BROAD PEAK PO DESETI LETECH

„Dávej si bacha. Ten vrcholový hřeben polyká horolezkyně,“ uslyšela Kája Grohová varování před letošní cestou na Broad Peak. Nechtěla však příliš myslet na to, že před deseti lety na tom místě zmizela česká výšková horolezkyně Zuzana Hofmannová.

TEXT: ALENA ČEPELKOVÁ FOTO: ARCHIV PAVEL MATOUŠEK, ALENA ČEPELKOVÁ, KAROLÍNA GROHOVÁ, KATEŘINA MANDULOVÁ PODĚKOVÁNÍ: PAVEL MATOUŠEK, MATĚJ ŠVEC
| PROSINEC 2022

NAD OSM TISÍC

Lehkým expedičním stylem, bez kyslíku, bez nosičů. Před deseti lety vystoupila na vrchol Broad Peaku (8 047 m n. m.) v Karákóramu jako první Češka Zuzana Hofmannová. Vystoupila, ale nesestoupila – z vrcholu se už nevrátila. Co přesně se stalo, to se zřejmě nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že jsme tehdy přišli o naši nejúspěšnější himálajskou horolezkyni se čtyřmi vylezenými osmitisícovkami.

Letos na Broad Peak vyrazily další dvě Češky, Karolína Grohová a Kateřina Mandulová. Jen spolu, jen samy dvě a bylo to pro ně správné dobrodružství: Kája vloni na svojí první expedici do vysokých hor „vyběhla“ na Gasherbrum II, zatímco Katka sice měla s velehorskými výstupy bohaté zkušenosti, ale s osmitisícovkou žádnou; obě se ale poprvé vypravily někam lézt v čistě dámské dvojce. Na vrchol Broad Peaku se nakonec nepodívala ani jedna, ani druhá. Co přesně se stalo, na to nám však na rozdíl od Zuzky mohou samy odpovědět.

Katka Mandulová vlevo a Kája Grohová. Pákistán 2022 (foto: archiv KM)


Nejdřív se ale vrátíme zpátky do roku 2012, kdy si Broad Peak vybrala za cíl skupina horolezců z různých koutů republiky, která se během deseti let zformovala pod vedením Pavla Matouška z HK Bezuchov do volného společenství více či méně stálých účastníků. A zformoval se také styl jejich podniků, který lze popsat jako „lehký expedičně-neexpediční“, tedy bez standardního zabezpečení v základním táboře, bez výškových nosičů, bez budování postupových táborů a samozřejmě bez používání kyslíku.

Zuzka patřila mezi stálé účastníky, s Pavlem a jeho lezeckou partnerkou Olgou Novákovou vyjela už podeváté. V roce 2004 se jí a Olze podařilo jako prvním ženám od nás vystoupit ještě s dalšími čtyřmi členy expedice na Shishapangmu (8 027 m n. m.). Zuzka pak přidala v roce 2006 vrchol Manaslu (8 163 m n. m.) s Frantou Kolářem a v roce 2009 Cho Oju (8 188 m n. m.), kam se pěti členům jejich expedice včetně Pavla i Olgy podařil opravdový rychlovýstup za pouhých devět dní (!) od odjezdu z Káthmándú. Všechny akce této skupiny jsou více či méně zmapovány stručným popisem nebo fotkami na expedičním webu vrcholeni.cz.

Zuzka Hofmannová v civilu (foto: ZP)


POSLEDNÍ EXPEDICE

Výprava s názvem „CZ LIGHT EXPEDITION DIRAN-BROAD PEAK 2012“ měla být podle Zuzčina přesvědčení její poslední. Po dobu dvanácti let trávila každý rok na různých výškových expedicích spoustu času. Ať už šlo o úspěšné i neúspěšné pokusy, byly finančně a časově náročné. Přitom se rozhodně nedá říci, že by pro ni jiný život než horolezecký ve smyslu „droga zvaná výška“ neexistoval. Skály, kolo, potápění, voda, chalupa v Ostrově… Bylo toho hodně, co ji zajímalo a co měla ráda. Samozřejmě taky svoji práci majitelky a vedoucí prodejny Hudy sportu v Ústí nad Labem a ještě samozřejměji svého skvělého manžela přezdívaného „Koníka“ – flegmatika, který jí ty všechny výjezdy trpěl, přál a podporoval, a jejich syna Honzu. A taky se jí do touhy po výškách začaly ozývat kolena po několika operacích. Příprava na expedice se stávala čím dál více náročnější a volání po návratu na vyhřátý písek čím dál silnější. Je smutnou ironií osudu, že Zuzana svá slova o poslední expedici splnila takto doslova.

Expedice se nejprve neúspěšně pokusila o Diran (7 266 m n. m.), nádhernou pyramidu v oblasti Rakaposhi. Zuzka se dostala do výšky přes 6800 metrů, ale na další pokus už nezbyl čas – museli se přesunout pod Broad Peak. Když po různých útrapách dorazili do BC, hora byla zahalena v mlze a pro špatné počasí a čerstvý sníh zatím na vrchol nikdo nevystoupil. Příležitost vyrazit nahoru dostali až 27. července, kdy předpověď slibovala lepší počasí.

Za dva dny si postavili stan v C2 (6200 m n. m.), kam už za pěkného počasí dorazili další lezci rovnou z BC. Bylo jasné, že nastane hlavní útok a všichni se začnou snažit o vrchol, a řada z nich také od časného rána začala proudit po fixech do C3 ve výšce 7000 metrů. Tam dorazila také Zuzka s Tondou – jako jediní z expedice; další čtyři Češi včetně Pavla a Olgy zůstali na nehostinném místě o něco níž v 6870 metrech. Zatímco následující den se pro špatné počasí Pavel s Olgou rozhodli vrátit do C2, druzí dva ze čtyřky postoupili do „C3,5“ (7300 m n. m.) a Zuzka s Tondou do C4 (7460 m n. m.). Jim dalo za pravdu počasí, které se nakonec umoudřilo, vysvitlo Slunko a přestal foukat vítr. Pro Zuzanu nastal osudný den 31. července 2012. (Její poslední deníkový zápis, pozn. red.)

Vyrazila nahoru okolo jedné hodiny ráno, nikoli s Tondou, který se vstáváním otálel. Domluvila se s Polákem Pavlem Michalskim a íránskými bratry Rezabahadoravými z vedlejších stanů. Až do rozednění postupovali společně, část cesty navázáni na laně. Nad sedlem se pak rozdělili a každý dál postupoval samostatně. Zuzana šla nejpomaleji, jako poslední ze třinácti, kteří ten den na vrchol vystoupili. Pod vrcholem potkala již sestupující Íránce, kteří jí nabízeli pomoc v případě potřeby; šla ale dál a na vrcholu stanula v 11.30 – právě v okamžiku, kdy z něj poslední lidé, Polák Pavel a skupina Slovinců, zahájili sestup. Zuzka se ještě chtěla na vršku asi půl hodiny zdržet kvůli focení, takže na něm zůstala sama. (Psané svědectví Pavla Michalského o tom, že Zuzku potkal na vrcholu, pozn. red.) Až do té doby nebylo počasí úplně ideální: panovala mlha s nízkou viditelností, proto nebyl velký přehled, kde se kdo pohybuje. Po sestupu do C4 ostatní věděli, že s nimi Zuzana není, ale to nebylo zase až tak divné. Dalo se předpokládat, že do soumraku sestoupí, zejména když se ve dvě odpoledne udělalo úplně jasno. Následující ráno ale už bylo zřejmé, že se Zuzaně něco stalo.

Celková situace na kopci a ostatní události však příliš neumožnily zjistit, co. Když předešlý den ráno okolo šesté vyrazil k vrcholu z C4 Zuzanin parťák Tonda, těsně pod sedlem zaregistroval asi 200metrový pád mladého Taiwance. Ten se jako zázrakem vyhnul trhlinám a zastavil ve stěně daleko od výstupové trasy. Nikdo jiný si pádu nevšiml, proto Tonda spolu s právě přicházejícím Laňkem z C3,5 zahájili záchrannou akci. Trvalo přes tři hodiny, než se jim podařilo mladého Taiwance dopravit do C4 a tam začít organizovat další transport dolů; bylo jasné, že ten den se dál nedostanou. (Oba pak obdrželi za tuto pomoc hlavní cenu Fair play ČOV za rok 2012, pozn. aut.)

Tonda se rozhodl zůstat v C4, vystoupit ještě kus dál a na Zuzanu počkat. Když se nevrátila ani druhý den ráno, vystoupal skoro až do sedla, ale nic nezjistil. Nikdo z ostatních, kteří se pohybovali na kopci, neměl dost sil na to, aby se nahoru opět vrátil. Pomoc z BC by mohla dorazit do C4 nejdříve za dva dny a předpověď počasí hlásila prudké zhoršení. Bohužel je to tak, že ve výšce kolem 8000 metrů je reálná pomoc prakticky nemožná a použití helikoptéry je vyloučené. Ten rok to už všechny expedice zabalily a Zuzka zůstala se svým tajemstvím na hoře sama.

– ZUZKA BĚHEM EXPEDICE NANGA PARBAT 2005 (foto: archiv Pavla Matouška) –

Mnohokrát jsem přemýšlela a domýšlela, co se asi tak mohlo stát. Na dlouhém hřebeni vedoucím z vrcholu do sedla bylo několik nebezpečných míst vyžadujících maximální soustředění. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že buď uklouzla nebo prošlápla převěj a spadla na čínskou stranu. Únavou, ztrátou koncentrace? Už z průběhu expedice je zřejmé, že Pavel s Olgou vyznávali spíše taktiku pomalejšího postupu, zatímco Zuzka vždy nasazovala svůj vrozený tah na branku a nerada cokoli vzdávala. Těžko říci, zda právě to se jí stalo osudným. Tragické události v horách bývají většinou souhrou několika faktorů, které v součtu pak nepříznivě převáží dosavadní zkušenosti i štěstí.

Stejný názor má i Pavel Matoušek. „Spousty náhod a nešťastných shod okolností – nedostatečná aklimatizace, příliš uspěchaný postup, nedočkavost, kvůli níž musela vyrazit brzy ráno s jinými bez Tondy, špatné počasí, které se umoudřilo až odpoledne. Záchrana Taiwance, kvůli které jí Tonda a Laňka nemohli jít naproti. A když jsme my s Olgou docházeli do BC, spadl dole na lávce do řeky výškový nosič a všichni místní lidi se pokoušeli najít jeho“.

Ať už to bylo jakkoliv, nechejme už Zuzanu v klidu spát a vypravme se na Broad Peak s Kájou Grohovou a Katkou Mandulovou.

Karákóram. Co znamená deset let pro tyhle velikány? (foto: KM)


O 10 LET POZDĚJI

Kája a Katka vyrazily spolu do Karákóramu vylézt na Broad Peak. Celkem jasná zpráva i záměr. Perfektní, že tu po letech máme zase dvě holky, které jdou v Zuzčiných stopách. Nakonec to, na rozdíl od ní, nedotáhly až na vrchol, ale podle videorozhovoru, který s nimi brzy po návratu z kopce natočil Lukáš Havránek pro naHoru.tv, to ale jakoby nepovažovaly za až tak důležité. Vypadaly vysmáté a spokojené, chtěla jsem se ale optat přímo jich, jaké to doopravdy bylo. „Téměř dosáhnout vrcholu,“ přece nemůže být totéž, jako ho dosáhnout. Spíš než chronologie samotného snažení a jeho výsledek mě zajímalo, proč zrovna Broad Peak, proč spolu, a zda na Zuzanin osud v průběhu výstupu myslely…

Holky, na vrcholový útok z C4 jste vyrazily každá v jiný den, každá to otáčela jinde a zpátky do BC jste se vracely taky každá sama. Nevypadá to spíš, že jste se pohádaly? Anebo – nechyběl vám tam nakonec nějaký chlap? (směje se)
Katka:
Jestli nám tam nechyběl chlap? To je dobrá otázka! Na tom něco je. (směje se) Ono to nebylo úplně od začátku myšleno jako holčičí expedice – volala jsem Káje, když jsem kvůli válce na Ukrajině musela zrušit Pobědu, ale Kája už měla parťáka. Tak jsme se nejdřív nedohodly. Jenže pak Mára Holeček vyzvonil, že parťák odpadl a Kája stále hledá, tak jsem se jí ozvala podruhé a dohodly jsme se. Víš, jak to chodí – vyhodí tě dveřmi, tak vlezeš oknem. Zvládaly jsme to ve dvou docela dobře, hezky jsme si to užily, jen jsme to nedotáhly až na vrchol.

Kája: Nepohádaly jsme se, ale každá jsme se zkrátka na kopci pohybovala dle svých pocitů a rozpoložení.

Ty sis, Kájo, vloni po návratu z GII postěžovala, že tě nejdřív kluci nechtěli s sebou vzít. Sice teď už víc dokážeš pochopit proč, ale přece jen – nebyl i tohle důvod, že jsi na další pokus chtěla sehnat nějakou holku?
Kája:
Měla jsem už od loňského podzimu domluveného kamaráda ze Švýcarska, horolezce a skialpinistu Pascala Egliho, jenže ten měl od března veliké komplikace po povinném kovidovém očkování do Pákistánu. Čekala jsem až do začátku června, jak to s ním bude. Nikoho jiného jsem nehledala. Byla jsem rozhodnutá tam jet i sama a pak se k někomu přidat, ale nakonec jsem ještě na poslední chvíli rozhazovala sítě mezi horolezci a chytla se Kačka, kterou oslovil Mára.


Takže přinejmenším Káje tam fakt chlap chyběl. (směje se) Jak tě vůbec, Katko, napadlo Káju oslovit?
Katka:
Při nějaké přednášce padla otázka, zda by lezla se ženskou, a ona že klidně. Já jsem teď na chlapy trochu nakrklá, tak mi přišlo vhod, že pojedeme jenom samy s Kájou. (směje se) A taky pracuju v korporátu a můžu na kopce vyrazit jen v létě, což ona taky. Trochu jsme se i znaly, několikrát jsme spolu závodily na Fesťáku v Teplicích na Bufo krosu. V kategorii „horolezkyně“ mě porazí, ale ne o moc, a taky jezdíme na běžkách v Jizerkách za stejný oddíl. (směje se)

Proč tedy zrovna Broad Peak, Kájo? A splnily se tvoje představy?
Kája:
Mně se ta hora nesmírně líbila už před rokem, když jsem byla na Gashi. Dokonce jsme po vylezení v euforii uvažovali, že se ještě pod něj přesuneme. Teď jsem to brala jako další krok v posouvání obtížnosti, protože osmitisícovky mi svým způsobem imponují. Na Gashi se mi hrozně líbilo, jak moje tělo fungovalo. Teď na Broad Peaku to byl pravý opak.

Brzdilo mě zoufalým způsobem to, že jsem nebyla zdravá. Kašlala jsem a chrchlala, na treku jsem neměla potřebné léky, byla jsem úplně zahleněná, což se mě pak drželo i po příjezdu domů. V BC se to nezlepšovalo ani nezhoršovalo, ale pořád bylo luxusní okno v počasí. Bála jsem se, že to nevydrží, to mě hnalo nahoru. Já to takhle mám – chci přijet, udělat pokus a odjet. Až teď zpětně po několika měsících jsem vyhodnotila, že by bylo lepší udělat ještě jednu aklimatizační otočku a že příště na aklimatizaci přidám.

Nechci tu dopodrobna rozebírat, kdy a co jak proběhlo, ale tady se zastavím. Ty to máš asi trochu jinak, co? Máš zkušenosti z velkých kopců, ke „Sněžné leopardici“ ti chybí už jen ta Poběda, takže dobrá aklimatizace je pro tebe základ. (Titul „Sněžný leopard“ se uděluje lidem, kteří vylezou všech pět sedmitisícovek na území bývalého SSSR, pozn. red.)
Katka:
Jsem zvyklá se pečlivě aklimatizovat, chodit nahoru a dolů a odpočívat, než se pokusím o vrchol. Naučila jsem se v horách trpělivě čekat. I když toho času, co člověk stráví obléháním hory, je hrozně moc, vždycky se mi to vyplatilo. Krásně to zformuloval po našem návratu jeden můj kamarád. „Kája měla takový příliš alpský styl a ty spíš takový sovětský.“ (směje se)

– KÁJA GROHOVÁ A K2 V POZADÍ (foto: Katka Mandulová) –

To jsi mi hezky nahrála s tím alpským stylem. (směje se) Když jste dorazily do C3 cca v sedmi tisících, nebyl ještě hřeben a hlavní vrchol vylezený.
Kája:
To nebyl, všichni to totiž otáčeli v sedle. Jako první to prošlápli až kluci z vedlejšího stanu, se kterými jsem se předtím domlouvala na svůj první pokus. (Z něj se Kája vrátila, protože jí byla hrozná zima, pozn. aut.) Informace o tom, že je krásné počasí a cesta na vrchol je prostoupená, to byl pro mě pokyn ke startu. Ani jsem nemohla dospat, jak strašně jsem se těšila, že vyrazím nahoru.

Nakonec jsi se ale na vrchol nedostala a otočila to na Rocky summit (8 028 m n. m.) dolů. Bylo to pro tebe velké zklamání? Jak tě znám, asi to prostě dál fakt nešlo.
Kája:
Přesně. Udělala jsem, co jsem mohla, vydala jsem se ze všeho, ale dál to prostě nešlo. Vylezla jsem, kam jsem vylezla, s tím jsem spokojená a prostě už to dál neřeším. Vlastně bylo hrozně jednoduché – rozhodlo za mě moje tělo. Za normálních okolností bych boj o vrchol nikdy nevzdala, ale já jsem tam podala svůj nejnáročnější fyzický výkon za celý život a jsem si naprosto jistá, že jsem nemohla ani o malý kousek víc. Vydala jsem se úplně ze všech sil a není o čem polemizovat. A jsem hrozně vděčná Kačce, že mi byla oporou. Obdivuju ji, jak dlouho to v té trojce vydržela, to já bych asi nedala.

„Podala jsem tam svůj nejnáročnější fyzický výkon za celý život a jsem si naprosto jistá, že jsem nemohla ani o malý kousek víc.“ Kája Grohová


Katko, tobě taky první pokus nevyšel, měla jsi „svý vlastní starosti“, kvůli kterým jsi to otočila. Na další jsi už zůstala sama, protože Kája potřebovala dolů. Jak moc jsi zklamaná?
Katka:
Nejsem zklamaná, pro mě to bylo hezké. Jsem ráda, že jsem se vůbec dostala do sedla, to bylo na tu bídu OK, myslím teda na tu bídnou aklimatizaci. Ambice mám – když je nemáš, nikam nevylezeš – na druhou stranu jsem nechtěla, aby mě tam pak někdo musel zachraňovat. Nejhorší je, že tam nahoře fakt vidíš, že se lidi pouštějí do věcí, na které nemají, a dělají to úmyslně. To já to radši zapytlím. Když jsem šla nahoru, den po Káje, tak už s pocitem, že o vrchol nejde. Nazvala bych to jako „holčičí lezení“.

Holčičí lezení? Tak to mi vysvětli.
Katka:
Jakože kam dojdeš, tam dojdeš, a užíváš si té možnosti tam být. Jsi tam proto, že se ti tam líbí a je ti tam dobře, prostě jen vnímáš všechnu tu krásu kolem. Že nemusíš na vrchol. Je to takové privilegium, kterého se ti na chvíli dostává – že se procházíš po cestách, kudy chodí lord Šiva. Horší pak je, že po návratu domů není na holčičí lezení nikdo zvědavej. (směje se) Jsi pod neustálou palbou, co se vlastně stalo, proč nebyl vrchol a musíš ten tlak ustát a nějak se obhájit.

Vydaly jste se po deseti letech v Zuzaniných stopách. Byla vám vzorem? A myslely jste na to, že ona už se nevrátila?
Katka:
Zuzka měla asi také v plánu stát se „Sněžným leopardem“, ale stejně jako mně, jí chyběla Poběda, takže zůstala „leopardem něžným“. A její krásné a odvážné výstupy jsou inspirativní pro všechny ženské, které nechtějí strávit život u plotny.

Kája: Pamatuju si, že pro mě tehdy bylo nepochopitelný, že tam zůstala a nikdo ji dodnes nenašel – teď už to ale chápu. Před odjezdem jsem mluvila s Petrem Prachtlem a on mi říkal: „Dávej si bacha. Ten vrcholový hřeben polyká horolezkyně.“ Nechávala jsem to ale otevřené, až to uvidím na vlastní oči. Někde jsem to v té hlavě měla, ale jak jsem říkala, tentokrát za mě rozhodlo moje tělo. Snažila jsem se to brát pozitivně – byla tam přede mnou velká česká horolezkyně, která si za tím taky šla. Nechtěla jsem myslet na její smrt, spíš jsem myslela na to, že se musela cítit jako já – že ji ta hora okouzlila stejně jako mě.

__________

Alena Čepelková

Autor

Po horách a skalách lezu padesát let. Pořád mě to baví, i když kopce jsou pořád vyšší, od kruhu ke kruhu je pořád dál a chyty jsou pořád menší. Baví mě fotit a psát o lidech, které baví lezení. A protože si skoro nic nepamatuju, život je pro mě pořád velké dobrodružství.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu