NEJVĚTŠÍ KLUZIŠTĚ SVĚTA

Jeze­ro Baj­kal se pyš­ní mno­ha pří­vlast­ky. Nej­hlub­ší, nej­star­ší, nej­vět­ší slad­ko­vod­ní pod­le obje­mu… Gigan­tic­ká vod­ní plo­cha, leží­cí v již­ní čás­ti rus­ké Sibi­ře, obsa­hu­je pěti­nu veš­ke­ré povr­cho­vé slad­ké vody svě­ta a v někte­rých mís­tech je Baj­kal hlu­bo­ký víc než jeden a půl kilo­me­t­ru.

Když v zimě voda zamrz­ne, pro­mě­ní se jeze­ro v obrov­ské pří­rod­ní klu­ziš­tě. Nasa­dit půl­me­t­ro­vé čepe­le s impro­vi­zo­va­ným ski­al­po­vým vázá­ním se před pár lety roz­ho­dl i Geor­gij „Goša“ Zhu­ra­vlev. Spo­lu s něko­li­ka dal­ší­mi nad­šen­ci vyra­zil na sed­mi­den­ní ces­tu z ves­ni­ce Sakhiur­ta kolem ost­ro­va Olchon.

„Je neu­vě­ři­tel­né, jaké zvu­ky Baj­kal vydá­vá. Máš pocit, že se to pod tebou kaž­dou chví­li roz­lá­me. Pořád sly­šíš inten­ziv­ní duně­ní, jak se někde tvo­ří trh­li­ny,“ popi­su­je Goša své poci­ty pár chvil poté, co popr­vé s ostat­ní­mi nazul brus­le a vstou­pil na kom­pakt­ní baj­kal­ský led. Vstříc neko­neč­ným mra­zi­vým pla­ni­nám.

IMPROVIZOVANÉ BRUSLENÍ

Jak dlou­ho jsi tuhle akci plá­no­val?
Já se vět­ši­nou roz­ho­du­ji z minu­ty na minu­tu, tak­že jsem se nijak dlou­ho nepři­pra­vo­val a o Baj­ka­lu nic moc nevě­děl. Nevě­děl jsem, kam poje­de­me, jaké bude poča­sí nebo co si s sebou mám vzít. Během leze­ní v Kyr­gyz­stá­nu jsem se sezná­mil s jed­ním lez­cem z Bělo­rus­ka, kte­rý celou akci naplá­no­val a mně o ní řekl. Měl jsem hod­ně vol­né­ho času i pro­střed­ků, tak jsem se pros­tě roz­ho­dl, že do toho půjdu.

Když už se ale pro něco podob­né­ho roz­hod­nu, tak chci mít tu nej­lep­ší a nevhod­něj­ší výba­vu, kte­rou si můžu dovo­lit. Někde na inter­ne­tu jsem našel, že Noro­vé pou­ží­va­jí při podob­ném brus­le­ní dlou­hé čepe­le a pak jsem nara­zil na jed­no­ho bor­ce, kte­rý je má zkom­bi­no­va­né se ski­al­po­vým vyba­ve­ním. A jeli­kož pou­ží­val úpl­ně stej­ný typ vázá­ní jako já, poslal mi rov­nou výkres, jak na to.

Tak­že jsi měl před­lo­hu a pod­le ní sis brus­le vyro­bil?
Pro his­to­ri­ku by to było fajn, ale tak to bohu­žel neby­lo, pro­to­že nejsem moc zruč­ný kutil. (smě­je se) Zvlá­dl jsem odmon­to­vat vázá­ní z lyží a našel něko­ho v Irkut­sku (nej­vět­ší měs­to neda­le­ko Baj­ka­lu, pozn. red.), kdo tako­vé čepe­le vyrá­bí a týden před odle­tem jsem u něj objed­nal půl­me­t­ro­vé čepe­le. Měl jsem v ruce boty, vázá­ní a netu­šil, jest­li to vůbec stih­ne vyro­bit. Tak­že jsem dou­fal, že mi to na mís­tě namon­tu­je a bude to fun­go­vat.

A všich­ni jste si pod­le toho pak vyro­bi­li brus­le?
Ostat­ní byli z Bělo­rus­ka, kde kop­ce moc nejsou a lyže tam nejsou popu­lár­ní, pro­to pro ně nemě­lo smy­sl poři­zo­vat si ski­al­po­vé vyba­ve­ní. Kupo­va­li kom­plet­ní vyba­ve­ní – dlou­há čepel s podob­ným vázá­ním, jako máš tře­ba na snow­bo­ar­du. Je to urči­tě lep­ší, než kla­sic­ká hoke­jo­vá brus­le. I tak si ale mys­lím, že moje brus­le nako­nec byly ze všech nej­lep­ší. (smě­je se)

Jak celý ten sys­tém vlast­ně fun­gu­je?
Myš­len­ka je tako­vá, že patu máš vol­nou, není to jak u kla­sic­kých brus­lí. Je to kvů­li tomu, aby čepel zůstá­va­la co nejdéle v kon­tak­tu s ledem. Stej­ný prin­cip, jako u skej­to­vé­ho lyžo­vá­ní, aby lyže byla co nejdéle v kon­tak­tu s povr­chem.

Měl jsi něja­ké vět­ší zku­še­nos­ti s brus­le­ním?
Když jsem byl malý, cho­dil jsem na krou­žek hoke­je, tam sem se ale moc brus­lit nena­u­čil. Pak v 15 letech jsem začal cho­dit na brus­le a jako samouk jsem se nau­čil brus­lit. Měl jsem taky něja­ké zákla­dy skej­to­vé­ho lyžo­vá­ní, což si mys­lím, že mož­ná při podob­ných akcích pomů­že víc než samot­né brus­le­ní nebo hoke­jo­vá tech­ni­ka. Brus­le­ní na Baj­ka­lu je podob­něj­ší skej­to­vé­mu lyžo­vá­ní – jedeš na jed­né noze, pak dlou­ho sto­jíš a vymě­níš nohy, je to úpl­ně jiné než kla­sic­ké brus­le­ní.

Jaké dal­ší vyba­ve­ní tu potře­bu­ješ?
Měl jsem s sebou jenom ski­al­po­vé boty a ve výsled­ku to bylo poho­dl­né a super. Všich­ni jsme měli sedá­ky, na kte­rých jsme měli na něko­li­ka­me­t­ro­vé rep­ce při­pev­ně­né sáně, kte­ré jsme táh­li za sebou. Osob­ně jsem je kou­pil ve měs­tě na trhu. Ostat­ní se na celou akci při­pra­vo­va­li o dost déle, tak­že měli i jiné vychy­táv­ky – tře­ba hro­ty na zabod­nu­tí do ledu, kdy­by se s nimi led pro­pa­dl. Nosi­li je kolem krku, naštěs­tí je ale nepo­tře­bo­va­li.

INTENZIVNÍ POCITY STRACHU

Co jste měli v plá­nu?
Sešli jsme se v Irkut­sku a pře­su­nu­li se do posled­ní ves­ni­ce u Baj­ka­lu, kte­rá se jme­nu­je Sakhiur­ta. Plán byl obe­jít za týden ost­rov Olchon (viz mapa na kon­ci člán­ku, pozn. red.). Prv­ní den to bylo jed­no vel­ké „wow“, ote­vře­ná pusa a všich­ni jsme byli nad­še­ní, že jsme koneč­ně na ledu a začí­ná parád­ní dob­ro­druž­ství. Uje­li jsme mož­ná deset kilo­me­t­rů, i když led nebyl vůbec špat­ný. Straš­ně zále­ží na jeho kva­li­tě. Když je dob­rá, uje­deš klid­ně 15 kilo­me­t­rů za hodi­nu, když je špat­ný, musíš jít pěš­ky. Na to, jak dob­rý jsme měli led, jsme uje­li straš­ně málo.

Celé téhle oblas­ti se říká „Malé moře“, kdež­to ote­vře­né čás­ti na dru­hé stra­ně ost­ro­va se říká „Vel­ké moře“ a jde o dva úpl­ně odliš­né svě­ty. Na Malém moři občas potkáš turis­ty, auta, jsou tu i ves­ni­ce, navíc vidíš i pro­těj­ší břeh. Je to vel­ké, ale vidíš oba bře­hy a máš pocit, že jsi neda­le­ko od civi­li­za­ce, kdy­by se něco sta­lo.

Prv­ní dny jsme moc nevě­dě­li, co a jak, a zkou­še­li jsme vyba­ve­ní. Někdo padal, někdo měl krát­kou šňů­ru se sáně­mi… Ten samot­ný pohyb se sáně­mi je hod­ně zají­ma­vý. Tře­ba chceš něco objet, ale sáně to neob­je­dou, musíš si na ně zvyk­nout. Nebo někde zabrz­díš, zapo­me­neš, že je máš za sebou a pak ti pro­le­tí kolem tebe a strh­nou tě. Tohle všech­no jsme se muse­li nau­čit – že neje­deš sám, ale se sáně­mi, to byl na začát­ku asi nej­vět­ší oří­šek. (smě­je se)

„Když je kva­li­ta ledu dob­rá, uje­deš klid­ně 15 kilo­me­t­rů za hodi­nu. Když je led špat­ný, musíš jít pěš­ky.“

Řešíš vůbec, kudy jedeš? Nebo je to jed­no a jedeš za nosem?
To řešíš prv­ní den. Zdá se ti, že to pod tebou kaž­dou chví­li pro­lo­mí a bojíš se. Ta voda je nato­lik čis­tá, že nevi­díš, kde ten led kon­čí. Ty vidíš přes ten led až na dno, ale netu­šíš, jak tlus­tý ve sku­teč­nos­ti je. Nepo­znáš, jest­li má půl cen­ti­me­t­ru nebo tři met­ry. Pro­to jedeš opa­tr­ně, pro­to­že se bojíš. Nako­nec jsme si na to ale zvyk­li a vůbec jsme to neře­ši­li. Mys­lím, že pro­pad­nu­tí pod led objek­tiv­ně nehro­zí. Stát se to urči­tě může, ale je to extrém­ně neprav­dě­po­dob­né.

Při dob­rém ledu a vět­ru můžeš ura­zit klid­ně 40–50 kilo­me­t­rů den­ně, to je tako­vá opti­mál­ní poho­do­vá vzdá­le­nost. Led je jako zrca­dlo, jedeš rych­le a všech­no je super. Vět­ši­nu času je ale polá­ma­ný, špat­ný nebo pod sně­hem. Jet se sko­ro nedá a pořád musíš něco řešit, sun­dá­vat brus­le a jít pěš­ky. To bylo odha­dem tak dvě tře­ti­ny času.

Spa­li jste na ledu?
Na ledu jsme nespa­li, hlav­ně z důvo­du bez­pe­čí. Měli jsme s sebou vyba­ve­ní pro spa­ní na ledu, ale asi jsme se tro­chu báli. Je neu­vě­ři­tel­né, jaké zvu­ky Baj­kal vydá­vá. Máš pocit, že se to pod tebou kaž­dou chví­li roz­lá­me. Pořád sly­šíš stra­ši­del­né zvu­ky, jak se někde tvo­ří trh­li­ny. Je to něco, co ve mně vyvo­lá­va­lo inten­ziv­ní poci­ty. Jako něco, co v sobě máš zako­ře­ně­né. Strach, kte­rý se ti zary­je pod kůži. Nemů­žeš vysvět­lit, proč se bojíš, ale pros­tě se bojíš. Pak si na to zvyk­neš, ale od myš­len­ky spát na ledu jsme stej­ně upus­ti­li a spa­li jsme na pev­ni­ně.

Dostat se na břeh taky vět­ši­nou není vůbec jed­no­du­ché. Kolem bře­hu led totiž tvo­ří tzv. taro­sy. Jak se led láme a nará­ží na břeh, hro­ma­dí se na mís­tě a vytvá­ří tyhle ledo­vé stě­ny, kte­ré můžou mít i něko­lik met­rů na výš­ku a není vůbec jed­no­du­ché je pře­lézt. Břeh je kvů­li tomu čas­to úpl­ně nepří­stup­ný nebo pří­stup­ný jen hod­ně těž­ko. Nějak jsme to ale vždyc­ky zvlád­li, večer udě­la­li oheň a zahřá­li se.

„Pořád sly­šíš stra­ši­del­né zvu­ky, jak se někde tvo­ří trh­li­ny. Je to něco, co ve mně vyvo­lá­va­lo inten­ziv­ní poci­ty. Nemů­žeš vysvět­lit, proč se bojíš, ale pros­tě se bojíš.“

NEJVĚTŠÍ KLUZIŠTĚ NA SVĚTĚ

Říkal jsi, že Malé a Vel­ké moře jsou úpl­ně jiné svě­ty. Proč?
Tře­tí den jsme se dosta­li k mysu Kho­boy. Byli jsme zvyklí na Malé moře, ale jakmi­le jsme pře­kro­či­li mys, všech­no se změ­ni­lo. Hlav­ně zača­lo straš­ně fou­kat. Pochá­zím ze Sibi­ře a jsem zvyk­lý na dale­ko vět­ší mra­zy, ale tako­vý vítr jako na Baj­ka­lu jsem nikde jin­de neza­žil. Při­šlo mi to jak ve větr­ném tune­lu – ráno v devět ho zapneš a celý den kon­stan­tě fou­ká, ani na chví­li nepře­sta­ne a v pět večer ho zase vypnou. Mezi tím máš sil­ný kon­stant­ní vítr, ve kte­rém sko­ro nemů­žeš jet. Fou­ká ti do obli­če­je a jedi­né, co můžeš dělat, je jít poma­lu pěš­ky.

Dal­ší roz­díl je v tom, že nevi­díš žád­ný břeh na dru­hé stra­ně a to půso­bí úpl­ně jinak. Taky jsme tu popr­vé vidě­li ote­vře­nou vodu, což byla od začát­ku naše nej­vět­ší oba­va. Naštěs­tí jsme se jí vyhnu­li a pokra­čo­va­li dál, neby­lo to nijak dra­ma­tic­ké. Jinak byl led sko­ro stej­ný jako na dru­hé stra­ně. I spa­ní tu bylo dale­ko nároč­něj­ší. Nedá se tu dostat na břeh stej­ně jed­no­du­še jako na dru­hé stra­ně. Jsou tu vyso­ké sva­hy, na kte­ré není vůbec jed­no­du­ché vylézt. Nej­hor­ší tak bylo dostat se kaž­dý den na břeh a pak ráno zase zpát­ky. Je dob­ře, že jsme zača­li na Malém moři a už jsme tro­chu vědě­li, co a jak. Pro­to­že pak to byla oprav­do­vá zkouš­ka našich sil.

Celou dobu fou­ka­lo pro­ti?
Občas fou­ka­lo i do zad, což může vypa­dat jako výho­da, ale je to spíš nao­pak. Během chvil­ky se roz­je­deš straš­ně rych­le a nemů­žeš vůbec mané­v­ro­vat, tak­že jedi­né, co ti zbý­vá, je zasta­vit tak, že pros­tě spad­neš.

Dosta­li jste se do něja­ké dob­ro­druž­né situ­a­ce?
To bylo asi nej­víc spo­je­né s tím větrem. Celý den fou­ká tak, že už toho máš plné zuby. Straš­ně tě to vysí­lí a jest­li ujdeš za den deset kilo­me­t­rů, jsi rád. Úpl­ně tě to vyšťa­ví. Nemů­žeš se zasta­vit, odpočnout si, musíš pros­tě jít pořád dál. Vstá­va­li jsme kaž­dý den před úsvi­tem a vyrá­že­li brzy, abychom ura­zi­li co nej­vět­ší úsek bez vět­ru.

Kvů­li tomu jsme nestí­ha­li a tro­chu se zdr­že­li opro­ti původ­ní­mu plá­nu, kte­rý jsme nahlá­si­li záchra­ná­řům na začát­ku ces­ty. Všich­ni nás stra­ši­li růz­ný­mi his­tor­ka­mi, jak se někdo pro­pa­dl pod led a podob­ný­mi pří­běhy, tak jsme se rad­ši nahlá­si­li. Po vět­ši­nu ces­ty není žád­ný sig­nál a nemoh­li jsme jim dát nijak vědět, že nestí­há­me. Měli jsme už tro­chu ponor­ku, byli jsme una­ve­ní a dochá­ze­lo nám jíd­lo. Do cíle nám zbý­va­lo něja­kých deset kilo­me­t­rů, když jsme v dál­ce vidě­li záchra­ná­ře, jak jedou pro­ti nám. Nepři­šli jsme včas, a jeli­kož jsme jim neda­li vědět, vyda­li se nás hle­dat. Byli jsme tro­chu pře­kva­pe­ní, že to fun­gu­je takhle spo­leh­li­vě. Troš­ku nadá­va­li, ale když zjis­ti­li, že jsme v poho­dě, tak jeli zase zpát­ky. (smě­je se)

Nelá­ka­lo by tě příš­tě zku­sit pře­jet celý Baj­kal?
Nejel jsem tam pro­to, abych se nějak fyzic­ky pře­ko­ná­val nebo si něco doka­zo­val. Jel jsem tam hlav­ně kvů­li pří­ro­dě, abych poznal něco nové­ho. I ta tře­ti­na času, kdy jsme měli skvě­lé pod­mín­ky, stá­la za to. Baj­kal je pod­le mě nej­vět­ší klu­ziš­tě na svě­tě. Tak vel­ké pro­sto­ry ledu jsem nikdy v živo­tě nevi­děl a mys­lím, že už ani nikdy neu­vi­dím. Urči­tě bych to dopo­ru­čil všem dob­ro­dru­hům a milov­ní­kům lyžo­vá­ní a brus­le­ní.

Vzpomínka Honzy Haráče

Je to přes­ně sedm let, co jsme s Danem pod­nik­li čis­to­krev­nou „polár­nic­kou“ impro­vi­za­ci za pře­cho­dem 600 km dlou­hé­ho jeze­ra Baj­kal. Kaž­dý jsme na Baj­kal jeli asi s tro­chu jinou moti­va­cí. Já osob­ně jsem potře­bo­val na chví­li vystou­pit z hor­ské­ho kolo­to­če a zažít si něco nové­ho, neo­kou­ka­né­ho. Cepín, mač­ky a batoh jsem vymě­nil za hůl­ky, nesme­ky a „sáně“. 

Slo­vo „sáně“ je tře­ba brát s rezer­vou, pro­to­že ty jsme si vyro­bi­li „podo­mác­ku“ z běžek a hra­no­lů. To byla obrov­ská chy­ba, kte­rá nás stá­la spous­tu sil a ner­vů, zno­vu už bych to neu­dě­lal, ale jeli jsme teh­dá jako dva študá­ci tvr­dě na nákla­dy a z běžek udě­láš při pře­le­tu spor­tov­ní zava­za­dlo (trans­port zdar­ma) a kou­píš je za tři kila z baza­ru. Ono těch vtip­ných pří­hod kvů­li úspo­rám bylo více, jako tře­ba spa­ní přes cou­ch­sur­fing v Irkut­sku se svo­bod­nou mat­kou, dopra­va k jeze­ru osob­ním vla­kem apod. 

Tenhle pod­nik pro nás byl jako učit se zno­vu cho­dit, ale měli jsme na to jen pár měsí­ců a potře­bo­va­li s sebou u toho vlá­čet 70 kilo jíd­la a výba­vy. Ani jeden z nás neměl pře­de­šlou zku­še­nost s podob­nou akti­vi­tou, ale chtě­li jsme ji udě­lat v čis­tém sty­lu bez pod­po­ry a asi­s­ten­ce – rozu­měj vše s sebou „na hrbu“ a k pohy­bu pou­ží­vat pou­ze vlast­ní nohy bez brus­lí, lyží, padá­ků apod. To, že se nám to nako­nec nepo­ved­lo a v polo­vi­ně ces­ty jsme muse­li na ost­ro­vě Olchon dokou­pit něja­ké jíd­lo, už mě vzhle­dem k pod­mín­kám nemr­zí.   

Když se dnes ohléd­nu zpát­ky, bylo to skvě­lé dob­ro­druž­ství a ani jed­no­mu z nás se nechtě­lo na sever­ním kon­ci jeze­ra kon­čit. Kaž­do­den­ní 16hodinová ruti­na trva­jí­cí 22 dní nás bavi­la. Bylo to jako cho­dit k tera­pe­u­to­vi s Hap­py Mea­lem ve dvou za ruku (den­ně jsme do sebe muse­li dostat 5000 kcal a stej­ně jsme měli pořád hlad). To, že nám to mís­to dvou týd­nů trva­lo tři, kvů­li neza­mrz­lé­mu jeze­ru, kdy bylo potře­ba klič­ko­vat mezi taro­sy u bře­hu, je dnes už vese­lá his­tor­ka, i když teh­dy to byla noč­ní můra plná stra­chu z pro­pad­nu­tí se a abso­lut­ní­ho vyčer­pá­ní. Para­do­xem bylo, že na již­ní čás­ti jeze­ra pod tebou hra­je kon­cert diri­gent v podo­bě pras­ka­jí­cí­ho ledu a o pár set kilo­me­t­rů sever­ně­ji ti ten stej­ný diri­gent nechá přes den při ‑25 °C a 80kilometrovém vichru omrz­nout nos a obli­čej.

Byla to krás­ná zku­še­nost, kte­rou dopo­ru­ču­ji všem, kte­ří si chtě­jí vyčis­tit hla­vu a zku­sit něco nové­ho. Ale stej­ně mám radě­ji ty ver­ti­ká­ly, a to mi asi už zůsta­ne. Ale nikdy neří­kej nikdy…

__________