Sice má 15 met­rů, ale nele­ze se kaž­dý den. Pod­le deníč­ků to spíš vychá­zí jed­nou za rok, jeli­kož ces­tě je něco přes tři­cet a pře­le­zů má taky něco přes tři­cet. Vše­o­bec­ně se bere jako prv­ní 9áčko na svě­tě (viz člá­nek Mil­ní­ky lezec­ké his­to­rie, pozn. aut.) a z našich lez­ců ji měl dlou­ho zapsa­nou jen Adam Ond­ra, kte­rý ji dal ve 14 letech. Řeč je o „Acti­on Direc­te“ v němec­ké Fran­ke­n­ju­ře – minu­lý víkend při­dal dru­hý čes­ký pře­lez Voj­ta Tro­jan.

V roce 1991 ces­tu jako prv­ní vyle­zl Wol­f­gang Gül­lich, teh­dej­ší lezec­ká super­star, a prv­ní čty­ři roky nemě­la opa­ko­vá­ní. Stě­nu v 80. letech ote­vřel Milan Sýko­ra (syn ádrov­ské­ho Bohu­mi­la Sýko­ry, auto­ra Pís­ka­řů, pozn. aut.), napo­jil se do ní zpra­va, ale vši­ml si, že by šla lézt i pří­mo. Výkon­nost na to však neměl, tak pro­jekt gentle­man­sky nabí­dl své­mu kama­rá­do­vi Wol­f­gan­go­vi. Ten navr­tal pří­mý nástup a novou vari­an­tu pojme­no­val „Acti­on Direc­te“. Název zvo­lil pod­le kraj­ně levi­co­vé mili­tant­ní sku­pi­ny, pro­to­že ces­ta zásad­ně tero­ri­zu­je prs­ty kaž­dé­ho ucha­ze­če… Píše se to ale­spoň v jeho bio­gra­fii.

Když jsme se s Voj­tou bavi­li o „Acti­on Direc­te“, říkal, že to není jeho nej­těž­ší pře­lez, ale spíš vnitř­ní odškrt­nu­tí něče­ho, co vždyc­ky chtěl vylézt a doká­zat. Vel­ká úle­va a super pocit. „Něco podob­ný­ho, jako když si tře­ba sám vydě­láš na prv­ní auto. To jsem u žád­ný jiný ces­ty neměl,“ popi­su­je Voj­ta.

Co ti při­šlo nej­těž­ší?
Nej­těž­ší mi urči­tě při­šla pasáž upro­střed, kde lidi dáva­jí patu. Taky jsem ji prv­ní tři dny zkou­šel, ale moc to nefun­go­va­lo. Posled­ní dny jsem svůj pro­gram změ­nil a dal­ší chyt jsem začal čis­tě naska­ko­vat – stej­ně jako to dělal Adam. To bylo cel­kem prů­lo­mo­vý a pro mě jis­těj­ší.

Taky jsem se potý­kal s tím, že mi čas­to mrz­ly prs­ty, pro­to­že jak jsou ty chy­ty ost­rý, tak mi z prs­tů vyhá­ně­ly krev… Padal jsem pár­krát kvů­li tomu, že jsem v nich ztra­til cit. Se stu­de­ný­ma ruka­ma boju­ju čas­to, je to tako­vá moje kla­si­ka.

Jinak nej­těž­ší samo­stat­ný krok je ten skok úpl­ně na začát­ku. Ale když se ho nau­číš, tak už ti nedě­lá pro­blém. Lidi ješ­tě hod­ně pada­jí v posled­ním kro­ku, kde jsem vyne­chá­val liš­tu a ská­kal z před­po­sled­ní­ho chy­tu rov­nou do topo­vý­ho madla. Takhle mi to při­šlo cel­kem leh­ký, ale když jsem se tam v pře­le­zu dostal, tak jsem byl hod­ně pře­kva­pe­nej, že jsem se tam ocit­nul. V hla­vě mi pro­běh­la myš­len­ka: „Tyjo, seš doce­la vyso­ko. Měl bys to udr­žet a nespad­nout.“ Zásek, kte­rý trvá piko­sekun­du, ale poci­to­vě tak deset vte­řin. Naštěs­tí se to poved­lo.

Jakou jsi měl pod­mín­ku?
Ces­ta byla rela­tiv­ně dost čas­to mokrá, tak to bylo nároč­ný dob­ře naplá­no­vat. V Juře je posled­ní dobou doce­la pro­blém vychy­tat pod­mín­ku, aby ces­ty byly suchý a záro­veň ješ­tě neby­lo moc tep­lo. Dohro­ma­dy jsem v ces­tě strá­vil zhru­ba osm dní.

Je to čis­tě boul­dro­vá ces­ta, nebo spíš silo­vě-vytr­va­lost­ní?
Urči­tě dost boul­dro­vá, ale pokud má člo­věk silo­vou kapa­ci­tu a pře­va­hu na to udě­lat ty kro­ky v poho­dě, tak potom se dostá­váš spíš k tomu, že je to silo­vá vytr­va­lost, kte­rá je hod­ně do síly. Tak­že nespad­neš z toho, že bys měl nate­čí­no, ale že už tře­ba nedo­táh­neš jed­not­li­vej krok. Celá ces­ta je spíš boul­der-skok, kte­rej musíš dotáh­nout do kon­ce přes dal­ších zhru­ba pat­náct kro­ků…

Zamě­řil ses kvů­li „Acti­on Direc­te“ na tré­nink prs­tů?
Obec­ně mám doce­la sil­ný prs­ty – v Juře něja­kou dobu lezu, to samý v Mar­ga­le­fu, tak­že leze­ní po dír­kách mám rád. Do tré­nin­ku jsem zařa­dil víc shy­bo­vá­ní na jed­no­prs­tov­kách, ale netré­no­val jsem na to úpl­ně spe­ci­fic­ky. Spíš jsem se svo­je prs­ty sna­žil zoce­lo­vat prů­běž­ně a udr­žet si něja­kou úro­veň.

Kdo tě v ces­tě jis­til?
Jis­ti­li mě hlav­ně Mar­ťas Peli­kán a Jir­ka Chu­ra­vý. Pat­ří jim za to obrov­skej dík, že tam se mnou jez­di­li na pod­zim, kdy tu ces­tu ješ­tě ani nelez­li… Bez nich bych to nebyl schop­nej takhle kom­fort­ně poku­so­vat.

Co si mys­líš o Wol­f­gan­gu Gül­li­cho­vi?
Byl to urči­tě bru­tál­ní prů­kop­ník. Je to klišé, ale je neu­vě­ři­tel­ný, že na začát­ku deva­de­sá­tek při­jdeš pod ská­lu, kde prv­ní krok je úpl­ně cra­zy a prv­ní dva met­ry tam nic není. Jen ta jed­no­prs­tov­ka, ze kte­rý ská­češ do rela­tiv­ně dob­rý­ho chy­tu. Dneska se to zdá jako „cool krok“, ale v tý době to bylo šíle­ný. Gül­lich doká­zal vidět poten­ci­ál toho, že to půjde.