Menší historické okénko nikdy neuškodí, obzvláště u velkých stěn. Linii El Niña najdeš zhruba v polovině pravé, jihovýchodní půlky masivu El Capitana – protíná pás černé mírně převislé skály se dvěma impozantními převisy ve třech čtvrtinách stěny. Jedná se o variantu průkopnické cesty North America Wall (28 délek, VI, 5.8, A2, C4. Yvon Chouinard, Tom Frost, Chuck Pratt, Royal Robbins, 1964), kterou volně prostoupili bratři Huberové v roce 1998. Jednalo se tehdy teprve o třetí volně přelezenou cestu na El Capa. První byla Salathé (35 délek, 8a/5.13b), kterou přelezli Paul Piana a Todd Skinner v roce 1988, druhá byla cesta The Nose (31 délek, 8b+/5.14a) od Lynn Hill v roce 1993. Ve 13. délce El Niña Hubeři udělali krátké slanění, aby překonali slepé místo, takže technicky nešlo o úplně čistý přelez.

V roce 2017 se do stěny podívali Alex Honnold a Sonnie Trotter a z velké police zvané „Big Sur“, z níž se slaňovalo, lezli nahoru a našli volnou variantu. Vznikly tak tři nové délky lezení a takzvaná Pinapple Express varianta s klíčovou délkou zvanou La Niña hned z police za 5.13c (8a+, 55 m). V roce 2018 pak Sonnie Trotter jištěný Tommy Caldwellem vylezl touto novou variantou na vrchol za hodně svižných 13 hodin! O rok později v roce 2019 vylezli za 17 hodin El Niño Alex Honnold a Brad Gobright, oba volně. Brad bohužel pár měsíců nato tragicky zahynul při slaňování v Mexiku. Poslední jednodenní volný přelez El Niña se konal ve velkém stylu v roce 2022 v podání známého Belgičana Seba Bertha, který podpořen svou partnerkou Soline Ketzel vylezl cestu za 17 hodin, a to stylem onsight/flash až do poslední těžké délky těsně pod vrcholem, kde jen jednou spadnul! Evidentně byl dobře rozlezený z Dawn Wallu (5.14d, 900 m), který projektoval většinu sezóny.

Pro náš český kontext určitě musím zmínit volný přelez dvojice Ondra Beneš a Ian Fascendini z roku 2019, který kluci zvládli za pět květnových dní ve stěně. 

TAKTIKA NA PRVNÍM MÍSTĚ

Celá cesta má 27 délek, z čehož je jednou 8a+, dvakrát 8a a třikrát 7c+. Klíčové délky jsou proložené šestkrát 7b(+) a zbytek je většinou kolem 6c. Kromě posledních tří lehkých délek na vrchol se prostě pořád leze. Předtím, než zkusíme tohle všechno vylézt za jeden den, chceme postupně prolézt celou cestu a těžké délky pořádně nacvičit.

El Capitan je jižní stěna, takže stín je vzácnou komoditou. Při plánování jednodenního přelezu je zásadní otázka, kdy jsou klíčové délky v ideální podmínce, tedy ve stínu a ve dne. V případě El Niña je lezecky nejvíc nejistá a delikátní hned první délka zvaná Black Dike. Takticky jsme od začátku počítali s tím, že v pokusu začneme lézt s příchodem stínu k patě stěny, tedy okolo třetí odpoledne, z čehož vyplývá, že většinu stěny polezeme v noci. 

Nočnímu lezení jsme upravili náš spánkový režim. Vstávali jsme co nejpozději. Kdo mě zná, dokáže si představit, jak se mi to líbilo. Do karet mi kromě mé přirozené inklinace k nočnímu režimu hrála taky jeskyně, kterou jsem si našel na spaní. Je téměř zcela ve tmě a panuje tam stálá chladivá teplota. Ranní sluníčko venku rozjede vedro, ale u mě v jeskyni o ničem nevím. Není tam ani signál, takže pro dopolední vyspávání prostě ideální. Vstával jsem obvykle mezi jedenáctou a dvanáctou: „Dobrý trénink,“ říkal jsem tomu.

ČASOVÁ OSA NACVIČOVÁNÍ

15. 4.
Přílet do San Francisca.

17. 4.
Přišlo mi zbytečné se nějak moc rozlézat v jiných cestách, a tak jsme odpoledne po večerním příjezdu do Yosemit vyrazili prolézt první dvě délky El Niña. Obtížnost první délky je psaná „jenom“ za 7c+, ale spočívá v několika technických bouldrech se špatnými stupy, což v Yosemitech není jen tak. Pocitově za mě šlo o nejtěžší délku celé cesty, kde se dá spadnout kdekoliv. Druhá délka za 7c+ je o silovém boulderu po lištách hned od štandu, po kterém je docela šílený odlez v lehčím terénu. Sam to psychicky nezvládá, tak jdu do sebe a statečně reprezentuju české pískaře. Celkem poctivý rozlez.

18. 4.
Další kolo. Dostáváme se ke třetí délce zvané Galapagos (8a). Asi nejkrásnější lezení z celé cesty. Konzistentní diagonální traverz, trochu ti nateče, odlezy, prostě pětitihvězda. Pro celou cestu platí, že se leze po nýtech s docela slušnými odlezy a sem tam něco založíš. Málokterá délka je čistě po vlastním. Někdy nedávno do El Niña jeden místní dobrák přidal kvalitní štandy a vyměnil staré nýty. Původní stav od Huberů byl prý docela žalostný a nebezpečný. Ono když musíš všechno vrtat ručně, tak se do toho moc nechce. (Hubeři nedělali cestu ground-up, pozn. aut.) Ze štandu Galapagos jsme si dolů pověsili fixní lano na zem, abychom mohli první délky přeskočit a zkusit lézt dál.

20. 4.
Jumarujeme po fixu a pokračujeme pěkným lezením okolo 6c dál. Večer dolézáme na krásnou prostornou polici zvanou „Big Sur“. Z ní vede nejtěžší 11. délka zvaná La Niña (5.13c/8a+). Sam ji ještě za světla prolézá jako první, a když ho v tom vidím, je mi hned jasné, že tohle nám půjde!

Začíná se pěkným lezení v sokolíku tak za 7c, pak přijde no hand a hned za ním hlavní boulder. Po ulomení zásadní lišty před pár lety sekvence výrazně ztěžkla. V současnosti bych jí dal samostatně tak 7B/+. Škoda je, že skála je tam trochu křehká a nedivil bych se, kdyby se v budoucnu ulomily další chyty. Vždycky jsem se tam bál, že když moc zaberu, tak ty malé bočákové lišty urvu. Po bouldru už by se padat nemělo, ale pořád tě ještě čeká 7b/+ lezení ke štandu po vlastním s nepříjemnými odlezy. Napoprvé jsem se tam docela zapotil. Dohromady solidních 55 metrů lezení. Takové labské Xc po lištách.

Prolézáme to k poslednímu nýtu za bouldrem už ve tmě a nálada je dobrá. Užíváme si pohodlí velké police, pouštíme si hudbu a oba se shodujeme, že v rámci tréninku si můžeme dát pár nočních koleček na top rope. Izolovaní v kruhu svých čelovek ani nevnímáme díru pod námi a oba si délku dáváme ještě třikrát a slaňujeme s nabytým sebevědomím. Po trochu tuhém začátku v prvních délkách nás tenhle den dobře nakopnul.

23. 4.
Ta pravá sranda ovšem začíná až po vylezení klíčové délky. Teprve dnes, trochu vyklepaný, dolezám až na štand jedenácté délky a koukám na strmou zeď nad hlavou zakončenou hrozivým převisem. Následují čtyři 7b až 7b+ délky za sebou. Všechny jsou kolmé až mírně převislé a obsahují silové lezení po nejisté až hrozné skále. Taky se leze hodně do traverzu, dokonce se i kousek slézá. Po proběhlém dešti nás mokrá komíno-koutová délka a traverz v super špatné skále dovedou na štand, v topu příznačně nazvaném „Rotten Island“ (prohnilý ostrov, pozn. red.). Následující sedmnáctá délka budí trochu strach. Jmenuje se Black Cave (5.13b/8a) a překonává velký převis hrozící nad dírou vzduchoprázdna. Přelez této délky v kuse reálně rozhoduje o přelezu celé cesty.

Dostat se sem na „Rotten Island“ byla celkem štreka (jsme ve dvou třetinách stěny) a prolézat ta mokrá a nepříjemná sedm béčka mě vyždímalo. Ale je fajn cítit, jak se tělo rychle adaptuje na dlouhé dny lezení. V duchu si říkám, že nám stačí dát si ještě jedno kolečko na prvních třech délkách, dva lezecké dny v horní části, do níž je třeba naslanit, a budeme ready na pokus. Rychlý proces nám ale kazí počasí. 

25. 4.
Vstáváme v pět ráno, abychom stihli ještě před deštěm dopoledne vylézt první tři délky. Moc jsem nespal a cítím se hrozně, ale podmínka je nejlepší za celý výjezd, zataženo a silný vítr. „Takhle kdyby bylo na pokus!” říkáme si, „to bychom mohli lézt hezky ve dne!” Jenomže, takhle je jenom těsně před bouří. Ještě večer utíkáme před zimou a deštěm lézt na dva dny do sportovkářské oblasti Jail House. Najdeme tam lepší počasí a nekonečný převis, kde nám brutálně natéká v madlech a kneebarech. Psychicky příjemný oddych od údolí, které obzvláště ve špatném počasí působí klaustrofobně. Fyzicky jsme to ale trochu přehnali a zablokují se mi z toho záda. Jsem v Americe ani ne dva týdny a těch pár tisíc lezeckých metrů, co mám v těle, se hlásí o pozornost…

_______________________________________

Po třech letech obnovujeme seriál Naháči v Yosáči. Minule do Yosemit František vyrazil s Pepou Littlem a na letiště jim nedorazila zavazadla, takže i proto „naháči“. Tentokrát František lezl se svým novým americkým parťákem Samuelem Strohem. Letos plánujeme publikovat přibližně pět dílů, pozn. red.