„Tady je výhled, tady leze Lenička, támhle svítí sluníčko a tady je zima a ten podělaný hlučný vodopád.“ Tohle je doslovný přepis zvuku z Eliščina videa ze štandu. Docela jasně shrnuje podmínky, ve kterých člověk celý den leze.

Ale abych nezačínala hned nějakým stěžováním si, vezmu to hezky popořadě. Celý příběh rozhodně není jen o mně a Elišce (Novotné, pozn. red.). Bez takového Toma Lukáška bychom snad ráno ani nevstaly z postele, vlastně bychom se o přelez nepokusily vůbec. Důležitými členy týmu byli ještě Luky Kmoch a Kuba Skočdopole. A Tom s Kubou mají navíc na svědomí další team send.

Asproman je cesta ve francouzské oblasti Ailefroide (mapa), má osm délek a všechny dost těžký (7c, 6b+, 8a/+, 7b+, 7c/+, 7a, 7c/+, 7b+. Některé zdroje uvádějí klíčovou délku za 8a, některé za 8a+, pozn. red.). Vede převislou žulovou stěnou uprostřed temného hlučného kaňonu. A sice to nezní lákavě, ale věř, že lezení je fakt nádherný. Na cestu jsme koukaly už minulý rok, to jsme se ale necítily ready, a tak vyhrály nějaké lehčí vícedélky a sportovky. Že bychom letos byly připravené víc, to si nejsem jistá, ale aspoň jsme se od loňska naučily správně vyslovit název oblasti – že to není [ajlefrojde] ale [alfroááá].

Plán byl věnovat cestě dva dny. Jeden prolézací, druhý přelezový – teda když budou přát hvězdy, přestane pršet, dostatečně vyschne skála, my opravdu nakrokujeme všechny délky a pak se nám to ještě povede spojit. V jeden den. Easy, ne?

„Já bych to viděla tak 60/40,“ hlásila mi Eliška první den po čtvrté délce. Na přelez jsme si nevěřily a otázka zněla: za Á vylézt cestu teď jakkoli a další den už jít jinam, za Bé zkusit zítra týmový přelez. Já byla spíš tak 80/20 pro to jít zítra něco lehčího. Na polici po páté délce jsme ale dávaly svačinu a nějak se stalo, že přišla nečekaná vlna motivace a rozhodly jsme se – pod menším (možná větším) vlivem Toma – dát tomu zítra znovu šanci. „Když vylezeš to 8a+, vylezu zbytek těžších,“ plácla jsem směrem k Elišce spíš tak ze srandy. „Ha, dobrý vtip, ale tak proč ne,“ odvětila s lehce ironickým úsměvem. A jely jsme dolů sbírat síly na zítra.

GROUND UP!

„Mě všechno bolí,“ ozývá se ráno Eliška ze spodního patra postele v našem yellow busu, „já snad nikam nejdu.“ Cítila jsem se stejně. Naštěstí jsme batohy s cajky nechaly pod skálou, takže přístupový kopec byl mnohem příjemnější než den předtím. Už zbývala jen cesta přes potok, kopnout tam buchtičku s arašídovým máslem a jde se lézt.

První délka byla můj úkol. Včera mi přišla hrozně těžká na 7céčko – neseděla mi a ani jsem si ji pořádně nezkrokla. Ale nechtěla jsem to Elišce pokazit hned na startu. Začala jsem lézt. „Lehčí začátek, fajn. Tady je to divný, to si moc nepamatuju. Nemrznou mi prsty, klid. Jóó, tady je ten boulder. Au, zima. Držím lištu, tak už bych to nemusela pustit. Ještě jeden tah. Aha, jsem nahoře.“ Takhle nějak to běželo v mojí hlavě. Na štandu mi pak trošku svitlo v očích, chytla jsem svůj drive a začala jsem věřit, že by to dneska mohlo jít.

Eliška vyběhla jedno 6b+, na polici jsme daly rychlý snack, a než k nám stihli dolézt kluci, přišel čas na klíčovou délku za 8a+. Eliška do ní nalezla a vzpomněla si na Tomova slova ze včerejška: „Když se nad každým postavením nohy nebudeš rozmýšlet pět vteřin a dáš ji rovnou tam, kam máš, tak to vylezeš.“ A taky že jo, hlavní boulder byl za ní. Dále pokračuje přímo Eliška, která popisuje, jak klíčovou délku vnímala: Boulder sice mám, ale vyhráno nebylo, s jekotem jsem dělala další kroky… a žuch! „Ježiši, vždyť tady je tak dobrá noha!“ zanadávala jsem si po cestě zpátky dolů na polici.

Mezitím do cesty naběhl Tom. Od první cvaknuté expresky se na mě podíval se slovy: „Když to vylezeš, počkám na štandu a dostaneš velkou pusu!“ Samozřejmě to tam smahnul hned z prvního. „Dobře, je zase řada na mně,“ říkám si s novou motivací. „Boulder za mnou, super, velká noha a teď ještě cvaknout. To nejde, pitomá expreska!“ Po ne úplně krátkém boji se mi ji podařilo cvaknout a dolézt do madel. Z toho posledního madla jsem se jen podívala na Toma. „Já chci tu pusuuuu!“

Teď se blýsklo v očích i Elišce – už to přece nahoru nějak půjde. Vyběhla další 7b+, následující 7c/+ bylo zase na mně. Znělo to jako zvládnutelný úkol, včera jsem tuhle délku vlastně flashla. Ale hlava dělá hodně – tak moc jsem nechtěla udělat chybu, až jsem ji udělala. Takže jsem to vyfuněla napodruhé, což byl můj největší boj celého dne.

Konečně jídlo. Dobyly jsme polici po páté délce a daly připravenou bagetku s pestem a mozarellou. „Máte tam ještě zbytek mrkve a čokoládu,“ hlásí Skočák. Snědly jsme všechno a pokračujeme. Eliška vyběhla další 7áčko, já za ní. Na poslední 7c/+ mám síly maximálně na dva pokusy, kůži tak na jeden, takže doufám ve flash. A tady přichází na řadu Tomova beta až pod nos. Doslova. Kdyby nás někdo mohl vidět i slyšet z vedlejšího kopce, dost by se pobavil. „Teď půjdeš levou špatnou lištu, pravou ještě horší a dlouhý krok doleva. Pak jsou bočáky, co hrozně vyhazují. Ne pravou, tady musíš být levou rukou,“ radil mi podrobně Tom kousíček nade mnou. Lezl totiž na druhém za Kubou, boulder vždycky zkroknul a já mu lezla za zadkem a všechno opakovala. Lepší flash jsem nikdy nedostala. A bez něj bych to nedala ani náhodou.

Velký obdiv patří Elišce, která už jako úplně vyčerpaná vybojovala poslední délku za 7b+. „Ještě že to byla prstovka a pak technický dolez, jinak bych tam spadla jak pytel brambor,“ vypadlo z ní po úspěšném přelezu. Přichází obrovská radost, objetí a vrcholové selfíčko.

Po cestě dolů si pamatuju pár zádrhelů. Začalo extrémně foukat, zaseklo se nám lano a Kuba musel jednu délku lézt znova. A ke konci už byla fakt zima, hlad a velká únava. A protože se přes den zvedla hladina vody v potůčku, tak ani po slanění nebylo vyhráno a překročit vodu suchou nohou byla docela výzva. Každopádně vzpomínkový optimismus funguje. Teď nám to oběma přijde zkrátka jako skvělý zážitek.

A takhle princezny k přelezu přišly.