„200 slov“

Z Tater jsme se vrátili s koledou v igelitce

13. 04. 2017, Pavel Motal

(Tenhle příběh se stal minulé Velikonoce, pozn. red.)

Původně jsme do Tater přijeli za cestou „Ženy 2011“, u níž nás zaujalo svůdné topo, ale počasí nám nepřálo, tak jsme se vydali na dvoudélkový Lomnický ledopád:

U nástupu jsme si vyšlapali plošinu, kde jsme nechali své věci a udělali trochu pohodlí na jištění. Na prváka se mi lézt nechtělo, tak jsem to nechal Matějovi a poctivě mu fandil. Bylo vidět, že to už není taková sranda jako na Zahrádkách, ale popasoval se s tím skvěle. Ve druhé délce sice vyzkoušel odolnost svého jištění, když mu vyjel cepín a visel ve změti všeho vybavení jako pavouk. Ale dostal pěkné dynamické jištění, šrouby vydržely, trochu se oklepal, jelo se dál a led jsme zvládli…

Slanili jsme a byli jsme zase u svých batohů. Pomalu se balíme, zavíráme své batohy a říkáme si, že máme další lezení úspěšně za sebou. Hned nato jsem ale uslyšel velký rachot a pocítil tlak na helmu. Byla to lavina, která na nás spadla z ledopádu. Neudrželi jsme se ani chvíli a hned nás strhla s sebou. Sníh si s námi dělal, co chtěl. Házeli jsme salta, váleli kotouly a nemohli jsme nic dělat. Zajímavé je, že jsem dokázal stále smysluplně přemýšlet – říkal jsem si, že jsme asi v pěkném průseru. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel, že se mají dát před obličej ruce a vytvořit si vzduchovou kapsu. Jak jsem ji začal dělat, uviděl jsem světlo. Rychle jsem zakvedlal rukama a dostal hlavu s pupkem ven. Nohy naštěstí šly dobře vyhrabat. „Žiješ?“ sotva jsem si uvědomil, že mě zasypala lavina, slyšel jsem, jak na mě Matěj volá. Byl naštěstí také v pohodě. Rychle jsme šli na stranu svahu.

Samozřejmě jsme přišli o kompletní výbavu, kterou jsme ještě neměli na sobě – ta zůstala u nástupu. Můj mobil jsem měl také v batohu, tak mi Matěj dal svůj s připravenou aplikací pro přivolání Horské služby – kdyby se stalo ještě něco horšího. I přes můj nesouhlas pak šel pro výbavu. Za dobu, kdy jsem na něho čekal, spadly na okolních svazích ještě asi další dvě menší laviny, ale ty šly naštěstí bokem. Vrátil se s mými cepíny a jeho lanem. Všechno ostatní si vzala s sebou lavina. Sedáky jsme měli už také v batohu, tak jsme se provizorně navázali lanem kolem pasu a šli jsme v rozestupech co nejrychleji pryč. Cestou jsme ještě našli Matějovu péřovku. Jenom pro představu síly, kterou lavina působila na batoh – péřovka byla původně sbalena v obale a za poutko připevněna k batohu. Našla se jenom sbalená péřovka s utrhnutým poutkem. Když jsme se dostali do bezpečí, uvědomili jsme si, že jsme se podruhé narodili. Oba dva jsme přišli o výbavu v hodnotě desítek tisíc korun, ale bylo nám to úplně jedno. Byli jsme šťastní, že jsme v pořádku a sami jsme se z toho dokázali dostat. Bylo zajímavé, že i přes všelijaké kotouly byla celá jízda měkká a „pohodlná“. Člověk by přitom čekal tvrdé nárazy, jak pojede mezi jednotlivými kusy odtrhnutého sněhu.

______

Když jsme se vrátili na chatu, dali jsme si dobrou večeři a pár panáků na naše zdraví. Večer, než jsme se odebrali do postele, nás jedna rodina ještě pozvala na domácí pálenku, která přišla také vhod. Říkali jsme si, co můžeme dělat zbytek dovolené. Všude v okolí nádherné ledy, výstupy na vrcholy krásných hor a v tom všem dva horolezci bez vybavení. Dokážeš si představit, co může být horší?

Před chatou stál nateklý led, tak jsme si říkali, jak by se chataři dívali, kdybychom se zeptali, jestli by nám půjčili cepíny. Nakonec jsme druhý den šli na Téryho chatu a před Sedielkom jsme se vraceli a šli zpět. Bylo zamračeno, ale občas se mraky protrhaly a byly krásné výhledy. Jak na Téryho chatě, tak i Zámkovského jsme řekli o našich ztracených batozích.
Chatařka nám dala malý batoh, který tam zapomněli turisté, a šli jsme na vlak zpět domů, jako správní cepři – s městským batohem a nákupními igelitkami.

Ve Smokovci jsme šli pro jistotu ještě na Horskou službu a řekli jsme jim také o našich batozích. Říkali jsme si, kdyby je někdo našel, tak aby nás nehledali pod lavinou také.
Já jsem zatím čekal před stanicí Horské služby a připadal jsem si, jako z těch vtipných povídek o lezcích, kteří se vrací na chatu celí otrhaní. Kolem procházela rodinka, a když paní viděla batoh s pozůstatky naši výbavy, řekla svému manželovi: „Vidíš? Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ Konečně nám někdo zvedl sebevědomí.

______

Od naší dovolené utekl týden a ozvali se nám z Horské služby, že lavinový pes našel můj batoh. Říkal jsem si, že to určitě cítil můj vynikající chleba, na který jsem se tak těšil. Z batohu mi dokonce vyndali věci a nechali je vysušit. Cennosti mi dali do trezoru. S Matějem jsme se domluvili, že jim koupíme dobrá Moravská vína – u mě jako poděkování a u Matěje jako malou pobídku, aby hledali dále. Jeho batoh ale bohužel nenašli (našel ho sám až v létě). Pokud jim někdy budeš chtít přivézt podobný dárek, nezapomeň ještě na domácí buchty – ty jim udělaly radost asi nejvíce.

______

Jaké jsou závěry? Minulou zimu panovaly v Tatrách vynikající podmínky na lezení ledů. Byly nateklé i takové ledy, které se už několik let nemohly lézt. I přesto, že se může zdát, že je dobré počasí na lezení v horách, je zapotřebí být neustále ostražitý a být připravený na každou situaci. Musím poděkovat svému parťákovi Matějovi, že mě nenechal ve štychu, lidem ze Zámkovského chaty a v neposlední řadě Horské službě, která nad námi drží ochrannou ruku. Abych tento článek ukončil vesele, přikládám fotku vysmátého Matěje při cestě zpět do Starého Smokovce.

„Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ foto: Pavel Motal


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu