ZE ŽIVOTA BOUDAŘKY

Je to jako sta­rat se o rodin­ný domek. Ako­rát tenhle je zhru­ba dva­cet­krát vět­ší a sto­jí na jed­né z nej­vý­še polo­že­ných par­cel u nás – v nad­moř­ské výš­ce 1356 met­rů. Tep­lo­měr ven­ku uka­zu­je v roč­ním prů­mě­ru tři stup­ně nad nulou. Kvů­li tomu tu půl roku leží sníh, tak­že autem sem člo­věk záso­by nedo­ve­ze. K tomu, aby bylo mož­né nasy­tit 300 hla­do­vých krků při sobot­ní plné kapa­ci­tě, se hodí kro­mě kuchy­ně rozu­mět také skút­rům a rol­bám.

Zní to jako pořád­ná nálož chlap­ské prá­ce. A také to tak je. Přes­to na krko­noš­ské Výrov­ce dělá boudař­ku už devá­tým rokem Míša Šťast­ná. Ráno obvykle sed­ne na skútr a jede na nákup: v pátek 250 roh­lí­ků a dva­cet chle­bů pří­mo z Pece. Pořád­ně zajis­tí náklad pomo­cí gumicu­ků, aby to nedo­padlo tak, jako když na Váno­ce po ces­tě na hře­ben roz­sy­pa­la cuk­ro­ví, kte­ré pak muse­la sbí­rat ze sně­hu… „Dnes vezu na skút­ru naho­ru jenom jed­nu paní – ta mi snad nevy­pad­ne,“ smě­je se Míša. Tvář jí oba­lu­je vel­ká lyžař­ská hel­ma a pro­ti zdej­ším fuja­vi­cím ji chrá­ní tlus­tá péřov­ka. Tahle žena sice zkou­še­la pra­co­vat v kan­ce­lá­ři, ale hory si ji vždy vytáh­ly zpět na hře­be­ny.

HORY NÁDOBÍ

Kolik dní v roce tady naho­ře vlast­ně strá­víš?
Mys­lím si, že tu jsem celý rok kro­mě asi jed­no­ho měsí­ce. Není to ale měsíc vku­se, vol­no si vybí­rám nára­zo­vě. Do budouc­na bych se ráda sna­ži­la, abych toho vol­na měla tro­chu víc. Ale zatím to nejde, je to tako­vá „dlou­ho­do­bá expe­di­ce“.

Máš na Výrov­ce trva­lé byd­liš­tě?
To ne, ale mám tady síd­lo pod­ni­ká­ní – hlav­ní pro­vo­zov­nu.

Původ­ně jsi z Pra­hy, ale už něja­kých dva­cet let pra­cu­ješ na horách. Dá se říct, co přes­ně tě do nich vytáh­lo?
To je hezká otáz­ka, děku­ji. Byť si ji sama poklá­dám kaž­dý rok, tak jsem na odpo­věď také ješ­tě nepři­šla. Musím říct, ač to bude znít jako patos, že hory mě táh­nou. Byť jsem se jed­nu dobu sna­ži­la Krko­no­še opus­tit a začít dělat jinou prá­ci někde jin­de, stej­ně mě to pokaž­dé vrá­ti­lo.

Co jsi zkou­še­la?
Sed­la jsem si někam do kan­ce­lá­ře, zkou­še­la jsem to s počí­ta­čem a mar­ke­tingem. Měla jsem kla­sic­ky pět dní v týd­nu a během víken­dů jsem se věno­va­la věcem, kte­ré mám ráda… Proč jsem se vždyc­ky vrá­ti­la na hory? To je váž­ně i otáz­ka pro mě samot­nou. Tře­ba na ni jed­nou, zpět­ně, doká­žu odpo­vě­dět.

Když jsi před těmi dva­ce­ti lety vyra­zi­la do kop­ců, kde jsi začí­na­la?
Na Med­vě­dí bou­dě, to je hře­be­nov­ka v tisí­ci met­rech nad Špindle­ro­vým Mlýnem. Tam jsem nastou­pi­la do restau­ra­ce. Muse­la jsem se nau­čit v kuchy­ni, nosit talí­ře, mýt čer­né nádo­bí, uklí­zet zácho­dy, stlát poste­le… Všech­no.

Čemu se říká čer­né nábo­bí?
Dnes už se pou­ží­va­jí jiné mate­ri­á­ly, ale dřív jsme v kuchy­ních vaři­li ve vel­kých čer­ných hrn­cích. Když je někdo při­pá­lil, tak to byla pořád­ná prá­ce to umýt. Byly pěk­ně těž­ké. V sezó­ně se nám tam stří­da­lo sto lidí co týden, tak­že nádo­bí se hro­ma­di­lo rych­le.

ZŮSTANU TADY

Na Výrov­ce jsi devá­tý rok. Co se musí stát, aby člo­věk při­šel ke správ­co­vá­ní tako­vé­hle bou­dy?
Při­ho­di­lo se to v době, kdy jsem hory nakrát­ko opus­ti­la a opět jsem se do nich chtě­la vrá­tit. Sho­dou náhod se vybí­ral správ­ce pro Výrov­ku, pod kří­d­la Klu­bu čes­kých turis­tů. Mys­lím si, že kdy­bych chtě­la pro­vo­zo­vat bou­du na hře­be­nu, kte­rá by neby­la pod Klu­bem čes­kých turis­tů, bylo by to hod­ně moc těž­ké. Teď mám obno­ve­nou smlou­vu na dal­ších deset let.

Jak pro­bí­há tako­vé výbě­ro­vé říze­ní na správce/správkyni?
Na dopo­ru­če­ní. Mám dce­ru Anič­ku (sedí ved­le v jídel­ně, pozn. red.) s Petrem Bár­tou z Brádle­ro­vých bud. On mě dopo­ru­čil, pro­to­že jsme spo­lu půso­bi­li na Med­vě­dí bou­dě, tak­že v tu dobu pro­bí­ha­la tako­váh­le souná­le­ži­tost. Petr šel po Med­vě­dí bou­dě na Brádle­ro­vy bou­dy, kde je dodnes.

Co tě na prá­ci boudař­ky nej­víc baví?
Ta prá­ce mě napl­ňu­je. Byť jsem se jed­nou dosta­la na roz­hra­ní, kdy jsem měla pocit, že už to nechci dělat dál. Do sta­vu, kdy moje bater­ky byly vybi­té. Para­dox­ně mě prv­ní pan­de­mic­ká vlna při­mě­la na myš­len­ku, že Výrov­ku opouš­tět nechci. Uvě­do­mi­la jsem si, že je to jed­na z věcí v živo­tě, kte­rá mi dává smy­sl.

Jak bys ten smy­sl popsa­la?
Je to služ­ba pro lidi. A pro mě samot­nou má kaž­dý den svo­ji náplň. Není to tak, že bych někde jen sedě­la a roz­ha­zo­va­la papí­ry… Záro­veň si mys­lím, že k živo­tu potře­bu­ju jaký­si extrém, což se mi tady nabí­zí vše­mi douš­ky. (smě­je se)

BRIGÁDNÍK S IGELITKOU

Při­jde ti, že zhru­ba od tisí­ce met­rů nad mořem fun­gu­je v Čes­ku cho­vá­ní lidí jinak?
Lidé tu mají k sobě blíž. Musím říct, že si nesmír­ně vážím sou­se­dů. Cha­lu­pa Na Roz­ces­tí, tam si mys­lím, že už máme vylo­že­ně přá­tel­ský vztah, a sou­čas­ně si vychá­zí­me vstříc s Luč­ní bou­dou. Na stra­ně hře­bín­ku jsou tedy sou­sed­ské vzta­hy per­fekt­ní a moc si toho cením. Mys­lím si, že to je stav, kte­rý se ve měs­tech moc nedě­je. A nebo už jsem mož­ná tak dlou­ho na hře­be­ni hor, že si nepa­ma­tu­ji, že by tomu tak bylo.

Fun­gu­je to i s per­so­ná­lem?
Ucha­ze­či o prá­ci dří­ve bra­li Výrov­ku jako takou­vou „posled­ní šta­ci“. Tře­ba před azy­lo­vým domem nebo před uli­cí. A s tím se pra­cu­je těž­ko. Čas­to měli něja­ké exis­tenč­ní pro­blémy a mys­le­li si, že je tady vyře­ší. Při­šli s ige­lit­kou a mys­le­li si, že tady na ně čeká štěs­tí. Hod­ně lidí sem před svý­mi pro­blémy utí­ka­lo. Málo­kdy sem někdo při­šel se zámě­rem, že chce změ­nit svůj život­ní styl, nebo že ho prá­ce na hře­be­ni napl­ňu­je. Tak­že prá­ce s lid­mi – to je asi ten nej­vět­ší extrém a dři­na, kte­rou jsem tu za těch devět let měla. Posled­ní dobou mám však na per­so­nál štěs­tí.

Co extrémy spo­je­né s poča­sím? Uvíz­la jsi někdy ve váni­ci?
(smě­je se) Jela jsem na Luč­ní bou­du vypůj­čit si más­lo nebo salám, něja­kou základ­ní potra­vi­nu, co mi chy­bě­la. Po ces­tě zpát­ky se zavře­lo poča­sí. Abso­lut­ně jsem netre­fi­la domů. Neu­stá­le jsem se toči­la doko­la, až jsem vyje­la do Pol­ska. To se mi sta­lo něko­li­krát. Tak­že jsem si sed­la a čeka­la, až se roze­stou­pí mlha. Moc­krát jsem také spadla tady u bou­dy se skútrem k jezír­ku, pro­to­že neby­lo vidět na ces­tu.

Jak to fun­gu­je s opra­va­mi cha­ty? Když máš něja­ký nápad, před­lo­žíš ho KČT a oni to zapla­tí?
Tam bohu­žel chy­bí finan­ce. Tak­že nápa­dy být mohou, ale rea­li­za­ce je těž­ká. Člo­věk si to musí vzít za své, když tady chce být a žít…

Co vytá­pě­ní a ener­gie?
Tyhle výda­je jdou za mnou. Jsou to obrov­ské nákla­dy, ale dá se na ně vydě­lat.

Jak se sta­víš k vylo­že­ně muž­ským pra­cem, kte­ré s cha­tou sou­vi­sí?
Bez toho muž­ské­ho výko­nu a muž­ské prá­ce to tady nejde. Vstou­pi­la jsem do muž­ské­ho svě­ta a ze začát­ku to pro mě bylo těž­ké. Hod­ně tech­nic­kých věcí jsem zača­la stu­do­vat v plá­nech a zjiš­ťo­vat, jak to tady fun­gu­je… Ale říkám si, že už by bylo asi moc, abych tady tře­ba opra­vo­va­la veli­kán­skou rol­bu. V tom mi cho­dí pomá­hat kama­rád, adept na hor­ské­ho vůd­ce, Petr Kej­klí­ček.

Tohle mís­to svým způ­so­bem žije od 18. sto­le­tí. Víš o tom, že by tady před tebou půso­bi­la jiná boudař­ka?
Ano, půso­bi­la. Jme­no­va­la se Marie Stei­ne­ro­vá – zají­ma­vá oso­ba. Bere se za prv­ní krko­noš­skou pod­ni­ka­tel­ku na hře­be­nech hor. Mys­lím, že zača­la v 19. sto­le­tí a pro­dá­va­la tady fial­ko­vý kámen a růz­né upo­mín­ko­vé před­mě­ty. Prav­dě­po­dob­ně byla jed­na ruka i s paše­rá­ky, kte­ří tudy pro­chá­ze­li do Pol­ska. Daři­lo se jí, byla úspěš­ná a nako­nec si kou­pi­la Děvín (dnes „hotel Děvín“ v Peci pod Sněž­kou, více o his­to­rii Výrov­ky tady, pozn. red.).

SNÁŠEČI A TETŘÍVCI

Jaké roč­ní obdo­bí na Výrov­ce máš nej­ra­dě­ji?
Duben, ten je per­fekt­ní. Je tady klid a poho­da. Ješ­tě je sníh, dá se per­fekt­ně lyžo­vat, dá se vyjít naho­rů, sví­tí Slun­ce a je hez­ky. To je fajn čas.

Jed­na filo­so­fic­ká otáz­ka: líbi­ly by se ti spí­še Krko­no­še plné ski­al­pi­nis­tů (davy na hře­be­nech) nebo sjezda­řů (lanov­ky, noč­ní lyžo­vá­ní…)?
Mně by se líbi­lo, kdy­by Krko­no­še byly vari­a­bil­ní a lidé kolem by si počí­na­li rozum­ně. Aby to neby­lo pře­di­men­zo­va­né ani na jed­nu stra­nu. Ide­ál­ní stav by byl, kdy­by to všech­no fun­go­va­lo v rov­no­vá­ze. Nicmé­ně jsme lidi, tak­že to asi nejde. A pod­mín­ky na takhle malé hory, jako jsou Krko­no­še, jsou tako­vé, jaké jsou.

Dá se aspoň vysle­do­vat něja­ký trend za tu dobu, co jsi tady?
Před deví­ti lety jsme tu potká­va­li výhrad­ně lidi na běž­kách. To se vel­mi změ­ni­lo. Ski­al­py posled­ní dobou nabra­ly rekord­ní tem­po a nemys­lím si, že by to spadlo dolů – bude to urči­tě při­bý­vat. Když chceš v Krko­no­ších jez­dit na běž­kách, tak se to musíš nau­čit per­fekt­ně. Ale na ski­al­pech mi při­jde, že může vydu­pat prak­tic­ky kdo­ko­liv. I když se tomu bude věno­vat rekre­ač­ně a tře­ba nikdy na lyžích nestál. Dokon­ce vídám lidi, co šla­pou na ski­al­pech jen do kop­ce a dolů si to sne­sou.

Váž­ně?
Ano. Mož­ná vznik­ne nová dis­ci­plí­na – sná­še­ní. (smě­je se)

„Když chceš v Krko­no­ších jez­dit na běž­kách, tak se to musíš nau­čit per­fekt­ně. Na ski­al­pech mi při­jde, že může vydu­pat prak­tic­ky kdo­ko­liv.“

Co jsem sly­šel ve svém oko­lí, tak lidé vní­ma­jí Výrov­ku jako vstříc­nou bou­du s dobrou kuchy­ní a rozum­ný­mi cena­mi. Je to tvo­je dlou­ho­do­bá filo­so­fie – „bouda pro nor­mál­ně vydě­lá­va­jí­cí lidi“?
Ano, to bych chtě­la udr­žet. Tla­ky na zved­nu­tí cen uby­to­vá­ní nicmé­ně cítím. Někte­ří by byli rádi, kdy­bych se cho­va­la víc trž­ně. Para­dox­ně mě na myš­len­ku, jak by to mělo vypa­dat, při­ved­la před lety paní, kte­rá u nás pra­co­va­la v kuchy­ni: „V Krko­no­ších je vždyc­ky potře­ba cha­ta pro lidi,“ pro­sa­zo­va­la. Teh­dy jsem pocho­pi­la, že to tak chci a že to bude moje dlou­ho­do­bá filo­so­fie. Máme tady samo­zřej­mě bou­dy, kde se může uby­to­vat mili­o­nář a bude se mu tam líbit… Ale u nás na hře­bín­ku by to mělo zůstat tak, jak to je.

Když říkáš to krko­noš­ské slo­vo „bouda“… Proč se to tady vlast­ně ofi­ci­ál­ně jme­nu­je „cha­ta Výrov­ka“?
Těž­ko říct. Původ­ně to byl „hotel Výrov­ka“. Ale Klub čes­kých turis­tů to nazý­vá „turis­tic­ká cha­ta Výrov­ka“. Osob­ně pro­sa­zu­ji ten názor, že cha­ty pat­ří k Beroun­ce. Nicmé­ně v reá­lu jsme „bouda“ pod­le „bud­ní­ho hos­po­dař­ství“ – z doby, kdy tu lidé pře­bý­va­li a na okol­ních lou­kách pás­li stá­da dobyt­ka.

Jaká zví­řa­ta se dají v oko­lí Výrov­ky pozo­ro­vat teď?
Na to bych dopo­ru­či­la při­jet na pod­zim, kdy tu můžeš vidět jele­ny v říji. Jinak tu máme hod­ně srn­ců, lišek, ptá­ků – tře­ba chřásta­la.

Co tet­ří­vek – jak moc je pla­chý? Vidě­la jsi ho někdy?
Ano, mno­ho­krát. Tře­ba dole pod Dvor­skou bou­dou, tam jsou lou­ky, kde se jim líbí. Při­šlo mi zají­ma­vé, že ani liš­ku nebo tet­řív­ka nevy­ru­ší jíz­da autem. Mož­ná, že tady žije­me v mís­tech, kde už si zvyk­li, že se jim nic nesta­ne.

Na jízdu autem nebo skútrem má kaž­dá bouda spe­ci­ál­ní povo­le­ní?
Ano, je to tak – jsme v prv­ní zóně Krko­noš­ské­ho národ­ní­ho par­ku.

NEJVÝŠE POLOŽENÁ RODINA

Byd­lí s tebou tady i tvé děti. Jak se to dá všech­no zvlá­dat? Vozi­la jsi je kaž­dý den dolů do ško­ly?
Ano, kaž­dý den ráno v půl šes­té, potom poz­dě­ji v šest jsme sjíž­dě­li na skút­ru za jaké­ho­ko­liv poča­sí do Pece pod Sněž­kou. Kaž­dý den. Prav­dě­po­dob­ně to jsou děti žijí­cí na nej­vý­še polo­že­ném mís­tě v Čes­ké repub­li­ce. A jak to zvlá­dám? Nej­vět­ší mínus mé prá­ce je asi ten, že na ně nemám tolik času, co by si zaslou­ži­ly. Vyrůs­ta­jí tady na hře­be­nech hor a musí se s tím poprat stej­ně jako já. To je ta nej­vět­ší skvr­na na tom, že mě ta prá­ce baví.

Mají tu něja­ké kama­rá­dy?
Anič­ka je vět­ší horal, ta si klid­ně pře­jde kop­ce za kama­rá­dy do Špindlu, ale naše cen­t­rum soci­a­li­za­ce je samo­zřej­mě v Peci pod Sněž­kou, kde jsem ráda, že odcho­di­ly ško­lu. Tam vyrost­ly v krás­ném záze­mí. Byť cho­di­ly do malotříd­ky, kde se setká­va­ly se spo­lu­žá­ky růz­né­ho věku, tak se tam děti k sobě cho­va­ly hez­ky. Je to ješ­tě tako­vá „sta­rá ško­la“ od prv­ní do páté tří­dy. Anič­ka je teď na gastro­no­mic­ké střed­ní ško­le v Nové Pace. Voj­tí­šek je na gym­plu v Hos­tin­ném a nej­lep­ší kama­rá­dy navště­vu­je na Pomez­ních boudách, což je stě­žej­ní. Jsou to děti z hře­be­nů, tak si spo­lu rozu­mě­jí.

Mimo­cho­dem, kdy jste se napo­sle­dy díva­li na tele­vi­zi?
No, to už bude hod­ně dlou­ho.

A pama­tu­ješ si, jak to vypa­dá?
My máme tako­vou men­ší plazmo­vou, ale nepouš­tí­me ji, poně­vadž tady není sig­nál. Když už, tak se dívá­me do čer­né obra­zov­ky. Nebo na Čer­nou horu. (smě­je se)

NÁVŠTĚVA DIDI

Dosta­lo se ke mně pár tvých fotek z Nepá­lu. Koli­krát jsi tam byla?
V Nepá­lu jsem byla jeden­krát a dou­fám, že se mi ješ­tě poda­ří vyra­zit. Moc se mi tam líbi­lo.

Inspi­ro­va­la tě ta ces­ta i vzhle­dem k tomu, jak vést bou­du v Krko­no­ších?
Ano, jeli­kož jsem tam vidě­la ženy, míst­ní jim říka­jí „didi“, kte­ré tam vedou hos­te­ly a lodžie. Tu prá­ci děla­ly per­fekt­ně bez pomo­ci svých mužů, kte­ří byli tou dobou v Káthmán­dú. Sedě­la jsem tam v malič­ké kuchyň­ce, pila jejich čaj a pozo­ro­va­la to – vycí­dě­né nádo­bí, jed­no­du­ché nástro­je, a přes­to se jim daří. A to všech­no v pěti tisí­cích met­rech nad mořem. Když jsem vidě­la, jaké odváž­né ženy se v tom pro­stře­dí umí pohy­bo­vat, tak mě to vel­mi oslo­vi­lo. A osl­ni­lo, musím říct.

Kde jsi přes­ně byla?
V oblas­ti Eve­res­tu. Šli jsme na Island Peak s Pepou Šimůn­kem.

Tak­že to je tvo­je nej­vyš­ší hora (6 189 m n. m., pozn. red.)?
Ano. Není čas zkou­šet něco dal­ší­ho. (smě­je se) Ale ráda bych se tam vrá­ti­la.

INVESTICE DO KLIDU

Co se týče lyžař­ských sjez­dů – máš něja­ké svo­je výzvy, jak si posu­nout lať­ku?
To hroz­ně ráda, ale já jez­dím vždyc­ky na dopo­ru­če­ní. Moje vize vět­ši­nou začí­ná, když mi někdo řek­ne: „Tady by se ti to líbi­lo. Sem bys moh­la jet a tenhle kopec by sis moh­la sjet.“ (smě­je se) Líbi­lo by se mi sjet něja­ký extrém, ale zatím na to nebyl čas.

A vizi ohled­ně Výrov­ky, tře­ba v roce 2031 – tu máš? Co by se ti líbi­lo jinak, než je teď?
Urči­tě by to chtě­lo do někte­rých věcí inves­to­vat, pro­to­že Výrov­ka je mís­to, kte­ré má poten­ci­ál k tomu, aby bylo per­fekt­ní. Moc bych si to přá­la a uvi­dí­me, co nám budouc­nost nabíd­ne.

Na závěr zpát­ky k těm „extré­mům“. Co ses na Výrov­ce o sobě ješ­tě nau­či­la?
Hod­ně mě tu ško­lí extrém­ní poča­sí. Čas­to jsem byla zou­fa­lá: „Z toho není ces­ta ven.“ Nicmé­ně nau­či­lo mě to, že ces­ta ven je z kaž­dé­ho prů­se­ru, když se k tomu člo­věk dob­ře posta­ví a nebu­de šílet. Mís­to toho si před­sta­ví něko­lik řeše­ní a jed­no z nich si vybe­re. Zjis­tí, že na poča­sí se dá vyzrát. Je to i hezká meta­fo­ra, kte­rá kopí­ru­je život. Sta­čí nepa­ni­ka­řit.

Ale bouda­ře­ní není jen o poča­sí…
To je prav­da. Dal­ší úro­veň toho­to extré­mu pak je, když se člo­věk v tom všem neča­su, kte­rý panu­je ven­ku, sna­ží být v poho­dě a do toho se mu roz­bi­je něja­ký stroj. V tu chví­li už máš vět­ši­nou nějak naplá­no­va­ný den a všech­no se ti najed­nou zhrou­tí. Zjis­tíš tře­ba, že nejde voda nebo vypnu­lo tope­ní… Do toho máš plnou kapa­ci­tu lidí… To není zrov­na pří­jem­ná situ­a­ce. (smě­je se) Pak už pomá­há si jen na chví­li sed­nout a říct si: „Nějak to dopad­ne.“

__________