Když jsme před půl rokem se Šímou Navrátilem vyráželi na Nový Zéland, věděli jsme jen jednu věc – nejvyšší hora je Mount Cook (Aoraki) a tu chceme zkusit vylézt. Člověk si řekne: „Pff, však to nemá ani 4000 metrů, to nemůže být zas takový problém!“ Jak jsme ale později zjistili, Jižní Alpy nemají s našimi přívětivými evropskými Alpami moc společného a cokoliv tam vylézt se ukázalo jako pěkný oříšek. 

Hned po příletu jsme hledali bližší informace o lezení v tamějších horách. Narazili jsme na zajímavý projekt, který tam v roce 2022 uskutečnili Alastair McDowell a Hamish Fleming, kteří během 31 dnů vylezli 24 nejvyšších třítisícovek (rozhovor s oběma lezci si můžeš poslechout tady). Zélanďané nadmořskou výšku často neuvádějí v metrech, ale ve stopách. Při dalším průzkumu seznamů místních kopců jsme zjistili, že hor nad deset tisíc stop (3048 m pozn. aut.) je na Zélandu jen sedm. A tak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit vylézt všech sedm alpských desetitisícovek. Ono to přeci jen zní líp, než vyškrábat se na horu vysokou 3000 metrů… Nicméně po důvěrnějším seznámení se s místními kopečky se tento projekt velice rychle zvrhnul na projekt: „Jak zapytlit všechny alpské desetitisícovky“. 

ZÁPADNÍ PYTLE

Západní pobřeží Jižního ostrova se vyznačuje svou divokostí a věčně špatným počasím. Ledovce zde začínají v pouhých 400 metrech nad mořem. Navíc dojdeš po značené cestě téměř až k nim. Ideální, že? Když jsme na začátku února dorazili pod Franz Josef Glacier, řekli jsme si, že se pokusíme přes tento ledovec vyjít na Pioneer Hut a odtamtud vylézt Mount Douglas. Nabalili jsme věci na pět dní, naposledy zkontrolovali předpověď počasí a neohroženě se začali probíjet zástupy důchodců ke konci turistické cesty. 

Po dalších bezmála dvou hodinách prodírání se hustou džunglí a oblézání odtrhů půdy jsme dorazili ke klíčovému místu. Podle průvodce se zde měla přebrodit ledovcová řeka, potom vystoupat nějakých dvě stě výškových metrů a přebrodit zase zpět. Zůstali jsme stát na břehu, zírali jsme do rozbouřené hnědé vody, valící se velkou rychlostí přes kameny… Na brodění to nebylo. Chvíli jsem zvažoval, že bych se pokusil řeku přeplavat a následně udělal přelanění. Zavčas jsem usoudil, že by bylo přeci jen trochu zbytečné utopit se na nástupu prvního kopce. Potupně jsme se otočili na cestu zpět a tím zavěsili první pytel.

Co dál? Přeci to jen tak nevzdáme. Ani jsme nevybalovali batohy a následující den ráno jsme se vydali na 25 kilometrů dlouhý pochod skrz Copland Valley do Douglas Rock Hut, odkud jsme chtěli následující den ráno vyrazit na Mount Sefton. Ještě nám zbývaly dva dny pěkného počasí a 2400 metrů vysoký severní pilíř této hory vypadal jako ideální volba.

V pět hodin ráno zvoní budík, vylézáme ze spacáků, rozrážíme dveře chaty a… Prší. Chvíli čekáme, jestli se počasí neumoudří, ale to se bohužel nestalo. Proto v sedm hodin vyrážíme do mlhy, kde je viditelnost sotva na tři metry. Po chvíli chůze hustou vegetací jsme mokří až na kost, po hodině zjišťujeme, že jsme asi minuli odbočku z pěšiny směrem k pilíři. V devět hodin ráno mlha konečně ustupuje a začíná svítit Slunce. Poprvé vidíme onen severní pilíř a svítí na nás krásně zasněžený vrchol hory Sefton. Od nástupu do cesty jsme bohužel asi kilometr a už je příliš pozdě na to, začít lézt takhle dlouhou cestu. Očekávané špatné počasí nám nedovoluje zkusit štěstí ani další den. Vydáváme se tedy alespoň na procházku do Copland Pass. Věšíme tak druhý pytel. 

ROZHODNĚ BEZ VRTULE!

Po měsíčním zaměstnání na chmelnici, kde jsme se živili jako řidiči traktorů, vyrážíme opět celí natěšení do hor. Tentokrát už to musí vyjít! Volíme cestu z východu. Podle map jsou místní hory mnohem dostupnější, vzdušnou čarou jen pár kilometrů od silnice na vrcholy. A žádná džungle pod kopci. Na konci března přijíždíme do vesnice Mount Cook a čeká nás nemilé překvapení. Ptáme se na turistických informacích na jakékoliv zprávy z Aoraki a na přístupovou cestu na Plateau Hut, odkud se chodí normálka na vrchol. 

„Vy chcete teď lézt na Aoraki? To není možné. Vzhledem ke kondici ledovců se poslední roky chodí pouze v prosinci.“ 

To jsme samozřejmě už trochu tušili, ale chtěli jsme se o tom přesvědčit sami, tak odpovídáme: „No to nevadí, my bychom se tam chtěli alespoň podívat, vyjdeme na Plateau Hut a uvidíme.“ 

„Počkejte! Vyjdete? Tam ale pěšky nikdo nechodí. Tam se létá vrtulníkem. Máte na vrtulník?“ 

Tuhle možnost jsme rezolutně odmítli! Snažíme se věšet pytle co nejčistším stylem a na kopce se škrabat pěkně odspodu. Ne se nechat do půlky vyvézt vrtulí, to bychom si potom vůbec nemohli počítat. Z informací jsme odcházeli skleslí. Prošvihli jsme sezónu a s dalšími výstupy to vypadalo bledě. Před hospodou jsme zahlédli staršího člověka, který vypadal na horolezce. Nedalo mi to a šel jsem se ho ještě zeptat. Nejdřív se s námi moc bavit nechtěl, ale když zjistil, že jsme Češi, jeho přístup k nám se rázem změnil. 

„Oni na těch informacích ví prd! Ale je pravda, že tam od prosince nikdo nebyl a pěšky to nahoru nikdo nechodí. No ale vy jste tvrdí hoši! Jen to běžte zkusit, člověk nikdy neví, třeba to půjde!“

Jeho slova nám zvedla náladu a začali jsme balit věci na pět dní v horách. Brzy ráno jsme vyrazili z parkoviště směrem k Tasman Glacier. Po dvou hodinách přicházíme k Ball Hut a hledáme cestu ze zerodované morény dolů na ledovec. Nakonec slézáme nechutným nestabilním žlábkem. Čeká nás několikahodinový pochod po balvanech ležících na prvních několika kilometrech ledovce.

V poledne přicházíme pod námi zvolenou výstupovou trasu na Grand Plateau – Haast Ridge. Vydáváme se vzhůru volnou sutí ve velkém sklonu a ještě trochu bloudíme. Jeden krok nahoru a tři čtvrtě zase dolů spolu s volnými kameny pod nohama. Po odlezení z odtrhové části se dostáváme do míst, kde jsou skály a mnoho drnů trávy. Bohužel kvalita místní skály je více než ubohá a chvílemi se dostáváme i do kolmých míst. Po 600 výškových metrech jsme se vyškrábali na malý hřebínek, kde se shodujeme, že nahoru by to asi nějak ještě šlo, ale dolů by to mohl být opravdu problém. Vzdáváme naše naděje na vylezení Aoraki – věšíme třetí pytel v řadě. Pěkný hattrick! Opatrně slézáme a místy se kutálíme zpět dolů na ledovec, kde bivakujeme.

Probouzíme se za krásného počasí na našich polovičních karimatkách a vydáváme se uskutečnit náš záložní plán. Už nemáme vizi něco vylézt, prostě si užíváme pohyb v horách, kde jsme úplně sami. Tentokrát jdeme pověsit pytel na třetí nejvyšší horu Nového Zélandu Malte Brun (vysokou 3199 metrů nad mořem, pozn. aut.). K našemu překvapení to není hora hned naproti, jak jsme si původně mysleli, ale musíme ťapat ještě dalších deset kilometrů nahoru po ledovci. Následuje klasické hrabání se téměř kolmou sutí pár set výškových metrů z ledovce. Po zdolání této boční morény se nám naskýtá nepěkný pohled – tam, kde měl být podle průvodce ledovec, jsou jen plotny a pár sněhových políček. Další pytel téměř jistý.

Rozkládáme bivak u ledovcového jezírka a ukládáme se ke spánku. V šest hodin ráno už šlapeme za svitu měsíce a našich čelovek k místům, kde býval ledovec. Kupodivu se hravě proplétáme vzhůru po policích a zbytcích sněhu. Vychází Slunce a my se pomalu blížíme k vyhlášenému západnímu hřebenu s ostrým „koníčkem“ ve vrchní části, na který se chceme připojit cestou „Bonney Rib” (3+ podle UIAA, pozn. red.). Zanedlouho už si užíváme nádherné výhledy na okolní kopce a lezení po červené skále. Postupujeme rychle a v půl jedné odpoledne dosahujeme vrcholu. Ani tomu sami nevěříme, tentokrát to není pytel! Chvíli si užíváme výhledy a krekry se salámem. Po rychlém sestupu přicházíme k jezírku, znovu bivakujeme a ráno se vydáváme na dlouhou cestu přes ledovec k autu.

Tímto výkonem jsme ukončili naše snažení o zapytlení všech alpských desetitisícovek. Výstupem na Malte Brun jsme si to nakonec pokazili. Alespoň máme důvod vrátit se na Zéland. Jen to příště zkusíme v sezóně a dál než k nástupu. Ale v jednom máme jasno – k nástupům vrtulníkem se stejně nesnížíme! To radši další pytle.