„Vyrobím si sněžnice a vyrazím na zimní přechod hor.“ Tuhle myšlenku jsem měl dlouho. Mezi nápadem a momentem, než jsem na nich stál poprvé na sněhu, mezitím uběhlo několik let.

Byli jsme na to dva – já a kamarád Anťas. Anťas sehnal návod na výrobu alijašských eskymáckých sněžnic a jednu fotku hotového díla. Návod zde popisovat nebudu, protože ho najdeš tady, a můj výrobní postup nejspíš ani nebyl správný, ale řeknu alespoň, jaké nástroje jsme používali a s čím jsem se sám potýkal. Věděli jsme, že bude potřeba ohýbat dřevo a dělat kožený výplet. Práce se dřevem pro mě byla a dodnes je neprozkoumaná oblast, což je důkazem, že si sněžnice může udělat opravdu každý.

Všechen materiál, který jsme potřebovali, tvořila jasanová fošna a taška ztvrdlé nevyčiněné kůže zbavené chlupů. K přípravě latěk jsme potřebovali cirkulárku, hoblovku a rašpli, díry jsme vrtali na malém garážovém soustruhu. Ohýbání dřeva představuje stěžejní, nejzajímavější a samozřejmě nejtěžší část. Dřevo je potřeba namočit v horké vodě či páře, pak se dá ohýbat. Vůbec to však není tak jednoduché, jak to zní. Zkoušeli jsme to různě, nejprve na dvorku nad ohněm v kotli s vodou a nakonec napařováním mezi dvěma pekáči na plynovém sporáku doma v kamrlíku. Po dlouhém zahřívání dřeva vždy zbývalo jen pár vteřin na ohnutí, než dřevo zase ztuhnulo. (Se správnými technologiemi se prý dřevo dá ohýbat jako špageta, ty jsme ale neznali.) Ohýbal jsem jej o všechno možné – třeba o žebra topení a nejčastěji o svoje koleno obmotané několika vrstvami látky. Byl jsem totiž tvrďák a nepřipravil si rám, který je popsán v návodu (paradoxně mi jeho zhotovení přišlo moc pracné). Několikrát jsem laťku po celoopoledním ohýbání zlomil. Výsledek nakonec nebyl zcela ideální (nepodařilo se mi špičky ohnout tak, jsem chtěl), ale stačilo to. Jakmile je hotový rám, zbytek se už zdá jako hračka – je to jen o stříhání šňůrek z namočené kůže a proplétání dírkami. V této fázi jsem skončil s tím, že s přívalem další motivace dodělám ještě kožené vázání na boty. Bohužel jsem v té fázi vydržel několik let a sněžnice jsem vyzkoušel – provizorně přivázané k botám prádelkou – jen jednou s Anťasem nanečisto v mělkém sněhu.
_

Martinovy sněžnice v Krkonoších (f: Standa Mitáč)

_
Prvním skutečným testem celého mého úsilí se stalo až zimní putování po Krkonoších. Rozhodl jsem se jet, ale na výrobu pořádného vázání jsem si čas neudělal. Vsadil jsem na osvědčenou prádelní šňůru, ze které jsem po cestě ve vlaku zimprovizoval primitivní vázání. Nikdo včetně mě nevěřil, že to bude fungovat. Sám jsem čekal, že mojí váhu i s batohem výplet neudrží – na pohled to tak skutečně i vypadalo. Jaké překvapení bylo, když jsem se na sněžnice postavil a vydal se přes závěje hlubokým sněhem. Výplet držel až neuvěřitelně pevně. Občas se mi zadrhávala špička o větve, párkrát jsem musel sněžnice převázat a z kopce to nešlo tak rychle, jako ostatním na moderních kovo-plastových sněžnicích. Na dřevěné sněžnice je to větší nápor a je potřeba dávat pozor, aby se nepoškodily. Na druhou stranu mě hřál pocit, že jdu „po svých“, kterým se krásou nevyrovnají ani ty nejdražší moderní, a také pohledy kamarádů plné zbožné úcty.

Uvědomil jsem si, jak zruční museli být eskymáci, indiáni nebo Anťas, kteří vyrobili ještě mnohem lepší a krásnější se složitějšími výplety. Celé je to nesporně záliba pro nadšence nebo staromilce. Vložená námaha se však vrátí v podobě nových zkušeností, pěkných zážitků a veliké úlevy, když náhodou nezůstaneš pohřben v závěji a vrátíš se z výletu živý.
.

Martin Janda „jde po svých“, Krkonoše (f: Standa Mitáč)