0

Ti do nového roku přeje redakce eMontany.

Rok 2018 byl plný krásných zážitků a příjemných překvapení.

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se společně, co přinese rok následující – 2019.

0

Aoraki neboli Mt. Cook. Nejvyšší hora Nového Zélandu se tyčí 3000 výškových metrů nad okolní planinou. Kvůli sesuvům půdy při zemětřeseních a erozi ztratila od roku 1991 celých 40 výškových metrů a posvátný vrchol dnes leží ve výšce 3724 m n. m. Majestátní vrcholový hřeben zbroušený erozí vidíš z dalekého okolí a neustále slyšíš téměř nepřetržitý rachot kamenných a ledových lavin.

Pro valnou většinu smrtelníků začíná desetihodinnový výstup z Plateau Hut, chaty postavené na okraji ledovce Grand Plateau ve výšce 2000 m n. m., kam létá jedna helikoptéra za druhou. O takovém podvádění nemá nikdo z naší tříčlenné skupiny zájem a já jakožto zasloužilý člen NOFuckingHelikoptr Teamu nestačím zvedat prostředníček na hustou dopravu v nadhlavníku, když se první den v horku potíme na cestě podél jezera a ledovce Hooker.
.

K Plateau Hut jdeme poctivě pěšky. (f: archiv autora)

.
Druhý den za rozbřesku opouštíme cestu. Nastoupané metry z předešlého dne během pár minut ztrácíme v suťovém svahu nad ledovcem a dál pokračujeme skrz kamenitý labyrint k hřebenu Haast Ridge. Co z dálky vypadá jako pěkný skalnatý hřebínek, je z blízka kupou kamení, poslepovanou ne zrovna kvalitním lepidlem. Se začátkem deště začínáme stoupat štěrkovým svahem, vytvarovaným ustupujícím ledovcem do tvaru obří U rampy. Nejdřív se potím jen kvůli fyzickému vypětí, protože každým krokem sklouzávám o dva kroky níž. Po chvíli se však stěna začíná napřimovat a já se bojím jako už dlouho ne. Padesát metrů pod převislým drnovým koncem nakolmeného slepeniště šutrů se schovávám před kamennou sprchou, která ujíždí Štěpánce pod nohama.
.

Nestabilní suťové svahy (f: archiv autora)

.
Celkové skóre za čtvrt hodiny: Dva kameny mi spadly na záda, jeden na stehno a tři valouny mi spadly ze srdce. Ten největší ve chvíli, kdy se i já ocitám nad drnovým převisem a rád přijímám Kubovu pomocnou ruku, celou od hlíny a krve. Pomalu přestávám považovat pasážery vrtulníků za sraby. Během chvíle navíc do údolí přichází hustá oblačnost – z počátečního deštíku se stává déšť, ke kterému se s přibývajícími metry přidává i sníh. Náš původní plán, že dnešní špatné počasí využijeme k výstupu na Grand Plateau a zítřejší skvělé počasí k dosažení vrcholu, se rozpouští jako domeček z cukru. Promočení a promrzlí ve tři hodiny odpoledne zalézáme do Haast Hut, která se dříve využívala pro přespání před vrcholovým dnem.

Ráno je perfektní počasí. Perfektní pro výstup, ale i opalování a sušení bot a péřovek. Pečlivě propočítané zásoby jídla – gramáž na čtyři dny nám najednou musí vystačit na šest až sedm dní. Přede mnou tak leží výborná snídaně v podobě 40 g ovesných vloček zmáčených v co možná největším množství vody. Aspoň té je všude dost. Odpoledne balíme sušárnu a vyrážíme k Plateau Hut. Skalní hřeben se postupně narovnává a přechází v ledovcové pole. V přímé cestě na chatu se šklebí velká trhlina, kterou radši oblézáme třemi délkami v další kupě štěrku. Friendy a obhozy umístěné na volných kamenech dodávají víc odvahy než bezpečí, brzy se ale ocitáme nad trhlinou a sestupujeme po hladkém povrchu Grand Plateau Glacier k chatě. Po vyšlapaném chodníku se z vrcholu k chatě trousí poslední šťastlivci, kterých bylo dnes na vrcholu kolem třiceti. Dlouho se nezdržují, naskakují do připravených helikoptér a mizí v údolí.

Předpověď na další den je jak jinak než špatná. I když je chata poloprázdná, věrni zásadám sockempingu stavíme stan hned vedle heliportu. Kuba, který si nezabalil na výstup žádné zásoby podkožního tuku, nese rozhodnutí o zaspání večeře s nespokojeným mručením. Nakonec všichni tři usínáme ve stanu pro dva a posloucháme rány padajícího ledu a kamení, které každých pár minut prorachotí údolím.

I když jsme jen ve dvou tisících metrech, okolí vypadá monumentálně velehorsky. Labyrint trhlin Linda Glacier vypadá z dálky neprostupně, stejně jako výstupové údolí s ledovými damoklovými meči. Ze všech velehorských krás v neprostupné mlze a dešti se sněhem pátého dne zůstavají jen ty děsivé rány, které neztlumí ani stěny chaty, jejíž společenskou místnost celý den zneužíváme. K večeru se počasí umoudřuje a jasné nebe po západu Slunce slibuje lepší zítřky.

Další den přichází dřív, než by člověk čekal. Vstáváme o půlnoci, spolu s dalšími dvěma skupinami horolezců. Výstupová cesta Linda Glacier je nejlehčí a nejčastěji využívaná, ohodnocena je obtížností 3. Tedy cesta s dlouhými strmými úseky a s nutností technických pomůcek a dvou cepínů. Chodník vyšlapaný procesím předchozích dnů je naštěstí stále dobře viditelný, a tak nemáme výrazný problém najít správnou cestu v bludišti trhlin a sněhových mostů. Kvůli tmě naštěstí nevidíme do hlubokých trhlin a přítomnost seraků nad hlavou registrujeme jen díky kusům ledu popadaných podél některých úseků cesty.
.

Závěrečný mixový úsek před východem Slunce (f: archiv autora)

.
Po čtyřech hodinách jsme téměř na konci údolí a s východem Slunce se prudkým traverzem dostáváme k hřebenu Zubriggen pod Summit Rocks a natahujeme šest délek v lehkém mixovém terénu. Na prvních štandech klepeme kosu, se stoupajícím Sluncem ale zahazujeme oblečení a užíváme si opalovačku a nádherné výhledy na Southern Alps a Tasmanovo moře. Po překonání posledního skalního prahu je to na vrchol jen 400 výškových metrů po strmém firnovém svahu.
.

Jirka Pyšek na vrcholu Mt Cook (f: archiv autora)

.
Samotný vrchol není místem pro obyčejné smrtelníky. Ať už kvůli bohům, kteří tu sídlí nebo kvůli velké šanci jeho zřícení, a tak je doporučeno zůstat o pár metrů níž. Po důkladné kochačce začínáme v deset ráno sestup. Pět slanění skrz Summit Rocks nám zabírá stejně času, jako seběhnutí celého údolí Linda Glacier. Běh rozbředlým ledovcem se o pár hodin později ukazuje jako výborný nápad. Odtrhlý serak, který zasypal výstupový chodník, tak už pozorujeme z bezpečí chaty, kde hladově šmějdíme po zbytcích zásob od předchozích výprav.

V živé paměti stále máme nepříjemný zážitek z výstupu přes Haas Ridge. Rozhodujeme se proto sestoupit více používanou cestou přes Cinerama Col a Boys Pass. Cesta po ledovci je celou dobu příjemná, až na dvojkový přeskok za přes trhlinu 100 m pod pasem Cinerama. Klíčový úsek je opět štěrkový. Díry na zadku, pár odřenin na rukách a štěnice na palci od rány šutrem jsou přijatelnou daní za neschopnost udržet se na nohách v prudkém svahu.

Sedíme na rozpáleném parkovišti, za zády další krásné dobrodružství a velkolepý kopec kamení a ledu. Nad našimi hlavami létají helikoptéry vozící turisty na vyhlídkové lety a horolezce na začátky výstupových cest. 400 dolarů za taxi k Plateau Hut a zpět mi už nepřipadají jako úplně vyhozené peníze. Toho ale bohdá nebude, abych srabácky utíkal z NOFuckingHelikoptr Teamu.