Tak tohle v plánu vážně nebylo. Měli jsme strávit týden lezením na Poncione d’Alnasca ve švýcarském Ticinu s partou mladých nadějných alpinistů alias Sokolíků. Ten kopec mně fakt naložil. Ale to místo. Fakt úlet. Bivak z říše snů a krásná dlouhá žulová stěna. Něco jsme polezli, ale po třech dnech nás vyhnalo počasí a předpověď.

Teď kam jet? Navrhl jsem italské Cadarese, jako že se všichni můžou zdokonalit v lezení po vlastním a (tak trochu sobecky) jsem se tam vážně chtěl podívat. Nikdy jsem tam nebyl. Mockrát jsem tam chtěl. Tahle spárová tradiční oblast nazývaná evropské Yosemity nabízí jak spárové tradiční lezení, tak i stěnové po nýtech. Každý co chce. Já chtěl hlavně lézt tradičně, nejen proto, že je to dost zážitkové lezení, ale také proto, že jsem už delší dobu po vlastním nelezl.

Když jsem si vybavoval Cadarese, tak jsem si vždy jako první vzpomněl na fotku Babsi (Barbara Zangerl, pozn. red.) v cestě „Bookcake“. Takový převislý kout s prstovkou uprostřed. Minimálně jsem to chtěl vidět a vlézt si do toho. Dohodli jsme se na to s Frantou (Buličkou, pozn. red.), který letí za pár do Yosemit, takže pro něj byla povinnost se v něčem takovém minimálně pohýbat.

První pohled na cestu nezklamal. Lajna jak má být. Nikde nic a mezi dvěma holými stěnami, převislý kout jak v Údolí. Jako první cestu vylezl Nico Favresse – další důvod to zkusit. První průlez celkem šel. Spodek je komínové lezení v koutě s pár divnými místy. K jištění se používají hlavně malé velikosti frendů. Hlavní obtíže však přijdou až nahoře. Spárka v koutku skoro zmizí, takže se musí pěkně ven a lézt po hraně koutu.

Po dalším prolezení ve stylu PP jsme programy doladili a bylo jasné, že RP je jen otázkou času. Druhý a zároveň náš poslední den v oblasti jsme šli rovnou pod „Bookcake“. Nemělo cenu se rozlézat. Šel jsem rovnou na to. Kam a jaké velikosti friendů dávat, jsme měli jasno už z předešlého dne. Takže jen je pěkně narovnat na sedák a hurá do toho. Naštěstí kvalitní program zafungoval i se ztuhlým tělem v bojovém nasazení. Hranu nahoře jsem uždímal, a tak jsem mohl u řetězu slavit přelez této místní klasiky.

Na řadě byl Franta. Trochu se v prvním pokusu zamotal dole v koutku a nahoře ho to vyplivlo, ale při druhém nálezu si už vše pěkně pohlídal a s rezervou cvakl lano do řetězu. Očekávání, které jsme oba měli z této cesty, bylo dostatečně naplněno. Skvělé lezení, technické pasáže, silová hranka a trocha toho strachu také byla. Prostě „all in one“, co ti může tradiční lezení nabídnout. „Cadarese, já se vrátím!“