Celostátní sbírka špatností. K vytvoření dubnového článku na téma lezeckých zlozvyků nás inspiroval projekt umělkyně Kateřiny Šedé. Její nápad vznikl v roce 2021, kdy dostala pro Mendel Festival za úkol popularizovat osobnost Gregora Johanna Mendela, zakladatele genetiky. Rozhodla se na to jít opačnou cestou, než se běžně dělává. V Mendelově muzeu objevila propálené ubrusy a zjistila, že Mendel kouřil jednu cigaretu za druhou. Navíc prý propadl karetním hrám. A tak Kateřinu napadlo vytvořit Národní sbírku zlozvyků, která by ho přiblížila široké veřejnosti.

Původně ani neplánovala sbírat profesní/sportovní zlozvyky, nicméně projekt začal žít vlastním životem a nakonec se od Mendel Festivalu odpojil. Kateřina teď se svým týmem připravuje webovou i knižní encyklopedii zlozvyků, která reflektuje náš národ a ukazuje, jací Češi jsou. Plánuje také spustit zlozvykovou seznamku nebo v Brně na Vánoce uspořádat Festival zlozvyků…

Co vás na tomto projektu nejvíce překvapilo?
Asi jeho délka a rozsah. Potom také to, jak těžké bylo přesvědčit lidi, aby svoji slabost ukázali. Aby sami na sebe něco přiznali… Tak jsem přišla s kategorií „zlozvyk někoho jiného“, což byl dost dobrý tah, protože Češi raději bonzují na někoho dalšího.

Dále jsme zjistili, že sbírka zlozvyků má obrovský potenciál lidi kolektivně spojovat. Stačí číst zlozvyky někde nahlas v práci a hned se to změní ve skvělý teambuilding. Starosta na radnici to třeba rozdal úředníkům jako povinný úkol. Skončilo to tak, že se spolu začali bavit lidi, co spolu nikdy nemluvili. Dnes se většinou prezentují úspěchy a tohle je něco, co naše komunity postrádají…

Sdílená slabost hrozně moc sbližuje. Je tam i trocha humoru, což mají lidi rádi. A když někde udělali nástěnku zlozvyků ve firmě, tak se tím zaměstnanci bavili měsíc. V rámci budování komunity to má obří potenciál.

Na naší sociální síti se vaše prosba na sběr zlozvyků také pěkně ujala…
Ano, u lezců se to dobře rozjelo. Oproti třeba jiným sportům, třeba z vodáků jsme nedostali nic. Sporty jsou pro mě jedna z nejtěžších kategorií v rámci reflexe…

Na hlavní straně webu se nám točí různé citáty. Cituji jeden z nich: „Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili.“ Myslíte, že je na tom něco pravdy?
Přiznám se, že na posuzování lezců nejsem úplně ten správný člověk, protože mám absolutní fóbii z výšek. Na skálu se nemůžu ani podívat. Nechápu kohokoliv, kdo to dělá, protože já nevylezu ani na žebřík. Z rozhledny mě jímá hrůza. (směje se) Rozumím tomu, o čem mluvíte, ale pro mě je třeba stejně nepochopitelný i běh. Jako umělkyně pak vůbec nechápu vrcholový sport. Co je na tom, že někdo sjede na lyžích nejrychleji kopec? Tohle soutěžení o vteřiny mi připadá trochu jako promarněný život.

V okamžiku, kdy se v umění začnete s někým poměřovat, to znamená, že jste spíš na slepé cestě. Každý si má vytvářet svoje kritéria a rámce, pěstovat svoji individualitu. Vrchol pro mě není o poměřování, ale překonávání se.

My zase na vrcholy lezeme… Tak jak vnímáte lezení?
Chápu. Moc se omlouvám, ale pro mě lezení není sport, ale spíš úchylka. (směje se) Mně stačí podívat se někde z výšky za okna, a když vidím nějaké lezce v televizi, tak se mi začnou potit ruce.

V pořádku, netřeba se omlouvat. A pocení rukou je normální. Nám lezcům se ruce také potí.
Vážně? Myslela jsem, že lezcům se nepotí. Vy se přeci nebojíte výšek.

To je asi mýtus, většina lezců pořád cítí strach. Lezení je také o tom naučit se s ním pracovat… Takže vás žádné hory a vrcholy nelákají?
Bojím se výšek, ale z téhle perspektivy mi to dává daleko větší smysl než třeba fotbal. Vy aspoň vylezete na ten vrchol a pracujete s něčím vizuálním, což mi je blízké. Ale většině ostatních sportů moc nerozumím.

Když už musím běžet, tak jedině za určitým cílem, třeba do ateliéru. Ráda cvičím jógu. Ale běhat po oválu, z toho jsme si na AVU dělali legraci. Mohli jsme si jako tělocvik vybrat šerm, posilovnu nebo běhat po Stromovce.

Co jste si vybrala?
Posilovnu. (směje se) Byla jsem v prváku a myslela jsem si, že se někdo zbláznil. (směje se) Kdybych se nebála výšek a bylo by na výběr lezení, možná bych ho zkusila. Nedávno jsme ale byli s manželem v Meteoře. „To je v UNESCu, musíme jít nahoru,“ přemlouval mě. Přes mostek nad propastí jsem to však do kláštera nezvládla, sotva jsem vystoupila z auta. Takže to bohužel neklaplo. Člověk by se měl sice překonávat, ale bohatě mi stačí stres v práci. (směje se)