ALEŠ MORÁVEK

LEZECKÝ ŽROUT

Je hor­ký let­ní den a asfalt začí­ná bublat. Po ces­tě do Ádru v rádiu ros­nič­ka hlá­sí před­po­věď poča­sí. „Tep­lo­ty na celém úze­mí Čes­ké repub­li­ky dnes pře­kro­čí 35 stup­ňů Cel­sia. ČHMÚ dopo­ru­ču­je oby­va­te­lům, aby se od 10 do 15 hodin vyva­ro­va­li jaké­ko­liv ven­kov­ní těles­né akti­vi­ty.“

Sice už je po desá­té, ale „Kved­lo­vač­ka“ VIIb na Prin­ce zna­me­ná ide­ál­ní stin­nou zaší­vár­nu. Žád­né ždí­má­ní malých hnid. Tady je jen jeden dlou­hý chyt a Aleš Morá­vek už se za všech­na ta lezec­ká léta nau­čil, jak být ve správ­ný čas na správ­ném mís­tě. „A vče­ra večer jsme měli taky dobrou pod­mín­ku, ská­ly byly krás­ně vyschlý – tře­ní jak pra­se, to jsem úpl­ně čuměl,“ zhod­no­cu­je návště­vu Větr­né, kde vyle­zl tře­ba „Ska­lác­kou pět­ku“ (IXa) během tro­pic­ké­ho odpo­led­ne, kdy se vět­ši­na lez­ců v okru­hu dva­ce­ti kilo­me­t­rů věno­va­la spí­še těles­né pasi­vi­tě – na kou­pá­ku ve Chval­či nebo Tep­li­cích.

Aleš bere pod­mín­ky tak, jak při­jdou. Sliz­ská spá­ra plná vody? „Tro­chu mok­rý, ale dalo se.“ Sně­ho­vá bou­ře v Pata­go­nii pod věží Cerro Torre? „Pár dní se počká…“ Málo času na leze­ní ces­ty „Ast­ro­man“ v Yose­mi­tech? „Vědě­li jsme, že musí­me rych­le.“ Všech­ny týmy už opus­ti­ly sed­mi­ti­sí­cov­ku Pik Kor­že­něv­ské? „Tak jsem si užil inten­ziv­ní tři dny sólo.“ Zdá se, že Alda poží­rá všech­no přes­ně tak, jak to při­jde. A ješ­tě ke vše­mu si pod­mín­ky stí­há pochva­lo­vat.

ŠTĚSTÍ NA PARŤÁKY

Aleš se naro­dil v Hrad­ci Krá­lo­vé a svůj začá­tek leze­ní datu­je do roku 1980. O šest let poz­dě­ji začal cho­dit s Bárou Strán­skou, se kte­rou tvo­ří stá­lou part­ner­skou i lezec­kou dvoj­ku dodnes. Pro při­po­me­nu­tí, jeho part­ner­ka si kon­cem 80. let vyslou­ži­la pře­zdív­ku „nepo­ra­zi­tel­ná Bára“ – osm let ji nikdo z žen nepře­le­zl na domá­cích mis­trov­stvích na obtíž­nost. Bára jako prv­ní Češ­ka odškrt­la 8b+ (více o ní tady, pozn. red.) a let­ní­ho poví­dá­ní v Adr­špa­chu se také účast­ni­la. Níže v tex­tu má pár svých vsu­vek a pohle­dů ohled­ně Aldy. Pře­ci jenom, leze s ním 35 let, tak už ho má tro­chu pře­čte­né­ho.

A jakou for­mu má Alda po více než 40 letech své­ho leze­ní? „Napo­sle­dy jsme spo­lu lez­li na Kalym­no­su a do těch desí­tek (UIAA, pozn. red.) se tam Alda pořád pohy­bu­je. A umí dob­ře lézt i spá­ry v Ádru – zamla­da v tom nebyl úpl­ně super, ale prý se hod­ně vylep­šil,“ smě­je se Mirek „Boku­la“ Ond­ra (táta Ada­ma Ond­ry, pozn. red.), kte­rý s Ale­šem začí­nal v oddí­le Start Vam­berk.

Do stej­né­ho klu­bu cho­dil i Tomáš Čada a občas spo­lu děla­li výš­ko­vé prá­ce: „Dob­ře se zná­me, kama­rá­dí­me spo­lu. Aleš je uni­ver­zál, kte­rý umí dob­ře lézt i ve střed­ních horách. Spo­leč­ně jsme lez­li a biva­ko­va­li také v zim­ních Tatrách. Aleš leze­ním žije, to je bez deba­ty,“ shr­nu­je Tomáš a Alda to svým počí­ná­ním dlou­ho­do­bě potvr­zu­je – nedáv­no na kusov­ku vyle­zl tře­ba tech­nic­kou spor­tov­ní hra­nu „Znám­ka pan­ku“ Xa na věž Hroche v Ádru.

A to jsi prý jako kluk měl být hoke­jis­ta…
Ale hokej se nehrál v létě – na prázd­ni­ny jsme s mam­kou jez­di­li do Jino­lic (u Jičí­na, pozn. red.), cho­di­li jsme do skal a tam jsem vždyc­ky s ote­vře­nou pusou kou­kal na ty lez­ce… A když mně bylo kolem 11 let, tak jsme tam potka­li Chru­di­má­ky, teh­dy asi nej­lep­ší pís­ka­ře: Mocek, Béna, Živ­ný… Teh­dej­ší hvězdy. A Petr Mocek mě popr­vé vzal na lano. Dokon­ce si pama­tu­ju i svo­ji úpl­ně prv­ní ces­tu, co jsem lezl: „Již­ní spá­ru“ II na Bella­vis­tu – rok 1975. Ska­ma­rá­di­li jsme se a občas jsem s nimi jez­dil i poz­dě­ji, tak­že jsem natre­fil na nej­lep­ší uči­te­le, kte­ré jsem mohl mít. Pak jsem asi dva roky vůbec nele­zl. V pat­nác­ti jsem sekl s hoke­jem a máma mě při­hlá­si­la do lezec­ké­ho oddí­lu v Hrad­ci. A to byla dal­ší ohrom­ná náho­da – potkal jsem se tam s Roma­nem Brtem. Byd­le­li jsme od sebe o tři bará­ky, on byl o rok star­ší a zača­li jsme spo­lu pra­vi­del­ně lézt a tré­no­vat. To bylo v roce 1980 a to datu­ju jako svůj „ofi­ci­ál­ní začá­tek leze­ní“. S Brtem jsme na začát­ku prv­ní sezó­ny lez­li sed­mič­ky a na kon­ci už VIIc, teh­dy nej­vyš­ší kla­si­fi­ka­ci.

Podí­lel ses s Roma­nem Brtem na jeho lezec­kém obje­ve­ní plo­ten na Pan­ťá­ku?
Na něčem tro­chu jo, ale my jsme spo­lu lez­li spíš jen v letech 80–81. Pak už se naše ces­ty zača­ly tro­chu roz­chá­zet. Spo­lu jsme udě­la­li jen „Kou­zel­né prs­ty“ IXb, „Pan­te­on­skou krás­ku“ VIIIb, nebo „Tutáč vari­ant“ Xb. (Např. „Dítě před­stav“ Xb je až z roku 1984, pozn. red.)

OSTUDA V JUŘE

Tou dobou už se těž­ší věci lez­ly s maglaj­zem?
Začá­tek maglaj­zu se datu­je do roku 1983, kdy pro­bě­hl prv­ní repre zájezd na Západ, kon­krét­ně na spor­tov­ky do Fran­ke­n­ju­ry. Byl tam Prcas, Hon­za Šimon, Tomáš Čada, Luboš Beneš, Víťa Wal­zel, já a mno­ho dal­ších… Tou dobou už jsme v Sas­ku lez­li desít­ky, tak jsme plá­no­va­li, že v Juře pole­ze­me to nej­těž­ší, co tam najde­me – tře­ba ces­tu „Mag­net“ 9 od Kur­ta Alber­ta. (smě­je se) Ješ­tě před­tím nás kama­rád-emi­grant Milan Sýko­ra, v tu dobu vyni­ka­jí­cí lezec, vzal v Norim­ber­ku do lezec­ké­ho krá­mu. Tam jsme si všich­ni kou­pi­li „EB Gra­ton“ (od toho název „íbíč­ka“, pozn. red.), což byly naše prv­ní lezeč­ky po bač­ko­rách. „Kup­te si malý,“ pora­dil nám Milan. Tak­že jsme si všich­ni kou­pi­li mrňa­vé boty, při­je­li do skal a tam žád­ná slá­va. Nemoh­li jsme poma­lu vylézt sed­mič­ku.

Až po rela­tiv­ně dlou­hé době jsme tam vylez­li něja­kou 8 UIAA, a to ješ­tě polo­že­nou plot­nu. Měli jsme ten maglajz, kte­rý jsme neu­mě­li pořád­ně pou­ží­vat, a potom boty, ve kte­rých jsme neu­mě­li stát… K tomu chy­bě­la silo­vá vytr­va­lost… Na „Mag­net“ jsme se nedo­ká­za­li ani podí­vat. Proč? V Čechách do té doby niko­ho nena­padlo lézt sty­lem RP. „Já lezu k prv­ní­mu, ty ke dru­hý­mu, kámoš ke tře­tí­mu,“ byla naše tak­ti­ka na pís­ku. Tady se najed­nou lezlo odspo­da až úpl­ně naho­ru! Kaž­do­pád­ně jsme ale okou­ka­li, jak tam lezou, a líbi­lo se nám to. Od toho roku jsme se sna­ži­li lézt na kusov­ku a k tomu je maglajz nepo­stra­da­tel­ný.

V rám­ci toho samé­ho zájez­du jsme pak jeli ješ­tě do Wil­der Kai­se­ru, kde jsme s Lubo­šem Bene­šem vylez­li „Pum­pris­se“, což byla prv­ní sed­mič­ka v Alpách (vol­ně 8+/9- UIAA, pozn. red.). A to nám šlo cel­kem v poho­dě. Hory nám nedě­la­ly pro­blém, ale na těch ska­lách to bylo hor­ší.

Pozva­li jste pak Gül­li­cha na oplát­ku i k nám na písek?
To ne. Do Ádru jed­nou zaví­tal jenom pra­cov­ně. Při­pra­vo­val lana pro natá­če­ní fil­mu jed­né ame­ric­ké fil­mo­vé spo­leč­nos­ti, na kte­rém jsem se podí­lel i já s Bárou, ale bohu­žel neměl čas lézt. Pama­tu­ju si, jak tady seděl s námi u sto­lu na cha­lu­pě. Občas sem něja­ká hvězda při­je­la, tře­ba Patrick Edlin­ger – lezl „Bílou růži“ IXa a při­šel úpl­ně dorva­nej. A to uměl spá­ry…

Jaká byla tvo­je ces­ta ke spá­rám?
V letech 82–84 jsem hod­ně cho­dil do skal s Petrem „Kin­gem“ Krá­lem z Brna. Tou dobou lezl moc dob­ře a byl expert na spá­ry, tak­že on vždyc­ky tahal spá­ry a já všech­no ostat­ní. King časem pře­stal aktiv­ně lézt, tak jsem spá­ry lezl méně. Ale pak vymys­le­li ruka­vi­ce, to mě úpl­ně nadchlo a od té doby jsme zača­li vyrá­žet do puklin sami. Ruka­vi­ce jsou skvě­lá pomůc­ka – jed­nak tam ruka dale­ko líp drží a dru­hak to nebo­lí… Musíš to zkou­šet, jinak se to nena­u­číš. Obec­ně pak v těch spá­rách časem zjis­tíš, že když už umíš styl, pořád se to opa­ku­je. Co může být nej­těž­ší? Pře­vis­lá širo­či­na a nebo prs­to­vá trh­lin­ka. Všech­no ostat­ní je rela­tiv­ně leh­ké, hlav­ní pro­blém v Ádru bývá jiš­tě­ní.

Něja­ké tvé oblí­be­né?
Všech­ny kla­si­ky, tře­ba „Bílá růže“ IXa, „Slu­no­vrat“ VIIc, fan­tas­tic­ká „Údol­ka“ VIIIb na Hlás­ku – shod­li jsme se s Hudym, že když ji lezeš v kuse, tak nám to spíš při­jde jako IXc. Pak jsou tře­ba krás­né „Láhvič­ky inkous­tu“ VIIIc, „Prásk­nu­tí bičem“ VIIIb… To vše nejsou nějak těž­ké ces­ty, ale je potře­ba tro­chu morá­lu a čas­to nesmíš spad­nout.

Tvo­je nej­těž­ší vyta­že­ná spá­ra?
Těž­ko říct. V Ádru mož­ná „Husar­ský kou­sek“ (VIIIb, bez sta­vě­ní ze sedač­ky IXb, pozn. red.) na Pega­se – ta by moh­la být jed­na z nej­těž­ších. (Komen­tář Alešá­ka na Pískaři.cz: „Pěk­né. Měl jsem hvěz­dič­ky před oči­ma, už si jen nemo­hu vzpo­me­nout, zda jed­nu, či dvě. Nám to při­šlo jako mimo­řád­ně namá­ha­vá ces­ta, kde ani metr není zadar­mo. Těž­ký nález z trh­li­ny do úzké­ho pře­vis­lé­ho komí­na, del­ší pře­sa­hy za dob­ré či hor­ší žáby, tech­nic­ky vyfi­ka­ný tra­verz ze spá­ry do žláb­ko­va­té širo­či­ny, to všech­no dost do kop­ce. A nako­nec expo­no­va­ná stěn­ka k vrcho­lu.“)

TEJPKOU PROTI ZEMOVCE

O tobě se říká, že zacho­vat klid vyso­ko nad smyč­kou není pro­blém.
Bára: Je to tak. Obzvlášť ve spá­ře to neře­ší. Je to mok­rý? Neva­dí. Leze, leze, leze… To spíš já už se dole otá­čím zády, abych to nevi­dě­la. Fakt je to občas děs. Alda pak řek­ne: „Bylo to pěk­ný. Tro­chu mok­rý, ale jinak dob­rý.“ Mys­lím si, že si věří a že má odva­hu.

Alda: No to si tak úpl­ně nemys­lím – už jsem se ve spá­rách něko­li­krát dostal do situ­a­ce, kdy jsem věděl, že dolů nesle­zu. No, a pak už musíš vypnout a vylézt to. Samo­zřej­mě – do toho­hle sta­vu se dostá­vám straš­ně nerad. Naštěs­tí to vždyc­ky dopadlo dob­ře. Taky mám strach.

A co stě­nov­ky? S Ond­rou Krecba­chem jsi dělal desít­ku na Kláš­ter.
Ta je dob­rá. Ani nevím, jest­li má pře­lez. („Kate­o­la­loch­noss“ Xa, pozn. red.)

Máš něja­ký prvo­vý­stup, na kte­rý jsi echt pyš­ný?
Vždyc­ky, když jsem dělal prváč, tak jsem chtěl, aby měl pěk­ný směr, kro­ky atd. Úpl­ně nej­víc se mi líbí „Pan chyt­rej“ RP Xc na Pra­cho­vě – mezi „Šicím stro­jem“ a „Bičem“. To je úpl­ně super ces­ta. Pra­cho­vá­ci ji tedy evi­du­jí jako „nespor­tov­ní prvo­vý­stup“ – pro­to­že byla vyle­ze­ná s maglaj­zem.

A máš ji vyle­ze­nou RP?
To nemám.

Bára: U toho „Pana chyt­rý­ho“ se mi líbi­lo, jak klu­ci dáva­li dru­hý kruh. Spus­ti­li se od prv­ní­ho kru­hu a tejp­kou si ozna­či­li mís­to na laně, „aby to neda­lo na zem“. Tak si to namě­ři­li. „Znač­ka!“ zahlá­sil potom Pupák (Hon­za Novot­ný, pozn. red.) a Aleš začal hned vrtat. (smě­je se)

V Ádru je tvůj nej­zná­měj­ší prváč asi „Čára fixem“ ! IXb. Jak to pro­bí­ha­lo?
To byl výmy­sl Pet­ra Moc­ka, jinak jsem to v pod­sta­tě lezl celé já. To je oprav­du úžas­ná ces­ta. Při­po­jil se i Svišť, kte­rý si to vyle­zl za námi, byl to ješ­tě tako­vý mla­ďá­ček, vychá­ze­jí­cí hvězda. Moc podrob­nos­tí si nepa­ma­tu­ju.

Co jiné ces­ty?
Krás­né ces­ty z minu­los­ti jsou tře­ba: „Do roka a do dne“ IXc na Lomi­ka­ra nebo „Kris­tý­na“ IXc na Kukač­ky v Tep­li­cích – to jsme děla­li s Kin­gem a Boku­lou. Pak z posled­ní doby krás­ná hra­na na Oni­to­lo­gic­kou „Agend Soj­ka“ IXc za Majá­kem na Kři­žá­ku, ale ta se v sou­čas­né době nachá­zí v uza­vře­ném Zdo­ňov­ském oblou­ku. Za řeč sto­jí i posled­ní udě­la­ná ces­ta, kte­rou jsme loni udě­la­li s Ale­šem „Sum­cem“ Tichým, a to „Pro­lha­ná“ IXb na Pirá­ta.

ČESKÝ ROCK MASTER

Pokud vím, tak jste s Tomá­šem Čadou kdy­si uspo­řá­da­li i lezec­ké závo­dy v Ost­ro­mě­ři, kde jste vyse­ka­li ces­ty v něja­ké střel­ni­ci… Můžeš pro­sím zavzpo­mí­nat?
V 80. letech už se něja­ké závo­dy děla­ly, ale všech­no bylo kolem Brna – na lezec­kých cestách v Kra­su (Ost­ro­měř je mezi Hrad­cem a Jičí­nem, pozn. red.). S Tomem jsme si říka­li, že uspo­řá­dá­me závo­dy pod­le nových pra­vi­del, co měl Rock Mas­ter (popr­vé se v Arcu konal v roce 1987 – chla­py vyhrál Ste­fan Glowa­cz a ženy Lynn Hill, pozn. red.). Do té doby se u nás lezlo na sta­rých zná­mých cestách, kte­ré sis mohl kdy­ko­liv natré­no­vat. Rock Mas­ter při­šel s cesta­mi, kte­ré lezec viděl popr­vé až v den závo­du. K tomu izo­la­ce, aby se lez­ci nemoh­li navzá­jem očumo­vat, a tak dále… Mís­to na ten náš závod jsme hle­da­li kolem roku 1988, umě­lé stě­ny ješ­tě neby­ly a my jsme obje­vi­li lom v Ost­ro­mě­ři. Tam nás necha­li, tak jsme tam s Tomem vyse­ka­li ces­ty, ohnu­li jsme roxo­ry, str­či­li je do beto­nu a bylo… Mys­lím, že závo­dy pak pro­běh­ly skvě­le – při­je­lo asi 150 účast­ní­ků. Obje­vi­li se tam všich­ni, co tou dobou lez­li.

Kdo vyhrál?
Mys­lím, že popr­vé, v roce 1988, vyhrál Jar­da Mly­nář a 1989 jako mis­trov­ství repub­li­ky vyhrál Hon­za Kre­i­sin­ger z Pra­hy. Baby vyhrá­la asi Bára nebo Ivka Čado­vá.

Tře­tí rok už jsme to nechtě­li opa­ko­vat zno­vu v Ost­ro­mě­ři, tak jsme posta­vi­li umě­lou stě­nu v Liber­ci na výsta­viš­ti. To byla úpl­ně prv­ní uměl­ka v Čechách – posta­ve­ná jenom na tyhle závo­dy. Pak jsme zjis­ti­li, jaká je to straš­ná pakár­na. Tou dobou bylo v pra­vi­dlech, že kaž­dé závo­dy musí mít svo­ji uni­kát­ní stě­nu. Což je nesmy­sl a tohle pra­vi­dlo se poz­dě­ji zru­ši­lo.

BÁŘIN NÁSTUP NA ČELO

Na dobu prv­ních závo­dů pak navá­za­la závod­ní éra Báry, kte­rá byla v pod­sta­tě prv­ní sys­te­ma­tic­ky tré­nu­jí­cí lez­ky­ně u nás. Ty jsi jí v tom prý hod­ně pomá­hal. Jak se dá v páru sklou­bit pozi­ce part­ne­ra a záro­veň tre­né­ra?
Než se do toho Bára napl­no pus­ti­la, tak jsem ven­ku na ska­lách závo­dil já. To mně doce­la šlo, v Maďar­sku jsem vyhrál i něja­ké neo­fi­ci­ál­ní mis­trov­ství Evro­py… Ale jakmi­le se zača­lo závo­dit na uměl­kách, tak jsem na to neměl sílu a už to byla tragé­die. Bára mezi­tím zača­la být na závo­dech dob­rá, tak jsem se začal věno­vat jí a jez­di­li jsme spo­lu po jejích závo­dech. Do toho jsme trá­vi­li dost času ve ska­lách – to jsme ješ­tě nemě­li děti. Měli jsme Ško­du 105 od Báři­ných rodi­čů a jez­di­li jsme po Evro­pě a po závo­dech.

Bára: Ale­šo­vo tré­no­vá­ní spo­čí­va­lo spíš v tom, že jsme spo­lu lez­li. Pořád se lezlo a Alda mi vždyc­ky uměl vybrat dob­ré ces­ty. Poz­dě­ji můj tré­nink pře­vzal Dro­bek (Jan Krch, pozn. red.): „Máš sla­bý bři­cho – neu­dě­lá­me s tím něco?“ a napsal mi dvou až tří­fá­zo­vé tré­nin­ky, kte­ré jsem ochot­ně plni­la. Jsem dob­ře tré­no­va­tel­ný typ. (smě­je se)

Tře­ba „Gra­vi­tač­ní kom­plexy“ IXc jsi Báře také vybral ty?
Taky. Bára na pís­ku na prv­ním moc nele­ze, ale když jí něco sed­ne, tak já ji hned zku­sím: „Hele, to bys moh­la vylízt na prv­ním. Co říkáš?“

A jak to máte na váp­ně?
Tam to máme nao­pak – tam Bára nacva­ká­vá ces­ty mně a já to pak nějak zkou­ším vybo­jo­vat. Tenhle postup­ný vývoj naše­ho lezec­ké­ho part­ner­ství popi­su­ji čas­to, ale je to prav­da: Když jsme spo­lu začí­na­li lézt, tak jsem bosky Báře něco vybě­hl a cvakl jí tam lano. Po pár měsí­cích už jsem si na to musel vzít lezeč­ky… Po čase už lez­la natvr­do to, co jsem lezl já. Pak taha­la ona a já jsem to lezl za ní… A pak už jsem ji šel jenom jis­tit. (smě­je se) Na váp­ně je mezi námi straš­ný roz­díl.

Co máte nej­víc vyle­ze­né na váp­ně?
Já mám 8a, mys­lím, že v roce 1986, ces­tu „L’ho­m­me pro­gra­mmé“ v Buoux. Bára vylez­la 8b+ („Ghet­to­blas­ter“ roku 1999 – v době, kdy nej­sil­něj­ší čes­ké hol­ky byly maxi­mál­ně na 8a, pozn. red.).

Bára: Pro mě jsou ale stej­ně srd­cov­ka ty „Gra­vi­tač­ní kom­plexy“. Fakt. Ten­krát, jak to udě­lal Čadis, tak jsme tu ces­tu úpl­ně vyná­še­li do nebes. Je to tako­vá nesku­teč­ná, hlad­ká, dlou­há plac­ka. Kru­hy jsou v dál­ce, bála jsem se…

Ty jsi Báru jis­til?
Ano, na to si vzpo­mí­nám (foto). Nemoh­la to lézt tou nor­mál­ní vari­an­tou, jeli­kož nedo­sáh­la na chy­ty nad prv­ním kru­hem. A tak to muse­la odlézt dole­va, dale­ko od smy­ček… A ten krok je fakt těž­ký. Doce­la jsem trnul, pro­to­že jsem tam ty smyč­ky dával. Bára je bra­la jako sto­pro­cent­ní, ale já jsem věděl, že sto­pro­cent­ní nejsou. Kdy­by ty smyč­ky vylít­ly, tak pro­le­tíš celou stě­nu a máš to mož­ná na zem.

DO VELKÝCH STĚN!

Co vaše zážit­ky ve vět­ších stě­nách? Tře­ba v „Ast­ro­ma­no­vi“ (5.11c/7a, 300 m) v Yose­mi­tech jste si prý dob­ře mák­li.
Prv­ní zájezd do Yose­mit, to byl fakt masa­kr. (smě­je se) Při­je­li jsme tam z Bis­ho­pu, dal­ší den tam při­jel Hudy, sedě­li jsme v Cam­pu 4… Já jsem znal jen „the Nose“ a Hudy na mě v poled­ne: „Hele, tady je něja­ká krát­ká – ‘Ast­ro­man’. Jde­me si to vylízt!“ Tak jsme sko­či­li do auta, doje­li pod to a kolem jed­né zača­li. Před náma lezl Hudy s Víťou Wal­ze­lem a za nima my s Bárou. No, neby­la to moje úpl­ně prv­ní zku­še­nost s fren­da­ma, ale tady to bylo popr­vé, co jsi na nich byl stro­pro­cent­ně závis­lý… Teď tam byla tře­ba dél­ka 40 met­rů pře­vis­lé těs­né žáby. V půl­ce spá­ry mně došly veli­kos­ti fren­dů, kte­ré do toho šly. (smě­je se) To bylo dob­ro­drů­žo. Za tmy jsme to sla­ni­li a při­šli do kem­pu… Stih­li jsme to pěk­ně – někte­ří lidi to lezou tře­ba dva dny. Pak jsme spo­lu ješ­tě za den vylez­li „West­fa­ce“ na Capa (5.11a/6c, 460 m).

Co něja­ké dal­ší his­tor­ky s Hudym? Tře­ba z Pata­go­nie?
Jas­ně, s Jin­d­rou jsou vždyc­ky his­tor­ky. Dva­krát jsme spo­lu zkou­še­li lézt na Cerro Torre. Jed­nou jsme nastou­pi­li vylo­že­ně v blbým poča­sí, jeli­kož brzy hlá­si­li okno… Ale poča­sí se ješ­tě zhor­ši­lo. Dobrou sto­ry jsme měli, když jsme pak sla­ňo­va­li zpát­ky na prud­ký sníh. „Jak to udě­lá­me?“ vola­li jsme na sebe. Nako­nec jsme s Micha­lem Brun­ne­rem sje­li na jed­no­du­chém laně do trh­li­ny s tím, že Michal zůsta­ne uvnitř jako „vklí­ně­nec“, přes kte­rý se bude­me jis­tit. Jin­d­ra začal slé­zat sesho­ra a já se pus­til dolů do prud­ké­ho sně­ho­vé­ho sva­hu – oba jiš­tě­ní naplým lanem přes Micha­la v trh­li­ně. Jen­že v jed­nu chví­li se celý svah roz­jel. Lavi­na jako pra­se. Já jsem jako Mic­key Mou­se běžel po vrš­ku, visel jsem na Hudym – ten držel jenom na před­ních hro­tech někde 20 met­rů nad Micha­lem… Sys­tém vydr­žel.

Podru­hé jsme vylez­li asi pět délek pod vršek Cerro Torre. Vyle­zl jsem nepří­jem­nou pře­vis­lou stě­nu a čekal na Hudy­ho u dvou sko­bek… Dole­zl za mnou a že se posu­ne na štand, jeli­kož mně k němu nevy­šlo lano. „Dej mně tohle, dej mně tohle,“ stál ved­le a měl zako­plé hro­ty v ledu na ská­le. „A vez­mi mě jenom přes rame­no. A ješ­tě mi podej pikl,“ pohr­ka­ně mě diri­go­val. Když jsem se mu sklá­něl pro cepín, tak v tu chví­li se celý led pod Hudym utr­hl a ten už pelášil dolů str­mou skal­ní plot­nou. Já měl lano v tu chví­li jen kolem krku, ale naštěs­tí se mi Hudy­ho poved­lo chy­tit těs­ně před skal­ní hra­nou, za kte­rou už to bylo pře­vis­lé. Kdy­by se to nepo­ved­lo, tak letěl celou dél­ku dolů. (Aleš s Hudym to ten­krát otá­če­li pět délek pod vrcho­lem a sla­ňo­va­li celou noc, pozn. red.)

Prý máš i něja­ké prvo­vý­stu­py v Tádži­kistá­nu.
Jo, to mám. Jed­nu ces­tu s Jin­d­rou Šustrem a dru­hou s Boku­lou. Na tu dobu to byly mys­lím dob­ré pec­ky – tyto ces­ty ve Fan­ských horách dosta­ly i oce­ně­ní Výstu­py roku ČHS. S Jin­d­rou to byla stě­na na Pik Ener­gia (5 113 m n. m.) za 8+ UIAA rok 85. Tam bylo 11 skal­ních délek a 11 ledo­vých. Rok na to jsem tam byl s Boku­lou – to jsme udě­la­li ces­tu na Zamok (5070 m n. m.). Ta je za 8 UIAA a bylo to 25 délek čis­tě skal­ní­ho leze­ní. Něko­lik let poz­dě­ji to lezl mla­dý Pále­ní­ček s tátou. Mys­le­li si, že děla­jí prvo­vý­stup, ale obje­vi­li naše sko­by.

Exis­tu­je něja­ký lezec­ký styl, kte­rý ti nejde nebo tě neba­ví?
Mě asi baví všech­no. Mě baví boul­d­ry, skal­ní leze­ní, střed­ní hory i vele­ho­ry. Od roku 1981 jsem jez­dil také do zim­ních Tater (foto).

A ve vyso­kých horách jsi byl nej­výš kde?
Na sed­mě jsem byl v roce 1987 jako doce­la mla­dý během expe­di­ce na Pamí­ru – sólo­vě na Piku Kor­že­něv­ské (7 105 m n. m.). To byl pro mě vel­ký záži­tek, pro­to­že na té hoře jsem byl v tu danou chví­li úpl­ně sám – Ruso­vé už tou dobou zru­ši­li i fixy v hor­ní čás­ti. To byly inten­ziv­ní tři dny a užil jsem si to. S Micha­lem Brun­ne­rem a Láďou Još­tem jsme vylez­li v roce 2006 Ama Dablam (6 812 m n. m.). Sice kla­si­ku, ale super sty­lem – za čty­ři dny z hos­po­dy do hos­po­dy v Pan­g­bo­če. Akli­ma­ti­zo­va­li jsme se jin­de.

KOLOBĚŽKY, KONĚ A BAZÉN

Měla jsi někdy o Aldu strach, když vyrá­žel na podob­né expe­di­ce?
Bára: Nemě­la. Já vím, že Alda se nikdy nebo­jí. (Aleš pro­tes­tu­je, pozn. red.) Nebo­jí – má to pros­tě vždyc­ky v pokli­du. Tak­že i já jsem věři­la, že bude všech­no v pořád­ku. Hor­ší je, když ho pak po pří­jez­du sly­ším, jak kama­rá­dům vyprá­ví něja­kou napí­na­vou his­tor­ku z ces­ty. „Ale tos mi neří­kal, že tam tohle bylo! Trh­li­na, jo?“ postup­ně to z něj dolu­ji, pro­to­že on mi to napří­mo neřek­ne. Ale v poho­dě, vůbec nikdy jsem nemě­la strach, že by se něco moh­lo stát.

Jak jsi to vní­mal ty?
Jas­ně, leze­ní v horách je nebez­peč­né a to objek­tiv­ní nebez­pe­čí tam je. Hod­ně lidí, kte­ří dlou­ho­do­bě lezou v Himá­la­ji na špič­ko­vé úrov­ni alp­ským sty­lem, skon­čí špat­ně. Slo­vin­ci Janez Jeg­lič, Tomaž Humar… To byly tako­vé hvězdy, o kte­rých bys neřekl, že se jim něco může stát… A oba dva jsou mrt­ví. Ono to tisíc­krát vyjde, ale jed­nou nemu­sí.

Jak se změ­ni­lo vaše leze­ní po pří­cho­du dcer?
Ze začát­ku vůbec. Až když šly do ško­ly. Dokud neby­la ško­la, tak jsme jez­di­li pořád – hned jak Bára při­šla z porod­ni­ce. Prů­švih byla pak ta ško­la… Tahat hol­ky pak tře­ba na měsíc ze ško­ly se nám nechtě­lo, aby neztra­ti­ly vazbu s kolek­ti­vem… To byla radi­kál­ní změ­na. Navíc, jak odma­la sedě­ly pod ská­lou, tak sem pak poz­dě­ji ani moc nechtě­ly. Neza­jí­mal je Ádr, nic. Ono by jim leze­ní šlo, ale nemě­ly k tomu vztah – spí­še jsme spo­leč­ně cho­di­li běhat nebo na kolo. To bylo tro­chu peklo. Mění se to až teď – Áňa odma­tu­ro­va­la a zača­la tu vege­to­vat a popo­lé­zat s míst­ní omla­di­nou. Zjis­ti­la, že už jí ti „špi­na­ví lez­ci“ tolik neva­dí. Dřív hlá­si­la: „To je urči­tě lezec – podí­vej se, jak vypa­dá!“ (smě­je se)

Áňa je prý závod­ni­ce na koloběž­kách…
Jo, je šikov­ná, je v tom mis­try­ně svě­ta – ve sprin­tu. Ve vytr­va­los­ti byla dru­há. Mlad­ší dce­ra Míša zase jez­dí na koni a pla­ve. Ta je pro změ­nu něko­li­ka­ná­sob­nou mis­try­ní repub­li­ky.

Na lezec­ké výjezdy hol­ky bere­te?
Dal­ší zlom byl, když jsme zjis­ti­li, že je může­me nechat samot­né doma. Pak jsme zase zača­li vyrá­žet na Kalym­nos, do Turec­ka… Hol­ky pak ale zača­ly špe­ku­lo­vat: „Kdy­bys­me zača­ly tro­chu lízt, bude­te nás brát zase s sebou?“ při­šly za náma. Tak­že teď už je to zase začí­ná zají­mat. V sobo­tu jede­me všich­ni spo­leč­ně na Kalym­nos. (smě­je se)

Máš ješ­tě v Ádru něco, co tě dráž­dí a co je potře­ba vylézt?
My už tu spíš začí­ná­me mít pro­blém: „Co bude­me lízt?“ Jak už se člo­věk moc nezlep­šu­je, tak najed­nou zjis­tíš, že jsi vět­ši­nu cest lezl a hod­ně čas­to lezeš někte­ré věci zno­vu. Sice tu vzni­ká mra­ky nových cest, ale ty už jsou pro nás čas­to moc těž­ké. Ces­ty nám teď spíš dochá­zí…

Tak co tře­ba Sas­ko?
Tam jsem jez­dil od mých lezec­kých začát­ků až do pře­vra­tu poměr­ně čas­to. Pak jsem tam pře­stal jez­dit kvů­li pro­blé­mům s maglaj­zem. Kon­cem osm­de­sá­tek jsme tře­ba na Pfa­f­fen­stei­nech měli s Pupá­kem (Hon­za Novot­ný, pozn. red.) nacvaka­nou jed­nu desít­ku, pak jsme šli lézt něco ved­le… Tou desít­kou tam mezi­tím sla­ňo­va­li něja­cí Něm­ci a sebra­li nám expres­ky. Vidě­li, jak je to obí­le­né, ale to neby­lo jenom od nás, jeli­kož tou dobou se tam v desít­kách s maglaj­zem lezlo běž­ně. Když jsme zjis­ti­li, že nám vza­li expres­ky, tak jsme je dohna­li a Pupák jed­no­mu sko­čil po krku. Já jsem z něho odcvakal ty naše expres­ky.

Oni zača­li hulá­kat a při­vo­lá­vat si na pomoc dal­ší Něm­ce z údo­lí. „Ty vole, voni nás zmlá­těj.“ Tak jsme běže­li zpát­ky do kop­ce, kde jsem po laně vyšpl­hal k prv­ní­mu kru­hu, sebral naši posled­ní expres­ku, sko­čil dolů – výš­ka jak pra­se. Popad­li jsme všech­ny věci a to už se za náma hnal houf dese­ti Něm­ců. My zdr­ha­li ze skal, lano jsme táh­li po zemi za sebou. (smě­je se) Běže­li jsme na par­ko­viš­tě, tam sko­či­li do auta – Pupák řídil, já jsem ješ­tě dota­ho­val lano do auta, houf Něm­ců za náma… (smě­je se)

Měl jsi někdy obdo­bí, kdy tě leze­ní zača­lo štvát? Z vyprá­vě­ní to vypa­dá, že od těch šest­nác­ti let je to tvo­je hlav­ní život­ní téma.
Tyjo, leze­ní mě asi nikdy neza­ča­lo štvát. Jen jed­nu dobu jsem hod­ně jez­dil a závo­dil na hor­ském kole. Ale pořád jsem u toho lezl. Někdy mám tako­vé momen­ty, že jez­dím víc na kole než lezu. Něja­kou vylo­že­ně lezec­kou kri­zi jsem neměl. Leze­ní byla vždyc­ky jed­nič­ka i ve srov­ná­ní s kolem. Asi i díky těm všem kama­rá­dům, kte­ří se kolem toho pohy­bu­jí.

Bára: Nikdy neřekl: „Nechci jít lízt.“ To teda urči­tě ne. Leze­ní tě neo­mr­zí. Sta­čí už jen ta pro­cház­ka ska­la­ma – ta je krás­ná sama o sobě. I když, jed­nu nele­zec­kou eta­pu Aleš měl – to bylo kvů­li mně. Spadla jsem (pod prv­ním na váp­ně, pozn. red.), udě­la­la si úraz a dlou­ho se z toho dostá­va­la (foto). Neměl s kým lézt, tak jez­dil dva roky víc na kole.

Tak­že se dá říct, že tře­ba 90 pro­cent času leze­te spo­lu?
Na ska­lách sko­ro sto pro­cent. Ono to je v závě­ru nej­jed­no­duš­ší… Než pořád něko­ho shá­nět. Čas­to bere­me kama­rá­dy s sebou, ale ve dvo­jič­ce leze­me spo­lu.

Bára: Tady zas těch lidí tolik není. Buď­to s leze­ním tepr­ve začí­na­jí, nebo lezou desít­ky. Pros­tě jsme si zby­li. (smě­je se) Ako­rát do hor s Aldou nejez­dím – tam mi je zima. (smě­je se)

__________