ALEŠ MORÁVEK

Hned první sezónu přelezl „Las Vegas“ – tehdy VIIc, co se vyšplhalo na RP IXb. Aleš do lezení naburácel jako raketa. Okamžitě začal patřit mezi českou špičku a nejlepší na tom je, že i 40 let poté leze slušné kotle. Na písku, v horách, vícedélkách. Umí všechno…

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ, FOTO: ARCHIV ALEŠE MORÁVKA, GUSTA HAVEL, JINDRA HUDEČEK, MICHAL BRUNNER, KAREL VLČEK, STANDA MITÁČ
| ZÁŘÍ 2021

LEZECKÝ ŽROUT

Je horký letní den a asfalt začíná bublat. Po cestě do Ádru v rádiu rosnička hlásí předpověď počasí. „Teploty na celém území České republiky dnes překročí 35 stupňů Celsia. ČHMÚ doporučuje obyvatelům, aby se od 10 do 15 hodin vyvarovali jakékoliv venkovní tělesné aktivity.“

Sice už je po desáté, ale „Kvedlovačka“ VIIb na Prince znamená ideální stinnou zašívárnu. Žádné ždímání malých hnid. Tady je jen jeden dlouhý chyt a Aleš Morávek už se za všechna ta lezecká léta naučil, jak být ve správný čas na správném místě. „A včera večer jsme měli taky dobrou podmínku, skály byly krásně vyschlý – tření jak prase, to jsem úplně čuměl,“ zhodnocuje návštěvu Větrné, kde vylezl třeba „Skaláckou pětku“ (IXa) během tropického odpoledne, kdy se většina lezců v okruhu dvaceti kilometrů věnovala spíše tělesné pasivitě – na koupáku ve Chvalči nebo Teplicích.

Aleš bere podmínky tak, jak přijdou. Slizská spára plná vody? „Trochu mokrý, ale dalo se.“ Sněhová bouře v Patagonii pod věží Cerro Torre? „Pár dní se počká…“ Málo času na lezení cesty „Astroman“ v Yosemitech? „Věděli jsme, že musíme rychle.“ Všechny týmy už opustily sedmitisícovku Pik Korženěvské? „Tak jsem si užil intenzivní tři dny sólo.“ Zdá se, že Alda požírá všechno přesně tak, jak to přijde. A ještě ke všemu si podmínky stíhá pochvalovat.

ŠTĚSTÍ NA PARŤÁKY

Aleš se narodil v Hradci Králové a svůj začátek lezení datuje do roku 1980. O šest let později začal chodit s Bárou Stránskou, se kterou tvoří stálou partnerskou i lezeckou dvojku dodnes. Pro připomenutí, jeho partnerka si koncem 80. let vysloužila přezdívku „neporazitelná Bára“ – osm let ji nikdo z žen nepřelezl na domácích mistrovstvích na obtížnost. Bára jako první Češka odškrtla 8b+ (více o ní tady, pozn. red.) a letního povídání v Adršpachu se také účastnila. Níže v textu má pár svých vsuvek a pohledů ohledně Aldy. Přeci jenom, leze s ním 35 let, tak už ho má trochu přečteného.

A jakou formu má Alda po více než 40 letech svého lezení? „Naposledy jsme spolu lezli na Kalymnosu a do těch desítek (UIAA, pozn. red.) se tam Alda pořád pohybuje. A umí dobře lézt i spáry v Ádru – zamlada v tom nebyl úplně super, ale prý se hodně vylepšil,“ směje se Mirek „Bokula“ Ondra (táta Adama Ondry, pozn. red.), který s Alešem začínal v oddíle Start Vamberk.

Do stejného klubu chodil i Tomáš Čada a občas spolu dělali výškové práce: „Dobře se známe, kamarádíme spolu. Aleš je univerzál, který umí dobře lézt i ve středních horách. Společně jsme lezli a bivakovali také v zimních Tatrách. Aleš lezením žije, to je bez debaty,“ shrnuje Tomáš a Alda to svým počínáním dlouhodobě potvrzuje – nedávno na kusovku vylezl třeba technickou sportovní hranu „Známka panku“ Xa na věž Hroche v Ádru.

A to jsi prý jako kluk měl být hokejista…
Ale hokej se nehrál v létě – na prázdniny jsme s mamkou jezdili do Jinolic (u Jičína, pozn. red.), chodili jsme do skal a tam jsem vždycky s otevřenou pusou koukal na ty lezce… A když mně bylo kolem 11 let, tak jsme tam potkali Chrudimáky, tehdy asi nejlepší pískaře: Mocek, Béna, Živný… Tehdejší hvězdy. A Petr Mocek mě poprvé vzal na lano. Dokonce si pamatuju i svoji úplně první cestu, co jsem lezl: „Jižní spáru“ II na Bellavistu – rok 1975. Skamarádili jsme se a občas jsem s nimi jezdil i později, takže jsem natrefil na nejlepší učitele, které jsem mohl mít. Pak jsem asi dva roky vůbec nelezl. V patnácti jsem sekl s hokejem a máma mě přihlásila do lezeckého oddílu v Hradci. A to byla další ohromná náhoda – potkal jsem se tam s Romanem Brtem. Bydleli jsme od sebe o tři baráky, on byl o rok starší a začali jsme spolu pravidelně lézt a trénovat. To bylo v roce 1980 a to datuju jako svůj „oficiální začátek lezení“. S Brtem jsme na začátku první sezóny lezli sedmičky a na konci už VIIc, tehdy nejvyšší klasifikaci.

Podílel ses s Romanem Brtem na jeho lezeckém objevení ploten na Panťáku?
Na něčem trochu jo, ale my jsme spolu lezli spíš jen v letech 80–81. Pak už se naše cesty začaly trochu rozcházet. Spolu jsme udělali jen „Kouzelné prsty“ IXb, „Panteonskou krásku“ VIIIb, nebo „Tutáč variant“ Xb. (Např. „Dítě představ“ Xb je až z roku 1984, pozn. red.)

Roman Brt vlevo a Aleš Morávek vpravo po vylezení cesty „Las Vegas“ tehdy VIIc (dnes RP IXb) na Americkou věž na Prachově. Na konci jejich prvního roku lezení – 1981. „Vůbec nechápu, jak jsme to tenkrát mohli vylízt a nezabít se.“ (foto: Gusta Havel)


OSTUDA V JUŘE

Tou dobou už se těžší věci lezly s maglajzem?
Začátek maglajzu se datuje do roku 1983, kdy proběhl první repre zájezd na Západ, konkrétně na sportovky do Frankenjury. Byl tam Prcas, Honza Šimon, Tomáš Čada, Luboš Beneš, Víťa Walzel, já a mnoho dalších… Tou dobou už jsme v Sasku lezli desítky, tak jsme plánovali, že v Juře polezeme to nejtěžší, co tam najdeme – třeba cestu „Magnet“ 9 od Kurta Alberta. (směje se) Ještě předtím nás kamarád-emigrant Milan Sýkora, v tu dobu vynikající lezec, vzal v Norimberku do lezeckého krámu. Tam jsme si všichni koupili „EB Graton“ (od toho název „íbíčka“, pozn. red.), což byly naše první lezečky po bačkorách. „Kupte si malý,“ poradil nám Milan. Takže jsme si všichni koupili mrňavé boty, přijeli do skal a tam žádná sláva. Nemohli jsme pomalu vylézt sedmičku.

Až po relativně dlouhé době jsme tam vylezli nějakou 8 UIAA, a to ještě položenou plotnu. Měli jsme ten maglajz, který jsme neuměli pořádně používat, a potom boty, ve kterých jsme neuměli stát… K tomu chyběla silová vytrvalost… Na „Magnet“ jsme se nedokázali ani podívat. Proč? V Čechách do té doby nikoho nenapadlo lézt stylem RP. „Já lezu k prvnímu, ty ke druhýmu, kámoš ke třetímu,“ byla naše taktika na písku. Tady se najednou lezlo odspoda až úplně nahoru! Každopádně jsme ale okoukali, jak tam lezou, a líbilo se nám to. Od toho roku jsme se snažili lézt na kusovku a k tomu je maglajz nepostradatelný.

V rámci toho samého zájezdu jsme pak jeli ještě do Wilder Kaiseru, kde jsme s Lubošem Benešem vylezli „Pumprisse“, což byla první sedmička v Alpách (volně 8+/9- UIAA, pozn. red.). A to nám šlo celkem v pohodě. Hory nám nedělaly problém, ale na těch skalách to bylo horší.

Pozvali jste pak Güllicha na oplátku i k nám na písek?
To ne. Do Ádru jednou zavítal jenom pracovně. Připravoval lana pro natáčení filmu jedné americké filmové společnosti, na kterém jsem se podílel i já s Bárou, ale bohužel neměl čas lézt. Pamatuju si, jak tady seděl s námi u stolu na chalupě. Občas sem nějaká hvězda přijela, třeba Patrick Edlinger – lezl „Bílou růži“ IXa a přišel úplně dorvanej. A to uměl spáry…

Další slavná návštěva – Kurt Albert (druhý zprava) a Jerry Moffatt (vpravo) před Aldovým obchodem v Hronově. 1995 (f: Aleš Morávek)


Jaká byla tvoje cesta ke spárám?
V letech 82–84 jsem hodně chodil do skal s Petrem „Kingem“ Králem z Brna. Tou dobou lezl moc dobře a byl expert na spáry, takže on vždycky tahal spáry a já všechno ostatní. King časem přestal aktivně lézt, tak jsem spáry lezl méně. Ale pak vymysleli rukavice, to mě úplně nadchlo a od té doby jsme začali vyrážet do puklin sami. Rukavice jsou skvělá pomůcka – jednak tam ruka daleko líp drží a druhak to nebolí… Musíš to zkoušet, jinak se to nenaučíš. Obecně pak v těch spárách časem zjistíš, že když už umíš styl, pořád se to opakuje. Co může být nejtěžší? Převislá širočina a nebo prstová trhlinka. Všechno ostatní je relativně lehké, hlavní problém v Ádru bývá jištění.

Nějaké tvé oblíbené?
Všechny klasiky, třeba „Bílá růže“ IXa, „Slunovrat“ VIIc, fantastická „Údolka“ VIIIb na Hlásku – shodli jsme se s Hudym, že když ji lezeš v kuse, tak nám to spíš přijde jako IXc. Pak jsou třeba krásné „Láhvičky inkoustu“ VIIIc, „Prásknutí bičem“ VIIIb… To vše nejsou nějak těžké cesty, ale je potřeba trochu morálu a často nesmíš spadnout.

Tvoje nejtěžší vytažená spára?
Těžko říct. V Ádru možná „Husarský kousek“ (VIIIb, bez stavění ze sedačky IXb, pozn. red.) na Pegase – ta by mohla být jedna z nejtěžších. (Komentář Alešáka na Pískaři.cz: „Pěkné. Měl jsem hvězdičky před očima, už si jen nemohu vzpomenout, zda jednu, či dvě. Nám to přišlo jako mimořádně namáhavá cesta, kde ani metr není zadarmo. Těžký nález z trhliny do úzkého převislého komína, delší přesahy za dobré či horší žáby, technicky vyfikaný traverz ze spáry do žlábkovaté širočiny, to všechno dost do kopce. A nakonec exponovaná stěnka k vrcholu.“)

TEJPKOU PROTI ZEMOVCE

O tobě se říká, že zachovat klid vysoko nad smyčkou není problém.
Bára: Je to tak. Obzvlášť ve spáře to neřeší. Je to mokrý? Nevadí. Leze, leze, leze… To spíš já už se dole otáčím zády, abych to neviděla. Fakt je to občas děs. Alda pak řekne: „Bylo to pěkný. Trochu mokrý, ale jinak dobrý.“ Myslím si, že si věří a že má odvahu.

Alda: No to si tak úplně nemyslím – už jsem se ve spárách několikrát dostal do situace, kdy jsem věděl, že dolů neslezu. No, a pak už musíš vypnout a vylézt to. Samozřejmě – do tohohle stavu se dostávám strašně nerad. Naštěstí to vždycky dopadlo dobře. Taky mám strach.

A co stěnovky? S Ondrou Krecbachem jsi dělal desítku na Klášter.
Ta je dobrá. Ani nevím, jestli má přelez. („Kateolalochnoss“ Xa, pozn. red.)

Máš nějaký prvovýstup, na který jsi echt pyšný?
Vždycky, když jsem dělal prváč, tak jsem chtěl, aby měl pěkný směr, kroky atd. Úplně nejvíc se mi líbí „Pan chytrej“ RP Xc na Prachově – mezi „Šicím strojem“ a „Bičem“. To je úplně super cesta. Prachováci ji tedy evidují jako „nesportovní prvovýstup“ – protože byla vylezená s maglajzem.

A máš ji vylezenou RP?
To nemám.

Bára: U toho „Pana chytrýho“ se mi líbilo, jak kluci dávali druhý kruh. Spustili se od prvního kruhu a tejpkou si označili místo na laně, „aby to nedalo na zem“. Tak si to naměřili. „Značka!“ zahlásil potom Pupák (Honza Novotný, pozn. red.) a Aleš začal hned vrtat. (směje se)

Jeden ze starších prváčů na Prachově: „Ave Caesar“ IXb
na Císařskou věž (jižní). Nahoře Alda Morávek, uprostřed
Zdeněk Petráň, dole Jirka Došek. 1981 (f: archiv AM)

V Ádru je tvůj nejznámější prváč asi „Čára fixem“ ! IXb. Jak to probíhalo?
To byl výmysl Petra Mocka, jinak jsem to v podstatě lezl celé já. To je opravdu úžasná cesta. Připojil se i Svišť, který si to vylezl za námi, byl to ještě takový mlaďáček, vycházející hvězda. Moc podrobností si nepamatuju.

Co jiné cesty?
Krásné cesty z minulosti jsou třeba: „Do roka a do dne“ IXc na Lomikara nebo „Kristýna“ IXc na Kukačky v Teplicích – to jsme dělali s Kingem a Bokulou. Pak z poslední doby krásná hrana na Onitologickou „Agend Sojka“ IXc za Majákem na Křižáku, ale ta se v současné době nachází v uzavřeném Zdoňovském oblouku. Za řeč stojí i poslední udělaná cesta, kterou jsme loni udělali s Alešem „Sumcem“ Tichým, a to „Prolhaná“ IXb na Piráta.

„Učitele jsem měl ty nejlepší.“ Petr Mocek v Aldově fotoalbu

ČESKÝ ROCK MASTER

Pokud vím, tak jste s Tomášem Čadou kdysi uspořádali i lezecké závody v Ostroměři, kde jste vysekali cesty v nějaké střelnici… Můžeš prosím zavzpomínat?
V 80. letech už se nějaké závody dělaly, ale všechno bylo kolem Brna – na lezeckých cestách v Krasu (Ostroměř je mezi Hradcem a Jičínem, pozn. red.). S Tomem jsme si říkali, že uspořádáme závody podle nových pravidel, co měl Rock Master (poprvé se v Arcu konal v roce 1987 – chlapy vyhrál Stefan Glowacz a ženy Lynn Hill, pozn. red.). Do té doby se u nás lezlo na starých známých cestách, které sis mohl kdykoliv natrénovat. Rock Master přišel s cestami, které lezec viděl poprvé až v den závodu. K tomu izolace, aby se lezci nemohli navzájem očumovat, a tak dále… Místo na ten náš závod jsme hledali kolem roku 1988, umělé stěny ještě nebyly a my jsme objevili lom v Ostroměři. Tam nás nechali, tak jsme tam s Tomem vysekali cesty, ohnuli jsme roxory, strčili je do betonu a bylo… Myslím, že závody pak proběhly skvěle – přijelo asi 150 účastníků. Objevili se tam všichni, co tou dobou lezli.

Kdo vyhrál?
Myslím, že poprvé, v roce 1988, vyhrál Jarda Mlynář a 1989 jako mistrovství republiky vyhrál Honza Kreisinger z Prahy. Baby vyhrála asi Bára nebo Ivka Čadová.

Třetí rok už jsme to nechtěli opakovat znovu v Ostroměři, tak jsme postavili umělou stěnu v Liberci na výstavišti. To byla úplně první umělka v Čechách – postavená jenom na tyhle závody. Pak jsme zjistili, jaká je to strašná pakárna. Tou dobou bylo v pravidlech, že každé závody musí mít svoji unikátní stěnu. Což je nesmysl a tohle pravidlo se později zrušilo.

BÁŘIN NÁSTUP NA ČELO

Na dobu prvních závodů pak navázala závodní éra Báry, která byla v podstatě první systematicky trénující lezkyně u nás. Ty jsi jí v tom prý hodně pomáhal. Jak se dá v páru skloubit pozice partnera a zároveň trenéra?
Než se do toho Bára naplno pustila, tak jsem venku na skalách závodil já. To mně docela šlo, v Maďarsku jsem vyhrál i nějaké neoficiální mistrovství Evropy… Ale jakmile se začalo závodit na umělkách, tak jsem na to neměl sílu a už to byla tragédie. Bára mezitím začala být na závodech dobrá, tak jsem se začal věnovat jí a jezdili jsme spolu po jejích závodech. Do toho jsme trávili dost času ve skalách – to jsme ještě neměli děti. Měli jsme Škodu 105 od Bářiných rodičů a jezdili jsme po Evropě a po závodech.

TOP-ROP vítěz Alda Morávek

Bára: Alešovo trénování spočívalo spíš v tom, že jsme spolu lezli. Pořád se lezlo a Alda mi vždycky uměl vybrat dobré cesty. Později můj trénink převzal Drobek (Jan Krch, pozn. red.): „Máš slabý břicho – neuděláme s tím něco?“ a napsal mi dvou až třífázové tréninky, které jsem ochotně plnila. Jsem dobře trénovatelný typ. (směje se)

Třeba „Gravitační komplexy“ IXc jsi Báře také vybral ty?
Taky. Bára na písku na prvním moc neleze, ale když jí něco sedne, tak já ji hned zkusím: „Hele, to bys mohla vylízt na prvním. Co říkáš?“

A jak to máte na vápně?
Tam to máme naopak – tam Bára nacvakává cesty mně a já to pak nějak zkouším vybojovat. Tenhle postupný vývoj našeho lezeckého partnerství popisuji často, ale je to pravda: Když jsme spolu začínali lézt, tak jsem bosky Báře něco vyběhl a cvakl jí tam lano. Po pár měsících už jsem si na to musel vzít lezečky… Po čase už lezla natvrdo to, co jsem lezl já. Pak tahala ona a já jsem to lezl za ní… A pak už jsem ji šel jenom jistit. (směje se) Na vápně je mezi námi strašný rozdíl.

Co máte nejvíc vylezené na vápně?
Já mám 8a, myslím, že v roce 1986, cestu „L’homme programmé“ v Buoux. Bára vylezla 8b+ („Ghettoblaster“ roku 1999 – v době, kdy nejsilnější české holky byly maximálně na 8a, pozn. red.).

Bára: Pro mě jsou ale stejně srdcovka ty „Gravitační komplexy“. Fakt. Tenkrát, jak to udělal Čadis, tak jsme tu cestu úplně vynášeli do nebes. Je to taková neskutečná, hladká, dlouhá placka. Kruhy jsou v dálce, bála jsem se…

Ty jsi Báru jistil?
Ano, na to si vzpomínám (foto). Nemohla to lézt tou normální variantou, jelikož nedosáhla na chyty nad prvním kruhem. A tak to musela odlézt doleva, daleko od smyček… A ten krok je fakt těžký. Docela jsem trnul, protože jsem tam ty smyčky dával. Bára je brala jako stoprocentní, ale já jsem věděl, že stoprocentní nejsou. Kdyby ty smyčky vylítly, tak proletíš celou stěnu a máš to možná na zem.

Bára Stránská leze „Gravitační komplexy“ RP IXc v Teplicích. Kolem roku 1995 (f: Aleš Morávek)


DO VELKÝCH STĚN!

Co vaše zážitky ve větších stěnách? Třeba v „Astromanovi“ (5.11c/7a, 300 m) v Yosemitech jste si prý dobře mákli.
První zájezd do Yosemit, to byl fakt masakr. (směje se) Přijeli jsme tam z Bishopu, další den tam přijel Hudy, seděli jsme v Campu 4… Já jsem znal jen „the Nose“ a Hudy na mě v poledne: „Hele, tady je nějaká krátká – ‘Astroman’. Jdeme si to vylízt!“ Tak jsme skočili do auta, dojeli pod to a kolem jedné začali. Před náma lezl Hudy s Víťou Walzelem a za nima my s Bárou. No, nebyla to moje úplně první zkušenost s frendama, ale tady to bylo poprvé, co jsi na nich byl stroprocentně závislý… Teď tam byla třeba délka 40 metrů převislé těsné žáby. V půlce spáry mně došly velikosti frendů, které do toho šly. (směje se) To bylo dobrodrůžo. Za tmy jsme to slanili a přišli do kempu… Stihli jsme to pěkně – někteří lidi to lezou třeba dva dny. Pak jsme spolu ještě za den vylezli „Westface“ na Capa (5.11a/6c, 460 m).

Alda v „Astromanovi“ (5.11c/7a, 300 m), Yosemity (f: Jindra Hudeček)


Co nějaké další historky s Hudym? Třeba z Patagonie?
Jasně, s Jindrou jsou vždycky historky. Dvakrát jsme spolu zkoušeli lézt na Cerro Torre. Jednou jsme nastoupili vyloženě v blbým počasí, jelikož brzy hlásili okno… Ale počasí se ještě zhoršilo. Dobrou story jsme měli, když jsme pak slaňovali zpátky na prudký sníh. „Jak to uděláme?“ volali jsme na sebe. Nakonec jsme s Michalem Brunnerem sjeli na jednoduchém laně do trhliny s tím, že Michal zůstane uvnitř jako „vklíněnec“, přes který se budeme jistit. Jindra začal slézat seshora a já se pustil dolů do prudkého sněhového svahu – oba jištění naplým lanem přes Michala v trhlině. Jenže v jednu chvíli se celý svah rozjel. Lavina jako prase. Já jsem jako Mickey Mouse běžel po vršku, visel jsem na Hudym – ten držel jenom na předních hrotech někde 20 metrů nad Michalem… Systém vydržel.

Podruhé jsme vylezli asi pět délek pod vršek Cerro Torre. Vylezl jsem nepříjemnou převislou stěnu a čekal na Hudyho u dvou skobek… Dolezl za mnou a že se posune na štand, jelikož mně k němu nevyšlo lano. „Dej mně tohle, dej mně tohle,“ stál vedle a měl zakoplé hroty v ledu na skále. „A vezmi mě jenom přes rameno. A ještě mi podej pikl,“ pohrkaně mě dirigoval. Když jsem se mu skláněl pro cepín, tak v tu chvíli se celý led pod Hudym utrhl a ten už pelášil dolů strmou skalní plotnou. Já měl lano v tu chvíli jen kolem krku, ale naštěstí se mi Hudyho povedlo chytit těsně před skalní hranou, za kterou už to bylo převislé. Kdyby se to nepovedlo, tak letěl celou délku dolů. (Aleš s Hudym to tenkrát otáčeli pět délek pod vrcholem a slaňovali celou noc, pozn. red.)

Aleš na Aguja Poincenot, Patagonie (f: Michal Brunner)

Prý máš i nějaké prvovýstupy v Tádžikistánu.
Jo, to mám. Jednu cestu s Jindrou Šustrem a druhou s Bokulou. Na tu dobu to byly myslím dobré pecky – tyto cesty ve Fanských horách dostaly i ocenění Výstupy roku ČHS. S Jindrou to byla stěna na Pik Energia (5 113 m n. m.) za 8+ UIAA rok 85. Tam bylo 11 skalních délek a 11 ledových. Rok na to jsem tam byl s Bokulou – to jsme udělali cestu na Zamok (5070 m n. m.). Ta je za 8 UIAA a bylo to 25 délek čistě skalního lezení. Několik let později to lezl mladý Páleníček s tátou. Mysleli si, že dělají prvovýstup, ale objevili naše skoby.

Pik Zamok (5070 m n. m.) a Pik Energia (5113 m n. m.), Fanské hory, Tádžikistán (foto: Wiki)


Existuje nějaký lezecký styl, který ti nejde nebo tě nebaví?
Mě asi baví všechno. Mě baví bouldry, skalní lezení, střední hory i velehory. Od roku 1981 jsem jezdil také do zimních Tater (foto).

A ve vysokých horách jsi byl nejvýš kde?
Na sedmě jsem byl v roce 1987 jako docela mladý během expedice na Pamíru – sólově na Piku Korženěvské (7 105 m n. m.). To byl pro mě velký zážitek, protože na té hoře jsem byl v tu danou chvíli úplně sám – Rusové už tou dobou zrušili i fixy v horní části. To byly intenzivní tři dny a užil jsem si to. S Michalem Brunnerem a Láďou Joštem jsme vylezli v roce 2006 Ama Dablam (6 812 m n. m.). Sice klasiku, ale super stylem – za čtyři dny z hospody do hospody v Pangboče. Aklimatizovali jsme se jinde.

– AMA DABLAM 2006: ZA ČTYŘI DNY Z HOSPODY DO HOSPODY (foto: Michal Brunner) –

KOLOBĚŽKY, KONĚ A BAZÉN

Měla jsi někdy o Aldu strach, když vyrážel na podobné expedice?
Bára: Neměla. Já vím, že Alda se nikdy nebojí. (Aleš protestuje, pozn. red.) Nebojí – má to prostě vždycky v poklidu. Takže i já jsem věřila, že bude všechno v pořádku. Horší je, když ho pak po příjezdu slyším, jak kamarádům vypráví nějakou napínavou historku z cesty. „Ale tos mi neříkal, že tam tohle bylo! Trhlina, jo?“ postupně to z něj doluji, protože on mi to napřímo neřekne. Ale v pohodě, vůbec nikdy jsem neměla strach, že by se něco mohlo stát.

Jak jsi to vnímal ty?
Jasně, lezení v horách je nebezpečné a to objektivní nebezpečí tam je. Hodně lidí, kteří dlouhodobě lezou v Himálaji na špičkové úrovni alpským stylem, skončí špatně. Slovinci Janez Jeglič, Tomaž Humar… To byly takové hvězdy, o kterých bys neřekl, že se jim něco může stát… A oba dva jsou mrtví. Ono to tisíckrát vyjde, ale jednou nemusí.

Jak se změnilo vaše lezení po příchodu dcer?
Ze začátku vůbec. Až když šly do školy. Dokud nebyla škola, tak jsme jezdili pořád – hned jak Bára přišla z porodnice. Průšvih byla pak ta škola… Tahat holky pak třeba na měsíc ze školy se nám nechtělo, aby neztratily vazbu s kolektivem… To byla radikální změna. Navíc, jak odmala seděly pod skálou, tak sem pak později ani moc nechtěly. Nezajímal je Ádr, nic. Ono by jim lezení šlo, ale neměly k tomu vztah – spíše jsme společně chodili běhat nebo na kolo. To bylo trochu peklo. Mění se to až teď – Áňa odmaturovala a začala tu vegetovat a popolézat s místní omladinou. Zjistila, že už jí ti „špinaví lezci“ tolik nevadí. Dřív hlásila: „To je určitě lezec – podívej se, jak vypadá!“ (směje se)

Áňa je prý závodnice na koloběžkách…
Jo, je šikovná, je v tom mistryně světa – ve sprintu. Ve vytrvalosti byla druhá. Mladší dcera Míša zase jezdí na koni a plave. Ta je pro změnu několikanásobnou mistryní republiky.

Na lezecké výjezdy holky berete?
Další zlom byl, když jsme zjistili, že je můžeme nechat samotné doma. Pak jsme zase začali vyrážet na Kalymnos, do Turecka… Holky pak ale začaly špekulovat: „Kdybysme začaly trochu lízt, budete nás brát zase s sebou?“ přišly za náma. Takže teď už je to zase začíná zajímat. V sobotu jedeme všichni společně na Kalymnos. (směje se)

Bára, starší dcera Áňa a Jura Růžička, zakladatel Hotejlu a tištěné Montany. „Jura sem jezdil na chalupu a byl to zlatý člověk – ukecaný, dobrosrdečný… Dělali jsme s ním kupu článků. Pořád byl aktivní a věděl o všem, co se kde šustlo. Musel u toho být. A uměl psát – měl příjemný humor. Do poslední doby vitální. Boží člověk,“ vzpomíná Bára. (f: archiv AM)


Máš ještě v Ádru něco, co tě dráždí a co je potřeba vylézt?
My už tu spíš začínáme mít problém: „Co budeme lízt?“ Jak už se člověk moc nezlepšuje, tak najednou zjistíš, že jsi většinu cest lezl a hodně často lezeš některé věci znovu. Sice tu vzniká mraky nových cest, ale ty už jsou pro nás často moc těžké. Cesty nám teď spíš dochází…

Tak co třeba Sasko?
Tam jsem jezdil od mých lezeckých začátků až do převratu poměrně často. Pak jsem tam přestal jezdit kvůli problémům s maglajzem. Koncem osmdesátek jsme třeba na Pfaffensteinech měli s Pupákem (Honza Novotný, pozn. red.) nacvakanou jednu desítku, pak jsme šli lézt něco vedle… Tou desítkou tam mezitím slaňovali nějací Němci a sebrali nám expresky. Viděli, jak je to obílené, ale to nebylo jenom od nás, jelikož tou dobou se tam v desítkách s maglajzem lezlo běžně. Když jsme zjistili, že nám vzali expresky, tak jsme je dohnali a Pupák jednomu skočil po krku. Já jsem z něho odcvakal ty naše expresky.

Oni začali hulákat a přivolávat si na pomoc další Němce z údolí. „Ty vole, voni nás zmlátěj.“ Tak jsme běželi zpátky do kopce, kde jsem po laně vyšplhal k prvnímu kruhu, sebral naši poslední expresku, skočil dolů – výška jak prase. Popadli jsme všechny věci a to už se za náma hnal houf deseti Němců. My zdrhali ze skal, lano jsme táhli po zemi za sebou. (směje se) Běželi jsme na parkoviště, tam skočili do auta – Pupák řídil, já jsem ještě dotahoval lano do auta, houf Němců za náma… (směje se)

ALEŠ, BÁRA A DEFINICE DOBRODRUŽSTVÍ
Aleš v „Zázraku“ IXc na Myšku, Adršpach.
Jistí Bokula. (f: Karel Vlček)

Měl jsi někdy období, kdy tě lezení začalo štvát? Z vyprávění to vypadá, že od těch šestnácti let je to tvoje hlavní životní téma.
Tyjo, lezení mě asi nikdy nezačalo štvát. Jen jednu dobu jsem hodně jezdil a závodil na horském kole. Ale pořád jsem u toho lezl. Někdy mám takové momenty, že jezdím víc na kole než lezu. Nějakou vyloženě lezeckou krizi jsem neměl. Lezení byla vždycky jednička i ve srovnání s kolem. Asi i díky těm všem kamarádům, kteří se kolem toho pohybují.

Bára: Nikdy neřekl: „Nechci jít lízt.“ To teda určitě ne. Lezení tě neomrzí. Stačí už jen ta procházka skalama – ta je krásná sama o sobě. I když, jednu nelezeckou etapu Aleš měl – to bylo kvůli mně. Spadla jsem (pod prvním na vápně, pozn. red.), udělala si úraz a dlouho se z toho dostávala (foto). Neměl s kým lézt, tak jezdil dva roky víc na kole.

„Alda nikdy neřekl: ‘Nechci jít lízt.’“ Bára Stránská (f: Standa Mitáč)

Takže se dá říct, že třeba 90 procent času lezete spolu?
Na skalách skoro sto procent. Ono to je v závěru nejjednodušší… Než pořád někoho shánět. Často bereme kamarády s sebou, ale ve dvojičce lezeme spolu.

Bára: Tady zas těch lidí tolik není. Buďto s lezením teprve začínají, nebo lezou desítky. Prostě jsme si zbyli. (směje se) Akorát do hor s Aldou nejezdím – tam mi je zima. (směje se)

„Musíš to zkoušet, jinak se to nenaučíš.“

ALEŠ MORÁVEK

Aleš se narodil v Hradci Králové roku 1964. Po střední šel na strojárnu do Brna, kde získal titul inženýra.

V roce 1991 otevřel lezecký obchod Sagarmatha v Hronově a kolem roku 1995 další v Hradci. „Tehdy mě oslovil Jindra Hudeček, jestli to neuděláme dohromady. A tak se stalo.“ Hradecký Hudy sport nakonec Aleš odkoupil celý.

Na písku má prvovýstupy v desátém stupni obtížnosti, na sportovkách vylezl 8a a podíval se také do velkých stěn – na El Capitana má vylezenou třeba cestu „Salathé“.

Aleš rád jezdil i do velehor, podíval se třeba na vršek Piku Korženěvské (7 105 m n. m.) v dnešním Tádžikistánu nebo na posvátný Ama Dablam v Nepálu (6 812 m n. m.).

Už 35 let žije a leze se svou partnerkou Bárou Stránskou. Mají spolu dvě dcery, starší Áňu a mladší Míšu – obě úspěšně závodí ve svých nelezeckých disciplínách.



.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.