Při svojí druhé návštěvě Adršpaško-Teplických skal jsem se vydal kam jinam než na slavné „Prásknutí bičem“. Žába na Smícháči už mi držela, rukavičky z tejpky celkem taky a čtyři kruhy dodaly odvahu.

Přijíždíme večer a skoro běžíme do skal. Vzrušení nám pomáhá překonat překvapivé stoupání a po chvíli začínáme okukovat okolní spáry. „Neni to tahle? Na fotce to možná vypadalo jinak, ne?“ „Vždyť jsou tam jen dva kruhy.“ Pokračujeme dál. „Takhle daleko to určitě nebude, zkusíme to tady doleva.“ Odbočujeme do rokle a se západem Slunce scházíme nepříjemným porostem zpátky k autu. Nedá se nic dělat, nenašli jsme – musíme pro radu do Kalírny. „Že tam je turistickej přístřešek? A tys to dneska lezla?“ Tak to bychom mohli najít (a hlavně měli vylízt, když to lezou i baby).

Ráno už vzlínám nahoru příjemnou odjištěnou žabkou. Pod převisem půl hodinky pauza na založení několika smyček různé kvality a jde se na to. Napřed to celkem jde, žába drží. S každým tempem se ovšem stává moje žába méně jistou a metr pod kruhem už se mi třesou nohy i ruce. Jistič rychle shání kamarádku s foťákem, aby mu neunikl osudový moment. K velkému zklamání početného publika ovšem s vypětím všech sil udělám poslední krok a cvaknu kruh. Yeees! Tak teď už tady můžu lézt všechno. Připadám si jako spárovej král.

Je už celkem pozdě, a tak vyrážíme jen na procházku po Ádru. Další den jsem se chystal na „Iljův odkaz“, a tak se zastavujeme na vyhlídce na Starostovou. Čert v tom ale byl, že můj zrak upoutal snad nejmenší kvak, co Mocan kdy otloukl. Nese název „Metro“ a vedou na něj dvě krátké širočiny. „Náhorní“ za III a „Údolní“ za IV. Jenže na Smíchači euroširiočinu neměli…

Dlouho neváhám a s menšími problémy zdolávám „Náhorní“. Jdu se tedy pustit do asi osm metrů vysoké údolky. Pochybnou dvojžábou překonávám první metr, následně nasazuji hlubokou pěst a začínám vzdychat. Kůže z pěsti pomalu mizí, na kotnících se objevují krůpěje krve, předloktí jsem si sedřel, jako kdyby ho někdo vzal bruskou. Košile i kalhoty pomalu získávají nový střih. Hluboká pěst se rozšíří a do stěny se opře Slunce. Koleno se i přes rostoucí námahu odmítá pohnout ve spáře. Těžko říct, zda ztrácím víc potu nebo krve. Začínám ukrutně nadávat. Připadám si jako moucha chycená do pavučiny – čím víc se snažím, tím hůř pro mě. Strach z pádu se umocňuje strachem ze smrti vyčerpáním. V panice náhodně zatínám všechny svaly v těle a třepu končetinami. Každý centimetr je ovšem vykoupen bolestivým sklouznutím, až nakonec síly docházejí. „Potřebuju pomoct!“ volám asi po hodinovém souboji. Spolulezec naštěstí vyleze „Náhorní spáru“ a háže mi lano.

Do hospody přicházím ve stavu podobném člověku, co vypadl z vlaku. „Cože, tys vypad z toho ‘Prásknutí’?“ „Ale ne…“ vypravím svůj příběh. Pocity posluchačů se různí, ale nakonec převládne klasická škodolibost. „To až řeknu Mocanovi, že jsi vylez ‘Prásknutí’ a pak skoro chcípnul ve čtyřce. To se posere!“ Po pár pivech ještě vyrážíme trénovat euroširočiny na Radnici, ale nijak zvlášť to nefunguje. „Iljův odkaz“ a spousta dalších projektů se tak kvůli pytli na „Metru“ odkládá. A kdo ví, možná mi tenhle pytel i zachránil život. Z „Metra“ se tak stala moje referenční širočina a k druhému – úspěšnému pokusu jsem se odvážil až o pár let a mnoho širočin později.

Článek se umístil na 8. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.