fbpx Strach ze tmy v údolí Markha. Jak jsme podcenili hory - eMontana

„200 slov“

Strach ze tmy v údolí Markha. Jak jsme podcenili hory

01. 09. 2017, Adéla Procházková

Pomalu ale jistě padá tma. Podle mobilu, který se co nevidět vybije, nám pořád zbývá pár kilometrů. Ze zelených hor severoindického údolí řeky Markha, do kterého jsme poslední tři hodiny sestupovali, zbyly šedé siluety. Začínám uvažovat o tom, jestli jsou zdejší medvědi a sněžní leopardi opravdu tak plaší, jak tvrdí místní. Za celých dnešních 20 kilometrů mi nohy nekmitaly rychleji než teď. Mohli se z nás vyklubat větší amatéři? Nevím. Jisté je, že start šestidenního treku jsme si řádně osolili.

Potmě hory přestávají být hezké. Stíny a patvary ve světelném kuželu čelovky jim nepřidávají. Lepší je jít ve světle měsíce, pěšinka je celkem patrná. I když párkrát z ní sejdeme. Po divném zvuku ve křoví Pavel háže kamenem, nakonec se z neznámého nepřítele vyklube prasklá zavlažovací hadice. To jediné, co mě dělí od propuknutí plnohodnotné hysterie, jsou malá světýlka oken v dálce před námi. Mate nás jen pocit, že už jsme tam sakra podle našich výpočtů měli být nejmíň třikrát.

Autorka textu Adéla s přítelem Pavlem

Předně se sluší zodpovědět otázku, kde se stala chyba: jednoduše, s delšími treky v horách teprve začínáme koketovat. Po nádherných třech týdnech plných výzev na nepálském treku kolem Annapuren jsme se ovšem začali cítit pevní v pohorkách – co by nás na ladacké variantě „středně náročného” treku s homestay ubytováním (přespávání u místních lidí, pozn. red.) mohlo překvapit?

Osudové se nám stalo setkání s čtyřicátnicí Charlotte. V Ladakhu je doma víc než v rodné Belgii a celé týdny, co jsme spolu strávili v guesthousu v Lehu, nám v mnoha ohledech skvěle radila. A tak, když nám s dobrým úmyslem dala tip, ať trek údolím řeky Markha nezačínáme v Zinchenu jako všichni ostatní, nýbrž ať vyjdeme ze Stoku, neváhali jsme. Poznámka, že „jde o hodně dlouhý den, ale nádherný,” nás nechala klidnými.

Natolik klidnými, že jsme si jaksi zapomněli o dni zjistit jakékoliv další informace. Krom zadání trasy do Maps.me, které odhalilo, že do zamýšleného cíle – base campu Ganda La – je to nějakých 25 kilometrů. Ok, je to delší, ale proč ne. A abychom tomu nasadili korunu, vyrazili jsme až v deset.

Ani jednomu z nás zkrátka nedošlo, že u vzdálenosti to na trecích nekončí. Cesta ze Stoku k průsmyku Ganda La totiž stoupá suťovitým terénem celých 1500 metrů ke dvěma jiným průsmykům. Lamlung La (4800 m. n m) a Stok La (4900 m n. m.). Načež zase prudce klesá přes tisíc výškových metrů do vesničky Rumbak vzdálené 19 kilometrů. Vtip je v tom, že všechny tyhle užitečné informace jsme se dozvěděli, až když jsme naprosto vysílení před devátou večer dorazili právě a pouze do Rumbaku. A byli jsme neskonale šťastní, že jsme se tam tmou doklopýtali a nebyli nucení spát bez stanu a spacáku v divočině.

Sedmdesátiletý pan Juntan z Rumbaku (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Skutečnost, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, měla několik nesporných výhod. Zaprvé – nezalekli jsme se toho a prostě šli a šli. Zadruhé – u pana domácího v Rumbaku jsme vyvolali takovou dávku slitování, že nám večeři přinesl rovnou do postele. Zatřetí – žádný z dalších dnů nebyl tak těžký, jako ten první.

Jestli jsme se z toho poučili? Spíš ne. Oba jsme se shodli na tom, že bychom to šli znovu. Charlotte totiž měla pravdu. Byl to sice dlouhý den, zato opravdu nádherný. Barevná skaliska pod Stok La, ledová špice šestitisícovky Stok Kangri nad námi, podvečerní hra světla a stínů, kouzelný vstup do světle zeleného údolí Markha v nízkém slunci, božský klid na cestě, kterou jsme (na rozdíl od zbytku treku) šli skoro celou sami, za tu trochu adrenalinu a dřiny stály. Koneckonců, co člověka nezabije…

Stok Kangri (6 123 m, n. m.), oblíbený cíl zdatných turistů. (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Cesty Adély a Pavla můžeš sledovat na jejich webu nebo Facebooku.

Sestup do civilizace (ilustrační foto: Standa Mitáč)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.