ZE ŽIVOTA BOUDAŘKY

Je to jako starat se o rodinný domek. Akorát tenhle je zhruba dvacetkrát větší a stojí na jedné z nejvýše položených parcel u nás – v nadmořské výšce 1356 metrů. Teploměr venku ukazuje v ročním průměru tři stupně nad nulou. Kvůli tomu tu půl roku leží sníh, takže autem sem člověk zásoby nedoveze. K tomu, aby bylo možné nasytit 300 hladových krků při sobotní plné kapacitě, se hodí kromě kuchyně rozumět také skútrům a rolbám.

Zní to jako pořádná nálož chlapské práce. A také to tak je. Přesto na krkonošské Výrovce dělá boudařku už devátým rokem Míša Šťastná. Ráno obvykle sedne na skútr a jede na nákup: v pátek 250 rohlíků a dvacet chlebů přímo z Pece. Pořádně zajistí náklad pomocí gumicuků, aby to nedopadlo tak, jako když na Vánoce po cestě na hřeben rozsypala cukroví, které pak musela sbírat ze sněhu… „Dnes vezu na skútru nahoru jenom jednu paní – ta mi snad nevypadne,“ směje se Míša. Tvář jí obaluje velká lyžařská helma a proti zdejším fujavicím ji chrání tlustá péřovka. Tahle žena sice zkoušela pracovat v kanceláři, ale hory si ji vždy vytáhly zpět na hřebeny.

HORY NÁDOBÍ

Kolik dní v roce tady nahoře vlastně strávíš?
Myslím si, že tu jsem celý rok kromě asi jednoho měsíce. Není to ale měsíc vkuse, volno si vybírám nárazově. Do budoucna bych se ráda snažila, abych toho volna měla trochu víc. Ale zatím to nejde, je to taková „dlouhodobá expedice“.

Máš na Výrovce trvalé bydliště?
To ne, ale mám tady sídlo podnikání – hlavní provozovnu.

Původně jsi z Prahy, ale už nějakých dvacet let pracuješ na horách. Dá se říct, co přesně tě do nich vytáhlo?
To je hezká otázka, děkuji. Byť si ji sama pokládám každý rok, tak jsem na odpověď také ještě nepřišla. Musím říct, ač to bude znít jako patos, že hory mě táhnou. Byť jsem se jednu dobu snažila Krkonoše opustit a začít dělat jinou práci někde jinde, stejně mě to pokaždé vrátilo.

Co jsi zkoušela?
Sedla jsem si někam do kanceláře, zkoušela jsem to s počítačem a marketingem. Měla jsem klasicky pět dní v týdnu a během víkendů jsem se věnovala věcem, které mám ráda… Proč jsem se vždycky vrátila na hory? To je vážně i otázka pro mě samotnou. Třeba na ni jednou, zpětně, dokážu odpovědět.

Když jsi před těmi dvaceti lety vyrazila do kopců, kde jsi začínala?
Na Medvědí boudě, to je hřebenovka v tisíci metrech nad Špindlerovým Mlýnem. Tam jsem nastoupila do restaurace. Musela jsem se naučit v kuchyni, nosit talíře, mýt černé nádobí, uklízet záchody, stlát postele… Všechno.

Čemu se říká černé nábobí?
Dnes už se používají jiné materiály, ale dřív jsme v kuchyních vařili ve velkých černých hrncích. Když je někdo připálil, tak to byla pořádná práce to umýt. Byly pěkně těžké. V sezóně se nám tam střídalo sto lidí co týden, takže nádobí se hromadilo rychle.

ZŮSTANU TADY

Na Výrovce jsi devátý rok. Co se musí stát, aby člověk přišel ke správcování takovéhle boudy?
Přihodilo se to v době, kdy jsem hory nakrátko opustila a opět jsem se do nich chtěla vrátit. Shodou náhod se vybíral správce pro Výrovku, pod křídla Klubu českých turistů. Myslím si, že kdybych chtěla provozovat boudu na hřebenu, která by nebyla pod Klubem českých turistů, bylo by to hodně moc těžké. Teď mám obnovenou smlouvu na dalších deset let.

Jak probíhá takové výběrové řízení na správce/správkyni?
Na doporučení. Mám dceru Aničku (sedí vedle v jídelně, pozn. red.) s Petrem Bártou z Brádlerových bud. On mě doporučil, protože jsme spolu působili na Medvědí boudě, takže v tu dobu probíhala takováhle sounáležitost. Petr šel po Medvědí boudě na Brádlerovy boudy, kde je dodnes.

Co tě na práci boudařky nejvíc baví?
Ta práce mě naplňuje. Byť jsem se jednou dostala na rozhraní, kdy jsem měla pocit, že už to nechci dělat dál. Do stavu, kdy moje baterky byly vybité. Paradoxně mě první pandemická vlna přiměla na myšlenku, že Výrovku opouštět nechci. Uvědomila jsem si, že je to jedna z věcí v životě, která mi dává smysl.

Jak bys ten smysl popsala?
Je to služba pro lidi. A pro mě samotnou má každý den svoji náplň. Není to tak, že bych někde jen seděla a rozhazovala papíry… Zároveň si myslím, že k životu potřebuju jakýsi extrém, což se mi tady nabízí všemi doušky. (směje se)

BRIGÁDNÍK S IGELITKOU

Přijde ti, že zhruba od tisíce metrů nad mořem funguje v Česku chování lidí jinak?
Lidé tu mají k sobě blíž. Musím říct, že si nesmírně vážím sousedů. Chalupa Na Rozcestí, tam si myslím, že už máme vyloženě přátelský vztah, a současně si vycházíme vstříc s Luční boudou. Na straně hřebínku jsou tedy sousedské vztahy perfektní a moc si toho cením. Myslím si, že to je stav, který se ve městech moc neděje. A nebo už jsem možná tak dlouho na hřebeni hor, že si nepamatuji, že by tomu tak bylo.

Funguje to i s personálem?
Uchazeči o práci dříve brali Výrovku jako takouvou „poslední štaci“. Třeba před azylovým domem nebo před ulicí. A s tím se pracuje těžko. Často měli nějaké existenční problémy a mysleli si, že je tady vyřeší. Přišli s igelitkou a mysleli si, že tady na ně čeká štěstí. Hodně lidí sem před svými problémy utíkalo. Málokdy sem někdo přišel se záměrem, že chce změnit svůj životní styl, nebo že ho práce na hřebeni naplňuje. Takže práce s lidmi – to je asi ten největší extrém a dřina, kterou jsem tu za těch devět let měla. Poslední dobou mám však na personál štěstí.

Co extrémy spojené s počasím? Uvízla jsi někdy ve vánici?
(směje se) Jela jsem na Luční boudu vypůjčit si máslo nebo salám, nějakou základní potravinu, co mi chyběla. Po cestě zpátky se zavřelo počasí. Absolutně jsem netrefila domů. Neustále jsem se točila dokola, až jsem vyjela do Polska. To se mi stalo několikrát. Takže jsem si sedla a čekala, až se rozestoupí mlha. Mockrát jsem také spadla tady u boudy se skútrem k jezírku, protože nebylo vidět na cestu.

Jak to funguje s opravami chaty? Když máš nějaký nápad, předložíš ho KČT a oni to zaplatí?
Tam bohužel chybí finance. Takže nápady být mohou, ale realizace je těžká. Člověk si to musí vzít za své, když tady chce být a žít…

Co vytápění a energie?
Tyhle výdaje jdou za mnou. Jsou to obrovské náklady, ale dá se na ně vydělat.

Jak se stavíš k vyloženě mužským pracem, které s chatou souvisí?
Bez toho mužského výkonu a mužské práce to tady nejde. Vstoupila jsem do mužského světa a ze začátku to pro mě bylo těžké. Hodně technických věcí jsem začala studovat v plánech a zjišťovat, jak to tady funguje… Ale říkám si, že už by bylo asi moc, abych tady třeba opravovala velikánskou rolbu. V tom mi chodí pomáhat kamarád, adept na horského vůdce, Petr Kejklíček.

Tohle místo svým způsobem žije od 18. století. Víš o tom, že by tady před tebou působila jiná boudařka?
Ano, působila. Jmenovala se Marie Steinerová – zajímavá osoba. Bere se za první krkonošskou podnikatelku na hřebenech hor. Myslím, že začala v 19. století a prodávala tady fialkový kámen a různé upomínkové předměty. Pravděpodobně byla jedna ruka i s pašeráky, kteří tudy procházeli do Polska. Dařilo se jí, byla úspěšná a nakonec si koupila Děvín (dnes „hotel Děvín“ v Peci pod Sněžkou, více o historii Výrovky tady, pozn. red.).

SNÁŠEČI A TETŘÍVCI

Jaké roční období na Výrovce máš nejraději?
Duben, ten je perfektní. Je tady klid a pohoda. Ještě je sníh, dá se perfektně lyžovat, dá se vyjít nahorů, svítí Slunce a je hezky. To je fajn čas.

Jedna filosofická otázka: líbily by se ti spíše Krkonoše plné skialpinistů (davy na hřebenech) nebo sjezdařů (lanovky, noční lyžování…)?
Mně by se líbilo, kdyby Krkonoše byly variabilní a lidé kolem by si počínali rozumně. Aby to nebylo předimenzované ani na jednu stranu. Ideální stav by byl, kdyby to všechno fungovalo v rovnováze. Nicméně jsme lidi, takže to asi nejde. A podmínky na takhle malé hory, jako jsou Krkonoše, jsou takové, jaké jsou.

Dá se aspoň vysledovat nějaký trend za tu dobu, co jsi tady?
Před devíti lety jsme tu potkávali výhradně lidi na běžkách. To se velmi změnilo. Skialpy poslední dobou nabraly rekordní tempo a nemyslím si, že by to spadlo dolů – bude to určitě přibývat. Když chceš v Krkonoších jezdit na běžkách, tak se to musíš naučit perfektně. Ale na skialpech mi přijde, že může vydupat prakticky kdokoliv. I když se tomu bude věnovat rekreačně a třeba nikdy na lyžích nestál. Dokonce vídám lidi, co šlapou na skialpech jen do kopce a dolů si to snesou.

Vážně?
Ano. Možná vznikne nová disciplína – snášení. (směje se)

„Když chceš v Krkonoších jezdit na běžkách, tak se to musíš naučit perfektně. Na skialpech mi přijde, že může vydupat prakticky kdokoliv.“

Co jsem slyšel ve svém okolí, tak lidé vnímají Výrovku jako vstřícnou boudu s dobrou kuchyní a rozumnými cenami. Je to tvoje dlouhodobá filosofie – „bouda pro normálně vydělávající lidi“?
Ano, to bych chtěla udržet. Tlaky na zvednutí cen ubytování nicméně cítím. Někteří by byli rádi, kdybych se chovala víc tržně. Paradoxně mě na myšlenku, jak by to mělo vypadat, přivedla před lety paní, která u nás pracovala v kuchyni: „V Krkonoších je vždycky potřeba chata pro lidi,“ prosazovala. Tehdy jsem pochopila, že to tak chci a že to bude moje dlouhodobá filosofie. Máme tady samozřejmě boudy, kde se může ubytovat milionář a bude se mu tam líbit… Ale u nás na hřebínku by to mělo zůstat tak, jak to je.

Když říkáš to krkonošské slovo „bouda“… Proč se to tady vlastně oficiálně jmenuje „chata Výrovka“?
Těžko říct. Původně to byl „hotel Výrovka“. Ale Klub českých turistů to nazývá „turistická chata Výrovka“. Osobně prosazuji ten názor, že chaty patří k Berounce. Nicméně v reálu jsme „bouda“ podle „budního hospodařství“ – z doby, kdy tu lidé přebývali a na okolních loukách pásli stáda dobytka.

Jaká zvířata se dají v okolí Výrovky pozorovat teď?
Na to bych doporučila přijet na podzim, kdy tu můžeš vidět jeleny v říji. Jinak tu máme hodně srnců, lišek, ptáků – třeba chřástala.

Co tetřívek – jak moc je plachý? Viděla jsi ho někdy?
Ano, mnohokrát. Třeba dole pod Dvorskou boudou, tam jsou louky, kde se jim líbí. Přišlo mi zajímavé, že ani lišku nebo tetřívka nevyruší jízda autem. Možná, že tady žijeme v místech, kde už si zvykli, že se jim nic nestane.

Na jízdu autem nebo skútrem má každá bouda speciální povolení?
Ano, je to tak – jsme v první zóně Krkonošského národního parku.

NEJVÝŠE POLOŽENÁ RODINA

Bydlí s tebou tady i tvé děti. Jak se to dá všechno zvládat? Vozila jsi je každý den dolů do školy?
Ano, každý den ráno v půl šesté, potom později v šest jsme sjížděli na skútru za jakéhokoliv počasí do Pece pod Sněžkou. Každý den. Pravděpodobně to jsou děti žijící na nejvýše položeném místě v České republice. A jak to zvládám? Největší mínus mé práce je asi ten, že na ně nemám tolik času, co by si zasloužily. Vyrůstají tady na hřebenech hor a musí se s tím poprat stejně jako já. To je ta největší skvrna na tom, že mě ta práce baví.

Mají tu nějaké kamarády?
Anička je větší horal, ta si klidně přejde kopce za kamarády do Špindlu, ale naše centrum socializace je samozřejmě v Peci pod Sněžkou, kde jsem ráda, že odchodily školu. Tam vyrostly v krásném zázemí. Byť chodily do malotřídky, kde se setkávaly se spolužáky různého věku, tak se tam děti k sobě chovaly hezky. Je to ještě taková „stará škola“ od první do páté třídy. Anička je teď na gastronomické střední škole v Nové Pace. Vojtíšek je na gymplu v Hostinném a nejlepší kamarády navštěvuje na Pomezních boudách, což je stěžejní. Jsou to děti z hřebenů, tak si spolu rozumějí.

Mimochodem, kdy jste se naposledy dívali na televizi?
No, to už bude hodně dlouho.

A pamatuješ si, jak to vypadá?
My máme takovou menší plazmovou, ale nepouštíme ji, poněvadž tady není signál. Když už, tak se díváme do černé obrazovky. Nebo na Černou horu. (směje se)

NÁVŠTĚVA DIDI

Dostalo se ke mně pár tvých fotek z Nepálu. Kolikrát jsi tam byla?
V Nepálu jsem byla jedenkrát a doufám, že se mi ještě podaří vyrazit. Moc se mi tam líbilo.

Inspirovala tě ta cesta i vzhledem k tomu, jak vést boudu v Krkonoších?
Ano, jelikož jsem tam viděla ženy, místní jim říkají „didi“, které tam vedou hostely a lodžie. Tu práci dělaly perfektně bez pomoci svých mužů, kteří byli tou dobou v Káthmándú. Seděla jsem tam v maličké kuchyňce, pila jejich čaj a pozorovala to – vycíděné nádobí, jednoduché nástroje, a přesto se jim daří. A to všechno v pěti tisících metrech nad mořem. Když jsem viděla, jaké odvážné ženy se v tom prostředí umí pohybovat, tak mě to velmi oslovilo. A oslnilo, musím říct.

Kde jsi přesně byla?
V oblasti Everestu. Šli jsme na Island Peak s Pepou Šimůnkem.

Takže to je tvoje nejvyšší hora (6 189 m n. m., pozn. red.)?
Ano. Není čas zkoušet něco dalšího. (směje se) Ale ráda bych se tam vrátila.

INVESTICE DO KLIDU

Co se týče lyžařských sjezdů – máš nějaké svoje výzvy, jak si posunout laťku?
To hrozně ráda, ale já jezdím vždycky na doporučení. Moje vize většinou začíná, když mi někdo řekne: „Tady by se ti to líbilo. Sem bys mohla jet a tenhle kopec by sis mohla sjet.“ (směje se) Líbilo by se mi sjet nějaký extrém, ale zatím na to nebyl čas.

A vizi ohledně Výrovky, třeba v roce 2031 – tu máš? Co by se ti líbilo jinak, než je teď?
Určitě by to chtělo do některých věcí investovat, protože Výrovka je místo, které má potenciál k tomu, aby bylo perfektní. Moc bych si to přála a uvidíme, co nám budoucnost nabídne.

Na závěr zpátky k těm „extrémům“. Co ses na Výrovce o sobě ještě naučila?
Hodně mě tu školí extrémní počasí. Často jsem byla zoufalá: „Z toho není cesta ven.“ Nicméně naučilo mě to, že cesta ven je z každého průseru, když se k tomu člověk dobře postaví a nebude šílet. Místo toho si představí několik řešení a jedno z nich si vybere. Zjistí, že na počasí se dá vyzrát. Je to i hezká metafora, která kopíruje život. Stačí nepanikařit.

Ale boudaření není jen o počasí…
To je pravda. Další úroveň tohoto extrému pak je, když se člověk v tom všem nečasu, který panuje venku, snaží být v pohodě a do toho se mu rozbije nějaký stroj. V tu chvíli už máš většinou nějak naplánovaný den a všechno se ti najednou zhroutí. Zjistíš třeba, že nejde voda nebo vypnulo topení… Do toho máš plnou kapacitu lidí… To není zrovna příjemná situace. (směje se) Pak už pomáhá si jen na chvíli sednout a říct si: „Nějak to dopadne.“

__________