„200 slov“

Vyučovat děti za 130 Kč měsíčně? – jiná forma dobrodružství

10. 12. 2015, Jakub Freiwald

Nenápadný domek v palmovém háji nedaleko silnice se zdálky ničím neliší od ostatních bambusových chatrčí. Přicházíme blíž. Z napůl otevřených dveří vybíhá několik nadšených dětí. Podávají nám ruku a pak si ji přikládají k čelu. Jako výraz úcty. Roj malých Indonésanů po chvilce utichá a zástup se pomalu vrací do stísněných tříd v rozestavěné škole. Výuka může pokračovat.

Ještě před rokem tu měli sedm učitelů, do dneška zbyli jenom dva. Zuhirman a Baiq Rahma. Manželský pár. „Já se jim vůbec nedivím. Za 70 tisíc rupií měsíčně (necelých 130 korun) by tuhle práci dělal málokdo,“ říká smutně samozvaný ředitel. (Za 20 Kč si tu v přepočtu koupíš 8 ryb nebo polévku. Pivo stojí 50 Kč, pozn. red.) Nový prezident rapidně seškrtal platy. Prý je potřeba investovat do důležitějších věcí. Je fakt, že silnice tu mají docela kvalitní, dlážděné alejemi odpadků.

Za pár minut už společně s třicetihlavým sborem zpíváme písničky. Jednu za druhou, všechny v indonéštině. Na tom, že místním jazykem si umíme maximálně s odřenýma ušima objednat smaženou rýži s vajíčkem, vlastně moc nezáleží. Hlava, ramena, kolena, palce znají všude na světě.

„Víš, co je horší než málo peněz?“ ptá se mě sympatická učitelka. „Nepomůže nám ani nikdo ze sousedů. Všichni nám závidí a myslí si, že když to děláme už dva roky, musíme mít hodně peněz,“ líčí smířeně. „A teď viděli vás – dva cizince, takže je to úplně v háji,“ dodává konečně i s drobným úsměvem na tváři.

Chodí sem hlavně děti z blízkého okolí. Benzin sice v Indonésii stojí 12 korun za litr, dojíždět několik kilometrů do školy si ale rodiče nemůžou dovolit. Školu berou spíš jako hlídání zadarmo. Když se děti učí, můžou jít rybařit nebo prodávat ovoce. „Zato děcka by tu nejradši byla celý den, vůbec se jim nechce domů,“ svěřuje se Zuhirman.

V poledne se pomyslná brána zavírá. Ve skutečnosti tu nemají ani dveře. Zuhirman vyráží na moře. Když se za pár hodin vrátí, bude ještě chvíli prodávat bakso (typickou indonéskou polévku) u silnice a v noci se vrátí mezi ostatní rybáře. „Nechceš jet se mnou? Bude úplněk, mohli bychom chytit něco velkýho!“ Jasně, rád!

Silný měsíční svit ozařuje mořskou hladinu jako výkonný reflektor. Na malé rybářské loďce kotvíme pár set metrů od pobřeží. Na háček napichuju dva kousky ryby a posílám je vstříc temným hlubinám. Pak rychle nahoru a tak pořád dokola. Metodou pokus omyl občas něco vytáhnu.

„Máš hlad?“ sype ze sebe lámanou angličtinou ve tři ráno můj parťák. Napichuje celý úlovek na klacky a přikládá je blíž ke skomírajícímu ohýnku. Po chvilce přichází další rybáři a společně večeříme. Ryby chutnají skvěle…

Před spaním probírám v hlavě události posledních hodin. Za co jsem v nedávné době utratil tři a půl tisíce korun? Zuhirman, Baiq Rahma a jejich 40 studentů s tímhle rozpočtem vystačí celý rok.

„Bojíš se?“ ptal jsem se ho. „Jasně, pořád. Nevím, jak dlouho to ještě budeme zvládat, ale nesmíme se na to vykašlat. Je to obrovská zodpovědnost a děti na nás spoléhají,“ vybavuju si poslední slova ředitele a zavírám oči. Nikdy jsem na žádnou školu v Africe nepřispěl, ale po této zkušenosti s přítelkyní hodláme uspořádat sbírku a peníze škole osobně předat.

(Článek vyšel také v Respektu 50/2015 v rubrice Jeden den v životě.)

Děti do téhle školy na západě Lomboku chodí rádi (f: Jakub Freiwald)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu