Tag: tre cime

0

A na vršku si dáš cigárko, protože tak to musí bejt…

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

0

Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.

Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.

Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.

Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)

.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.

Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.

Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)

.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.

Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.

Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)

.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.

Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.

0

Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):

Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.

Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“

Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.

Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.

Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.

Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.

Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.

Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.

Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:

„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.

Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.