O „Švanda škále“, neboli o stupnici zábavy jsem poprvé slyšela v USA. Američtí lezečtí nadšenci kvantifikují srandu dle takzvané ‘Fun Scale’. Zábava, jako cokoliv, může nabývat jemných nuancí. Ne všechny zábavy jsou totiž stvořeny stejně.

ŠVANDA č. I:
Nefalšovaná zábava. Zážitek již za chodu.
Dobré jídlo, dobrý sex, běžecký fartlek, sportovní lezení, tutová žába, chlazené pivo po lezení.

ŠVANDA č. II:
Vzpomínkový optimismus. Zpětná zábava. Pekelný zážitek za chodu. Zábava na podělání.
Adršpašské spáry několik metrů nad kruhem, či alpské lezení, kdy omrzají prsty a kdy lezec lituje, proč se do tohoto vertikálního sportu, kdy vůbec pustil. Avšak nahoře na věži, či na vrcholovém summitu a nebo v tom ještě lepším případě, dole v hospodě, nastává ten nejlepší pocit a následné spřádání plánů na další výlet, na další dobrodružství.

ŠVANDA č. III:
Žádná zábava, dokonce ani zpětně. Vzpomínkový optimismus tu nefunguje. Zábava na hovno. Na hovno!
Chvíle zmaru, kdy lezec přemýšlí nad svým dobrodružným počínáním a říká si „Proč jsem do toho sakra šel? Co jsem si to myslel? Až budu příště přemýšlet o stejném nápadu, dej mi přes tlamu.”

(…)

Je okolo půlnoci a silueta muže a psa velikosti lidské osoby se pomalu klestí po neoznačené cestě v horách, kousek nad Yosemitského údolí.

Počkej, počkej, to není pes rozměrů lidské osoby. To je osoba velikosti psa, pohybující se rovněž tak!

Kotník mě bolel jak čert. Ruce jsem měla do krve. Kalhoty na zadku durch rozervaný a pod nimi modřiny. Nade mnou černočerná tma, les kolem mě jakbysmet a ještě ke všemu byl beztak plnej hladových medvědů. Na parkáč ještě kus cesty. Kus cesty po čtyřech. Jo přesně tak – po čtyřech: po dvou rukách a po dvou kolenech. Zábava na hovno. Na hovno! Švanda č. III.

Dneska ráno, před 14 hodinami, jsem vypadla ve vícedélce ze spáry. Ta spára vede na mohutný žulový Fairview Dome v Tuolumne Meadows, na úpatí Sierra Nevady, kousek od Yosemitů a je známá jako jedna z nejlepších vícedélkových cest v Severní Americe. Můj spolulezec byl týpek, kterýho jsem potkala pár dní předtím, v legendárním Campu 4. Tam, v Mecce lezení, jsme se dohodli, že do toho půjdem společně a že se budeme střídat v tahání. Lehčí úseky začínaly první délkou, a tak jsem začínala já.

Na Švandu č. I, natož na Švandu č. II bohužel ale během toho dne vůbec nedošlo.

Uklouzla jsem v mokré spáře hned pod prvním štandem. Nezachytil mě ani tak zelenej friend, jako má pravá noha. Fuck. Vymkla jsem si kotník.

„Jseš v pohodě?“ zařval na mě ze zdola Leo. Ego a má vlastní hrdost mně nedala, abych přiznala bolest.
„Yeah,” zajíkla jsem mezi zuby.
„Ty vole, Evo, nepodělej si to. Vždyť ses do těch Yosemitů tolik těšila. Nic to není. Nadechni se a dolez to. Ta noha bude v cajku,“ snažila jsem se sama sebe povzbudit. Když jsem dolezla na polici, rozvázala jsem si lezečku. Noha začala natíkat. Natíkat a bolet. Dobrala jsem Lea a doufala v zázrak. Leo mi nabídl, abychom slanili, dokud je to možné. Tahle možnost pro mě ale nepřicházela v úvahu.

Předešlých pět let jsem strávila na californské univerzitě v elitním běžeckým oddílu a lezení a outdoor měla zakázaný. „Ne, jsem v cajku,“ řekla jsem. Přeci nevybruslím z takovýho dobrodružství, po kterým se mi na atletickým tartanu tolik stýskalo. „Leo, tu nohu rozhejbu, ale asi si vem ten přední konec.”

ZAKÁZANÉ KOLENO

Přehodili jsme si tedy konce lana, a zatímco Leo začal elegantně stoupat tím nesmírným žulovým prostorem, mně se lezlo čím dál tím hůř. Na nohu jsem nemohla ani došlápnout. Snažila jsem se potlačit rady mého taťky z dětství: „Evino, po kolenou se neleze,“ ale nezbylo mi nic jiného než zvolit zakázané koleno jako svou jedinou možnost do zbývajících jedenácti délek.

Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Znovu a znovu.

Na vrchol jsme dorazili za stmívání. Kdyby člověk neměl dvakrát tak velkej kotník, ta chvíle by se dozajista dala klasifikovat jako „nefalšovaná zábava a zážitek již za chodu,” takhle to byla ale „zábava na podělání.”

Jedenáct délek lezeckýho kulhání noze dozajista nepomohlo a nás ještě ke všemu čekala cesta zpět. Bohužel ale nevedla slaněním skrz osmu a nebo kyblík, ale po svejch, a to po opačným příkrým oblýmm svahu dolů. Když se to schází po dvou, stihne se ještě v kempu plechovkový pivo, když ale končetiny nefungují, tak jak by měly, sestup trvá dýl.

Nejprve jsem zkoušela Leovi naskočit na záda, ale to by jsme možná oba skončili s nohou v gypsu, a tak jsem se rozhodla odstrkat se dolů po prdeli. Nade mnou se rozprostírala snad ta nejkrásnější hvězdná obloha mého života, ale já ji nevnímala. Já koukala do dálky, na blikající světýlka skromné civilizace a tiše si říkala, proč jsem proboha nezůstala na tom bezpečném atletickém ovále a teď někde neregenerovala u filmu s horkou čokoládou.

Ze skalnaté stĕny jsme se dostali dolů na zem po dvou hodinách za světla čelovek. Dotyk vlahé jehličnaté hlíny nebyl nikdy příjemější a voňavnější jako tehdy. Chvilkový povzášející pocit bezstarostné Švandy č. I ale vzápětí vystřidalo uvědomění, že k parkovišti je to ještě hodinu cesty. Hodinu cesty chůzí. Těžko říct, jak dlouho to bude trvat po čtyřech.

Spárařské rukavice jsem obrátila z hřbetů rukou na dlaně a vyčerpaná a hladová za doprovodu Lea, se vydala na pejska, přes kořeny a balvany, po lesní cestě, po kolenou, po čtyřech, směr parkáč. Tam okolo druhé ráno jsem upadla do mdlob.

Ještě tři dny poté jsem tuto historku se zatejpovaným kotníkem vyprávěla na louce pod El Capem jako Švandu č. III. Čtvrtý den ale otok splasknul a já si opět mohla nasadit lezečku. Vertikální švanda mohla opět začít. Švanda totiž ne vždy nutně vyžaduje zábavu, aby byla zábavná.

S úsměvem Švandy č. II na rtech a se splasklým kotníkem před ohromným Fairview Dome. Normálka vede středem jeho stěny, sestupuje se po jeho úbočí. (f: archiv EK)