„Dnes máme možnosti jištění, díky kterým nemusíme všude vrtat,“ komentoval švýcarský lezec Didier Berthod svoji cestu z roku 2003, ze které odstranil původní nýty. A proč jí dal jméno Ave Caesar? „Protože jsem se strašně bál v tom odloupnutém komínku na začátku 7b+ délky. A bál jsem se pak vlastně celou cestu. Ne, že by to bylo nějak zákeřné, ale je to prostě ohromně působivá stěna… Po sousloví ‘Ave Caesar’ následuje ‘Morituri te Salutant’.“ („Buď zdráv, Césare! Jdoucí na smrt tě zdraví,“ pozn. aut.)

Svůj vztah s touhle linkou na věži Petit Clocher du Portalet má i Tomáš Lukášek, který se jí poprvé dotkl v červenci 2021. A mimochodem, jaký mu přišel ten zmiňovaný komínek na začátku 7b+ délky? Odjistil si ho? „Neodjistil. Před pěti lety ani teď. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem ho lezl vnitřkem. Bylo to mnohem příjemnější, bezpečnější a vlastně i jednodušší.“

A v duchu posledních tří přídavných jmen se nesl i jeho letošní přelez, takže velká gratulace k lezeckému progresu a níže už krátký rozhovor s Tomem.

Můžeš trochu připomenout tvoji první návštěvu Caesara? Kde jsi to zapytlil a jak ses v tom cítil?
Poprvé jsem se do cesty podíval před pěti lety během našeho prvního výjezdu s týmem Sokolíků. Místo i lezení mě tenkrát úplně nadchly, ale zároveň jsem z toho byl dost vykulený. Myslím, že to byla moje první pořádná zkušenost s frendy… A se spárami to tehdy také nebyla žádná hitparáda.

Původně jsem měl jít do cesty s Františkem (D‘Agostino) já, ale nakonec jsem z toho vycouval a šel to s ním Ondra (Hašek). V té době to bylo určitě správné rozhodnutí, minimálně pro úspěch týmu. Ave Caesar byl hlavní projekt celého výjezdu (viz. Příběh cesty, pozn. aut.).

Do cesty jsem se dostal až poslední den s Rosťou Mikušem. Nějak jsme se probojovali až k prvnímu 7c, ale kromě malých frendů nám chyběl hlavně skill a morál. V té délce jsem se skoro nehýbal, párkrát jsem spadnul do frendu a zabalil to.

Měl jsi to od té doby pořád trochu na pozadí v hlavě – věděl jsi, že se někdy budeš chtít vrátit?
Tenkrát mě to strašně nadchlo, ale zároveň jsem věděl, že na to ještě nemám. Tak jsem si ten sen jen někam schoval a nechal ho být.

Vloni jsem měl menší nehodu s prstem, která mě na nějakou dobu vyřadila z lezení. Vypadl jsem ze sportovní formy, a tak jsme si s Eliškou (Novotnou) řekli, že místo sportovek zkusíme víc spáry a trad. A vlastně právě tam někde začala cesta zpátky k Ave Caesar, i když jsme to tehdy ještě vůbec netušili.

Co ti nejvíc pomohlo připravit se na cestu?
Jednoznačně výjezdy do Cadarese. Loni v létě nás to tam úplně chytlo, takže jsme se na Velikonoce vrátili. První výjezd byl spíš o rozkoukávání, ale o Velikonocích jsme se do toho už opřeli naplno. Frend přestal být strašák a stal se z něj kámoš. Dokonce se povedlo něco pěkného přelézt (viz. Eliščin Turkey Crack na FLASH, pozn. aut.). To nám dodalo sebevědomí a zrodila se myšlenka vyrazit v létě na Portalet. Z malého snu se najednou stal velký. Dokonce se mi Ave Caesar několikrát vrátil i ve snech a čím víc se odjezd blížil, tím víc jsem se těšil.

Můžeš popsat vašich pět dní na Portaletu? Jak probíhalo zkoušení? A měla Eliška ambici cestu také přelézt?
Na Portalet jsme se vydali během třítýdenní dovolené. První týden jsme si dali rozlez v Cadarese, akorát bylo hrozné vedro a dusno, takže to na přelezy moc nebylo. Byla s námi ještě Klárka Hašková (sestra Ondry Haška, pozn. red.). Té se povedl její první pořádný přelez tradové cesty a na RP poslala Crack a Go Go 7a. Na Portaletu se pak ukázala jako skvělý support jak ve stěně, tak i v basecampu.

V neděli jsme si dali výšlap do basecampu. Jeli jsme lanovkou – nechápu, proč jsme šli tenkrát odspodu. (směje se) Plánovali jsme být nahoře pět dní a zároveň jsme si řekli, že tam chceme mít pohodu, takže i těch 600 výškových metrů nám dalo docela zabrat a šli jsme to asi tři hodiny. Ale víš co, když máš v týmu dvě princezny – i když sakra krutý – tak nechceš rozhodit morálku tím, že nebude co k jídlu. A mně by se hladovět taky moc nechtělo.

V pondělí jsme probojovali a nazkoušeli délky až na polici nad prvním 7c. Eliška tam předvedla neskutečný boj a tu délku prolezla jako první, já si to pak mohl pěkně vyzkoušet na topinku. Další den jsme si dali La Sud-Est (6c, 220 m), aby se všichni podívali na vrchol. Pak jsme s Eliškou ještě naslanili do Caesara a nazkoušeli horní 7c. Poctivě jsem si ho nejdřív přelezl odspodu.

Celou přípravu jsem si chtěl pohlídat do posledního detailu. Vědět přesně, jaké frendy v jakém pořadí kam patří, mít naladěné programy. Občas už člověk neměl energii a hlavou byl dávno ve stanu u večeře. Ale vždycky jsem se hecnul a udělal ještě to, co bylo potřeba.

Původně jsme s Eliškou plánovali, že se o přelez pokusíme oba. Bohužel si nepohlídala stav lezeček, což jí lezení dost zkomplikovalo a hlavně jí rozhodilo hlavu. Nakonec se přeorientovala na „grigri chicu“, upřednostnila moje cíle před svými a udělala mi super podporu. Ráda by se ale na cestu vrátila, tak snad to nebude až za dalších pět let. (směje se)

Mimochodem, prý tam teď bývá dost lidí. Měli jste cestu pro sebe?
Toho jsme se dost báli, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Při zkoušení tam byla vždycky maximálně jedna další dvojka a při přelezu jsme měli Ave Caesar úplně pro sebe. Horší to bylo ve společných délkách s État de Choc (7a, 300 m), tam už byl celkem provoz.

Jaká ti přišla klíčová délka? V čem přesně spočívá crux?
Krutá. Prvních dvacet metrů se leze hlavně po fialových a zelených frendech, takže je to hlavně na ringlocky. Pak se spára zúží a přijde asi osm kroků dlouhý bouldr, který zakončí hodně dlouhý nášah do blbého fingerlocku, následný nejistý krok do hodně mělké žáby nebo bočáku, vysoké nakopnutí nohy a vykulení do koutku, kterým se pak už relativně jednoduše doleze na štand.

Nejdůležitější je dorazit do bouldru ještě čerstvý, vědět tam přesně, co dělat, a nezkazit to. Takže vlastně jako v každé těžké cestě – nic nového.

Nakonec mi ale přišlo úplně nejdůležitější dobře stát na malých stupech a neustále ladit těžiště. Občas to bylo dost nejisté a každou chvíli mohla noha střelit.

Při nacvičování jsem tu délku přelezl jen dvakrát. Věděl jsem, co se po mně chce, ale energie už moc nebyla a cítil jsem se v tom fakt špatně. Upřímně jsem tomu přelezu moc nevěřil.

Hrála roli i hlava, nebo to bylo hlavně fyzické?
Zajistit šlo všechno dobře, takže co se týče strachu, tam problém nebyl. Fyzicky byly jednotlivé délky taky v pohodě. Hlavní bylo spíš vydržet dohromady fyzicky i hlavou celé nacvičování a pak hlavně v den pokusu.

Můžeš popsat přelezový den a pocity na konci klíčové délky? Co tě nejvíc překvapilo?
Na pokus jsme šli jen s Eliškou. Šli jsme do toho s tím, že tam necháme všechno a uvidíme, jak to půjde. Nejprve jsme se střídali a všechno šlo hladce. V prvním 7c jsem ale při pokusu udělal jednu chybu v programu a letěl. Vlastně mě ale překvapilo, jak dobře jsem se v té délce cítil. Vybral jsem frendy, chvíli si odpočinul a asi po pěti minutách vyrazil znovu. Tentokrát to vyšlo a docela hladce jsem to vylezl. To mě strašně nakoplo.

Před druhým 7c jsme věděli, že má přijít déšť, takže jsme počítali s tím, že na druhý pokus už nejspíš nebude čas. Nervózní jsem ale nebyl. Chtěl jsem prostě jen lézt co nejlépe, jak umím. A ono to vyšlo.

Na konci délky jsem měl obrovskou radost, pocit euforie. Zároveň jsem byl ale mega zaskočený, s jakou lehkostí jsem to nakonec lezl. Na vrchol jsem dolézal už za deště a Madonka začala lehce bzučet, takže jsem Elišku ani nedobral a radši jsme začali rychle slaňovat. Naštěstí z toho nakonec žádná bouřka nebyla a za chvíli bylo po všem.

Dole pod stěnou nás vyzvedla Klárka a večer jsme si v kempu dali zaslouženou odměnu – pořádnou večeři a láhev vína.