„200 slov“

Narozeniny na Makalu. Místo Nepálu jsme odjeli do Ádru

06. 08. 2020, Petr Jan Juračka

Vy blázni, kdy Vás tohle napadlo?“, zeptal jsem se svých dvou přátel, zatímco jsme všichni tři seděli na mém narozeninovém dárku a pili pivo. Přestože mám narozeniny v květnu, na svůj doslova největší dárek jsem si počkal až do července. „Hned jak se zavřely hranice,“ ušklíbl se na mě Mára, který mě ještě před sedmnácti lety namísto tahání do skal zkoušel z biologie na gymplu. „Přesně takhle jsme si to představovali,“ dodal ještě o dva roky mladší spolužák Ivan z téže instituce a cvakl se do štandu.

S uzavřením hranic na jaře se nadobro rozplynuly šance na naši expedici Makalu 2020, kam jsme se chtěli pokusit vyhopsat pod vedením našeho guru Honzy Trávy. Namísto Himálaje jsem tak trávil letošní jaro všemožně, včetně popolízání v těch našich krásných českých skalkách s přáteli. Mára s Ivanem, kteří sledovali veškeré expediční přípravy, tak pro mě připravili „záplatu“, na kterou už asi nikdy nezapomenu.

„Přesně takhle jsme si to představovali.“ (f: Petr Jan Juračka)

Vraceli jsme se zrovna s rodinou z Alp, když se mi rozsvítil displej telefonu. „Můžeš v neděli?“ Nic víc, nic míň. Na moje otázky kam, kde, proč a jak se mi nedostalo odpovědí. Prý mě čeká jen cesta, která by se bezesporu mohla jmenovat „Pískařem snadno a rychle“, neboť v ní zakusíme takřka všechno, co pískařina obnáší. A tak jsem sedl v šest ráno na kolo a dojel do Holic, kde už mě naložili kluci do auta, abychom za chvíli přesedli do dalšího společného auta a za chvíli seděli ve vlaku do Adršpachu. Expediční začátek jak ze žurnálu – namísto auta na letiště kolo, namísto letadel s přestupem v Kataru dvě auta s přestupem v Mechově, a namísto expedičních džípů polský vlak, který s námi po starých teplických kolejích drncal úplně stejně, jako ty prastaré landrovery v Himálaji.

Bylo mi jasný, že to dneska nebude Křižák, ale moje první lezení v Ádru. V tom Ádru, kam se každej lezec, co mu nekoluje místo krve v rukách a v hlavě písek, bojí. Když jsem se snažil otevřít mapy, abych se podíval, proč stoupáme úplně stranou hlavních ádrovských cest, kluci mi zabavili telefon. Pořád se jen smáli a napínali mě. První se do cesty pustil Mára. Vylezl sokolem a spárkou na předskalí a začal hlasitě odfukovat. Čekal ho symbolicky zajištěný překrok do hlavního skalního masivu, do traverzu římsou, prakticky bez nohou. Dal to, vylezl ke kruhu a začal se smát. „Teď ty!“, zamával.

Ivan se blíží k prvnímu kruhu (f: Petr Jan Juračka)

Už jsem stál před odvážným krokem, ze kterého se mi točila hlava, když se tu pode mnou objevila druhá, stejně početná partička. „Kokos, to jste odvážní, tam dáte asi horezdárek!“, ozvalo se zdola. Zastavil jsem se. Ivan začal na týpka pokřikovat, ať mi nic neprozrazuje, že nevím co lezu a tak vůbec. „Jasné jasné. Ty voe, no tak ukaž, jak tam houpneš!“, hecovali mě neznámí příchozí zdola a tak jsem houpnul.

Po sokolu, žábách ve vertikální i horizontální spáře, po traverzu a překroku nás všechny u kruhu čekala premiéra další z pískařských technik. Stavění. Diskuse o tom, kdo bude ten dole, neproběhla. Mára cestu vymyslel, já musím fotit a Ivan jako jediný z nás má bicepsy jako my dva nohy. Koleno, rameno, dřep a ruka. Nejistými pohyby se Mára skutečně objevil u něčeho, čeho se mohl přidržet a pustil se ukloněnou plotnou s pseudoškrapy ke druhému kruhu. Porno. Následoval jsem jej hned, jak se Ivan oklepal, aby se pak jako třetí za námi vytáhl za lano.

Premiéra další z pískařských technik – Stavění (f: Petr Jan Juračka)

Od kruhu nás už čekala poslední délka. Rajbas. Ten mi kluci nechali na prvním a já se u knížky strašně rozesmál. Právě jsem s nimi vylezl na Makalu! Ve fotobatohu ještě studené vrcholové pivko chutnalo jako nikdy. Chvíli po nás příchozí partička stanula na vrcholu Annapurny a já pochopil, proč mi kluci zabavili telefon. Tahle část Ádru se jmenuje Himálaj. Takovýhle dárky k narozeninám, to člověk nedostane každej rok. Díky kluci!

PS.: Když už bylo po všem, kluci otevřeli telefon a začali mi nahlas číst komentáře naší právě vylezené cesty „Po Galerii“ VI na Pejskařích. Řechtali jsme se všichni.

Staník, 2010: Pěkná cesta. Začátek je trochu morálový – na bloky lze sice dát dobrou smyčku, ale je to jištění typu „schwebe“ – vodorovně jdoucí lano k prvolezci. Římsa je však docela ostrá, nesolí a drží v ní i vodorovná žába.
Nosíček, 2011: Cesta hezká. Přepad dost straší tím, že už to po odlepení asi nepůjde zpět, ale není se čeho bát, římsa bere a spára je potom taky v pohodě. Stavění je potom taky v klidu a ještě by se dalo možná zmatkovet těsně pod druhým kruhem, ale to je jen o klidné hlavě. Doporučení hodná. (směje se)
Špajda, 2015: Takhle vychválený zmrdstvo už jsem dlouho neviděl!

Takovýhle dárky k narozeninám, to člověk nedostane každej rok. (f: Petr Jan Juračka)

Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...