"200 slov"

Učím indonéské děti, proč nepálit lesy – dělám tu nejlepší věc na světě

22.12.2015, Jakub Freiwald

Zatímco velká část Indonésie donedávna bojovala s obrovskými požáry, napříč západní civilizací se rozjela kampaň za bojkot palmového oleje.

Petr Hindrich to vzal z druhé strany a už dva roky po svém bojuje s hlavní příčinou – nevzdělaností místních obyvatel, především dětí.

Jak se zrodila myšlenka založit projekt green-books.org?
Byl jsem šťastný a uvědomil jsem si, že mám všechno, co jsem kdy chtěl a nic víc nepotřebuju. Začal jsem se věnovat józe, stal se veganem a blíž se spojil s přírodou. Pak jsem si uvědomil, že bych jí to rád vrátil zpátky.

Proč zrovna v Indonésii?
Tady probíhá nejrychlejší odlesňování na světě. Každé dva měsíce se pokácí deštné pralesy o rozloze Prahy. Rybáři zničili 70 % korálových útesů kvůli rybaření dynamitem, kvete tu obchod s ohroženými druhy zvířat. Navíc místní děti ve školách nemají žádnou výchovu o přírodě. Vůbec ji neznají a bojí se jí. Nejméně 250 milionů lidí tu žije bez jakéhokoli enviromentálního povědomí a podle toho to i vypadá.

Co je podstatou aktivit green-books.org?
Snažíme se dětem zábavnou formou otevřít oči, aby se víc začaly zajímat o přírodu kolem sebe. Kupujeme ilustrované knížky v indonéštině a ve školách zakládáme knihovny. Knížky jsou takové semínko, které chceme zasadit v komunitě, přiživit ho dalšími aktivitami a postupně z něj vypěstovat strom udržitelného životního stylu.

Jak to místní přijímají?
Jde o dlouhodobý fenomén, nedá se změřit, jak moc jsme úspěšní. To se promítne nejdřív za několik desetiletí, což je problém. Indonésani jsou zvyklí žít v přítomnosti. Těžko jim vysvětlujeme, že něco, co udělají teď, bude mít nějaký následek v budoucnosti.

Máš za sebou nějaké výsledky?
Mám hlavně pocit, že to má smysl a že dělám tu nejlepší věc na světě. Za víc než dva roky existence green-books.org jsme iniciovali vznik 25 eko-knihoven po celé Indonésii a vybavili je 1250 knihami. Nedovedu si představit, že bych dělal cokoli jiného…

Petr Hindrich předává indonéským dětem nové knihy o přírodě (f: Green-books.org)
reklamní banner

Vzpomínka na podzimní Sasko od Adama Kokota

20.12.2015, t: Standa "Sany" Mitáč, f: Adam Kokot

Polský fotograf Adam Kokot se v druhé půlce září vydal na písky. Strávil šestnáct hodin v autě do Saska a zpátky kvůli dvěma dnům focení. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, co to znamená dobrodružné lezení, a hlavně tady „urobit ladne zdjecie“.

Nakonec měl celkem peška, celý druhý den pršelo, a tak pracoval jenom několik hodin. Ale snad i jen kvůli nim stálo za to přijet. Adam poslal tři zdjenčáky ze Saska jako vzpomínku na letošní podzim.

Ten dnes končí. Letos nám přál – venku se dalo lézt skoro pořád. Teď už se konečně začne prodlužovat den, což znamená víc světla nejenom na lezení. Příchod zimy snad přinese i podmínky na běžky, skialpy, ledy a další radosti, o kterých se chystáme v zimě také psát.

Adam KokotAKO_6850

Sany ve stěně na Domwachter, Sasko.

Adam KokotAKO_6989

Alešák má radši hrany. Domwachter, Sasko.

Diagnostikovaná dvojka (Alešák a Sany) na Domkanzelu (f: Adam Kokot)

“Veřit nemožnému” – Jimmy Chin

17.12.2015, Standa "Sany" Mitáč

Jimmy Chin je v současnosti asi nejlepší fotograf a kameraman vertikálního dobrodružství. Určitě znáš jeho fotku Alexe Honnolda, jak stojí na římse, zády se opírá o stěnu Half Domu a rozdýchává svoje sólo.

Krátký rozhovor s dobrodruhem z Minnesoty se objevil minulý týden na Planetmountain. Říká v něm, že sociální sítě v dnešní době přinutily profi fotografy, aby se více snažili. Hlavní klíč úspěchu v řemesle a v lezení je podle Jimmyho “věřit nemožnému“. To mu nejspíš pomohlo, když s parťáky Conradem Ankerem a Renanem Ozturkem vylezli po více než 20 dnech boje ostrý pilíř Mt. Meru v indickém Himáláji. Jako první lidi na světě. (2011)

O stejný pilíř se před nimi pokoušelo mnoho velkých alpinistů, například Valeri Babanov nebo Nick Bullock. Zkoušeli ho také Mára Holeček s Jirkou Kreisingrem. Ti nakonec uhnuli doprava na nebezpečné sněhové pole a vylezli na vrchol novou cestou „Filkův nebeský smích“, červená linka na obrázku. (2006, výstup roku ČHS)

Jimmy Chin o Mt Meru natočil mrazivý film, který dostal nominaci na Oscara v kategorii dokument. Trailer je tady a Jimmyho portfolio si můžeš prohlédnout na www.jimmychin.com.

Jimmy Chin (f: Evan Swinehart)

Adršpašská závislost

13.12.2015, Mišo

Rany na rukách i na nohách. Triaška. Kvapky potu na čele. Oči vytreštené hrôzou. Rozkoš a úľava. Horúco strieda ľadový chlad. Skrátený dych…

Adršpašký komín je temná záležitosť. Nedá sa naučiť z videnia ani z rozprávania. Musíš naliezť. Leziem už hodne rokov, no po vlezení do prvého komínu som mal okamžite paniku. Snažil som sa nájsť na úplne hladkej jednej či druhej stene komína nejaké chyty. Zbytočne. S vypätím všetkých síl som ho pretrápil. Tak ťažkú cestu som predtým nikdy neliezol. Ani vo sne. Ja som bol za Drevo. Lezenie v Ádru nemá s lezením veľa spoločného. Snáď len to, že sa chceš dostať na vrchol. A že je prudko návykové. Komín bol za V.

Horší ako adršpašký komín je adršpašská spára. Po tom, čo som sa ju snažil všetkou silou roztiahnuť rukami od seba, som spôsobil totálne presilenie oboch rúk a neskrývaný posmech okolostojacich pieskarov. Chytráci vo flanelkách a teplákoch. Kto je viacej potrhaný je väčší macher. „Zalezte k Tošovákovi si vyprávať svoje historky. Chcem vás vidieť v zime v Tatrách …“ Nechápal som to. Toľko vloženej energie do spáry a žiaden výsledok. Drevo. Spára bola za VIIa (v prepočte 5+/6-).

Horšia ako adršpašská spára je široká adršpašská spára. Široká tak na koleno. Nikdy nie je presne na koleno. Buď je trošku širšia alebo trošku užšia. Samozrejme čím viac potrebuješ, tým menej pasuje. A tým viac bolí. Keď už som tam to koleno zhora založil, tak som zošmykol kúsok dole a koleno sa mi tam zaseklo. Tutovo. Zostal som sa trepotať a ručať bolesťou zavesený za koleno v spáre. Červená siréna bolesti a paniky. Druhá noha šmýka zvonku po stene. Ruky sa viklajú v širočine. „Keď chceš zdvihnúť jednu nohu, musíš sa postaviť na tú druhú.“ Kľúčová rada pre Drevo. Hmm. Bolo to za VIIa (v prepočte 5+/6- ha ha).

Horšia ako adršpaššská spára na koleno je spára ani na koleno ani na komín. Držal som sa jasnej logiky, že stačí ak sa vysúkam viac centimetrov smerom hore ako sa budem zošmykovať dole. Zákonite tak musím skôr či neskôr doliezť na koniec spáry. Teoreticky. Logika fungovala hodne pomaly. Štyri metre lezenia za 15 minút. Hypoglykemický šok. Proste Drevo. Bolo to za VIIa (v prepočte 5+/6- ha ha ha).

Adršpašská závislost (f: Mišo)

Vyučovat děti za 130 Kč měsíčně? – jiná forma dobrodružství

10.12.2015, Jakub Freiwald

Nenápadný domek v palmovém háji nedaleko silnice se zdálky ničím neliší od ostatních bambusových chatrčí. Přicházíme blíž. Z napůl otevřených dveří vybíhá několik nadšených dětí. Podávají nám ruku a pak si ji přikládají k čelu. Jako výraz úcty. Roj malých Indonésanů po chvilce utichá a zástup se pomalu vrací do stísněných tříd v rozestavěné škole. Výuka může pokračovat.

Ještě před rokem tu měli sedm učitelů, do dneška zbyli jenom dva. Zuhirman a Baiq Rahma. Manželský pár. „Já se jim vůbec nedivím. Za 70 tisíc rupií měsíčně (necelých 130 korun) by tuhle práci dělal málokdo,“ říká smutně samozvaný ředitel. (Za 20 Kč si tu v přepočtu koupíš 8 ryb nebo polévku. Pivo stojí 50 Kč, pozn. red.) Nový prezident rapidně seškrtal platy. Prý je potřeba investovat do důležitějších věcí. Je fakt, že silnice tu mají docela kvalitní, dlážděné alejemi odpadků.

Za pár minut už společně s třicetihlavým sborem zpíváme písničky. Jednu za druhou, všechny v indonéštině. Na tom, že místním jazykem si umíme maximálně s odřenýma ušima objednat smaženou rýži s vajíčkem, vlastně moc nezáleží. Hlava, ramena, kolena, palce znají všude na světě.

„Víš, co je horší než málo peněz?“ ptá se mě sympatická učitelka. „Nepomůže nám ani nikdo ze sousedů. Všichni nám závidí a myslí si, že když to děláme už dva roky, musíme mít hodně peněz,“ líčí smířeně. „A teď viděli vás – dva cizince, takže je to úplně v háji,“ dodává konečně i s drobným úsměvem na tváři.

Chodí sem hlavně děti z blízkého okolí. Benzin sice v Indonésii stojí 12 korun za litr, dojíždět několik kilometrů do školy si ale rodiče nemůžou dovolit. Školu berou spíš jako hlídání zadarmo. Když se děti učí, můžou jít rybařit nebo prodávat ovoce. „Zato děcka by tu nejradši byla celý den, vůbec se jim nechce domů,“ svěřuje se Zuhirman.

V poledne se pomyslná brána zavírá. Ve skutečnosti tu nemají ani dveře. Zuhirman vyráží na moře. Když se za pár hodin vrátí, bude ještě chvíli prodávat bakso (typickou indonéskou polévku) u silnice a v noci se vrátí mezi ostatní rybáře. „Nechceš jet se mnou? Bude úplněk, mohli bychom chytit něco velkýho!“ Jasně, rád!

Silný měsíční svit ozařuje mořskou hladinu jako výkonný reflektor. Na malé rybářské loďce kotvíme pár set metrů od pobřeží. Na háček napichuju dva kousky ryby a posílám je vstříc temným hlubinám. Pak rychle nahoru a tak pořád dokola. Metodou pokus omyl občas něco vytáhnu.

„Máš hlad?“ sype ze sebe lámanou angličtinou ve tři ráno můj parťák. Napichuje celý úlovek na klacky a přikládá je blíž ke skomírajícímu ohýnku. Po chvilce přichází další rybáři a společně večeříme. Ryby chutnají skvěle…

Před spaním probírám v hlavě události posledních hodin. Za co jsem v nedávné době utratil tři a půl tisíce korun? Zuhirman, Baiq Rahma a jejich 40 studentů s tímhle rozpočtem vystačí celý rok.

„Bojíš se?“ ptal jsem se ho. „Jasně, pořád. Nevím, jak dlouho to ještě budeme zvládat, ale nesmíme se na to vykašlat. Je to obrovská zodpovědnost a děti na nás spoléhají,“ vybavuju si poslední slova ředitele a zavírám oči. Nikdy jsem na žádnou školu v Africe nepřispěl, ale po této zkušenosti s přítelkyní hodláme uspořádat sbírku a peníze škole osobně předat.

(Článek vyšel také v Respektu 50/2015 v rubrice Jeden den v životě.)

Děti do téhle školy na západě Lomboku chodí rádi (f: Jakub Freiwald)

Hledáš práci? Ocún hledá tebe (PR)

08.12.2015, RP Climbing spol. s. r. o.

Přidej se k nám! Pořád rosteme (naštěstí 🙂 ) a potřebujeme další schopné lidi.

Jak podle nás vypadá ideální uchazeč o práci?
Umí cizí jazyky (hlavně dovede jednat v angličtině), rozumí si s počítačem, je samostatný, komunikativní, vyzná se v outdooru, nebojí se řídit auto a rád cestuje po světě.

Co nabízíme?
Příjemný kolektiv, motivační prostředí, firemní slevy, stravenky, jazykové kurzy…
A pochopitelně i odpovídající finanční ohodnocení.

Místo práce
Mnichovo Hradiště

Zaujala tě naše nabídka? V tom případě volej: 730 575 800
nebo piš (+ CV): [email protected]

 

Hledáme pomocnou ruku. (f: Ocún)

Noční divočení v Jizerkách – po krk ve vodě

07.12.2015, Honza Tauchman

Na libereckém nádraží se v sobotu večer schází zvláštní skupinka sedmi desítek lidí. Vypadá to, jako by tu startoval běžecký závod. Nikde ale není žádná registrace, reklamy sponzorů ani diváci.

Chvíli před odjezdem motoráku do Hejnic se tlupa dává spontánně do pohybu a obsazuje celý jeden vagón. Panuje uvolněná nálada, veselá malá holčina dává kolovat flašku vína. Jakmile se v Hejnicích otevřou dveře, začíná druhý ročník závodu Noční Divočina – „hry na vlčí dech a gazelí nohy“. Když se otevřou vrata klece, celé stádo se nedočkavě sune ven a pozvolna vyklusává vstříc temné siluetě Frýdlantského cimbuří.

Nikdo nechce přepálit start, ale i tak se hned ze začátku odděluje menší skupinka těch, kteří sem zjevně nepřijeli dát si večerní procházku Jizerkami. Snažím se držet aspoň na jejich chvostu a kupodivu se mi to daří. Po chvíli už strmá úzká pěšina dovoluje jen rychlou chůzi. Bukové listí klouže. První kontrolní bod – vyhlídka Ořešník. Dělám důkazní „selfie“ a prudký vichr se mě snaží sfouknout zpátky do údolí. Trasa pokračuje přes vodopád Štolpichu, Žďárek a Bílou Smrt k Holubníku. Sníh střídá bláto, už se ani nesnažím v té tmě vyhýbat kalužím.

Značka nenápadně odbočuje vlevo. Loni jsem tu bloudil, teď zákeřnou odbočku trefuji napoprvé, zatímco ostatní běží stále rovně. Po chvíli morálního váhání na ně solidárně křičím: „Tudyyy!“

Na skalnatém vrcholu Holubníku trasa překračuje tisícimetrovou hranici. Další povinné foto. Následuje nepříjemný seběh přes Ptačí kupy. Koukám jak vejr na nové žebříky, kramle a řetězy. Dřív to tu bývala větší divočina… Najednou mi noha mizí až po koleno v díře mezi balvany. „Seš v pohodě?“ „Jo, snad dobrý…“

Jen co se boty dotknou pohodlné asfaltové silničky, náhle cítím nepříjemné škubání v lýtkách. Křeče! Vzpomínám na ampulku s hořčíkem, která mi leží doma v kuchyni. Zastavuji, masíruji lýtka, pár lidí mě předbíhá.

Po pár stech metrech chůze naštěstí sevření hlodáků povoluje, a tak běžím až k přehradě Bedřichov. Na břehu slyším skřeky. Někoho zlákala vidina odečtení půl hodiny z celkového času po vykoupání v ledové vodě. Vidím, že je tu víc takových bláznů, a jdu do toho taky. Naostro. Jsem ve vodě už po pás, a zatímco se přemlouvám k ponoření aspoň po krk, nohy mi slušně mrznou.

Podaří se, rychle dělám další fotku a prchám zpátky na břeh. Kousek za mnou běží další závodník. Po pár kilometrech světlo jeho čelovky mizí někde za mnou, takže zbylých šest kilometrů běžím úplně sám. Konečně vidím Liberec… Harcovské koleje… blok D… klub Had… Cíl!

Hlásím své jméno a skutečnost, že jsem se koupal. Příjemné překvapení – přede mnou doběhlo jen osm borců, a to si ani někteří z nich nebyli cestou zaplavat. Odpočívám, sdílím první dojmy s ostatními. Postupně přibíhají další a další.

Nečekají nás žádné diplomy, ceny ani potlesk. Po zaslání důkazních fotek se výsledky prostě časem objeví na netu.

Že to je málo? Nemyslím si.

Honza Tauchman (vlevo) trénuje v Jizerkách na Divočinu (f: SM)

Jak jsme místo treku v Himálaji hledali plynovou bombu

04.12.2015, Martin Kumicik

(Úryvek z cestovního deníku, aneb proč je dobré pořídit si benzínový vařič. Redakčně kráceno.)

„Kam chcete jít? A s kým? Kolik Vás bude? Vy chcete jít sami! Indický Himáčalpradéš je oproti Ladakhu něco úplně jiného! Nechcete se přece trápit a vše si nosit sami. Jste tu přece proto, abyste si to užili. Víte, kolik lidí se na treku ztratilo a kolik bylo zabito drogovými kartely obchodujícími z hašišem?“

Jen nám jasné, kam debata směřuje. Stejně jako v každé agentuře nebo infocentru v Indii. Sám nemůžeš nic, lokální služby neexistují a jediné, co můžeš dělat je, že si u nich zaplatíš služby o 300 až 1000 % dražší než je obvyklá cena, když cestuješ na vlastní pěst. Nechceme se nechat dál zdržovat, a tak přejdu k věci. „Kde je bomba? Můžu jí vidět?“ Už tuším, jak to dopadne.

Jdeme do sklepa, kde má stařík veškerou výbavu a začne mi ukazovat benzínový vařič ála India, tedy tři kila svařeného železa s nádržkou na benzín. „Tohle je podle vás plynová bomba? Proč jste nám lhal a tvrdil, že ji máte? Víte, že jsme sem jeli zbytečně a teď se musíme vrátit?“ Odpovědi jsem se nedočkal – prý asi nedorozumění mezi poslem, který předal špatně informace. Jednoduše záminka k tomu, aby nás sem dostal a zpracoval, že trek můžeme absolvoval pouze s jeho skupinou pěti Šerpů. “Není prý nejlevnější, ale je nejlepší.” Nicméně 100 dolarů na osobu za noc je opravdu komedie. Naštvaní jedeme zpět a náš itinerář cesty začíná žít vlastním životem.

Tak jak tomu v Indii bývá ve chvíli, kdy jsi nejvíc naštvaný a říkáš si, že sem už nepojedeš, přijde pomoc a nová naděje. V našem případě to byl Siddhártha. Absolvent univerzity z Dillí, vedle kterého jsem si sedl v autobuse. „Kam jedete a co máte v plánu?“ Po tom, co jsem mu řekl náš příběh, konstatoval, že jediná možnost, kterou máme, je jet do Manali (zajížďka 60 km) abychom konečně koupili bombu. (…)

Další den ráno jsme vstali v Manali a začali ji hledat. Tohle je přece velkoměsto a všichni začínají svojí přípravu na trek tady. Jsou tu mraky cizinců a plno outdoorových obchodů. My byli v pěti a musím konstatovat, že se v nich dá sehnat absolutně všechno kromě plynové bomby. Dodávka prý nepřišla již přes měsíc. Zoufalost je absolutní a marně se snažíme najít řešení, ale nebyli bychom Češi, kdybychom si neporadili. My si poradili velice „punkově“. Na náměstí jsem odchytl slovenské bratry a plán vyšel. „Byli jste na treku? A nezbyl vám plyn?“

Malá kartuš byla poloprázdná, ale i tak jako železná zásoba lepší než nic. Ještě to chtělo záložní variantu – v našem případě plechovka od tuňáka a litr zdravotního alkoholu na čištění injekčních stříkaček. Teď už jen podél horního okraje plechovky vyvrtat dírky a bude to. Sehnal jsem servis na opravu motorek Royal Emfield a poprosil je o pomoc. „Plechovka je moc tvrdá a dírky vyvrtat nejdou,“ říká majitel. Tak jsem si půjčil vrtačku, hřebík a udělal jsem si to sám. Já vám dám, že to nejde!

Na pokoji pak vynález testuji a světe div se – nefunguje to. Pokaždé, když ešus na plechovku postavím, plamen zhasne. Rezignuji a kašlu na to. Trek na sedm dní bez civilizace s tímhle nejdeme, absolvujeme dva kratší. Třeba ten, co mi doporučil Siddhártha, k jezeru Chandratal…

Bomby – zlý sen. (ilustrační foto: Standa Mitáč)

“Překreslovat a překreslovat…” Věnovali stovky hodin práce pro ostatní

01.12.2015, Standa "Sany" Mitáč

Nový lezecký kalendář od Climber’s Fingers je od dnešního rána zdarma ke stažení.
Povídali jsme si s Radimem z Opavy, jedním ze dvou autorů.

Co vás pohání, když je kalendář zadarmo?
Je to náš koníček, který děláme jen tak při práci, po nocích, víkendech, prostě když je troška času. Zatím v tom máme jen hromadu času a už i peněz, ale prostě nás to oba strašně baví a baví to dneska už i lezce po celém světě, což nás žene pořád dále.

Kam chodíte na nápady?
Nápady se rodí různě, vše vymýšlíme sami. Některý fórek byl přímo ze života, co jsme zažili nebo viděli třeba ve skalách nebo na stěně. Typický příklad je jistič, který místo toho, aby tě jistil, kouká vedle na sexy lezkyni a lano je prověšené až na zem. Je to strašně těžké pořád vymýšlet nové a nové fórky. Zatím jsme se snažili o to, aby fórek nemusel obsahovat žádný text, abychom se vyhnuli překladům do jednotlivých jazyků, ale časem se asi bez bublin s textem neobejdeme.

Jak to funguje ve vašem týmu?
Jsme dva, takže se musíme domluvit, co z těch všech nápadů tam dáme, a může se začít tvořit. Veškerou naší grafiku dělá Ferro, já se starám spíše o marketing, programování, a tak dále.

Kreslíte na papír a pak scanujete?
Vše se kreslí přímo přes grafické programy, v poslední době jsme ale z důvodu úspory času přešli ještě na prvotní náčrtek fórku na papír, ať si to oba odsouhlasíme a nemusí se pak zbytečně tolik překreslovat. A pak už Ferro kreslí a kreslí, až je první verze fórku hotová, pak na to mrkneme spolu a většinou se překresluje a překresluje, dokud nejsme s výsledkem oba spokojeni. Často se pak překresluje ještě za čas znova, protože když se nakreslí další čtyři fórky, většinou už se nám ten první nelíbí a zase dotahujeme k dokonalosti ten poslední.

A kolik zabere jedna stránka v kalendáři?
To si vůbec netroufám říct, možná některý fórek vznikl i za den, když nebylo třeba nic upravovat, ale jindy to je několik dní, vždycky najdeš něco, co jde ještě zlepšit… Nebo tě napadne, že když ta situace bude trošku jinak, bude mnohem vtipnější, ale musíš to překreslit skoro celé.

Kalendář 2016 najdeš tady.

"Trénovat se dá všude" by: Climbers Fingers

VIP Honza “Karešák” Kareš je všude

30.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

V sobotu vyhlašoval Honza Kareš vítěze Českého slavíka a po víkendu se objevil na titulce Montany. Slušná lezecká VIP.

Držitel světového rekordu v počtech shybů (6 800 ks za 24 hodin, pozn. red.) a především vynikající lezec v novém čísle Montany zaplnil přes deset stránek. Dočteš se, jak v devadesátých letech na českém písku vznikaly ty nejtěžší cesty, a jaká je vlastně Honzova filosofie.

Co dělá Honza Kareš v roce 2015?
„Nejvíce volného času teď trá­ví děláním nových cest na Sardinii, kde udělal sto padesát prvo­výstupů a stále tam má vytipované dal­ší těžké projekty i celé sektory. V Praze je pak známý především svým vlastním fit centrem, čímž se mu podařilo sklou­bit koníčka se zaměstnáním. Lezení pak propaguje menšími show v lezení cest po rukách s absencí použití nohou, nahoru, dolů, nahoru, dolů, dokud neuhnije,“ píše Míša Sládková v jednom z mnoha povedených článků M6.

Nová Montana má 96 stran. „Vydupal jsem si to u šéfa – chtěl jsem lezcům dát takový vánoční dárek… Materiály na tohle číslo sbírám od února,“ říká Martin Stolárik, zodpovědná osoba za obsah tištěné Montany.

Na jeho sběr se můžeš rozhodně těšit!

foto: archiv Honzy Kareše

Odpadkový hrdina řádí na plážích JV Asie a místní začínají chápat

25.11.2015, Jakub Freiwald

S pytlem plným odpadků se tenhle kluk ve žlutém triku na idylickou pláž na severu Bali prostě nehodí. Nehodí se sem ale ani hory odpadků, které se válí všude okolo.

“Rok jsme si o tom povídali – co kdybychom prostě v pondělí jeli a vyčistili jednu z pláží. Tak jsme jeli a měli z toho radost. A příští pondělí jsme jeli znovu a nikdy jsme nepřestali. Už to trvá skoro dva roky,” líčí začátky projektu Trash Hero Indonesia jeho spoluzakladatel Honza Bareš.

S dalšími 38 dobrovolníky dnes vyčistili z pláže skoro 180 kilo odpadků. Schází se tu každé pondělí stejně jako na dalších místech v Indonésii, Thajsku a brzy i na Filipínách. “V Indonésii jsme nejvíc sesbírali na ostrově Flores, na pláži v hlavním městě Labuan Baju. Druhého listopadu jsme společně s dalšími 25 lidmi za dvě hodiny vysbírali 500 kilo odpadků. Smutný rekord drží Thajsko. Na pláži Loak Bay v národním parku jsme za čtyři měsíce posbírali 40 000 kilo odpadků – včetně 80 000 pet láhví, 60 000 pantoflí, hory polystyrenu, spousty skla nebo několika barelů zapalovačů,” vyjmenovává na krátko ostříhaný kluk těžko uvěřitelná čísla.

Dobrovolníci pochází ze všech koutů světa, z Austrálie, Německa, Španělska, České republiky a mnoha dalších zemí. Postupně a pomalu se začínají zapojovat i místní. “Dostat dospělé, obzvlášť ne moc vzdělané lidi, aby s námi čistili pláže, je strašně těžký. My jsme jim dali tu báječnou plastovou technologii, ale nepřipravili jsme je na to, že se to nebude rozkládat stejně jako banánový slupky,” říká Honza na pláži v Amedu a dodává: “Někdy jsem jim třeba říkal – možná není úplně dobrý nápad pálit ty plasty, protože je to toxický. Jenomže oni to nechápou. Když přijdou deště, tak se pak smetí dostane do řek a odtud na pláže a do moře.“

Honza a další dobrovolníci z Trash Hero mají za sebou po dvou letech několik pozitivních milníků. “Z rezervace v Kolipe se stal nejčistší národní park v jihovýchodní Asii. Už dvakrát jsme získali nejprestižnější thajskou ekologickou cenu. Dosáhli jsme i toho, že si o tom lidi začali víc povídat. A to mě osobně strašně těší,” uzavírá “odpadkový hrdina”.

O Trash Heru připravujeme obsáhlejší článek. Těšit se můžeš v roce 2016.

Trash Hero v akci (f: Honza Bareš)

Líbilo se mi lezení v Číně? Ano i ne

, Kuba Novotný

Mám rád tu dobu po návratu z cest, kdy člověk sumíruje, porovnává a loví perly v paměti.
Při vzpomínkách na říši středu se mi vybavuje přehršel vjemů – snová krajina kolem Yangshua, spousta několik set metrů vysokých vrcholků strmě trčících z roviny – jeden vedle druhého, až oči přechází.

Výhled kazí věčný opar a smog, který je přítomný všude v hustě obydlených oblastech Číny. Ze smogu probleskují vzpomínky na věčně usměvavé a milé lidi na vesnicích, na kýčovitost stád vodních buvolů procházejících rýžovými poli spolu s pasáčky v typických špičatých slaměných kloboucích.

Vizuální obrazy doplňuje několik čichových vjemů – vůně umně připravovaného lilku spojená s delikátní chutí, zakouřené vlakové a autobusové čekárny, smrad ze spousty odpadků povalujících se často přímo pod skalou u nástupu, vůně durianu (tropické ovoce s charakteristickým zápachem, většina druhů durianu je nejedlá, pozn. red.) plnícího náš autobus. Už alespoň chápu, proč je zakázané jíst ho ve veřejných prostředcích.

Taky nikdy nezapomenu na vlhkost vzduchu dělající z lidí stroje na pocení a na neustálé chrchlání místního mužského pokolení, když lovili chrchel až z paty.

Ať se snažím vjemy utřídit sebelíp, nejde mi ze střípků poskládat ucelený dojem. Nedokážu říct, jestli se mi tam líbilo. Vím ale, že jsem moc rád, že jsem tu zemi mohl poznat. To nejlepší, co můžeš udělat, je vydat se tam sám a poskládat si svoje střípky po svém. Třeba uspěješ.

Pak mi pověz, jestli se ti líbila.

(Více fotek je tady, pozn. red.)

Lezení v Číně (f: Kuba Novotný)

Čeští kluci v Indonésii trénují „zákon přitažlivosti“

22.11.2015, Jakub Freiwald

Tihle tři kluci žijí v magickém městě Ubud uprostřed ostrova Bali v Indonésii. „Lidi mají buď otevřenou mysl nebo nás považují za absolutní blázny. Nic mezi. A to nás těší,“ sype ze sebe nenápadný klučina Ondra bez jakékoli záště. Ještě před dvěma roky bydlel v Šumperku a teď je tady. „Prostě jsem si to přál. Neustále jsem na to myslel a opakoval v hlavě pořád dokola. A nakonec se to stalo,“ říká.

Všude po stěnách vily, kterou si kluci nedávno pronajali, visí motivační hesla a “vision boardy”. Když si něco přejí, prostě to hodí na papír a ono se to časem splní. Stačí na to jenom myslet. „Nedávno tu byl festival zaměřený na spisovatele a čtenáře. Strašně jsem tam chtěl jít, ale vstupenka stála čtyři miliony rupií (necelých osm tisíc korun, pozn. red.). Tak jsem si přál, aby mi ji někdo dal zadarmo. A ono se to fakt splnilo,“ líčí svoji nedávnou zkušenost Tomáš – další z trojice kluků. „Neznamená to ale, že ty věci člověku spadnou do klína. Musíš tomu jít naproti a věřit,“ dodává.

Ve vile není prostor pro negativní myšlenky. Kluci jsou neustále vysmátí a očividně spokojení. Praktikují takzvaný “zákon přitažlivosti” (popsaný v knize Tajemství, pozn. red.), který v zásadě říká, že přitahujeme věci, po kterých toužíme a kterých se naopak bojíme. „Systém v Evropě nás učí jít si za materiálními věcmi. Velké auto, krásný dům, hodně peněz. Máme potřebu všechno vlastnit. Dřív jsem se soustředil hlavně na věci, které mi v životě chyběly. Teď jsem to úplně otočil a jsem vděčný za všechno, co mám,“ vysvětluje Ondra.

Podobných lidí, kteří si jdou za svými sny, je tady v Indonésii spousta. Ještě si o nich na eMontaně budeš moct přečíst.

Kluci z města Ubud (f: Jakub Freiwald)

Martin Stráník poslal svoje druhé 8C – rozhovor

18.11.2015, Lucka Trojanová

Krutý boulder od Davida Grahama odolával pět dní. Nakonec se Martinovi Stráníkovi v Crescianu zadařilo a přelezl problém s názvem „The Story of Two Worlds“ za 8C. Takovýhle výkon je i v kontextu světového boulderingu slušná událost, stupnice obtížnosti končí na 8C+.

Zdá se, že 8Céčka přelézáš výhradně o státních svátcích („Practice of the Wild“ 28/10/2014, “The Story of Two Worlds” 17/11/2015). Máš pro to nějaké vysvětlení?
Tyjo, to sem si ani neuvědomil. Spíš je to náhoda, svátků vždy využíváme k výjezdům do skal a to že se to povedlo přesně v ten den je teda vtipný, kdy je další svátek? (směje se)

Jaké to bylo, věřil jsi, že to pošleš? Co přelezové pocity?
Se Story to byla celkem těžká dřina, dva dny mně trvalo, než jsem se probil kratší verzí „The Dagger“ 8B/B+ a další tři dny trvalo přidání “jen” třech kroků. Původně jsem si věřil, že boulder proběhnu rychleji, ale podmínka byla proti – celý výjezd jsme měli celkem teplo a ani ranní vstávání o půl šesté nepomohlo. Na poslední den odjezdu byla předpověď taková, že bude ráno podmínka, vsadil jsem na to a vyplatilo se.

Za chladna šly kroky najednou snadněji a řešil jsem to, že mně v boulderu došlo, a nebo jsem udělal chybu. V jednom z pokusů, kdy už jsem si říkal, že to zabalím, vše klaplo. Velká radost a úleva, vyplatilo se to nevzdat. Ony i ty pokusy ve dnech, kdy nebyla podmínka, k něčemu byly, aspoň se člověk kroky učil a přicházel na mikro zlepšováky.

Martin v "the Story of Two Worlds", f: Lukáš Bíba

Kritérium dodávky

17.11.2015, Lucka Trojanová

Jela jsem onehdy sama autem. Nestává se mi to často a pocit je to opojný – širá krajina, ubíhající cesta, nekonečná svoboda. Zhruba tak mi to vždycky připadá. V rádiu právě někdo erudovaný hovořil o tom, proč se cítíme nešťastní.

Prý proto, že aktuální nastavení západní mysli je „přesvědčení, že máme nárok na absolutní štěstí.“ A to, jak ho nedosahujeme, nás vede k hlubšímu smutku, než jaký bychom pociťovali, kdybychom od života chtěli míň.

Zajímavé. Crux v cestě ke štěstí je tedy CHTÍT MÍŇ. Zní to dost zenově, ale ne nesmyslně. Vychází mi jednoduchá věc – mám být ráda, že každý víkend lezu v Juře, na Sněžníku nebo v Labáku. Prostě za humny. A nezávidět Honnoldovi, že má i měsíce, kdy leze na třech různých kontinentech.

Což mě přivádí k jeho jinak veskrze asketickému mediálnímu obrazu. V posledním Reel Rocku vypadá jako týpek, který nosí trička, dokud se na něm nerozpadnou. A na facebooku sdílí články o tom, že čím víc věcí máme, tím jsme náchylnější nechat se jimi zotročit. Vlastnictví je totiž zodpovědnost. A zodpovědnost zmenšuje svobodu. Alex navrhuje následující řešení – co se ti nevejde do jedné dodávky, nepotřebuješ.

Zkusila bych to. Jenže nemám dodávku.

"Co se ti nevejde do dodávky, nepotřebuješ." (foto: freepik.com)

V Labáku lezci zpevňovali svahy a opravovali pěšiny

15.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Moc odpadků v lese nenašli. Je pozitivní vidět, že většina lezců si po sobě obaly od sušenek a PET láhve odnáší. Přes dvacet dobrovolníků se tak věnovalo hlavně zpevňování svahů pod skalami a obnově pěšin, které čekaly, než se pod nimi prolomí hnijící trám.

Většinu času se o víkendu pracovalo pod Tváří a Ďáblovou stěnou, což jsou oblíbené masivy na levém břehu Labáku. Na jaře tě tu čekají nově vyztužené přístupové cesty – “pěknej choďák” ke skalám. U Mariáše pod Indiánkou najdeš nové schůdky z bukového dřeva. Oproti těm starým rozpadlým jsou širší a elegantnější. “To je pro ten můj invalidní krok,” komentuje Jirka “Prcas” Slavík, který se o ně s kamarády postaral.

– Fotky najdeš TADY –

Labští lezci vědí, jak se zabavit v hnusném počasí. (f: SM)

Lezkyně Jana Červenková schytala výstřel mezi čtenáře eMontany

12.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Je zvláštní dělat rozhovor, když vůbec nevíš, s kým se bavíš. Naslepo jsme oslovili fanynku č. 2000 z fb eMontany a vzniklo překvapivé povídání.

Zjistili jsme, že Jana Červenková je vlastně holka z naší rodiny – zná Prcase Slavíka, vylezla na yosemitského El Capitana a loni vyhrála v Irsku soutěž v lezení na obtížnost.

Kdy jsi byla naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy venku jsem byla lézt tradiční cesty v Mourne Mountains, neboť jiné v okolí Belfastu, kde bydlím, ani nejsou. Dnes jsem byla v Dublinu potrénovat před obhajobou zlata z loňského mistrovství Irska ve vyvádění cest v master kategorii.

Jak jsi se dozvěděla o eMontaně?
Znova se mi připomněla článkem o Jirkovi Slavíkovi, který moji kamarádi sdíleli na FB. Jirku Prcase Slavíka znám od roku 1987 ze Sloupu v Čechách z akce “Strom”. Simču (autorka článku o Prcasovi, pozn. red.) jsem poprvé potkala v roce 1993 ve Frankenjuře, mohlo jí být tak 16 let a přivezl ji tam právě Prcas. Oba jsem pak léta potkávala a lezli jsme spolu zejména v Labáku, což je moje domovská oblast.

Co se ti na eMontaně líbí a nelíbí?
Libí se mi, že máte původní zajímavé články a fotky. Také formát vašich článků je zajímavý. Nemohu říci nic záporného.

O čem čteš nejraději?
O přátelích, o lidech, které baví lezení nebo kteří něco dokázali i v jiném sportu. Také ráda čtu o oblastech, kam se chystáme vyrazit lézt.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Měl by se umět radovat ze zajímavých informací vážit si toho, a že je vůbec někdo ochoten své soukromí sdílet v mediálním prostoru.

Kolik Irů čte eMontanu?
Možná bych mohla pár vašich článků sdílet mezi místními přáteli a tím tento počet rozšířit… Adam je populární všude a bude to jistě všechny zajímat. Na závěr rozhovoru bychom s manželem Martinem (mimochodem spolulezec Prcase z filmu Ostrov čarodějů, pozn. red.) chtěli pozdravit všechny naše kamarády do Čech. Už nepadejte a dávejte na sebe pozor.

Děkujeme za přízeň a důvěru 1999 fanouškům, kteří byli před Janou a i těm po ní. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 3000. Kdo to bude?

Jana v cestě "The Nose" na El Capa v Yosemitech (f: Martin Červenka)

Tommy Caldwell se objeví v Česku

09.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Tommy Caldwell bude v Čechách už příští týden!
Potkat ho můžeš na filmovém festivalu Banff, který proběhne ve čtvrtek 19. 11. v pražském kině Aero.
Tommy s největší pravděpodobností přichystá přednášku o svém dlouholetém projektu – volném přelezení Dawn Wall na El Capitana v Yosemitech.

O konci velkého snu jsme se bavili loni…

Nebude tě mrzet, až to konečně vylezeš a bude po všem?
Současné odhodlání je to dokončit, to je jasný. Ale chápu, že jestli se to povede, v mém životě vznikne mezera, kterou budu muset nějak zaplnit.

Takže nebudeš smutný, že něco ztratíš?
Ne, budu „super happy“! Ale vím, že mě po tom čeká krize středního věku. (smích)

Přemýšlel jsi, jak zaplnit tu mezeru?
Určitě budu pokračovat v lezení. Asi už nebudu zakládat podobný dlouholetý projekt jako Dawn Wall. Nicméně vím, že pro svůj život potřebuji velké cíle. Jednoho dne bych chtěl napsat knihu, rád bych založil školu lezení pro děti nebo tak něco…

eMontana je mediálním partnerem filmového festivalu Banff 2015.

Tommy v cestě "První vráska" IXc, Labák, foto: Standa Mitáč

Noční Kapelník a vzpomínka na “Jeschkeho”

07.11.2015, Vojta Zikmunda

Letos byly skály skvěle nasvícené měsícem. Tahle fotka vznikla o minulém víkendu. Do Skaláku jezdíme každý rok na podzimní soustředění s “Ateliérem aplikované a reklamní fotografie” na UJEPu, kde studuju. V noci chodíme na vyhlídku nad Bivakovou pozorovat nádhernou scenérii skalního města – už se z toho stala tradice.

Uprostřed fotky z lesa trčí Kapelník – „Kápl“. Na něm jsme byli s kamarádem Honzou na začátku léta, lezli jsme ho „Jeschkeho stěnou“. Dolezli jsme oba k druhému kruhu, Honza pak strefil blbej směr a drtil to tam půl hodiny. Předtím si koupil helmu a měl jí na sobě ten den snad poprvý. Začali jsme nad ránem, ale v tu dobu už byl hroznej hic. Jak to tam drtil a byl v tom zaseknutej, tak se z údolí ozval nezaměnitelnej hlas. Dole si jde Prachtel s nějakou mladou kočkou. Já ho viděl a slyšel podruhý v životě – on fakt pořád vypráví a jeho hlas je výraznej. Ze zdola na Honzu volá: „Jak ti to jde? Netryská ti pod tou helmou vodopád?“

Honza tam spustil vodopád slušnej, půl hodiny přešlapoval na místě a teklo to z něj proudem. Nakonec jsme cestu nějak natrefili a vylezli na vrchol. Nejhezčí je asi ten vrchní traverz – kamarád to od hrany ke hraně nezajistil žádnou smyčkou. Ani nevím, jestli by nějaká šla najít. Sice je to pěkný pohodový lezení, ale kyvadlo při pádu by bylo velkolepý.

Noční pohled na Kapelníka, na horizontu Maják (foto Petr Bača, retuš: Vojta Zikmunda)

Tisícovka v kapse a obličej od šípků

03.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Každý, kdo někdy jistil Filipa Zaorala z Olomouce, to zná. Venku se začíná smrákat, ty hlady nevidíš a těšíš se do spacáku. „Pójď! Dáme ještě jednu. Na drsoně!“ přemlouvá tě Fil k poslednímu kousku. Většinou tě udolá, a tak slaňujete klasicky při světle čelovky. „Super, máme deset cest,“ přikyvuje a ještě před večeří si je odškrtá v průvodci.

Filip si minulý týden splnil svůj sběračský cíl. Nasbíral 1000 cest v Moravském Krase. Pro představu, když vylezeš pět cest za každý víkend v roce, bude ti to trvat 3,6 let.

Jak to probíhalo?

„Nápad vylézt tisíc cest v mé domovské oblasti se ve mě zrodil už dávno. Hned od začátku jsem věděl, že jsem si vybral nelehký úkol, se kterým se budu potýkat nejednu sezónu. Věděl jsem, že z celkových 1 315 cest s lanem a 265 bouldrů jsem schopen vylézt něco málo přes dvě třetiny, takže tu jistá šance na úspěch byla.

Musel jsem však svému questu obětovat poměrně hodně krve a potu. Celý proces mě však nesmírně bavil, a když se ohlédnu zpět, ani jedné cesty nelituji. Mnohdy jsem jezdil sám pouze bouldrovat, párkrát jsem vyrazil za sběrem lehkých věcí bez lana a často jsem jezdil za nejistého počasí.

Dík patří také mým ochotným spolulezcům, kteří mne nesčetněkrát jistili dlouhé minuty kdesi na okrajových kvacích a byli zvyklí na mou ,,opravdu poslední cestu dne“. Mnohokrát jsem si říkal, jestli mi to za to stojí. Zejména, když člověk balancuje čtyři metry nad frendem, do kterého by si pomalu ani neodsedl nebo když je celý špinavý od hlíny a lišejníků a dodřený od šípků. Na konci každé cesty jsem si však uvědomil, že v sobě skrývala kus čistého lezeckého dobrodružství a štěstí, kvůli kterému to všechno dělám.

Zajímavé také bylo zjištění, když jsem dolez svou tisícátou cestu. Čekal jsem, že přijde pocit obrovské radosti a satisfakce. Uvědomil jsem si však, že nic podobného se nedostavilo, a že jsem přelezl jen další cestu z mnoha. Dále jsem zjistil, že šťastným mě neudělá žádný počet přelezených linií, ale pouze samotné lezení v mém oblíbeném Krase. A tak jsem vlastně rád, že jsem ,,teprve“ ve dvou třetinách a že mi toho stále spousta chybí.“

Filip Zaoral a Michal Daniel v „Příklepovém stropě“ 5+, A2 v klenbě Macochy, Moravský kras