NEJVĚTŠÍ KLUZIŠTĚ SVĚTA

Jezero Bajkal se pyšní mnoha přívlastky. Nejhlubší, nejstarší, největší sladkovodní podle objemu… Gigantická vodní plocha, ležící v jižní části ruské Sibiře, obsahuje pětinu veškeré povrchové sladké vody světa a v některých místech je Bajkal hluboký víc než jeden a půl kilometru.

Když v zimě voda zamrzne, promění se jezero v obrovské přírodní kluziště. Nasadit půlmetrové čepele s improvizovaným skialpovým vázáním se před pár lety rozhodl i Georgij „Goša“ Zhuravlev. Spolu s několika dalšími nadšenci vyrazil na sedmidenní cestu z vesnice Sakhiurta kolem ostrova Olchon.

„Je neuvěřitelné, jaké zvuky Bajkal vydává. Máš pocit, že se to pod tebou každou chvíli rozláme. Pořád slyšíš intenzivní dunění, jak se někde tvoří trhliny,“ popisuje Goša své pocity pár chvil poté, co poprvé s ostatními nazul brusle a vstoupil na kompaktní bajkalský led. Vstříc nekonečným mrazivým planinám.

IMPROVIZOVANÉ BRUSLENÍ

Jak dlouho jsi tuhle akci plánoval?
Já se většinou rozhoduji z minuty na minutu, takže jsem se nijak dlouho nepřipravoval a o Bajkalu nic moc nevěděl. Nevěděl jsem, kam pojedeme, jaké bude počasí nebo co si s sebou mám vzít. Během lezení v Kyrgyzstánu jsem se seznámil s jedním lezcem z Běloruska, který celou akci naplánoval a mně o ní řekl. Měl jsem hodně volného času i prostředků, tak jsem se prostě rozhodl, že do toho půjdu.

Když už se ale pro něco podobného rozhodnu, tak chci mít tu nejlepší a nevhodnější výbavu, kterou si můžu dovolit. Někde na internetu jsem našel, že Norové používají při podobném bruslení dlouhé čepele a pak jsem narazil na jednoho borce, který je má zkombinované se skialpovým vybavením. A jelikož používal úplně stejný typ vázání jako já, poslal mi rovnou výkres, jak na to.

Takže jsi měl předlohu a podle ní sis brusle vyrobil?
Pro historiku by to było fajn, ale tak to bohužel nebylo, protože nejsem moc zručný kutil. (směje se) Zvládl jsem odmontovat vázání z lyží a našel někoho v Irkutsku (největší město nedaleko Bajkalu, pozn. red.), kdo takové čepele vyrábí a týden před odletem jsem u něj objednal půlmetrové čepele. Měl jsem v ruce boty, vázání a netušil, jestli to vůbec stihne vyrobit. Takže jsem doufal, že mi to na místě namontuje a bude to fungovat.

A všichni jste si podle toho pak vyrobili brusle?
Ostatní byli z Běloruska, kde kopce moc nejsou a lyže tam nejsou populární, proto pro ně nemělo smysl pořizovat si skialpové vybavení. Kupovali kompletní vybavení – dlouhá čepel s podobným vázáním, jako máš třeba na snowboardu. Je to určitě lepší, než klasická hokejová brusle. I tak si ale myslím, že moje brusle nakonec byly ze všech nejlepší. (směje se)

Jak celý ten systém vlastně funguje?
Myšlenka je taková, že patu máš volnou, není to jak u klasických bruslí. Je to kvůli tomu, aby čepel zůstávala co nejdéle v kontaktu s ledem. Stejný princip, jako u skejtového lyžování, aby lyže byla co nejdéle v kontaktu s povrchem.

Měl jsi nějaké větší zkušenosti s bruslením?
Když jsem byl malý, chodil jsem na kroužek hokeje, tam sem se ale moc bruslit nenaučil. Pak v 15 letech jsem začal chodit na brusle a jako samouk jsem se naučil bruslit. Měl jsem taky nějaké základy skejtového lyžování, což si myslím, že možná při podobných akcích pomůže víc než samotné bruslení nebo hokejová technika. Bruslení na Bajkalu je podobnější skejtovému lyžování – jedeš na jedné noze, pak dlouho stojíš a vyměníš nohy, je to úplně jiné než klasické bruslení.

Jaké další vybavení tu potřebuješ?
Měl jsem s sebou jenom skialpové boty a ve výsledku to bylo pohodlné a super. Všichni jsme měli sedáky, na kterých jsme měli na několikametrové repce připevněné sáně, které jsme táhli za sebou. Osobně jsem je koupil ve městě na trhu. Ostatní se na celou akci připravovali o dost déle, takže měli i jiné vychytávky – třeba hroty na zabodnutí do ledu, kdyby se s nimi led propadl. Nosili je kolem krku, naštěstí je ale nepotřebovali.

INTENZIVNÍ POCITY STRACHU

Co jste měli v plánu?
Sešli jsme se v Irkutsku a přesunuli se do poslední vesnice u Bajkalu, která se jmenuje Sakhiurta. Plán byl obejít za týden ostrov Olchon (viz mapa na konci článku, pozn. red.). První den to bylo jedno velké „wow“, otevřená pusa a všichni jsme byli nadšení, že jsme konečně na ledu a začíná parádní dobrodružství. Ujeli jsme možná deset kilometrů, i když led nebyl vůbec špatný. Strašně záleží na jeho kvalitě. Když je dobrá, ujedeš klidně 15 kilometrů za hodinu, když je špatný, musíš jít pěšky. Na to, jak dobrý jsme měli led, jsme ujeli strašně málo.

Celé téhle oblasti se říká „Malé moře“, kdežto otevřené části na druhé straně ostrova se říká „Velké moře“ a jde o dva úplně odlišné světy. Na Malém moři občas potkáš turisty, auta, jsou tu i vesnice, navíc vidíš i protější břeh. Je to velké, ale vidíš oba břehy a máš pocit, že jsi nedaleko od civilizace, kdyby se něco stalo.

První dny jsme moc nevěděli, co a jak, a zkoušeli jsme vybavení. Někdo padal, někdo měl krátkou šňůru se sáněmi… Ten samotný pohyb se sáněmi je hodně zajímavý. Třeba chceš něco objet, ale sáně to neobjedou, musíš si na ně zvyknout. Nebo někde zabrzdíš, zapomeneš, že je máš za sebou a pak ti proletí kolem tebe a strhnou tě. Tohle všechno jsme se museli naučit – že nejedeš sám, ale se sáněmi, to byl na začátku asi největší oříšek. (směje se)

„Když je kvalita ledu dobrá, ujedeš klidně 15 kilometrů za hodinu. Když je led špatný, musíš jít pěšky.“

Řešíš vůbec, kudy jedeš? Nebo je to jedno a jedeš za nosem?
To řešíš první den. Zdá se ti, že to pod tebou každou chvíli prolomí a bojíš se. Ta voda je natolik čistá, že nevidíš, kde ten led končí. Ty vidíš přes ten led až na dno, ale netušíš, jak tlustý ve skutečnosti je. Nepoznáš, jestli má půl centimetru nebo tři metry. Proto jedeš opatrně, protože se bojíš. Nakonec jsme si na to ale zvykli a vůbec jsme to neřešili. Myslím, že propadnutí pod led objektivně nehrozí. Stát se to určitě může, ale je to extrémně nepravděpodobné.

Při dobrém ledu a větru můžeš urazit klidně 40–50 kilometrů denně, to je taková optimální pohodová vzdálenost. Led je jako zrcadlo, jedeš rychle a všechno je super. Většinu času je ale polámaný, špatný nebo pod sněhem. Jet se skoro nedá a pořád musíš něco řešit, sundávat brusle a jít pěšky. To bylo odhadem tak dvě třetiny času.

Spali jste na ledu?
Na ledu jsme nespali, hlavně z důvodu bezpečí. Měli jsme s sebou vybavení pro spaní na ledu, ale asi jsme se trochu báli. Je neuvěřitelné, jaké zvuky Bajkal vydává. Máš pocit, že se to pod tebou každou chvíli rozláme. Pořád slyšíš strašidelné zvuky, jak se někde tvoří trhliny. Je to něco, co ve mně vyvolávalo intenzivní pocity. Jako něco, co v sobě máš zakořeněné. Strach, který se ti zaryje pod kůži. Nemůžeš vysvětlit, proč se bojíš, ale prostě se bojíš. Pak si na to zvykneš, ale od myšlenky spát na ledu jsme stejně upustili a spali jsme na pevnině.

Dostat se na břeh taky většinou není vůbec jednoduché. Kolem břehu led totiž tvoří tzv. tarosy. Jak se led láme a naráží na břeh, hromadí se na místě a vytváří tyhle ledové stěny, které můžou mít i několik metrů na výšku a není vůbec jednoduché je přelézt. Břeh je kvůli tomu často úplně nepřístupný nebo přístupný jen hodně těžko. Nějak jsme to ale vždycky zvládli, večer udělali oheň a zahřáli se.

„Pořád slyšíš strašidelné zvuky, jak se někde tvoří trhliny. Je to něco, co ve mně vyvolávalo intenzivní pocity. Nemůžeš vysvětlit, proč se bojíš, ale prostě se bojíš.“

NEJVĚTŠÍ KLUZIŠTĚ NA SVĚTĚ

Říkal jsi, že Malé a Velké moře jsou úplně jiné světy. Proč?
Třetí den jsme se dostali k mysu Khoboy. Byli jsme zvyklí na Malé moře, ale jakmile jsme překročili mys, všechno se změnilo. Hlavně začalo strašně foukat. Pocházím ze Sibiře a jsem zvyklý na daleko větší mrazy, ale takový vítr jako na Bajkalu jsem nikde jinde nezažil. Přišlo mi to jak ve větrném tunelu – ráno v devět ho zapneš a celý den konstantě fouká, ani na chvíli nepřestane a v pět večer ho zase vypnou. Mezi tím máš silný konstantní vítr, ve kterém skoro nemůžeš jet. Fouká ti do obličeje a jediné, co můžeš dělat, je jít pomalu pěšky.

Další rozdíl je v tom, že nevidíš žádný břeh na druhé straně a to působí úplně jinak. Taky jsme tu poprvé viděli otevřenou vodu, což byla od začátku naše největší obava. Naštěstí jsme se jí vyhnuli a pokračovali dál, nebylo to nijak dramatické. Jinak byl led skoro stejný jako na druhé straně. I spaní tu bylo daleko náročnější. Nedá se tu dostat na břeh stejně jednoduše jako na druhé straně. Jsou tu vysoké svahy, na které není vůbec jednoduché vylézt. Nejhorší tak bylo dostat se každý den na břeh a pak ráno zase zpátky. Je dobře, že jsme začali na Malém moři a už jsme trochu věděli, co a jak. Protože pak to byla opravdová zkouška našich sil.

Celou dobu foukalo proti?
Občas foukalo i do zad, což může vypadat jako výhoda, ale je to spíš naopak. Během chvilky se rozjedeš strašně rychle a nemůžeš vůbec manévrovat, takže jediné, co ti zbývá, je zastavit tak, že prostě spadneš.

Dostali jste se do nějaké dobrodružné situace?
To bylo asi nejvíc spojené s tím větrem. Celý den fouká tak, že už toho máš plné zuby. Strašně tě to vysílí a jestli ujdeš za den deset kilometrů, jsi rád. Úplně tě to vyšťaví. Nemůžeš se zastavit, odpočnout si, musíš prostě jít pořád dál. Vstávali jsme každý den před úsvitem a vyráželi brzy, abychom urazili co největší úsek bez větru.

Kvůli tomu jsme nestíhali a trochu se zdrželi oproti původnímu plánu, který jsme nahlásili záchranářům na začátku cesty. Všichni nás strašili různými historkami, jak se někdo propadl pod led a podobnými příběhy, tak jsme se radši nahlásili. Po většinu cesty není žádný signál a nemohli jsme jim dát nijak vědět, že nestíháme. Měli jsme už trochu ponorku, byli jsme unavení a docházelo nám jídlo. Do cíle nám zbývalo nějakých deset kilometrů, když jsme v dálce viděli záchranáře, jak jedou proti nám. Nepřišli jsme včas, a jelikož jsme jim nedali vědět, vydali se nás hledat. Byli jsme trochu překvapení, že to funguje takhle spolehlivě. Trošku nadávali, ale když zjistili, že jsme v pohodě, tak jeli zase zpátky. (směje se)

Nelákalo by tě příště zkusit přejet celý Bajkal?
Nejel jsem tam proto, abych se nějak fyzicky překonával nebo si něco dokazoval. Jel jsem tam hlavně kvůli přírodě, abych poznal něco nového. I ta třetina času, kdy jsme měli skvělé podmínky, stála za to. Bajkal je podle mě největší kluziště na světě. Tak velké prostory ledu jsem nikdy v životě neviděl a myslím, že už ani nikdy neuvidím. Určitě bych to doporučil všem dobrodruhům a milovníkům lyžování a bruslení.

Vzpomínka Honzy Haráče

Je to přesně sedm let, co jsme s Danem podnikli čistokrevnou „polárnickou“ improvizaci za přechodem 600 km dlouhého jezera Bajkal. Každý jsme na Bajkal jeli asi s trochu jinou motivací. Já osobně jsem potřeboval na chvíli vystoupit z horského kolotoče a zažít si něco nového, neokoukaného. Cepín, mačky a batoh jsem vyměnil za hůlky, nesmeky a „sáně“. 

Slovo „sáně“ je třeba brát s rezervou, protože ty jsme si vyrobili „podomácku“ z běžek a hranolů. To byla obrovská chyba, která nás stála spoustu sil a nervů, znovu už bych to neudělal, ale jeli jsme tehdá jako dva študáci tvrdě na náklady a z běžek uděláš při přeletu sportovní zavazadlo (transport zdarma) a koupíš je za tři kila z bazaru. Ono těch vtipných příhod kvůli úsporám bylo více, jako třeba spaní přes couchsurfing v Irkutsku se svobodnou matkou, doprava k jezeru osobním vlakem apod. 

Tenhle podnik pro nás byl jako učit se znovu chodit, ale měli jsme na to jen pár měsíců a potřebovali s sebou u toho vláčet 70 kilo jídla a výbavy. Ani jeden z nás neměl předešlou zkušenost s podobnou aktivitou, ale chtěli jsme ji udělat v čistém stylu bez podpory a asistence – rozuměj vše s sebou „na hrbu“ a k pohybu používat pouze vlastní nohy bez bruslí, lyží, padáků apod. To, že se nám to nakonec nepovedlo a v polovině cesty jsme museli na ostrově Olchon dokoupit nějaké jídlo, už mě vzhledem k podmínkám nemrzí.   

Když se dnes ohlédnu zpátky, bylo to skvělé dobrodružství a ani jednomu z nás se nechtělo na severním konci jezera končit. Každodenní 16hodinová rutina trvající 22 dní nás bavila. Bylo to jako chodit k terapeutovi s Happy Mealem ve dvou za ruku (denně jsme do sebe museli dostat 5000 kcal a stejně jsme měli pořád hlad). To, že nám to místo dvou týdnů trvalo tři, kvůli nezamrzlému jezeru, kdy bylo potřeba kličkovat mezi tarosy u břehu, je dnes už veselá historka, i když tehdy to byla noční můra plná strachu z propadnutí se a absolutního vyčerpání. Paradoxem bylo, že na jižní části jezera pod tebou hraje koncert dirigent v podobě praskajícího ledu a o pár set kilometrů severněji ti ten stejný dirigent nechá přes den při ‑25 °C a 80kilometrovém vichru omrznout nos a obličej.

Byla to krásná zkušenost, kterou doporučuji všem, kteří si chtějí vyčistit hlavu a zkusit něco nového. Ale stejně mám raději ty vertikály, a to mi asi už zůstane. Ale nikdy neříkej nikdy…

__________