„200 slov“

Do hospody v Chamonix chodí alpinisti jedině vykoupaní. „North Couloir Direct“ (druhá část)

04. 03. 2020, Matěj „Kalamita“ Kala

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme. Ve čtyři, když se začíná zvedat vítr, jsme dole. Balíme a vracíme se do stanu. Tou dobou už je tma a brzy začne sněžit. Vaříme večeři a diskutujeme, kudy sestoupíme. Nástupovou cestu zavrhujeme. Nechce se nám vláčet s plnými batohy měkkým sněhem ve žlabu. Zbývá tedy sjezd a sestup přes ledovec Mer de Glace. To zní mnohem jednodušeji, až na to, že nevíme přesně kudy. Takže s návratem raději čekáme na světlo do druhého dne.

V noci sněží a silně fouká. Stan se prolamuje a šustí pod nápory větru. Při nejsilnějších poryvech se prohýbá až na nás. Podle předpovědi mají rychlost přes 100 km/h. Raději si uvnitř sedáme a stěny stanu podpíráme zády.

HROT UPROSTŘED VODOPÁDU

Ráno už nesněží a vítr zeslábl. Rychle balíme, připínáme lyže a jedeme. V tu chvíli padá hustá mlha. Není poznat, kde je nahoře, kde dole, zda jedeme, či stojíme. Beztížně plaveme v moři bílého éteru. Ale jak klesáme, mlha řídne. Po chvilce jsme s úlevou venku. Sjezd pokračuje mírným svahem až k první kosodřevině. Kličkujeme mezi keři až k poslednímu stromku, kde svah přechází ve strmou stěnu ledovcového koryta. Dolů nevidíme, ale podle protější strany soudíme, že by mohla mít tak 100 metrů. „To je blbý. První to obhlédne na dvou lanech a v nejhorším vyprusíkuje. Lana pak svážeme a slaníme na jednoducho,“ domlouváme se, že špagáty případně obětujeme. Přiděláváme lyže na batoh a slaňujeme ze stromku.

Jedu první. Lana pode mnou mizí za zlomem a konce nejsou vidět. Nedočkavě vyhlížím zem, abych zjistil, zda nám lana vystačí. Ale za zlomem je další zlom a pak další. Slanil jsem už hodně hluboko a začíná mi být jasné, že lano nemůže vystačit. Vyhlížím nějaký hrot, který by se dal obhodit. Jeden vidím, ale je uprostřed vodopádu. Smůla. Hledám dál. Pode mnou je velká římsa a napadá mě, že bych na ní mohl najít trhlinky pro skoby. Sjíždím až k ní a s úlevou stoupám zase na nohy. Slaňování je namáhavé. Těžký batoh mě převažuje celou dobu dozadu. S krajní nedůvěrou nakukuji za hranu římsy.

Během slaňování nás tíží batohy. Nahoře vrchol Mt Blancu (f: Jarda Pírko)

Konečně, zaraduji se! Dvacet metrů pod ní je Zem (velké „Z“ není překlep, pozn. red.). Lana nestačí, ale já už chci být dole, takže i přesto jedu dál. Když mám konce těsně pod prusíkem, sundávám ze zad batoh a pouštím ho z deseti metrů na sníh pod stěnou. To je úleva! Konečně sedím zase v rovnováze. Kousek vedle je hrot. Pouštím lana a obvazuji ho smyčkou. Mám hotovo. Než do něj ale stihnu odsednout, konce lan, kterých jsem si při vázání nevšímal, mi projedou prusíkem. Naštěstí jsou pode mnou malé římsy, a než si uvědomím, že padám, na jedné z nich stojím. Doskok za deset bodů. Klika, že už jsem neměl na zádech batoh. Lano je stejně pryč, takže slézám po římsách dolů. S radostí zjišťuji, že odsud se dá na Mer de Glace už sejít. Když slaní i Jarouch, smotáme lana a jdeme.

BONUSOVÁ STOPÁŽ

Tady by naše vyprávění mohlo normálně skončit. Kdo to tam zná, ví, že z ledovce lze vystoupat a napojit se na značené cesty scházející až do Chamonix. My to ale neznáme a nevíme, takže míjíme ledovcové jezírko a podle potůčku stékajícího z ledovce míříme cestou nejmenšího odporu – do široce rozevřeného chřtánu skalnaté soutěsky. V ústí potkáváme kamenné mužiky, které nás utvrzují, že jdeme správně, a nám se ulevuje, že budeme za chvilku sedět na pivu ve městě.

Vcházíme do soutěsky. Ubylo světla a ze stran střídavě vystupují skalní pilíře jako řady zubů obří čelisti. Za první řadou narážíme na skalnatý práh. Obhazujeme oblý balvan lanem a slaňujeme. Práh je úplně hladký a pod balvanem stéká vodopád ledové vody. Rád bych se mu vyhnul, ale bojím se, že když uhnu stranou, sklouzne obhozené lano. Ještě, než do vodopádu vjedu, zahlédnu od hlavy až k patě zmáčeného Jaroucha a je mi jasné, že mě to čeká taky.

Matěj si před hospodou dává ještě sprchu. (f: Jarda Pírko)

Pohorky máme plné vody a mokré batohy ztěžkly ještě víc, ale pořád věříme, že za pár hodin si budeme vychutnávat teplé jídlo v restauraci, takže si z toho neděláme hlavu.

Míjíme další záhyb soutěsky, ale za ním se objevují další záhyby. Za každým se soutěska zužuje, přibývá vody a ubývá kamenů. Nakonec docházíme do místa, kudy už se nedá pokračovat. Tou dobou se šeří. Dnes bylo dobrodružství dost, říkáme si, a tak se rozhodujeme v soutěsce přenocovat a stavíme si stan. Pivo bude muset počkat.

Před spaním jdu na záchod. Nacházím si útulné místo chráněné převisem. Dělám dřep. Jak tam sedím, konečně se po hektickém dni uvolňuji a užívám si samotu a klid noční soutěsky. Je mi vlastně docela dobře. Jsem v přírodě, máme vylezenou životní cestu. Ze snění mě ale vytrhává divný pocit v klíně. Koukám dolů a zjišťuji, že jsem si počůral trenky. Ach jo, to je den.

Je nad nulou a v noci prší. Jen pár metrů od nás hučí potok a Jarouch vypráví historku o otci s dcerou, kteří se v něm kdysi za silného deště utopili. Do toho je slyšet odstřely lavin a rány o zem tříštícího se ledu odtávajícího ze stěn soutěsky nad námi. Vyplaví nás voda? Honí se mi hlavou, nebo nás dřív trefí kus ledu? Spím s helmou. Nafukovací kruh nemám.

Jsme mokří a navíc mi od první noci nejde zapnout spacák, takže moc nespím a ráno vstávám brzy i bez budíku. Nalehko prozkoumáváme situaci za další zatáčkou. Tudy určitě ne, zjišťujeme. Nezbývá nám, než se vrátit soutěskou nahoru.

Jsme zpět u prahu. Máme kliku, je tu pověšené fixní lano. Asi nejsme první, kdo sem zabloudil. Prusíkujeme po něm a za sebou vytahujeme postupně batohy a lyže.

Vše zas hodíme na záda a stoupáme zpět k jezírku a pak dál svahem, kde by měla být podle mapy vyhlídka. Konečně! Ulevuje se mi, když se z ní koukáme na masiv Mont Blancu.

Tuhle lajnu máme za sebou (foto: www.chamonixtopo.com)

Z vyhlídky scházíme po pěšině do Chamonix:

„Tak co,“ bilancuje Jarouch, „bude to letos na Výstup roku stačit?“
„Nevím, jestli na výstup“, odpovídám, „ale na Sestup roku určitě!“

Zpátky na pěšině. Jarouch vlevo a Matěj vpravo

_______________________

(Pokud ti unikla, tak první část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

A pak se na štand vplížil mikrospánek. „North Couloir Direct“ na Les Drus (první část)

03. 03. 2020, Matěj „Kalamita“ Kala

„Loni ta severka Eigeru na Výstup roku nestačila,“ plánujeme s Jarouchem, co polezeme letošní zimu.
„Hm, letos bychom si to měli pojistit, tak co navrhuješ?“
„Severní kuloár na Les Drus?“
„Direkt?“ (M8, 800 m, vrchol 3 754 m n. m. pozn. red.)
„Jasně!“

BARÁK BEZ LAN

Jak se z hlavy se vzdalující se Prahou vytrácí běžné starosti a s přibližujícími se Alpami přibývají ty lezecké, řešíme poslední detaily. „Kudy se nastupuje?“ ptám se při řízení Jaroucha (Jarda Pírko), který už na Drus lezl. „Lanovkou do tří tří na Grands Montets a pak už jen traverzovat, úplná pohoda,“ odpovídá s jistotou v hlase Jarouch, „na popis ještě kouknu do článků na lezci.“

„Připadá mi to tu jiné, než si pamatuji“, říkám Jarouchovi, když se mi mlhavě vybavuje krátká, několik let stará, návštěva Argentière. Jarouch to nechává bez odpovědi a jde rovnou k pokladně. Nepatří mezi nejvýmluvnější a bez zbytečných řečí poroučí pokladní: „Dvakrát na Montets.“ „Na Montets nejezdíme,“ nenechá se Francouzka zaskočit. Cože, pomyslíme si oba. V tom mi to dochází – vždyť z toho baráku nevedou žádný lana.

To nebude velký problém, říkáme si, když se za pár minut po tom uklidňuje houpání lanovky, kterou nám pokladní navrhla jako alternativu. Vystupujeme a nad prudkými svahy černých sjezdovek vidím opuštěnou stanici Grands Montets, dobrých 500 výškových metrů nad námi. „Kudy teď? Doufám, že ne nahoru?“ říkám Jarouchovi. Jak nešťastně koukáme kolem sebe, všimla si nás místní Češka Lucka a radí kudy.

Nezní to tak strašně a její varianta nám zlepšuje náladu. Vysvlečeni do triček stoupáme na lyžích na Bochard. Ani ne za hodinu stojíme nad žlabem, kterým z něj máme sestoupit. Koukáme dolů a přemýšlíme, co dál. Jsme houby lyžaři – co jde, to sejdeme. Bez diskuzí připevňujeme lyže na batoh a děláme čelem vzad. Vrchní, první strmou část slaňujeme a zbytek scházíme. Sníh je mokrý, měkký a klouže po zmrzlém podkladu – nemám v něj důvěru. Po puštění konců lan na Jaroucha nečekám a co nejrychleji scházím dolů. Cestou dolů mě párkrát vyleká zezadu přicházející zvuk sesouvajícího se sněhu. Když se otočím, s úlevou zjišťuji, že je to jen sníh padající ze Sluncem rozpálených stěn žlabu. Přesto přidávám do kroku a zastavím se až dole na kraji laviniště pod žlabem. Co mohlo, to už asi sjelo před námi, uklidňuji se zpětně.

Změna plánu nás trochu zdržela, takže jdeme až do noci. Je ale úplněk – světlá noc nám usnadňuje hledání vhodného místa pro stan a šetří nám baterky v čelovkách, které se nám příští noc budou určitě hodit.

Baterky v čelovkách se budou ještě hodit. Dole Chamonix. (f: Matěj Kala)

VZHŮRU DO PŘEVISLÉHO KOMÍNA

Ráno ze stanu vyrážíme až se svítáním. Včera, před setměním, jsme si nestihli najít cestu mezi příkopy trhlin a hradbami séraků, takže nespěcháme. Stojíme v zákopu vytvořeném malou trhlinou poslední metry od stěny připraveni k útoku. V deset hodin, vyzbrojen cepíny, překračuji odtrhovou trhlinu a boj začíná.

První délky se nám nezdají dost vysněžené a radši je jistíme. Plánovaně se zpožďujeme za plánem, a tak teprve ve 12 hodin stojíme v úpatí úzkého skalního komína, kde začíná přímá varianta kuloáru. Helmy se nám zařezávají do krků, když koukáme, co nás čeká. Komín se postupně napřimuje a až v klíčovém závěru přechází do mírného převisu. S přibývající výškou navíc ubývá sněhu a konec komína, kde bývá led, je suchý jako troud.

Matěj bojuje v jedné z klíčových délek. (f: Jarda Pírko)

Když jsme v půlce komína, Slunce už zapadlo za zubaté hřebeny, ale světla je pořád dost, takže čelovku na další délku ještě nechávám u Jaroucha v batohu. „Pět,“ hlásí Jarouch poslední metry lana a já v šeru nevidím žádný štand. S posledními zbytky světla nacházím dobré místo. Sedám si do dvou vklíněnců a volám: „Zruš!“ Pro jistotu vyndávám mobil, svítím na ně a ještě je kontroluji. To byla blbost, nadávám si, když čekám ve tmě na Jaroucha.

Následuje poslední těžká délka. V horní části komína ubylo dobrých chytů i stupů a v závěru se leze už jen za lišty a krystaly. Při každému kroku čekám, kdy uklouznu. Ale nějakým zázrakem to všechno drží a já po nějaké době zase chytám madlo. U něj komín končí a přechází v položenější kuloár plný sněhu.

Dáváme pauzu a rozehříváme sníh. Myslím při tom na zítřejší příchod špatného počasí, a že tímhle tempem nestíháme dolézt a být včas dole. „Jak jsi na tom, pokračujeme?“ ptám se nuceným pozitivním hlasem Jaroucha a částečně doufám v negativní odpověď. „V pohodě,“ odpovídá Jarouch s překvapující energií v hlase, „pokračujeme.“

„North Couloir Direct“ na Les Drus – cesta, kam už si bral lano i Ueli Steck.

Dál se žlab postupně vyplňuje křehkým ledem a pestré mixové lezení přechází v otravnou rutinu. „Cepín, nohu, cepín, nohu,“ odříkávám si v hlavě monotónní rytmus. Ztrácím pojem o čase a jasná noc vzbuzuje pocit, že se rozednívá. Na štandu kontroluji hodiny. „Ještě ne,“ říkám zklamaně, ukazují teprve půlnoc. Metry teď ale rychle přibývají a druhou půlku cesty ukrajujeme po plných délkách. Na štandech vypínám čelovku, abych si pošetřil světlo na lezení. Tma se mísí s únavou, při jištění opírám čelo o štand a mezi dobíráním na mě přicházejí mikrospánky. Když usnu na delší dobu, probudí mě Jarouchovo: „Dober!“ Když pak lezu, vrací se mi to, když občas zatahá lano. Zasukované, napadá mě. Chvilku počkám, až Jarouch suky rozváže, a pak lezu dál.

Kuloár pomalu končí a s ním i noc. S prvním ranním světlem se na obzoru místo dalších tmavých skal objevuje jasná obloha. Dolézáme do sedla a pak i dál na vrchol Petit Dru. Užíváme vrcholu. Je dvanáct hodin, jsme zpět v sedle, tavíme sníh a připravujeme se na sestup. Slunce nás plní energií a já se Jarouchovi odhodlávám přiznat k usínání na štandech. „To nevadí,“ odpovídá k mému překvapení, „já taky usínal.“ Jo, to byly ty suky, dochází mi a jsem rád, že jsem to nevěděl.

_______________________

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme…

(Tak jak to v horách bývá, největší dobrodružství kluky tou dobou ještě čekalo. Dokončení příběhu čti brzy v dalším díle, pozn. red.)

„Nespím!“ „Lezu!“ Jarouch ve vrchní pasáži cesty (f: Matěj Kala)

_______________________

(Druhou část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

Papa lezec: Zabouchneš dveře a jdeš

27. 02. 2020, Víťa Kopecký

Jsem snílek. Vyrostl jsem na knížkách vonících dálkou. Obracel stránky pokryté rampouchy, šustící jako vítr na arktické pláni a vlnící se jako oceán. Ve škole jsem si při hodinách nudy listoval atlasem a přemýšlel, jak to na všech těch místech s nepravděpodobnými názvy asi vypadá. Ulaan-Uul a Kropáčova Vrutice dráždí mou zvědavost dodnes.

Jenže od dob hrdinů z těch knih se svět malinko změnil. Nebudu soudit, zda k lepšímu, nebo k horšímu, prostě to tak je. Družicemi jsme nafotili celý zemský povrch, a pokud budeš chtít, na druhý konec světa můžeš odletět ještě dnes odpoledne. K čemu je teď dobrá třeba výprava na severní pól?

Možná, když už nezbyla žádná bílá místa na mapách, slouží jako připomínka toho, že i přes obezitu, bolavá záda a další civilizační neduhy jsme jako lidstvo pořád schopni vydat se do nejistoty, kde i s nejmodernějším vybavením od sponzorů může jít o život. A možná také proto, abys při pohledu do nekonečné mrazivé prázdnoty zjistil něco o sobě. Věci, které jsi už nějakou dobu tušil, najednou vyplavou na povrch, abys je ve světle čistého a nekompromisního polárního dne buď zahodil, a nebo jim začal věnovat větší pozornost.

Ale to jenom hádám. Ještě jsem na žádném takovém výletě nebyl. Jen na pár zimních čundrech. Snad jsem se tam tomu aspoň přiblížil. V zasněžených Jizerských horách jsem vyháněl lezavý chlad ze spacáku, vařil čaj z čerstvého prašanu a doma pak zažíval silný pocit uspokojení, že jsem to zvládnul. Podobný, jako když vylezeš odpudivou širočinu, nebo na první pohled absolutně hladkou stěnu.

Jenže dnes nechci psát o světě vertikál. Chci ti říct něco o tom, proč občas putovat za horizontem. Dá se to dělat různě.

Vážený pane,
na základě Vašeho dotazu Vám sdělujeme, že dle zákona č. 114/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je na sledovaných vodních cestách dopravně významných plavba samotíží zakázána. Mezi tato plavidla patří i vor, který využívá ke svému pohybu sílu říčního proudu.
Pokud by jste chtěl takovou plavbu uskutečnit, bylo by nutné ji předem projednat se Státní plavební správou a podat žádost o zvláštní přepravu, kterou lze vykonat jen na základě povolení plavebního úřadu.“ (Taková byla odpověď plavební správy, když jsem se informoval o možnosti plutí na voru po trase Praha–Hamburk)

Drž se chůze! Je nejsvobodnější. Nikoho se nemusíš na nic ptát, zabouchneš dveře a jdeš. Nic na ni nepotřebuješ. Nemusíš se bát, že píchneš, ztratíš pádlo, nebo dojde lano. Krajina je stavěná na pohyb pěšky. Jen pomalé tempo umožňuje vnímat všechny detaily a vůně. Nohy ti řeknou, kudy jsi harcoval. Kopce je unaví jinak než údolí velkých řek.

Chůze. Nemusíš se bát, že ti dojde lano (ilustrace: Markéta Oličová)


To jsme takhle seděli na kládách u cesty, svačili a šla kolem nějaká pani s dítětem. Chápeš, vedle sebe inženýr, docent a houslista. No a ta paní na nás tak opovržlivě kouká a povídá tomu dítěti: ‘Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit!’“

Úplně Atoma vidím. Dlouhé vlasy, odřená usárna, kovbojský klobouk, to vše nasáklé kouřem z vlhkého dřeva, lžíce zastrčená v kanadách. Do přírody začal jezdit v časech, kdy ještě nikdo neznal slovo „outdoor“. Ale kdyby znal, možná by se už tenkrát ujalo. Anglická slovíčka prý připomínala nedostupný Západ a byla symbolem nenávisti k režimu. Jednou mi Atom hrdě ukazoval starou kytaru s namalovaným nápisem „Coca-cola“ – omamný nápoj západních imperialistů, to je přece něco! Bílá místa na mapách možná došla, ale jinak naše doba není tak zlá.

Když jsem začal chodit do školy já, soudružky učitelky byly už jenom učitelkami. Jen móda z armádních výprodejů byla na vandrech ještě běžná, náš turistický oddíl nevyjímaje. Naštěstí jsme brzy přišli na to, že je mnohem pohodlnější strávit deštivý víkend v membránovém oblečení, než v „pláštěnce“ z vodou nacucané celty. Krok za krokem jsme se od veteránů východní fronty začali přesouvat k horolezcům. Začít s lezením bylo vlastně logickým vyústěním toho všeho.

Proč o tom vlastně píšu? Protože jsem nakonec pro samé lezení na krásu obyčejné chůze zapomněl. Stal se ze mě konzument adrenalinu. Jenže s narozením dětí ho najednou bylo nějak moc. Učení na nočník v pronajatém bytě plném koberců je jako první seskok padákem. Od určitého momentu už nejde vzít zpět. Musíš vydržet až do konce. A když máš štěstí, nemusíš prát spoďáry.

Nevýhodou rodičovství i lezení je, že se pořád s někým na něčem domlouváš. Na výchově, na hlídání, do jaké oblasti se pojede, nebo v kolik se bude vyrážet. Obojí je podřízené počasí a do jisté míry i společenskému tlaku. Časem jsem toho měl plné zuby, hledal nějakou formu úniku a na zkoušku na víkend vyrazil do těžkými mraky zahalených Lužických hor. Jel jsem sám. Nikde nikdo – déšť neodradil jenom mě a pár německých důchodců. Šel jsem, kam se mi chtělo, vstával, kdy se mi chtělo, kochal se nádherou podzimních lesů.

Nefunguje polovina zásuvek, páč naše nebezpečná vykloktaná to konečně dokázala – zničila evidentně celý obvod, jsme bez wifi (tragédie) a dnes jsme zjistili, že v kuchyni nechladí lednice. Co se světla týče, je to nepodstatný luxus. Čekám na záchranný tým z Budějovic, který se na to má během odpoledne přijet podívat.“

…adrenalin jsem nakonec nechal doma Amélii. Od té doby jezdím v rámci duševní hygieny častěji.

_____________________________

Právě dočítáš předposlední díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka)

Martin Stráník zapisuje: 10x 8C a 1x štěstí na Adama Ondru

20. 02. 2020, Vojta Joska

Po zimní přípravě se Martin Stráník vrátil ve velkém stylu. Přelezení svého desátého boulderu za 8C a výhra na Hangar Masters mezi jmény jako Adam Ondra nebo Zan Sudar Lovenjak ze Slovinska. Tak vypadá Martinův start do roku 2020.

Ve švýcarském Ticinu se mu podařilo přelézt problém „Primitivo“ 8C a nejspíš to vůbec nebyl špatný trénink na následující závody, ve kterých porazil Adama Ondru doslova na jeho „domácím hřišti“. (200 slov z loňských Hangar Masters najdeš zde, pozn. aut.)

Jak sis závody v narvaném brněnském Hangaru užil?
V kvalifikaci jsem se necítil nejlépe, tam byly hodně těžké bouldery a bojoval jsem o každý chyt. Ve finále byla skvělá atmosféra – ta mi vždy pomáhá v lezení. Od prvního boulderu se mi dařilo, jel jsem na vlně a užíval jsem si lezení, respektive celé finále. Nakonec rozhodlo velmi málo, ale to k boulderingu patří a vítězství si velmi cením.

Co bys poradil lezcům, kteří chtějí porazit Adama?
Můj recept na Adama? Trénovat 23 let a pak mít jednou trochu štěstí. (směje se)

Na Adama letos vyšla jen bouldermatka. (f: Lukáš Bíba)


Z posledního výpadu do švýcarského Ticina sis odvezl cestu „Primitivo“ za 8C, doplnil jsi tak svoji první desítku boulderů v této klase. Jaká z nich jsou pro tebe nejhodnotnější?
Mezi nejhodnotnější 8Céčka řadím „The Story of Two Worlds“ v Crescianu a první přelez „Ghost Ridera“ ve Sloupu, na těchto boulderech jsem strávil nejvíce času – daly mi nejvíce zabrat. Hodně vysoko řadím i „Patu ledovce“ – tenhle krasový boulder už jsem poprvé zkoušel možná před deseti lety, ale tehdy jsem hned několik kroků neudělal. V průběhu dalších let jsem se moc nezlepšoval, až loni se mi povedlo udělat všechny kroky a následně to i vylézt.

Mimo jiné jsi se také pokoušel o legendární „Dreamtime“ (první 8C světa vylezl Fred Nicole v roce 2000, pozn. aut.), který tě však zatím nepustil. Plánuješ se do Ticina pro další pokus vrátit?
Určitě, byl jsem velmi blízko přelezu, takže až příště pojedeme do Švýcarska, „Dreamtime“ bude první na řadě.

Přelezové video bouldru „Primitivo“ 8C. Únor 2020


Čím je lezení v Crescianu speciální?
Oblast je charakteristická tím, že je zde celkem těžké trefit dobrou podmínku – teplotu. Jedná se o téměř jižní svah a celý den zde svítí slunce. Třeba na „Dreamtime“ jsme teď zimě jeli brzy ráno ještě za tmy, bylo 6,5 °C a už jsem cítil, že to nedrží, jak by mohlo. Obecně se tu teď těžký prásky lezou hodně v noci.

Také u nás každý rok otevíráte spoustu nových bouldrových problémů. Máš už na letošní sezónu nějaké projekty v hlavě?
Projektů je stále spousta, ty hodně těžké hlavně v Moravském krasu, velký potenciál je stále i v Labáku. Bohužel nemám tolik času se věnovat otevírání nových linií, protože zároveň trávím spoustu času na závodech a tréninkem.

Martin Stráník v boulderu „Primitivo“ 8C (f: www.vladekzumr.com)

Zbydou párky i pro nás? Jak se jede Jizerská 50, když se oblečeš do roku 1970

11. 02. 2020, Lukáš Ondrášek

„Čím mažete?“ ptají se nás pořád dokola. Kamarád vytahuje z klokaní kapsy flašku rumu a nechává kolovat: „Jasně, že na dřevo patří jedině Skare.“

Na startu Jizerské padesátky, legendárního závodu v klasické technice stojí tisíce nažhavených běžců, kteří se chystají podat svůj životní výkon. Tento ročník Memoriálu expedice Peru 70 je výjimečný. Brzy totiž uplyne padesát let od neštěstí na úpatí Huascaránu.

Na startu – vybavení prvotřídní kvality značek Botas a Visu. (f: L. Ondrášek)

Epická scéna začíná. Hřmot hudby a hlasy lidí okolo vyvolává podivné pocity nejednomu plachému tvorovi. S partou kamarádů horolezců zahajujeme tuto masovku s úsměvem na tváři a v čistém stylu. Stříďákem do kopce i z kopce brousíme stopy, až se za náma práší. Držíme tempo po druhý kilometr, kde si vybavení ze sedmdesátých let žádá zvláštní péči. Technika je vesměs tradiční a problémy se nevyhnou ani ostříleným lyžníkům.

Je to trochu morálovka, takže navozujeme příjemné pocity našemu vybavení postupným přimazávání stoupacího vosku. Víme, že následující kilometry budou bitka. Střetáváme se na Kneipě, kde chlapci doplňují mazadlo. Popravdě je to rum a vidina párků, které udržují morálku v celém družstvu. Začíná boj za použití veškeré techniky. Onsight nám kazí zlomená bambuska, kterou nahrazuje hliník. Nevzdáváme se a jdeme si za svým cílem.

Na Hřebínku doplňujeme tekuté zásoby. (f: L. Ondrášek)

Zlomovým bodem je občerstvovačka na Smědavě. Díky přilepenému kelímku na skluznici málem padá jeden člen hubou přímo na zem. Rozhrnujeme tato mračna červeného odpadu a míříme směrem na Čihadla. Během stoupání se ukáže, kdo na to má. Stopa postupně mizí pod lyžemi šmatlajících lyžníků a na třicátém pátém kilometru už bojuje každý sám se sebou. Lyže „Visu Extra“ ukazují svoje kvality a zahajujeme předjížděcí manévry.

Poslední vrchol je za námi a sjíždíme do nížin. Nepříjemný pocit v tříslech se stupňuje – stejně jako sílící vítr. Závodníci padají ve sjezdech k zemi jako hrušky a je cítit, že jsme na chvostu startovního pole. Čísla souputníků, kteří nás předjeli, jsou už hrubě přes čtyři tisíce. Dostáváme strach, že párků nebude dostatek.

Autor textu v bílé stopě (f: www.jiz50.cz)

„Už nemám žádné náhradní boty,“ hlásí vrchní nosič Borek. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Naštěstí dorážíme k poslednímu záchytnému bodu. Občerstvovačka Hřebínek skýtá vysněné párky a dostatek dobré nálady pro závěrečné kilometry. Týmového ducha utvrzujeme během jízdy společnou rozpravou na témata kvality dobového vybavení. Rázem kilometry začnou ubíhat a u cedule „KILOMETR DO CÍLE“ jásáme. Čeká nás závěrečný sprint cílovou rovinkou a na setiny stejně projíždíme pospolu slavobránou.

Pohyb znamená život a touto akcí vzpomínáme na horolezce a další tisíce obětí, které zahynuli po zemětřesení na úpatí milovaných hor. Mějte se tam, kamarádi, pěkně a hlavně nezapomeňte na heslo: „Kdo maže, ten jede.“ Skol.

Kdo maže, ten jede. (f: www.jiz50.cz)

„Tohle byl můj poslední závod, už nikdy víc!“ Noc tuleních pásů

03. 02. 2020, Klára Skuhravá

Aby bylo hned ze startu jasno, závody nesnáším. Vůbec nechápu, proč bych se měla s kýmkoli porovnávat. Jenže když máš doma závodníka, je to všechno trochu jinak. Michal (Krysta, rozhovor s ním jsme dělali tady, pozn. red.) mi to umí říct hezky: „Čekal jsem to horší,“ zní jeho největší pochvala na jakýkoli sport (běhání, plavání, lezení, lyžování…), který spolu zkusíme.

Na skialpech jsem stála asi devětkrát v životě. Koupit si rovnou závodní lyže nebyl tak docela plán. Jenže co naděláš, když jsou ty prkýnka zrovna nejlevnější volbou…

Do krkonošských lesů vyrazilo 500 lidí: 250 dvojic, muži, ženy a mixy. (f: Jakub Cejpek)

Procházka nad Pecí

Noci tuleních pásů jsem nevěděla nic. Michal mi závody v Peci pod Sněžkou představil celkem jasně: „Je to jenom taková procházka. Hezky si to spolu užijeme. Bude se ti to líbit.“

Jediný můj trénink spočíval v tom, že jsem od Nového roku přestala pít alkohol a začala pravidelně běhat s naším psem Matym. Do diáře jsem si 18. 1. 2020 poznamenala jako „PEKLO NOC“ a tajně doufala, že nám do toho „něco“ vleze. Nevlezlo. Naopak jsme na úplně vyprodaný závod nakonec sehnali i startovné.

500 lidí, 250 dvojic, muži, ženy a mixy. Už jen představa toho, že si před všemi těmi závodníky budu muset obout ty předražený přeskáče a nejlehčí skialpy na trhu, mi v rámci mé fyzičky a technické neznalosti skialpování přišlo šíleně trapný.

I z kopce jsem pomalejší a moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat. (f: Jakub Cejpek)

Den D

Na start přicházíme ve tři čtvrtě na pět. Legíny, tričko, softshellka, helma, čelovka, batoh a mobil. Nesměju se. Vlastně ani nemluvím. Přemýšlím nad tím, co si tady mám jako užívat. Sundávám péřovou bundu. Tři, dva, jedna… běžíme.

Tak jo, dobře… běžím asi tak dvě minuty, pak přestávám dýchat. Nemůžu se dodechnout. Přijde mi, že mě moje helma úplně škrtí. V rychlém tempu, kdy nás předchází asi tak milion závodníků, přicházíme ke sjezdovce. Před námi je první kopec a já sotva dýchám. Nahoru se nedívám. Mlčím. Šetřím síly. Dýchám, jak nejvíc můžu. Obratným hmatem sundávám z batohu lyže. Levá, pravá. KLIK – KLIK.

Dostávám karabinu a šňůru. Tentokrát mě nebude táhnout Maty, ale Michal. Poslední cvak a vyrážíme vzhůru. Vyflusávám hleny, které se mi zachytávají na bradě a na pravé ruce. Moje myšlenky se točí okolo jediného slova: „Přežít“. Všechno ostatní mi je úplně jedno.

Tohle je určitě můj poslední závod. (f: Jakub Cejpek)

Předjíždíme závodníka za závodnicí a svět kolem se temní. Nemůžu. Zvedám hlavu a přede mnou vidím vyhlídkovou věž – naše otočné místo. Srdce mi zaplesá. Zrychlujeme. Brzdíme. Sundáváme pásy. Michal udělá dva škuby a může vyrazit. Já potřebuji na každou lyži škubnout dvakrát. KLIK – KLIK a následuje vytoužený sjezd. Lano necháváme našponované – i z kopce jsem pomalejší… Moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat.

Noční krajina, větříček a sjezd mi dělají dobře. Jenže pak je tu další kopec. Lepíme pásy. KLIK – KLIK, karabina s lanem a jedeme vzhůru. Zpomaluji. K dalšímu otočnému bodu přijíždím ve stavu, kdy si přeji jediné: Ať už to peklo skončí! Nemůžu. Michal mi nabízí vodu a odporný přeslazený gel, který mám chuť okamžitě vyblít.

První pád přichází společně s první křečí do lýtka. Sjíždíme po sjezdovce a před námi je závěrečný kopec. Už nemám sílu vzdorovat. K poslednímu otočnému bodu přicházím s křečí v lýtku, chodidle, levém vnitřním stehně a už hodinu bez rukavic. Odřené prsty ze dvou pádů nevnímám. Michal mi sundává pásy a dává jasný povel: „Jeď!“. A tak jedu. Zaklekávám do vajíčka a svištím dolů, do cíle.

Klára a Michal: 1 hodina 39 minut a nějaké ty sekundy navíc. 11. v mixech

„Už nikdy víc,“ říkám si usoplená a v křečích v cíli, zcela neschopná alespoň sundat lyže. Od prvního místa nás dělí závratná půlhodina. „To není tolik,“ říká mi Tomáš, extrémní triatlonista, který minulý rok společně s Michalem skončil v závodě na druhém místě. „Do první pětky by vám stačilo jen zlepšit depa,“ dodává a mrká na Michala, který souhlasně kývá. Koukám se z jednoho na druhého a nevěřím svým uším. „On to opravdu nikdo nechápe… Tohle byl můj poslední závod, ever!“

Jenže pak mi to v hlavě začíná šrotovat: „Deset minut na první pětku v mixech, jo?“

„Tlačiť parťáka očami hore.“ Zimní „Weberovka“ až na vrchol

29. 01. 2020, Juraj Koreň

Severná stena Malého Kežmaráku, niekedy označovaná aj za „slovenský Eiger“, to je 900 metrová výzva, najvyššia v Tatrách, ktorá z neho robí horolezecký pojem prvej kategórie. Zimné výstupy sú podľa niektorých zdrojov tou najlepšou prípravou na veľké, svetové steny. Takéto šťavnaté označenia sa podsúvajú z viacerých strán.

Bisťu, to by bolo, vyštverať sa takouto stenou, pohrávam sa s myšlienkou už od konca minulej „lezeckej“ sezóny. Stále sa cítim viac pilot ako horolezec, nakoľko aj to lezenie beriem ako doplnkový šport na hlavne mentálny ale aj telesný rozvoj, prípravu na letné preteky, či sólo bivakové prelety veľhorami.

Zima, to je moje, zbrane, mačky, laď v očiach, mráz poza nechty… A obzvlášť keď je to nie len lezecky, ale aj logisticky náročné, keď sa vo vylezení na vrchol musí spojiť nie len umenie pohybu vo vertikálach, ale aj znalosť počasia, či navigácia v neznámom teréne, dlhé nástupy i zostupy. Slovom boj na viacerých frontoch.

A tento rok to udrelo, v severoch vraj podmienka desaťročia. Rozkríklo sa to, overil som si to v severke Vysokej, následne oddýchol a spolu s Robom Lubym sme v piatok 24. 1. vyrazili na Brnču s jasným plánom, vyliezť „Weberovku“ celú až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

Vyrážíme s jasným plánom, vyliezť „Weberovku“ celú až na vrchol. (f: J. Koreň)

Nástup v tme sa nezaobíde bez zaváhania, správne naliezame až za brieždenia. Spodná časť je pomerne jednoduchá, snehy, ľady. Veľmi si to užívam a ťahám priebežne štvorkovú a dve päťkové dĺžky. Potom už dochádza matroš, tak štandujem pod kľúčovou. Nastupuje zase Robo a drtí šestku. Mne osobne prišiel kútik za V ťažší ako oblez šutru za VI, ale to asi preto, že som už nemal čo založiť a aj pressky už došli, slušné odlezy robili šarapatu, do toho priebežné lezenie 100m dĺžky. Po nej pokračujeme v snehoch a ľadových prahoch až na Nemecký rebrík opäť priebežne. Niečo zjeme, pozrieme sa z výšky asi 350m prvý krát do doliny Zeleného plesa, sme v polovici a je niečo okolo jedenástej, do tmy je ešte šesť hodín. To hádam stihneme!

Stena nad nami dáva tušiť, že zadarmo to nebude. Obrúsená, svetlá skala dáva tušiť rajbasy. Ťahám prvú, kútom, akýmsi zlomom a ďalej do bledých, rajbasových platní traverzom. Rukavice dolu a hybaj po studenej skale. Aj by som niečo založil, aj nemám kde. Dosť sa vytrápim, dvadsať metrov ideme priebežne, pretože nie je možné zaštandovať. Zišli by sa skoby, tristo hrmených! Keď nájdem miestečko na štand, naozaj som rád.

Keď nájdem miestečko na štand, naozaj som rád. (f: J. Koreň)

Nastupuje zase Robo, ktorý lezie cez čerstvo odlomenú platničku a traverzuje doprava. Je ticho ale vidno že bojuje. Po chvíli mlčky štanduje a ja leziem za ním. Zase holými rukami po mrazivej skale, pod riťou šluchta, chyty oblé, stupy tiež, mačky už zatupené a hroty na nich po besnení posledného mesiaca v horách, krátke. Na druhom s batohom mám dosť, bojujem, neverím. V lezkách s tým už mám skúsenosti ale toto, to je novinka. V štande riešime čo ďalej, Slnko sa klopí k západu, do mysli sa mi vkrádajú silné pochybnosti, nestihneme to prebiť za svetla, stratíme sa… Únava sa prejavuje.

Nad nami sa týči slušný kút, povedal by som že aj maličko previsnutý, motykami to moc nepôjde. Robo, zvyknutý liezť rukami to drtí hore jedna radosť, i keď sa mi zdá, že prekonáva isté psychologické limity. Som aj rád, že sa na to podujal, lebo ja som morálne unavený z platní a popravde toto je momentálne mimo moje schopnosti. Očami ho tlačím hore. Keď to nejde stredom komína, preskočí do špáry v jeho pravej stienke. Vykrúca sa a baletí. 

Posledný úsek, trochu previslý. Bojuje. V momente keď zabije zbrane za hranu do snehu a ľadu, vydá víťazný, suchý proslov typu: „Konečne.“ Keď zahlási, že istí, idem ja, snažím sa drytoolovať a celkom postupujem, ale po čase sa prejaví únava a musím sadať. A nie raz. 

Robo bojuje na prvním konci lana. (f: J. Koreň)

Týmto sme doliezli na baštu, ktorá sa týči nad Nemeckým rebríkom (v direkt smere na vrchol) a preberám štafetu, máme 50 minút do západu slnka, treba makať aby sme sa dostali čo najvyššie a trafili to. Mažem hore ako najatý, sú tu už ľahké maximálne trojkové-štvorkové terény, metre rýchlo pribúdajú. Dve dĺžky sme fukli za 40 minút. Zore sa červenajú, nad hlavou sa týčia vrcholové previsy Malého Kežmaráku, vyzerajú blízko. No zdanie klame…

Čelovka mi svieti tuho, zo zadu bliká na červeno, môžu nás ľahko sledovať z teplej, suchej, prítulnej a bezpečnej jedálne Brnčali. Mordujem sa cukrovými snehmi, ťažko zaistiteľnými a lokrovými pasážami v tme, ale stále verím, cítim že to proste hore dáme. Po troch hodinách doslova utekania vidím vrchol kúsok pred sebou. To je úľava, tisíctristo tatranských hrmených!

Zhasínam čelovku, sedím opretý o špicatý monolit a v nočnom tichu doberám Roba. Zakopané žiari tak silno, že sa dajú rozoznať základné tvary skál, Spiš zaliaty hmlou len letmo tlie, tlmený bielou prikrývkou. Je to tak fantastické. Dokonalé. 

Dokonalé chvíle nedaleko vrcholu… (f: R. Luby)

Sedíme v tom nočnom tichu, na lanách, delíme si posledný čaj, tyčinky i sušené mäsko, sme hore. Najvyššou stenou v Tatrách, v zime! Voláme chatárovi Tomášovi, ktorý sa o nás trochu obával, kvôli blikajúcemu červenému svetielku na mojej čelovke. Vysvetľuje nám zostup a rozhodneme sa ísť cez Svišťovku. Bivak po diskusii zavrhujeme a po stopách zostupujeme hrebeňom, jednu platňu zlaňujeme a mojou chybou aj motám lano jak truľo, no nič, vidno, pilot, houby horolezec. 

O pol jedenástej, po 17 hodinách nonstop akcie, s otlačenými, mokvajúcimi nohami, hladní, smädní a unavení, otvárame dvierka do Brnčalky, do raja, do tepla, do omamnej vône kapustnice…

Ďakujem v prvom rade parťákovi Robovi Lubymu, za to že sa rozhodol ísť do tohto krásneho podniku so mnou, a vďaka ktorému sa nám to podarilo, chatárovi Tomášovi, Sise i osadenstvu Brnčalovej chaty, ktoré nám maximálne vyšlo v ústrety, pomohlo kde sa dalo, i tam kde sa nedalo. Ďakujem však najmä Tatrám, našim najmilejším veľhorám, že nám dali takúto výbornú podmienku a možnosť si vyskúšať niečo poriadne, zoceliť myseľ i telo, nezradili nás, prijali i prepustili zo svojich krásnych žulových, mrazivých a strmých stien bez ujmy na zdraví. Veľmi si to vážim.

Na záver si dovolím zas a znovu poctiť najmä (no i mnohých iných) Stanislawského, ktorého cestu sme znova liezli, ktorý nielen liezol, ale o tom čo v stenách prežíval aj písal. Prečo? Lebo svoje pocity si nemohol nechať len pre seba, myslím si. Či to tak pocítili aj iní, neviem, ale mňa rozhodne priviedol k túžbe, bojovať sám zo sebou a zažívať podobné pocity ako on. Písať, fotiť, chodiť trepať do telky je skôr oštara ako o potrebe robiť zo seba hrdinu, istotne nie kvôli potrebe imponovať ostatným, či za cieľom materiálneho zisku. Za svoje činy nežiadam uznanie, ani neočakávam pochopenie. Satisfakcia je kdesi hlboko v duši, v mojej duši a nie je vyjadriteľná slovami a ona je mernou hodnotou.

„V hľbke srdca každého horolezca je neoddeliteľný spoločník všetkých súbojov, vášeň. Voláme to rôzne: emócia, radosť z dobývania… Je to zvláštny pocit, kvôli ktorému sa oplatí veľa obetovať i vytrpieť. Tí, ktorí ho v sebe niekedy ucítili, vedia o čom hovorím…“ Wiesław Stanisławski

_______________________

Pozn. aut: Vyliezli sme „Weberovku“, neboli “Stanislawského cestu”, (VI) a v druhej dĺžke nad Nemeckým rebríkom sme si to nechcene traverzli kvôli čerstvému výlomu do „Plškovej cesty“ (VI) vyliezli jednu jej dĺžku kútom a znova sa napojili na „Weberovku“ až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

Přibližný zákres našeho průstupu „Weberovky“, Malý Kežmarský štít. (f: J. Koreň)

Papa lezec. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka

23. 01. 2020, Víťa Kopecký

Když budeš hodný, dostaneš od Mikuláše samé dobroty. Když ale budeš zlobit, tak dostaneš cibuli a uhlí.“
Uhlí? To počebuju! Mašinky papaj uhlí. Tak já budu zlobit!“

Děti jsou bezva. Jsou bezprostřední, upřímné, umí se radovat z maličkostí a dát ti najevo lásku. Jsou otiskem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodiče a prarodiče. Podle mého jsou děti naplněním podstaty života. A teď nemám na mysli odpověď na otázku, proč život existuje a jaká je v něm role člověka, ale čistě technicky důvod toho, že mám mezi nohama pindíka a od puberty nemůžu dostat z hlavy činnosti vedoucí k reprodukci. Podstatou života je prostě jeho pokračování a všechno na téhle planetě je tomu podřízeno. Od dělení buněk přes koloběh vody až po páteční diskotéky a sociální systém. Do svých dětí investuješ čas, energii, peníze a nikdo tě k tomu nemusí nutit. Jednoduše je miluješ a dělá ti to radost.

Jenže děti bohužel také umí ničit drahé předměty. Porušovat dobře míněné zákazy, být nebezpečné, a to nejen sami sobě, umí ohrnovat nos, být vypočítavé a vůči sobě navzájem kruté. Dokáží se vztekat, kňourat, courat a v tom lepším případě počůrat. Ale stejně je máš rád. Stačí udělat roztomilý kukuč a vše je odpuštěno. Mateřská láska je mocné pouto…

Moji kluci mě sice mají v hrsti a udělal bych pro ně první poslední, ale jednu věc bych asi nedokázal. Vzdát se kvůli nim lezení. Když si vzpomenu, jaké to bylo, držet čerstvě narozeného Sebastiána v náručí a jaké bylo třeba vylézt první vícedélku, nedokážu určit, ve který moment jsem byl šťastnější. Možná je to špatně, ale prostě to tak je. V obou případech jsem zažíval okouzlení, pocity uvolnění, naplnění a věděl jsem, že se jedná o zlomový okamžik. Obojí jsem chtěl mít už napořád.

Ale nemyslím si, že by lezení bylo podstatou života. Tam mají děti navrch. Lezení je něco jiného.

Pepku, ty strašně moc kouříš.“
Pche, vy víte houby, co je to vášeň a sport!“

Jeli jsme s Atomem na Kotlářku. Na první pohled je to nenápadná skalka v lesíku u konečné tramvaje, ale jinak je to lezení jak v Himálaji. Všude spousta odpadků po předchozích expedicích a na vrcholku pilíře narazíš na stany výškového tábora, ve kterých tu žijí horolezci bez domova.

Dvě hodiny mezi prací a tmou jsme strávili na skládce plné umouněných tváří a oba jsme si to užili. Díky zhruba deset metrů vysokému kusu šutru, po kterém jsme se ještě nesápali.

Lezení je sport. Nepochybně. Dosažení určité úrovně vyžaduje trénink, pořádají se v něm závody a má své hvězdy. I jako rekreační lezec musíš občas zabrat, zpotíš se a večer pak cítíš příjemnou únavu. Podobně jako když si jdeš zahrát třeba badminton. Pokud ti to takhle stačí, je to v pohodě. Nemám s tím problém. Jen jsem nikdy neslyšel, že by si někdo chodil pinkat do pokáleného háječku. A přesně tam jsme s Atomem byli.

Čím je lezení pro tebe? (ilustrace: Markéta Oličová)

Pro mě je lezení něco víc. Podstatou života sice není, ale určitě ho svým způsobem odráží. Úspěch nebo pád. Potěšení i bolest. Vyžaduje důvěru v partnera. Je potřeba osvojit si určité dovednosti a můžeš se v něm vydat různými směry. A dokáže budovat ducha člověka. Protože je v něm přítomná smrt.

Je to prosté. Chceš být lehčí? Naordinuj si střídmost. Do dlouhých cest přidej skromnost. Některé věci nemůžeš mít hned. Trpělivost! Začni den cvičením a zachováš si pružnost. Sněhové pole bez maček je zkušenost. Važ si zdraví, vůně borovic, dobrých knih a přátel, pamatuj na vděčnost. Pak ti lezení bude přinášet radost. Je skvělé, když tě něco doopravdy baví. Vášeň plus vytrvalost rovná se houževnatost. A houževnatostí můžeš dosáhnout čehokoliv.

Buddhismus hlásá, že světský život je neuspokojivý a obsahuje mnoho utrpení. A že meditace je prostředkem, jak z toho ven. Tedy pokud to správně chápu. Každopádně lezení je takovou mojí meditací. Protože lezu, mám život rád a vidím věci, díky kterým ten svůj pokládám za naplněný.

P. S. Chtěl bych poděkovat Markétě. A to nejen za ilustrace, ale dnes i za inspiraci.

_____________________________

Právě dočítáš třetí díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Jizerská sto sedmdesátka. Lajneři založili novou tradici

21. 01. 2020, Ondra Málek

Je chladné a sychravé lednové ráno. Noční mlha už dávno spadla a liduprázdné pražské ulice pokryla bílým závojem, jako by naznačovala příchod tak dlouho očekávané zimy. Do úsvitu zbývají necelé dvě hodiny a já po rychlé snídani hážu předem sbalené cajky do auta a vyrážím na sever vstříc novému dni ve výškách. Krátce po svítání přijíždím do Liberce, házím bágly do Lukyho dodávky a společně hurá do hor! Vytoužená sněhová nadílka je bohužel skromná, ale i tak jsme naprosto nadšení z každého centimetru, který během posledních dní napadl. Že jsme sníh náležitě ocenili, bylo možné doložit nejen naší jím podmíněnou přítomností, ale i běžkami, které na nás v autě čekají. Zkrátka, Jizerská sto sedmdesátka se chodí zásadně a pouze v zimě. A pokud o ní dnes slyšíš poprvé, tak čti pozorně. Zakládáme totiž tradici!

Nasedat a zakládáme. (f: Lukáš Černý)

Po příjezdu zbytku týmu rychle stejpujeme lajnu, připravíme kotvení a napnuto máme cca do hodiny a půl. Tom Valenta dává první úspěšné jízdy na slackboardu. Celé údolí se rázem zahalí do nepropustné bílé tmy a my již nejsme schopni dohlédnout dále než pár desítek metrů před sebe. Lajna najednou vede do neznáma. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

„Kam to vlastně kráčíš?“

Když už jsme u toho, přesně před rokem touhle dobou, kdy jsem poprvé vlezl na highline, by mě rozhodně nenapadlo, s kým, kde a co budu za rok chodit. Život je samé překvapení, napadá mě, když si navazuji odsedku. Zkouším to poprvé naboso, což se po pár desítkách metrů ukázalo jako špatný nápad.

„Kam to vlastně kráčíš?“ (f: Lukáš Černý)

Polet! Visím v odsedce. Srdce buší na plné obrátky, tělo nabité adrenalinem se potí. Nohy už dávno necítím, a tím pádem chybí tak potřebná citlivost chodidla na popruhu. Vyhoupnu se zpět nahoru a rukama nahmatávám ledovou krustu, která celou lajnu nenápadně pokrývá. Po dochodu lajny si ještě chvíli užívám fakt, že si můžu sněhem běhat naboso a vůbec nic mě nestudí. Nicméně se v zájmu zachování zdraví po chvíli raději obouvám do mokrých bot.

Kluci, ve snaze pořídit záběry, mezitím dvakrát havarují se svými drony – na jejich vrtulkách se také okamžitě tvoří ledová krusta. Rozjíždíme pátrací akce po údolí a oba drony nakonec nacházíme v pořádku, avšak kýžené natáčení se dnes zřejmě konat nebude. Postupně se trochu rozjasňuje a další pokusy už dáváme v barefootech, které si pro dnešek nemůžeme vynachválit.

Jizerská 170 – pochod lesem. (f: Lukáš Černý)

Před západem Slunce začínáme unavení a promrzlí sundávat lajnu. Zhruba po hodině se přicházíme ohřát a občerstvit do knajpy. Den bere za své, zbytek party se vydává na cestu domů a já s Lukym nasazujeme čelovky – vyrážíme na okruh. Nezastaví nás ani moje zlomená hůlka, vybitá čelovka, ani fakt, že přesně nevíme, kam jedeme. Pár kusů klacku z lesa jako dlaha a tejpa jakožto povinná výbava každého highlinera mi zachraňuje krk. Po zhruba patnácti svižných kilometrech se vracíme a já, naprosto příjemně unaven, cítím zadostiučinění. Svůj poslední den vánočních prázdnin v České republice před návratem do ciziny jsem strávil naplno.

Poslední den před návratem do ciziny jsem strávil naplno. (f: Lukáš Černý)

Naprášení klasici. Co pěkného se vylezlo v roce 2019 na tradičním písku?

16. 01. 2020, Standa „Sany“ Mitáč

Dostává se k tobě jakýsi „podpultový dokument“, který se pokouší hutně shrnout, co se povedlo na českém písku v loňské sezóně. Na úvod se sluší ujasnit vymezení přehledu – půjde o tradiční výstupy, které splňují pravidla ochrany přírody; víceméně o klasické cesty lezené bez magnézia. (Ne že bychom na eMontaně byli odpůrci lezení s Mg tam, kde se používá například od 80. let, o tom třeba jindy, pozn. aut.)

Článek nemá ambice vybrat nejlepší výkon – to ani nejde a hlavně to není potřeba. Zdroje informací dle žurnalistické etiky držíme v utajení… Pravý pískař je bytost plachá a nerada se vystavuje na obdiv. To poslední, co potřebuje, je chlubit se svými přelezy na internetu.

Seznam je tedy určitě nekompletní. Tím pádem budeme rádi za upřesnění/doplnění informací na [email protected] – do článku není problém zasáhnout a něco upravit.

Labské pískovce

Kdysi tady vznikaly přelomové cesty světa, ale momentálně tu je ze strany českých lezců (k nepochopení autora článku) podivný klid. V desítkových obtížnostech ho narušuje jen pár světlých výjimek.

Honza „Makak“ Makovička se loni probojoval stropem Nebelturmu v Sasku – „Star Wars“ AF Xb. V cestě byl prý kdysi přidělaný chyt, který ale zase upadl, tak je opět čisto. Makak si nejvíc váží onsightů, a to z loňska například cesty „Engelflügel“ IXb od Bernda Arnolda na saský Doppelturm nebo opomíjené „Letenky do pekla“ IXa na Zlomiskovou věž – Pravý břeh Labáku.

S Alešem „Alešákem“ Procházkou vylezli oba AF „Tokáňskou spáru“ IXc od Bernda Arnolda na Tetřeví stěnu v NP České Švýcarsko a povedl se jim parádní prváč na saský Frienstein – cesta „King of Swing“ Xa s vydatně převislým úsekem.

Alešák si udělal radost zejména AF přelezy koutu „Teufelei“ Xb na Teufelsturm nebo stinnou stěnovkou „Toleranzbereich“ Xa na Lehnriff (obojí od B. Arnolda, pozn. aut.) a prvním opakováním novější cesty „Headshot“ Xa, což je přímý dolez cesty „Sniper“ Xa na Conradturm. Fotka dole je z další cesty jeho dlouhého loňského tick listu – „Grosse Schlacht“ Xa na Friensteinwächtera.

V nedalekých Žitavských horách se udála také dobrá pecka – Ondřej „Plagát“ Sojka vylezl novou cestu „Flipper“ XIa na věž Wetterhaube. Klasa je stejná pro RP i AF.

Na závěr jedna rarita. Jirka „Piškot“ Chocholoušek objevil menší věž. Povedlo se mu něco, co by se v roce 2019 mohlo v Labáku, který je prorentgenovaný pohledy, jevit jako nemožné. Našel ji v roklích Levého břehu nad Madloněm a pojmenoval Miliduch. Pořád je co objevovat.

Alešák v cestě „Grosse Schlacht“ Xa na Friensteinwächtera v Sasku (foto: Standa Mitáč)

Český ráj

Co se dělo v dalším pískařském centru? Lionel Burgr vzpomíná ze sezóny 2019 na cestu „Easy rider“ Xa, kterou se mu podařilo vylézt stylem AF. Vede na věž Ocún vlevo vedle oblíbeného „Fifanova sokolíku“, je z roku 2000 a čeká tě v ní asi 45 metrů křehké skály. Nepovedlo se zatím zjistit, jestli má tahle cesta od bratří Meierů ještě nějaké jiné opakování.

Z dalších přelezů je tu třeba Martin Klemsa a „Sisyfos“ Xa na Knihu stylem PP. Skvělý zářez je určitě cesta „Climbing naprudko“ IXc z roku 1996 na Ministranta od Petra „Špeka“ Slaniny se Standou Šilhánem. Tuhle řachu ve Skaláku vylezl na kusovku Matěj „Měřák“ Měřička.

Danny Menšík v „Climbing naprudko“ smekl ve výlezovém rajbáku, ale povedlo se mu volně vylézt jinou pecku v trhlinkách: „Nešikovné prsty“ IXc na Šavlovnu od Špeka. Vítek Lachman vylezl na RP „Prstomlejn“ IXc od Špeka s Jirkou „Prcasem“ Slavíkem z roku 1994 v Klokočkách. V cestě jsme ho s Jakubem točili – viz Příběh cesty

Za zmínku stojí také cesta „Dost brutál“ Xa na Durango od bratří Meierů z roku 1998. Loni zažila nebývalý nápor. V jednom kuse ji vylezli Měřák a Lionel. Popadali, ale probojovali se k vrcholu: Martin „Paďas“ Paděra, Eliška „Bětka“ Vlčková a Martin „Magnusek“ Klonfar, který ale stejně na RPéčka nehraje. Loni si vylezl slavnou „Pulp Fiction“ AF Xb od Špeka a Standy Šilhána. (Špek nikdy vyšší hodnocení než Xb žádné své cestě nedal, pozn. aut.)

Kuba Cicvárek, který už většinu zmíněných cest vylezl před nějakými dvaceti lety, s Magnuskem udělali novou cestu „Hnůj jaksepatří“ IXb v masivu Sluj Českých bratří v Klokočkách. První opakování měl Špek: „Tak to byl největší zážitek minulýho roku,“ pronesl s odstupem po přelezu. Je to stropová spára s výlezem do komína a pod cestou mají čundráci ohniště, takže to klouže, jak je skála očouzená. Cesta zároveň vede celkem nízko nad zemí – Špek na její opakování použil jen sedák a odsedku na těžší chvíle kolem kruhu…

Špek měl dobrou sezónu. Veřejně se tím nechlubí, ale splnil si osobní cíl, který si na minulý rok stanovil – 3000 výstupů. „Ne za cenu čtyřek,“ jak prohlásil v hospodě. V rámci těch tří tisícovek (8,2 cesty na den) se mu povedlo udělat přes stovku nových cest, včetně několika IXcéček. Například s Italem Matteo Pasquetto to byl prváč „Špagetti Vestern“ na Jiříka v Tepličkách. (Matteo stihl během návštěvy Česka vylézt také „Nešikovné prsty“, pozn. aut.). Nejtěžší cesty udělal Špek na domácích Klokočkách, například: „Sušenej čas“ IXc nebo „Putovní vidle“ IXc.

Matěj „Měřák“ Měřička v cestě „Climbing naprudko“ IXc (f: Jan Zahula)

Broumovsko

Z prvovýstupů na Broumovsku se nám doneslo několik vydařených počinů. Z dílny Míry Macha „Vydělaná kůže“ na Mošnu poblíž adršpašských Milenců za IXc, je to prý spárová pecka! Ze stěnového lezení se v Broumovkách povedla „Třešňovice“ IXc na Vánoční Hvězdu – rovněž od Míry Macha.

Na prvovýstupy v Sasku už není moc místa, a tak se v posledních letech vydává Alešák dělat cesty sem. A daří se mu nacházet logické linky i na známé věže. Loni se mu povedla například cesta „Křehká krása“ IXb na Starostovou – spojka „Iljova odkazu“ a „Arnoldovy“. S Vítkem Lachmanem pak udělali novou cestu v temné stěně Karlíka pod slaněním – „Továrna na čokoládu“ IXc soustavou sokolíků schovanou před letním Sluncem. Žertovná bude určitě i cesta „Parkour“ VIIIb na Pacholka a její ležatý rozporný komín.

Co se týče přelezů, tak na Broumovsku je konečně více zvěstí i o aktivitě něžného pohlaví. Pavlína Binková vytáhla například „Starou cestu“ VIIIa od Herberta Richtera na Skříň, stejně tak Anča Šebestíková. Na jednom laně vylezly „Vodní žínky“ VIIIa na Vodníka. Také nezávisle na sobě vylezly „Hasseho spáru“ VIIc na Mravenčí horu nebo „Slunovrat“ VIIc na Starostu – Ančin přelez jsme točili pro Příběh cesty. Anča dále moc ráda vzpomíná na přelez převislé širočiny „Revmatické lázně“ VIIc na Medusy od Standy „Cikána“ Lukavského. Ženský přelez od Pavlíny taky zaznamenal „Sokolík“ VIIIa na Mravenčí horu v Ádru nebo „Spára světlonoše“ VIIIa na Lucifera v Broumovských stěnách.

Anča Šebestíková (vlevo) a Majda Štanglerová se připravují na „Slunovrat“. Více fotek a video časem na eMontaně. (f: Standa Mitáč)

Z mužských přelezů se sluší zmínit Karla Nováčka, který si odškrtl „Prvotřídní klepáč“ za Xa na Gigola v Ádru. Magnusek přelezl stylem AF ultravzdušné „Klekání“ Xa na Chrámové stěny v Teplicích. U toho jsme také byli – materiál je ve frontě na zpracování. O další skvělý počin se postaral Vojta Přibyl, když čistě přelezl „Modrou spáru“ VIIIc na Goliáše – bez nacvaknutí prvního kruhu, což před ním skoro nikomu nepovedlo. O epesní tlamu v cestě „Orel nebo panna“ VIIc, která oblétla svět, se postarali Danny Menšík, Matěj Svojtka a Vítek Lachman.

Královským výkonem je pak nápad, jak se odpravit během jediného dne. Petr „Jony“ John s Karlem Nováčkem si dali za cíl vylézt 12 cest na Radnici v Ádru za 24 hodin (Napsali o tom článek tady, pozn. aut.). Vtip je v tom, že vylezení jakékoliv cesty/širočiny z výběru by byl pro průměrného pískaře výkon roku (v případě širočin výkon života, pozn. aut.). A určitě by si chudák nevybral nic ze tří vykřičníkových linek za VIIIb „Těžké okovy“, „Přátelství s ďáblem“ nebo „Boží soud“. Jony a Karel však ukázali svoje pískařské mistrovství. „Tenhle počin mi přijde jako něco, co snese ty nejpřísnější měřítka s velkým přesahem. Fyzicky i psychicky,“ komentoval Zdeněk „Háček“ Hák, který podobný projekt dokáže porovnat s himálajskými útrapami.

„Dva bouldríky na chuť nám nemôžu zaškodiť.“ Neúspěšný pokus o rest day na západě USA

10. 01. 2020, od amerického zpravodaje

Do konca výjazdu nám ostávajú ešte dva týždne a sme úplne zničení. Fyzické aj psychické zásoby sú na nule. Niet sa čomu čudovať – už takmer dva mesiace lezieme cesty, ktoré sú na hranici našich možností a niekedy aj výrazne za hranicou.

Cítim, že ak budeme ďalej takto pokračovať, domov pôjdeme ako úplné trosky. Pravdepodobne aj s nejakým pekným vleklým lezeckým zranením. Potrebujeme sa odtiaľto dostať!!! Ale ako? Problém je v tom, že sme (určite pre nás) v lezeckom raji. Toto údolie je neskutočné. Skaly sú nádherné a úplne všade, kam sa človek pozrie.

Aj najhoršie cesty, ktoré tu sú, by boli považované za totálne skvosty kdekoľvek inde na svete. Jednodĺžky, krátke, dlhé, megadlhé viacdĺžky a aj bouldre. Všetko tu je. Kemp je síce zaprášený ako vždy, ale teraz sú tu takmer všetci lezci a ešte k tomu naša krvná skupina. Ak sa chceš odtiaľto dostať, ani škaredé počasie ti nepomôže. Za posledné dva mesiace pršalo asi pol dňa a predpoveď na najbližšie dva týždne ukazuje iba slniečka.

Téma viacdňového oddychu sa tu pri večernom ohni proste nepreberá. Ak sa chceme odtiaľto na pár dní dostať, potrebujeme naozaj silnú motiváciu. Jediné, čo ma napadá, je, že ešte som nevidel Grand Canyon. Každý rok si vravím, keď budem unavený, pôjdeme si pozrieť Grand Canyon. Ešte sme tam neboli, ale tentokrát to musí vyjsť. Je to šialene ďaleko a cesta tam a späť s trochou turistiky medzitým nám musí zaručiť aspoň štyri dní lezeckého oddychu.

Pol dňa presviedčania samého seba a Mišky, že to stojí za to, a sme na ceste. Vidina oddychu je pred nami. Z nerozvážnosti sa zastavujeme na lúke, na päť minút pozrieť, čo sa lezie. Do kelu, to sme nemali vidieť. Lezie sa všetko, „Salathe“, „Golden Gate“, „El Corazon“, „Magic Mashroom“. Preboha, niekto dokonca skúša voľne „Changing corners“. Vyzerá to, že všetci sú tu a je to podmienka. Z piatich minút je pekná hodinka, ale s vypätím všetkých síl prekonávame pokušenie ostať. Prinútime sa nasadnúť do auta a vyraziť smer Grand Canyon.

Ondra Beneš během loňského přelezu „El Corazon“ na El Capa (f: Ch. Fascendini)

Cesta je však plná nástrah ako napr. nádherné žulové dómy na Tuolumne Meadows. Tie sa dajú bez zástavky obísť len keď je človek lezecký analfabet, alebo má strašne silné odhodlanie nezastaviť. Naše odhodlanie sa ukazuje ako dostatočne silné a hrdinsky nezastavujeme.

Ďaľšia nástraha je snáď ešte nebezpečnejšia. A aj si to uvedomujem. Bishop. Nezastaviť tam sa jednoducho nedá. Naša jediná možnosť, ako sa prebiť cez Bishop a nepodľahnúť závislosti, je priblížiť sa k nemu v noci. Vtedy tie skvostné bouldre nie je vidno a pred prvým slnečným lúčom byť späť na ceste. Tento parádny plán dostáva prvú trhlinu, keď stretávame kamošov, ktorí chcú ísť s nami do baru okoštovať miestne pivko. Smrteľnú ranu nášmu plánu ale zasadzuje nečakaný záškodník mesiac. Je práve spln. To sme nedomysleli. Aj keď sa v noci snažím tie balvany v Buttermilks nevidieť, magicky ma priťahujú a za splnu snáď vyzerajú ešte lepšie ako za dňa.

Bishop – hlavne nepodľahnúť závislosti! (f: autor)

Hovorím si, že zajtra si dám iba jeden dva bouldríky a ide sa ďalej. Ráno sa snažím Mišku presvedčiť, že dva bouldríky na chuť nám nemôžu zaškodiť, ale pridávajú sa k nám aj kamoši bez bouldermatky. Tak ich v tom nemôžeme nechať. Z dvoch bouldríkov je celé parádne doobedie. V zápätí rovnako krásne poobedie na vynitovanej žule v Pine Creeku. Večerná kúpačka v prírodných horúcich prameňoch v strede púšte a nakoniec ďaľší deň v Bishope a okolí na najkrajších bouldroch tejto planéty.

Po ceste späť do Yosemitov sa pre zmenu zastavujeme v iných horúcich prameňoch, cez Tuolumney Medows prechádzame za tmy a po dva a pol dňoch schádzame späť do Údolia. Som zmierený s osudom. Oddychovať tu nie je možné. Kým sme tu, budeme liezť čo to dá, domov pôjdeme ako úplné trosky a Grand Canyon asi nikdy neuvidím… Ale aspoň som to skúsil.

TOP 10 článků eMontany v roce 2019. Připomeň si je, nebo přečti poprvé

05. 01. 2020, redakce eMontany

Začátek nového roku je nejlepším časem k ohlédnutí se za tím uplynulým. Připravili jsme pro tebe výběr témat, ze kterých jsme měli loni největší radost. Najdeš je dole – seřadili jsme je abecedně, proto je Adam zase první. Jaké články utkvěly v paměti tobě?

ADAM ONDRA S R. O.

Víš, jaký je rozdíl mezi „dobrým dnem AO“ a „špatným dnem AO“? V ten špatný netrénuje šest, ale jenom pět hodin. Možná proto je nejlepší na světě a musela se z něj stát menší firma. Jak si brání svůj čas na lezení?

BERND ARNOLD. CESTA NAHORU JE ZÁROVEŇ CESTOU DO VLASTNÍHO NITRA

Pětkrát otevřel nový stupeň obtížnosti a v srdci Východního Německa vytvářel cesty světového formátu. Přečti si rozhovor s legendou.

JÍT SI ZABĚHAT PO PRÁCI. ZE SNĚŽKY NA GERLACH ZA SEDM DNÍ

Týden volna a velká porce odhodlání. To je všechno, co potřebuješ k tomu, abys zvládl dojít pěšky ze Sněžky až na Gerlachovský štít. Vzdálenost? 520 kilometrů.

LEZECKOU VÁŠEŇ MUSÍŠ CÍTIT VE SVÉ HRUDI. SEAN VILLANUEVA

„Čím je Sean jedinečný? Svojí motivací a nadšením. Tím, jak k lezení přistupuje – jde do toho naplno! Zároveň působí uvolněně a nikdy ho nevidíš nějak se nervovat…“

LYNN HILL: „POŘÁD TO JDE, KLUCI!“

Procházíme s Lynn a jejím psem okolo terárka s hadem do strohé pracovny s výhledem na hory. Vytahuji plechovky kokosové vody a krabičku borůvek. Nabízím sváču, otevírám poznámky a zapínám diktafon…

MÍSTO DĚSŮ – 10 PŘÍHOD Z UMĚLÉ STĚNY, KTERÉ NEVYMYSLÍŠ

Tady si lezení užijí úplně všichni. Začínáš? Nevadí. Tady se ti nemůže nic stát. Lezeš už dlouho a nechceš jít ven? V Chrámu lezby jsi v bezpečí… Jen se tu občas odehraje něco, co tě překvapí.

PATŘÍME K SILNICI. STOPEM DO MONGOLSKA NAVZDORY PŘEDSUDKŮM

„Se zabouchnutím dveří rodného domu mě začíná naplňovat vzrušení z nadcházejícího dobrodružství. Stopování je pro mě ideální způsob přepravy. V ničem jiném necítím tak obrovsko usvobodu, otevřenost vůči zemi, krajině a lidem.“

PETER HILLARY – SYN HIMÁLAJE. ZE STÍNU SVÉHO OTCE DO SVĚTLA VELEHOR, KTERÉ JAKO PRVNÍ PŘEŠEL

I když Peter ve svém životě vykonal vizionářské počiny, veřejnost ho celý život vnímá jako „Hillaryho syna“. Jak se s tím žije? Proč se ke svému příjmení jednu dobu nehlásil? A jakou výchovu mu táta dopřával?

TOMÁŠ ČADA. NEMĚL GRAVITAČNÍ KOMPLEXY A DOVEZL NA PÍSEK ZÁPADNÍ MÓRESY

Z lezecké scény sice zmizel před 20 lety, mnozí však (třeba nevědomky) jeho sportovní odkaz pořád sledují. Tomáš Čada, který k nám zavlekl RP.

VŽDYCKY MŮŽEŠ STOPNOUT JEŠTĚ HORŠÍ PLACHETNICI. BEZ MOTORU KOLEM SVĚTA

„Když jsem si řekl bez motoru, tak jsem nemohl ani letadlem. Prostě celou zeměkouli bez motoru. Jak to dopadlo?“

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se, co přinese rok 2020.

PF 2020

31. 12. 2019, redakce eMontany

Dostatek smyček pro každou příležitost
– hodně štěstí v roce 2020.

Nenechat se zlomit předpovědí. Vánoce trochu jinak

30. 12. 2019, Blanka Pechačová

Konec prosince, jak už to bývá, vybízí nejednoho člověka k zastavení, zamyšlení a bilancování nad uplynulým rokem. Lidé také mají často sklon pořizovat sobě či osobám blízkým věci neobvyklé a často zbytečné, nebo dokonce tíhnou k tomu konat jinak, než jak bylo doposud jejich zvykem. Zkrátka vše tak nějak směřuje ke snahám o změnu v povětšinou nudném plynutí života.

V lezeckém světě – neprcháš-li v době vánoční zbaběle do teplých krajin – často koncem roku míříš za posledním zlezením nejbližší polomokré skály, nebo alespoň za posledním slaněním, je-li podmínka spíše mokrá, než polomokrá. I v pojetí této tradice však člověk může kolikrát udělat drobné změny. Například nemusíš jako vždy slaňovat o páteční noci s partou z oddílu a přespávat v jeskyni pod křížkem, abyste pak za halasného pění, pití, až pěnění naplnili údolí od Jána k Hostimi nepublikovatelnými skřeky. Proč tentokrát neslanit v pátek přes den, tiše a pokorně, zatímco se polední Slunce opírá do kolejnic úzkorozchodné dráhy Solvayových lomů, a nad polem u Bubovic krouží v celé své kráse draví ptáci? Proč nevyrazit jen s nejbližšími lezeckými parťáky, kteří sice k tvojí nevoli vytáhnou ve dvě odpoledne na štandu u jeskyně placatku s rumem, ale cucnou si jen symbolicky? Proč to tentokrát neudělat jinak?

Autorka ve kříži pod křížem, Svatý Jan pod Skalou (f: Tom Vacek)

Třešničkou na dortu může potom být i nevinný čundr, jako za dob mládí tvé maminky, kdesi na Kokořínsku, i přestože má podle předpovědi na Štědrý večer prachsprostě lít jak z konve. A když je tvůj vyhlédnutý Kostelíček už v pět večer plný, nemusíš věšet hlavu. Rozsvítíš čelovku, která ti naposledy posloužila na výpravě v Alpách, abys bezpečně po kluzkém bahně sešla do údolí a schovala se před deštěm pod sice skromnější, ale o to útulnější převis. Z voštin se na tebe sypou zrníčka druhohorního písku, z kapradin nad hranou převisu začínají stékat první čůrky štědrovečerního deště a ty se těšíš do vyhřátého spacáku. V meníčku je dnes špekáček s hořčicí, no a trocha whisky – toť vzpomínka na květnové skotské lezení jaksepatří! V hlavě přitom trochu nostalgicky vzpomínáš na povinné rodinné večeře s kaprem a smrtelnou hrůzou ze zapíchnutých kostí v krku. Tady tě píchá jenom zrnko písku za uchem – to jak šmidláš hlavou o nízký strop převisu, zatímco se kolem ohně natahuješ pro placatku.

Ani ten příšerný déšť a lezavá zima, která na Boží hod přichází, tě nepřesvědčí, abys na příští rok dělala pořád tu samou nudnou věc dokola – seděla v paneláku a ládovala se cukrovím, rybou a salátem (a zítra to šla rozlézt na překližku). Vždyť ta jedna ušmudlaná rumová kulička pod převisem ti chutnala mnohem víc, než tvůj oblíbený „Aurelius – výběr z bobulí“, který jsi naposledy okoštovala ve vinném sklípku za svých studentských let. A těch patnáct kilometrů na autobus v dešti taky nechodíš každý den (navíc spálíš i tu včerejší rumovou kuličku). Takže tohle je ten jiný, ryze sváteční zážitek!

Proč neudělat něco jinak – nejen když se rok chýlí ke konci?

Papa lezec: Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo

19. 12. 2019, Víťa Kopecký

Nevím, jestli to náhodou nebyl první příznak krize středního věku, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že ten rok vylezu osmičku na skalách. Deset let před tím už se mi to jednou povedlo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubileu bude super dárek. Mimochodem, od té doby jsem si nechal propíchnout ucho, pořídil si nové bicí a zatoužil po skateboardu, takže opravdová krize asi propukne co nevidět. Ale zpět k tématu.

V těch dvaceti se mi to nezdálo zase tak těžké. Chodil jsem lézt třikrát týdně, každý druhý víkend jel někam ven a to vlastně stačilo. Že by nejlepším tréninkem na lezení opravdu bylo samotné lezení? Ve třiceti už to bylo horší. S Amélií se nám narodil druhý syn, na stěnu jsem se dostal maximálně čtyřikrát do měsíce, na skály skoro vůbec a občas mě i někde něco zabolelo. Svému cíli jsem v tu chvíli byl hodně daleko a bylo potřeba se zamyslet, jak ho alespoň polechtat na chodidlech, když už se mi nedařilo skočit mu rovnou po krku. Přiznám se ti, že mi to nevyšlo. Tak jako spousta jiných předsevzetí. Ale teď už asi vím, co jsem udělal špatně.

Atome, kolik uděláš shybů?“
Já shyby nedělám. Nepamatuju se, že bych nějakou cestu nedolezl, protože jsem nebyl schopnej udělat shyb. To už se dřív neudržíš prstama. Nebo ti smekne noha. Nebo se z toho prostě poděláš.“

Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všechno. Ještě před pár týdny jsem byl táta na rodičovské dovolené. Mezi námi, slovo „dovolená“ tam prosadil nějaký státní úředník bez fantazie, který nemohl přijít na jiný výraz pro období, kdy nechodíš do zaměstnání. Osobně si pod tím pojmem představuji něco jiného. Schválně si to zkus!

Co si představíš pod pojmem „rodičovská dovolená“? (ilustrace: Markéta Oličová)

Ale jinak je ta rodičovská bezva doplňkový sport. Hlavně když jsi skoro dvoumetrový chlap. To se pak lidi moc nehrnou pomoct ti s kočárkem do tramvaje. Kočárek váží patnáct kilo, roční mrňous deset, k tomu taška plná plenek, náhradního oblečení, pití a nákup. Docela slušná činka, ne? Tím jsem se uklidňoval vždycky, když jsem šel okolo balkny nad dveřmi dětského pokoje.

Moje první rada. Přesvědč svou Lásku, že třeba takový Beastmaker je ze dřeva, a jedná se tedy o vážně pěkný a stylový bytový doplněk. Takže určitě může viset i jinde. Protože až konečně sebereš rytíři meč, dohoníš jeho koně a dáš je oba v osm spát, budeš mít potřebnou půlhodinu času. Jenže do jejich království už raději nepůjdeš, abys náhodou nevzbudil draka. Na balknu bude sedat prach a ty nebudeš mít prsty silné, ale mastné od chipsů, které místo toho budeš chroupat u „Age of Ondra“.

Normálně jsem zvednul Kristiána a v tom mi tady něco přeskočilo. Prý jsem si pohmoždil úpon bicepsu, či co. Je klika, že mám kámošku na rehabilitačním.“
Hele, ty si poslední dobou vlastně pořád jenom na něco stěžuješ a hledáš si nějaký výmluvy. Tak choď zatím třeba běhat. Jestli ty nebudeš prostě línej.“
Jak to teď říkala ta paní v tramvaji: Líní Pražáci, to není jak my Ostraváci. Já vám to říkám otevřeně. Já už tu žiju deset let a to je něco hrozného…“
A první, co jsi v práci udělal, bylo, že jsi to dal jako status na facebook. Ty určitě víš, co je to prokrastinace.“
Jo, ale nebyl si náhodou první, kdo mi to olajkoval?“

A co ty? Kolik času strávíš nějakou nepodstatnou činností? Nebylo by lepší dát si místo toho trochu do těla? Pokud chceš náročný work-out, zkus hodinu dělat přesně to, co dělají malé děti. Můžeš začít tím, že doma všude polezeš po čtyřech. Vsadím se, že to vzdáš po deseti minutách. Rada číslo dvě. Vem si staré tepláky. Těch pár minut stačí na to, aby ti koberec na tvých krásných kalhotách na jógu od Prany prodřel kolena. A pokud se ti nechce plazit po bytě ve stylu Meresjeva, kup si libovolnou stavebnici a na tu hodinku si k ní sedni na bobek. Pro moje kluky je to běžná věc, já musím po chvíli změnit pozici. Přitom v Číně to prý zvládají i důchodci. A nebudou tak ve formě proto, že stejně jako Alexej Petrovič byli komunisté. Prostě to dělali celý život. Neproseděli tisíce hodin na židli u počítače a nemusejí se tak znovu učit hýbat. Vím to. Přečetl jsem o tom na internetu spoustu článků.

Atom má pravdu. Trénink je ta věc, která z tebe dělá drtiče těžkých cest a ze mě „softmovera.“ Hlavní chyba byla, že jsem tomu nakonec moc nedal. Uklidňuje mě jediné. Že pořád lezu vyšší čísla než on.

_____________________________

Právě dočítáš druhý díl rubriky Papa lezec. (Minulý díl je tady.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Zevrubná analýza vnímání chutě ovesné kaše: Požitek není konstantní, ale relativní v čase

16. 12. 2019, Honza Bořil

Ovesná kaše je zvláštní věc. Ne snad svou konzistencí (i když tou teda trochu taky), ale svou chutí. Ta totiž na rozdíl od většiny jiných jídel není konstantní, ale mění se relativně v čase. My jsme se o téhle univerzálně platné poučce zas a znova poučili během tří týdnů v Kyrgu.

  1. V první fázi je to delikátní pokrm. Konečně jsme vypadli ze školy/práce a symbolizuje nám všechnu tu svobodu, kterou v horách máme a které jsme se nemohli dočkat. Je radost přemýšlet, jestli si k ní dáme kafe nebo čaj. Na sušeném ovoci si ještě nevylámeme zuby a granko se nám ještě nepřejedlo.
  2. V té druhé je to v pohodě. Ne úplně v pohodě, spíš „rajče ve Finsku“, „těstoviny v Česku“ nebo „chleba jinde než v Česku“ – level pohody. Není problém, ale někde uvnitř už víme, že to není úplně vono.
  3. Třetí fáze už je krizová. Čaj už došel, granko a/nebo cokoliv jiného taky. Nechuť jíst ji ještě jednou vede v posledních dnech až k heroickým výkonům – třeba ujití 30 km za den. Hlavně usínat s vidinou jakékoli jiné snídaně.


„V posledních dnech tě nedostatek jídla vybičuje k heroickým výkonům.“ (f: Honza Bořil)

Ačkoli apetit prý roste s únavou, ve skutečnosti je to podle nás spíš s výškou. Dělal bys stejnou kaši jako na horách i v Brně? Ne, protože Brno je prostě moc nízko. Taky teda možná proto, že můžeš pro cokoliv jiného do obchodu, ale hlavně ta výška.

Obědy a večeře mají veskrze podobný osud, jakkoli variace chleba se sýrem/salámem, respektive těstoviny/kuskus s tuňákem nebo něčím jiným skýtají mnohem větší dobrodružství. V Kyrgu člověk bohužel nemá ani u místních moc na výběr. Kurut ochutná jednou (doslova jednou), kumys ho zradí taky jen jedenkrát. Počáteční vteřiny chutnají jako mléko řízlé kefírem, pak ale přijde ocásek, kdy je najednou největší starostí, jak neurazit hostitele, a přitom si ponechat alespoň základní lidskou důstojnost.

Jíst tři týdny to samé je zkrátka moc. Půlka naší šestičlenné výpravy to odnese různými zažívacími potížemi, mně nepomůžou ani závěrečné dvoudenní hody v Oši a úplně zkolabuju na letišti v Biškeku. Do dna a ještě dál – tak to má být.

Vrchní analytik Vojta Sýkora v Kyrgyzstánu (f: Honza Bořil)

Článek se umístil na 5.–6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Ukradený banana bread. Tajný recept jak sbalit kluka v Anglii

14. 12. 2019, Barbora Sojková

Demografie univerzitního města Oxfordu je pro randění nepříznivá. Angličani začínaj s vysokou školou dřív než my z kontinentální Evropy, a protože mají na krku školný, tak se neflákaj a dřív s ní i končí. V mém okolí je všem 24, a to jsou taky doktorandi – a pokud je jim tolik jako mně, už jsou ženatí. A když ne, tak je problém, že člověk leze a dal si jako předsevzetí do roku 2019 nejen konečně vytáhnout E2, ale taky si najít partnera, kterýmu nebude vadit, že každý jídlo o víkendu se bude jíst v ešusu pod skalou a ne ve slovutných londýnských restauracích. Po roce a půl života v Anglii tak konečně přichází zjištění, že v knihovně nebo na stěně jen tak někoho nepotkám. Rozhodnu se následovat své britské kamarády, nainstaluju si Tinder a svým spolubydlícím sdělím, že rozhodně nebudu randit s někým, kdo by nelezl. Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?

Za pár týdnů kluk jménem Ali okomentuje na oné neslavné sociální síti moji fotku, na který lezu na prvního Armorican, klasický tříhvězdičkový plotnový VS na pískovcových mořských útesech na severu Pembrokeshire. Napíše mi jen název cesty s otazníkem, a tak je celkem jasný, že ji buď musel přelézt, anebo okolo ní aspoň jít a vědět, co je vklíněnec. Začneme si psát a když přijde víkend, zeptá se, co budu dělat v sobotu, kdy má být hezky. „Nejela bys lézt? Nikdy jsme se neviděli, tak je to možná trochu moc… ale nebude pršet!“ V sobotu nemůžu, ale co neděle? Musím využít víkendu bez deště. Ani mi nedojde, že jet na skály s klukem, kterýho jsem nikdy neviděla a znám ho z Tinderu, možná není nejlepší nápad. „Co když neumí jistit, je úplně nudnej, anebo nějakej úchylák?“ ptají se mě večer kamarádi na boulderu, když jim o plánu vyprávím. Pokrčím rameny: „Kdyžtak se z toho nějak vyvlíknu.“

„Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?“ (f: Ali Scott)

Sobota, večer před rande. Jsem na house party, kterou uspořádal univerzitní lezecký klub k příležitosti odjezdu Emmie, mojí lezecké partnerky, zpátky do Chicaga, odkud je. „Počítáš s tím zítra?“ ptá se Ali ve zprávě. Počítám, ale nemám svačinu pod skálu, sakra! A to mi vlak jede v půl osmé ráno a ještě nemám sbaleno. Už je po půlnoci, osazenstvo party se odebírá k odchodu, a tak si pod bundu tajně strkám půl bochníku zbylého banánového chlebíčku, který upekla Emmie, a odplížím se, aby mě nikdo neviděl. Zítra přijde vhod.

Ráno nasedám na první vlak do Bristolu. V batohu vařič, čaj, mlíko, dvojitý lana, sadu frendů a vklíněnců a banánovej chlebíček v alobalu. Ali mě vyzvedává na nádraží a jedeme lézt do vápencového Wye Valley v jižním Walesu. Přístup pod skálu Shorn Cliff vede krásným dubovým lesem, ještě svítí Slunce, ale předpověď počasí je dneska nejistá. Vylezeme tři cesty, a když začne pršet, dělám zrovna štand na vrcholu jednoho z místních HVS. Doberu Aliho, rychle slaníme ze stromu dolů, oblečeme nepromokavý bundy, bez nichž se v Anglii nevyráží ani na nákup, a schováme se do jeskyně, kde si vaříme v ešusu čaj s mlíkem a já z batohu vítězoslavně vytáhnu ukradený chlebíček. „Jé, banana bread, ten mi máma dělala k narozeninám místo dortu!“ Myslím, že svačinu jsem vybrala správně. A za dva měsíce už nám během prodlouženého víkendu v Lake District připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky.

Za dva měsíce už nám připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky. (f: Ali Scott)

Na banana bread podle Emmie, skvělé lezkyně z Chicaga, potřebuješ:

3 velmi zralé banány
1 velké vejce
80 ml kokosového oleje (roztaveného)
180 g hladké mouky
65 g hnědého cukru
60-80 ml javorového sirupu
lžičku vanilkového extraktu
lžičku sody
špetku soli
skořici, muškátový oříšek, drcený hrebíček

Rozmačkej zralé banány na kaši, vmíchej do nich vejce, olej, cukr a sirup. Přidej zbylé ingredience kromě mouky a dobře promíchej. Úplně nakonec jemně vmíchej mouku. Peč zhruba 50 minut na 350 °F (cca. 180 °C).


Článek se umístil na 5.-6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty postupně přidáváme sem.

Sherpafest 2019. Proč v sobotu vyrazit mezi lezecký lid? Několik důvodů se najde

09. 12. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

O návštěvě Špeka v metropoli by se psalo snadno (z digitální tmy do pražské MHD…), rádi bychom za redakci zmínili také křtění našeho pískařského kalendáře nebo premiéru Příběhu cesty „Egyptská hrana“ – jednoho skaláckého vzpomínání.

Ale darmo mluvit a lákat na nedostupné – kluci ze Sherpafestu už zahlásili „vyprodáno“ na všechny bloky kromě prvního. Takže nemáš-li přístup na černý trh, zbývá ještě přednáška Gábiny Vrablíkové dohromady s filmem the Pathan Project.

Gábina v cestě “THC” XIb v Labáku (f: archiv GV)

Pokud čteš náhodou o Sherpafestu poprvé až teď, tak se nermuť – zdá se, že i první blok bude stát za to. Gábina nedávno zveřejnila informace o přelezu bouldru „S hlavou v oblacích“ za 8A+/B. Když člověk náhodou narazil na její výpověď v Blesku, musel se pousmát. Ale vtípky stranou – Gábina letos doopravdy bombí a co se týče čísel, zažívá svojí nejlepší sezónu. Určitě bude fajn dozvědět se, jaká je cesta k francouzským devítkám. A něco třeba okoukat a použít o pár stupňů níže.

Výprava do lezecky panenského údolí Thagas v Pákistánu… (f: Jean-Louis Wertz)

Po přednášce se bude promítat film the Pathan Project. Tohle dílko rezonuje v duchu muzikálně-lezecké free vlny, kterou na eMontaně nedávno rozehrál Sean Villanueva. Partička jeho kamarádů se jako první vypravila do úplně nově zpřístupněného údolí Thagas v Pákistánu. Sean tedy tentokrát zůstal doma (nebo byl zrovna za horami v Ádru), a tak ve filmu polezou například Nico Favresse nebo Mathieu Mayandier. Během tohoto výjezdu se týmu zkušených bigwallových lezců povedlo vystoupit na dvě panenské šestitisícovky, avšak zmíněný Mathieu dostal zásah kamennou lavinou a se štěstím ho Pákistánci zachránili vrtulníkem. Asi bude na co se koukat…

Během expedice vznikly dvě nové cesty:

„The Pathan pillar“ 6b, A1, 900 metrů (prvovýstup na Panthan peak +- 6000 m n. m.) Mathieu Maynadier, Carlitos Molina, Jean-Louis Wertz a Nicolas Favresse.

„Panthani“ 6a, M6, 600 metrů (prvovýstup na Pathani peak +- 6000 m n. m.) Carlitos Molina a Nicolas Favresse.

Ukázka z filmu the Pathan Project

Pokud se ti podařilo sehnat permici už dříve, tak je to v pořádku. Za eMontanu se na tebe budeme těšit během druhého bloku od 15.00, kdy pokřtíme náš kalendář a později pustíme nový Příběh cesty.

Zbývající vstupenky na Sherpafest 14. prosince (1. blok) najdeš tady. Tak v sobotu v Prague!

eMontana je hrdým mediálním partnerem festivalu

Co s pískařem v zimě? Nelehké soužití pohledem ženy

02. 12. 2019, Markéta Jeřábková

Možná to taky znáš. Ten tvůj je vyznáním pískař a jakmile není podmínka, není s ním kloudná řeč. V sezóně se dá těch pár dní ještě vydržet, ale co teď v zimě?

Je to tu, zavírá se Skalák. Je mrzutej, protože se letos do Kacanov kvůli práci ani nestihl podívat. A to je jenom začátek. Další dny jen leje, a když ne, je za okny šedá hnusota. Puchýře i opálení pomalu mizí a o rozpálenejch rajbákách a výhledech si můžeš nechat jenom zdát.

Co naplat, když už to s ním šije a dostavují se první abstinenční příznaky, vezme tě aspoň ještě párkrát na Sušky. Vytrápí jednu cestu a popohání tě, ať děláš, že je mu nahoře zima. A pak místo romantické kochačky, na kterou jsi zvyklá, upaluje do nejbližší hospody, aby se místo pivem „svlažil“ teplou polívkou. Do prvního sněhu to s kamarádama zkusí ještě párkrát, ale vrátí se snad ještě naštvanější.

Co s ním? Víš, že „konvertovat“ nehodlá a mačky s cepínama k Vánocům ho z letargie nevytrhnou. Je smutný, nevrlý, bez nálady, ztratil cíl, bezmyšlenkovitě se toulá po bytě, nemá v sobě kousek života a tváří se, jako by mu někdo hodil hračky do kanálu. Asi desetkrát denně zabrblá: „Už aby bylo léto!“ Ty ho v podstatě nezajímáš, slintá jen nad videem s Bojsou nebo Špekem a říká, že romantický gesta se v jiným ročním období dělat nedaj.

Konvertovat nehodlá, čeká na to svoje… (f: SM)

Jediné, čím se ti pochlubí a co tvoří poslední dny jeho jedinou činnost, je seznam cest, který si chce další sezónu vylízt. Jindy zničehonic pronese: „Představ si, že možná budeme mít na léto čas od času k dispozici chatu v Ádru!“

Co teď? Abys ho trochu probrala k životu, provokativně po večerech listuješ vaším společným lezeckým deníkem a průvodcem. „Hmmm, vrrr, už zhasni.“ Marné.

Nezlepší se to, ani když napadne. Sníh ho nezajímá, nedaří se ti ho přesvědčit na běžky, lyže ani skialpy, prej že na tom neumí a je přeci pískař. Po nátlaku zabrblá, že běžky prej zkusí za rok, ale jen soupaž, aby posílil ramena. Jak přituhuje, už pookřává i na tý zpropadený překližce. Prohlašuje totiž, že aspoň za tu (mimo)sezónu natrénuje lišty.

Když přijde obleva, vytáhne tě na žulu. Celý zkrvavený pak prohlašuje, že to není vončo, že je přeci pískař a ne masochista.

Sezóna v nedohlednu a ty si jen říkáš, co ještě přijde…

A co vy, ženy pískařovy, jaké to je přes zimu s tím vaším?

„Zkusíme to přeci jenom?“ „Raději ne.“ (f: SM)

Papa lezec: Když je hezky, vezmeš je do zoo

26. 11. 2019, Víťa Kopecký

Prostě nejdřív jsem musel pro staršího do školky, pak s mladším na očkování, nakoupit, uvařit oběd na zejtra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom proto, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho všeho tak hotovej, že mi dělalo problém vylézt pětku. To se pak zastavíš a říkáš si, že ti život vlastně lajnujou okolnosti a kde je něco, co jsi udělal ze svobodný vůle?“

Ty sis aspoň ze svobodný vůle pořídil ty děti. To já třeba u prvního takový štěstí neměl…“

Atom vždycky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměměřiče, ale kněze. To je možná věc, která mě k němu táhne nejvíc. Jeho nadhled a moudrost, která není vyčtená, ale pramenící ze zkušenosti. A ornát by mu určitě slušel. Má prošedivělý plnovous. Vlastně mě teď napadlo, že ho poprosím, jestli by k nám nechtěl v prosinci přijít za Mikuláše.

Já mám dva malé kluky, on dvě už dospělé dcery. Jsem přesvědčený, že Atoma mi osud poslal do cesty, abych se z toho všeho nezbláznil. Abych viděl, že to jde. Vychovat děti a u toho nezapomenout žít. A to všechno bez ztráty důstojnosti. Ten večer jsme řešili čas.

Den má jednoduše 24 hodin a šmitec. Do nich musíš nacpat všechno to, co „musíš“, nějaký ten spánek a při troše dobré vůle ti zůstane pár hodin na to, co „chceš“. Tahle složka se dá docela dobře vyměnit za spánek a opačně, ale když do sebe v půl desáté ráno leješ třetího turka, dojde ti, že to tak nemůžeš dělat donekonečna. Navíc s malými dětmi je to ještě o trochu zábavnější. Kromě toho, co „musíš“ ty, je tam potřeba začlenit i věci, které „musí“ ony. Pětiletého kluka nepošleš tramvají do školky samotného. A když je máš aspoň trochu rád, šoupneš tam i něco, co tvoje děti „chtějí“. Třeba se cestou z nákupu stavíte na chvíli na hřišti. Nebo je v sobotu, když je hezky, vezmeš do zoo. Kolik času ti pak zbyde na lezení? A to nemluvím o tom, že třeba máš ještě nějaké jíné koníčky.

Čas letí. (ilustrace: Markéta Oličová)


Ještě musím zajet do Modřan, ale od šesti by to šlo.“
To už je na mě pozdě, já můžu už od tří, ale maximálně do té šesté…“
Volové, takhle tu Portu nevyhrajeme!“

Čas nezastavíš a jestli to někdo ví nejlépe, pak je to tvoje tělo. Stárne a nikdo s tím nic neudělá. Prostě se to děje. Vteřinu za vteřinou se pomalu blížíš do bodu, kdy se něco pokazí. Může to být tvoje stařecké srdce, ale také třeba počasí v horách. Máš sny? A budeš mít v padesáti kondici na RP přelez „Regular Northwest Face“ na Half Dome?

Je podzim, krásné počasí, na písku ideální tření, Atom chce jet zítra do Ostrova, já nemůžu. Kamarád má svatbu, bere si jednu úžasnou holku a moje Amélie jí jde za svědka. Shánějí pozemek na stavbu ekologické dřevostavby, plánují rodinu. On také leze. Bude na to ještě mít čas?

Víš co je zajímavý? Že Bible nezná pojem štěstí. Si to vem, Izraelité chodili čtyřicet let po poušti, až se konečně doplahočili do země zaslíbený. A nikde se tam nedočteš, že pak byli šťastný. A asi bejt ani nemohli, protože jim sice ta země byla zaslíbená, ale museli o ní stejně válčit. A když později třeba zažívali blahobyt, nikde se nepíše, že byli šťastný. Tohle slovo tam prostě není. My to pořád skloňujeme, naše společnost chce být šťastná, ale co když o to vůbec nejde? Nebo se na to dá ještě koukat z druhý strany – jako by se nepočítalo s tím, že když máš všemohoucího boha, že můžeš být nešťastný. Jak říkám, je to zajímavý.“

Ty vole, já to tvrdim furt, že jsi měl bejt kněz…“

Čas. Věci je potřeba brát tak, jak jsou. Jsem táta a nemám tolik času na lezení, kolik bych si přál. Musím se tedy zamyslet nad tím, jak ho co nejlépe využít. Jaké jsou moje ambice a jestli mohu dojít k jejich naplnění. Jak mohu v omezeném čase efektivně trénovat. Jak najít rovnováhu mezi lezením a rodinným životem. Do čeho investovat peníze. Pojďme se na to všechno postupně podívat.

_____________________________

Právě dočítáš úvodní díl rubriky Papa lezec. Rádi bychom ji publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

1 2 3 4 23