Tag: itálie

0

Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.

To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.

Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.

.

Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)

.

Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“

K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.

.

Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)

.

Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.

Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.

Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.

.

„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)

.

Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.

Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.

0

Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.

Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.

Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.

Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)

.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.

Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.

Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)

.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.

Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.

Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)

.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.

Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.

0

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

Mám také rád prohřáté skály od slunce a ještě lépe, když je u nás zima. Cvičnou stěnu ve stodole znám nazpaměť, a proto výjezd na jih vnímám jako udržovací zimní kúru pro povzbuzení motivace.

„Pojeďte někdo do Itálie a nejlépe do Arca nebo Finale Ligure,“ hlásá nejedna zpráva zoufalce, který hledá platící spolucestující do auta. Okolo těchto vyhlášených míst se u nás vytvořila jakási aura „must see“. Zasáhlo mne to již před několika lety, a když jsem plánoval cestu za vzděláním, Itálie byla jasná volba. Chtěl jsem zažít místní „holliday grades“ a studium je výborný estetický doplněk k životu ve skalách.

Profláknutým lokalitám je těžké odolat, když budeš projíždět okolo. Vydrž to a pojeď ještě pár kilometrů na jih, kde díky prázdným skalkám nebudeš stát v řadě na oleštěnou skálu v sektoru Nago a šlapat do lidských výtvorů v roští pod skalami. Motám se stále poblíž jezera Iseo, které se nachází kousek od Bergama a je známé díky instalaci umělce Christo, kdy na hladině vytvořil žluté chodníky mezi ostrovy

Pojďme na fakta. Výše zmíněné destinace mne už přestaly zajímat, protože u Isea jsou tisíce cest s krásnou přírodou, pěknými Italkami a svalnatými Italy. Vezmu to pěkně popořadě a přiblížím ti výběr místních skvostů, které mne zaujaly nejvíc. Průvodce pro tyhle oblasti doporučuji – Brescia a okolí Bergama.
.

MADONNA DELLA ROTA
V sektoru pár desítek metrů od auta si na své přijdou techničtí lezci v jemně převislých cestách. Okolí jsem si zamiloval díky romantickým výhledům na jezero Iseo a travnatému plácku pod skálou, kde probíhá během slunných dnů babysitting a děti pobíhají všude okolo. Rodinné lezecké výjezdy ovšem devastuje fakt, že je zde minimum lehčích cest. Tři 6áčka na rozlez a jdeme na největší skvosty v obtížnosti 7b až 8a. Vypíchnu pěkné vytrvalostní 7c+ s názvem „Punto Nero“, které je možné prodloužit o čtyři nýty a hned je z toho je „Punto Nero Plus“ za 8a, no neber to. Pravá část sektoru připomíná Moravský kras s technickými ladičkami. Třicetimetrové cesty v prvotřídním vápenci je nejlepší vychutnávat v zimě díky tření. V letním období je tato skála nelezitelná díky pálícímu slunci. Průvodce udává ikonku WOW ale také ikonku přelidněno. Mohu ovšem říci, že v týdnu tu není nikdo, protože domácí pracují a lufťáci sem moc nejezdí.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU  (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

V týdnu místní pracují. Madonna della Rota (f: Lukáš Ondrášek)

.
ARCO DI PIETRA

Arco di Pietra na první pohled ohromí díky převislé střeše nad položenými cestami a díky ní je zde stále sucho. Většina cest se nachází v první polovině skály, protože svět převisů v druhé délce je díky méně kvalitní skále méně probádán. Stále více návštěvníků sem přichází také za highline, která je fixně natažena hned u sektoru a vedou k ní ocelové schůdky, jako na Slovenské Rysy. Největší zážitek jsem měl z přelezu dvoudélkové cesty „Il Profumo Del Calicanto“ (vůně kalikantu) stylem jištěné sólo, kde druhá délka za 7a+ vede přes převislou část a hloubka je cítit pod nohama. Auto je možné nechat na silničce v lese a ke skalám je to asi deset minut svižné chůze po šipkách. Lezení, stejně jako na Madonně, doporučuji v zimních měsících díky jižní orientaci a vystrčenosti skály nad údolím.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

Lepší Moravský kras. Arco di Pietra (f: Lukáš Ondrášek)

.
CORNALBA

Poslední skvost tohoto povídání je skalní hřib tyčící se nad městečkem Cornalba (foto), který mi nahání strach. Lano visící v půlce osmdesátimetrové stěny jako oběšenec napovídá, že jsou zde velké projekty. Při příchodu míjím sympatické místo určené pro camping se sociálkami a rošty na veselou grilovačku. Spektakulární výhledy do údolí podporuje nadmořská výška okolo 1000 metrů, takže tady najdeš podmínku i v teplejších měsících. V průvodci si vyhlížím legedární cestu „Dito Prensile“, která je zde zvěčněna na fotce, kde ji leze Stefano Alippi. Historické cesty z devadesátých let jsou občas vylepšeny umělými chyty, jako v mnoha jiných oblastech v okolí – je to tu celkem normální. Nás to nezaskočí a hned se do cest pustíme. Linka „Dito Prensile“ je úchvatná, nicméně tvrdá klasa a ostrá skála se mi zarývá do kůže a požírá lezečky. Přesouváme se na lehčí lezení poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Skála má charakteristické šedé pruhy, které mají jiné tření než bílý materiál.
Oblast je hřištěm pro silné prsty a ukrutné výkřiky občas naruší klidnou atmosféru. Projdeme s povzdechem okolo „Goldrake“ za 9a+ a za pár minut jsme u posouvadla. A teď hurá na pizzu!

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Názvy cest najdeš napsané pod nástupy.)