svou kreativitu při vymýšlení programu, jak to vylézt, aniž by se muselo skákat. Vzpomínám, jak mi radil gumový Marin Jeliga: „No, to musíš zvednout tu levou nohu támhle na tu sklopenou lištu u hlavy.“… „Super, a teď si zvedni tu pravou nohu, aby ses zvedla, a tu musíš dát nahoru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udělat? Nějakou záhadou se mi to nepodařilo, nevadí, třeba příště.
.

Parádní Es Pontas v centru Prahy (f: Tony Výborný)

.
Od devíti do čtyř, kdy probíhala kvalifikace, se široká nelezecká veřejnost mohla bavit nejen tím, že sledovala „šašky“, co se snaží vylézt například na vstupní dveře OD Kotva, ale i pohledy na zástup lidí nesoucí si „postel“ na zádech. Třeba na autobusové zastávce se nám stalo, že na nás nějací kluci pokřikovali: „Vy si sem jdete lehnout, nebo plánujete spát až v autobuse?“ haha, moc jsme se zasmáli. Všichni jsme se pohybovali po Praze hromadnou dopravou, takže příležitostí pobavit veřejnost bylo opravdu plno.

Po skončení kvalifikace se přesunula většina závodníků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šesti večer probíhalo finále. Do něj postoupilo šest nejlepších kluků a holek. Bouldery měli kluci i holky podobné, první se lezlo finále holek a kluci, aby to měli těžší, nesměli používat velkou část chytů a stupů, které holky mohly.

Byly připraveny čtyři velmi originální finálové bouldery. První a druhý byl uvnitř lodi. První vedl podél boku lodi – byl to zajímavý, techničtější a zároveň, dle počtu přelezů, nejtěžší boulder. Druhý začínal nátahem, nebo spíše skokem do zavěšeného skateboardu a pokračoval po tlusté kulaté traverze do topu uprostřed lodi. Třetí boulder byl venku na pografitované zídce u lodi, dle mě esteticky nejhezčí. Lezec se zdí díky graffitům téměř splynul, byla to krásná podívaná. V zídce bylo pár vysekaných lištiček a přivrtaných chytů. Po ukázání všech chytů organizátor Juráš Šefl dodal: „Brát můžete, co chcete, ale je to na vás, třeba se to s váma udrolí, tak bacha, je to prostě něco jako na písku.“ Naštěstí se to nikomu nepovedlo, maximálně nějaký malý kousíček.
.

Na zídce lezci s graffiti skoro slpynuli. (f: Tony Výborný)

.
Večer pak vygradoval posledním finálovým boulderem. Byl divácky určitě nejatraktivnější, lezecky nejzajímavější a nejoriginálnější. Lezlo se po přídi lodi. Když si vzpomenu na prohlídku tohoto boulderu s holkama před finále, bylo to docela vtipné. „Co to má být? Jak se tohle sakra poleze?“ ptá se jedna a druhá na to: „No tak to fakt nevím, řekla bych, že po těch oranžových páskách, třeba ta kotva… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na převlečení!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokračovalo přes kotvu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se padalo do vody? Možná. Organizátoři vymysleli systém, kterým posouvali celou dobu pod závodníky nafukovací člun, do kterého mohli případně padat. Po dolezení finále borců bylo vyhlášení výsledků. Zvítězili Martin Dvorský a Verča Šimková. Poté následovala párty – především ve znamení jídla, pití a hlavně klábosení s kamarády.

Letošní UBR se povedla. Myslím, že si závod užil každý. Respekt organizátorům za to, co museli udělat – nejen najít a domluvit lokality, vymyslet bouldery, ale i zapisovat výsledky, nechat potisknout trička a batůžky… Opravdu díky za tuhle skvělou akci a těším se na další ročník.

Anča Šebestíková (autorka textu) ve finálovém boulderu (f: Tony Výborný)

Domluva jak s hluchou bábou. Prusíkové dobrodružství v „Křížové cestě”

02.10.2018, Víťa Kopecký

Na světě jsou kopce a skály, které jen svým tvarem podněcují touhu podívat se na jejich vrchol. Matterhorn v Alpách, Taktovka ve Skaláku a pro mě i stěna Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou. Přímo ve spádnici vrcholu navíc do jejích útrob vede jeskyně s vchodem pěkně vysoko nad zemí, takže až do loňského podzimu dostávala má zvědavost pořádně zabrat.

Pravda, na rozdíl třeba od té Taktovky se dá nahoru pohodlně dojít po značené turistické stezce a do jeskyně případně slanit, já jsem ale jako správný sportovec chtěl stěnu vylézt. Dlouhé roky jsem ve volných chvílích listoval horolezeckým průvodcem „Český kras a okolí” od Petra Resche, jen všichni parťáci měli vždycky nějakou výmluvu. Možná i díky popisu oblasti v něm obsaženém: „Stěnové a spárové lezení v často nepříliš pevné skále. Pevné jistící prostředky (kruhy, skoby, nýty, borháky) je nutné často kombinovat s vklíněnci.” Prostě nic pro milovníky lezení v Alkazaru, který je navíc ještě podstatně blíž od vlaku.

Před pár lety jsem se ale oženil a protože Hanička slíbila, že mě bude milovat „v dobrém i ve zlém”, 15. 10. 2017 jsem konečně stál pod nástupem „Křížové cesty” a navazoval se na lano. V plánu bylo lézt Pražskou variantou do jeskyně a Berounskou variantou na vršek. Ta vede přímo ke kříži a navíc se o této kombinaci Míla Pletánek vyjádřil jako o jednom z nejhezčích výstupů v Českém krasu.

„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.”
„To je z nějakýho filmu, ne?”
„Jo, z Básníků…”
„Já to věděla. Ty sociální jistoty, to mi bylo hned nějaký podezřelý.”
„Pravda je, že nemám ani úrazový pojištění, tak dávej bacha, lezu.”
.

Parádní výhled z jeskyně do podzimní krajiny (f: Víťa Kopecký)

.
První délka byla relativně v pohodě. Skála většinou pevná, jištění dobré a motivace silná. Za chvíli jsem seděl v jeskyni u kruhu a mohl dobrat svoji úžasnou ženu. Bylo nádherně. Listí hrálo všemi barvami, slunce mělo ještě sílu a příjemně hřálo. Z jeskyně byl navíc parádní výhled a všude okolo podzimní krajina zralá na fotku do kalendáře. Trochu jsem se divil, že tam nikdo jiný nelezl. Dlouho jsme seděli a užívali si to.

Pak přišla na řadu druhá délka. Začátek je pro nás notorické pětkaře mírně delikátní, ale není to nic, co by se po troše hledání těch správných chytů nedalo zvládnout. Následovalo příjemně lehké lezení ke kruhu. Z dalšího postupu jsem si odnesl tři důležitá ponaučení.

Za prvé. U kruhu je dobré zaštandovat. Já to neudělal. V průvodci je to totiž napsané jasně. „Křížová cesta” má mít 25+20 metrů. Berounská varianta od původní cesty sice uhýbá doleva, ale ani ta nevede úplně přímo, v nákresu to kličkuje zhruba stejně, takže štand v jeskyni a pak hurá nahoru. Jenže lano nabralo i přes poctivé prodlužování jištění smyčkami takové tření, že jsem měl posledních deset metrů pocit, jako bych na něm táhl kamion. Ze začátku jsem na Haničku pořád křičel, ať povolí. Pak mi došlo, o co jde. Jenže to už jsem byl vysoko nad kruhem a slézt dolů pro mě nepřipadalo v úvahu. Druhý problém byl, že jsme se téměř přestali slyšet. Křičel jsem na Haničku ze všech sil, ale byla s ní dohoda jak s hluchou bábou.

Za druhé. Nad jeskyní je skála poměrně lámavá. Aspoň v tomhle průvodce nekecá. Dřív jsem si myslel, že název „Křížová cesta” je odvozen od lokality, kde se nachází. Dnes vím, že podstata jejího jména leží v mnohem hlubší, řekl bych až duchovní rovině. Ježíš se cestou na Golgotu asi moc nebavil a já na tom začínal být podobně. Když se z ničeho nic pohnul odštěp, který jsem v tu chvíli považoval za jediný pevný bod v okolí a svěřil mu tak většinu své váhy, málem jsem se poblil leknutím. Naštěstí se nevylomil úplně a já tak mohl pokračovat vzhůru.

Za třetí. Prusík vážně nepatří nad slaňovací pomůcku. I přes všechny zmiňované nepříjemnosti jsem nakonec přece jen dosáhl hrany stěny. Vyhlídka byla plná výletníků a všichni na mě vyjeveně koukali. Upřímně nevím, z čeho byli tak překvapení, protože mé hlasité nadávání je na příchod nějakého lanem omotaného ňoumy muselo upozornit dlouho předem.

„Teda, já bych za to zábradlí nevlezla.”
„Z druhý strany sem vede pěšina, to nevíte?”
„Hele, a znáte se s tim Adamem Ondrou?”
„Tati, já bych sem taky chtěl příště po skále…”

Udělal jsem pár fotek na mobil a chtěl dobrat Haničku. Ta se však pod tíhou okolností nakonec rozhodla nepokračovat. Původně jsem si říkal, že se dolů nechám spustit a v klidu posbírám jištění, pak jsem se ale vzhledem ke komplikované komunikaci rozhodl slanit.

Na českých skalách se při téhle činnosti sebejištění prusíkem moc nenosí, takže jsem prostě založil lano do kyblíku a jel. Jenže se ukázalo, že na vyndání některých vklíněnců budu potřebovat obě ruce. Vím, že abych se při slaňování mohl pustit, jde to zařídit i jinak a při zpětném pohledu určitě lépe, mě však v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než dodatečně nainstalovat prusík. A protože jsem měl jistítko cvaklé přímo na sedáku, nebylo pod ním už místo a já musel prusík dát nad něj.

Chvíli to fungovalo úplně bezvadně. Pohoda, vysmíval jsem se v duchu ustrašeným metodikům. To jsem neměl dělat. Aniž bych si to uvědomoval, nohy opřené o skálu mi pomáhaly uzel mírně odlehčit a šel tak po laně docela dobře posouvat. Pak jsem ale přejel horní okraj jeskyně a visel tak ve volném prostoru. Když jsem se na chvíli pustil, prusík se zatáhl a nechtěl se hnout ani o píď. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomáhalo. Jestli jsem ale v něčem relativně dobrý, tak je to improvizace. Napadlo by vás, že jako se dá pomocí dvou prusíků po laně stoupat vzhůru, dá se po něm lézt i dolů?

Celkově to hodnotím jako dobrou zkušenost. A ta ponaučení bych si měl vzít pořádně k srdci. Haničku prý mrzí, že neviděla ty zaskočené výrazy turistů na vrcholu, takže to letos na podzim asi polezeme znovu.

(Text zvítězil v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady. PS. Kousek vedle lezli i Kulíšci.)

Nečekané dobrodružství v Křížové cestě (f: Víťa Kopecký)

Bára Petrlíková – 9000. fanynka eMontany. Ráda čtu o tom, jak se lezci vypořádávají s každodenním životem

29.09.2018, Jakub Freiwald

Na tuhle chvíli jsme si celkem počkali. Facebook poslední dobou výrazně snížil organický dosah příspěvků stránek a vzestupná tendence našeho počítadla fanoušků se tak výrazně zpomalila. Nenecháváme se tím odradit a věříme, že ti stále přinášíme stejně kvalitní obsah. A chceme v tom nadále pokračovat.

Dělat rozhovory s našimi fanoušky a fanynkami nás každopádně pořád baví. 9000. fanynkou eMontany je Bára Petrlíková.

Jak ses dozvěděla o eMontaně?
Už dříve jsem věděla o tištěné Montaně, jelikož se v lezeckém prostředí už nějaký ten pátek pohybuji. Ale o eMontaně jsem se dozvěděla poměrně náhodou a to díky doporučení stránek, které by se mi mohly líbit na facebooku.

O čem čteš nejraději?
Samozřejmě ráda čtu o tom, jak se (čeští) lezci kde vypořádali s jakou cestou, ale snad ještě raději čtu o tom, jak se lezci vypořádávají s každodenním životem. Přeci jen je identita lezce trochu odlišná od té běžné lidské. Proto je super vědět, že bizarní situace, které nastávají při střetu lezeckého myšlení s tím mainstreamovým, nezažívám jen já, i ale celá řada dalších lidí – lezců.

Co se ti na eM líbí a co bys třeba zlepšila?
eMontaně zatím nemám co vytknout, jelikož ji sleduji teprve pár dní. Každopádně nemůžu jinak než pochválit jeden z posledních článků nazvaný: „K čemu jsou vlastě lezci?“ a to z důvodů zmiňovaných v mé odpovědi na předchozí otázku.

Kdy jsi byla naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byla lézt asi před dvěma hodinami. Byl to první společný trénink lezeckého klubu, který jsem založila na škole. A jaké to bylo? Byla to sranda, protože většina z členů klubu jsou nelezci, takže bylo zajímavé je sledovat v jejich prvních bojích s gravitací.

Jaká je tvoje defincie dobrodružství?
V mých očích je dobrodružství cokoli, co posouvá naše vlastní hranice mezi známým a neznámým. A to ať se jedná o výpravu do Dolomit, o které se rozhodlo asi deset minut před odjezdem, nebo o zjištění, co se stalo s lezečkami, které byly týden ponechané v igelitovém pytlíku…

Děkujeme za přízeň a důvěru 8999 fanouškům, kteří byli před Bárou a i těm po ní. Vážíme si vás, protože jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 10000. Kdo to bude? 

Bára Petrlíková - 9000. fanynka eMontany na Facebooku (f: Bára Petrlíková)

Deník bábovky: Podzimní bilancování

27.09.2018, Anča Havelková

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je další díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Babí léto, páteční odpoledne. Chytáš zářijové sluníčko na lavičce před boudičkou. Právě si to otočila v první desetině výletu za kulturou. Díry ve výfuku se neptají… Na dvojku do kopce, pět tisíc otáček, vůně pálící se spojky… To znamená jediné, rychlou otočku zpátky. Ty jsi teda byla odhodlaná dojet 70 kiláků až do Jičína, kde byl příslib autoopraváře… Proto tě trochu překvapil naléhavý tón kluků z vedlejších sedadel, ať to koukáš co nejrychleji v první zatáčce otočit, než začne hořet motor…

A tak o deset minut později sedíte na kempu, kluci balí špeka a ty posloucháš moudrá slova jako: „Dej to rovnou sešrotovat“ nebo „budeš ráda, když to vyjede první kopec“. Iva Bittová a randění holt musí počkat a na programu víkendu je dlooouho nezažité norování (pro ty co neznají – i když tací pravděpodobně ani nejsou – zalezeš do čehokoliv, čemu říkáš postel, přikryješ se čímkoliv, čemu říkáš peřina, najdeš nejbližší věc podobnou fungujícímu notebooku a pouštíš si pohádky). Tenhle plán ti vystačí na následujících 36 hodin… Správné norování poznáš tak, že pohádky prokládáš svačinami a spánkem. V tvém případě i přemítáním nad dalším létem v Ádru…

Co ti teda další (už třetí) sezóna v Ádru přinesla? No… Ze začátku si nemůžeš pomoct nemyslet spíš na ty věci, který ti vzala. Teda, ruku na srdce, který si poztrácela díky tomu, že často zapomínáš mít hlavu na krku, kam patří…

Začalo to v květnu, kdy zmizela tvoje první naspořená kupička peněz. Respektive – ty jsi ji nechala zmizet… Škoda 30 tisíc, výškovky neděláš, takže ani týden ani měsíc v práci to nezachrání…

Následovala ztráta vidiny lezecké sezóny, když sis kombinací práce, lezení a vlastní hlouposti odpálila rameno a počet vylezených cest se tak pro tebe letos zastavil na osmi. V průběhu léta si pak stihla ztratit celkem novej telefon, pro jistotu ne tvůj ale rovnou pracovní, kterej si měla na konci září vrátit šéfovi. Oukej, necháš mu místo něj tablet, ať maj holky na Kalírně z čeho pouštět hudbu. Ahá – nenecháš, protože je to zhruba 14 dní, co si ho viděla naposled…

Co dál? Dvě nohy, dvě ruce a psa pořád máš, tak to snad nebude ještě tak hrozný. Po výčtu ztrát ti navíc začíná docházet, že všechny věci, který jsi poztrácela, byli převážně materiálního rázu. Najednou ti začínají v hlavě vylézat věci, který ti letošní Ádr přinesl… A ty rozhodně tak materiální nebudou.

Definitivně sis potvrdila, že miluješ lezení, a přes to si musíš přiznat, že jde žít i bez něj. Přesvědčilo tě o tom hlavně to, že jsi celé léto na kempu (doma) a na Kalírně (v práci), takže 24/7 existovala mezi desítkami lezců, jejichž slovník se stává ze slov maglajz, eurožába, tutová smyčka, lištovačka a pivo. A přesto, že si k jejich debatám neměla čím přispět, netrávila si noci plačící omotaná svojí novou osdmesátkou, kterou si musela narvat klukům na „Cikánskej guláš“, abys měla záminku ji vytáhnout z obalu.

Definitivně ses rozhodla přestat snít a jsi pevně odhodlaná letos konečně odpálit na zimu na alespoň pár měsíců trvající ozdravný výlet do Špáňa. Proto si taky využila nově nabyté zkušenosti a celou obálku se sezónníma úsporama uložila na účet do banky…

Navzdory všem pravidlům vesmíru ti taky letošek přivál do cesty další neuvěřitelné a nádherné lidské existence – kamarády do deště, na které se můžeš vždycky spolehnout, že ti koupí čokoládu a štangli Vysočiny.

A nakonec ta nejméně pravdpodobná věc, kterou už si nenechala ani na své fantazii… Do života ti skočil princ v bílým tranďáku. Ba co víc – v dodávce dvakrát tak veliký! Takže odvoz na španělskej výlet se vyřešil sám…

Právě díky těmhle přátelům a princům si se začala znovu učit, že jako holka z plesnivý chaloupky v Ádru nemusíš mít pořád pocit, že bys měla na všecko stačit sama. Že si můžeš nechat pomoct se zapojením vařiče, nechat si odtáhnout auto nebo si nechat uvařit čaj a odnést si ho do vypůjčených peřin a postele, když si rozbitá jak cikánský hračky. Už sama sebe neoblafneš tím, že když nosíš růžový trika, jsi bábovka. Tohle léto bylo ve znamení zkušenosti, že bejt bábovkou není žádná hanba, že je to po čertech příjemný a že ty si kurnik vždycky byla, jsi a budeš bábovka.

RESUMÉ
počet ztracených peněz: 30 tisíc
počet ztracené elektroniky: 3
počet zdravých končetin: 3
počet nových přátel: nespočet
počet princů v bílý dodáce: 1

Teď už tě nečeká většího úkolu než přežít v boudičce do listopadu, kdy máš naplánovanej odjezd na vejlet… Jedno podzimní ráno už zahlásilo čtyři stupně, ale vyšší moc (princ s dodávkou) zasáhla a půjčila ti expediční spacák plnej peří, takže v noci zatím mrznul jenom nos, čouhající ven. Takže musíš akorát vyřešit, kam narveš přes zimu všechno svoje harampádí z chaloupky, sbalit lano a lezečky a… Uvidíme se v Ádru příští sezónu?

Cest bylo letos sice jen osm, ale děly se i jiné věci. (f: Milan Vinař)

Letní soutěž eMontany končí. Vyhrála prusíková improvizace, setkání s medvědem a lezecký playlist

25.09.2018, redakce eMontany

Začněme čísly:
33 lidí se zúčastnilo,
5 lidí porotcovalo
a 8 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“, se umístili:

1. Víťa Kopecký (14 bodů)

s článkem Křížová cesta (na stěně Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou)

2. Diana Shirlová (13 b.)

s článkem To pod širákem slyšet nechceš (o blízkém setkání s medvědem)

3. Markéta Syllová (12 b.)

s článkem California Soundtrack (o netradičním lezeckém playlistu)

4. Mišo Žilka (11 b.)
5. Olga Hušková (10 b.)
6. Petr Janata (8 b.)
7.-8. Jirka Malík (7 b.)
7.-8. Pavel Richtr (7 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Rafiki, Rock Empire, Singing Rock, Tendon a Vertical Trade.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Julia Balážová (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Jirka Černohous (4 b.)
Majdička Machalická (4 b.)
Vojtěch Racek (3 b.)
Alena Čepelková (3 b.)
Radoslav Golian (3 b.)
Mirka Horáková (2 b.)
Eva Martínková (1 b.)
Jan Lukeš (1 b.)
Jakub Dolinský (1 b.)
Juraj Muška (1 b.)
Blanka Pechačová (1 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Za parádní ceny děkujeme našim partnerům!