Tag: adrspach

0

Je tu snad ještě někdo, kdo neslyšel o tradičních adršpašských boulderových závodech? Pokud si odpovíš jakkoli, tady máš souhrn, na co se můžeš v Ádru 9. března těšit.

Na tradiční vyladěné, nekonečně-se-posouvající, dávno-ne-amatérské, vymakané závody plné luxusních cheeta-aix-flathold chytů a struktur, pořádané nadšenci a vhodné pro každého, kdo miluje Ádr a rád vezme za vděk příležitostí podívat se do pískovcového ráje ještě před sezónou. A znovu se natěšit na to všecko a ty všechny, co ho tu v létě čekají. Plus samozřejmě vhodné pro bouchače, kteří neodolají lákadlu boulderových problémů světové úrovně od Vildy Chejna a Andreje Chrastiny, kteří noc před závody pilně vymýšlejí a staví tak, aby si každý ze závodníků našel svůj boulder – od děsivých lištovaček, po náskoky s rozběhem.

Jak to všechno začalo? To se takhle dal Mája (alias Ředitel) do akce a uspořádál závody pro místní bandu, aby nebyla v zimě nuda. Na naší skromné boulderovce (rozuměj jednomu naklápěcímu profilu) o velikosti 5 x 3,5 metru, tedy asi 17 metrů čtverečních. Další rok už stála uprostřed tělocvičny mobilní boulderovka – kostka půjčená od kluků z AIXu, ale ani to nebylo dost. A tak pro třetí ročník vznikly zbrusu nové profily, které otevřely prostor tělocvičny pro bezmála padesát přihlášených. Velký dík Lukasovi a Hroňovi za to, jak to všecko nakreslili, uřezali a pak smontovali. Klobouk dolů. Víc profilů už se nám do tělocvičny nevešlo a jeden by si mohl myslet, že už nemáme čím překvapit.

Loni ale vznikly pro kvalifikaci prďácké problémy za použití zbrusu nových chytů a struktur od Flathold, Cheeta a AIX. Vilda a Andrej se vyřádili a nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat, rozbíhat se, googlit, co je to parkur, a jak si dát na prsty Herkules. O zábavu bylo zkrátka postaráno, jako každoročně pak i na megasuperskvělé afterpárty na Kalírně, kde se to do rána nezastavilo. Bylo nás loni už skoro sto bouldrujících. Dokonce jsme zařadli novou tradici – pozávodovou shybovací soutěž, takže v hospodě se to začlo míhat polonahými těly a vítěz obdržel originální španělskou srnčí kýtu.
.

Nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat. (f: Pepa Horák)

.
Původní záměr letošního ročníku byl zároveň se závody pokřtít novou boulderovku v Adršpachu, na které makáme v rámci projektu Ádrboudler, a na kterou jsi možná přispěl v rámci projektu na startovači, který probíhal loni. Úřady se ale neptají a byrokratické soukolí udělilo poslední razítko a povolení ke stavbě až letos v lednu. Novou boulderovku nám tedy nezbyde než omaglajzovat až na přesrok. Nevadí, hlavně, že se to děje!

Chceš taky vědět, čím překvapí letošní šestý ročník? Chceš si osahat zbrusu nové modely chytů a struktur světových výrobců aix, flathold, cheeta? Chceš vyhrát srnčí kýtu? Nebo si prostě jenom pořádně zalézt, kouknout se na pár osvalených těl a pak protančit celou noc?

Ještě by se nemělo zapomenout, že celou akcičkou provází, taky už tradičně, nejpopulárnější komentátor lezeckých závodů Brťák, u kterého se královsky pobavíš, pokud ovšem jeho zrak nepadne při přelezu právě na tebe a jeho neomylné oko neodhalí pravý stav tvojí formy. Jo a taky máme haldu sponzorů, díky kterým si odneseš hodnotné ceny – a to opravdu každý, protože afterpárty začíná tombolou. Pro vítěze závodů taky nějaký ty prize money, že jo.

Registrace už je sice uzavřená a počet závodníků naplněný, pořád ale ve vzduchu visí 20 divokých karet. Takže o tvé účasti rozhodne sám Ředitel závodu! Neváhej, všechny informace najdeš tady.

eMontana je mediální partner závodů

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je další díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Babí léto, páteční odpoledne. Chytáš zářijové sluníčko na lavičce před boudičkou. Právě si to otočila v první desetině výletu za kulturou. Díry ve výfuku se neptají… Na dvojku do kopce, pět tisíc otáček, vůně pálící se spojky… To znamená jediné, rychlou otočku zpátky. Ty jsi teda byla odhodlaná dojet 70 kiláků až do Jičína, kde byl příslib autoopraváře… Proto tě trochu překvapil naléhavý tón kluků z vedlejších sedadel, ať to koukáš co nejrychleji v první zatáčce otočit, než začne hořet motor…

A tak o deset minut později sedíte na kempu, kluci balí špeka a ty posloucháš moudrá slova jako: „Dej to rovnou sešrotovat“ nebo „budeš ráda, když to vyjede první kopec“. Iva Bittová a randění holt musí počkat a na programu víkendu je dlooouho nezažité norování (pro ty co neznají – i když tací pravděpodobně ani nejsou – zalezeš do čehokoliv, čemu říkáš postel, přikryješ se čímkoliv, čemu říkáš peřina, najdeš nejbližší věc podobnou fungujícímu notebooku a pouštíš si pohádky). Tenhle plán ti vystačí na následujících 36 hodin… Správné norování poznáš tak, že pohádky prokládáš svačinami a spánkem. V tvém případě i přemítáním nad dalším létem v Ádru…

Co ti teda další (už třetí) sezóna v Ádru přinesla? No… Ze začátku si nemůžeš pomoct nemyslet spíš na ty věci, který ti vzala. Teda, ruku na srdce, který si poztrácela díky tomu, že často zapomínáš mít hlavu na krku, kam patří…

Začalo to v květnu, kdy zmizela tvoje první naspořená kupička peněz. Respektive – ty jsi ji nechala zmizet… Škoda 30 tisíc, výškovky neděláš, takže ani týden ani měsíc v práci to nezachrání…

Následovala ztráta vidiny lezecké sezóny, když sis kombinací práce, lezení a vlastní hlouposti odpálila rameno a počet vylezených cest se tak pro tebe letos zastavil na osmi. V průběhu léta si pak stihla ztratit celkem novej telefon, pro jistotu ne tvůj ale rovnou pracovní, kterej si měla na konci září vrátit šéfovi. Oukej, necháš mu místo něj tablet, ať maj holky na Kalírně z čeho pouštět hudbu. Ahá – nenecháš, protože je to zhruba 14 dní, co si ho viděla naposled…

Co dál? Dvě nohy, dvě ruce a psa pořád máš, tak to snad nebude ještě tak hrozný. Po výčtu ztrát ti navíc začíná docházet, že všechny věci, který jsi poztrácela, byli převážně materiálního rázu. Najednou ti začínají v hlavě vylézat věci, který ti letošní Ádr přinesl… A ty rozhodně tak materiální nebudou.

Definitivně sis potvrdila, že miluješ lezení, a přes to si musíš přiznat, že jde žít i bez něj. Přesvědčilo tě o tom hlavně to, že jsi celé léto na kempu (doma) a na Kalírně (v práci), takže 24/7 existovala mezi desítkami lezců, jejichž slovník se stává ze slov maglajz, eurožába, tutová smyčka, lištovačka a pivo. A přesto, že si k jejich debatám neměla čím přispět, netrávila si noci plačící omotaná svojí novou osdmesátkou, kterou si musela narvat klukům na „Cikánskej guláš“, abys měla záminku ji vytáhnout z obalu.

Definitivně ses rozhodla přestat snít a jsi pevně odhodlaná letos konečně odpálit na zimu na alespoň pár měsíců trvající ozdravný výlet do Špáňa. Proto si taky využila nově nabyté zkušenosti a celou obálku se sezónníma úsporama uložila na účet do banky…

Navzdory všem pravidlům vesmíru ti taky letošek přivál do cesty další neuvěřitelné a nádherné lidské existence – kamarády do deště, na které se můžeš vždycky spolehnout, že ti koupí čokoládu a štangli Vysočiny.

A nakonec ta nejméně pravdpodobná věc, kterou už si nenechala ani na své fantazii… Do života ti skočil princ v bílým tranďáku. Ba co víc – v dodávce dvakrát tak veliký! Takže odvoz na španělskej výlet se vyřešil sám…

Právě díky těmhle přátelům a princům si se začala znovu učit, že jako holka z plesnivý chaloupky v Ádru nemusíš mít pořád pocit, že bys měla na všecko stačit sama. Že si můžeš nechat pomoct se zapojením vařiče, nechat si odtáhnout auto nebo si nechat uvařit čaj a odnést si ho do vypůjčených peřin a postele, když si rozbitá jak cikánský hračky. Už sama sebe neoblafneš tím, že když nosíš růžový trika, jsi bábovka. Tohle léto bylo ve znamení zkušenosti, že bejt bábovkou není žádná hanba, že je to po čertech příjemný a že ty si kurnik vždycky byla, jsi a budeš bábovka.

RESUMÉ
počet ztracených peněz: 30 tisíc
počet ztracené elektroniky: 3
počet zdravých končetin: 3
počet nových přátel: nespočet
počet princů v bílý dodáce: 1

Teď už tě nečeká většího úkolu než přežít v boudičce do listopadu, kdy máš naplánovanej odjezd na vejlet… Jedno podzimní ráno už zahlásilo čtyři stupně, ale vyšší moc (princ s dodávkou) zasáhla a půjčila ti expediční spacák plnej peří, takže v noci zatím mrznul jenom nos, čouhající ven. Takže musíš akorát vyřešit, kam narveš přes zimu všechno svoje harampádí z chaloupky, sbalit lano a lezečky a… Uvidíme se v Ádru příští sezónu?

0

To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.

Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.

Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.

Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.

Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je třetí díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

V jednom máme jasno – v Ádru žijou bábovky. A ty se snaží přežít – samy, spolu nebo s kamarádama – s velkejma bráchama, kteří se slitujou a koupí jim ten správnej vařič, co pasuje na pětilitrovou plynovou bombu. Nebyly by to však úplný bábovky, kdyby nepokukovaly po chlapech… Oukej, nepokukujou, trpělivě (čti spíš zoufale) čekají na prince v bílým tranďáku. A jaký prince že to do Ádru sezóna zavane?

KLASIK
Chodí v roztrhanejch teplákách s kytičkovanýma záplatama na koulenou a kostkované košili. Matroš má v báglu od Ádrdesignu, v jednom z prvních modelů. Nepoužívá mágo ani ufony, má sadu chlupatých smyček dáávno za zenitem, ale protože do nich nepadá, používá je už patnáct let. Z jeho batohu nikdy netrčí žádnej matroš, takže nejde poznat, že je to lezec! Holky ho zdánlivě nezajímají. Jeho výběr lezeckých cest se skládá z vykřičníků od Cikána a Arnolda. Svačina: dvě lahve Krakonoše a jablko, v lepším případě kousek štangle Vysočiny.

Jistí se zásadně osmou. Když vezme bábovku do skal, zapomene, že je to holka. Vlastně zapomene brát v potaz lezecké schopnosti parťáka vůbec… Výsledek: koláče na rukách, koláče na ramenou, koláče na kolenech.

K večeři má fazole a sedm až dvanáct piv. První přelez po dvaceti pěti letech ve vrcholovce je sice lákavý, délce hojení strupů ovšem neúměrný, a tak si dvakrát rozmyslíš, jestli s ním ještě někdy půjdeš do skal…

SPORTOVNÍ TEPLOUŠEK
Chodí v kraťasech (dokonce v nich leze!), růžovejch botaskách od adidas a s báglem od BéDéčka. Nosí maglajz, spárovky i ufony, i když leze zásadně stěnovky. Průvodce nenosí, protože nový desítky tam stejně nejsou. Když tě vezme do skal, rozlízáte se na devětáčku (po pár měsících se dozvíš, že si tě testoval). Nevadí mu, když pindáš – zvedá mu to sebevědomí. V krocích, kde padal, musíš spadnout taky.

Jako jeho holka si taky musíš pořídit pořádný krční svaly a grigrinu, aby jsi zvládla hodiny chytání pádů při nacvičování nejnovější desítky od Brťáka. Do vrcholovky se zapíšeš málokdy, protože cesty končí u posledního kruhu (a pro tebe často u prvního). Zápisy jsou hodnotný až od Xa, nikdy nechybí poznámka „OS“, i když mu na tom nezáleží! Den lezení končí: rýží s mrkví a večerkou v devět, protože podmínka je ráno od osmi do desíti.

CHAMELEON
Kříženec Klasika a Sportovního teplouška. Leze v dlouhejch žlutejch kalhotách E9 s kytičkovanýma zálatama na kolenou. V báglu má mágo, ufony, za který se stydí, a průvodce s ručně dopsanejma desítkama v Himalájích. Ve stěně dá devětajdo na osnajt a večer se doleze na Tréningovce. Na svačinu nosí Krakonoše, papriku, oříškovou tyčinku a cizrnovou pomazánku. Když s ním jdeš lízt, můžeš se zúčastnit rozhodování o tom, kam se dneska půjde. Buďto na devítkový hrany do Teplic nebo na Berušky. Večer dá čtyři pivka, rizoto s vepřovou konzervou a jde spát, protože vstává na spárovou podmínku na devátou.

ZELENÁČ
Na písek přijel z vápna, letos poprvé. Je mu dvacet, má nový spárovky od Ocúnu a maglajz, kterej nebude používat, protože na písku se to nesmí. Cajky má v báglu od Ádrdesignu, protože ten nosí všichni klasici. Lano nosí na batohu, je na to zvyklej z Krasu. Dokáže přijít do hospody s oblečeným sedákem (protože si dá jen pivko a pak jde zpátky do skal). Když si musí odsednout do erárky, pořádně v ní zaskáče, aby se ujistil, že je tutová.

Přijel lízt spáry, ale neumí zakládat, takže po prvním zážitku stávajícího se z třiceti metrů smrtelného hekání se rozhodneš, že budeš radši tahat. Večer si dáš v hospodě šest piv na nervy a zítra půjdeš radši lízt s klukama sportovky.

RESUMÉ
Pro každýho z výše uvedených lezců jsi pořád „jen“ bábovka, kterou samozřejmě jednou vezme na vícedélky, a tak večer zase sedíš sama před chaloupkou a plánuješ, jakou pětku bys ještě mohla vytáhnout. Všechny data na telefonu už padly na hledání tranďáka na bazoši. Tvůj bude žlutej.

PS. Jestli si se ve výše zmíněné typologii nenašel, prosím neváhej rozšířit bábovčí obzory, ať nekoupíme prvního tranďáka, kterej na tom bazoši najdem!

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je druhý díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Kde jsi to skončila? Jo, v květnu sis udělala první volný slunečný den, který vyústil ve výron kotníku – jako vystřižený z historky o tom, jak si vypadla z Berušek přímo pod kruhem. Škoda, že jsi jen udělala špatný krok ven ze dveří. Oukej, tak si dáš oraz.
Oraz v Ádru – to znamená pár týdnů terminátorovského pracovního tempa, během kterýho se snažíš uspokojit stovky, v tvých očích statisíce turistů a lezců, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli prodloužit květnové svátky na pekelně ostrou třítýdenní nostop jízdu.

Uff, tři týdny za tebou, kotník pořád nateklej, spánek v nedohlednu a začínáš vypadat jako erárka v „Tenkým psaní“ (kterou si zatím viděla jen zespodu). Kamarád se slituje a večer ti namasíruje záda. Paráda, necháš se rozmazlit! Další den nádherný lezení, pětková spára, čtyřkovej choďák na romantickou věžičku. Zase taháš! Zatím netušíš, že tím smrtonosnou jízdu posuneš na novej level, když se ráno probudíš a nemůžeš pohnout rukou.
.

Tom Randall v erárce na  „Tenkém psaní“ VIIIb (f: Standa Mitáč)

.
V myšlenkách se vracíš o pár týdnů zpátky a říkáš si, co sakra děláš špatně… Není to tak dlouho, co se ti v jeden den podařilo rozflákat pracovní telefon asi 15 vteřin po té, co si na něj nalepila ochranné tvrzené sklo a o pár minut později zjistila, že už několik dní žiješ v přeludu, že sis svoji obálku s úsporama nechala schovanou ve skříňce. Omyl. Bylo v ní asi třicet tisíc. Postupně ty a další lidi, kteří tě moc dobře znaj, obrátí na ruby chaloupku, auto a nakonec i Kalírnu. Bez úspěchu…

A k tomuhle vrcholnému de-mentálnímu výkonu sis teď ještě rozsekala rameno. Nevadí, že si loni přišla o podzimní sezónu na Chrámovkách a půl roku nelezla, protože sis ho léčila. Zase prosíš kolegu v práci, aby ti udělal culík.

Začínáš z toho mít trochu depku, ale najednou se objeví kamarád a zařídí ti několikadenní ozdravný pobyt v peřinách. S televizí! Vyspíš se asi tak dvacet hodin. V práci se na tebe nedá koukat, a tak ti nařídí dovolenou. Ve dnech volna nemáš co by, tak se připotácíš do práce a snažíš se být užitečná. Neklape to…

Co máš sakra asi dělat s tolika volnem, když nemůžeš do skal, na lajnu a pomalu ani na záchod (ano, i holky se utíraj levačkou?) Procházíš se z Kalírny do kempu, otevíráš a zavíráš knížky, posloucháš muziku a ráno se ti nechce vstávat.

Postupně ale začneš přicházet na to, že den může být i HEZKY dlouhej. Třeba když máš to štěstí vidět Cikána a Standu Čejpů dělat novou cestu. A smát se tomu, že Cikán v komíně je ukňouranej jako stará bábovka. Najednou začneš večer zívat únavou. Najednou, než aby jsi šla rovnou do postele, posedíš na terase a dáš si s holkama sklenku vína. Oprášíš foťák a zase si začneš užívat lezení. Ne tu nejevidentnější část – třeba nádech a výdech před nálezem do finální širočiny s poslední smyčkou dvanáct metrů pod tebou.
.

Standa „Cikán“ Lukavský v nové cestě na novou věž, zatím nepojmenováno. (f: Anča Havelková)

.
Vzpomeneš si na jinou věc, kterou na lezení miluješ. Lidi. To je to, díky čemu je lezení nejlepší zábava a posedlost ze všech. Zapocená banda otrhanců plahočící se s těžkejma báglama pod skálu, sprostý vtípky, povzbuzování, zatajenej dech a úleva, když kámoš cvaká. To všechno si můžeš užívat i zezdola. A samozřejmě svačiny.

Korunu tomuhle zběsilýmu měsíci nasadí tvoje narozky, a to když ti v rukách přistane obálka. Kolovala po kamarádech, kteří s tebou udělají dohodu – když najdeš tu svoji, uspořádáš za jejich sbírku parádní večírek.

Sama sis dala za dobu v Ádru hodně přezdívek a taky si jich hodně dostala. Třeba „Emocionální ploštice“ nebo „kostka ledu“.

Ten večer ale sedíš před chaloupkou a brečíš smíchem a štěstím. Díky, lidi!

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tímto příspěvkem začínáme nový seriál „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Oproti loňské zimě, kterou jsi strávila z větší části v chaloupce s průměrnou teplotou 6 °C, si tuto zimu zbaběle pláchla do bytovky s luxusním elektrickým topením a tekoucí, ba dokonce teplou vodou!

Stejně sis potřebovala připadat, že nezapadáš do škatulek, a tak ti byla postelí matrace, gaučem karimatka a oběd jsi jedla zásadně na zemi.

Navzdory komfortu si s prvními slunečními paprsky a teplotami nad deset stupňů sbalila ranec a přesunula se blíž skalám. Tvým domovem bude následujícího půl roku malinká zatuchlá chaloupka s patrovou postelí a skříňkou.

Teplota: venkovní.
Voda: kempové umývárky (poznatek: jezírko je teplejší)
Tvůj nový nejlepší přítel: lahev Krakonoše, všudypřítomný ptačí zpěv a ranní zlaté sluneční paprsky, doprovázející mletí čerstvé kávy. Ráj.

Sem tam se ještě ukáže zimní noc, kdy voda v psí misce zamrzne.
Řešení: deka do spacáku na navíc.

Záhy zjistíš, že malá plynová bomba k outdoorovému vařiči se při tvé kempové konzumaci ranní, dopolední, odpolední, podvečerní a večerní kávy příliš nevyplatí.
Řešení: objednáš si velký dvouplotýnkový vařič pasující na velkou plynovou bombu, takovou, kterou vídáváš na benzinkách.

Když balíček dorazí, trochu tě překvapí, že jednotlivé komponenty vařiče nejsou složené. S vervou a vidinou kombo večeře na své nové obří voka-pánvi začneš rvát gumovou hadici na příslušné místo vařiče. Oukej, na to musí být nějaká finta…

Pan google radí máslo, kamarád olej a nahřát. Pro jistotu zkoušíš všechno naráz a po lítém boji je hadice na půli cesty. Už vidíš kopu zeleniny bublající mezi rýží. Nadšení vydrží jen do doby, než vařič obrátíš a zjistíš, že si při souboji s hadicí urvala tenoučkou trubičku rozvádějící plyn…

Na chvíli přehluší zpěv ptáků tvůj rozzuřený křik, odrážející se od skalních věží. Pak tě přemůže bábovka uvnitř a dáš se do hysterického pláče prokládaného bědováním, proč pro všechno na světě nemáš chlapa, který by takové věci zařídil za tebe.

Asi za minutu zakroutíš hlavou a uvědomíš si, že jen za pívo utratíš každý víkend víc, než za tenhle vařič. No co, dneska zase studená večeře.

První týden v kempu u Stránských přinesl do tvého života také mnohá pozitiva. Například jsi zjistila, že z tebe zatím ještě nebude zchátralá třicítka (má ti být sice 29, ale pár měsíců to s proklínáním zaokrouhluješ na třicet). Rozpravou s kamarádem stejného ročníku zjistíš, že získáváš zdarma rok života, protože je ti teprve 27…

Taky si vzpomeneš, že horká sprcha každý den je buržoazní přežitek a že tvé nohy vydrží neoholené v pohodě i týden (dobře, dva týdny). Stejně bývá po večerech ještě chladno.

Jedinou vadou na kráse tvému novému životu je šikovnost, díky které si před dnem slunečného volna uděláš při kroku z A do B výron na kotníku. V Ádru je naštěstí snadné proplout s nějakou peprnou historkou o sólování těžké spáry…
Řešení: pasuješ se na skalního fotografa a svačináře. No co, tak ty zimní kila vylezeš příští týden.

Když tak sedíš sama na verandičce svého království, dáváš si retko a večerního lahváče, občas ti v hlavě rezonuje kamarádova věta: „Aničko, ty bys neměla žít sama v lese!“

Než přijde princ v bílém tranďáku, budeš to muset ještě chvíli zvládnout sama.

PS. Nutno dodat, že všechno – a vlastně nic – tu nemusíš zvládat sama. Kempík pod skalama je totiž magnet na nádherné zbloudilé duše, které naplňují tvé dny zábavou, pomocí a spřízněním. Asi jsi nenapravitelný hippík…

0

Sedíš na pohodu s holkama ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází Brad Pitt! Začneš se chovat jako puberťačka, sjíždíš na internetu fotky a videa, aby ses ujistila, že je to opravdu on a že se ti to nezdá. Nenápadně po něm pokukuješ a přemýšlíš, jak se s ním dát jen tak náhodou do řeči. Taky zoufale vzpomínáš, kam sis ve dvanácti založila deníček…

Klapka, střih. Sedíš na pohodu s borcema ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází… „Kluci, to je Sean, Sean Villanueva!“ To už se borci schovávají za mobilem a sjíždí jeho fotky a videa. Loví svoje památníčky a ty nevíš, která bije.

Shodou náhod na tebe začne pomrkávat Seanův podnapilý průvodce naznačujíc, že už se odněkud znáte. Jako barmance se ti to stává často. Občas se to docela hodí… Borec v podroušeném stavu tě vítá jako starou známou. Je tu s Seanem. Sean je z Belgie. Sean je světovej climber. Oni s ním byli ve skalách. Vzali ho do nějaké staré mokré Cikánovy vraždy. Zítra odjíždějí, ale Sean ještě dva dny zůstává. Cítíš šanci…

Nasadíš nenucený výraz a jen tak mezi řečí a cigárem nadhodíš: „Kdybys chtěl, můžu se zeptat kluků, jestli by tě zítra nevzali na Chrámovky.“ Chytá se!

Vracíš se dovnitř. Znovu nasadíš nenucený výraz a oznámíš klukům, že jsi jim domluvila rendez-vous s Bradem… Totiž, se Seanem. Sean je milý a plachý, respektive tak vypadá. Trochu ho vyplašilo setkání s pro-alkoholově naladěnější částí české lezecké scény. Dáš se s ním do řeči, aspoň trochu oprášíš fráninu. Je moc milej.

Mezitím se to v borcích vře. Rádi by mu ukázali místní nejvyhlášenější cesty, pořádný Teplický legendy… Na druhou stranu v nich trochu hlodá, že by jim onsajtem „Hrany na Kance“ dal pořádně na frak. Do očí ti tuhle hypotézu nepotrvdí…

Na druhý den je z toho parádní lezenice. Spěcháš po práci na Chrámovky, je podzim, nikde nikdo. Najednou se vzduchem nesou tóny flétny, jen v pozadí sem tam cinkutí karabiny. Zase si uvdomíš, že žiješ v ráji. Tu hudbu má samozřejmě na svědomí Sean. Kluci se rozhodnou vyslat ho do momentálního hitu number one – desetcéčkový hrany na Martinskou věž.

Sean v „Bodu zlomu“ Xc na Chrámovkách (f: Petr Vícha)

.
Všichni upřímně fandí, jak Sean baletí nahoru. A stejně tak upřímně si s mírnou úlevou oddehnou, když si poprvé odsedne.

Uf, nejsou takový bábovky, když to ani Sean neonsajtoval! O chvíli později se Sean chystá na jištění a kamarád si nazouvá lezečky. Ten výraz v jeho obličeji se nedá zapomenout. Čiré štěstí – jak to popsat – asi jako kdyby bábovku bral do jištění sám Brad Pitt…

Takhle vypadala z mého pohledu návštěva slavného climbera v Ádru. Z Seana zářila čistá duše, tak snad se zase brzo zastaví.

(Proslýchá se, že Sean Villaneuva by v letošním roce měl mít společně se svým bigwallovým parťákem Nico Favressem přednášku v Praze. Budeme se snažit odchytnout je na velký rozhovor – to je jasná věc, pozn. red.)

0

Pilotní tříletý cyklus mladých alpinistů zanedlouho skončí. Pokud dáváš pozor při čtení eMontany, určitě máš představu, o co šlo. Minulé kolo začalo soustředěním ve spárařském Orcu, pokračovalo nadějným pokusem ve „Voie Petit“ 8b na Grand Capucina a vrcholilo v pouštním Jordánsku – prvním ženským přelezem cesty „Rock Empire“ 8a a prvopřelezem cesty „Sultan al Mujahidin“ 8b.

Jenže, Terka Svobodová, Ondra Tůma, Jáchym Srb ani Matěj Svojtka už nejsou dostatečně „mladí“ a po třech letech přichází čas na obměnu juniorského repre týmu ČHS.

Co ty? Chceš se stát špičkovým alpinistou, který si odjistí vícedélkovou žulovou spáru v Chamonix, poradí si v zimních Tatrách a neztratí se ani v Himálaji?

K tomu vede dlouhá cesta, kamaráde…

Čekají tě různá „poprvé“. Třeba první pád do frendu. (Terka Svobodová, Valle dell Orco, f: Standa MItáč)

Účast na novém tříletém programu nicméně může být tvůj první krok. Měj na vědomí, že elitní alpinista na sobě musí makat, ale že zážitky, které ho během dalších let čekají, mu zůstanou na celý život. Stejně jako nová přátelství.

Pokud všechno půjde podle plánu, v prvním roce nového cyklu by se noví Sokolíci měli podívat na vícedélkové cesty do Saska, pak do „Malých Yosemit“ – italského Cadarese a nakonec do zimních Tater.

Tak pokud jsi ročník 1994–2000, neváhej se přihlásit, nebo alespoň někoho doporučit. Výběrko proběhne 24. 2. v Praze. Podrobné informace najdeš na webu ČHS.

0

Letní Ádr je ráj. Během toho, co se lidi smaží ve městech, nahoře mezi věžemi pofukuje mírný vítr. Pískaři vyráží do každodenních bitev a s úlevou se večer vrací k Tošovákovi nebo na Kalírnu. Život tu plyne úplně jinak.

Jenže, koncem prázdnin přijde Fesťák a Ádr jde pomalu do kopru. Skály se zavřou a přes zimu je tu mrtvo jako ve starých Cikánových vraždách. Nebo se bude brzy říkat: „Bývalo tu mrtvo?“

Trojice lezců, holky Andrea Spíchalová a Anča Havelková společně s Lukášem „Lukasem“ Jánským poslední měsíce trávili přípravou projektu, který by regionu mohl přinést novou seriózní bouldrovku. Jestli to tak dopadne, záleží i na tobě. Čti rozhovor s Ančou Havelkovou.
.

Jaká byla na projekt odezva místních lidí?
Budu s tebou mluvit upřímně. Názory na náš projekt se dost liší. Totiž kamarádi lezci nás podporujou, morálně i finančně… Je ale docela jednoduchý vidět v tom podnikatelský záměr, najdou se určitě i tací, kteří si myslí, že chceme zarobit zlatej důl. Velmi příjemně nás překvapil přístup obce – lidi z obecního úřadu nám přislíbili velkou finanční pomoc. Líbila se jim myšlenka zatraktivnění Adršpachu mimo hlavní sezónu. Když to nebude na lezení ani na běžky, tak půjdeš na boulder. Děti z místní školy budou moct prostor také využívat jako tělocvičnu. Ve škole už jsme byli a spolupráce je rozjednaná.

Bouldrovka v Ádru. Jak ten nápad přišel?
O větší bouldrovce prvně fantazíroval Lukas (majitel restaurace Kalírna, pozn. red.), to už je hoodně let zpátky. Pak jsme najednou fantazírovali společně, to bude tak dva roky zpátky, zkrátka co jsem v Ádru. Pak sem dorazila Andrej a přidala se. Jenže víš jak to je – o něčem se pindá a je to nereálný. Od toho je tady ale Lukas, ten tu nereálnou věc vezme a dotlačí ji do stavu, kdy se podaří. Má dar přesvědčovat tě o nemožném do chvíle, než tomu sám začneš věřit. Nikdy to nevzdá. Mimochodem, ta místní škola se znovu rozjela také hlavně díky němu – ze tří dětí jich tam je teď skoro čtyřicet.

Byl ve vesnici prostor, kde by se dala postavit bouldrovka?
No právě, není tady moc z čeho vybírat. Ve hře byla půda na zámku, ale tam jsme narazili u památkářů a vedení obce, které zámek patří. Jediný prostor, který jsme našli, je zemědělská hala Ondry Krecbacha, který přislíbil pronájem na minimálně pět let. Pak se uvidí – buď pronájem prodloužíme, nebo třeba postavíme úplně novou stěnu, která by byla naše vlastní nebo obecní.

Jak má tedy první verze vypadat?
Chceme postavit bouldrovku a nízký profil na lano pro děti, kde se budou učit cvakat. To taky souvisí s obnovou místního oddílu, kterou chystáme s bouldrovkou spojit. K tomu menší campus. Budeme mít profily od Andreje Chrastiny z AIXu, za které se vůbec nebudeme stydět. Pokud se to podaří, tak takováhle bouldrovka nebude mít v Královéhradeckém kraji obdoby. Řekli jsme si: „Když už, tak už.“ Lezecká plocha má být kolem 150 metrů čtverečních a maximální výška bude pět metrů. Bude to hustý!

Jak jste na tom s rozpočtem?
Snažíme se ho držet až absurdně nízký. Je to proto, že hodně práce přijdou udělat lidi, který projekt chtějí taky podpořit a mají rádi Ádr jako já. Třeba nemaj ty prachy, ale umí to se dřevem nebo s cihlama..Pomůžou nám ti stejní zapálenci, jako sem jezdí v létě. A aspoň časem budou mít další důvod, proč sem jezdit i mimo sezónu. Původní vize není ve stylu: „Pojďme si najít místo, kde trénovat na bouchání desítek.“ Impulzem je zimní mrtvo. Najednou tě opustí lidi, kteří sem jezdí, a ty je vidíš třeba jen jednou za rok. S bouldrovkou by za námi mohli jezdit častěji i mimo lezeckou sezónu, i když jsme prdel světa. Ta atmoška, která se těžko popisuje, je tady pořád. Chápe to například i Andrej Chrastina, který nám ušetřil desítky tisíc, protože se na tu práci těší. Nepřemýšlíme nad tím, kolik svých hodin na tom strávíme.

Tady bude bouldrovka! Klikni na fotku a dozvíš se víc.

.
Přeci jen, Ádr je docela odříznuté místo. Naláká bouldrovka lidi, aby přijeli?

Samozřejmě – všichni z velkých měst nám říkají, že si na sebe bouldrovka nikdy nevydělá. My to ale nebereme jako komerční projekt. Budeme rádi, když to bude šul nul a Lukas bouldrovku nebude muset moc dotovat. Nicméně věřím, že lezci přijedou. Nepochybuju o tom.. My se třeba s ádrovskejma občas sebereme a jedeme do Prahy na Big Wall – na celý den. Tak doufáme, že to bude fungovat i obráceně. Když víš, že je někde dobrý boulder, tak taky pár kiláků dojedeš. Máme to vymyšlené tak, že lidi k nám přijedou na celý den, odskočí si na Kalírnu na jídlo a bude jim to stát za to. Rozumíš, v zimě si rozmyslíš, jestli jet přes půl republiky do Ádru kvůli vysedávání u píva. Boulderovka bude pro ty lidi další alternativa k běžkám a pívu.

Jak máte rozdělenou práci na projektu?
Jak jsem řekla, Lukas je duchovní otec, celý to vymyslel, naplánoval… Jako jedinej chlap mezi náma se stará o technické řešení stavby. My s Andreou sdílíme jeho zápal pro věc a staráme se o věci kolem – napsaly jsme oficiální projekt, předložily ho obcím, připravily jsme ten startovač, video, taky píšeme do místních novin, zařizujeme logo…

Budeš nervózní, až začne sbírka?
No, určitě. Ale sama za sebe jsem taky smířená i s tím, že se to nemusí vybrat. Po prvním týdnu uvidíme… Když už tam bude třeba 100 000 korun, tak Lukas je rozhodnutý začít stavět. Ale pořád je to 50 na 50, že to vůbec nevznikne. Pokud by to neklaplo, mrzelo by mě to, ale ani na moment bych nelitovala času, který už jsem do toho vložila. Naučila jsem se díky tomu spoustu nových věcí… Ale bojím se, že shoříme jak papír, to víš, že jo. (směje se) My tři žijeme v tom, že každý bude chtít přispět, protože ten Ádr je tak super! Jezdí sem tolik lidí a doufám, že to cítí všichni stejně. Lezci sobě. Já v to věřím. Ale možná je to úplně brutálně naivní, vážně nevím. (směje se). Jsem zvědavá a docela se na to těším.

Kde budeš trávit zimu 2020?
(směje se) No, doma. Teda v Ádru.

A jak to tam bude vypadat?
Budu mít úplně brutálně nateklý bandasky z každodenního bušení na Ádrboulderu, protože budeme mít dvoufázový trénink – dopoledne běžky a odpoledne boulder. (směje se)

Jak přispět?
Sbírku na novou bouldrovku najdeš tady.

Na eMontaně držíme pěsti a projekt rádi mediálně podporujeme.

0

Tohle je historie jednoho bludného balvanu, který se skutálel kdysi odkudsi ze stolové hory dnes zvané Bor, a usadil se šikovně u cesty v horní půlce svahu, který musíš vyšlapat z Machova, pokud se chceš dostat na „Krásnou vyhlídku“ na jeho konci.

Tedy samozřejmě to není jeho historie, ale velice krátký výsek z jeho života. Do mého života se připletl, když jsem se já připletla do života rodiny machovských usedlíků z baráku č.p. 116 strategicky umístěného kousek nad kostelem. Odtud je na Bor přímý výhled a cestu na vyhlídku absolvovali nepovinně i povinně nesčíslněkrát příslušníci této rodiny počínaje od Františka Čepelky staršího po početná vnoučata, přičemž je jisté, že tento osud nemine i již existující pravnoučata. Budou mít ovšem trochu smůlu, neboť vlivem trvale udržitelného rozvoje a ochrany přírody vzrostly stromy pod vyhlídkou natolik, že už je stěží možno spatřit špičku kostela.

Nejčastěji ale končila cesta některých příslušníků klanu Čepelků na Bor na Cvičné. V každém ročním období, nejblíž po ruce, stačilo si vzít do ruky lezečky a vyběhnout nebo si na kole vyjet ke skále a oblézat všechny možné směry. František mladší vyznávající teorii, že lézt je třeba za každého počasí a kdykoli je to možné, mne rychle svojí náklonností ke Cvičné nakazil. Jásala jsem, když se mi konečně podařil nejtěžší směr nebo traverz, a kdykoli jsem se tam ocitla se svými dětmi nebo známými, nutila jsem je, aby si na balvan vylezli položenou stěnkou. Na vrcholu byl (a pořád je) umístěný slaňák, takže kdo se bál postupovat dle hesla „co si vylezeš, to si taky slez“, mohl být spuštěn.

Koncem let osmdesátých, kdy se to odehrávalo, byl bouldering jako takový ještě v plenkách, tudíž jsme netušili, že bouldrujeme. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pod Cvičnou asi po dvaceti letech zase dorazila. Slyšela jsem sice, že se mezitím, kdy mne osud zavál od Machova poněkud dál, stala z Boru populární boulderingová oblast, ale pohled na můj oblíbený obílený balvan mne trochu vyvedl z míry. Pociťovala jsem dokonce jisté rozhořčení, jako kdyby mi balvan patřil a byl znesvěcen.

To jsem ale netušila, že to byly pro něj možná ještě zlaté časy. Kdykoli teď jedu do Ádru a zastavím se i v Machově, neopomenu si vyběhnout na Bor a vylézt si na Cvičnou; letos to bylo nějak smutné setkání.

„Co se ti to proboha stalo?“

Balvan odpočíval celý zachmuřený, zamešený, zelený, jakoby lidstvo ani neexistovalo, ani klacíky od kolemjdoucích dětí žertovně ho z převislé strany podpírající tu nebyly. Pohladila jsem ho nejdřív rukama a pak i bosýma nohama, chvíli na něm poseděla a pokračovala na kole dál. Do ticha zazněly hlasy; od vyhlídky pod Borem se vracela skupinka lezců s bouldermatkami. Asi Cvičná už není zrovna in – ale já už ji měnit nebudu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany a obsadil 3. místo.)

0

Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky…

Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam.

Takto mě „veľmi pekná, dobre odistená a ľahká“ (cit. Pískaři) „Stará cesta“ na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají.

Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde.

Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud.

Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje.

Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a…

Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz.

V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. „Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno“ (cit. Pískaři) – nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu.

A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu…

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

0

„Úplně z tebe cejtím písek, voníš spárou,“ řekla Smolovi jednou jeho žena. Je to sice jen sedm slov, ale každý pískař si pod tím musí představit nespočet emocí, zážitků a dobrodružství. Já tu vůni moc dobře znám. Do „trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák“ jezdím už šestým rokem. Zažil jsem zde snad všechny své milníky, ať už první skála vůbec, první vytažená věž, první velký pád, obrovský strach, ale i totální euforie, která nahradila mé primární lidské potřeby na dva následující dny.

Většinou sem přijedeš, rozlezeš se a musíš domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Pět dní pískovcového porna. Ač je to k nevíře, bylo to snad jediné suché místo v Čechách, což je základní předpoklad úspěchu. To se nedá říct o hospodě Kalírna, kde to teklo proudem skoro nonstop. Směsice zbídačených spárařů s navoněnýma sportovkářema tu vytváří neopakovatelnou atmosféru, kam budu chtít vždy utíkat od svých všedních problémů.

Ale zpět do skal. Pět dní je dost na to přesvědčit sám sebe na cesty, do kterých bych se jinak nepustil. OS „Dařbuján a Pandrhola“ VIIIa na Vřesovou jsem slupl jak malinu, Marťas se hned vedle pustil do „Kapitána Kořaly“ IXc a polovinu cesty jsme úspěšně zkrokovali. Přišel také čas sundat společný pytel ze „Skalácké pětky“ VIIIa (RP IXa) na Větrnou. Hřebem výjezdu měla být Marťasova vysněná „Hrana Kalamárky“, pod kterou dlouho chodí. Říká, že to byla ta přeháňka, která rozhodla za něj, ale ruku na srdce, stát pod tou hranou budí opravdu respekt. Chuť jsme si spravili na „Stroboskobu“ za VIIIc, což je impozantní 55 metrů dlouhá linie na Martinské stěny. Na střídačku se nám podařilo vylézt na vrchol a já si ji v hlavě zapsal jako další mezník mé amatérské pískovcové kariéry.

A pokud jste minulou neděli slyšeli vrtulník, kamarádka potřebovala nabrat cenné hodiny cestování, které omylem ztratila ve vlaku při cestě z Brna za námi, respektive do Teplic v severních Čechách. (směje se) Vše ale s dobrým koncem!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

0

Tohle znáš: „Jó, to je pěkný. To si vylez. Určitě se ti to bude líbit. Jsou tam trochu odlezy, ale nic zrádnýho. Ruka drží pěkně a ňáký smyčky tam taky jdou.“ Mně něco v tomhle smyslu řekla moje profesorka ádrovského lezení Jarmila o „Papouščí spáře“ na Papouška.

Pokračovala: „To je mýtus, že Richterova „Papouščí spára“ je těžká. Ve skutečnosti je to jen klasika, kterých je v Ádru spousta. Lezly jsme to v sedmaosumdesátým s kamarádkou Zdenou. V práci jsme vyfasovaly pracovní rukavice, ořezaly prsty a oblepily si zápěstí kobercovkou. Já jsem vyvedla úsek ke kruhu. Je to docela štreka. Zkoušela jsem založit nějaké uzlíky do sokolíka, ale moc to nešlo. Pak na mě kdosi zespodu zavolal: „Vyser se na to a val nahoru.“ Hmm… Tak jsem šla a za chvíli jsem byla u kruhu. Zdena pak vyvedla rajbas bez komplikací.“

Mně letos docela narostlo sebevědomí. Dal jsem pár zajímavých cest, které třeba Jarmila za mlada ani nelezla. Například takové „Prásknutí bičem“. Krásný, dlouhý spárový sokolík se slušným jištěním, který pokračuje krátkou střechovitou spárou se sklonem tak 50 stupňů. Sice jsem se v tom strašně bál (i přes dvě tutová UFA), ale přesvědčil jsem svůj ID, že to dobře dopadne a zase jsem měl pravdu. Na vrcholu mě zalil totální pocit euforie.

Po rozhovoru s Jarmilou jsem se rozhodl „Papouška“ obhlídnout. „Je to jen bídný VIIc a já už jsem velký pískař,“ pomyslel jsem si. Byl konec prázdnin a já na písku vylezl několik spár za VIII. Sice smyčkuju mizerně a svým uzlíkům věřím ještě méně, ale Jarmila na „Papouščí spáře“ nic nezaložila, tak je to stejně jedno. A UFOuni? Ani nápad. Jarmila to dala bez nich, tak já musím taky. To by byla potupa! Fajn. Mrknu na to…

Spára je to teda pěkná, to jo, ale kde je kurnik ten kruh? Aha… Támhle. Rozhodně minimálně dvacet, možná dvacet pět metrů nad zemí a přímo pod kruhem ještě menší převísek s jeskyňkou. Určitě to není nic těžkýho, ale honnolding mi ubírá tak tři stupně obtížnosti, takže bych možná ani nedokázal zařadit zpátečku. Kdybych zpanikařil, asi bych se tam musel udržet (jak se říkalo u Peňáka) do příjezdu hasičů. Co s tím? S UFOunama ne – v tom mám jasno, ale bez nich??? Asi pět minut na spáru koukám a při představě, že se vykláním z výklenku a se smrtí v očích se snažím nesmyslně předčasně cvaknout kruh, se mi prudce rozbuší srdce a projíždí horko celým tělem. Dnes ne. Mám z toho fakt špatný pocit. Tohle nepolezu!

Se začátkem semestru a blížícími se státnicemi, mě divoké pískařské představy opustily. Nastal definitivní konec sezóny. Teď následuje půl roku tréningu na překližce.

Noc před jednou zkouškou jsem nemohl spát. Zdál se mně pěkně blbej sen. Strašně mě v něm žralo, že jsem ještě nevylezl „Papouščí spáru“. Rozhodl jsem se do Ní jít. Vzal jsem UFOuny na sedák a vyrazil jsem. Dost jsem se bál, ale před obávaným výklenkem jsem založil dva celkem pěkný UFOuny. Kruh jsem cvakl bez problémů. Bylo to docela lehký. Vlastně spíš banální. Zalil mě totální pocit hořkosti a studu. Probudil jsem se. Tuhle noc už asi po padesátý. Ach jo. Tahle cesta mně doslova nedá spát. Asi do ní budu muset příští rok jít. Při té myšlence zase začíná pracovat adrenalin. Psychosomatika v praxi…

Je to vlastně docela legrační. Dvě obyčejný holky, jakých v Ádru bylo tehdá možná desítky, před nějakýma třiceti rokama daly Richterovu „Papouščí spáru“ a jeden ješitnej kluk, rychlokvaška z překližky, má kvůli tomu brouka v hlavě na celou zimu. Nebo i na příští léto? Uvidíme. Třeba zase vyhraje víra, že to dobře dopadne. To je důvod, proč lezeme.

0

Fotograf a kameraman Karel Vlček pokračuje v digitalizaci svého archivu. Jan “Drobek” Krch včera zveřejnil video z roku 1983, na kterém ho Karel s Vlastou Žánem z ČT točí během výstupu na Starostu v Adršpachu. Hlavní pozornost na sebe ale ve videu poutá druhý z lezecké dvojky – Dan Stránský, syn známých pískařů v Ádru, kterému bylo v době natáčení 11 let.

Jaké to je, když malý klučina tahá sedmičku na legendární věž? Podívej se na video dole.

Co o filmu říká Karel Vlček?
„Je to příběh malého Daniela Stránského, který o prázdninách roku 1983 hledá spolulezce, aby si mohl vylézt svoji první cestu obtížnosti VII. Na zahradě u Karla Krecbacha v Adršpachu ráno snídá tehdejší extrémní lezec a dvoumetrový chlap Jan “Drobek” Krch (tehdy 36 let, pozn. red.) a marně vyhlíží své spolulezce.
Dan se snaží přesvědčit Drobka, že na normálku na Starostu obtížnosti VII je on tím nejlepším spolulezcem. Problémem je však to, že kdyby stokilový Drobek pětatřicetikilovému Danovi spadl, tak ten by ho nezachytil a pro oba by to mohlo skončit tragicky.
Nakonec Drobka přesvědčí, že Dan už si vyvedl některé Páleničkovy šestky, což by ho mělo bohatě kvalifikovat, aby si vyvedl svoji první sedmu.
Drobek většinu cesty lezl bos, Dan už používal tehdejší lezeckou obuv – bačkory.
Film jsme natočili během víkendu roku 1983 na diapozitivní Agfa film o citlivosti 200 ASA.
Největší díl práce udělal Vlasta Žán, kameraman ČT. Bez něj by film nevznikl. Já jsem točil vrchní partie a komandoval Dana, ať nemůže najít chyt. To byla hlavní zápletka.
V roce 1986 na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Grazu v Rakousku získal film jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. (Důkaz zde, pozn. red.)

Znal jsi oba účastníky už předtím, jak jsi je vybral?
Oba účastníky natáčení jsem znal. U starého myslivce Karla jsem byl na chaloupce často a účastnil jsem se spolu s Drobkem gulášových žranic. Ten tam často jezdil a znal jsem ho jako extrémního lezce v Alpách s výstupy roku. Brňák Drobek byl naprosto výjimečný. Byl to obr. Ten kontrast jsem musel využít. Rozhodovalo se mezi Ondrou Krecbachem a Danem Stránským. Myslím, že Dan měl zrovna čas a byl nejmladší. Pro mne textově byly zásadní ty Páleníčkovy šestky, kterými se holedbal Dan. Tím na svoji první sedmu měl s prstem v nose… Ty šestky byly většinou velké prásky. Do scénaře jsem musel dát zápletku, že nemůže najít chyt, což zahráli oba dobře.“

Skvělé povídání o “Drobkovi” najdeš tady (blog Petra “Poka” Pokorného, pozn. red.).