Tag: arco

0

Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.

To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.

Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.

.

Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)

.

Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“

K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.

.

Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)

.

Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.

Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.

Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.

.

„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)

.

Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.

Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.

0

Jsou věci, které musíš zkusit. Je jedno, kolikrát tě od nich někdo odrazuje. Víš, že dokud to nezkusíš, nebudeš mít klid na duši a budeš si svou nečinnost vyčítat.

Vždycky jsem chtěl zkusit stop. Vyzkoušel jsem to jednou kdysi a pak až před rokem v Teplicích při cestě s kámoškou Ančí do Ádru. Ujel nám vlak a na autobus bychom museli čekat. Tak jsem se přemohl, ignoroval nesouhlas Ančí a zahodil ostych. Zvedl jsem palec. Kárka zastavila a ochotně nás svezla. Pak přišlo pár dalších stopů – zase se odhodlat a překonat ten trapnej pocit v žaludku. Loni v létě jsme do toho už oba spadli naplno a začali plně čerpat jeho výhody. A letos na jaře jsme pak podnikli low cost climb trip se vším všudy…

Domluvil jsem se s Ančí, vybral volno před maturou a tradá dvě hodinky po závodech na offu do Arca. Kamarád nás svezl do Innsbrucku, dále stopem. Stíháme přesně otvíračku Tarify (vyhlášená cukrárna, pozn. red.) a jdeme se po dlouhé zimě rozlézt na Belvedere. S prvním dotekem skály jsem přestal vnímat čas a dny v týdnu ztratily význam.
.

Zbyšek a Ančí v Arcu

.
Lezli jsme převážně sportovky, okořeněné vícedélkou „Zanzarou“ (7a+, 300 m, 14 délek, pozn. red.). Začal nám klasický lezecký zájezd, však to znáš. Myšlenky všedního dne odletí a ty řešíš stále jen ty samé příjemné problémky. Co a kdy polezeš, kolik nálezů za den je OK, kdy si uděláš kafe a co bude k večeři. V našem podání přibyla otázka, kdy se půjde na zmrzlinu a kde budeme spát. Většinou to vyřešil olivový háj pod hradem, za deště Massone, hradní věž či kamarádi.

Stopování po Arcu má rozhodně své kouzlo. Nezažili jsme tam kamenné tváře jako v Praze. Když tě nevezmou, aspoň mávnou. Klidně tě nabere mladá a usměvavá Italka, která neumí ani slovo anglicky, a doveze tě až pod skálu. Jediné, čemu rozuměla, bylo Massone.

Zažil jsem už různé lezecké tripy, ale tentokrát jsem se dostal do trochu jiné dimenze. Nic jsme nemuseli a na nikoho jsme nebyli vázaní. Dělali jsme jen to, co nás baví a naplňuje. Nejspíš jsme měli co do činění s čistou svobodou… Oblíbil jsem si ji a nesmírně si ji užíval.

Tak jako každá pohádka má svůj konec, tak i ta naše skončila. V Massone jsme sehnali kárku zpět a vyrazili plnit svoje školní povinnosti. Zpět do pražské reality. Končíme stejně jak jsme začali – zmrzlinou.

______________
.
SHRNUTÍ NÁKLADŮ:

Cesta: 300,- (z Prahy do Innsbrucku, dále už jen stop a hodní kamarádi)
Ubytování: 0,- (olivový háj pod hradem, v případě deště se schovat v hradní věžičce, v Massone v jeskyni či u hodných kamarádů)
Víno: 300,-
Zmrzlina: 400,-
Ostatní jídlo: 700,- (zahrnuje i domácí tiramisu a lahodné kozí a ovčí sýry)
Tričko Rock&Ice: 300,-
Celkem: 2000 Kč za 9 dní na jednoho (pozn. více o low cost lezení jsme psali tady.)