„200 slov“

„Petr a Pavel“ a Vilém – první desítka mlaďase z Prachova

24. 11. 2016, Matěj Pohorský

Dnešní generace lezců, kterou odkojily umělé stěny a sportovky, se už příliš na tradiční pískovcové lezení neorientuje. Proto je dobré vidět, že se najdou i výjimky. Lezecký kroužek Prachov (LKP) se svou více než stoletou tradicí stále plodí nové mladé talenty nadšené do pískovcového lezení. Jeho členem je i Vilém Doskočil.

Tenhle patnáctiletý Jičíňák, který teprve dokončuje základní školu, trénuje sice na sportovkách, ale v pískovcových klasikách vidí výzvu. Po třech sezónách soustavnějšího tréninku letos vylezl svou první desítku, cestu „Petr a Pavel“.

Jak ses dostal zrovna k cestě „Petr a Pavel“?
Moc těžkých cest na písku vylezených nemám, ale minulý rok jsem se rozlezl a na podzim jsem na Prachově přelezl v jeden den „San Bambino“ a „Requiem“ (Obojí za IXa), byly to zároveň první devítky, co jsem vylezl. Vítek Lachman, se kterým jsem to lezl, mi potom doporučil abych zkusil „Petra a Pavla“, on sám to už přelezené měl. Tak jsem to hned na začátku další sezóny zkusil.

Můžeš nám tu cestu trochu popsat?
Vede přes šest kruhů, největší problém je hned mezi prvním a druhým, tam je sekvence tří těžkých kroků. Potom utíkáš po docela dobrejch chytech tak za VIIIc, až přijde finální boulder nad posledním kruhem. Metr holé stěny, zvedáš se za dvojprdu na článek a z toho plácneš vršek skály.

Jak dlouho jsi na ni trénoval?
Já ji ani moc netrénoval, dal jsem tam dva pokusy hned na jaře, a poprvé jsem se v tom ani nehnul, skončil jsem u prvního kruhu, znovu jsem to zkusil s Vítkem, a zkrokoval si to. Přes prázdniny jsem se k lezení skoro nedostal, takže jsem pomalu ztrácel naději, že to letos zvládnu. Pak jsme ale v září s mamkou a Zdendou jeli do Chorvatska, kde jsem se rozlezl, a hned po příjezdu domů na konci září jsem dal další dva pokusy, nejdřív se mi nepodařil nejtěžší krok na vršku, ale dva dny na to jsem to konečně dal.

Takže žádný velký boj. To vypadá, že máš ještě rezervy? Co tvé další projekty?
Láká mě prachovská „Rebélie“, taky za Xa a na vápně bych chtěl příští rok prolomit hranici 8a.

Tvá nejtěžší cesta na vápně?
Nějaká 7b+/7c.

Bojíš se na písku?
No trochu jo, snažím se nedívat pod nohy a soustředit se na cestu. Hlavně si ale vybírám cesty, co jsou rozumně odjištěný, radši polezu těžší cestu než osmičku s dlouhejma odlezama. Taky lezu zásadně s přilbou – protože se o mě mamka bojí. (smích)

Je podstatný zmínit, že jsi to lezl bez mága, vnímal jsi to jako samozřejmost? Nebo jakej máš na tuhle „problematiku” názor?
Spíš jsem to bral jako určitou výzvu, mí kamarádi z LKP, kteří už to mají vylezené, to lezli taky bez mága. S ním to vylezlo docela dost lidí, ale já to chtěl zkusit tou těžší variantou. Jinak žádnej vyhraněnej názor na jeho používání nemám. Ale osobně jsem na Prachově nikdy nemágoval. Když si chci zkusit něco těžkého s mágem, jedu na Panťák nebo na vápno.

Nazval bys písek svou domovskou oblastí?
No vlastně ani ne, i když to mám za barákem (asi pět kilometrů daleko), lezu spíš na vápně – Finále, Arco, Jura. Na Prachově jsem byl letos dohromady třeba desetkrát, občas zajedeme na Panťák nebo do Saska.

Takže natrénuješ na sportovkách a pak to jdeš poslat na písek.
Jo, tak nějak to bude. (smích)

Kolik uděláš shybů?
Já nevím, tak 13, možná patnáct, ale ne úplně poctivě.

Začala nám překližkářská sezóna, už trénuješ?
Snažím se o to, letos chci zařadit nějakej systematičtější trénink, začal jsem i trochu posilovat, což jsem před tím moc nedělal.

Na jaře pošleš XI?
No, bylo by to dobrý, ale uvidíme. (smích)

____________

Cesta „Petr a Pavel“ (1986, Xa) je jedním z nejvýznamnějších projektů Petra “Bobuláče” Čermáka. Stala se první cestou v X. stupni obtížnosti na Prachově.
Je logickou přímou linií středem severní stěny Smítkovy věže a se svými 35 metry a šesti kruhy tvoří jednu z nejhezčích a nejvyzývavějších cest pro místní lezce.

Vilém Doskočil ve své první desítce (f: Vladimír Šoltys – geo-icon.cz)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu