BUŠÍM, TEDY SEDÍM

NA EXKURZI

Pokud bychom bra­li leze­ní jako jeden sport, tak by dochá­ze­lo k absurd­ním nedo­ro­zu­mě­ním. Sta­čí si před­sta­vit mar­nost kova­né­ho boul­dris­ty, jenž by se zázra­kem ocit­nul napří­klad v zim­ních horách. Ane­bo větrem ošle­ha­né­ho kop­co­lez­ce, jenž si pro samé omrz­li­ny nemá na co pořád­ně nazout lezeč­ku, když zabrou­sí do skal­ní oblas­ti. Ač mír­něj­ší, tak pořád sil­né roz­ča­ro­vá­ní však může zažít i lezec, jenž se vypra­ví pro­vo­zo­vat poměr­ně blíz­kou dis­ci­plí­nu té své.

Nemu­sí nut­ně jez­dit ani do cizi­ny, aby zjis­til, že vlast­nos­ti, kte­ré jej doma defi­nu­jí jako hrdi­nu, z něj jin­de děla­jí napros­té­ho exo­ta. Ale co tepr­ve tako­vý výlet do zim­ní­ho Špáňa na spor­tov­ky! Taví­cí kot­lík národ­nos­tí, lezec­kých sty­lů a pří­stu­pů. Byla by ško­da si pod něj taky tro­chu nepři­lo­žit. Důvo­dy nedo­ro­zu­mě­ní mohou být růz­né. Jako klí­čo­vé se po bed­li­vém pozo­ro­vá­ní uká­za­ly návy­ky z tra­dič­ních pís­kov­co­vých oblas­tí.

Pís­kov­ce spo­lu s mno­ha rázo­vi­tý­mi skal­ka­mi naší zemič­ky vytvá­ří ide­ál­ní pod­hou­bí pro zrod spe­ci­fic­kých lezec­kých indi­vi­duí, kte­rá ony poci­ty údi­vu zaží­va­jí poměr­ně čas­to. A pře­kva­pe­ní z nich samých pře­chá­zí i na oko­lí, ve kte­rém se prá­vě vyskyt­nou.

WELCOME TO HARDCORE

Při zběž­ném pozo­ro­vá­ní hard­co­re sek­to­rů „kde už o něco jde“, si nelze nevšim­nout jed­né věci – všich­ni lezou­cí lez­ci vlast­ně vůbec nele­zou, nýbrž jen sedí. Ten­to jev se nám zdál poně­kud zvlášt­ním, jeli­kož se jed­na­lo o jed­no­dél­ko­vé ces­ty, a tak mož­nost štan­do­vá­ní logic­ky nepři­chá­ze­la v úva­hu. Hlav­ně k nim nikdo nikdy nedo­lé­zal a prav­dě­po­dob­nost, že všich­ni mají tak neschop­né spo­lu­lez­ce, se jevi­la jako dosti neprav­dě­po­dob­ná. Co tam ti lidé, podob­ni při­chy­ce­né­mu hmy­zu, celou dobu děla­jí? Kro­mě neu­stá­lých poky­nů na své­ho jis­ti­če typu: „O pět níž, pro­sím! O metr výš!“ a mágo­vá­ní stá­le stej­ných chy­tů (a to jenom pro­to, aby je vzá­pě­tí vydrh­li kar­táč­kem), jsme neza­re­gis­tro­va­li žád­nou fyzic­kou akti­vi­tu, nato­ž­pak leze­ní.

Až jed­no­ho dne se na mě Anča s váž­nou tvá­ří obrá­ti­la a já už na prv­ní pohled věděl, že mi chce sdě­lit něco oprav­du zají­ma­vé­ho: „Víš, proč vždyc­ky vidí­me jen ty sedí­cí lez­ce? Pro­to­že ti, co to vyle­zou, to mají rych­le za sebou. A jeli­kož pro­cen­to těch, kte­ří rych­le lezou, je zane­dba­tel­né, tak je více než zřej­mé, že si vší­má­me jen těch, co tam pořád sedí.“

Je to tak – vzhů­ru lezou­cí lezec je ve váž­něj­ších sek­to­rech zjev not­ně rarit­ní a na hra­ně pozo­ro­va­tel­nos­ti. Zdá se, jako kdy­by „elit­ní lezec“ už do té ces­ty nastu­po­val s tím, že si v ní sed­ne.

STYLEM „S‑OS“

Důsle­dek těch­to seda­vých zaměst­ná­ní pak ovliv­ní také tvo­ji sna­hu o leze­ní ve sty­lu: „Zku­sím si vylízt tuhle lin­ku nor­mál­ně bez pádu.“ V odbor­ných pojmech se tato sna­ha pova­žu­je za OS leze­ní. Se vše­mi strast­mi a radost­mi, co jen doká­že při­nést.

Tak jo. Jde do tuhé­ho. Jeden boul­der úspěš­ně pro­ber­le­ný, zbý­vá už jen jeden leh­čí kro­ko­sled a povin­nost­ní dolez. Boj na krev, jedi­ná chy­ba a jdeš, říkáš si. Pře­bí­ráš oklouza­né liš­ty, mar­ně se sna­žíš zvo­lit nej­vý­hod­něj­ší stisk oblé­ho kra­pa­su, a ač nechceš, tak už troš­ku pře­mýš­líš nad tím, zda má cenu dávat dru­hý pokus. Ty neči­tel­né, oklouza­né patva­ry tě musí co nevi­dět poslat vstříc (ne)pozornosti jis­ti­če.

Jdeš do dal­ší­ho kro­ku. Asi posled­ní­ho. V neu­dr­ži­tel­né sta­tic­ké pozi­ci se roz­mýš­líš nad dal­ším postu­pem. Bože, tolik mož­nos­tí, tolik mága a tolik nateklo! Tře­sou­cí kon­če­ti­ny vykle­pá­va­jí nou­zo­vý sig­nál, kte­rý by vět­ši­nou zůstal nevy­sly­šen. „Save our souls!“ Tři teč­ky, tři čár­ky. To samé vidíš i na stě­ně. V zou­fal­ství hráb­neš po té nej­vět­ší. Čár­ka tě nave­de do ost­ré­ho bočá­ku. Rych­le vybe­reš jed­nu ze tří teč­k­lých jebek, zašláp­neš ji pra­vou nohou, popo­ho­díš levač­ku směr dal­ší čár­ka a náh­le jsi v bez­peč­ných vodách. Mís­to ztros­ko­tá­ní na roz­bou­ře­ném moři tě důmy­sl­ný sys­té­mem bílých majáč­ků a bójek navá­dí až ke kotev­ní­mu řetě­zu. A zapi­su­ješ dal­ší OS. (K záchran­ným čár­kám se u nás nedáv­no vyja­d­řo­val i AO, viz roz­ho­vor, pozn. red.)

„Důmy­sl­ný sys­té­mem bílých majáč­ků a bójek tě navá­dí až ke kotev­ní­mu řetě­zu. A zapi­su­ješ dal­ší OS.“

KOLIK MĚŘÍ ŠEDESÁTKA?

Spous­ta evrop­ských spor­tov­ních lez­ců leze dost prav­dě­po­dob­ně na lanech sta­tic­kých. Jak jinak si vysvět­lit, že nikdy nevě­ří, že dyna­mic­ká šede­sát­ka vysta­čí na spuš­tě­ní ze čty­ři­ce­ti­me­t­ro­vé ces­ty. Nahro­ma­dě­ná ener­gie ve vystře­lu­jí­cím laně z jis­tít­ka po roz­vá­zá­ní uzlí­ku budiž jim pou­če­ním. Asi totiž kro­mě sta­tic­kých lan pou­ží­va­jí i sta­tic­ké jis­ti­če. Ti si totiž dře­pí něko­lik met­rů od ská­ly a přes peri­sko­po­vé brý­le pou­ze let­mo kon­t­ro­lu­jí své­ho lez­ce při likvi­do­vá­ní neko­neč­né­ho hada pre­sek. Žád­ná akce, pohyb, nedej­bo­že pře­vá­zá­ní. Pros­tě nuda. Na dru­hou stra­nu nemu­sí řešit situ­a­ce, kdy je jis­tič kvů­li spuš­tě­ní nucen povy­lézt do výš­ky tře­tí pres­ky. Když je klí­čo­vé mís­to dané ces­ty takhle níz­ko, tak pro­le­ze­ní de fac­to top rope a násled­né sle­ze­ní free solo, navíc ješ­tě v pan­tof­lích, může nechtě­ně jis­ti­če při­pra­vit o jeho jedi­neč­nou mož­nost zku­sit ces­tu na fla­sh.

Dal­ší věc – pro­ble­ma­ti­ka jiš­tě­ní. U nás je to věč­ný pro­blém a způ­sob zajiš­tě­ní ces­ty fun­gu­je jako jeden z hlav­ních uka­za­te­lů, zda do ní vůbec nastou­pit. Pro něko­ho je mez­ní hra­ni­ce mož­nost fatál­ní zemov­ky, ve Špa­něl­sku to pro pís­ka­ře může být počet pre­sek, jimiž dis­po­nu­je. Nejap­né bez­pe­čác­ké či soci­o­e­ko­no­mic­ké poznám­ky movi­těj­ších západ­ních spor­ťá­ků jde ješ­tě udo­lat větou: „I have too much pro­jects in the others sec­tors,“ nicmé­ně před­sta­va smek­nu­tí a násled­ný polet do jedi­né­ho cvak­lé­ho nýtu širo­ko dale­ko se udo­lá­vá hůř. Kdy­by to byly ale­spoň pořád­né kru­hy, ale tyhle množ­stev­ní pla­ket­ky? Kdo ví, proč jich tam vlast­ně dáva­jí konec­kon­ců tolik.

Otáz­kou také je, jak by se k výzvě nové­ho věku posta­vil nedo­stiž­ný morál­ní vzor Joska Smít­ka. Zůstal by věr­ný své morál­ní maxi­mě a počí­tal by u kaž­dé­ho nýtu u pasu do dese­ti tak, jak to dělal vždyc­ky? Či by sle­vil z náro­ků nej­vyš­ších a spo­ko­jil by se s časem polo­vič­ním? Pět vte­řin u kaž­dé­ho nýtu – to je kom­pro­mis. Opro­ti tomu­to dile­ma­tu je však Domin­stein a celá Rakev vskut­ku bez­vý­znam­ná.

HLÁŠKY A ČÍSLA

Leze­ní je hlav­ně o hláš­kách. Taky o čís­lech, tře­ba kolik met­rů pod zem to máš, nebo kolik met­rů lana navíc by bylo tře­ba k bez­peč­né­mu sla­ně­ní. Nicmé­ně hláš­ky jsou dle mého to hlav­ní, tako­vé koře­ní naše­ho počí­ná­ní. Když se nad tím člo­věk zamys­lí, tak kaž­dý lezec­ký styl, či oblast, má něja­kou svou, pod kte­rou se pro neza­svě­ce­né­ho návštěv­ní­ka skrý­vá, jem­ně řeče­no, pro­blém. Z domá­cí­ho píseč­ku se vyba­ví decent­ní moti­vač­ní for­mu­le: „To si dej, to se ti bude líbit – tuto­vá žába a pak komín.“ Že se to taza­te­li prav­dě­po­dob­ně líbit nebu­de, je více než nasna­dě.

Situ­a­ce se dra­ma­tic­ky obra­cí v euro-spor­tov­ních oblas­tech. Leze­ní „hez­ké, nezá­lud­né ces­ty po dob­rejch“ sice člo­vě­ka nevrh­ne do ohro­že­ní typu „poho­do­vé­ho výle­zu z komí­na do širo­či­ny“ ve dva­ce­ti nad zemí. Uvrh­ne ho pou­ze do úva­hy, proč není scho­pen vylézt žád­nou „hezkou ces­tu po dob­rejch“. Kdy­by to bylo těž­ce vytr­va­lost­ní, tak ok. Ale vždyť všich­ni říka­jí, že tam není žád­ná zra­da! Aha, že by „vytr­va­lost neby­la zrád­ná“, napa­dá kom­plet­ně natek­lé­ho lez­ce během toho, když se mu dole neda­ří roz­vá­zat ani lezeč­ky. Příš­tě si rad­ši vybe­re, „zálud­nou, nehezkou lin­ku po blbejch“, kde je aspoň šan­ce posta­vit se na vlast­ní nohy.

S tou kla­sou je to taky kříž. 7áčko sem, 7béčko tam. Mnoh­dy silo­vé, nepří­jem­né, oklouza­né ces­ty, kde toho moc nevy­mys­líš. Nebo nao­pak poho­do­vé odšla­pá­vač­ky, kde si člo­věk musí dávat pozor ako­rát na to, aby nešlá­pl na jeden z pře­by­teč­ných nýtů. Prý stup­ni­ce z Fran­cie. Z toho vyplý­vá, že pod sed­mič­ku si kaž­dá národ­nost scho­vá téměř coko­li. Poma­lu si tedy zvy­káš, když tu náh­le lezeš něja­ké céč­ko, kte­ré je sto­pro­cent­ně zase v té naší nor­mál­ní, sas­ké. Jak si jinak vysvět­lit poho­do­vý, not­ně pře­jiš­tě­ný komín za 7c? Urči­tě to nemů­že být ta fran­couz­ská, neboť v ní je dle pře­vo­du „Sta­rá ces­ta“ na Velry­bu za 5c+ a tohle je o dost pří­jem­něj­ší.

VYBRANÉ HLÁŠKY

TUČNĚ = lokuč­ní akt z pohle­du sémi­o­ti­ky (samot­ná pro­mlu­va)
KURZIVOU = ilo­kuč­ní akt (smy­sl výpo­vě­di, odrá­ží záměr mluv­čí­ho)

„What is your pro­ject today?“
Co jsi dneska zapyt­lil?

„Fuc­king, tech­ni­cal, dir­ty shits.“
Hezká, tech­nic­ká ces­ta, zpra­vi­dla těž­ší než udá­vá prů­vod­ce.

„If you want, you can use our quic­kdra­ws.“
Vyjá­d­ře­ní sou­ci­tu nad množ­stvím mate­ri­á­lu, jímž lezec dis­po­nu­je.

„Brüchig, Shit gebol­tet!“
Hezká, tech­nic­ká ces­ta, zpra­vi­dla těž­ší než udá­vá prů­vod­ce.

„Your rope seems too short!“
Někdo z ved­le sto­jí­cích nechá­pe pod­sta­tu dyna­mic­ké­ho horo­le­zec­ké­ho lana.

„Do you want to use our clip stick?“
Nabíd­ka od oby­va­te­le země, kde Miku­láš cho­dí i jin­dy než 5. pro­sin­ce.

„Ta dro­ga jest bez sen­su, za grosz logi­ki! Strasz­ny parch, aseku­ra­cja z dupy.“
Hezká, tech­nic­ká ces­ta, zpra­vi­dla těž­ší než udá­vá prů­vod­ce.

„I bro­ke a key foo­thold.“
Po dvou týd­nech zkou­še­ní toho 8a už bylo tře­ba sáh­nout do záso­bár­ny výmluv.

„Dám si to 8a+ na roz­lez, naklac­ku­ju to za A1, aspoň tam budu mít pres­ky…“
Ved­lej­ší 7a+ radě­ji lézt nebu­du. Mohl bych před kama­rá­dy spad­nout.

„Ja potre­bu­jem pali­ci, nevi­em cvak­n­úť!“
Podá­vej miku­lajdu!

„He’s a very good clim­ber. I enjoy spen­ding time with him.“
Na dodáv­ce má solár a cho­dí se k němu nabí­jet.

NADÍLKA NA KONEC

No a pak jsou tady ty hole. Něco mezi rybář­ským pru­tem a miku­láš­skou ber­lou. Tvr­dá rána telesko­pem pro již tak ohro­že­né pyt­le­ní cest. Cvak­nout prv­ní nýt bez nástu­pu do ces­ty, ba dokon­ce bez doty­ku se ská­lou, tomu se říká sku­teč­ná revo­lu­ce. Dokud je lezec schop­ný cva­kat vždy dal­ší nýt, tak tu ces­tu doklac­ku­je k řetě­zu. Kdy­by ale aspoň klac­ko­val! Máchá plas­to­vým telesko­pem na všech­ny stra­ny, až koneč­ně cvak­ne dal­ší hák. Typic­ký, lehce pod­rou­še­ný Miku­láš, jak ho zná­me z pod­ve­če­ra páté­ho pro­sin­ce. Ve spor­tov­ních oblas­tech však cho­dí zástu­py Miku­lášů ze skal a do skal kaž­dý den.

Copak je to ale za Miku­lá­še? Mís­to nadíl­ky jiným si sám sobě nadě­lí tře­ba dva­cet cvak­lých háků. Kde je ta poe­ti­ka zatej­po­va­né, něko­li­ka­me­t­ro­vé bříz­ky, se kte­rou to po pár poku­sech stej­ně vzdáš a radě­ji kri­tic­ký úsek pře­le­zeš čis­tě? Umě­lo­hmot­ný nor­mo­va­ný teleskop ti nabíd­ne 6,5 met­rů neko­neč­né­ho bez­pe­čí zhru­ba za 100 euro.

Ve stí­nu toho­to tren­du je pak osvě­žu­jí­cí naslou­chat vyprá­vě­ní cha­rak­ter­ní­ho člo­vě­ka, jenž byl z důvo­du své pokles­lé výkon­nos­ti nucen seská­kat ces­tu od nýtu k nýtu, pro­to­že pros­tě nemohl cvak­nout řetěz. Maj­lon­ku nema­je, a expres­ky litu­jíc, neměl jinou mož­nost.

__________