BOGAN SVATOŠ

SEN A HMOTA

Zní to jako fyzi­kál­ní rov­ni­ce: Kde byl odpor, tam byl Bohouš. Libe­re­čák, kte­rý pro­rá­žel ces­tu své gene­ra­ci. Na čele se ocit­nul už na Káplo­vi, když na něj ve svých pat­nác­ti letech vyra­zi­li s kama­rá­dy s osmi­me­t­ro­vým kusem lana. Ces­tou dolů špa­gát Bogan držel, spo­lu­žá­ci sruč­ko­va­li dolů a on úse­ky opa­tr­ně slé­zal za nimi.

Jako jeden z prv­ních zopa­ko­val „Smít­ko­vu ces­tu“ na Domin­stein – teh­dej­ší prv­ní VIIc. Na ost­rém kon­ci lezl také v tatran­ské „Hokej­ce“ během toho, co ji Vilém Hec­kel fotil pro kni­hu Naše hory. Když jako par­ta spo­leč­ně sta­vě­li cha­ty ve Ska­lá­ku, hádej, čí cha­ta stá­la jako prv­ní…

Postup­ně on i kama­rá­di kolem něj zača­li snít o Himá­la­ji. Před oči­ma měli vizi prv­ní čes­ko­slo­ven­ské expe­di­ce do nej­vyš­ších hor pla­ne­ty. Láka­la je mís­ta, kam ješ­tě mno­ho bílých nohou nevstou­pi­lo… A pak tu byl Bohouš, kte­rý doká­zal před­sta­vy zhmo­t­ňo­vat. Nebál se a oslo­vil vrchlabský závod Ško­dov­ky: „Bylo by mož­né u vás zapůj­čit dva mik­ro­bu­sy na plá­no­va­nou expe­di­ci?“ Pře­kva­pi­vě sou­hla­si­li. Trans­port po sou­ši byl tedy zajiš­těn. „To ostat­ní už zvlád­ne­me.“

Na začát­ku červ­na uply­nul rok od Bohou­šo­va úmr­tí (7. 6. 2019, pozn. aut.). Roz­hod­li jsme se k té pří­le­ži­tos­ti vydat dosud nepub­li­ko­va­ný roz­ho­vor, kte­rý pro­bě­hl v jeho libe­rec­kém bytě roku 2018 za občas­né­ho drbá­ní pej­ska Maxe. Autor člán­ku při­šel původ­ně pou­ze s dota­zy na Vilé­ma Hec­ke­la a Vale­ri­á­na Karouš­ka. Jak to ale bývá – se sta­rým horo­lez­cem se leh­ko pono­říš do dis­ku­sí na celé odpo­led­ne… Když se pak podí­váš na hodin­ky, můžeš se dost podi­vit. Tak nějak vzni­kl ten­to text.

Níže tě čeká impro­vi­zo­va­né poví­dá­ní, kte­ré urči­tě neas­pi­ru­je na srov­ná­ní s podrob­ný­mi mate­ri­á­ly, kte­ré už máš o Bohou­šo­vi (*1929) mož­ná pře­čte­né: kni­ha Na Anna­púr­nu, Por­trét v Mon­ta­ně 5/2006, kte­rý vyšel také v kni­ze Navždy prv­ní, ska­lác­ká bib­le Hrdě, tvr­dě, maza­ně či pub­li­ka­ce Zapo­me­nu­té výpra­vy… Všech­ny zmí­ně­né tex­ty pat­ří k povin­né čet­bě. Tenhle krat­ší člá­nek chce pou­ze při­po­me­nout vel­ké­ho muže, kte­rý nám schá­zí. Kdy­by byli na svě­tě všich­ni lidi jako Bogan, bylo by tu vese­lo a nic by neby­lo pro­blém…

Doma mu vise­la tahle fot­ka z Lomnic­ké­ho ští­tu. „Tam šlo o hubu, oprav­du,“ vyprá­ví Bohouš, jak je v pade­sá­tých letech zastih­la bou­ře v hor­ní čás­ti „Hokej­ky“. Na sním­ku už se chla­pi smě­jí – vyfo­ti­li ho až dal­ší den po tom, co si všich­ni zaku­si­li ve váni­ci, když je bičo­val sníh a déšť.

POHODA POD NÁKLADEM

Máš na Tat­ry i něja­ké poho­do­vé vzpo­mín­ky?
Per­fekt­ní bylo léto 1953, kdy jsem dva měsí­ce nosil Jar­do­vi Slá­mo­vý­mu na Teryn­ku. Pře­bý­va­li jsme na ní spo­leč­ně s Karouš­kem a Boga­nem Nejed­lo­vým, což byl můj bra­tra­nec. Když bylo hez­ky, tak se cho­di­lo lézt.

Teh­dy už jsem byl v zaměst­ná­ní, tak jsme to tro­chu ošvindlo­va­li. Sehna­li jsme dok­tor­ku na Slo­ven­sku, kte­rá posla­la zprá­vu: „Pan Sva­toš sa nemô­že vrá­tiť do zamest­na­nia pre­to­že leží na Tery­ho cha­te s dis­tor­zi­ou pra­vé­ho kole­na.“ (smě­je se) Tak­že jsem tam dva měsí­ce pobyl na nescho­pen­ce.

Jaká byla teh­dy vynáš­ka?
Nosi­lo se šede­sát kilo. Když bylo hnus­ný poča­sí, cho­di­li jsme i dva­krát den­ně. Taky mám od toho ty nohy zni­če­ný. (smě­je se)

Tam sis svo­je kole­no načnul?
Tam dosta­ly moje nohy záhul, ale už jsem je měl tro­chu roz­bi­tý před­tím – v roce 1951, měsíc před nástu­pem na voj­nu, jsem si roz­bil kole­no na lyžích. Dali mi to do sád­ry – ten­krát ješ­tě dok­to­ři nevě­dě­li, že exis­tu­je menis­kus… Tak mi kole­no dali do gyp­su, ráno jsem ho sun­dal a odpo­led­ne jsem odjíž­děl s čer­ným kufří­kem na voj­nu. Pak jsem s tím byl ješ­tě dva­krát v nemoc­ni­ci. To už je naštěs­tí za mnou…

Jaké jsou tvé oblí­be­né tatran­ské výstu­py?
Tře­ba ta „Hokej­ka“, kte­rou jsme lez­li v roce 1954. A potom vzpo­mí­nám hlav­ně na pře­cho­dy. Ve čtyřech lidech spo­leč­ně s Rada­nem Kucha­řem, Kar­lem Cer­ma­nem a Jiřím Maš­kem jsme udě­la­li zim­ní pře­chod Tater. O rok poz­dě­ji se dělal ten samý pře­chod s celým repre­man­čaf­tem v expe­dič­ním sty­lu.

Dělal jsem také let­ní pře­chod Tater s Rada­nem. Vylez­li jsme to za tři a půl dne – obe­šli jsme ako­rát tři věci: Mni­cha, pět­ko­vý úsek Východ­ní­ho ští­tu nad Želez­nou brá­nou a jed­nu malou věžič­ku u Čer­né­ho ští­tu. Měli jsme mizer­ný lano a báli jsme se sla­ňo­vat. Na tom se moh­lo jedi­ně lízt a ne sla­ňo­vat. (smě­je se) To víš, ten­krát jsme si s Rada­nem věři­li. Když jsme slé­za­li Žabí­ho koně, tak jsme šli kaž­dý na jiné stra­ně – abychom od sebe neby­li dale­ko. Takhle jsme to děla­li…

Jak se ti lezlo s Rada­nem?
No jó, to byl můj par­ťák. S ním jsme v Tatrách lez­li ty nej­těž­ší věci. Po tři roky jsme měli i něja­ké nej­lep­ší hod­no­ce­ní od sva­zu. Děla­li jsme růz­né kom­bi­no­va­né pře­cho­dy v Tatrách. Tře­ba jsme šli šest dnů vku­se v plné výzbro­ji a den­ně jsme muse­li vylézt jed­nu nebo dvě pět­ko­vé stě­ny. Kaž­dý den, i v mizer­ným poča­sí. Skon­či­li jsme na Ger­la­chu, kde zača­lo sně­žit. To bylo mys­lím léto 1954. V zimě jsme spo­lu také lez­li moc.

Jak vzpo­mí­náš na zim­ní pře­chod Tater celé­ho repre­man­čaf­tu?
Teh­dy jsme se při­pra­vo­va­li na expe­di­ci. Vždy se někde posta­vil tábor a pár lidí ho pak zlik­vi­do­va­lo, pře­nes­li ho jinam, a par­ta vybra­ných lidí lez­la něja­ké hře­be­ny. Stří­da­li jsme se. Nám šes­ti Libe­re­čá­kům šéf vždyc­ky vybral ty nej­těž­ší úse­ky a my jsme je pře­lé­za­li.

Viděl jsem, že jste pou­ží­va­li tri­ku­ny (mís­to maček, pozn. red.). Ty už dnes asi mla­dí alpi­nis­ti moc nezna­jí...
Tri­ku­ny jsem si vyro­bil sám. Měl jsem plech, tak jsem všech­no odvr­tá­val. Byla to straš­ná prá­ce při­pra­vit ten roz­vi­nu­tý tvar. Muse­ly se udě­lat dva kusy pod jed­nu nohu – před­ní a zad­ní. Odvr­ta­né kusy jsem odse­ká­val a dopi­lo­val. Tepr­ve pak se to ohý­ba­lo a dalo se to kalit.

Co jsi v nich tře­ba vyle­zl?
V zimě jsem v tom napří­klad šel „Sta­nisla­wské­ho ces­tu“ na Galé­rii Gan­ku (obtíž­nost 5+. Teh­dy se posta­ral o prv­ní zim­ní pře­lez spo­leč­ně s Cer­ma­nem, Kucha­řem a Maš­kem, 4.–5. 3. 1955, pozn. aut.) V Galé­rii Gan­ku máme dokon­ce s Rada­nem i prvo­vý­stup. („Kucha­řo­va ces­ta“ V/A1, RP VI+, pozn. aut.)

ALPY OBJEVITELSKÉ

V roce 1955 jsi se účast­nil prv­ní­ho repre zájez­du do Alp. Co jste tam lez­li?
Bylo to spíš tako­vé pozná­vá­ní. S Rada­nem Kucha­řem jsme vylez­li čty­ři nebo pět vrcho­lů. Samo­zřej­mě, že jsme byli na nej­vyš­ším kop­ci – Mt Blan­cu. Pama­tu­ju si, že jsme také lez­li na Dent du Géant, Obrův zub.

Bylo teh­dy už na Zubu to tlus­té fix­ní lano?
Neby­lo. Teh­dy se v nor­mál­ce ješ­tě lezlo po ská­le.

Co dál?
Pak jsme se pokou­še­li lézt tu těž­kou stě­nu nad Mon­te­n­vers… Na Dru! Tam jsme nás ale zra­di­lo poča­sí. Začal padat sníh, krou­py, tak jsme se muse­li stáh­nout.

Tam už jste s Rada­nem měli lano, na kte­rém se dalo sla­ňo­vat?
Naštěs­tí už ano. Ale neby­li jsme vyso­ko, otá­če­li jsme se zhru­ba v jed­né čtvr­ti­ně stě­ny.

Radan v těch dal­ších letech začal jez­dit do hor hlav­ně se Zde­no Zib­rí­nem. Proč se vaše dvoj­ka roz­dě­li­la?
Začal jsem mít víc pro­blé­mů se svo­jí nohou. Šel jsem pak i na ope­ra­ci. „Už toho vše­ho nech. Něja­ký rok si odpo­čiň,“ říkal mi dok­tor. Tak jsem toho musel nechat. Radan pak se Zib­rí­nem lezl v Alpách ty nej­těž­ší stě­ny. Bohu­žel, já jsem dopa­dl blbě.

CESTA Z PRŮMYSLOVKY

Kaž­do­pád­ně ses z toho časem vzpa­ma­to­val a opět se dostal do for­my, když jsi vyra­zil ješ­tě na Anna­púr­nu.
To bylo v roce 1968, kdy jsme tuši­li, že je potře­ba vyu­žít pří­le­ži­tost. „Je potře­ba zachrá­nit, co se dá,“ říka­li jsme. A v roce 1969 jsme to stih­li.

No, ale mě pak vyra­zi­li z pod­ni­ku a nene­cha­li mě ani doštu­do­vat – dělal jsem večer­ní prů­mys­lov­ku a dva roky jsem pro­chá­zel s vyzna­me­ná­ním… Hod­ně mi to vyčí­ta­li. „Pro závod nemá cenu, abys­te pokra­čo­val,“ říka­li. Tak jsem šel potom jez­dit s autem.

Co ti vyčí­ta­li? Mys­líš, že se tak k tobě cho­va­li hlav­ně kvů­li závis­ti?
Už před expe­di­cí jsem vystou­pil z par­ta­je. Po tom, co v dub­nu 69 padl Dub­ček, jsem napsal dopis: „Vystu­pu­ji ze stra­ny na pro­test pro­ti oku­pa­ci své­ho úze­mí.“ Dal jsem par­ta­ji výpo­věď a to mě nemoh­li nikdy zapo­me­nout.

Když jsme se vrá­ti­li, tak se vyda­la kníž­ka Na Anna­púr­nu a sou­dru­zi se to dozvě­dě­li. Svým kama­rá­dům ve fab­ri­ce jsem totiž tu kníž­ku dal darem. Tam se ale zprá­va samo­zřej­mě roz­ší­ři­la… Dozvě­děl jsem se, že míst­ní par­taj pak měla schůzi, kde se doha­do­va­li: „Jak je mož­ný, že ješ­tě mohl vydat kníž­ku?“ Při­tom já jsem ji nevy­dá­val. (smě­je se) Tohle už je naštěs­tí za námi…

Nejdří­ve to vypa­da­lo, že do Himá­la­je poje­de­te zku­šeb­ní­mi mini­bu­sy z Vrchla­bí, ale nako­nec nedo­padly…
Mě teh­dy inspi­ro­va­la švý­car­ská výpra­va Maxe Eise­li­na (vedou­cí prv­ní úspěš­né výpra­vy na Dhau­lá­gi­ri v roce 1960, pozn. aut.) a jeho kníž­ka. On jel se dvě­ma mik­ro­bu­sy do Afghá­nistá­nu a tam lez­li něja­ké sed­mi­ti­sí­cov­ky. To mě oslo­vi­lo. V tu dobu zrov­na ve Ško­dov­ce ve Vrchla­bí začí­na­li dělat ty mik­ro­bu­sy. Tak jsem tam napsal, jest­li by nám nepo­skyt­li dva na vyzkou­še­ní. (smě­je se) Před­stav si, že mi při­šla odpo­věď: „Při­jeď­te, ujed­ná­me to.“ Tak jsme tam s Chrous­tem jeli, vyjed­na­li to a oni nám doo­prav­dy slí­bi­li dva auto­bu­sy. Dokon­ce i včas – ješ­tě v roce 1968. Jen­že, poz­dě­ji jsme zjis­ti­li, že se do těch dvou mik­ro­bu­sů neve­jde­me. Původ­ně jsme měli odjet na jaře 1969, ale když se to pro­dlou­ži­lo, tak Vrchla­bí už do pod­zi­mu nemoh­lo čekat… Tak nám to odmít­li a nako­nec jsme sehna­li tu Pra­gov­ku „es pět­ku“. S tou jsme tam teda jeli, doje­li a vylez­li.

Tak­že všech těch 800 kilo jíd­la a 700 kilo mate­ri­á­lu se vešlo do jed­no­ho vozi­dla?
Vešlo, všec­ko.

Musel jsi tam ale při­sta­vět doda­teč­nou kabi­nu, nebo ne?
Ano, to mi ješ­tě dovo­li­li udě­lat v mojí fab­ri­ce. To mi ješ­tě fan­di­li. Nakres­lil jsem, jak si ji před­sta­vu­ji, a udě­la­li mi ji klu­ci z učňá­ku. Cho­dil jsem je učit řemes­lo – sou­stru­že­ní, měře­ní a podob­né věci. Ti bys­tří chla­pi se toho uja­li a vytvo­ři­li modul Apollo, jak jsme tomu říka­li. (smě­je se)

Tak­že jsi vymys­lel ele­gant­ní řeše­ní, aby vás moh­lo jet na výpra­vu víc…
Devět lidí. Dali jsme si tako­vou pod­mín­ku, že by to měli být lidi z naší par­ty. Chyt­rý nápad měl ale i Chroust: „Vez­me­me tam také dva mlad­ší klu­ky, kte­ří ješ­tě troš­ku můžou.“ Tomu nejmlad­ší­mu se to potom poved­lo i vylízt. (Na vrcho­lu Anna­púr­ny IV stá­li Miloš Albrecht a míst­ní Šer­pa Ang Babu, pozn. aut.) Ten dru­hý mla­dý to nevy­le­zl, musel se vrá­tit. Já jsem tam těž­ce one­moc­něl výš­ko­vou nemo­cí – dostal jsem zánět mozko­vých blan a pět dní jsem o sobě vůbec nevě­děl. Jen jsem tam ležel…

V jaké výš­ce se to sta­lo?
Blbě mi bylo už v pěti tisí­cích, tak jsem ješ­tě kus sešel sám dolů… Ale tam jsem se zhrou­til – to už mě chla­pi ten zby­tek tra­sy táh­li. Dosta­li mě dolů, kde jsme vysí­lač­kou zavo­la­li dok­to­ra. Ten při­jel dru­hý den… Byly s tím pro­blémy, ale pře­žil jsem to.

Nicmé­ně, úspěš­ní jste byli nako­nec vlast­ně všich­ni, nebo ne?
Ten­krát to byl úspěch. Já jsem to při­rov­ná­val k fot­ba­lu – v posled­ní minu­tě dá jeden chlap vítěz­ný gól a osla­vu­jí to všich­ni. Vyhrá­li jsme! (smě­je se) Dneska se tohle už nedě­lá, teď je trend jiný.

MINUTY TICHA

Jak ses cítil, když jsi viděl svo­ji kra­bi­ci nafo­ce­ných fil­mů, jak se topí v řece?
Chtěl jsem do ní sko­čit!

Co se tedy sta­lo?
Když jsme likvi­do­va­li tábor, měli jsme k dis­po­zi­ci asi 12 zop­ťů (kří­že­nek krá­vy a jaka, pozn. aut.), co nám nosi­li náklad. Dvě bed­ny, jed­nu moji a jed­nu Cer­ma­no­vu, jsme ale dali na zpo­ťu, kte­rý byl nej­vět­ší haj­zl. Když jsme při ces­tě dolů pro­chá­ze­li jed­ním úbo­čím nad prou­dem řeky Mar­šan­dí, tak se ten haj­zl okle­pal a sun­dal ze sebe ty dvě bed­ny. Letě­ly sva­hem dolů… Bed­na Kar­la Cer­ma­no­vý­ho se roz­sy­pa­la po ces­tě, ale moje bed­na se roz­sy­pa­la, až když spadla na vodu. Tak­že všec­ko zahu­če­lo do vody. Upla­va­la samo­zřej­mě i ta vel­ká kra­bi­ce, ve kte­ré jsem měl nevy­vo­la­né fil­my – vše­chen mate­ri­ál, co jsem vytvo­řil po ces­tě. Asi 80 fil­mů. To tam bylo.

Všech­no?
Ano. Byly tam všech­ny fil­my. Bed­na se roz­lét­la do vody – sve­tr, kalho­ty, boty – to všech­no upla­va­lo, ale tu kra­bi­ci proud vzal, zahnal ji na dru­hou stra­nu a nesl kus dolů. Vědě­li jsme, že na dru­hé stra­ně je láv­ka. Ta bedýn­ka se zachy­ti­la na tako­vý­hle kámen (rukou uka­zu­je bas­ket­ba­lo­vý míč, pozn. aut.) na dru­hé stra­ně řeky a takhle se tam hou­pa­la. Trnul jsem stra­chy, jest­li to vydr­ží. Vašek pro ni utí­kal, chy­til ji a zachrá­nil mě ji. Kra­bi­ce byla naštěs­tí zajiš­tě­ná pás­kou.

Tak­že to mělo šťast­ný konec. Mys­lel jsem, že jsi o vět­ši­nu fotek při­šel.
Upla­va­lo mi jen pár fotek, co jsem v té bed­ně neměl. To byly fot­ky z posled­ních dní, co už se do bedýn­ky nevešly – tře­ba fot­ky hus, kte­ré nade mnou pře­lé­ta­ly, když se stě­ho­va­ly do nížin. Obrov­ská hej­na mi letě­la těs­ně nad hla­vou. Tyhle fot­ky nemám, ale ješ­tě to dopadlo dob­ře. Já jsem na té dru­hé stra­ně řeky šílel. Pak, když se to zachrá­ni­lo, tak to byla pará­da.

Byla tahle expe­di­ce nej­vět­ší horo­le­zec­ký záži­tek, na kte­rý v živo­tě vzpo­mí­náš?
Podí­vej se, já si tu expe­di­ci pama­tu­ji snad ze dne na den. To se tak vži­lo do pamě­ti, já jsem ty dny tolik pro­ží­val… Jen jmé­na občas zapo­mí­nám. Mám dokon­ce svo­je zázna­my, teď už hoze­né v počí­ta­či, k tomu ješ­tě deník, kte­rý si pro­čí­tám. Tak­že si to stá­le obno­vu­ji… To byl jeden vel­ký záži­tek. Nedá se říct, že tam bylo něco navíc nebo něco vybo­ču­jí­cí­ho. Všech­no bylo pará­da! Všech­no do jed­no­ho.

Tře­ba to bale­ní. Muse­li jsme naba­lit 53 zava­za­del. Měli jsme bed­ny, pak jsme měli pyt­le… Do toho jsme muse­li spo­čí­tat, kolik toho sní­me v jede­nác­ti lidech. K tomu jsme měli navíc výš­ko­vé­ho šer­pu a důstoj­ní­ka Jeho Veli­čen­stva krá­le, kte­rý nás hlí­dal. Tyhle dva jsme muse­li taky živit. Tak­že to zna­me­na­lo na dny roze­psat pří­dě­ly potra­vin. Všech­no zaba­lit do zava­za­del, kte­ré měly samo­stat­ně 30 kilo. To byla prá­ce na něko­lik dnů. Plus ti dva, Chroust s Leo­šem, co umě­li ang­lic­ky, jez­di­li vyjed­ná­vat na Hima­la­yan Soci­e­ty všech­no mož­né. Pro­bí­ha­ly tam těž­ké doha­dy ohled­ně toho, kolik zapla­tí­me a co nám dovo­lí.

Do Pokha­ry z Káthmán­dú teh­dy ješ­tě neby­la sil­ni­ce, tak­že jste muse­li letět…
Ano, do Káthmán­dú jsme doje­li autem po vlast­ní ose a tam jsme všech­ny bed­ny muse­li pře­lo­žit na leta­dlo. V Pokha­ře už čeka­lo těch 53 nosi­čů – ti si to roze­bra­li. Kaž­dý z nich špe­ku­lo­val, že si nalo­ží tu nej­leh­čí bed­nu… Nevě­dě­li, že jsou všech­ny sko­ro stej­né. (smě­je se) Tihle nosi­či s námi táh­li až do základ­ní­ho tábo­ra – deset dní pocho­du. I to byly zážit­ky, kte­ré jsou neza­po­me­nu­tel­né. Samot­né pro­stře­dí, nebo změ­na kra­ji­ny, kte­rou pro­chá­zíš.

Dosta­li jste se i do Mustan­gu?
Tam to nešlo, jeli­kož nám to král zaká­zal. Nepus­ti­li nás tam, což byla ško­da. Mys­le­li jsme si totiž, že se vrá­tí­me obrá­ce­ně (přes Jom­som, pozn. aut.). Vylou­če­no. „To by mě zavře­li,“ říkal náš styč­ný důstoj­ník. Tak­že nás musel odvést stej­nou ces­tou zpát­ky. Tam se ten­krát také ješ­tě necho­di­lo, pro­to­že celý hořej­šek oku­po­va­li Kham­po­vé – což byl kmen násil­ní­ků, zlo­dě­jů a „ciká­nů“. Byd­le­li původ­ně v Tibe­tu, ale po oku­pa­ci utek­li před Číňa­ny přes Mustang do Manan­gu, kde se usíd­li­li. My jsme na ně také nara­zi­li. Když jsme se do Manan­gu blí­ži­li, tak za námi hned při­je­li „indi­á­ni“ na koních. Tihle vla­sa­tí a urostlí muži nám zača­li uka­zo­vat, že tam nemá­me co dělat a doha­do­va­li se s naším nosi­čem.

Jas­ně uka­zo­va­li, že nám pod­ře­žou krky, když si nevy­jed­ná­me povo­le­ní u jejich šéfa (Takhle vypa­da­lo, pozn. aut.). Tak jsme celou noc čeka­li, co se bude dít… Náš sty­č­ňák se kle­pal stra­chy. (smě­je se) Nako­nec to vyře­ši­lo naše cuk­ro­ví, kte­ré jsme zača­li roz­dá­vat jejich dětem a hlav­ně ciga­re­ty. Poved­lo se mi s sebou obsta­rat bed­nu ciga­ret a jedi­ný, kdo kou­řil, byl Chroust. Tak­že jsme si moh­li dovo­lit dávat kaž­dý den naším nosi­čům asi deset ciga­ret na jed­no­ho. Měli jsme toho straš­ná kvan­ta. A ciga­re­ty jsme dáva­li i Kham­pům. Ti nako­nec zača­li cho­dit k nám do základ­ní­ho lág­ru – sedě­li před naším sta­nem a hra­ba­li se nám ve foťá­kách… Dok­tor je tam léčil… A viděl jsi tam růz­né scé­ny: jed­nou nám tam při­nes­li žen­skou, kte­rá měla takhle šik­mo ote­vře­nou hubu. (smě­je se) Tak jsme se s chla­pa­ma smá­li, že přes ní doma dosta­la. Muse­li jsme jí srov­nat spod­ní čelist… No, pěk­ně jsme se s těma Kham­pa­ma ska­ma­rá­di­li.

Mimo­cho­dem, syn dok­to­ra Chlád­ka byl nedáv­no také v Nepá­lu a při­ve­zl mi fot­ky. Jed­na je urči­tě foce­ná ze stej­né­ho mís­ta, jako jsem ji dělal já. To samé mís­to po 50 letech. Já tam mám jenom tu kra­ji­nu, v poza­dí roz­brázdě­né kop­ce – nád­her­ná fot­ka. Na té jeho je ta samá kra­ji­na, ale už před ní sto­jí tele­fon­ní drá­ty a něja­ký dům „Annaupr­na hou­se“. V mís­tech, kde jsme šli k prv­ní­mu výš­ko­vé­mu tábo­ru, prý sto­jí elek­trár­na. Dnes je to zba­ve­né toho kouz­la, co jsme zaži­li popr­vé. My jsme byli tře­tí bělo­ši, co tam pro­chá­ze­li. Před námi tam byli jen Ang­li­ča­ni a Něm­ci.

Byl jsi pak ješ­tě někdy v Himá­la­ji?
Pak už ne. Byl jsem jen na Ťan-Šanu v roce 1980. Lez­li jsme tam něja­ké pěti­ti­sí­cov­ky. Pak už jsem zůstá­val spíš doma ve Ska­lá­ku.

SCHOVÁVANÁ S JOSKOU

Máš radost, že se tvo­je ces­ty ve Ska­lá­ku pořád lezou?
To mám. Dokon­ce jsem šel na ope­ra­ci s kýlou a dok­tor mi poví­dá: „Tak jsem lezl vaši ces­tu. Na Domin­stein.“ Teď to začal vychva­lo­vat… Asi se jen pře­de mnou před­vá­děl, pro­to­že mně se to zdá­lo tako­vý těž­ký. Ale potě­ši­lo mě to. („Sva­to­šo­va ces­ta“ VIIb, pozn. aut.)

Mám také rád ces­tu na Balustrá­du na Dráb­kách, co jsme udě­la­li s Rada­nem („Para ces­ta“ VIIb, bez sta­vě­ní VIIIa, pozn. aut.). Tam je oprav­du jeden úsek, na mojí výš­ku, dost vel­ký výkon. Teh­dy jsem ho ani nevy­le­zl, musel jsem se při­táh­nout. Vršek už není dva­krát těž­ký. Dnes to pro ty klu­ky, co lezou těž­ké stě­ny, nic nezna­me­ná.

Pokrok jde dopře­du. Záto­pek také běhal deset kilo­me­t­rů pod tři­cet minut… A dneska to běhá za 27 minut stov­ka lidí po svě­tě. (smě­je se) Vše se posu­nu­je v kaž­dém spor­tu. Dneska má horo­le­zec­tví něko­lik odbo­rů – to vidíš nako­nec i v Mon­ta­ně, ta dneska málem o horách nepí­še – maxi­mál­ně o prvo­vý­stu­pech nebo podob­ných věcech. Pro mě už to nemá tako­vý význam, jeli­kož tomu tolik nero­zu­mím. Tam jsou věci z celé­ho svě­ta a už je to pro mě moc. To víš, my jsme začí­na­li lízt úpl­ně sami a na všech­no jsme si muse­li při­jít.

Kdy jsi vlast­ně popr­vé vyle­zl na Kapel­ní­ka?
Když jsme lez­li popr­vé Káp­la, tak byl rok 1944. Vyra­zi­li jsme na něj tři z naší pěti­člen­né par­ty (s Bohou­šem lez­li Jar­da Kyse­la a Dra­hoš Machaň – ten jako jedi­ný z pěti­ce dodnes žije, viz nedáv­ný člá­nek, pozn. aut.). Jak jsem říkal, teh­dy jsme to lez­li úpl­ně sami – nikdo nám nepo­ra­dil kudy a jak to dělat… Den před­tím jsme se potka­li s Joskou Smít­ko­vým. Šli jsme totiž popr­vé do Ska­lá­ku i přes noc, a tak jsme se u něj chtě­li uby­to­vat. O té jeho jes­kyň­ce na Slu­neč­né jsme vědě­li. Tak jsme tam ve třech při­lez­li a najed­nou na nás vybaf­nul Joska Smít­ků: „Hoši, tady nemů­že­te zůstat, tady jsme teď­ka my.“

Tak jsme muse­li ode­jít a vyspa­li jsme se pod Sfin­gou v tako­vé díře (bivak Pod Ciká­nem, pozn. aut.). Ráno jsme šli dát toho Káp­la – zmí­ni­li jsme se o tom Pepí­ko­vi pře­de­šlý večer, tak­že nás vyra­zil pozo­ro­vat. Kou­kal, jest­li nešvindlu­je­me a leze­me oprav­du pasem ke kru­hu, jest­li se nechy­tá­me kru­hu a tak dále… (smě­je se) Potom, když jsme sla­ni­li a slez­li dolů, tak Joska při­šel a poví­dá: „Klu­ci, viděl jsem vás a je to dob­rý.“ Pak jsme spo­lu sedě­li spo­leč­ně u ohýn­ku – to jsme si vůbec neu­vě­do­mi­li, že to bylo straš­ně nebez­peč­né, jeli­kož v té době Joska asi už dva­krát ute­kl gesta­pu. Jed­nou z Pan­krá­ce a jed­nou někde z Tur­no­va… My jsme to ale teh­dy nevní­ma­li, a tak jsme pak Pepí­ko­vi občas nosi­li něja­ké jíd­lo, když žil v té jes­ky­ni naho­ře. Pak jsme se s ním tedy ješ­tě pár­krát setka­li.

Jak na tebe Joska Smít­ka půso­bil?
Byl to dob­rý kluk a uměl krás­ně vyprá­vět o Ska­lá­ku. Vlast­no­ruč­ně zho­to­vo­val vrcho­lo­vé kníž­ky a dával slaňá­ky tak, aby se nedře­la ská­la. A byl přís­ný na Méz­la. (smě­je se) Pro­to­že Mézl všech­no ošvindlo­val tím švé­be leze­ní a sta­vě­ním. Všech­no pře­kru­ho­val… Při­tom to neby­lo potře­ba. Nako­nec ta „Mézlo­va hra­na“ na Maják má dnes dva kru­hy – vyle­zl ji Karel Cer­ma­nů. Mézl tam měl kdy­si tři kru­hy, ale Joska mu je vyra­zil a díry zace­men­to­val.

Ta his­tor­ka, kdy vám klu­ci z hit­lerjun­gend ukrad­li lano, ta se sta­la pří­mo vám?
Ano, my jsme měli tako­vých osm nebo deset met­rů lana. Ješ­tě navíc bylo půj­če­né od jed­no­ho klu­ka, jehož táta byl dře­vař – ren­tá­lo­vý zaměst­na­nec. Nikde jsme nesla­ňo­va­li, pro­to­že nám nadva­krát nikde nevy­sta­či­lo. Pro­bí­ha­lo to takhle: Vylez­li jsme s tím lanem naho­ru, a když jsme se chtě­li vrá­tit, tak jsem ho vět­ši­nou podr­žel klu­kům, oni ty těž­ší úse­ky sruč­ko­va­li a já jsem to pak slé­zal jako posled­ní. (smě­je se) No, a ti hajzlá­ci Něm­ci z hit­lerjun­gend, co byli uby­to­va­ní na Hrubé Ská­le, nám to lano dole ukrad­li. My jsme to sesho­ra vidě­li, že nám ho kra­dou, tak jsme slez­li rych­le dolů a letě­li jsme za nima. Chy­ti­li jsme je nad Pod­há­jem u toho ryb­ní­ka, co je před Káplem v lese. Obklí­či­li jsme je, ale neod­vá­ži­li jsme se s nima poprat, jeli­kož měli nože a tak podob­ně. To neby­la sran­da. Ale lano jsme z nich dosta­li.

Tak­že jste se ze začát­ku ani nena­va­zo­va­li kolem hrud­ní­ku…
To ne. Když jsem lezl na Lous­káč­ka jako prv­ní, tak jsem měl lano jen tak pře­ho­ze­né kolem pasu. Táh­nul jsem ho za sebou. Z mate­ri­á­lu jsem měl jen smyč­ku s kara­bi­nou, kte­rou jsem našel ve Ska­lá­ku a pak ji hrdě nosil přes rame­no – nevě­děl jsem, na co ji pou­žít. Tak jsem si sed­nul na vrchol Lous­káč­ka, kde byl sho­dou okol­nos­tí Vašek Náh­lov­ský. Poví­dám mu: „Dob­rý den.“ On na mě: „Kama­rá­de, to se takhle nedě­lá,“ když viděl, jak jsem začal klu­ky dobí­rat (Bohouš uka­zu­je při­ta­ho­vá­ní lana ruka­ma v před­klo­nu, pozn. aut.). „Hochu, na co máš tu smyč­ku?“ Tak mi ji uvá­zal, kara­bi­nou mě cvak­nul ke kru­hu, hodil mi lano přes tělo: „Takhle to dobí­rej!“ To byly začát­ky…

Kdo vlast­ně jako prv­ní začal pou­ží­vat ozna­če­ní „sta­ří chla­pi ze Ska­lá­ku“?
Ono se to tak tra­du­je. My jsme stej­ně říka­li chla­pům před náma: Fifan, sta­rý Chroust, Vašek Náh­lov­ský, klu­ci Chlumo­vi, Joska Smít­ků… To byli pro nás „sta­rý chla­pi“… No, ale dnes už jsme pro tu par­tu, co je něko­lik roč­ní­ků za náma, zase sta­rá ban­da my. (smě­je se)

Ješ­tě ke Kapel­ní­ko­vi. V roce 1966 jsi na něm pomá­hal natá­čet prv­ní lezec­ký pří­mý pře­nos pro Čes­kou tele­vi­zi. Jak to pro­bí­ha­lo?
Před­tá­če­li jsme to něko­lik dní, jeli­kož reži­sér Fran­ta Poj­dl to chtěl mít při­pra­ve­né nane­čis­to pro pří­pad, že by v den natá­če­ní bylo mizer­ný poča­sí. Nako­nec do dopadlo přes­ně nao­pak – před­tá­če­li jsme to v mizer­ným poča­sí a pěk­né poča­sí při­šlo v den pří­mé­ho pře­no­su. Lezl se „Jeschke­ho“ Kápl a my jsme se přes „keca­fo­ny“, jak tomu říkal Olda Kopal, doro­zu­mí­va­li s reži­sé­rem, co máme dělat. Byl tam i Vil­da Hec­ke­lů – ten točil ve stě­ně. Pama­tu­ju si jed­nu situ­a­ci na vrchol­ku Káp­la. „Musíš mě teď poslech­nout, co bude­te dělat. Ote­vře­te tu skříň­ku na vrš­ku, namiř­te na ní kame­ru a já vám budu říkat, co přes­ně udě­lá­te,“ volal nám přes keca­fon Fran­ta. „Teď musíš šáh­nout šrou­bo­vá­kem tam, tam a tam. Tam to při­táh­ni, ješ­tě, ješ­tě, dob­rý! Teď zase na jiný mís­to…“ Takhle jsme šte­lo­va­li něco, čemu jsme vůbec nero­zu­mě­li.

Když ti bylo pade­sát let, tak jsi po 100. vyle­zl na Tak­tov­ku…
Ano, nadik­to­val jsem si to, že v den svých 50. naro­ze­nin vyle­zu po 100. na Tak­tov­ku a osla­vím tím své naro­ze­ni­ny. Neby­lo to přes­ně na den, ale v tu dobu – plus minus pět šest dnů.

Čím je pro tebe Tak­tov­ka tak uni­kát­ní, že sis ji vyle­zl sto­krát?
V prv­ní řadě to je krás­ná ská­la. Váž­ně krás­ná. Byl jsem na ní popr­vé v roce 1944, nějak jsem k ní přilnul, a tak jsem jí čas­to s chu­tí lízal s kama­rá­dy. Mám to i v poznám­kách – přes­ně na den tam sto­jí, s kým jsem tam byl a tak dále… Takhle mám evi­do­va­né všech­ny svo­je výstu­py ve Ska­lá­ku až do těch svých 50. naro­ze­nin.. Pak už jsem to nepsal, jeli­kož jsem lezl méně. Na Tak­tov­ce už jsem pak byl asi jen desetkrát, lezl jsem ji do svých 70 let. Pro mě to byla nej­krás­něj­ší věž. Když jsem šli na Tak­tov­ku, rva­li jsme se vždyc­ky s kluka­ma o to, kdo pole­ze tu stěn­ku od tře­tí­ho kru­hu pod hla­vič­ku. (smě­je se) Vždyc­ky jsme se stří­da­li – kaž­dou dél­ku lana.

Na Tak­tov­ce vzni­kl i film Sví­tí Slun­ce? se sle­pým lez­cem Pepí­kem Khu­no­vým, kte­ré­ho jsem se účast­nil.

Vždyc­ky jsem říkal: „Až umřu, Tak­tov­ka spad­ne.“ (smě­je se) Jeden čas ji totiž zamě­řo­va­li – měli strach, že se hýbe. Nevím, kde mají ty body. To vědí jen zeměmě­ři­či. Ale prý ji dva roky pozo­ro­va­li a Tak­tov­ka se nepo­hy­bo­va­la.

Z čeho máš nej­vět­ší radost?
Dneska si straš­ně vážím jed­né věci – že jsem měl to štěs­tí a celý život se pohy­bo­val v té naší par­tě, kte­rá měla „stej­nou krev­ní sku­pi­nu“. Moc jsme si rozu­mě­li. Dnes už je tu jen Dra­hoš Machaň. Tak­že pova­žu­ji za obrov­ský dar, že jsem mohl vyrůs­tat v tako­vé­to sku­pi­ně. My jsme oprav­du všech­no táh­li spo­leč­ně – napří­klad jsme si spo­leč­ně posta­vi­li cha­ty. Ty cha­ty dodnes sto­jí a uží­va­jí je naše děti a vnou­ča­ta. Jsem šťast­ný, že jsem celý život měl kolem sebe tako­vou­hle dobrou par­tu. To se málo­ko­mu poda­ří.

__________