Demografie univerzitního města Oxfordu je pro randění nepříznivá. Angličani začínaj s vysokou školou dřív než my z kontinentální Evropy, a protože mají na krku školný, tak se neflákaj a dřív s ní i končí. V mém okolí je všem 24, a to jsou taky doktorandi – a pokud je jim tolik jako mně, už jsou ženatí. A když ne, tak je problém, že člověk leze a dal si jako předsevzetí do roku 2019 nejen konečně vytáhnout E2, ale taky si najít partnera, kterýmu nebude vadit, že každý jídlo o víkendu se bude jíst v ešusu pod skalou a ne ve slovutných londýnských restauracích. Po roce a půl života v Anglii tak konečně přichází zjištění, že v knihovně nebo na stěně jen tak někoho nepotkám. Rozhodnu se následovat své britské kamarády, nainstaluju si Tinder a svým spolubydlícím sdělím, že rozhodně nebudu randit s někým, kdo by nelezl. Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?

Za pár týdnů kluk jménem Ali okomentuje na oné neslavné sociální síti moji fotku, na který lezu na prvního Armorican, klasický tříhvězdičkový plotnový VS na pískovcových mořských útesech na severu Pembrokeshire. Napíše mi jen název cesty s otazníkem, a tak je celkem jasný, že ji buď musel přelézt, anebo okolo ní aspoň jít a vědět, co je vklíněnec. Začneme si psát a když přijde víkend, zeptá se, co budu dělat v sobotu, kdy má být hezky. „Nejela bys lézt? Nikdy jsme se neviděli, tak je to možná trochu moc… ale nebude pršet!“ V sobotu nemůžu, ale co neděle? Musím využít víkendu bez deště. Ani mi nedojde, že jet na skály s klukem, kterýho jsem nikdy neviděla a znám ho z Tinderu, možná není nejlepší nápad. „Co když neumí jistit, je úplně nudnej, anebo nějakej úchylák?“ ptají se mě večer kamarádi na boulderu, když jim o plánu vyprávím. Pokrčím rameny: „Kdyžtak se z toho nějak vyvlíknu.“

Sobota, večer před rande. Jsem na house party, kterou uspořádal univerzitní lezecký klub k příležitosti odjezdu Emmie, mojí lezecké partnerky, zpátky do Chicaga, odkud je. „Počítáš s tím zítra?“ ptá se Ali ve zprávě. Počítám, ale nemám svačinu pod skálu, sakra! A to mi vlak jede v půl osmé ráno a ještě nemám sbaleno. Už je po půlnoci, osazenstvo party se odebírá k odchodu, a tak si pod bundu tajně strkám půl bochníku zbylého banánového chlebíčku, který upekla Emmie, a odplížím se, aby mě nikdo neviděl. Zítra přijde vhod.

Ráno nasedám na první vlak do Bristolu. V batohu vařič, čaj, mlíko, dvojitý lana, sadu frendů a vklíněnců a banánovej chlebíček v alobalu. Ali mě vyzvedává na nádraží a jedeme lézt do vápencového Wye Valley v jižním Walesu. Přístup pod skálu Shorn Cliff vede krásným dubovým lesem, ještě svítí Slunce, ale předpověď počasí je dneska nejistá. Vylezeme tři cesty, a když začne pršet, dělám zrovna štand na vrcholu jednoho z místních HVS. Doberu Aliho, rychle slaníme ze stromu dolů, oblečeme nepromokavý bundy, bez nichž se v Anglii nevyráží ani na nákup, a schováme se do jeskyně, kde si vaříme v ešusu čaj s mlíkem a já z batohu vítězoslavně vytáhnu ukradený chlebíček. „Jé, banana bread, ten mi máma dělala k narozeninám místo dortu!“ Myslím, že svačinu jsem vybrala správně. A za dva měsíce už nám během prodlouženého víkendu v Lake District připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky.

Na banana bread podle Emmie, skvělé lezkyně z Chicaga, potřebuješ:

3 velmi zralé banány
1 velké vejce
80 ml kokosového oleje (roztaveného)
180 g hladké mouky
65 g hnědého cukru
60–80 ml javorového sirupu
lžičku vanilkového extraktu
lžičku sody
špetku soli
skořici, muškátový oříšek, drcený hrebíček

Rozmačkej zralé banány na kaši, vmíchej do nich vejce, olej, cukr a sirup. Přidej zbylé ingredience kromě mouky a dobře promíchej. Úplně nakonec jemně vmíchej mouku. Peč zhruba 50 minut na 350 °F (cca. 180 °C).

Článek se umístil na 5.–6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty postupně přidáváme sem.