Tag: alpy

0

Jou, fellas. Kdykoliv je potřeba se vytrhnout ze zaběhnutého stereotypu, je dobré se poddat flow a nechat se kams strhnout. Před lety jsme se tak s inostránci shodli na slově defamiliarization, tedy zjednodušeně – ozvláštnění. Každý kdo zažil, byť jen třeba eyecontact, ví moc dobře, jak rychle se lze dostat ze zažité bubliny.

Po mnoha týdnech věnovaných preglajce na všech možných bouldrovkách v okolí 300 km, jsem se rozhodl pro změnu. Jak materiálu, tak směru pohybu. Nakonec jsem nemusel nad ničím moc hloubat, jako nejideálnější se podbídl ridgeing („hřebenování“, překlad redakce). Je svým způsobem oblíbený především na horách, nož na druhou stranu popírá logiku věci. Pro rozbití streotypu tedy ideál!

Výhodou ridgeingu je možnost neustálého nadhledu. V podstatě vždy jsi o něco výš než vše v okolí, směr je také jednoznačný a dost blbě se na úzkém hřebeni ztratíš. Ridgeing má však i druhou stránku. Často se stává, že druholezec musí zdolávat nejištěné traverzy a ještě k tomu směrem diagonálně dolů, nebo dokonce slézat věže, které měl prvolezec na toprope. Jištěním je často pouze důvěra ve zvládnutí balancu a to, že ti jížní strana hřebene nabízí suchou a vyhřátou skálu, ještě neznamená, že se v té severní nebudeš pasovat se sněhem.

V ideálním případě se ti tak nabízí možnost propojení s diggingem („rubačstvím“, překlad redakce). Je-li severní strana hřebene zafoukána sice namrzlým, ale zato sypkým sněhem, můžeš se naplno poddat propadávání sněhem, prosíváním zbylého prachu nebo jen tak naprostou nejistotou plavání v naváté mase, kdy netušíš sekundy, jež tě odporoučí do doliny.

Dle expertů na digging, má táto disciplína pět + jeden teoretický level. Mnoho horolezců, jak si většina nediggerů říká, zná možná první dva, kdy se méně, či více daná osoba propadá sněhem. Další levely však již vyžadují i jistou mentální vyzrálost jedince. Né snad proto, že to je nebezpečné (od určitého sklonu svahu/stěny to holt je), ale proto, kolik úsilí musí jedinec vyvinout pro posun. Při čtyřkovém levelu obvykle stačí i obdobný počet kroků k posunu – nutno však podotknout, že směrem dolů (!). Ve směru vzhůru počet kroků na jeden vpřed exponenciálně vzrůstá. Tato zdánlivá regrese, však vede po pár hodinách k naprostému stoickému klidu nebo také totálnímu rozbití/rozpolcení charakteru osobnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme s parťákem (nejmenovat!) již před touto dovolenou přepli do módu no excuses (pro méně zdatné – něco ve smyslu nevychloubání se hypochondrickými vlastnostmi dotčeného jedince a tudíž značnému otupení ega), přistoupili jsme (většinou) dobrovolně na danou hru.

V ZÓNĚ NADHLEDU

Někomu se může zdát ridgeing nudný, ale zpestříš-li si jej občasným boulderingem (plezírové lezení o pár těžších krocích) ideálně ve výšce od 100 metrů nad zemí a pokud možno bez dalších závazků jako je lano (celou taškařice lze zpestřit mačkami pro zdolávání rajbasů), můžeš se do stavu stoického klidu/rozpolcení osobnosti dostat i bez zkušenosti z diggingu.

Hajlajtem našeho exkurzu pak byl jistý kopec (hlavně nejmenovat!), kde jsme po necelých 30 hodinách spánkem přerušováneho ridgeingu byli podrobení životní zkoušce každého trueschool diggera. Navátá sněhova čepice, ne nepodobná těm v Puta-goňi, nám dala možnost si nejen vyzkoušet, jak se skrz ní kope tunel (áno, i jeskyňáři si přijdou na své!), ale také se přirozeně naučit levitovat. Jak to můj parťák (probůh, nejmenovat!) dokázal, netuším, já se oddal komínové technice a pomocí lehce zmrzlé a postupně se drolící hrany tunelu jsem rozporem dovzlínal vzhůru. Stoického klidu jsem dosáhl až poté, co jsem zjistil, že jsme oba celou dobu nemohli být jištěni.

A ačkoliv i další dny přinesly spoustu zajímavých zkušeností, zastavil bych se u poslední důležité věci, která je pro diggery nezbytná. Základem stravy je totiž pořádná flákota lovečáku. Nejen proto, že v tuhém mrazu pořádně zmrzne, ale hlavně proto, že o to víc tíží na dně batohu. Newage diggeři sice tvrdí, že lze tuto disciplínu dělat i bez něj, ale to je naprosto nepřijatelné! Jak tvrdil jeden moudrý brat (naštěstí si jméno nepamatuji) – ve světě komponentů není ekvivalentů – lovečák tedy nelze nahradit! A přestože jsem se ho během těch několika dní na hraně ani nedotknul, nedokázal bych si bez něj onen výlet představit.

0

„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“

Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací?

Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem?
Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den.

Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno…
No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně.

To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“…
Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor.
S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně přes skály a přes vodění na kopečky v Alpách až po nějaké expedice v Himálajích nebo lítání heliskiingu někde na Aljašce nebo bůhví kde.

To zní jako naprosto splněný sen…
Pro mě určitě. Já jsem se vždycky snažil, abych dělal to, co mě baví, a musím říct (a zaťukat to), že se mi to vždycky povedlo. Měl jsem možnost také hodně pracovat se svými kamarády. Když jsem začal dělat vejškovky, tak jsem je dělal jenom s kámošema a jen takový výškový práce, který mě bavily.

Cítil jsi někdy, že by se ti z oblíbeného lezení nebo výstupů na různé kopce stala rutina nebo povinnost? Není lepší mít nějakou „normální práci“ a pak mít klid na to si zalézt?
Tahle rutina, kdy mě práce trochu štvala, nastala spíš na umělé stěně, kdy jsem pět dní v týdnu byl šest až osm hodin na stěně, aniž bych já si zalezl. Člověk tam vlastně jen stojí a říká lidem, že mají zvednout nohu a postavit se na ní a kouká na ně a mrzne pod stěnou, aniž by se hejbnul… Což se ale naštěstí tím horským vůdcem zlepšilo a nastala nějaká změna. Těžko ale říct, jestli to za pět nebo deset let nebude úplně stejný, kdy to pro mě bude rutina. Je tady ale ten rozdíl, který už jsem říkal – horský vůdce má výhodu v tom, že je to hrozně pestré zaměstnání a oborů, které člověk pak vykonává, je strašně moc. A také je to hodně na tobě, co z toho si vybereš. Já jsem ještě nikdy nebyl v Himálaji, nebo v Jižní Americe. Takže teď tady můžu klidně pět let vodit v Alpách, pak pět let v Jižní Americe a deset let v Himálaji. A je pravda, že se snažím tento obor dělat tak, aby mě to bavilo. Nikdy jsem nechodil jeden kopec celou sezónu… Třeba že bych šel 15krát za sezónu na Mont Blanc, i když by to samozřejmě bylo jednodušší, co se vydělání peněz týče. Vždycky jsem se snažil to mít pestřejší a vodit třeba lidi do míst, kde jsem sám nikdy nebyl. Což teda klienty občas překvapí. Ale mě to takhle právě baví – i s tím, že člověk musí udělat přípravu a to všechno okolo..
.

Dát si patnáctkrát Mt Blanc? To by bylo jednodušší. (f: Juráš Šefl)

.
Stát se horským vůdcem je běh na dlouhou trať. Když se na to podíváš zpětně, šel bys do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova, jenom bych neztrácel čas na vysoké škole a šel bych do toho rovnou. Ale i ta vejška mě vlastně bavila moc, dělal jsem sportovní FTVS a byla to super léta. A potom průběh zkoušek a výcvik na vůdce pro mě byly jedny z nejlepších let. Mě to strašně bavilo. A to na každém tom kurzu. I když to byla třeba umělá stěna, na které jsem měl obrovskou praxi – to jsem třeba byl na stěně častěji než ty lidi, kteří mě školili… Ale pokaždé jsem se naučil něco nového, protože každý předává své zkušenosti a na určitých odvětvích jsem se toho naučil hrozně moc nového a šíleně mě to bavilo.

Jak dlouho myslíš, že jde povolání horského vůdce dělat? Vnímáš tam nějaké věkové omezení?
Já tam v tomhle rozhodně žádný limit necítím. Česká asociace horských vůdců tady zase tak moc dlouho není, ale už i tam jsou starší kluci… Ale vůbec si nedokážu přestavit, že by mi třeba někde nestačili. (smích) A pak když člověk vidí ve světě opravdu staré vůdce, třeba přes 70 let, jak jdou s mladýma klukama a ty kluci jim skoro nestačí, tak pak je vidět, že limit stáří tady určitě není. Samozřejmě je otázkou, co každému jeho tělo vydrží, ale to je u každého sportu. Když ti odejdou kolena, tak je jasné, že nebudeš vodit lidi na kopec.

Je pravda, že těch zkušeností, co za takovýhle život máš, je neskutečně moc…
Stoprocentně.

Je to stresové zaměstnání?
Je to velmi stresové zaměstnání a taky si myslím, že rozhodně není pro každého. Dost často třeba mladí lezci, kteří mohou být úplně skvělí v horách, tak tohle stejně dělat nemůžou… Je to za prvé stresové z toho důvodu, že se pohybuješ v podstatě pořád v nějakém nebezpečném terénu. Za druhé jdeš s člověkem, kterého vůbec neznáš a nevíš, co udělá. Nejde jenom o tvou hlavu, ale i o hlavu toho druhého člověka, který jde za tebou, je s tebou přivázaný na laně. Když jdeš po skalním hřebeni a jsi míň jištěný, tak kdyby klient najednou skočil ze skály, tak já jdu s ním a umřeme oba dva. To je taková věc, kterou si člověk musí taky promyslet, když chce začít tohle dělat. Je to hrozně moc práce s klientama – s lidma. Musíš se umět s člověkem domluvit. Dost často mají kluci problémy s tím, že si s klientem nesednou. Lidi jsou různý a občas se stane, že horský vůdce řekne, že se podmínky zhoršily a že to musíme otočit a na kopec prostě nevyjdeme…nebo řekne: ty na to nemáš, já to vidím, je to nebezpečný pro tebe i pro mě, otáčíme to a jdeme dolů. A lidi někdy řeknou – tak já ti to ale nezaplatím.

A už se ti tohle stalo? Stává se to často?
Stávají se takové situace. Mně se to zatím nikdy nestalo. Jsou to takový právní věci tohohle zaměstnání, kdy ty máš zodpovědnost za někoho jiného.

Napadá mě, že tohle zrovna opět hodně souvisí s rodinným životem – to, že se tohle může znenadání stát – si asi musí dobře uvědomovat i tvá partnerka, že?
Určitě. To je jasné. Naštěstí moje žena je také horolezkyně, takže ona pro to má pochopení.
Klient je další nebezpečný prvek, ale nemůžu na to koukat jenom tak, že mi přijde člověk, který najednou skočí ze skály. Ono je to o tom, že horský vůdce musí být také schopný trochu svého klienta poznat. Je to také instinkt vůdce – jestli si to s tímhle konkrétním člověkem a túrou, kterou má vybranou, může dovolit a nebo ne. Je to hodně také o tom umět pozorovat lidi. Nespěchat a nejdříve je poznat na něčem lehčím či zajištěném, aby člověk viděl, co klient udělá v krizové situaci. A samozřejmě v průběhu výstupu musím svého klienta pořád sledovat – musím vidět, jak funguje, jestli je unavený, jestli není malátný, jestli na něj nějakým způsobem působí nadmořská výška, jestli se mu klepou nohy, a to všechno v rámci bezpečnosti. Když zakopne mačkou někde v blbém terénu, tak můžeme oba spadnout.

Je to hromada vlastností, kterými musí horský vůdce oplývat..
Taky proto nedostaneš licenci horského vůdce za dva týdny… Už v průběhu výuky horského vůdce je na konci každého bloku nějaká zkouška, kde se zkoušející snaží dostat aspiranta na horského vůdce do nějakého stresu, už jenom z tohohle důvodu. Není to jen fyzické, co musí člověk splnit. To vůbec ne. Nebo umět uvázat uzel nebo zacvaknout karabinu. Ale v rámci zkoušek je velký důraz na to, aby budoucí vůdci byli pod nějakým stresem. Jsou třeba vypsané určité limity, které je potřeba výstup zvládnout, a to i v nebezpečném terénu. A je to právě z toho důvodu, aby aspiranti byli pod tlakem a aby se sami dostali do stresu a zkoušející viděl, jak se s tím stresem umí vypořádat.

Dá se realita takhle „nacvičit“?
Jde to určitým způsobem asi nacvičit. Ale nejdůležitější na tom je, že vidíš, jak na to reaguješ a uvědomíš si to zpětně sám, jestli si byl v komfortní zóně nebo ne. A pokud se i takhle cítíš ohrožený na životě, tak si to pak člověk alespoň rozmyslí. Nějaký pud sebezáchovy většina z nás má, takže si pak můžeš uvědomit, jestli je tahle práce doopravdy pro tebe. A samozřejmě po výcviku jako takovém, kdy už dostanu licenci horského vůdce, tak nikdy nejsem „stoprocentní horský vůdce“, nebo jak to říct… To člověk není nikdy! Protože zkušenosti sbíráš naprosto pořád, celý život. Nepřetržitě se něco učíš a zjišťuješ nové věci o lidech a o horách.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V téhle rubrice se na to budeme ptát lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov.

0

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

Krásně! Celé dny jenom lezeš a neslezeš z hor a ze skály.

Jo, dobrý, a teď ta realita…

Jsme tu už dva týdny. „Zítra před osmou sedáme do auta,“ píše mi jeden večer manžel a já se nadšeně začínám těšit do hor. „Jedeme na úřady,“ vrací mě zpátky na zem.

Od té doby, co jsme imigranti v Rakousku, mám pocit, že neřešíme nic jiného než papírování. Pro volnomyšlenkáře jako jsem já, je to jako peklo s nadstavbou. Pojištění sebe, bytu, pronájem, smlouvy, podepsat, další papíry na úřady… Prostě nelezecká realita.

Bydlíme u obrovského jezera. To zní jako sen, ne? A jak to vypadá ve skutečnosti? Klagenfurtské jezero je opředeno mýty. Ne, počkat, Klagenfurtské jezero je mýtus! Možná, kdybychom potkali nějakého opravdu starého obyvatele Klagenfurtu, byl by nám sdělil asi tohle: „Ano, můj děd říkával, že tu to jezero opravdu někde je. A že ta mlha pochází z něj.“ (…) Zkrátka jsme tu týden a ještě jsme ho neviděli. Začínám si myslet, že název Klagenfurt vznikl nějak takhle: Klagen­‑Furt­‑Mlha.
.

Opravdu tu někde je. Klagenfurtské jezero Wörthersee (f: Eva Trnková Janatová)

.
Naštěstí už jsme byli bouldrovat. Při zastávce v Linzi jsme měli od manželova nového zaměstnavatele zaplacené ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Velký nezvyk. Abychom to vydýchali, hledáme v okolí nějakou lezeckou stěnu nebo boulder. Máme štěstí, asi 200 metrů od nás přes silnici je krásná venkovní i vnitřní stěna i s bouldrovkou.

Scéna jako z filmu – venku prší a my právě přijeli. „Miláčku, uděláme si romantický večer.“ Házíme tašku do pokoje, bereme lezky a z cestovního se nepřevlékáme – stejně budeme smrdět. Vedeme se za ruce a s sebou hrdě neseme lezečky. Krásná blondýnka na recepci kouká trochu udiveně.

Dočasně bydlíme na starých kolejích a hledáme naše budoucí bydlení na jihu Rakouska, v srdci Korutan. Nabídky pronájmů nejsou špatné a my vybíráme hlavní kandidáty. „A co tenhle?“ „Jo, pěkný, ale nevím, je to docela daleko od práce. Počkej! Je mezi stěnou a bouldrovkou, honem tam napiš!“

V době, kdy všichni více méně prožívají Vánoce, my konečně vyrážíme obhlédnout přilehlé hory pěkně zblízka. Říkáme si, že na běžky to ještě nebude a máme vyhlédlou hezkou hřebenovku. V průběhu cesty hore zjišťujeme, že sněhu není málo a začíná sněžit, skoro až solidní vánice. Smutně to otáčíme dolů, přeci jenom jsme si narychlo nevzali žádné vybavení a nevíme, co nás čeká nahoře. Nakonec to stíháme akorát – převléknout a honem na obhlídku dalšího bytu. Krásné horské štíty máme ještě před očima a jedeme zpět ke své jediné vánoční výzdobě – dobré skotské whisky.

0

Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“

Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.

Až potom jsem si přečetl následující detaily:

Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.

Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)

.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.

Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.

První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.

Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.

Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)

.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.

Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.

Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.

Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“

0

Pamatuješ si svoji první horskou výzvu? Já docela živě. Je to sice už deset let, ale pořád mám před očima výjevy z našeho ,,úspěchu“ na Grossglockneru.

Tehdy jsem se jako začínající lezec nechal zlákat zkušenými a staršími horskými vlky k výstupu na nejvyšší vrchol našich jižních sousedů. Celé akci samozřejmě předcházela důkladná příprava. Studování výstupové trasy, počasí, výběr materiálu. Když jsme ve třech vyráželi v pátek večer z Prahy, o úspěchu nebylo pochyb. To jsme ale ještě nevěděli, že všechno bude tak trochu jinak.

Po vyčerpávající jízdě jsme na parkovišti zaparkovali do husté mlhy a začínajícího deště. Plni odhodlání a se slibnou předpovědí jsme nahodili krysy na záda, ogoretexovali se a začali ukrajovat první metry směrem k Stüdlhütte, která se pro nás měla stát výchozím bodem na cestě vzhůru po známém hřebeni Stüdlgrat. Pozdě odpoledne jsme za nelepšícího se počasí dorazili na bivak. Ráno moudřejší večera. Rozhodli jsme se nechat finální verdikt na ráno.

Brzký ranní budíček nás moc nepotěšil. Všude bílo, ale aspoň nepršelo ani nesněžilo. Kluci rozhodli, že Stüdlgrat padá. Mohli bychom prý ale zkusit alespoň normálku. „Jasný, jde se na to,“ vypálil jsme na ně pln začátečnického optimismu. Prvním signálem, že je něco v nepořádku, nám bylo asi po půl hodině chůze po ledovci neustálé tiché hučení lavin kdesi v dálce. Po příchodu na poslední záchytný bod Erzherzog Johann Hütte jsme si chvíli odpočinuli a hurá vstříc všudypřítomnému bílému svinstvu. Člověk pomalu ani nerozeznal sníh pod nohama od mlhy všude v prostoru. Když jsme se dostali k prvním skalkám, poprvé to přišlo. Zahřmění. Takové nenápadné, tiché, z daleka. Podél skalek jsme se celkem rychle dostali až na hřeben, krásně jištěný ocelovými tyčemi. To už se bouřka docela přiblížila. Občas se objevil malý blesk následovaný decentním zahřměním. Po úzkém hřebínku jsme se jištěni lanem dostali až na takzvaného Malého Zvoníka. Stačilo jen slanit kousek do sedélka a vyšplhat závěrečných padesát metrů k vrcholovému kříži. Cíl byl na dosah ruky.

.

Po cestě na vrchol byl sníh od mlhy občas k nerozeznání. (f: Filip Zaoral)

.

Počasí se však stále horšilo a my zvolili cestu zpět. Postupně jsme se odjistili zase na začátek hřebínku. Po cestě jsem začal podivně sršet a praskal mi batoh. „Co se to sakra děje?! Já tady nechci umřít,“ vyhrkl jsme zoufale na kluky. Eliášův oheň je docela mrcha a v té době jsem vůbec nevěděl, co od tohoto jevu, vyskytujícím se při bouřce v horách, mám čekat. Složil jsem tedy své teleskopické hůlky, které z mého batohu do té doby dělaly ideální hromosvod a pokračoval rychle dál. Od poslední tyče jsme se rozhodli slanit. „A nemůže to sršení přepálit lano?“ ptal jsem se ustrašeně. Ostatní jen pokrčili rameny a zmizeli dole v hlubině pode mnou.

Co čert nechtěl, lano se nám při posledním slanění zaseklo někde na půli cesty. Když se ti to stane na skalkách nebo v Höllentále na vynýtovaných sportovkých, naštve to, ale dá se s tím něco dělat. Nás sílící bouřka a strach o holý život však přesvědčil, že na lana kašleme a mažeme rychle do chaty. Po pár metrech jsem si to však rozmyslel a pro lano se vrátil. Naštěstí stačilo povylézt pár metrů, uvolnit uzel a už jsem pelášil za borci na Johana. Tam jsme pár hodin poslouchali parádní horský orchestr a děkovali všem duchům hor, že se nám nic nestalo. Když kapela dohrála, vydali jsme se krátkou feratkou a následně po ledovci zpět na Stüdlhütte. Po cestě jsme museli překonat i malé laviniště, které tam ještě ráno nebylo. K večeru jsme v pořádku dorazili zpět do bezpečí Winterraumu. Následující den k autu a pak hurá domů.

Možná jsem si celou akci časem trochu romanticky přibarvil a nebylo to tak hrozné, jak se na první pohled může zdát. Nicméně jsem si z celého dobrodružství odnesl poznatek, že hory jsou fakt zrádné a člověk si musí dávat supermajzla, aby se něco nepodělalo a mohl příště zase někam ve zdraví vyjet. Staré dobré pravidlo, že dobrej horolezec je ten starej, jsem od té doby přestal brát na lehkou váhu.

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)

0

Máme se dobře, tak vymýšlíme hlouposti jak se zabavit – třeba lézt na kopce. Často se setkávám s tím, že lidé pod horami nechápou, proč se zbytečně vydáváme nebezpečí a nejdeme raději pracovat pro obživu rodiny. Pro ně je nebezpečí, když neseženou dostatek prostředků a jídla pro chod života. My si můžeme koupit vše v supermarketu, a když máme nadbytek prostředků, tak prostě jedeme na hory.

K tomu potřebujeme kapku odvahy, zdravého rozumu, štěstí a přebytek prostředků. Nedávno jsem se vrátil z výletu na Matterhorn a Mont Blanc. Na normální výstupové trasy – „normálky“ jezdí několik skupin lidí: horolezci, pro které je hora „povinností“, nadšení turisti, snílci a exoti.

Poprvé je jen jednou a o horách to platí také. Jen je třeba být na pozoru a vše pečlivě promyslet. Nadšení smíšené se špatným počasím dokáže z jinak pohodového výstupu udělat seriózní bojovku. Takové počasí jsme naštěstí zažili z tepla chaty Carrel na italské straně Matterhornu:

Ráno vystupujeme na bivakovací chatu Carrel do výšky 3835 metrů. Potkáváme českou skupinu, která dnes dala pokus o vrchol, ale kvůli pozdnímu nástupu to otočili. Na kopci jsou prý ještě čtyři Ukrajinci, kteří to asi dnes vylezou až nahoru.

Mráčky hrají na honěnou a na chatě nacházíme čtyři spacáky od lezců na kopci. Vyhlížíme je a jdeme pomalu spát asi v šest hodin. Silné poryvy větru a bubnování na přístřešek nám nedávají moc naději na klidnou noc. K tomu všemu myslíme na lidi, kteří jsou někde nahoře. Brrrr, až je mi zima.

Okolo desáté hodiny už za tmy slyšíme vrtulník. Aha, tak přece si zavolali taxík, honí se mi hlavou. Musíme hned zalehnout, protože ráno vyrážíme brzo k vrcholu. Vstávání jde skoro samo, ale otáčíme se na patě zpět do tepla během pár sekund. V bouřce napadlo 30 cm krup, stěna je pokryta ledovou glazurou a ochladilo se. V šest ráno opět létá u věží nad chatou vrtulník. Tentokrát úspěšně nalézá pasažéry a odlétá vstříc teplu v údolí. Scházíme dolů bez vrcholu.
.

Matterhorn – Lví hřeben (f: Lukáš Ondrášek)

.

Vaříme, užíváme si tepla a potkáváme Čechy, které jsme střetli při jejich sestupu. Bouřka je stihla u Lvích schodů. Trochu nesměle vyprávěli, jak při sestupu zabloudili, promokli a zavolali si na záchranu vrtulník. Bohužel se k nim dostala i špatná zpráva. Čtveřice, která musela bivakovat na kopci – dva kluci a dvě holky měla těžkou noc. Jednu holčinu zasáhnul blesk a zemřela. Zamrazilo nás a myšlenky na tu událost jsme si nesli i do našeho druhhého pokusu o vrchol o dva dny později. Při úspěšném výstupu jsme ještě za tmy prošli okolo míst, kde se bivakující schovávali. Zůstalo tam po nich krátké lano a zmrzlá PET láhev s vodou. Jejich materiál si na chatě nikdo nevyzvedl.

Být připraven znamená hodně. Z informací, které se k nám dostaly, mohu udělat jen malou analýzu, proč se to stalo. Největší problém bylo pomalé tempo a pozdní nástup. Krátké lano jim zřejmě udělalo díru do plánu i při sestupu, protože nemohli bezpečně slanit najednou celých třicet metrů. Předpověď počasí byla buď a nebo, na což jsme také sázeli. Rozvržení sil a rychlosti bylo v tomto případě zásadní – kdyby byli rychlejší, bouřka by je zasáhla v méně exponovaném terénu, nebo už v bezpečí chaty.

Vždy se snažím eliminovat na našich výletech rizika spojená s pobytem v horách. Na takto oblíbených a ikonických kopcích je vidět lecos. Pozdní nástup není pro každého. Kilian Jornet nastupoval ještě trochu později. Ve tři odpoledne dole v údolí a nahoře byl za hodinu a 52 minut. Je to borec, který měl počasí zřejmě vyladěné. Nám pozemšlapkům nezbývá, než si dávat pozor a myslet na zadní vrátka.

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to knížka o legendárních horolezcích. Sice je to knížka od velkého amerického alpinisty, ale tentokrát je spíše o tobě. Respektive o tom, co si z ní dokážeš vzít.

Někdo ji přezdívá biblí alpinismu. Zřejmě proto, že jde o metodiku psanou přímo škrábanci hor: hloupými chybami, bolestí, neúspěchy a vyčerpáním.

Autor Mark Twight ji rozdělil do kapitol: Přístup, Trénink, Vybavení a Technika. A podkapitoly nesou trefné názvy jako například: Zůstat naživu, Parťáci nebo Budování fyzických základů.

Alpinismus se tu řeší ze všech možných úhlů pohledu. Hodit se ti určitě bude praktická tabulka pro zabalení vhodného jídla nebo seznamy vybavení do různých typů vícedélek… Teorie je čtivě, vtipně a řízně napsaná, takže se nudit nebudeš. K tomu ji Mark Twight ještě čas od času doplňuje krátkými příběhy z hor (různá ponaučení z chyb, které se přihodily jemu nebo kamarádům).

Které myšlenky a rady zaujaly autora tohoto příspěvku během čtení?
.

První den na Mt Hunteru v cestě „Deprivation“, která bude zmíněná níže. „Naše batohy vážily 12 kilo bez materiálu na lezení.“ (f: Mark Twight)

VÝBĚR TIPŮ

– Rychlost je bezpečí.

– Panika blokuje myšlenky.

– Pracuj s naprogramovanou únavou – většinou ji cítíš v posledních délkách. „Když lezu 500 metrovou stěnu, jsem po 500 metrech unavený. Když lezu 2000 metrovou stěnu, po 500 metrech jsem v pohodě. Podvědomě se tedy dopředu rozhoduji, kdy se unavím. Tenhle zlozvyk je těžké prolomit.“ Podle Marka to ale jde. Soustřeď se na svůj aktuální stav na nestresuj se tím, co tě ještě čeká.

– Pokud nepadá mokrý sníh nebo neprší, kašli na GORE-TEX. Jeho prodyšnost je mýtus.

– Nejlepší materiál na drtič mrazu na štandu je syntetický Polyguard 3D. Péřovka ti v zimních horách vydrží fungovat maximálně dva dny, pak slehne a ztěžkne.

– Spacák do zimních Alp stačí kilový s komfortem do +7 stupňů Celsia. Zalez si do něj v oblečení.

– Počítej, že na průměrný den lezení v horách spotřebuješ 5,5 litrů vody. Pokud jsou svaly jen z 5 % dehydratované, jejich výkonnost se sníží o 30 %.

– Stan do velké stěny stlač do dvou kilo. Batoh (když se nepočítá matroš) pak neměj těžší než 16 kilo. Jinak si koleduješ o neúspěch.

– Zbytečně se neoblékej, ať nepřehřeješ svaly během tahání.

– Pokud jdeš nalehko v alpském stylu, jdeš na riziko. To znamená, že při prvním průšvihu to musíš otočit.

– Když při zimním mixovém lezení do hor přijde teplo a teploty jdou nad nulu, na nic nečekej a stáhni se domů.

– Pozor na vertikální hroty maček – není rozumné je brát do firnu, protože jím projedou a bude ti to klouzat. Používej je výhradně na ledy a mixy.

– Zkus si naprogramovat do mozku relaxační pocit po cvaknutí expresky. Aby se ti ulevilo pokaždé, když něco cvakneš.

– Spoléhej sám na sebe – nechoď slepě v cizích stopách.

– Demokracie v týmu někdy zdržuje a ohrožuje.

– Simultánní lezení často šetří čas. Nemáš štand a jsi v lehkém terénu? Zariskuj a jděte oba o kus dál.

– Pokud při slaňování fouká, raději se spouštějte, ať se vám lano nezasekne někde daleko za hranou.

– Pokud slaňuješ jako první, je tvojí povinností vyzkoušet, jestli jde lano stáhnout.

– Když se vrátíš z vrcholu do údolí, zpětně vyhodnoť, jestli šlo skutečně o tvůj úspěch, nebo jsi měl prostě jenom štěstí.

– A jeden skvělý kus filosofie na závěr. Pokud někdy budeš muset otočit dřív, než bylo v plánu, nic si z toho nedělej. Jak říká Mark Twight: „Alpinismus není sport orientovaný na úspěch, ale na získávání zkušeností.“ Skvělá myšlenka, která tě osvobodí od strachu z neúspěchu.

_____

Mark F. Twight (*2. listopadu 1961) je přední americký alpinista, který patřil v druhé polovině 90. let vůbec k těm nejlepším. Rodák z Yosemitů má vylezené obtížné cesty na Mt. Hunter na Aljašce – třeba cestu „Deprivation“, kterou lezl 72 hodin a o polovinu tak zkrátil nejrychlejší čas průstupu částí North Buttress. Vysóloval „Českou cestu“ na Pik Komunismu 7 495 m n. m. Dvakrát byl nominován na prestižní ocenění Piolet d’Or. Jeho knížka Extreme Alpinism vyhrála cenu Mountain Exposition na mezinárodním filmovém festivalu v kanadském Banffu. Mnoho jeho cest v horách zůstává dodnes bez opakování.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc.

0

Technické parametry lezeckého výletu

Kde: Cima Grande, Dolomity, Itálie
Co: „Das Erbe Der Väter“ 9- (TOPO)
Rozlez a dolez: „Gelbe Mauer Weg“ 8+/9- (oficiálně 9- ale je to lehčí), „Ötzi Trifft Yeti“ 7a+
Jak: sada frendů, vklíněnců, expresek a smyček
Ve zkratce: pět dní, tři cesty, dva lezci, prolezené prsty a podělané trenky

Vyrážíme na již tradiční výjezd za účelem plašení duchů. Jde o duchy v našich hlavách vzniklé po chmurném období na překližce. Směřuji společně s Filem Zaoralem na Tre Cime, neboli legoland, do Itálie. Struktura zdejšího dolomitu připomíná známou stavebnici, která se dá snadno rozebrat. Výběr cest volíme na základě hodin strávených v hale a visech na liště. Takže velmi opatrně. První bude cesta na rozlez, potom něco ostřejšího a do třetice romantika na vyčerpání zbylého morálu. Hned se opřu do vyprávění o našem hlavním cíli a cesty po nýtech si nechám na jindy.

Das Erbe der Väter – Dědictví předků

Prvovýstupce Simon Gietl se spolulezci přelezli linku během několika měsíců za urputného tlučení skob. (Dodělali ji v roce 2016, pozn. red.) Cesta se nachází v severní stěně Cimy Grande v Dolomitech a začátek je pár metrů vpravo od oblíbené cesty „Comici/Dimai“. Tvář cesty tvoří logická linie a je poctou tradičním hodnotám raného vývoje lezení na Tre Cime v 20. století. Borci jako Comici, Dimai nebo Cassin tu zanechali spousty skob, klínů a krásných lezeckých výzev, které nás stále lákají.

Je začátek června a turistická sezóna se ještě nerozběhla. V krajině se po letošní drsné zimě nachází stále spousta sněhu a v našem Old-school-punk-style-thousand-stars bivaku panuje dobrá atmosféra. První den jsme se pro seznámení s materiálem pověsili do „Gelbe Mauer“ na Cimu Piccolu. Teď odpočíváme a hypnotizujeme spáry ve skále nad námi s otázkami, co znamená, že v cestě není použit jediný nýt a jak přísná je klasa. No a ty skoby – budou držet?

Je ráno a šlapeme sněhem pod nástup, jako dva ledoborci. Mraky v dáli hrají škodolibou hru, ale vycházející Slunce nám dává naději úspěchu. Šlapu si po svém chodníčku v trojkovém terénu k prvnímu štandu, kde již čeká natěšený spolulezec. Začíná tortura prvních metrů v nekompaktní skále. Fil leze jako doktor, který zkoumá lupovými brýlemi každý chyt. Opatrně poklepává a rozhodnutí vzít/nebrat trvá milisekundy.
.

Třetí traverzová délka, kterou jsme viděli na plakátě v obchodě Salewa. (f: Lukáš Ondrášek)

.
,,To nééé, na tu kývající se věžičku ani nešáhnu“, říká si. Za pár okamžiků již na ni stojí oběma nohama a hledá méně pochybné struktury. Lezecká klasifikace odpovídá danému stupni. Trend zlehčování klasifikace pod tlakem moderního lezce se zde neprojevil.

Nesměle nakukuji do nákresu třetí délky a jako sehraný tým si předáváme štafetu. Spěchám nahoru, co mi plíce dovolí. Poklepávám rutinně na lupeny dunícího materiálu. Křup! Najednou letím. Přemýšlím o spravedlnosti a frendu, za kterým po pěti metrech následuje skoba. Frend udržel a visím jako kapr na udici. Nádech, výdech, kontrola končetin a leze se dál. Jištění posichruju ještě vklíněncem a jdu čekat na ostrov jistoty tvořený pěti tutovými skobami.

Na cestě pod stěnou pochodují první dvojice turistické buržoazie spící na chatách. Směřují na místní skvostné ferraty. Startujeme vzhůru vstříc zdánlivě nejobtížnější části. Los vyšel na mě.

„Hej, ale co ten vodopád v cestě?“
„To dáš,“ povzbuzuje parťák.

Problém celé cesty ještě nezačal a už se sápu do mokrého boulderu. Skoby jako dýky přitahující moji pozornost a provádí mne skvostným příběhem. Verdikt je jasný a padám v posledním těžkém kroku po třiceti metrech lezení… Po třetím pokusu přelézám problém z nohandu, a to díky totálnímu nasazení všech smyslů. ,,Tý jo, je to tam!“

Fil na štandu akademicky hodnotí situaci a dostávám zasloužený pamlsek. Čeká nás právě lezení jako z plakátu v obchodě Salewy. Parťák brousí poslední metry atletické délky. Zlověstné mraky dokreslují atmosféru horní třetiny cesty. Lehkým blouděním nacházím správný směr.
Na dalším štandu jsme v dobré náladě, že vyběhneme bez problému zbylé metry. Začíná zlehka pršet a vytahuji prst z nosu. V předposlední délce nás čeká překvapení v podobě vrcholové knížky. Jsme v pořadí čtvrtou dvojicí dolézající k cíli této cesty. Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.

.

Sbírají se mraky. ,,Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.“ (f: Lukáš Ondrášek)

.
V tempu nadopovaných šneků lezeme po okružní polici na hlavní vrchol kopce. Vzduch nasycený elektřinou už přesáhl svoji hladinu a vrcholový kříž vydává nespokojené bzučení. Eliáš je tu, tak honem foto a zdrháme. Hledím s vírou k nebi a kličkujeme labyrintem tisíce věžiček. Nespočet slanění, bloudění a scrambling trojkovým terénem do nižších poloh. Parťák zatopí pod kotlem a dostáváme se pryč z houpajícího se světa zpět do bivaku. Výlet zakončujeme jízdou do údolí ve společnosti Japonců, kteří díky našemu horskému odéru skáčou z oken.

Jak si vysvětlujeme úspěšný den bez „větších“ komplikací?

1. Dobrý time management, brzké vstávání a vydatná strava v průběhu lezení.
2. Jako tým jsme jeli na 120%. Když jeden katruje lano, druhý převěšuje vánoční ozdoby na parťáka.
3. Nepodcenění dramatického charakteru místní skály.
4. Úplata vyšší moci ve jménu solidního počasí.

„Cesta Das Erbe Der Väter“ má potenciál stát se oblíbenou klasikou v dané obtížnosti. Nejsem metodik, ale 99 procent skob je tutových. Proto sbal krosnu a běž si také hrát do přírody. Jen před odjezdem příliš nesleduj počasí, protože Norové se pletou. Z katastrofální předpovědi jsme měli pěkný týden.

0

Pilotní tříletý cyklus mladých alpinistů zanedlouho skončí. Pokud dáváš pozor při čtení eMontany, určitě máš představu, o co šlo. Minulé kolo začalo soustředěním ve spárařském Orcu, pokračovalo nadějným pokusem ve „Voie Petit“ 8b na Grand Capucina a vrcholilo v pouštním Jordánsku – prvním ženským přelezem cesty „Rock Empire“ 8a a prvopřelezem cesty „Sultan al Mujahidin“ 8b.

Jenže, Terka Svobodová, Ondra Tůma, Jáchym Srb ani Matěj Svojtka už nejsou dostatečně „mladí“ a po třech letech přichází čas na obměnu juniorského repre týmu ČHS.

Co ty? Chceš se stát špičkovým alpinistou, který si odjistí vícedélkovou žulovou spáru v Chamonix, poradí si v zimních Tatrách a neztratí se ani v Himálaji?

K tomu vede dlouhá cesta, kamaráde…

Čekají tě různá „poprvé“. Třeba první pád do frendu. (Terka Svobodová, Valle dell Orco, f: Standa MItáč)

Účast na novém tříletém programu nicméně může být tvůj první krok. Měj na vědomí, že elitní alpinista na sobě musí makat, ale že zážitky, které ho během dalších let čekají, mu zůstanou na celý život. Stejně jako nová přátelství.

Pokud všechno půjde podle plánu, v prvním roce nového cyklu by se noví Sokolíci měli podívat na vícedélkové cesty do Saska, pak do „Malých Yosemit“ – italského Cadarese a nakonec do zimních Tater.

Tak pokud jsi ročník 1994–2000, neváhej se přihlásit, nebo alespoň někoho doporučit. Výběrko proběhne 24. 2. v Praze. Podrobné informace najdeš na webu ČHS.

0

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být.

Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů…

Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)…

Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci, kdy ho před jejich pokusem 17 družstev vylezlo a 18 lidí se v něm zabilo. Jeden horský vůdce zrovna den před nimi.

Kvůli tomu se jim stala známá scénka s policistou v Grindelwaldu: „Dejte mi zálohu 1000 švýcarských franků za případné náklady s transportem pozůstatků,“ řekl jim před nástupem do zubačky. Tolik peněz samozřejmě neměli. „Zdena napadá spásná myšlenka: oktávie! Nabízíme tedy policistovi s patřičným gestem klíče od auta a říkáme, že si vůz může prodat. Souhlasil.“ Mimochodem, Radan se Zdenem byli obtěžováni i v samotné stěně. Když se rozkřiklo, že v severce Eigeru jsou další horolezci, mobilizovaly místní rozhlas a televize svá letadla, aby mohly divákům přiblížit onen „bláznivý hazard.“ Trochu to připomínalo úpěnlivé live sledování Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona během prvovýstupu „Dawn Wall“ na El Capa v lednu 2015. Kuchař píše, že kolem Eigeru v roce 1961 létala až čtyři letadla najednou a jejich hluk oběma horolezcům dost znepříjemňoval komunikaci. Nicméně, po čtyřech dnech lezení, 2. září 1961, dosáhli oba vrcholu. Čechoslováci tak prostoupili tuhle stěnu dříve než Britové nebo Španělé. Radan Kuchař ji v knize shrnuje takto: „Krutá a nemilosrdná, ale i štědrá – darovala nám nejsilnější zážitky našeho života.“

O severce Eigeru mluví také v dokumentu Skály, sny a vzpomínky z roku 1990:

.

Čtení Kuchařových Deseti velkých stěn chtě nechtě ponouká ke srovnání s dnešním přístupem k horám. Radan je v horách uvolněný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich společně s kamarády trávil tolik času. Proč do nich nejezdíme také podobně často? Obstojí naše výmluvy na dobu? Staří chlapi si to uměli zařídit. Jednoduše vyrazili a nějaké počasí vždycky bylo. Dnes si volno na týdenní výpravy umíme udělat stále obtížněji. Alespoň, že máme high-tech vybavení a naše chytré webkamery.

A jeden postřeh na konec – v celé knize téměř nikde nenajdeš žádná čísla obtížností typu (ED-, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způsobené hlavně tím, že první topo průvodce se začaly objevovat až v sedmdesátých letech, ale i tak tahle maličkost z dnešního pohledu působí jak z jiného světa. Sám Radan se zřejmě klasou nenechával moc rozptylovat. Na téma obtížnosti se v knížce vyjadřuje: „Nejvyšší hodnotou výstupu by měla být míra radosti, kterou nám přinese.“

_____

Radan Kuchař (1928–2012) byl velký pískař a horolezec, který svůj život svázal s jeho srdečním Hruboskalskem, odkud podnikal výpravy do zahraničních hor. Vítěz ankety o nejlepšího českého horolezce 20. století. Vynikající spárař (např. „Krvavá spára“ VIIc na Ocún). Jeho portrét vyšel v tištěné Montaně 3/2012.

0

Koncem loňské zimy jsem měl zranění, dva měsíce berle, dalších několik měsíců rehabilitace a minimálně půl roku jsem na nohu nevzal lezečky… Hledal jsem proto cesty, které budou lezecky maximálně za čtyři, na pěkný kopec, který bude ideálně o něco vyšší než Sněžka. Na mysli jsem měl cesty na pohodu lezitelné v pohorách, ale ne normálky. Moje parťáky nejvíce lákalo Frendo Spur ve francouzském Chamonix, měl jsem ale obavy, že jim tam budu dělat závaží. Moc mě proto potěšilo, že mě kluci vzali s sebou i přes mou indispozici a že byli ochotní přehodnotit plány…

V minulosti jsem jezdil na hory hlavně na východ, takže jsem nejdřív musel hodně hledat. Našel jsem hlavně klasické výstupy, vylezené v průběhu 19. století a dodnes populární – zpravidla jde o parádní hřebenovky, logické cesty… Nakonec jsme spojili Watzmann, Grossglockner a Ortler. Text tedy ber jako tip na tři poctivé horské tůry, které nejsou daleko od Prahy a samozřejmě se dají dát i jednotlivě.
.

WATZMANN, OSTWAND
Začátkem srpna konečně sedíme v půjčeném autě (díky Martino!!) zaskládaní matrošem, jídlem a dvěma pivy na osobu (víc se nevešlo). Míříme na nejvyšší stěnu východních Alp, Watzmann Ostwand. Máme v úmyslu se rozlézt a začít s aklimatizací. Není to daleko, z Prahy jedeme necelých pět hodin ke Königsee. Stěna má dva kilometry, lezeckých je poctivých 1800 metrů. Vybíráme asi nejjednodušší a určitě nejchozenější variantu, „Berchtesgadenskou cestu“ (III+ UIAA, 2100 výškových metrů, pozn. red.). Hlavní komplikací tu není lezení, ale orientace v nepřehledné stěně, která se díky své velikosti nedá ani pořádně nakoukat. Problém může být i dešťová voda, když tě to spláchne ve spodní pasáži stěny.

Ještě večer potkáváme Svena ze severního Německa, který neváhá za lezbou jezdit 500 km do Labáku. Sympaťák. Hledá lanové družstvo – jeho spolulezec s ním nastoupil do první čtvrtiny cesty… a vybál se. Paráda, nemusíme hledat nástup, budeme rychlí: „Svene vítej!“ Ještě krátký pohled na počasí (bouřky mají přijít až kolem druhé, to už bychom měli dávno sestupovat), budíka na čtvrtou a spát.

Nástup lesem probíhá v rychlém tempu. Je vedro. U věčného sněhu Eiskapelle, kde začíná lezení, vidíme první družstva s guidy, kteří vyráželi více než hodinu před námi. Díky Svenovi jsme opravdu rychlí, v prvním klíčovém místě už čekáme frontu. Strategicky se rozhodujeme, že raději předbíhat nebudeme; hledání cesty by nám určitě zabralo víc času, než občasné čekání. Ve chvíli, kdy vylézáme z výrazného žlebu Gipfelrinne, hřmí už nějakou chvíli a padají první kapky. Udivené pohledy na sebe navzájem i na hodinky: 9.30. Touhle dobou bouřky přeci nechodí?! Fronta tady pravidelně přichází zpoza hřebene, takže nevidíš nic – dokud to nic není přímo nad tebou. Hustě prší a odpočítáváme vzdálenost blesků. Gipfelrinne i všechny ostatní žleby, které jsme traverzovali, jsou mezitím plné vody a zůstane to tak dalších pár hodin. Jsme rádi, že jsme se nikde nezasekli a netrčíme teď o pár set metrů níž.

Bouřka se vzdaluje, vydáváme se po žebru k nouzové bivakovací šachtli. Ve volném tempu a za neustávajícího deště pokračujeme dalších pár set výškových metrů na hřeben. Jen v klíčovém místě vytahujeme kvůli mojí maličkosti a mokré skále lano, které jinak zůstává v batohu. Na hřebeni je jasné, že traverz Watzmanna a přespání na Watzmannhausu je nesmysl – aklimatizace nebude. Vítr má sílu vichřice, vrcholový kříž výhružně bzučí elektřinou a my mažeme zmrzlí dolů a nevzpomeneme si ani na vrcholovou fotku. Ale můžeme se považovat za rozlezené a to není špatný začátek! Celé údolí pod Watzmannem navíc jako by vystřihli z amerického westernu, na chatě lámeme unavené po-vrcholové pivo… Spokojenost!

Watzmann, východní stěna (Ostwand) (f: creative commons)

.
GROSSGLOCKNER, STÜDLGRAT

Počasí v dalších dnech vypadá klasicky letně (odpolední bouřky) a my se rozjíždíme k dalšímu cíli; jízda do Kalsu pod Großglocknerem nezabere víc než hodinu. Na parkovišti poběhne neplánované setkání se spolulezcem z loňska – pytel půjdeme sundavat víceméně spolu, paráda! Snad nenapadne půl metru sněhu jako minule…

První den věnujeme aklimatizačnímu výletu kolem chaty, další den budík klasicky na čtvrtou, rychlá snídaně a ostrý nástup do prvního kopce – od ledovce jdeme překvapivě jako první družstvo. První pozici si uchováváme až k hlavnímu orientačnímu bodu, Frühstückplatzu. Od něj lezeme souběžně, po obou stranách hřebene v krásné a kompaktní skále. Máme skvělé podmínky, dobrý čas, včerejší zácpy se nekonají – čistá radost! Nahoře počasí stále drží, odpočíváme, pozorujeme davy, které sem proudí normálkou… Vlastně je to první kopec, na který jsme spolu vylezli. Tedy nad tři tisíce. Berg Heil! („Stüdlgrat“, III+ UIAA, 1000 m převýšení z chaty, pozn. red.)

„Stüdlgrat“ je hřeben z pohledu fotografa. Kompletní traverz Glockneru (zleva doprava) by byl podle autora trochu náročnější podnik. (f: Tom Fridrich)

.
Ještě ten den padáme až na parkoviště, prší – okno se zavřelo. Naloďujeme se a já okamžitě tuhnu, abych se probudil… v Dolomitech. Jsem tu poprvé v životě, hory jsou nádherné. Jezera mají překvapivou průchozí hloubku „nad kolena“ a nacházíme i jedno z nejkrásnějších skalních měst, které jsem dosud viděl, Cinque Torre. Sem se vrátím, až budu moct nazout lezečky. Skalní věže, sportovky i cesty po vlastním, vícedélky, lehké i těžké věci…
.

ORTLER, HINTERGRAT

Předpověď hlásí okno dobrého počasí a my přemýšlíme, kam povede naše další cesta. Dominik s Mariánem stále mají v hlavě Frendo Spur… Zároveň mi nedá moc práce je přesvědčit, že před cestou do Chamonix nebude špatné dát ještě jednu zastávku ve velkých horách. Argumentuju nutností tréninku a aklimatizací před náročným podnikem. Zároveň mi je jasné, že na Frendo já letos nemám. Takže mě těší, že volba padá na Ortler, nejvyšší vrchol bývalé rakouské monarchie. Je nedaleko a „Hintergrat“ (IV UIAA, 1245 m převýšení, pozn. red.) je podle všeho parádní cesta. Do střediska Solden, ze kterého se vyráží, jedeme za neustávajícího deště a nálada je trochu napjatá – představa, že se v tomhle musíme dvě hodiny táhnout na chatu… Vychází to naštěstí přesně. Když nasazujeme batohy, ustává i lehké mrholení. Kolegové horolezci z Moravy prý čekali v autě dvě hodiny.

Na chatě dáváme náš oblíbený výstupový litr italského červeného a budíka na čtvrtou. Nekompromisní chatařka rozsvěcí všechny pokoje už ve tři a trochu nám bere vítr z plachet. Vyrážíme poslední, neprošlápnutou cestu naštěstí určují čelovky, které mizí v dálce. Nad prvním ledovcem leží čerstvý sníh, mačky nesundaváme. Užívám si alespoň malého záblesku zimy, která mi z větší části utekla. Kluci mají naopak radost, když nad druhým, podstatně strmějším firnovým polem ukládáme železa do báglů. Čeká nás jen pár délek jednoduše odjistitelné a suché skály a jsme u vrcholového kříže. A zase hory a ledovce všude kolem nás a pod námi.

Pozorujeme blížící se frontu a vydáváme se na náročný sestup. Ledovec je rozbitý, kličkujeme bludištěm trhlin, občas i za pomoci žebříků. I po sestoupení z ledovce se cesta na Payerhütte vleče, docházíme poctivě orvaní a já jsem vděčný, že tentokrát kluci sestup až do údolí zmiňují jen žertem. Je vedro, bouřka visí ve vzduchu. Z terasy vyhlížíme dvojici vitálních sedmdesátníků, se kterými jsme byli na vrcholu. Když dochází, rádi se s nimi dělíme o místa u stolu. Od hovornějšího z nich dostávám tipy na další možné výšlapy a dozvídám se, že na bouldery jezdí občas do českého Petrohradu. Svět je malý…

Lehce poprášený „Hintergrat“, v pozadí výrazný vrchol Gran Zebru/Königspitze (f: Tom Fridrich)

.
BERNINA… a konec

Další den u auta a internetu je jasné, že počasí se zkazilo a na pár dnů to tak i zůstane. Jedeme do rozpáleného Arca, kluky lákají sportovky. Po pár dnech konečně radar ukazuje další okno. Zkusíme štěstí na Bernině, nejvýchodnější čtyřtisícovce Alp – je nejblíž a „Biancograt“ má být opět parádní cesta. Nástup z údolí se táhne, a když docházíme k chatě, padá déšť se sněhem… Marián ani Dominik se netváří nadšeně, přestože zkušeně působící chatařka hlásí zlepšování počasí a na hřebeni maximálně 10 cm sněhu. Ráno se budíme do pošmourného dne, u chaty leží pár centimetrů. Chceme se kouknout alespoň na nástup, ale už u ledovce přibylo 10-15 cm a počasí se nelepší… Rozhodujeme se to otočit. Síly i čas pomalu dochází.

Zpátky na parkovišti je jasné, že ani na Chamonix letos nedojde, musíme se začít vracet. Ale nemám pocit, že by toho někdo litoval. I méně vzdálené a nižší kouty Alp mají co nabídnout – a my tuhle nabídku letos využili vrchovatě. Nabrali jsme něco zkušeností, rozšířili seznam možných cílů, něco vylezli…

Cestou do Česka přemýšlím, že mám štěstí na parťáky, kteří s sebou vezmou i polovičního maroda – a maluju si, co všechno by se dalo podniknout příští rok… Teď nás ale čeká zima, a ta je na horách snad ještě lepší než léto!

0

Horolezci, alpinisti a dokonce i alpisti, tak se svého času nazývali ti, kteří začali psát za Rakouska-Uherska historii českého horolezectví. Horolezectví nebylo tehdy žádnou Popelkou, bylo výsadou středních a bohatších vrstev, a jeho vyznavači významně podporovali vlastenecké cítění a slovanskou vzájemnost. A jelikož nejčastějším tehdejším cílem českých milovníků hor byly Julské, Kamnické Alpy a Karavanky, nebylo divu, že v roce 1897, čtyři roky po založení „Slovinského planinského družstva“ v Lubljani, přišli nadšení pražští horolezci v čele s MUDr. Karlem Chodounským s myšlenkou založit jeho český odbor a pomoci Slovincům s budováním horských stezek a chat a vůbec propagací horolezectví v domovině. Na světě byl náš první horolezecký spolek s názvem „Český odbor Slovinského planinského družstva“ a my můžeme tudíž letos oslavit sto dvacet let od jeho založení a počátek existence českého horolezectví.
.
Ale jak?
„Vedle Kugyho a Tumy nás Češi učili pravému horolezectví“, vyšlo později v dobovém slovinském horolezeckém tisku, a sám Julius Kugy, ikona slovinského horolezectví, se o pražských horolezcích velice pochvalně vyjádřil. Slovinci mají zřejmě sloní paměť, jelikož od dob, kdy vděčně uznávali pozitivní aktivity Českého odboru, uplynula přece jen už řádka let. Českému horolezeckému svazu jakožto nástupci původního spolku (kterýžto zanikl spolu se zánikem Rakouska-Uherska), nabídl v rámci jeho plánovaných oslav společný program, který by se za přítomnosti několika českých horolezeckých „legend“ uskutečnil v srdci Julských Alp pod severní stěnou Triglavu.
.
Ale kdo?
Pod tíhou výše uvedené věty o pravém horolezectví jsem se pořádně zapotila při shánění legend, které by se tohoto pietního aktu zúčastnily. Ne že by legendy, schopné důstojné reprezentace, popř. pohybu v horolezeckém terénu bez pomoci francouzských holí, neexistovaly. Ale „už něco měly“, „jely zrovna na Kalymnos“ nebo jinak nemohly. Přesto se nakonec podařilo dát dohromady slušný repre tým ve složení Sylva Talla, Jirka „Stýv“ Švejda, Jura Čermák a Bob Mrózek, jedna legenda tvrdé lezby vedle druhé. Jen těch Pražáků bylo mezi nimi nula.
.
Kde a s kým?
„Je to špatný, napadlo osmdesát čísel čerstvého sněhu a padají laviny, na Triglav se nedá, vymyslíme něco jiného“, dí domácí organizátoři. Naštěstí místo setkání na Aljažáku (Aljažev dom, kultovní chata při cestě na Triglav, pozn. red.) zůstává stejné, a tak se druhý den můžeme aspoň vyfotit u pověstné skoby s karabinou pod severní stěnou pocukrovanou popraškem sněhu. Poté už nás čekají v muzeu v Mojstraně, takže nemusíme dlouho přemýšlet o tom, co nám vlastně hrozilo. Stýv je doteď na Triglavu jako doma, ale mě trochu mrzí, že se na něj zas po cca 25 letech nepodívám. Rychle se ale smiřuji se situací, vždyť v muzeu se budu jistě cítit také jako doma. A že stojí za to, jeho návštěvu můžu každému při deštivém počasí nebo za padajících lavin doporučit. Po zastávce na headquoters PZS v Lubljani se konečně scházíme s dvojicí našich slovinských horolezeckých protějšků.

Marija a Andrej Štremfeljovi jsou lezecký pár, jaký hned tak nepotkáš. Oba horští vůdcové, Marija má na kontě čtyři „osmy“, Andrej osm (Everest vylezli jako první manželský pár na světě), mají spolu tři děti a tři vnuky a kupodivu nejvíc je baví lezení na skalkách. (Více o nich zde.) K úplné dokonalosti a stylovosti snad jen scházelo, že jim je v součtu 121 let a nikoli 120, ale to už je maličkost. I nás s nimi lezení ve Vipavě velmi bavilo. Díky, dávní pražští alpisté, díky za započatou družbu.