„200 slov“

„Zkazit si pěkný lezecký den?“ Jak Kubové v Ádru udolali spáru

29. 08. 2018, Jakub Skočdopole

To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.

Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.

Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.

Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.

Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.

Kuba Konečný vlevo, Kuba Skočdopole vpravo. Tři obři vlevo vzadu. (f: Radmil Schneider)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu