Sice má 15 metrů, ale neleze se každý den. Podle deníčků to spíš vychází jednou za rok, jelikož cestě je něco přes třicet a přelezů má taky něco přes třicet. Všeobecně se bere jako první 9áčko na světě (viz článek Milníky lezecké historie, pozn. aut.) a z našich lezců ji měl dlouho zapsanou jen Adam Ondra, který ji dal ve 14 letech. Řeč je o „Action Directe“ v německé Frankenjuře – minulý víkend přidal druhý český přelez Vojta Trojan.

V roce 1991 cestu jako první vylezl Wolfgang Güllich, tehdejší lezecká superstar, a první čtyři roky neměla opakování. Stěnu v 80. letech otevřel Milan Sýkora (syn ádrovského Bohumila Sýkory, autora Pískařů, pozn. aut.), napojil se do ní zprava, ale všiml si, že by šla lézt i přímo. Výkonnost na to však neměl, tak projekt gentlemansky nabídl svému kamarádovi Wolfgangovi. Ten navrtal přímý nástup a novou variantu pojmenoval „Action Directe“. Název zvolil podle krajně levicové militantní skupiny, protože cesta zásadně terorizuje prsty každého uchazeče… Píše se to alespoň v jeho biografii.

Když jsme se s Vojtou bavili o „Action Directe“, říkal, že to není jeho nejtěžší přelez, ale spíš vnitřní odškrtnutí něčeho, co vždycky chtěl vylézt a dokázat. Velká úleva a super pocit. „Něco podobnýho, jako když si třeba sám vyděláš na první auto. To jsem u žádný jiný cesty neměl,“ popisuje Vojta.

Co ti přišlo nejtěžší?
Nejtěžší mi určitě přišla pasáž uprostřed, kde lidi dávají patu. Taky jsem ji první tři dny zkoušel, ale moc to nefungovalo. Poslední dny jsem svůj program změnil a další chyt jsem začal čistě naskakovat – stejně jako to dělal Adam. To bylo celkem průlomový a pro mě jistější.

Taky jsem se potýkal s tím, že mi často mrzly prsty, protože jak jsou ty chyty ostrý, tak mi z prstů vyháněly krev… Padal jsem párkrát kvůli tomu, že jsem v nich ztratil cit. Se studenýma rukama bojuju často, je to taková moje klasika.

Jinak nejtěžší samostatný krok je ten skok úplně na začátku. Ale když se ho naučíš, tak už ti nedělá problém. Lidi ještě hodně padají v posledním kroku, kde jsem vynechával lištu a skákal z předposledního chytu rovnou do topovýho madla. Takhle mi to přišlo celkem lehký, ale když jsem se tam v přelezu dostal, tak jsem byl hodně překvapenej, že jsem se tam ocitnul. V hlavě mi proběhla myšlenka: „Tyjo, seš docela vysoko. Měl bys to udržet a nespadnout.“ Zásek, který trvá pikosekundu, ale pocitově tak deset vteřin. Naštěstí se to povedlo.

Jakou jsi měl podmínku?
Cesta byla relativně dost často mokrá, tak to bylo náročný dobře naplánovat. V Juře je poslední dobou docela problém vychytat podmínku, aby cesty byly suchý a zároveň ještě nebylo moc teplo. Dohromady jsem v cestě strávil zhruba osm dní.

Je to čistě bouldrová cesta, nebo spíš silově-vytrvalostní?
Určitě dost bouldrová, ale pokud má člověk silovou kapacitu a převahu na to udělat ty kroky v pohodě, tak potom se dostáváš spíš k tomu, že je to silová vytrvalost, která je hodně do síly. Takže nespadneš z toho, že bys měl natečíno, ale že už třeba nedotáhneš jednotlivej krok. Celá cesta je spíš boulder-skok, kterej musíš dotáhnout do konce přes dalších zhruba patnáct kroků…

Zaměřil ses kvůli „Action Directe“ na trénink prstů?
Obecně mám docela silný prsty – v Juře nějakou dobu lezu, to samý v Margalefu, takže lezení po dírkách mám rád. Do tréninku jsem zařadil víc shybování na jednoprstovkách, ale netrénoval jsem na to úplně specificky. Spíš jsem se svoje prsty snažil zocelovat průběžně a udržet si nějakou úroveň.

Kdo tě v cestě jistil?
Jistili mě hlavně Marťas Pelikán a Jirka Churavý. Patří jim za to obrovskej dík, že tam se mnou jezdili na podzim, kdy tu cestu ještě ani nelezli… Bez nich bych to nebyl schopnej takhle komfortně pokusovat.

Co si myslíš o Wolfgangu Güllichovi?
Byl to určitě brutální průkopník. Je to klišé, ale je neuvěřitelný, že na začátku devadesátek přijdeš pod skálu, kde první krok je úplně crazy a první dva metry tam nic není. Jen ta jednoprstovka, ze který skáčeš do relativně dobrýho chytu. Dneska se to zdá jako „cool krok“, ale v tý době to bylo šílený. Güllich dokázal vidět potenciál toho, že to půjde.