BROAD PEAK PO DESETI LETECH

NAD OSM TISÍC

Leh­kým expe­dič­ním sty­lem, bez kys­lí­ku, bez nosi­čů. Před dese­ti lety vystou­pi­la na vrchol Broad Pea­ku (8 047 m n. m.) v Kará­kó­ra­mu jako prv­ní Češ­ka Zuza­na Hof­man­no­vá. Vystou­pi­la, ale nese­stou­pi­la – z vrcho­lu se už nevrá­ti­la. Co přes­ně se sta­lo, to se zřej­mě nikdy nedo­zví­me. Jis­té je jen to, že jsme teh­dy při­šli o naši nej­ú­spěš­něj­ší himá­laj­skou horo­lez­ky­ni se čtyř­mi vyle­ze­ný­mi osmi­ti­sí­cov­ka­mi.

Letos na Broad Peak vyra­zi­ly dal­ší dvě Češ­ky, Karo­lí­na Gro­ho­vá a Kate­ři­na Man­du­lo­vá. Jen spo­lu, jen samy dvě a bylo to pro ně správ­né dob­ro­druž­ství: Kája vlo­ni na svo­jí prv­ní expe­di­ci do vyso­kých hor „vyběh­la“ na Gasher­brum II, zatím­co Kat­ka sice měla s vele­hor­ský­mi výstu­py boha­té zku­še­nos­ti, ale s osmi­ti­sí­cov­kou žád­nou; obě se ale popr­vé vypra­vi­ly někam lézt v čis­tě dám­ské dvoj­ce. Na vrchol Broad Pea­ku se nako­nec nepo­dí­va­la ani jed­na, ani dru­há. Co přes­ně se sta­lo, na to nám však na roz­díl od Zuz­ky mohou samy odpo­vě­dět.

Nejdřív se ale vrá­tí­me zpát­ky do roku 2012, kdy si Broad Peak vybra­la za cíl sku­pi­na horo­lez­ců z růz­ných kou­tů repub­li­ky, kte­rá se během dese­ti let zfor­mo­va­la pod vede­ním Pav­la Matouš­ka z HK Bez­u­chov do vol­né­ho spo­le­čen­ství více či méně stá­lých účast­ní­ků. A zfor­mo­val se také styl jejich pod­ni­ků, kte­rý lze popsat jako „leh­ký expe­dič­ně-neex­pe­dič­ní“, tedy bez stan­dard­ní­ho zabez­pe­če­ní v základ­ním tábo­ře, bez výš­ko­vých nosi­čů, bez budo­vá­ní postu­po­vých tábo­rů a samo­zřej­mě bez pou­ží­vá­ní kys­lí­ku.

Zuz­ka pat­ři­la mezi stá­lé účast­ní­ky, s Pavlem a jeho lezec­kou part­ner­kou Olgou Nová­ko­vou vyje­la už pode­vá­té. V roce 2004 se jí a Olze poda­ři­lo jako prv­ním ženám od nás vystou­pit ješ­tě s dal­ší­mi čtyř­mi čle­ny expe­di­ce na Shisha­pang­mu (8 027 m n. m.). Zuz­ka pak při­da­la v roce 2006 vrchol Mana­slu (8 163 m n. m.) s Fran­tou Kolá­řem a v roce 2009 Cho Oju (8 188 m n. m.), kam se pěti čle­nům jejich expe­di­ce včet­ně Pav­la i Olgy poda­řil oprav­do­vý rych­lo­vý­stup za pou­hých devět dní (!) od odjez­du z Káthmán­dú. Všech­ny akce této sku­pi­ny jsou více či méně zma­po­vá­ny struč­ným popi­sem nebo fot­ka­mi na expe­dič­ním webu vrcholeni.cz.

POSLEDNÍ EXPEDICE

Výpra­va s názvem „CZ LIGHT EXPEDITION DIRAN-BROAD PEAK 2012“ měla být pod­le Zuz­či­na pře­svěd­če­ní její posled­ní. Po dobu dva­nác­ti let trá­vi­la kaž­dý rok na růz­ných výš­ko­vých expe­di­cích spous­tu času. Ať už šlo o úspěš­né i neú­spěš­né poku­sy, byly finanč­ně a časo­vě nároč­né. Při­tom se roz­hod­ně nedá říci, že by pro ni jiný život než horo­le­zec­ký ve smys­lu „dro­ga zva­ná výš­ka“ nee­xis­to­val. Ská­ly, kolo, potá­pě­ní, voda, cha­lu­pa v Ost­ro­vě… Bylo toho hod­ně, co ji zají­ma­lo a co měla ráda. Samo­zřej­mě taky svo­ji prá­ci maji­tel­ky a vedou­cí pro­dej­ny Hudy spor­tu v Ústí nad Labem a ješ­tě samo­zřej­mě­ji své­ho skvě­lé­ho man­že­la pře­zdí­va­né­ho „Koní­ka“ – fleg­ma­ti­ka, kte­rý jí ty všech­ny výjezdy trpěl, přál a pod­po­ro­val, a jejich syna Hon­zu. A taky se jí do tou­hy po výš­kách zača­ly ozý­vat kole­na po něko­li­ka ope­ra­cích. Pří­pra­va na expe­di­ce se stá­va­la čím dál více nároč­něj­ší a volá­ní po návra­tu na vyhřá­tý písek čím dál sil­něj­ší. Je smut­nou iro­nií osu­du, že Zuza­na svá slo­va o posled­ní expe­di­ci spl­ni­la tak­to doslo­va.

Expe­di­ce se nej­pr­ve neú­spěš­ně poku­si­la o Diran (7 266 m n. m.), nád­her­nou pyra­mi­du v oblas­ti Raka­po­shi. Zuz­ka se dosta­la do výš­ky přes 6800 met­rů, ale na dal­ší pokus už nezbyl čas – muse­li se pře­su­nout pod Broad Peak. Když po růz­ných útra­pách dora­zi­li do BC, hora byla zaha­le­na v mlze a pro špat­né poča­sí a čer­s­tvý sníh zatím na vrchol nikdo nevy­stou­pil. Pří­le­ži­tost vyra­zit naho­ru dosta­li až 27. čer­ven­ce, kdy před­po­věď sli­bo­va­la lep­ší poča­sí.

Za dva dny si posta­vi­li stan v C2 (6200 m n. m.), kam už za pěk­né­ho poča­sí dora­zi­li dal­ší lez­ci rov­nou z BC. Bylo jas­né, že nasta­ne hlav­ní útok a všich­ni se začnou sna­žit o vrchol, a řada z nich také od čas­né­ho rána zača­la prou­dit po fixech do C3 ve výš­ce 7000 met­rů. Tam dora­zi­la také Zuz­ka s Ton­dou – jako jedi­ní z expe­di­ce; dal­ší čty­ři Češi včet­ně Pav­la a Olgy zůsta­li na nehos­tin­ném mís­tě o něco níž v 6870 met­rech. Zatím­co násle­du­jí­cí den se pro špat­né poča­sí Pavel s Olgou roz­hod­li vrá­tit do C2, dru­zí dva ze čtyř­ky postou­pi­li do „C3,5“ (7300 m n. m.) a Zuz­ka s Ton­dou do C4 (7460 m n. m.). Jim dalo za prav­du poča­sí, kte­ré se nako­nec umoudři­lo, vysvit­lo Slun­ko a pře­stal fou­kat vítr. Pro Zuza­nu nastal osud­ný den 31. čer­ven­ce 2012. (Její posled­ní dení­ko­vý zápis, pozn. red.)

Vyra­zi­la naho­ru oko­lo jed­né hodi­ny ráno, niko­li s Ton­dou, kte­rý se vstá­vá­ním otá­lel. Domlu­vi­la se s Polá­kem Pavlem Michal­skim a írán­ský­mi bra­t­ry Reza­ba­ha­do­ra­vý­mi z ved­lej­ších sta­nů. Až do roze­dně­ní postu­po­va­li spo­leč­ně, část ces­ty navá­zá­ni na laně. Nad sed­lem se pak roz­dě­li­li a kaž­dý dál postu­po­val samo­stat­ně. Zuza­na šla nej­po­ma­le­ji, jako posled­ní ze tři­nác­ti, kte­ří ten den na vrchol vystou­pi­li. Pod vrcho­lem potka­la již sestu­pu­jí­cí Írán­ce, kte­ří jí nabí­ze­li pomoc v pří­pa­dě potře­by; šla ale dál a na vrcho­lu sta­nu­la v 11.30 – prá­vě v oka­mži­ku, kdy z něj posled­ní lidé, Polák Pavel a sku­pi­na Slo­vin­ců, zahá­ji­li sestup. Zuz­ka se ješ­tě chtě­la na vrš­ku asi půl hodi­ny zdr­žet kvů­li foce­ní, tak­že na něm zůsta­la sama. (Psa­né svě­dec­tví Pav­la Michal­ské­ho o tom, že Zuzku potkal na vrcho­lu, pozn. red.) Až do té doby neby­lo poča­sí úpl­ně ide­ál­ní: pano­va­la mlha s níz­kou vidi­tel­nos­tí, pro­to nebyl vel­ký pře­hled, kde se kdo pohy­bu­je. Po sestu­pu do C4 ostat­ní vědě­li, že s nimi Zuza­na není, ale to neby­lo zase až tak div­né. Dalo se před­po­klá­dat, že do sou­mra­ku sestou­pí, zejmé­na když se ve dvě odpo­led­ne udě­la­lo úpl­ně jas­no. Násle­du­jí­cí ráno ale už bylo zřej­mé, že se Zuza­ně něco sta­lo.

Cel­ko­vá situ­a­ce na kop­ci a ostat­ní udá­los­ti však pří­liš neu­mož­ni­ly zjis­tit, co. Když pře­de­šlý den ráno oko­lo šes­té vyra­zil k vrcho­lu z C4 Zuza­nin par­ťák Ton­da, těs­ně pod sed­lem zare­gis­tro­val asi 200metrový pád mla­dé­ho Taiwan­ce. Ten se jako zázra­kem vyhnul trh­li­nám a zasta­vil ve stě­ně dale­ko od výstu­po­vé tra­sy. Nikdo jiný si pádu nevši­ml, pro­to Ton­da spo­lu s prá­vě při­chá­ze­jí­cím Laň­kem z C3,5 zahá­ji­li záchran­nou akci. Trva­lo přes tři hodi­ny, než se jim poda­ři­lo mla­dé­ho Taiwan­ce dopra­vit do C4 a tam začít orga­ni­zo­vat dal­ší trans­port dolů; bylo jas­né, že ten den se dál nedo­sta­nou. (Oba pak obdr­že­li za tuto pomoc hlav­ní cenu Fair play ČOV za rok 2012, pozn. aut.)

Ton­da se roz­ho­dl zůstat v C4, vystou­pit ješ­tě kus dál a na Zuza­nu počkat. Když se nevrá­ti­la ani dru­hý den ráno, vystou­pal sko­ro až do sed­la, ale nic nezjis­til. Nikdo z ostat­ních, kte­ří se pohy­bo­va­li na kop­ci, neměl dost sil na to, aby se naho­ru opět vrá­til. Pomoc z BC by moh­la dora­zit do C4 nejdří­ve za dva dny a před­po­věď poča­sí hlá­si­la prud­ké zhor­še­ní. Bohu­žel je to tak, že ve výš­ce kolem 8000 met­rů je reál­ná pomoc prak­tic­ky nemož­ná a pou­ži­tí heli­kop­té­ry je vylou­če­né. Ten rok to už všech­ny expe­di­ce zaba­li­ly a Zuz­ka zůsta­la se svým tajem­stvím na hoře sama.

Mno­ho­krát jsem pře­mýš­le­la a domýš­le­la, co se asi tak moh­lo stát. Na dlou­hém hře­be­ni vedou­cím z vrcho­lu do sed­la bylo něko­lik nebez­peč­ných míst vyža­du­jí­cích maxi­mál­ní sou­stře­dě­ní. Jako nej­prav­dě­po­dob­něj­ší se zdá, že buď uklouz­la nebo pro­šláp­la pře­věj a spadla na čín­skou stra­nu. Úna­vou, ztrá­tou kon­cen­t­ra­ce? Už z prů­bě­hu expe­di­ce je zřej­mé, že Pavel s Olgou vyzná­va­li spí­še tak­ti­ku poma­lej­ší­ho postu­pu, zatím­co Zuz­ka vždy nasa­zo­va­la svůj vro­ze­ný tah na bran­ku a nera­da coko­li vzdá­va­la. Těž­ko říci, zda prá­vě to se jí sta­lo osud­ným. Tra­gic­ké udá­los­ti v horách býva­jí vět­ši­nou sou­hrou něko­li­ka fak­to­rů, kte­ré v souč­tu pak nepří­z­ni­vě pře­vá­ží dosa­vad­ní zku­še­nos­ti i štěs­tí.

Stej­ný názor má i Pavel Matou­šek. „Spous­ty náhod a nešťast­ných shod okol­nos­tí – nedo­sta­teč­ná akli­ma­ti­za­ce, pří­liš uspě­cha­ný postup, nedo­čka­vost, kvů­li níž muse­la vyra­zit brzy ráno s jiný­mi bez Ton­dy, špat­né poča­sí, kte­ré se umoudři­lo až odpo­led­ne. Záchra­na Taiwan­ce, kvů­li kte­ré jí Ton­da a Laň­ka nemoh­li jít napro­ti. A když jsme my s Olgou dochá­ze­li do BC, spa­dl dole na láv­ce do řeky výš­ko­vý nosič a všich­ni míst­ní lidi se pokou­še­li najít jeho“.

Ať už to bylo jak­ko­liv, nechej­me už Zuza­nu v kli­du spát a vyprav­me se na Broad Peak s Kájou Gro­ho­vou a Kat­kou Man­du­lo­vou.

O 10 LET POZDĚJI

Kája a Kat­ka vyra­zi­ly spo­lu do Kará­kó­ra­mu vylézt na Broad Peak. Cel­kem jas­ná zprá­va i záměr. Per­fekt­ní, že tu po letech máme zase dvě hol­ky, kte­ré jdou v Zuz­či­ných sto­pách. Nako­nec to, na roz­díl od ní, nedo­táh­ly až na vrchol, ale pod­le video­roz­ho­vo­ru, kte­rý s nimi brzy po návra­tu z kop­ce nato­čil Lukáš Havrá­nek pro naHoru.tv, to ale jako­by nepo­va­žo­va­ly za až tak důle­ži­té. Vypa­da­ly vysmá­té a spo­ko­je­né, chtě­la jsem se ale optat pří­mo jich, jaké to doo­prav­dy bylo. „Téměř dosáh­nout vrcho­lu,“ pře­ce nemů­že být totéž, jako ho dosáh­nout. Spíš než chro­no­lo­gie samot­né­ho sna­že­ní a jeho výsle­dek mě zají­ma­lo, proč zrov­na Broad Peak, proč spo­lu, a zda na Zuza­nin osud v prů­bě­hu výstu­pu mys­le­ly…

Hol­ky, na vrcho­lo­vý útok z C4 jste vyra­zi­ly kaž­dá v jiný den, kaž­dá to otá­če­la jin­de a zpát­ky do BC jste se vra­ce­ly taky kaž­dá sama. Nevy­pa­dá to spíš, že jste se pohá­da­ly? Ane­bo – nechy­běl vám tam nako­nec něja­ký chlap? (smě­je se)
Kat­ka: Jest­li nám tam nechy­běl chlap? To je dob­rá otáz­ka! Na tom něco je. (smě­je se) Ono to neby­lo úpl­ně od začát­ku myš­le­no jako hol­či­čí expe­di­ce – vola­la jsem Káje, když jsem kvů­li vál­ce na Ukra­ji­ně muse­la zru­šit Pobě­du, ale Kája už měla par­ťá­ka. Tak jsme se nejdřív nedo­hod­ly. Jen­že pak Mára Hole­ček vyzvo­nil, že par­ťák odpa­dl a Kája stá­le hle­dá, tak jsem se jí ozva­la podru­hé a dohod­ly jsme se. Víš, jak to cho­dí – vyho­dí tě dveř­mi, tak vle­zeš oknem. Zvlá­da­ly jsme to ve dvou doce­la dob­ře, hez­ky jsme si to uži­ly, jen jsme to nedo­táh­ly až na vrchol.

Kája: Nepo­há­da­ly jsme se, ale kaž­dá jsme se zkrát­ka na kop­ci pohy­bo­va­la dle svých poci­tů a roz­po­lo­že­ní.

Ty sis, Kájo, vlo­ni po návra­tu z GII postě­žo­va­la, že tě nejdřív klu­ci nechtě­li s sebou vzít. Sice teď už víc doká­žeš pocho­pit proč, ale pře­ce jen – nebyl i tohle důvod, že jsi na dal­ší pokus chtě­la sehnat něja­kou hol­ku?
Kája: Měla jsem už od loň­ské­ho pod­zi­mu domlu­ve­né­ho kama­rá­da ze Švý­car­ska, horo­lez­ce a ski­al­pi­nis­tu Pas­ca­la Egli­ho, jen­že ten měl od břez­na veli­ké kom­pli­ka­ce po povin­ném kovi­do­vém očko­vá­ní do Pákistá­nu. Čeka­la jsem až do začát­ku červ­na, jak to s ním bude. Niko­ho jiné­ho jsem nehle­da­la. Byla jsem roz­hod­nu­tá tam jet i sama a pak se k něko­mu při­dat, ale nako­nec jsem ješ­tě na posled­ní chví­li roz­ha­zo­va­la sítě mezi horo­lez­ci a chyt­la se Kač­ka, kte­rou oslo­vil Mára.

Tak­že při­nejmen­ším Káje tam fakt chlap chy­běl. (smě­je se) Jak tě vůbec, Kat­ko, napadlo Káju oslo­vit?
Kat­ka: Při něja­ké před­náš­ce padla otáz­ka, zda by lez­la se žen­skou, a ona že klid­ně. Já jsem teď na chla­py tro­chu nakrk­lá, tak mi při­šlo vhod, že poje­de­me jenom samy s Kájou. (smě­je se) A taky pra­cu­ju v kor­po­rá­tu a můžu na kop­ce vyra­zit jen v létě, což ona taky. Tro­chu jsme se i zna­ly, něko­li­krát jsme spo­lu závo­di­ly na Fes­ťá­ku v Tep­li­cích na Bufo kro­su. V kate­go­rii „horo­lez­ky­ně“ mě pora­zí, ale ne o moc, a taky jez­dí­me na běž­kách v Jizer­kách za stej­ný oddíl. (smě­je se)

Proč tedy zrov­na Broad Peak, Kájo? A spl­ni­ly se tvo­je před­sta­vy?
Kája: Mně se ta hora nesmír­ně líbi­la už před rokem, když jsem byla na Gashi. Dokon­ce jsme po vyle­ze­ní v eufo­rii uva­žo­va­li, že se ješ­tě pod něj pře­su­ne­me. Teď jsem to bra­la jako dal­ší krok v posou­vá­ní obtíž­nos­ti, pro­to­že osmi­ti­sí­cov­ky mi svým způ­so­bem impo­nu­jí. Na Gashi se mi hroz­ně líbi­lo, jak moje tělo fun­go­va­lo. Teď na Broad Pea­ku to byl pra­vý opak.

Brz­di­lo mě zou­fa­lým způ­so­bem to, že jsem neby­la zdra­vá. Kaš­la­la jsem a chrchla­la, na tre­ku jsem nemě­la potřeb­né léky, byla jsem úpl­ně zah­le­ně­ná, což se mě pak drže­lo i po pří­jez­du domů. V BC se to nezlep­šo­va­lo ani nezhor­šo­va­lo, ale pořád bylo luxus­ní okno v poča­sí. Bála jsem se, že to nevy­dr­ží, to mě hna­lo naho­ru. Já to takhle mám – chci při­jet, udě­lat pokus a odjet. Až teď zpět­ně po něko­li­ka měsí­cích jsem vyhod­no­ti­la, že by bylo lep­ší udě­lat ješ­tě jed­nu akli­ma­ti­zač­ní otoč­ku a že příš­tě na akli­ma­ti­za­ci při­dám.

Nechci tu dopo­drob­na roze­bí­rat, kdy a co jak pro­běh­lo, ale tady se zasta­vím. Ty to máš asi tro­chu jinak, co? Máš zku­še­nos­ti z vel­kých kop­ců, ke „Sněž­né leo­par­di­ci“ ti chy­bí už jen ta Pobě­da, tak­že dob­rá akli­ma­ti­za­ce je pro tebe základ. (Titul „Sněž­ný leo­pard“ se udě­lu­je lidem, kte­ří vyle­zou všech pět sed­mi­ti­sí­co­vek na úze­mí býva­lé­ho SSSR, pozn. red.)
Kat­ka: Jsem zvyk­lá se peč­li­vě akli­ma­ti­zo­vat, cho­dit naho­ru a dolů a odpo­čí­vat, než se poku­sím o vrchol. Nau­či­la jsem se v horách trpě­li­vě čekat. I když toho času, co člo­věk strá­ví oblé­há­ním hory, je hroz­ně moc, vždyc­ky se mi to vypla­ti­lo. Krás­ně to zfor­mu­lo­val po našem návra­tu jeden můj kama­rád. „Kája měla tako­vý pří­liš alp­ský styl a ty spíš tako­vý sovět­ský.“ (smě­je se)

To jsi mi hez­ky nahrá­la s tím alp­ským sty­lem. (smě­je se) Když jste dora­zi­ly do C3 cca v sed­mi tisí­cích, nebyl ješ­tě hře­ben a hlav­ní vrchol vyle­ze­ný.
Kája: To nebyl, všich­ni to totiž otá­če­li v sed­le. Jako prv­ní to pro­šláp­li až klu­ci z ved­lej­ší­ho sta­nu, se kte­rý­mi jsem se před­tím domlou­va­la na svůj prv­ní pokus. (Z něj se Kája vrá­ti­la, pro­to­že jí byla hroz­ná zima, pozn. aut.) Infor­ma­ce o tom, že je krás­né poča­sí a ces­ta na vrchol je pro­stou­pe­ná, to byl pro mě pokyn ke star­tu. Ani jsem nemoh­la dospat, jak straš­ně jsem se těši­la, že vyra­zím naho­ru.

Nako­nec jsi se ale na vrchol nedo­sta­la a oto­či­la to na Roc­ky sum­mit (8 028 m n. m.) dolů. Bylo to pro tebe vel­ké zkla­má­ní? Jak tě znám, asi to pros­tě dál fakt nešlo.
Kája: Přes­ně. Udě­la­la jsem, co jsem moh­la, vyda­la jsem se ze vše­ho, ale dál to pros­tě nešlo. Vylez­la jsem, kam jsem vylez­la, s tím jsem spo­ko­je­ná a pros­tě už to dál neře­ším. Vlast­ně bylo hroz­ně jed­no­du­ché – roz­hod­lo za mě moje tělo. Za nor­mál­ních okol­nos­tí bych boj o vrchol nikdy nevzda­la, ale já jsem tam poda­la svůj nej­ná­roč­něj­ší fyzic­ký výkon za celý život a jsem si napros­to jis­tá, že jsem nemoh­la ani o malý kou­sek víc. Vyda­la jsem se úpl­ně ze všech sil a není o čem pole­mi­zo­vat. A jsem hroz­ně vděč­ná Kač­ce, že mi byla opo­rou. Obdi­vu­ju ji, jak dlou­ho to v té troj­ce vydr­že­la, to já bych asi neda­la.

„Poda­la jsem tam svůj nej­ná­roč­něj­ší fyzic­ký výkon za celý život a jsem si napros­to jis­tá, že jsem nemoh­la ani o malý kou­sek víc.“ Kája Gro­ho­vá

Kat­ko, tobě taky prv­ní pokus nevy­šel, měla jsi „svý vlast­ní sta­ros­ti“, kvů­li kte­rým jsi to oto­či­la. Na dal­ší jsi už zůsta­la sama, pro­to­že Kája potře­bo­va­la dolů. Jak moc jsi zkla­ma­ná?
Kat­ka: Nejsem zkla­ma­ná, pro mě to bylo hez­ké. Jsem ráda, že jsem se vůbec dosta­la do sed­la, to bylo na tu bídu OK, mys­lím teda na tu bíd­nou akli­ma­ti­za­ci. Ambi­ce mám – když je nemáš, nikam nevy­le­zeš – na dru­hou stra­nu jsem nechtě­la, aby mě tam pak někdo musel zachra­ňo­vat. Nej­hor­ší je, že tam naho­ře fakt vidíš, že se lidi pouš­tě­jí do věcí, na kte­ré nema­jí, a děla­jí to úmy­sl­ně. To já to rad­ši zapyt­lím. Když jsem šla naho­ru, den po Káje, tak už s poci­tem, že o vrchol nejde. Nazva­la bych to jako „hol­či­čí leze­ní“.

Hol­či­čí leze­ní? Tak to mi vysvět­li.
Kat­ka: Jako­že kam dojdeš, tam dojdeš, a uží­váš si té mož­nos­ti tam být. Jsi tam pro­to, že se ti tam líbí a je ti tam dob­ře, pros­tě jen vní­máš všech­nu tu krá­su kolem. Že nemu­síš na vrchol. Je to tako­vé pri­vi­le­gi­um, kte­ré­ho se ti na chví­li dostá­vá – že se pro­chá­zíš po cestách, kudy cho­dí lord Šiva. Hor­ší pak je, že po návra­tu domů není na hol­či­čí leze­ní nikdo zvě­da­vej. (smě­je se) Jsi pod neu­stá­lou pal­bou, co se vlast­ně sta­lo, proč nebyl vrchol a musíš ten tlak ustát a nějak se obhá­jit.

Vyda­ly jste se po dese­ti letech v Zuza­ni­ných sto­pách. Byla vám vzo­rem? A mys­le­ly jste na to, že ona už se nevrá­ti­la?
Kat­ka: Zuz­ka měla asi také v plá­nu stát se „Sněž­ným leo­par­dem“, ale stej­ně jako mně, jí chy­bě­la Pobě­da, tak­že zůsta­la „leo­par­dem něž­ným“. A její krás­né a odváž­né výstu­py jsou inspi­ra­tiv­ní pro všech­ny žen­ské, kte­ré nechtě­jí strá­vit život u plot­ny.

Kája: Pama­tu­ju si, že pro mě teh­dy bylo nepo­cho­pi­tel­ný, že tam zůsta­la a nikdo ji dodnes nena­šel – teď už to ale chá­pu. Před odjez­dem jsem mlu­vi­la s Petrem Pracht­lem a on mi říkal: „Dávej si bacha. Ten vrcho­lo­vý hře­ben poly­ká horo­lez­ky­ně.“ Nechá­va­la jsem to ale ote­vře­né, až to uvi­dím na vlast­ní oči. Někde jsem to v té hla­vě měla, ale jak jsem říka­la, ten­to­krát za mě roz­hod­lo moje tělo. Sna­ži­la jsem se to brát pozi­tiv­ně – byla tam pře­de mnou vel­ká čes­ká horo­lez­ky­ně, kte­rá si za tím taky šla. Nechtě­la jsem mys­let na její smrt, spíš jsem mys­le­la na to, že se muse­la cítit jako já – že ji ta hora okouz­li­la stej­ně jako mě.

__________