BUŠÍM, TEDY SEDÍM

NA EXKURZI

Pokud bychom brali lezení jako jeden sport, tak by docházelo k absurdním nedorozuměním. Stačí si představit marnost kovaného bouldristy, jenž by se zázrakem ocitnul například v zimních horách. Anebo větrem ošlehaného kopcolezce, jenž si pro samé omrzliny nemá na co pořádně nazout lezečku, když zabrousí do skalní oblasti. Ač mírnější, tak pořád silné rozčarování však může zažít i lezec, jenž se vypraví provozovat poměrně blízkou disciplínu té své.

Nemusí nutně jezdit ani do ciziny, aby zjistil, že vlastnosti, které jej doma definují jako hrdinu, z něj jinde dělají naprostého exota. Ale co teprve takový výlet do zimního Špáňa na sportovky! Tavící kotlík národností, lezeckých stylů a přístupů. Byla by škoda si pod něj taky trochu nepřiložit. Důvody nedorozumění mohou být různé. Jako klíčové se po bedlivém pozorování ukázaly návyky z tradičních pískovcových oblastí.

Pískovce spolu s mnoha rázovitými skalkami naší zemičky vytváří ideální podhoubí pro zrod specifických lezeckých individuí, která ony pocity údivu zažívají poměrně často. A překvapení z nich samých přechází i na okolí, ve kterém se právě vyskytnou.

WELCOME TO HARDCORE

Při zběžném pozorování hardcore sektorů „kde už o něco jde“, si nelze nevšimnout jedné věci – všichni lezoucí lezci vlastně vůbec nelezou, nýbrž jen sedí. Tento jev se nám zdál poněkud zvláštním, jelikož se jednalo o jednodélkové cesty, a tak možnost štandování logicky nepřicházela v úvahu. Hlavně k nim nikdo nikdy nedolézal a pravděpodobnost, že všichni mají tak neschopné spolulezce, se jevila jako dosti nepravděpodobná. Co tam ti lidé, podobni přichycenému hmyzu, celou dobu dělají? Kromě neustálých pokynů na svého jističe typu: „O pět níž, prosím! O metr výš!“ a mágování stále stejných chytů (a to jenom proto, aby je vzápětí vydrhli kartáčkem), jsme nezaregistrovali žádnou fyzickou aktivitu, natožpak lezení.

Až jednoho dne se na mě Anča s vážnou tváří obrátila a já už na první pohled věděl, že mi chce sdělit něco opravdu zajímavého: „Víš, proč vždycky vidíme jen ty sedící lezce? Protože ti, co to vylezou, to mají rychle za sebou. A jelikož procento těch, kteří rychle lezou, je zanedbatelné, tak je více než zřejmé, že si všímáme jen těch, co tam pořád sedí.“

Je to tak – vzhůru lezoucí lezec je ve vážnějších sektorech zjev notně raritní a na hraně pozorovatelnosti. Zdá se, jako kdyby „elitní lezec“ už do té cesty nastupoval s tím, že si v ní sedne.

STYLEM „S‑OS“

Důsledek těchto sedavých zaměstnání pak ovlivní také tvoji snahu o lezení ve stylu: „Zkusím si vylízt tuhle linku normálně bez pádu.“ V odborných pojmech se tato snaha považuje za OS lezení. Se všemi strastmi a radostmi, co jen dokáže přinést.

Tak jo. Jde do tuhého. Jeden boulder úspěšně proberlený, zbývá už jen jeden lehčí krokosled a povinnostní dolez. Boj na krev, jediná chyba a jdeš, říkáš si. Přebíráš oklouzané lišty, marně se snažíš zvolit nejvýhodnější stisk oblého krapasu, a ač nechceš, tak už trošku přemýšlíš nad tím, zda má cenu dávat druhý pokus. Ty nečitelné, oklouzané patvary tě musí co nevidět poslat vstříc (ne)pozornosti jističe.

Jdeš do dalšího kroku. Asi posledního. V neudržitelné statické pozici se rozmýšlíš nad dalším postupem. Bože, tolik možností, tolik mága a tolik nateklo! Třesoucí končetiny vyklepávají nouzový signál, který by většinou zůstal nevyslyšen. „Save our souls!“ Tři tečky, tři čárky. To samé vidíš i na stěně. V zoufalství hrábneš po té největší. Čárka tě navede do ostrého bočáku. Rychle vybereš jednu ze tří tečklých jebek, zašlápneš ji pravou nohou, popohodíš levačku směr další čárka a náhle jsi v bezpečných vodách. Místo ztroskotání na rozbouřeném moři tě důmyslný systémem bílých majáčků a bójek navádí až ke kotevnímu řetězu. A zapisuješ další OS. (K záchranným čárkám se u nás nedávno vyjadřoval i AO, viz rozhovor, pozn. red.)

„Důmyslný systémem bílých majáčků a bójek tě navádí až ke kotevnímu řetězu. A zapisuješ další OS.“

KOLIK MĚŘÍ ŠEDESÁTKA?

Spousta evropských sportovních lezců leze dost pravděpodobně na lanech statických. Jak jinak si vysvětlit, že nikdy nevěří, že dynamická šedesátka vystačí na spuštění ze čtyřicetimetrové cesty. Nahromaděná energie ve vystřelujícím laně z jistítka po rozvázání uzlíku budiž jim poučením. Asi totiž kromě statických lan používají i statické jističe. Ti si totiž dřepí několik metrů od skály a přes periskopové brýle pouze letmo kontrolují svého lezce při likvidování nekonečného hada presek. Žádná akce, pohyb, nedejbože převázání. Prostě nuda. Na druhou stranu nemusí řešit situace, kdy je jistič kvůli spuštění nucen povylézt do výšky třetí presky. Když je klíčové místo dané cesty takhle nízko, tak prolezení de facto top rope a následné slezení free solo, navíc ještě v pantoflích, může nechtěně jističe připravit o jeho jedinečnou možnost zkusit cestu na flash.

Další věc – problematika jištění. U nás je to věčný problém a způsob zajištění cesty funguje jako jeden z hlavních ukazatelů, zda do ní vůbec nastoupit. Pro někoho je mezní hranice možnost fatální zemovky, ve Španělsku to pro pískaře může být počet presek, jimiž disponuje. Nejapné bezpečácké či socioekonomické poznámky movitějších západních sporťáků jde ještě udolat větou: „I have too much projects in the others sectors,“ nicméně představa smeknutí a následný polet do jediného cvaklého nýtu široko daleko se udolává hůř. Kdyby to byly alespoň pořádné kruhy, ale tyhle množstevní plaketky? Kdo ví, proč jich tam vlastně dávají koneckonců tolik.

Otázkou také je, jak by se k výzvě nového věku postavil nedostižný morální vzor Joska Smítka. Zůstal by věrný své morální maximě a počítal by u každého nýtu u pasu do deseti tak, jak to dělal vždycky? Či by slevil z nároků nejvyšších a spokojil by se s časem polovičním? Pět vteřin u každého nýtu – to je kompromis. Oproti tomuto dilematu je však Dominstein a celá Rakev vskutku bezvýznamná.

HLÁŠKY A ČÍSLA

Lezení je hlavně o hláškách. Taky o číslech, třeba kolik metrů pod zem to máš, nebo kolik metrů lana navíc by bylo třeba k bezpečnému slanění. Nicméně hlášky jsou dle mého to hlavní, takové koření našeho počínání. Když se nad tím člověk zamyslí, tak každý lezecký styl, či oblast, má nějakou svou, pod kterou se pro nezasvěceného návštěvníka skrývá, jemně řečeno, problém. Z domácího písečku se vybaví decentní motivační formule: „To si dej, to se ti bude líbit – tutová žába a pak komín.“ Že se to tazateli pravděpodobně líbit nebude, je více než nasnadě.

Situace se dramaticky obrací v euro-sportovních oblastech. Lezení „hezké, nezáludné cesty po dobrejch“ sice člověka nevrhne do ohrožení typu „pohodového výlezu z komína do širočiny“ ve dvaceti nad zemí. Uvrhne ho pouze do úvahy, proč není schopen vylézt žádnou „hezkou cestu po dobrejch“. Kdyby to bylo těžce vytrvalostní, tak ok. Ale vždyť všichni říkají, že tam není žádná zrada! Aha, že by „vytrvalost nebyla zrádná“, napadá kompletně nateklého lezce během toho, když se mu dole nedaří rozvázat ani lezečky. Příště si radši vybere, „záludnou, nehezkou linku po blbejch“, kde je aspoň šance postavit se na vlastní nohy.

S tou klasou je to taky kříž. 7áčko sem, 7béčko tam. Mnohdy silové, nepříjemné, oklouzané cesty, kde toho moc nevymyslíš. Nebo naopak pohodové odšlapávačky, kde si člověk musí dávat pozor akorát na to, aby nešlápl na jeden z přebytečných nýtů. Prý stupnice z Francie. Z toho vyplývá, že pod sedmičku si každá národnost schová téměř cokoli. Pomalu si tedy zvykáš, když tu náhle lezeš nějaké céčko, které je stoprocentně zase v té naší normální, saské. Jak si jinak vysvětlit pohodový, notně přejištěný komín za 7c? Určitě to nemůže být ta francouzská, neboť v ní je dle převodu „Stará cesta“ na Velrybu za 5c+ a tohle je o dost příjemnější.

VYBRANÉ HLÁŠKY

TUČNĚ = lokuční akt z pohledu sémiotiky (samotná promluva)
KURZIVOU = ilokuční akt (smysl výpovědi, odráží záměr mluvčího)

„What is your project today?“
Co jsi dneska zapytlil?

„Fucking, technical, dirty shits.“
Hezká, technická cesta, zpravidla těžší než udává průvodce.

„If you want, you can use our quickdraws.“
Vyjádření soucitu nad množstvím materiálu, jímž lezec disponuje.

„Brüchig, Shit geboltet!“
Hezká, technická cesta, zpravidla těžší než udává průvodce.

„Your rope seems too short!“
Někdo z vedle stojících nechápe podstatu dynamického horolezeckého lana.

„Do you want to use our clip stick?“
Nabídka od obyvatele země, kde Mikuláš chodí i jindy než 5. prosince.

„Ta droga jest bez sensu, za grosz logiki! Straszny parch, asekuracja z dupy.“
Hezká, technická cesta, zpravidla těžší než udává průvodce.

„I broke a key foothold.“
Po dvou týdnech zkoušení toho 8a už bylo třeba sáhnout do zásobárny výmluv.

„Dám si to 8a+ na rozlez, naklackuju to za A1, aspoň tam budu mít presky…“
Vedlejší 7a+ raději lézt nebudu. Mohl bych před kamarády spadnout.

„Ja potrebujem palici, neviem cvaknúť!“
Podávej mikulajdu!

„He’s a very good climber. I enjoy spending time with him.“
Na dodávce má solár a chodí se k němu nabíjet.

NADÍLKA NA KONEC

No a pak jsou tady ty hole. Něco mezi rybářským prutem a mikulášskou berlou. Tvrdá rána teleskopem pro již tak ohrožené pytlení cest. Cvaknout první nýt bez nástupu do cesty, ba dokonce bez dotyku se skálou, tomu se říká skutečná revoluce. Dokud je lezec schopný cvakat vždy další nýt, tak tu cestu doklackuje k řetězu. Kdyby ale aspoň klackoval! Máchá plastovým teleskopem na všechny strany, až konečně cvakne další hák. Typický, lehce podroušený Mikuláš, jak ho známe z podvečera pátého prosince. Ve sportovních oblastech však chodí zástupy Mikulášů ze skal a do skal každý den.

Copak je to ale za Mikuláše? Místo nadílky jiným si sám sobě nadělí třeba dvacet cvaklých háků. Kde je ta poetika zatejpované, několikametrové břízky, se kterou to po pár pokusech stejně vzdáš a raději kritický úsek přelezeš čistě? Umělohmotný normovaný teleskop ti nabídne 6,5 metrů nekonečného bezpečí zhruba za 100 euro.

Ve stínu tohoto trendu je pak osvěžující naslouchat vyprávění charakterního člověka, jenž byl z důvodu své pokleslé výkonnosti nucen seskákat cestu od nýtu k nýtu, protože prostě nemohl cvaknout řetěz. Majlonku nemaje, a expresky litujíc, neměl jinou možnost.

__________