Mal­ta měla být poho­do­vá desti­na­ce se snad­no pří­stup­ný­mi laj­na­mi. Poje­de­me „naleh­ko“, bez vrtá­ní. Low cost, bez půj­če­ní auta. Na divo­ko, bez ubyt­ka. Pro­to­že divo­kost, autostop a bez­sta­rost­nost mi v mateř­ství chy­bí.

Dala jsem si od high­li­ne tři roky nuce­nou pau­zič­ku. Těho­ten­ství a pak dva roky cvi­če­ní na zata­že­ní meze­ry mezi břiš­ní­mi sva­ly – diastá­zy. Laj­ne­ři, se kte­rý­mi jsem dřív cho­di­la, jsou teď už jin­de, výkon­nost­ně nebo země­pis­ně. A tak jsem oslo­vi­la mla­dou krev. Ty, nad jejichž fot­ka­mi jsem posled­ní tři roky slin­ta­la, sou­čas­ný top čes­ký slac­kli­ner­ky Sil­vii Dole­ža­lo­vou a Kač­ku Zíko­vou. A ty, kte­ří pro­šli mými high­li­ne kur­zy s rake­to­vým pro­gre­sem, Dana Čer­no­cha a Luká­še Jan­ka.

Naleh­ko nevy­šlo. Vez­li jsme při­bliž­ně 500 met­rů popru­hů a nako­nec, kvů­li zprá­vám o zrez­lých nýtech, i vrtač­ku. Když jsem na sebe hodi­la své dva bágly, napadlo mě, jest­li na to už nejsem tro­chu sta­rá. Podru­hé mě to napadlo, když jsme zjis­ti­li, že Mal­ta nemá zdroj vody, a deset petek ti tam doma nikdo nena­pus­tí. Tak­že k našim nadu­ca­ným bato­hům při­by­lo 25 lit­rů vody. Chtě­la jsem jít od auto­bu­su do záto­ky nadva­krát, ale zby­tek týmu si roz­lo­žil vodu, jíd­lo a dokon­ce i pyt­lík se žele­zem z mého báglu, abych se dosta­la na 20 kilo. Mé ego eman­ci­po­va­né žen­ské sku­če­lo, ale pořád míň než mé kole­no, co jsem si kdy­si rozflá­ka­la v Ádru.

Fou­ka­lo. Prv­ní den tak, že ani nešlo napí­nat. Dal­ších něko­lik dní tak, že nešlo cho­dit. Teda mně nešlo cho­dit. Ostat­ní to dáva­li cel­kem sluš­ně. Čtvr­tý den večer jsem pro­padla trud­no­my­sl­nos­ti. Fakt upřím­ně jsem se sna­ži­la. S kaž­dým poku­sem jsem hloub a hloub dolo­va­la svou odva­hu. Po kaž­dém pádu jsem pocit zkla­má­ní pře­ta­vo­va­la v nadě­ji a sílu zno­vu se zved­nout. A přes to jsem neby­la schop­ná pře­jít 140 met­rů s pády. Vždy jsem nako­nec muse­la cvak­nout klad­ku. Při­pa­da­la jsem si tak straš­ně vzdá­le­ná od bodu, ve kte­rém jsem laj­ny před tře­mi lety opus­ti­la. Dva roky jsem den­ně cvi­či­la, abych tu moh­la být. A teď mi při­šlo, že dal­ších deset let budu jen padat, než se zas podí­vám na dvou­ki­la a pěti­ki­la…

Tým je nej­víc! Můžeš být na nej­krás­něj­ším mís­tě na svě­tě, ale když ti nesed­nou lidi, bude to peklo. A můžeš být v nej­vě­tr­něj­ší záto­ce Mal­ty s kri­zí raných střed­ních let a nechat se naka­zit dobrou nála­dou těch čtyř lidí, kte­ří jsou spo­lu prv­ně na výle­tě, ale cítí se, jako by se zna­li roky (foto).

Den na to vítr ustal. Nevím, s koli­ka pády jsem to pře­šla, ale byly tam ty momen­ty, kvů­li kte­rým po laj­nách cho­dím. Klid, radost a spo­je­ní s mís­tem, nad kte­rým krá­čím.…

PS. Obrov­ský dík Kwje­to­vi, mému muži. Jsi nej­víc hus­tej chlap, pro­to­že se niče­ho nebo­jíš – ani týd­ne s naším mrně­tem.