Čtyři schody
do hor
a Bětka frend

perex

„Podej mi prosím tě tu pětku. To je ideální rozměr na žábu.” „Cože, Bětku? Ta je ideální do spáry?“ „Ne, chci frenda. Ale máš pravdu – Bětka je ideální žába do spáry.“ Přečti si článek od Bětky Vlčkové o tom, jak vnímala svůj první výjezd do větších hor – do italského Bergellu.

Kredity

T: Eliška „Bětka“ Vlčková F: Standa „Sany“ Mitáč
| srpen 2018

Text 1

Pohybuješ-li se v lezeckým prostředí, určitě jsi už slyšel někoho mluvit o alpinismu. „Jasný, alpinisti, to jsou takový ti chlapíci s velkejma batohama, co šlapou v pohorkách do kopce někde v Alpách, aby – až se dotrmácí pod nějakou tu horu – na ni mohli vylízt.“ Lezení takhle v horách si nepředstavuješ nijak zvlášť pohybově náročné, máš v rukou cepíny – to vlastně držíš pořád madla, ne?

(Pokud máš o alpinismu jinou představu, gratuluji ti, pravděpodobně jsi blíže pravdě než autorka tohoto textu.)
.

1. SCHOD – AKLIMATIZACE – HORY NA POZADÍ

.
Čas pod nástup:
12 min
Výškové metry: 950
Množství jídla: neomezené

Bergell, Itálie. Kam jinam vyrazit za aklimatizací než na místní sportovky. Cesty v Pesgunfi mají do pěti dýlek a ty se hned s parťačkou rozbíháš do třídýlkovýho položenýho terénu. V první dýlce tě pohání euforie z toho, že místo madla v autě v serpentýnách svíráš v rukou konečně chyty. Dobíráš kamarádku na štand a proklínáš se, že jsi nevzala alespoň malou lahev vody. Západně orientované plotny z tmavě šedé žuly se takhle k večeru stávají značně nehostinnými. Kluci vedle nás neprohloupili a teď se posilňují několika doušky. Ne že by se nechtěli rozdělit, ale vzdálenost mezi dvěma cestami je nekompromisní. Co už, jsme tu sbírat zkušenosti. Někdo holt kvůli své blbosti bude muset být o to výkonnějším sběračem nových poznatků. V druhé dýlce už nastává zádrhel. Stupy jsou malý a sklopený, chyty jsou malý a sklopený a tvoje soustředění značně narušují kapky potu koulející se ti po nose (hrozně to svědí, pozn. autorky).

Po hodinové anabázi sedíme obě na štandu a ladíme bojový plán na poslední a nejtěžší dýlku. Všechno klape až pod předposlední nejt, kde se snažíš nastoupit bez rukou na malou lištičku, a na který, když budeš stát, se ti podaří cvaknout jištění. Nohy ti ale nedrží, a z oné lišty smekaj v momentě, kdy už téměř nabýváš rovnováhy. Člověk by myslel, že v takovýmdle horku se lepička nataví kolem stoupku a bude držet. No co, uchyluješ se k značně méně elegantnímu řešení. S preskou v ruce se odrážíš ze stupu a tak jako se v basketu zavěšuje do koše, tak i ty zavěsíš presku do nejtu. Hurá a dobývání vrcholu může pokračovat, teď už snad ve sportovnějším duchu. Nicméně žádný postup vzhůru se nekoná, protože cesta k poslednímu nýtu je už totální rajbasový hell, a tak se krom vrcholu loučíš i s nejošklivější preskou, co máš. Musíš ji tu zanechat, aby tě kamarádka mohla spustit zpátky k sobě a mohly jste společně se staženými ocasy zahájit ústup.

Galerie 1

Text 2

2. SCHOD – ALPINISMUS V KŘOVÍ – PAŘÁTKY

.
Čas pod nástup:
50 min
Výškové metry: 1200
Množství jídla: neomezené

Další den vyrážíme už na regulérní vícedýlku se záměrem naučit se zakládat vlastní jištění. Měníme složení skupin tak, aby v každé dvojce byl jeden „sběrač“, tedy ten, co si s kamarádama (frendama) ještě moc nerozumí, a jeden „lovec“, tedy ten, co má vztahy s přáteli velmi dobrý a bude se spíš soustředit na ulovení vrcholu. A tak se stane, že místo své citlivé parťačky máš po boku hodně namotivovaného a mírně zrychleného kamaráda (Lukáš Ondrášek, pozn. red.) – zkrátka tahouna týmu. Než se naděješ, už za ním sprintuješ první dýlkou. Poctivě se střídáte a za pár hodin stojíte na vršku, sedm dýlek a malebný údolí s říčkou pod sebou. V týhle cestě jsi založila tak dva friendy. Spíš ses naučila chytat trsy trávy, tak aby to co nejmíň píchalo, obvazovat a štandovat za stromy a obecně jsi se procvičila ve stromolezectví. Sestoupíte cestičkou klikatící se kolem potoka a vybíráte si cestu vedoucí kompaktnější skálou. Tady už sázíš jeden frend za druhým.

Před vámi jsou poslední dvě délky a tvůj galantní kolega ti přenechává krásnýho převislýho sokolíka, nad kterým je štand. Když se zavěsíš za pařátky do převisu, ovane tě esence alpinismu – na sobě cinkající železo, před sebou krásnou linku, kterou si musíš vydláždit friendama a obrovská spousta vzduchu kolem. Sokolíka tedy vylezeš a bazéňákem se vyšvihneš na hranu převisu. Štand nikde, měl tu bejt, ale malíř topa byl asi velmi rozverný člověk. Nad tebou plotna, do který nic nezaložíš, a ty v sedu s nohou zaklíňenou do spáry a druhou houpající se nad převisem ve vzduchu se smiřuješ s tím, že zaštanduješ za friendy – že by to ten autor topa myslel takhle? Neochotně je tedy instaluješ do spáry a vše na dálku konzultuješ se svým zkušenějším parťákem. „Noo, tak radši nepadej… A vy, kamarádi, držte.“ Naštěstí sokolíka rychle vyběhne, takže se dlouho nemusíš klepat strachy o to, jak dobrej štand jsi to umotala. Prej by držel. Nahoru už je to jen morálová plotna a žádný drama se nekoná. Na něj dojde, když nám po prvním slanění nejde stáhnout přes převis lano. Nastoupí tedy hrubá síla ztělesněná tvým parťákem a nakonec nám přeci jen spadne do náručí. V jednom místě je ale drblý až na jádro (styl Franty Jaroše, pozn. red.), a tak jsi nucená ho připsat do seznamu válečnejch ztrát k expresce, co jsi nechala ve stěně minulej den. Naštěstí slanění lano ješte vydrží.

Galerie 2

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 3

3. SCHOD – NÁSTUPY Z HOTELU – YOSEMITY V ITÁLII

.
Čas pod nástup:
3,5 h
Výškové metry: 2 590
Množství jídla: těžké a konečné

Teď když jsme potřebnou metodiku natrénovali v nižších polohách, hodíme si batohy na záda a hurá do kopce. Vaší pouti vzhůru ale ještě předchází několikahodinové přebalování batohů a pečlivá selekce toho nejlehčího, co vezmete s sebou. Říká se sůl nad zlato, pro tebe ale platí „batoh lehčí o 200 gramů nad zlato“. A tak sklenička se solí zůstává v kufru auta a my vyrážíme vstříc novým výzvám, jako je neosolený kuskus a bramborová kaše z pytlíku. Nikdy jsi podobný výšlap nešla, a tak jenom čekáš, kde tě to skolí. Když nás po dvou hodinách stoupání v lese vyplivne cestička na zářivě zelenou louku se spoustou barevnýho lučního kvítí, je to taková nádhera, že se ti jde skoro lehce. Tvoje radost ještě stoupne, když po brodění se v husté trávě dorazíte k horské říčce. Shodíš batoh a jdeš se vykoupat. Odtud je to na Qualido už jenom kousek.

A jsme tu, vítá nás Hotel Qualido – kamenný domeček, do kterýho složíme batohy. Jdeme se podívat ke stěně a najít nástup cesty, do který se zejtra pustíme. Ti udatnejší z našich řad vyrazí ještě lízt. Sedíš na kameni a koukáš na tu spoustu žuly před sebou a nad sebou. Připadáš si proti tomu množství šutrů úplně nicotně. Cejtíš, jak začínáš bejt nervózní a zároveň hrozně natěšená. „Ty jo, tak na tohle zejtra vylezem!?“
.

Qualido – kus Yosemit v italském Bergellu

.
Budík na čtvrtou a ty se hrabeš ze spacáku a šmátráš po čelovce. Dobrý ráno ti přeje parťák s uvařenou snídaní. „Díky.“ Po půl hodinové anabázi, kdy nemůžeme najít nástup, pod kterým jsme včera večer stáli, se konečně pouštíme vzhůru. Lezeme „Magic Line“ (7c, 700 m, pozn. red.) a tahle dlouhá linka tě naučí, že lehké délky jsou skoro to nejhorší, co tě může potkat. Pokud se lezení pohybuje kolem 5a, většinou jde o nějaké travnaté traverzy – spojky mezi kompaktní skálou. V živé paměti máš druhou dýlku, kde jsi se pořádně vybála těsně pod štandem, ke kterýmu se skrz mokrý traviny nešlo skoro dostat. Poslední jištění jsi měla asi 15 m pod sebou a ještě jsi ho vzorně prodloužila. Teď se zase hrabeš trávama někam do boku a urputně vyhlížíš štand. Nikde nic. Najdenou ho uvidíš, ještě o pořádnej kus vlevo. „No konečně.“ Vyrazíš tím směrem a očima se vpíjíš do místečka, kde tě čeká bezpečí a zutí lezaček. Jenže cesta do téhle „země zaslíbené“ začne nějak přituhovat. Takovouhle pětku bys teda nikomu nepřála. Najednou na tebe volá parťák, kterej mezitím začal lízt za tebou, protože ti došlo lano. „Kam lezeš? Tady je ten štand.“ Zahajuješ teda ústup, jenže terénem, kterým není už vůbec snadný se vracet. Postupně se tě zmocňuje panika, nějaká ta slza taky ukápne, jak křečovitě svíráš trsy trávy jako chyty a nohy ti kloužou po dalším porostu. „Tohle my děcka z překližky neumíme.“ Nakonec to dobře dopadlo. Na štandu (už tom správném), se moc omlouváš za zdržování a děkuješ za psychyickou podporu kamarádovi. „Když to má bejt čtyřka, tak přece v momentě, kdy lezeš osmičkovým terénem, je něco špatně,“ dává rady, jak už příště nezabloudit.

No máš recht brácho, jenže já ani v nejmenším nevládnu takovým klidem jako ty, a tudíž se mi všechny dýlky jeví tak nějak stejný – jinými slovy – těžký. To je moje univerzalní obtižnost v horách, myslíš si.

Jsme pod nejtěžší dýlkou cesty. Čeká nás spára údajně za 7c. Po dobrodružném traverzu ti teď náleží role jističe, a tak jenom pozoruješ kamaráda stoupajícího vzhůru a sázejícího jeden friend za druhým. Bohužel onsight neklapne. „Střídačka.“ Vyrážíš ho tedy pomstít do připravené cesty. Už nemusíš řešit žádný zakládání, soustředíš se jenom na žáby. Tenhle druh živočicha si dělá podle tvýho názoru úplně, co chce. Chvíli pokojně sedí ve spárovém hnízdečku, aby v tý nejhorší možný chvíli vyskočil a tebe tím seslal dolů. Proto v momentě, kdy se na cvakání otočíš na sokolíka, už v něm setrváváš. Je to pro tebe značně sympatičtější zviřátko. Bohužel tě tentokrát zklame, a tak padáš v místě, kde už by to prý mělo být lehký. Znovu se vyměníme a tentokrát už to klapne. Parťák se ani nezadejchá a už tě dobírá k sobě. Z nadhledu potom pozorujeme další dvojku (Honzál Novák a Sam Maštálko, pozn. red.), ktérá spáru vylézá hned na první dobrou. „Respekt, kluci!” (Sokolíci klíčovou délku shodili na 7b/7b+. „V Ádru by to bylo osum áčko,“ hodnotil po přelezu Honzál, pozn. red.)
.

Honzál Novák v první délce cesty „Artemis“ 7b+, 700 m, Qualido

.
Na vrchol je to jestě štreka a ta zapeklitá spára z tebe vysála poslední síly. Tvůj obdiv k alpinistům značně stoupá. I v lehkých krocích už hekáš a štandy dobýváš úplně bez dechu. No, tak fyzičku to bude do příště chtít ještě pohrotit. Vrchol oslavujeme rozteklou čokoládou. Nejlepší odměnou je ale stejně výhled. Slanění proběhne tentokrát bez větších dramat, a tak hodinu a půl po tom, co jsme se ládovali čokoládou, už dole sedíme nad těstovinama.

CITÁT 1

„Když to má bejt čtyřka, tak přece v momentě, kdy lezeš osmičkovým terénem, je něco špatně.“

Galerie 3

Text 4

4. SCHOD – ELEKTRIFIKACE – HORY POD TEBOU

.
Čas pod nástup:
6 hodin z údolí
Výškové metry:
3 121
Množství jídla:
snědené

Den na to, co jsme vylezli Qualido, se chystáme zase na pochod do kopce pod horu Allievi. Nastává porada o tom, zda se všichni vydají výš, nebo jestli se někdo vrátí zpět do údolí. V našich řadách zvládne chmurná nálada, když dojde na kontrolování zásob jídla. Kamarád při pohledu na svou hromádku propadá trudomyslnosti. Chce se vrátit: „Došlo mi sladký.“ Nakonec je ukonejšen náčelníkem, který vytasí dvousetgramovou studentskou pečeť. Vydáváme se tedy vzhůru. Přecházíme po hřebeni mezi údolími. S druhým údolím se před námi otevírá nová scenérie. Dneska už nikdo lízt nejde, šetříme síly na zítřek.

Celou noc prší. Budík zase na čtvrtou, všude mlha, a tak se ze stanu moc nechce. Nakonec přeci jen opouštíš teplý spacák a vyrážíš po suti pod nástup cesty „Inschallah“ (6b+, 700 m, pozn. red.). Tady se už nenastupuje ze zelené trávy nýbrž ze sněhového pole.

FULL WIDTH FOTKA

– BĚTKA VLČKOVÁ A LUKÁŠ ONDRÁŠEK HLEDAJÍ NÁSTUP CESTY „INSCHALLAH“ –

Audio

Text 5

První dýlka je ukrutná plotna za 6b. „Ty první šestkový dýlky tu mají udělaný jako přijímačky do stěny. Úvod na odrazení nepřítele,“ shodujeme se. (První délka měla blíž k 7a, pozn. red.) Lezeš na druhým, zmrzlý prsty v lezečkách ti berou jakoukoli důvěru v nohy, a tak se po chvíli zápasení vzdáváš. Spolkneš svou hrdost a začneš ručkovat po laně vzhůru. Nechceš zdržovat naspídovanýho parťáka a déle ho a i sebe trápit. Lezeme lehčí cestu než na Qualidu, a tak to docela odsejpá. Ty seš po sedmi dýlkách zase bez dechu, a tak už přemejšlíš nad trasou, kterou budeš zpátky doma běhat. Vrchol je ještě krásnější než na Qualidu. Tady už jsi opravdu v horách. Tyčí se kolem tebe vysoký štíty, svačíš natažená na žulovým plácku a koukáš na ně.
.

Tady už jsi opravdu v horách. Bětka Vlčková vylézá na vrcholový hřeben Punta Allievi 3121 m n. m.

.
„Tak jedem dolů.“ Čeká nás ještě minimálně hodina a půl slaňování. Stahuješ zrovna lano zhruba v půlce stěny, když začne pomalu krápat. Během pěti minut se pomalý krápání změní na hodně výživnou sprchu a kroupy nám buší do helem. Po stěně se valí dolů potoky vody a lana nacucaná vodou nechtějí vůbec spolupracovat. Protahujeme lana, která teď váží trojnásobně víc, přeposledním slaňákem. Prásk ho! Na chvíli se úplně rozsvítí. „Koukej!” podíváš se na stěnu naproti vám. Tam, kam ukazuje parťák, se po stěně dolů valí několik velkých šutrů, který uvolnil blesk. To není dobrý. Zase cejtíš narůstající paniku a výrazně zvýšíš tempo přetahování lana. Boskýma nohama stojíš pod stěnou na sněhu a čekáš na kamaráda visícího ještě nahoře, až se k tobě připojí. Déšť ustane pozdě večer. Ještě že zejtřejší sestup bude na suchu.

Po vydatným spánku se druhý den vydáváme pěšinkou dolů. Čeká nás dlouhej sestup cestou, na který nám chvíli dělají společnost jenom koně a oslíci. Jak se blížíme do údolí, přibývá lidí šlapajících s výletnickými batůžky nahoru. Krajina se cestou postupně mění – od sutě přes louku po les. Jako mávnutím kouzelného proutku les zmizí a ty se ocitáš zase na té cestě u řeky ve Val di Mello, od který jsi před čtyřmy dny (ano, opravdu to byly jen čtyři dny) vyrazila s těžkým batohem směrem vzhůru. Po cestě chodí spousta nóbl navoněných lidí ve vycházkové obuvi a v kraťáskách, nejsou to ale pouze pohorky a sportovní oblečení, co se změnilo. Vytratilo se i italské: „Ciao!“ doprovázené širokým úsměvem mezi míjejícími se pocestnými. Tihle lidé se dneska nechystají vyzvat žádné vrcholy – vyšli si prostě s rodinkou na odpolední procházku a na koupačku k řece. A proč ne? Vždyť i ty jsi nejeden parnej den strávila s kamarádama u vody… Přesto se ti zasteskne po tom místě vysoko na kopci, kde spolu pocestní vždycky prohodili pár slov, než zas pokračovali dál.

FULL WIDTH 2

– BĚTKA VLČKOVÁ V CESTĚ „INSCHALLAH“, 6b+, 700 m, Punta Allievi –

Galerie 4

JURAJ

Sam jednoho rána prohlásil, že hory šlechtí. Zní to jako už dávno ohrané klišé, ale možná na tom něco bude. Představ si, že by sis mohl přednastavit kvalitu svého života, podobně jako si můžeš nastavit jas na monitoru. Hory jsou takovým intenzivnějším módem tvého života. Samozřejmě každý jsme na toto nastavení jinak senzitivní a potřebujeme jinou míru zážitku, ale hledání té správné míry doporučuju, stojí to za to.

S tím se pojí další princip psychologický. Existuje množina „A“ a „B“, které nemají průnik. Množina „A“ je tvoje komfortní zóna, množina „B“ je místo, kde se děje magie, kde je život intenzivnější, kvalitnější, kde získáváš opravdové zážitky. Proto možná stojí za to opouštět občas množinu „A“ a hledat pro sebe tu správnou množinu „B“.

Bergell je za námi, ale my cítíme, s úsměvem na tváři, že malým koncem tohoto výletu přichází začátek něčeho velkého.) (Natěšenost!)

PODPORA, FACEBOOK

__________

Reportáž z prvního alpského soustředění nového týmu Sokolíků – Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment.
..


.

Sokolíky materiálně dále podporují:
.


.

Autor

Eliška „Bětka“ Vlčková

Autorka

Čerstvě non-teenager; dříve lezec zuřivě sportovní, dnes nadšeně pískový, časem takový, na jakého snad vedle toho lékařského řemesla zbyde prostor; s PR zatím docela bojuje a lepšit se to pravděpodobně nebude.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)