„200 slov“

„Hlavně se na tý hraně neposrat.“ S kajakem v argentinských peřejích

30. 03. 2018, Matěj Holub

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile. Teče skrz několik jezer v národním parku, kousek od známého Bariloche. Kvůli tomu je zakázáno sjíždět ji na kajaku. Brousili jsme si na ni zuby už před měsícem. Bohužel, nebo snad naštěstí, je letos všude hodně vody, tak jsme ji vynechali. Tentokrát už by to ale mohlo klapnout.

Těsně před pátou večer sebejistě přijíždíme k vjezdu do parku, kde úsek řeky Manso začíná. Při příjezdu k bráně nás hned informují, že vstup je za 150 argentinských, které samozřejme nemáme, protože skrz Argentinu jenom projíždíme zpátky do Chile. Naštěstí ale víme, že stejně jako všude v Argentině, po zavírací době už nikdo nikoho nekontroluje. Čekáme tedy asi deset minut a přesně v pět všichni ze správy parku odjíždí. Zato přijíždí asi patnáct aut místních, a tak vesele jedeme do parku zadáčo s nimi.

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile (f: David Sodomka)

Na nic nečekáme a jedeme se podívat kousek po proudu, kde by měl být asi patnáctimetrový vodopád Los Alerces. Sice dostáváme informaci, že se na něj nedá jít podívat… Ale nějaké rozbité lávky, zátarasy a spadlé stromy přece Čechy nezastaví. Koukáme na tuhle nádhernou vodní masu a snažíme si dodat důvěru, že vody není moc a že to půjde. Výraz mojí ženy tomu ale nenasvědčuje: „Jste magoři.“ To už jsme ale slyšeli za ten měsíc mockrát. Po cestě ke kempu hledáme vodočet, který by nám napověděl, jestli je rozumné jet i to, co je pod vodopádem. Tedy soutěsku se spoustou peřejí, které se nedají prohlédnout a rozhodně nejsou jednoduché. Žádný vodočet tu samozřejmě není.

Jdeme si radši uvařit naši klasickou večeři, těstoviny al dente s červenou omáčkou a k tomu vynikající krabicové Gato – dvoulitrové krabicové víno za stovku, které pijeme už měsíc v kuse. Po hodince pití stále nejsme rozhodnuti. Ve Vorym, mým parťákovi, se to už zlomilo a řeku bez vodopádu by jel hned. Mně zase trochu vadí, že nevíme, kolik je vody, a navíc nemáme náhradní skládací pádla do lodi. Prodali jsme je kámošům, kterým nedávno ty jejich uplavaly. Rozhodnutí odkládáme na ráno.

Je 5:40. Budík osamoceně zvoní do ranní mrazivé mlhy a já s Vorym na sebe pod plachtou opatrně pokukujeme, jestli má opravdu smysl vstát. Bohužel čas je proti nám. Pokud chceme tenhle vodopád sjet bez zbytečných zápletek s argentinskou administrativou, musíme se rychle rozhodnout. Nastává nekonečné převalování a šrotování v hlavě. Přece se na to úplně nevykašleme, když už jsme konečně tady. „Do soutěsky nepojedu, ale vodopád dám,” říkám po chvíli.

S kajaky na cestě k vodopádu (f: David Sodomka)

Rychle se vykopeme ze spacáků, Vory bere foťák a já mam snad všechny věci na vodu. Popojiždíme autem blíž k vodopádu a já se snažím rychle převlíct do super „suchých a teplých“ vodáckých věcí. Sedám nadšeně sám na klidnou řeku a ujíždím sto nekonečných metrů k hraně vodopádu. Zkontroluju parťáka, který mi vztyčeným palcem dává zelenou.

Zašprickovat, utáhnout vestu a helmu, nasadit špunty do uší a pak už jen otočit loď po proudu a úplně to nepodělat. Jak říkají kajakáři: „Hlavně se na tý hraně neposrat.“ Sice to všechno bude trvat jen pár vteřin – o to víc to ale může bolet.

Otáčím loď po proudu a během chvíle jsem na hraně. Zkouším dát poslední velkej záběr, ať loď pěkně letí. Snad se trochu vyhnu tomu velkýmu proudu vpravo. Hned je mi ale jasný, že to nevyjde. Za pokus to stálo. Pak už jenom cítím obrovskou masu vody a dole celkem slušnou ránu. Najednou mi někdo krade pádlo z rukou a já mizím i s lodí pod tíhou padající vody někam ke dnu řeky. Chvíli čekám, ale jakmile se to okolo mě trochu uklidní, zkouším udělat eskymáka bez pádla. Jeden pokus, druhej, třetí a je mi jasný, co bude následovat. První rozplavba (vyplavání z lodi, ve vodáckém slangu „krysa,“ pozn. red.) roku 2018 je tady. Plavu si to po proudu, naštěstní bez zbytečných koleček pod vodopádem. Je to až neskutečné, protože loď a pádlo jsou poslušně u mě. Zkouším plavat ke břehu a čekám, až přiletí házečka (pytlík s plovoucím lanem, pozn. red.). Pár vteřin, přesný hod a Vory už mě táhne ke břehu. Paráda.

Rychle balíme věci do auta, aby nás nikdo nechytil, a šup zpátky do kempu. Je půl osmé, nakláním se k ženě a ptám se jí, co by si dala k snídani. Po chvilce odpovídá, že čaj. Taky se chlubím, že jsem si dal první letošní rozplavbu, což radši vůbec nekomentuje a jenom se směje.

O čtrnáct dní později zjišťujeme, že vody bylo opravdu hodně a je dobře, že jsme neodjeli až dolů do soutěsky. To by asi ve dvou lidech dopadlo neslavně. No, pádlování je občas celkem zajímavý dobrodružství.

Pokud tě baví kayaking a fotky ze zajímavých lokalit, sleduj Matěje Holuba na jeho Instagramu.

Vodopád Los Alerces. Za pokus to stálo (f: David Sodomka)

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa