BOGAN SVATOŠ

Když začínal ve třinácti lézt, býval ještě Kapelník o tři metry kratší než dnes. Když mu bylo těsně před čtyřicítkou, tušil, že to největší dobrodružství svého života ho teprve čeká. Bogan Svatoš – tahoun první československé himálajské expedice na Annapúrnu IV.

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ
FOTO: ARCHIV B. SVATOŠE, M. ALBRECHT, J. ŠIMON, V. HECLEK, V. PROCHÁZKA, S. MITÁČ
| ČERVEN 2020

SEN A HMOTA

Zní to jako fyzikální rovnice: Kde byl odpor, tam byl Bohouš. Liberečák, který prorážel cestu své generaci. Na čele se ocitnul už na Káplovi, když na něj ve svých patnácti letech vyrazili s kamarády s osmimetrovým kusem lana. Cestou dolů špagát Bogan držel, spolužáci sručkovali dolů a on úseky opatrně slézal za nimi.

Jako jeden z prvních zopakoval „Smítkovu cestu“ na Dominstein – tehdejší první VIIc. Na ostrém konci lezl také v tatranské „Hokejce“ během toho, co ji Vilém Heckel fotil pro knihu Naše hory. Když jako parta společně stavěli chaty ve Skaláku, hádej, čí chata stála jako první…

Postupně on i kamarádi kolem něj začali snít o Himálaji. Před očima měli vizi první československé expedice do nejvyšších hor planety. Lákala je místa, kam ještě mnoho bílých nohou nevstoupilo… A pak tu byl Bohouš, který dokázal představy zhmotňovat. Nebál se a oslovil vrchlabský závod Škodovky: „Bylo by možné u vás zapůjčit dva mikrobusy na plánovanou expedici?“ Překvapivě souhlasili. Transport po souši byl tedy zajištěn. „To ostatní už zvládneme.“

A zůstat elegánem. Bogan se nechává stříhat v base
campu pod Annapúrnou IV.


Na začátku června uplynul rok od Bohoušova úmrtí (7. 6. 2019, pozn. aut.). Rozhodli jsme se k té příležitosti vydat dosud nepublikovaný rozhovor, který proběhl v jeho libereckém bytě roku 2018 za občasného drbání pejska Maxe. Autor článku přišel původně pouze s dotazy na Viléma HeckelaValeriána Karouška. Jak to ale bývá – se starým horolezcem se lehko ponoříš do diskusí na celé odpoledne… Když se pak podíváš na hodinky, můžeš se dost podivit. Tak nějak vznikl tento text.

Níže tě čeká improvizované povídání, které určitě neaspiruje na srovnání s podrobnými materiály, které už máš o Bohoušovi (*1929) možná přečtené: kniha Na Annapúrnu, Portrét v Montaně 5/2006, který vyšel také v knize Navždy první, skalácká bible Hrdě, tvrdě, mazaně či publikace Zapomenuté výpravy… Všechny zmíněné texty patří k povinné četbě. Tenhle kratší článek chce pouze připomenout velkého muže, který nám schází. Kdyby byli na světě všichni lidi jako Bogan, bylo by tu veselo a nic by nebylo problém…

Meteostanice na Lomničáku 1954. Vilém Heckel úplně vlevo, Trousílek velký uprostřed, Bogan Svatoš vpravo vedle něj.


Doma mu visela tahle fotka z Lomnického štítu. „Tam šlo o hubu, opravdu,“ vypráví Bohouš, jak je v padesátých letech zastihla bouře v horní části „Hokejky“. Na snímku už se chlapi smějí – vyfotili ho až další den po tom, co si všichni zakusili ve vánici, když je bičoval sníh a déšť.

POHODA POD NÁKLADEM

Máš na Tatry i nějaké pohodové vzpomínky?
Perfektní bylo léto 1953, kdy jsem dva měsíce nosil Jardovi Slámovýmu na Terynku. Přebývali jsme na ní společně s Karouškem a Boganem Nejedlovým, což byl můj bratranec. Když bylo hezky, tak se chodilo lézt.

Tehdy už jsem byl v zaměstnání, tak jsme to trochu ošvindlovali. Sehnali jsme doktorku na Slovensku, která poslala zprávu: „Pan Svatoš sa nemôže vrátiť do zamestnania pretože leží na Teryho chate s distorziou pravého kolena.“ (směje se) Takže jsem tam dva měsíce pobyl na neschopence.

Jaká byla tehdy vynáška?
Nosilo se šedesát kilo. Když bylo hnusný počasí, chodili jsme i dvakrát denně. Taky mám od toho ty nohy zničený. (směje se)

Tam sis svoje koleno načnul?
Tam dostaly moje nohy záhul, ale už jsem je měl trochu rozbitý předtím – v roce 1951, měsíc před nástupem na vojnu, jsem si rozbil koleno na lyžích. Dali mi to do sádry – tenkrát ještě doktoři nevěděli, že existuje meniskus… Tak mi koleno dali do gypsu, ráno jsem ho sundal a odpoledne jsem odjížděl s černým kufříkem na vojnu. Pak jsem s tím byl ještě dvakrát v nemocnici. To už je naštěstí za mnou…

Jaké jsou tvé oblíbené tatranské výstupy?
Třeba ta „Hokejka“, kterou jsme lezli v roce 1954. A potom vzpomínám hlavně na přechody. Ve čtyřech lidech společně s Radanem Kuchařem, Karlem Cermanem a Jiřím Maškem jsme udělali zimní přechod Tater. O rok později se dělal ten samý přechod s celým repremančaftem v expedičním stylu.

Dělal jsem také letní přechod Tater s Radanem. Vylezli jsme to za tři a půl dne – obešli jsme akorát tři věci: Mnicha, pětkový úsek Východního štítu nad Železnou bránou a jednu malou věžičku u Černého štítu. Měli jsme mizerný lano a báli jsme se slaňovat. Na tom se mohlo jedině lízt a ne slaňovat. (směje se) To víš, tenkrát jsme si s Radanem věřili. Když jsme slézali Žabího koně, tak jsme šli každý na jiné straně – abychom od sebe nebyli daleko. Takhle jsme to dělali…

Jak se ti lezlo s Radanem?
No jó, to byl můj parťák. S ním jsme v Tatrách lezli ty nejtěžší věci. Po tři roky jsme měli i nějaké nejlepší hodnocení od svazu. Dělali jsme různé kombinované přechody v Tatrách. Třeba jsme šli šest dnů vkuse v plné výzbroji a denně jsme museli vylézt jednu nebo dvě pětkové stěny. Každý den, i v mizerným počasí. Skončili jsme na Gerlachu, kde začalo sněžit. To bylo myslím léto 1954. V zimě jsme spolu také lezli moc.

Bohouš Svatoš na laně s Radanem Kuchařem (f: Vilém Heckel)


Jak vzpomínáš na zimní přechod Tater celého repremančaftu?
Tehdy jsme se připravovali na expedici. Vždy se někde postavil tábor a pár lidí ho pak zlikvidovalo, přenesli ho jinam, a parta vybraných lidí lezla nějaké hřebeny. Střídali jsme se. Nám šesti Liberečákům šéf vždycky vybral ty nejtěžší úseky a my jsme je přelézali.

Viděl jsem, že jste používali trikuny (místo maček, pozn. red.). Ty už dnes asi mladí alpinisti moc neznají...
Trikuny jsem si vyrobil sám. Měl jsem plech, tak jsem všechno odvrtával. Byla to strašná práce připravit ten rozvinutý tvar. Musely se udělat dva kusy pod jednu nohu – přední a zadní. Odvrtané kusy jsem odsekával a dopiloval. Teprve pak se to ohýbalo a dalo se to kalit.

Trikuny (f: V. Heckel)

Co jsi v nich třeba vylezl?
V zimě jsem v tom například šel „Stanislawského cestu“ na Galérii Ganku (obtížnost 5+. Tehdy se postaral o první zimní přelez společně s Cermanem, Kuchařem a Maškem, 4.–5. 3. 1955, pozn. aut.) V Galérii Ganku máme dokonce s Radanem i prvovýstup. („Kuchařova cesta“ V/A1, RP VI+, pozn. aut.)

– MLAĎOŠI PO DESETI ZIMNÍCH DNECH NA HŘEBENI: KUCHAŘ, MAŠEK, SVATOŠ A CERMAN. 1954 –

ALPY OBJEVITELSKÉ

V roce 1955 jsi se účastnil prvního repre zájezdu do Alp. Co jste tam lezli?
Bylo to spíš takové poznávání. S Radanem Kuchařem jsme vylezli čtyři nebo pět vrcholů. Samozřejmě, že jsme byli na nejvyšším kopci – Mt Blancu. Pamatuju si, že jsme také lezli na Dent du Géant, Obrův zub.

Bylo tehdy už na Zubu to tlusté fixní lano?
Nebylo. Tehdy se v normálce ještě lezlo po skále.

Co dál?
Pak jsme se pokoušeli lézt tu těžkou stěnu nad Montenvers… Na Dru! Tam jsme nás ale zradilo počasí. Začal padat sníh, kroupy, tak jsme se museli stáhnout.

Tam už jste s Radanem měli lano, na kterém se dalo slaňovat?
Naštěstí už ano. Ale nebyli jsme vysoko, otáčeli jsme se zhruba v jedné čtvrtině stěny.

Radan v těch dalších letech začal jezdit do hor hlavně se Zdeno Zibrínem. Proč se vaše dvojka rozdělila?
Začal jsem mít víc problémů se svojí nohou. Šel jsem pak i na operaci. „Už toho všeho nech. Nějaký rok si odpočiň,“ říkal mi doktor. Tak jsem toho musel nechat. Radan pak se Zibrínem lezl v Alpách ty nejtěžší stěny. Bohužel, já jsem dopadl blbě.

„Měli jsme s Radanem mizerný lano. Na tom se mohlo jedině lízt a ne slaňovat.“

CESTA Z PRŮMYSLOVKY

Každopádně ses z toho časem vzpamatoval a opět se dostal do formy, když jsi vyrazil ještě na Annapúrnu.
To bylo v roce 1968, kdy jsme tušili, že je potřeba využít příležitost. „Je potřeba zachránit, co se dá,“ říkali jsme. A v roce 1969 jsme to stihli.

No, ale mě pak vyrazili z podniku a nenechali mě ani doštudovat – dělal jsem večerní průmyslovku a dva roky jsem procházel s vyznamenáním… Hodně mi to vyčítali. „Pro závod nemá cenu, abyste pokračoval,“ říkali. Tak jsem šel potom jezdit s autem.

Co ti vyčítali? Myslíš, že se tak k tobě chovali hlavně kvůli závisti?
Už před expedicí jsem vystoupil z partaje. Po tom, co v dubnu 69 padl Dubček, jsem napsal dopis: „Vystupuji ze strany na protest proti okupaci svého území.“ Dal jsem partaji výpověď a to mě nemohli nikdy zapomenout.

Když jsme se vrátili, tak se vydala knížka Na Annapúrnu a soudruzi se to dozvěděli. Svým kamarádům ve fabrice jsem totiž tu knížku dal darem. Tam se ale zpráva samozřejmě rozšířila… Dozvěděl jsem se, že místní partaj pak měla schůzi, kde se dohadovali: „Jak je možný, že ještě mohl vydat knížku?“ Přitom já jsem ji nevydával. (směje se) Tohle už je naštěstí za námi…

Nejdříve to vypadalo, že do Himálaje pojedete zkušebními minibusy z Vrchlabí, ale nakonec nedopadly…
Mě tehdy inspirovala švýcarská výprava Maxe Eiselina (vedoucí první úspěšné výpravy na Dhaulágiri v roce 1960, pozn. aut.) a jeho knížka. On jel se dvěma mikrobusy do Afghánistánu a tam lezli nějaké sedmitisícovky. To mě oslovilo. V tu dobu zrovna ve Škodovce ve Vrchlabí začínali dělat ty mikrobusy. Tak jsem tam napsal, jestli by nám neposkytli dva na vyzkoušení. (směje se) Představ si, že mi přišla odpověď: „Přijeďte, ujednáme to.“ Tak jsme tam s Chroustem jeli, vyjednali to a oni nám doopravdy slíbili dva autobusy. Dokonce i včas – ještě v roce 1968. Jenže, později jsme zjistili, že se do těch dvou mikrobusů nevejdeme. Původně jsme měli odjet na jaře 1969, ale když se to prodloužilo, tak Vrchlabí už do podzimu nemohlo čekat… Tak nám to odmítli a nakonec jsme sehnali tu Pragovku „es pětku“. S tou jsme tam teda jeli, dojeli a vylezli.

Takže všech těch 800 kilo jídla a 700 kilo materiálu se vešlo do jednoho vozidla?
Vešlo, všecko.

Musel jsi tam ale přistavět dodatečnou kabinu, nebo ne?
Ano, to mi ještě dovolili udělat v mojí fabrice. To mi ještě fandili. Nakreslil jsem, jak si ji představuji, a udělali mi ji kluci z učňáku. Chodil jsem je učit řemeslo – soustružení, měření a podobné věci. Ti bystří chlapi se toho ujali a vytvořili modul Apollo, jak jsme tomu říkali. (směje se)

S touhle kráskou jsme tam dojeli a vylezli. Pragovka S5T nahoře s modulem Apollo.


Takže jsi vymyslel elegantní řešení, aby vás mohlo jet na výpravu víc…
Devět lidí. Dali jsme si takovou podmínku, že by to měli být lidi z naší party. Chytrý nápad měl ale i Chroust: „Vezmeme tam také dva mladší kluky, kteří ještě trošku můžou.“ Tomu nejmladšímu se to potom povedlo i vylízt. (Na vrcholu Annapúrny IV stáli Miloš Albrecht a místní Šerpa Ang Babu, pozn. aut.) Ten druhý mladý to nevylezl, musel se vrátit. Já jsem tam těžce onemocněl výškovou nemocí – dostal jsem zánět mozkových blan a pět dní jsem o sobě vůbec nevěděl. Jen jsem tam ležel…

V jaké výšce se to stalo?
Blbě mi bylo už v pěti tisících, tak jsem ještě kus sešel sám dolů… Ale tam jsem se zhroutil – to už mě chlapi ten zbytek trasy táhli. Dostali mě dolů, kde jsme vysílačkou zavolali doktora. Ten přijel druhý den… Byly s tím problémy, ale přežil jsem to.

Nicméně, úspěšní jste byli nakonec vlastně všichni, nebo ne?
Tenkrát to byl úspěch. Já jsem to přirovnával k fotbalu – v poslední minutě dá jeden chlap vítězný gól a oslavují to všichni. Vyhráli jsme! (směje se) Dneska se tohle už nedělá, teď je trend jiný.

MINUTY TICHA

Jak ses cítil, když jsi viděl svoji krabici nafocených filmů, jak se topí v řece?
Chtěl jsem do ní skočit!

Co se tedy stalo?
Když jsme likvidovali tábor, měli jsme k dispozici asi 12 zopťů (kříženek krávy a jaka, pozn. aut.), co nám nosili náklad. Dvě bedny, jednu moji a jednu Cermanovu, jsme ale dali na zpoťu, který byl největší hajzl. Když jsme při cestě dolů procházeli jedním úbočím nad proudem řeky Maršandí, tak se ten hajzl oklepal a sundal ze sebe ty dvě bedny. Letěly svahem dolů… Bedna Karla Cermanovýho se rozsypala po cestě, ale moje bedna se rozsypala, až když spadla na vodu. Takže všecko zahučelo do vody. Uplavala samozřejmě i ta velká krabice, ve které jsem měl nevyvolané filmy – všechen materiál, co jsem vytvořil po cestě. Asi 80 filmů. To tam bylo.

Zopťa hajzl s krabicí „Svatoš“


Všechno?
Ano. Byly tam všechny filmy. Bedna se rozlétla do vody – svetr, kalhoty, boty – to všechno uplavalo, ale tu krabici proud vzal, zahnal ji na druhou stranu a nesl kus dolů. Věděli jsme, že na druhé straně je lávka. Ta bedýnka se zachytila na takovýhle kámen (rukou ukazuje basketbalový míč, pozn. aut.) na druhé straně řeky a takhle se tam houpala. Trnul jsem strachy, jestli to vydrží. Vašek pro ni utíkal, chytil ji a zachránil mě ji. Krabice byla naštěstí zajištěná páskou.

Takže to mělo šťastný konec. Myslel jsem, že jsi o většinu fotek přišel.
Uplavalo mi jen pár fotek, co jsem v té bedně neměl. To byly fotky z posledních dní, co už se do bedýnky nevešly – třeba fotky hus, které nade mnou přelétaly, když se stěhovaly do nížin. Obrovská hejna mi letěla těsně nad hlavou. Tyhle fotky nemám, ale ještě to dopadlo dobře. Já jsem na té druhé straně řeky šílel. Pak, když se to zachránilo, tak to byla paráda.

– BOGAN V AKCI. O FILMY NAŠTĚSTÍ NEPŘIŠEL (f: Miloš Albrecht) –


Byla tahle expedice největší horolezecký zážitek, na který v životě vzpomínáš?
Podívej se, já si tu expedici pamatuji snad ze dne na den. To se tak vžilo do paměti, já jsem ty dny tolik prožíval… Jen jména občas zapomínám. Mám dokonce svoje záznamy, teď už hozené v počítači, k tomu ještě deník, který si pročítám. Takže si to stále obnovuji… To byl jeden velký zážitek. Nedá se říct, že tam bylo něco navíc nebo něco vybočujícího. Všechno bylo paráda! Všechno do jednoho.

Třeba to balení. Museli jsme nabalit 53 zavazadel. Měli jsme bedny, pak jsme měli pytle… Do toho jsme museli spočítat, kolik toho sníme v jedenácti lidech. K tomu jsme měli navíc výškového šerpu a důstojníka Jeho Veličenstva krále, který nás hlídal. Tyhle dva jsme museli taky živit. Takže to znamenalo na dny rozepsat příděly potravin. Všechno zabalit do zavazadel, které měly samostatně 30 kilo. To byla práce na několik dnů. Plus ti dva, Chroust s Leošem, co uměli anglicky, jezdili vyjednávat na Himalayan Society všechno možné. Probíhaly tam těžké dohady ohledně toho, kolik zaplatíme a co nám dovolí.

Do Pokhary z Káthmándú tehdy ještě nebyla silnice, takže jste museli letět…
Ano, do Káthmándú jsme dojeli autem po vlastní ose a tam jsme všechny bedny museli přeložit na letadlo. V Pokhaře už čekalo těch 53 nosičů – ti si to rozebrali. Každý z nich špekuloval, že si naloží tu nejlehčí bednu… Nevěděli, že jsou všechny skoro stejné. (směje se) Tihle nosiči s námi táhli až do základního tábora – deset dní pochodu. I to byly zážitky, které jsou nezapomenutelné. Samotné prostředí, nebo změna krajiny, kterou procházíš.

Dostali jste se i do Mustangu?
Tam to nešlo, jelikož nám to král zakázal. Nepustili nás tam, což byla škoda. Mysleli jsme si totiž, že se vrátíme obráceně (přes Jomsom, pozn. aut.). Vyloučeno. „To by mě zavřeli,“ říkal náš styčný důstojník. Takže nás musel odvést stejnou cestou zpátky. Tam se tenkrát také ještě nechodilo, protože celý hořejšek okupovali Khampové – což byl kmen násilníků, zlodějů a „cikánů“. Bydleli původně v Tibetu, ale po okupaci utekli před Číňany přes Mustang do Manangu, kde se usídlili. My jsme na ně také narazili. Když jsme se do Manangu blížili, tak za námi hned přijeli „indiáni“ na koních. Tihle vlasatí a urostlí muži nám začali ukazovat, že tam nemáme co dělat a dohadovali se s naším nosičem.

Jasně ukazovali, že nám podřežou krky, když si nevyjednáme povolení u jejich šéfa (Takhle vypadalo, pozn. aut.). Tak jsme celou noc čekali, co se bude dít… Náš styčňák se klepal strachy. (směje se) Nakonec to vyřešilo naše cukroví, které jsme začali rozdávat jejich dětem a hlavně cigarety. Povedlo se mi s sebou obstarat bednu cigaret a jediný, kdo kouřil, byl Chroust. Takže jsme si mohli dovolit dávat každý den naším nosičům asi deset cigaret na jednoho. Měli jsme toho strašná kvanta. A cigarety jsme dávali i Khampům. Ti nakonec začali chodit k nám do základního lágru – seděli před naším stanem a hrabali se nám ve foťákách… Doktor je tam léčil… A viděl jsi tam různé scény: jednou nám tam přinesli ženskou, která měla takhle šikmo otevřenou hubu. (směje se) Tak jsme se s chlapama smáli, že přes ní doma dostala. Museli jsme jí srovnat spodní čelist… No, pěkně jsme se s těma Khampama skamarádili.

Khampové – nakonec jsme si sedli.


Mimochodem, syn doktora Chládka byl nedávno také v Nepálu a přivezl mi fotky. Jedna je určitě focená ze stejného místa, jako jsem ji dělal já. To samé místo po 50 letech. Já tam mám jenom tu krajinu, v pozadí rozbrázděné kopce – nádherná fotka. Na té jeho je ta samá krajina, ale už před ní stojí telefonní dráty a nějaký dům „Annauprna house“. V místech, kde jsme šli k prvnímu výškovému táboru, prý stojí elektrárna. Dnes je to zbavené toho kouzla, co jsme zažili poprvé. My jsme byli třetí běloši, co tam procházeli. Před námi tam byli jen Angličani a Němci.

Byl jsi pak ještě někdy v Himálaji?
Pak už ne. Byl jsem jen na Ťan-Šanu v roce 1980. Lezli jsme tam nějaké pětitisícovky. Pak už jsem zůstával spíš doma ve Skaláku.

SCHOVÁVANÁ S JOSKOU

Máš radost, že se tvoje cesty ve Skaláku pořád lezou?
To mám. Dokonce jsem šel na operaci s kýlou a doktor mi povídá: „Tak jsem lezl vaši cestu. Na Dominstein.“ Teď to začal vychvalovat… Asi se jen přede mnou předváděl, protože mně se to zdálo takový těžký. Ale potěšilo mě to. („Svatošova cesta“ VIIb, pozn. aut.)

Mám také rád cestu na Balustrádu na Drábkách, co jsme udělali s Radanem („Para cesta“ VIIb, bez stavění VIIIa, pozn. aut.). Tam je opravdu jeden úsek, na mojí výšku, dost velký výkon. Tehdy jsem ho ani nevylezl, musel jsem se přitáhnout. Vršek už není dvakrát těžký. Dnes to pro ty kluky, co lezou těžké stěny, nic neznamená.

Pokrok jde dopředu. Zátopek také běhal deset kilometrů pod třicet minut… A dneska to běhá za 27 minut stovka lidí po světě. (směje se) Vše se posunuje v každém sportu. Dneska má horolezectví několik odborů – to vidíš nakonec i v Montaně, ta dneska málem o horách nepíše – maximálně o prvovýstupech nebo podobných věcech. Pro mě už to nemá takový význam, jelikož tomu tolik nerozumím. Tam jsou věci z celého světa a už je to pro mě moc. To víš, my jsme začínali lízt úplně sami a na všechno jsme si museli přijít.

Na všechno jsme si museli přijít. Bohouš v „Jižním
traverzu“ V na Suškách. 1949


Kdy jsi vlastně poprvé vylezl na Kapelníka?
Když jsme lezli poprvé Kápla, tak byl rok 1944. Vyrazili jsme na něj tři z naší pětičlenné party (s Bohoušem lezli Jarda Kysela a Drahoš Machaň – ten jako jediný z pětice dodnes žije, viz nedávný článek, pozn. aut.). Jak jsem říkal, tehdy jsme to lezli úplně sami – nikdo nám neporadil kudy a jak to dělat… Den předtím jsme se potkali s Joskou Smítkovým. Šli jsme totiž poprvé do Skaláku i přes noc, a tak jsme se u něj chtěli ubytovat. O té jeho jeskyňce na Slunečné jsme věděli. Tak jsme tam ve třech přilezli a najednou na nás vybafnul Joska Smítků: „Hoši, tady nemůžete zůstat, tady jsme teďka my.“

Tak jsme museli odejít a vyspali jsme se pod Sfingou v takové díře (bivak Pod Cikánem, pozn. aut.). Ráno jsme šli dát toho Kápla – zmínili jsme se o tom Pepíkovi předešlý večer, takže nás vyrazil pozorovat. Koukal, jestli nešvindlujeme a lezeme opravdu pasem ke kruhu, jestli se nechytáme kruhu a tak dále… (směje se) Potom, když jsme slanili a slezli dolů, tak Joska přišel a povídá: „Kluci, viděl jsem vás a je to dobrý.“ Pak jsme spolu seděli společně u ohýnku – to jsme si vůbec neuvědomili, že to bylo strašně nebezpečné, jelikož v té době Joska asi už dvakrát utekl gestapu. Jednou z Pankráce a jednou někde z Turnova… My jsme to ale tehdy nevnímali, a tak jsme pak Pepíkovi občas nosili nějaké jídlo, když žil v té jeskyni nahoře. Pak jsme se s ním tedy ještě párkrát setkali.

Jak na tebe Joska Smítka působil?
Byl to dobrý kluk a uměl krásně vyprávět o Skaláku. Vlastnoručně zhotovoval vrcholové knížky a dával slaňáky tak, aby se nedřela skála. A byl přísný na Mézla. (směje se) Protože Mézl všechno ošvindloval tím švébe lezení a stavěním. Všechno překruhoval… Přitom to nebylo potřeba. Nakonec ta „Mézlova hrana“ na Maják má dnes dva kruhy – vylezl ji Karel Cermanů. Mézl tam měl kdysi tři kruhy, ale Joska mu je vyrazil a díry zacementoval.

Ta historka, kdy vám kluci z hitlerjungend ukradli lano, ta se stala přímo vám?
Ano, my jsme měli takových osm nebo deset metrů lana. Ještě navíc bylo půjčené od jednoho kluka, jehož táta byl dřevař – rentálový zaměstnanec. Nikde jsme neslaňovali, protože nám nadvakrát nikde nevystačilo. Probíhalo to takhle: Vylezli jsme s tím lanem nahoru, a když jsme se chtěli vrátit, tak jsem ho většinou podržel klukům, oni ty těžší úseky sručkovali a já jsem to pak slézal jako poslední. (směje se) No, a ti hajzláci Němci z hitlerjungend, co byli ubytovaní na Hrubé Skále, nám to lano dole ukradli. My jsme to seshora viděli, že nám ho kradou, tak jsme slezli rychle dolů a letěli jsme za nima. Chytili jsme je nad Podhájem u toho rybníka, co je před Káplem v lese. Obklíčili jsme je, ale neodvážili jsme se s nima poprat, jelikož měli nože a tak podobně. To nebyla sranda. Ale lano jsme z nich dostali.

Boganova nejstarší lezecká fotka – lezení na Zbořeništi
po koupání v rybníce. Bogan stojí nahoře, uprostřed
Zdeněk Hubač a dole Jarda Kysela. 1940
– klukům bylo 11 let.

Takže jste se ze začátku ani nenavazovali kolem hrudníku…
To ne. Když jsem lezl na Louskáčka jako první, tak jsem měl lano jen tak přehozené kolem pasu. Táhnul jsem ho za sebou. Z materiálu jsem měl jen smyčku s karabinou, kterou jsem našel ve Skaláku a pak ji hrdě nosil přes rameno – nevěděl jsem, na co ji použít. Tak jsem si sednul na vrchol Louskáčka, kde byl shodou okolností Vašek Náhlovský. Povídám mu: „Dobrý den.“ On na mě: „Kamaráde, to se takhle nedělá,“ když viděl, jak jsem začal kluky dobírat (Bohouš ukazuje přitahování lana rukama v předklonu, pozn. aut.). „Hochu, na co máš tu smyčku?“ Tak mi ji uvázal, karabinou mě cvaknul ke kruhu, hodil mi lano přes tělo: „Takhle to dobírej!“ To byly začátky…

Dobrodružství podle Bogana

Kdo vlastně jako první začal používat označení „staří chlapi ze Skaláku“?
Ono se to tak traduje. My jsme stejně říkali chlapům před náma: Fifan, starý Chroust, Vašek Náhlovský, kluci Chlumovi, Joska Smítků… To byli pro nás „starý chlapi“… No, ale dnes už jsme pro tu partu, co je několik ročníků za náma, zase stará banda my. (směje se)

Tohle byli staří chlapi pro nás. Vladimír „Chroust“ Procházka starší, Manfred Kauschka (syn Rudolfa Kauschky) a Joska Smítka


Ještě ke Kapelníkovi. V roce 1966 jsi na něm pomáhal natáčet první lezecký přímý přenos pro Českou televizi. Jak to probíhalo?
Předtáčeli jsme to několik dní, jelikož režisér Franta Pojdl to chtěl mít připravené nanečisto pro případ, že by v den natáčení bylo mizerný počasí. Nakonec do dopadlo přesně naopak – předtáčeli jsme to v mizerným počasí a pěkné počasí přišlo v den přímého přenosu. Lezl se „Jeschkeho“ Kápl a my jsme se přes „kecafony“, jak tomu říkal Olda Kopal, dorozumívali s režisérem, co máme dělat. Byl tam i Vilda Heckelů – ten točil ve stěně. Pamatuju si jednu situaci na vrcholku Kápla. „Musíš mě teď poslechnout, co budete dělat. Otevřete tu skříňku na vršku, namiřte na ní kameru a já vám budu říkat, co přesně uděláte,“ volal nám přes kecafon Franta. „Teď musíš šáhnout šroubovákem tam, tam a tam. Tam to přitáhni, ještě, ještě, dobrý! Teď zase na jiný místo…“ Takhle jsme štelovali něco, čemu jsme vůbec nerozuměli.

Když ti bylo padesát let, tak jsi po 100. vylezl na Taktovku…
Ano, nadiktoval jsem si to, že v den svých 50. narozenin vylezu po 100. na Taktovku a oslavím tím své narozeniny. Nebylo to přesně na den, ale v tu dobu – plus minus pět šest dnů.

Čím je pro tebe Taktovka tak unikátní, že sis ji vylezl stokrát?
V první řadě to je krásná skála. Vážně krásná. Byl jsem na ní poprvé v roce 1944, nějak jsem k ní přilnul, a tak jsem jí často s chutí lízal s kamarády. Mám to i v poznámkách – přesně na den tam stojí, s kým jsem tam byl a tak dále… Takhle mám evidované všechny svoje výstupy ve Skaláku až do těch svých 50. narozenin.. Pak už jsem to nepsal, jelikož jsem lezl méně. Na Taktovce už jsem pak byl asi jen desetkrát, lezl jsem ji do svých 70 let. Pro mě to byla nejkrásnější věž. Když jsem šli na Taktovku, rvali jsme se vždycky s klukama o to, kdo poleze tu stěnku od třetího kruhu pod hlavičku. (směje se) Vždycky jsme se střídali – každou délku lana.

Taktovka. Rvali jsme se, kdo poleze závěrečnou stěnku.


Na Taktovce vznikl i film Svítí Slunce? se slepým lezcem Pepíkem Khunovým, kterého jsem se účastnil.

Vždycky jsem říkal: „Až umřu, Taktovka spadne.“ (směje se) Jeden čas ji totiž zaměřovali – měli strach, že se hýbe. Nevím, kde mají ty body. To vědí jen zeměměřiči. Ale prý ji dva roky pozorovali a Taktovka se nepohybovala.

Taktovka stojí nadále.
Tak jako Bogan zůstane ve Skaláku pořád s námi…


Z čeho máš největší radost?
Dneska si strašně vážím jedné věci – že jsem měl to štěstí a celý život se pohyboval v té naší partě, která měla „stejnou krevní skupinu“. Moc jsme si rozuměli. Dnes už je tu jen Drahoš Machaň. Takže považuji za obrovský dar, že jsem mohl vyrůstat v takovéto skupině. My jsme opravdu všechno táhli společně – například jsme si společně postavili chaty. Ty chaty dodnes stojí a užívají je naše děti a vnoučata. Jsem šťastný, že jsem celý život měl kolem sebe takovouhle dobrou partu. To se málokomu podaří.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Pokud chceš podpořit vznik dalšího čtení, objednej si do 15. 6. naše triko