Sedm let
u plesa.
Tomáš Petrík

ČLÁNEK MĚSÍCE

Jak vést horskou chatu tak, aby ji lidé měli rádi? Tomáš Petrík se vydal do Alp: „Musíš si tam všímat toho, co je dobré, a zapamatovat si to, k čemu nechceš klesnout.“ Inspirovali ho také lidé Himálaje a Karákóramu, které potkal během expedic na osmitisícovky.

Kredity

T: STANDA „SANY“ MITÁČ F: archiv T. Petríka, Ján Šuster, S. Mitáč, P. Šoufek, D. Beňa
| březen 2018

Text 1

HORY NA FULL-TIME

„Kolem dokola máš totálný ráj,“ popisuje prostředí tatranské Chaty při Zelenom plese alias Brnčálky její urostlý chatár Tomáš Petrík. Proto ho mrzí, když sem čas od času přijdou lidé, kteří se po cestě nahoru zapomněli vypnout. Do jeho rajónu městské problémy nepatří.

Tady se ocitáš na pozitivním ostrově v horách, kde Tomáš a jeho tým neustále vymýšlí nějaké zlepšováky a zdá se, že komunita horolezců a skialpinistů si toho všímá a změny hodnotí pozitivně. Obzvlášť, když přijedeš na Brnčálku po pár letech, rozdíl vidíš hned.

Přečti si povídání s člověkem, jehož život od malička prorůstá Vysokými Tatrami. A nejen jimi – Tomáš propadl těm nejkrásnějším a nejvyšším horám planety, a tak se vydal i na čtyři osmitisícové kopce do Pákistánu a Nepálu. Jak dopadl a co mu to přineslo?

Tomáše je celkem těžké zastihnout, jelikož vládnutí tatranské chatě se jeví jako náročnější full-time job. Neustále řeší zásobování, hosty, personál, sněhové podmínky a do toho mu každou chvíli zvoní telefon. Scházíme se v jeho pracovně po deváté hodině ráno. „A to jsem se zase vůbec nevyspal,“ stěžuje si, ale úsměv mu to nebere.

(Vzhledem k respektu ke slovenščině jsem rozhovor raději přepsal do češtiny, pozn. aut.)

Galerie 1

Text 2

Brnčálku spravuješ už sedm let. Dostáváš se během té doby i na jiná místa v Tatrách, nebo jsi pořád tady?
To už bych byl asi v blázinci, kdybych byl pořád na téhle chatě. I z ráje je potřeba občas utéct. Snažím se k tomu využít každou volnou chvíli. I kdybych nechtěl, tak dvakrát ročně máme na různých místech v Tatrách schůzi s našimi vlastníky – IAMESem (slovenský horosvaz, pozn. aut.) a KST (Klubem slovenských turistů, pozn. aut.). Setkáváme se spolu na některé z chat a společně na nich přespáváme.

Jezdíš tam rád?
Ano, je to fantastická příležitost. Vidíš tam, jak problémy řeší jiní. V podstatě nejsme konkurence – každý působíme v jiných dolinách. Tady sdílíme nápady ohledně provozování chat a radíme se společně. Pokud mi to zdraví a čas dovolí, tak se mimo tahle setkání snažím chodit lézt. Jsem lezec a zajímá mě, co se kde děje. Musím odsud prostě občas odejít. Tak jako každý. (směje se)

Takže volný čas na lezení si najdeš?
Ano, ale je ho relativně málo a odvíjí se od množství lidí na chatě. Víkendy mám od pondělka do středy.

Jak to vlastně funguje v Tatrách s chatami?
Tyhle chaty – Rysy, Zbojnička, Téryna, my a v Nízkých Tatrách Štefánička patří pod zmíněný IAMES a KST. Tahle dvojice majitelů spolupracuje i při výběrových řízeních, které jsou zatím každých pět roků. Tam si musíš obhájit pozici, najemné a tak dále… Hlavně představit a dohodnout vizi činnosti na těch dalších pět let tvého vládnutí. Dělá se to formou živnosti – máš chatu v nájmu a o všech úpravách chaty předem informuješ majitele. Dobré to je v tom, že se bavíš s reálnými lidmi, nejsou to žádná fiktivní sdružení.

Jak vypadá obyčejný den chatára?
Jak to bylo v tom vašem filmu… (směje se) „To víte, samý papírování!“ (směje se) V první řadě je to práce, takže mimo jejích specifik se každý den prohrabáváš hromadou pošty, objednávek a faktur. To specifikum chaty spočívá v tom, že musíš nejprve zabezpečit, aby ses sem dostal se zásobami a aby se sem dostali lidé. S tím máme problém hlavně v zimě, protože cestu k chatě si musíme odhrabávat sami. Zkoušeli jsme i nějaké drobné mechanismy, ale zdá se, že neexistuje žádné vhodnější zařízení než lopata a bicepsy. Takže často jsou to čtyři kilometry s lopatou v ruce, aby mohl projet skútr a přivézt pivo a jídlo. Další specifika spočívají v tom, že pokud se tu něco pokazí, jsi na to sám. Pokud je jakýkoliv problém s elektrikou, musíš ho okamžitě řešit tady a teď. Nemáš šanci zavolat opraváře, aby tu byl za 15 minut. Plus různé provozní problémy a specifika hor – když se něco stane, ty tu funguješ jako vysunutá ruka civilizace. Od tebe očekává, že půjdeš na pomoc. Takže všeho necháš a jdeš.
.

Odložíš všechny schůzky a jdeš na pomoc. (f: S. Mitáč)

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 3

SCHŮZKY S FENAMI

Řešíš podobné záchranky často, nebo si je stíhá přebrat horská?
V případě, že se něco stane tady poblíž, tak musíš v první řadě zjistit lokalizaci, co se stalo a stav raněného… Často jsou to sami lezci, kteří jdou rovnou pomoci a pak až se to dozvíme my, když už ta lokalizace je přesná. Bohužel, stává se hodně večerních případů – zabloudění, poranění – kdy toho člověka musíš jít hledat. A to je něco, co musíš řešit prvořadě. Z takových důvodů se už s nikým zcela zásadně nedohaduji na schůzkách v určitou hodinu. Je mi jasné, že to nemohu slíbit. Dohodnu se s tebou například, že se v osm setkáme v Lomnici. I když odhlédnu od možných nehod, v šest vstanu a zjistím, že mám dva metry sněhu na cestě, který když neodházím, tak se dolů nedostanu. Ano, dostal bych se na lyžích, ale v tom případě zase nedostanu nahoru zásoby na skútru.

Takže funguješ podobně jako lidé horských národů. Ti také neřeší přesný čas. Když jsi někde o den později, tak se nic nestane.
Ano, sousloví „nikam nechvátat“ je absolutně na místě. Zvykl jsem si na to, že když se na něčem závazně dohodnu, tak se vždy objeví nějaký problém. Proto lidem raději řeknu: „Ano, někdy zítra budu dole. Až budu na silnici, zavolám.“ To jsou třeba odlišnosti od normální práce.

V normální práci také lidi nemají na pomoc takového huňáče. V čem je Bruno jiný než ostatní psi?
Bruno je osobnost… Vlčáka z něj neuděláš, ale je to asi nejfotografovanější pes. Je to maskot doliny a hlavně chaty. Je neskutečně hravý a napůl člověk. Dokáže rozeznat, jakou máš náladu – vždy přesně ví, kam jdeš. Urazí se, když ho nevezmeš s sebou a jdeš na výlet, a dá ti to pak najevo. Když dolinou projde hárající fena, mám problém… Seběhne dolů, lehne si pod moje auto a čeká, že přijedu a půjdeme za holkama… Miluje sýrové nitě a hrozny. Je to gurmán.

Pamatuješ si na nějakou veselou příhodu s ním? Je to pes záchranář?
Bruno záchranář zrovna není, on tě může zachránit jedině pohledem, když máš depresi… A to stačí jediný pohled a přesvědčí tě, že láska existuje. Ale je to prapůvodem ovčák – obranář. Jednou jsme běželi dolinou a potkali medvěda, což není nic výjimečného. Reakce psa byla start proti medvědovi, ne úprk, až jsem se o něj bál! Vyštěkal ho, vrátil se a zas to byl plyšák… Jak říkám, výjimečný pes – laskavou povahou i oddaností. 

Galerie 2 BRNCALA

Text 4

AROGANCE TROSEČNÍKŮ

Dá se říci, co je hlavní zkušenost, kterou ti tahle práce dala? Změnilo tě to nějak?
Změnilo, no možná k horšímu. (směje se) Ne, já jsem věděl, do čeho jdu. Můj otec byl chatár na dnešní Zámkovského chatě. Takže já jsem tam do deseti let pobíhal a žil v tomhle světě. Od čtrnácti jsem se pak odklonil od lyžování a začal jsem lézt. Od patnácti už jsem aktivně lezl v Tatrách a žil tady díky tomu, že otec byl horolezec a horský vůdce. Měl jsem to štěstí, že na spoustě míst mě díky němu znali a dostal jsem se všude. I trochu do zákulisí horských chat. V tom systému žiji vlastně od dětství. Chvíli jsem pracoval na Chatě u Popradského plesa – v 90. letech. Tam jsem ale po dvou letech dal výpověď a odešel.

Nelíbilo se ti, že tahle chata je koncipovaná spíš jako hotel?
No, nějak jsem nesdílel názory vedení. Sice je to hotel, ale je to v horách. Je to přesně to samé jako poloha Brnčálky, akorát je to větší. Pokud nesedíš někde dole ve městě, tak chata musí mít režim, který odpovídá horám. Musíš se přizpůsobovat určitým věcem hlavně lidsky, nejen pracovně. Je to podobné jako všude – hodně lidí se chová jako tvoji přátelé, než zjistíš, kým doopravdy jsou. Tady v Tatrách se to akorát dříve odhalí, protože není kam utéct. (směje se)

Co ti nejvíc vadí na lidech, kteří přicházejí na Brnčálku?
To jsou vlastnosti, které nemá nikdo rád ani v dolině. Je to arogance, povýšenost a neslušnost. Tady se to projevuje o to bolestivěji a trpčeji, jelikož sem to nepatří. Tady od lidí v principu čekáš, že jdou někam, kde si jim líbí a je kolem nich totální ráj, takže by měli být šťastní. Pak tě překvapí nějací, kteří se po cestě zapomenou vypnout. Přijdou na chatu, neřeknou: „Dobrý den,“ na tvůj pozdrav ani neodpoví… Slovo prosím vyoperovali ze svojí slovní zásoby… Tady si toho víc všimneš než v dolině. Konečně jsou někde, kde chtěli být, ale přišli si sem řešit nějaké problémy. Negativní chování tu trochu víc zarezonuje a zraňuje než někde ve městě.

Provedli ti tu návštěvníci něco, z čeho jsi byl vážně překvapený?
Ojojoj, mockrát. Měli jsme tu například jeden lezecký oddíl a já nechápu, jak se spolek takovýchto lidí mohl dát dohromady. V nějaké partě se vždycky najde jeden potížista – kdysi jsme to nazývali „kokot zájezdu“. No, a v téhle partě to byl jeden vedle druhého – asi dvacet totálně pomýlených lidí. Ze všeho byli uraženi, všechno bylo špatně. Čaj byl nejdříve moc horký, pak byl moc vlažný, pak bylo zle, že pivo je moc žluté… Nevím, proč sem přišli, protože lézt nechodili. Sice se deklarovali jako horolezci, ale přes den chodili jen na procházky. To byla asi nejhorší skupina.

My tu fungujeme jako jedno místečko – jeden ostrov, kde se setkávají nejrůznější lidé, kteří by se dole asi nepotkali. Chodí sem bohatí lidé ze světové politiky, byznysu a na druhou stranu přijdou také lezci, kteří šetří, aby jednou za pět let mohli do Tater na dovolenou. Dva extrémy. Ti nejchudší jsou většinou nejvíce v pohodě. Nejhorší jsou ti, kteří si o sobě něco myslí. Já je popisuji přirovnáním: „Keď sa hovno vyšplhá na policu, začne všetkým tvrdit, že je lekvár (marmeláda).“ (směje se) To jsou ty nejhorší případy. To spektrum lidí tady tě trochu naučí vnímat svět reálněji.

Text 9

 

– Až půjdeš nahoru, nezapomeň se vypnout. „Negativní chování tu rezonuje a zraňuje víc než někde ve městě.“ –

Text 5

Mluvili jsme o negativních setkáních, přesto si myslím, že ta setkání jsou většinou pozitivní.
Ano, většinou. Vždyť chaty jsou tu kvůli tomu, aby lidé k sobě měli blíž. I když sem dojde někdo, kdo se zapomněl v dolině vypnout, tak po pár hodinách nebo nějakém zážitku to opadne a začíná vnímat svět krásný, jako ve skutečnosti je. To je asi trochu poslání hor a těchto chat.

Brnčálka je sice v horách, ale přesto půl roku ve stínu Malého Kežmaráku. Vnímáš nějak nedostatek Slunce, nebo člověku stačí, že svítí naproti?
Ano, včera vyšlo Slunce poprvé. (směje se) Dvacátého osmého února – první paprsek roku. Jinak ano, vidíš ho vysoko nad sebou, ale nesvítí na chatu. Nevím, jestli to může mít vliv na nějaké negativní myšlení a deprese… Četl jsem o tom, že v Norsku osvětlovali nějaké fjordy pomocí zrcadel, aby tam lidé nepáchali sebevraždy… Tady ti ta sebevražda kvůli Slunku nehrozí. Občas spíš kvůli některým lidem. (směje se) Jasně, chybí tady. Je to enegrie, je to pocitové teplo a štěstí. Proto chodíme pryč, chodíme dolů. Směny se střídají každou středu. Takže jsou týden na Slunku a týden ve stínu. Já chodím dolů zhruba každé dva tři dny, takže ho vidím dole. Dá se na to zvyknout.
.

28. února Brnčálku poprvé olízne sluneční paprsek (f: S. Mitáč)

Text 6 michelin

MICHELINSKÉ HVĚZDY HOR

Co jsem tak pochopil, tak pro tebe jsou Tatry neoddělitenou součástí tebe samého. Jaký je tvůj vztah k nim?
Jednoznačně – Tatry jsou můj život a potažmo i všechny hory na světě. Moc je obdivuji a patří ke mně. V Tatrách žiji a žít plánuji. Chtěl bych udělat všechno proto, aby se to tady nějakým způsobem „normalizovalo“.

Tohle slovo má v Česku docela negativní význam. (směje se)
(směje se) Aj, tak řekněme „kultivovalo“. Myslel jsem to tak, že každého pozitivního impulzu si někdo všimne. Bez ohledu na to, jestli ho bude následovat, nebo si ho v první fázi vůbec uvědomí. Čím více pozitivity bude člověk vysílat, tím víc přijímačů to zachytí a tím více lidí pochopí. V Tatrách se začalo spoustu věcí budovat – myslím si, že rozvoj turismu je jediná cesta, kterou bychom měli jít. Né stavění nových fabrik. Slovensko je neskutečně nádherná země, co se týká geografie, a nevyužívat ten potenciál, který nám Matka Příroda dala, by byla hloupost. Jen je to třeba nějakým způsobem učesat a dělat citlivě. Osobně nejsem přesvědčený, že jsem ten nejgeniálnější článek v tomto řetězci, ale spoustu věcí se snažím dělat dobře. Pokud se to bude vnímat jako pozitivní, tak v tom, co dělám dobře, mě někdo bude následovat.

Z čeho se učíš ty?
Musíš si na ostatních chatách všímat toho, co je dobré, a zapamatovat si to, k čemu rozhodně nechceš klesnout. Sledoval jsem tyhle věci od svých prvních cest do Alp a ještě více jsem se na to zaměřil po roce 2010, kdy jsem dostal Brnčálku. Vím, co přesně jsem si říkal, že nechci a nikdy nedopustím.

Můžeš uvést příklady?
Rozhodně. Na některých alpských chatách je neskutečně špatná kuchyně. Ten průmysl se tam dostal do pozice, kdy ti dávají párky, hranolky a instantní polévky za 20 euro. Určitě vydělávají víc než já, ale na tuhle úroveň se nikdy nemíním dostat. Tímto směrem určitě jít nechci. Naopak, hodně se mi líbilo na chatě Oberwalder v Tyrolsku. To byl velký zážitek. Přijdeš na chatu, která je úplně jiná než všechny ostatní alpské chaty. Přestože ji zásobují vrtulníkem, tak tam dobře vaří a čepují dobré pivo.

Audio 2 pollreich

Galerie 3

CITÁT 1

„Každého pozitivního impulzu si někdo všimne. Bez ohledu na to, jestli ho bude hned následovat.“

Text 7

DĚTSKÉ TOUHY

Hodněkrát jsi byl i v Himálaji nebo Karákóramu. Inspiroval ses i tam?
Mám celkem hodně odžito v Pákistánu. Když vidíš, jak vypadají reálné lidské problémy u nich, tak hodně těch svých přestaneš považovat za problém. Tam mají lidé trošku jiné starosti – co jíst, kde vydělat, za co poslat děti do školy… To je facka, která tě trochu vrátí na zem. Čím víc podobných krajin navštívíš, tím jsi schopnější normálně žít a zbytečně si nevyskakovat. (AUDIO)

Máš za sebou několik výprav na osmitisícovky. Co máš vlastně vylezené?
Víš co, nemám vylezené nic. Vždycky jsem se potřeboval pár metrů pod vrcholem nějak zřídit. Na Broad Peaku hnisavá angína – a při druhém pokusu jsme skončili bez stanu, jídla a spacáku, jelikož nám všechno uletělo… Gasherbrumy: tam jsme se museli otočit těsně pod vrcholem kvůli šílenému větru a mazat dolů. K2: přibližně v 7200 metrech jsem měl něco s hlavou – vypadalo to na mozkový edém, ale asi to bylo něco jiného… Dhaulágiri: Tam mě pro změnu odstavila vlastní záda – vykopávali jsme stany, podchladil jsem se, dokončil si tím začínající zánět v těle, když jsem si při sestupu z Pumori natáhl nějaký sval na páteři… Nebyl jsem schopný ani spát… Všude jsem se musel otočit. (směje se) Ale podívej se, byl jsem na těch kopcích, viděl jsem je, zažil jsem je… Zažil jsem mnoho dobrých lidí… Z toho když někdo vyleze, tak má vždycky velkou radost. Je jasné, že bych byl o mnoho šťastnější, kdyby se nějaký vrchol občas podařil, ale třeba ještě někdy někam pojedu.

FULL WIDTH FOTKA

 – POZITIVNÍ ÚTRAPY CESTOU K BROAD PEAKU (f: Dušan Beňa) –

Galerie VELEHORY

FULL WIDTH 2

– LAILA PEAK. „NEJKRÁSNĚJŠÍ HORA, CO JSEM KDY VIDĚL.“ (f: TP)–

Text 10

A ostatní oblíbená místa?
Jasně, nejsem zatížený na to, že kopce jsou jen osmitisícovky. Ty jsou spíše takový pozitivní sadomasochismus – to je umění trpět. Každý pohyb tě bolí. Každý nádech je těžký… Chodí ti trpaslíci po hlavě… Já si obrovsky cením jak pěkných věcí na skalkách, tak čehokoliv ve středních horách nebo v Tatrách. Neskutečně miluji korsickou Bavellu – to je snad nejkrásnější skála na světě. Baví mě všechno, co je v horách. Ty osmitisícovky, to spíše byla taková touha od dětství. Po otci jsem zdědil nádhernou knihovnu plnou knih od 50. let – samé dobyvatelské himálajské tituly. Toužil jsem po tom a moc se mi tam líbí. Ty největší kopce mají tu magii, že tě buď zlomí a už to víc nepotřebuješ, a nebo tě zlomí a rozmýšlíš se, jak se tam přestěhovat. Já jsem ta druhá kategorie. A mám radost z jakéhokoliv výstupu – když se mi podaří vylézt těžká věc, nebo strávit povídáním krásný den v lehké cestě. Také jsem horský vůdce, takže mám radost, když chytím klienty, ze kterých máš absolutní radost a baví tě s nimi být venku.

Teď ještě stíháš vodit?
Během práce na Brnčálce strašně málo. Řekl bych, že jsem teď takový vůdce-charita. Spíš vodím pro přátele, kteří někomu dají výstup se mnou jako nějaký dáreček k narozenínám nebo něco podobného. Komerčně už skoro vůbec.

Máš nějaké oblíbené kopce v Tatrách, které jsou s tebou nějak spojeny?
Za nejkrásnější letní lezení, které v Tatrách mám, považuji Ošarpance a Volovku. A v zimě jsem byl vždy nejraději v Javorákách a Bielovodské dolině. Tam jsem byl kdysi doma. Od čtrnácti jsme tam přes prázdniny chodili na brigádu dělat chodníky. Žili jsme tam po dobu dvou měsíců – o tom už může dnešní mládež jenom snít. Dva až tři dny jsme pracovali dvacet hodin denně, tím splnili plán a po zbytek týdne jsme se flákali po kopcích a lezli. Mám radost, že jsme to ještě zažili a tuhle dolinu považuji za svoje letní sídlo a druhý domov. Rád se tam vracím.

Mimochodem, od šestnácti roků jsem také začal dobývat písky. Dodnes tam neumím jistit, ale chodím tam strašně rád. Když mám element na první konec lana, tak si tam i zalezu. Nejraději mám Sedmihorky a Český ráj. Byl jsem párkrát i v Adršpachu, ale tam ani na Chrámovkách si prostě bez toho tahače nezalezu. Přestože se to 30 roků učím, tak ty uzlíky vypadávají vlastní vahou. Tedy, vlastní ne. Až když tam dám expresku. (směje se)

Audio 3 PISEK

infobox tabulka obyč

Narodil se v Tatranské Lomnici 12. dubna 1969.

Vystudoval střední školu – gymnázium.

Deset let pracoval u Horské služby, dodnes je dobrovolný člen.

V roce 2010 dokončil vzdělání horského vůdce UIAGM.

V lednu 2011 převzal po dlouhodobém majiteli Chatu pri Zelenom plese, kterou spravuje sedmým rokem.

Je rozvedený a má mladšího syna Krištofa a staršího Tomáše.
.

DEFINICE DOBRODRUŽSTVÍ
„Dobrodružství je něco, co se v poslední době vytrácí z kontextu. Lidi si všechno nechají zorganizovat a pak cestu džunglí v teréňáku považují za dobrodružství… Myslím, že dobrodružství je to, co děláš vlastníma silama a rozumem, v prostředí, kde jsi na všechno sám a všechno závisí jenom na tvém rozhodnutí. A asi nejpodstatnější věc: dobrodružství je o poznání, o přírodě, o tobě…“

.

Tomáš Petrík (f: T. Petrík jun.)

FB

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)