„Tři dívky vnadné a spanilé,
čekají na vrchu Badile,
jó, na nás s našimi lany,
čekají tam tři panny!”

zpíváme s Jakubem, zatímco dopíjíme před letištní kontrolou lahev vína, kterou jsem neprozřetelně nechal v příručním zavazadle (rozuměj čtyřicetilitrovém batohu napěchovaném preskama, lanama, a čekuládou). Naše dobrá nálada, pramenící především ze zpátečních letenek do Bergama za 700 Kč, se s klesající hladinou v lahvi mění v euforii. Do vlaku mířícího do Chiavenny nasedáme stále ještě v radostné bublině a sladkém něvědomí toho, že v následujících dnech si vybereme štědrou dávku z širokého portfólia nepříjemností, které horolezectví nabízí…

Bublina splaskává

Vzhledem k tomu, že máme na přestup v Bergamu stěží tři minuty (a že jsme si cestu na nádraží krátili čerstvou lahví vína, zakoupenou po příletu), zapomínáme ve vlaku foťák a lana. Pro lana se Jakub ještě stihne vrátit, foťák už se zachránit nepodaří, což, jak se později ukazuje, možná nebyl nejšťastnější výběr. Kolem půlnoci končíme na nádraží v Colicu; chtěli jsme sice touto dobou být pod stěnou, ale zas tu prý někde bydlí George Clooney, tak se přes noc na štěrkovém plácku za nádražím můžeme hřát vědomím jeho blízkosti. Budík zvoní šestou, rychle do sebe hodit presso v nádražce a pak do vlaku a na první autobus z Chiavenny do Promontogna (800 m n. m.), kde končí motorizovaná část naší výpravy.

Sobota je dnem heroického výstupu. Tlačeni vzhůru naší nezlomnou vůlí, posílenou vědomím půldenního zpoždění a mohutným kapitálem fyzickým, posíleným hromadou čokoládových tyčinek, dorážíme před desátou na chatu Sasc Furä (1900 m n. m), kde se v přeplněném winterraumu dozvídám, že podmínky v severní stěně Piz Badile jsou „pericolosissimo“, neb stěna je namrzlá. Jak ale s oblibou říkají Italové o červené na semaforu – indicativo – a tak jen co dorazí Jakub, vydáváme se dál vstříc namrzlým podmínkám v severní stěně. Kolem jedenácté jsme na nástupové rampě pod „Cassinovou cestou“ – topo (2500 m n. m.), kde hodinu rozmrazujeme sníh, snad aby nás nikdo nemohl podezírat, že do 800 metrů vysoké stěny nastupujeme před polednem. Když už se nástup v pět nepodařil, tak alespoň pořádně.

Začínáme variantou Rébuffat, lezení nám pěkně odsýpá, jištěné délky se střídají se souběžným lezením a kolem třetí jsme na střední polici. Posílen informací o vymrzlých koutech nalézám do toho nejvymrzlejšího. Nezaložím, šrouby do ledu nemám, ale aspoň vím, že lezu správně. Nebo ne? Kout se mění v plotnu, plotna se mění v hnusnou plotnu a místo šestplusky tu najednou zmrzlýma prstama hnětu osmičkový lišty. A v duchu klasiků jsem jištěn jedním vklíněncem, založeným mezi okraj ledu a skálu o 15 metrů níže. Nabývám dojmu, že vlastně asi nelezu správně. Dunící hrot přijímá oběť mého prusíku a po hodině se opět setkávám s Jakubem na polici. Zatím dobrý. Tentokrát vyráží on a vyráží dobře: naše mohutná síla a vůle a čokolády se opět dostávají do pohybu. Nenecháme se vyrušit příchodem tmy o dvě délky výše, nenecháme se svést druhým Cassinovým bivakem za další tři délky a nenecháme se zastavit úzkými vymrzlými komíny v posledních pěti. V rámci objektivnosti je třeba přiznat, že v posledních komínových délkách se lezení odehrává v ne zcela estetickém stylu koleno – batoh – brada – loket… ale tma je milosrdná a ve stěně není nikdo další, kdo by mohl tento nedostatek stylu ocenit.

Po simultánně přelezeném vrcholovém hřebínku dolézáme před druhou hodinou ranní na vrchol Piz Badile (3305 m n. m.), kde si kamarádsky potřeseme pravicí, uděláme vrcholové foto a slezeme pár metrů do bivaku, kde nás překvapivě nikdo nečeká, už vůbec ne pak tři spanilé krásky.

Vrcholová fotka (f: Jáchym Srb)

.
Jedeme dolů

Ráno 9:00 mlha, tři centimetry čerstvého sněhu. Ze sněhu vaříme kaši k snídani, z mlhy nemáme nic. Hřebínek je najednou kluzký a pomalý, já vedu, Jakub pro jistotu část slaňuje, kolem jedné začínáme slaňovat po severním hřebenu dolů. V mlze slaňíme mimo hlavní linii v severním hřebenu, což nám definitivně dojde po asi pěti délkách, během kterých se štandy zhoršují až nakonec úplně zmizí. V této nepříjemné situaci, jejíž závažnost se ohlašuje pádem pěkné nálože kamenů, které zasahují Jakuba do batohu, nastává jedno z neslavných vyvrcholení našeho výletu.

Slaňuji na konec lana, nevidím nic na zaštandování a skobami neoplývám. Provedu tedy kyvadlový manévr doprava, kde vidím pěkný obhoz. Nu co, prusík nic nestojí. Sedám do obhozu a pouštím lano. – „Volný!” – „Jedu!” A Jakub jede. A když se vynoří z mlhy a dojede na moji úroveň, zjistím, že je dobrých 15 metrů ode mě a kyvadlo neudělá, protože lano vedl komínem o kus dále nalevo. To se mi vskutku nepovedlo… Co ale s tím? Jakub nachází osamělou skobu a přichází se smělým plánem; prý slaní pod mojí úroveň a lano mi pak hodí z nižší police. Z jaký police? No, asi to vídí líp, protože já vidím jen mlhu jak mlíko. Jakub slaní na nižší polici a stáhne lano. Mlha se na chvíli trhá – to jako myslel tuhle polici?! Vždyť je 20 metrů pode mnou! Poměrně rychle zjišťujeme zřejmé – lano mi opravdu nehodí. Co teď s tím? Visím v obhozu a strkám nohy do novýho žďáráku. Ještě nevím, že to je naposledy, co jej používám k tomuto účelu. Sedíme tu jak dvě pecky, 20 metrů od sebe, a blednoucí mlha hlásí soumrak.

„Tak asi zavoláme, co?”
„Jo, asi zavoláme.”

Po chvíli chrčení se z druhé strany ozývá hlas, znějící trochu moc spokojeně: „Entschuldigen, Nebel…” V mlze prý ze Svatého Mořice nelétají, ale zítra prý má být celkem pěkně… Tento rozhovor se během následujících 15 hodin ještě dvakrát opakuje, pokaždé se stejným výsledkem. Po prvním telefonátu vymýšlíme, co dál. Jak dostat to lano ke mě nahoru. Kdybych tak měl nějaký provázek, něco, co by šlo spustit k Jakubovi. Pohled mi padá na žďárák, který jsem si volně přetáhl přes nohy. Volám to skrz mlhu na Jakuba. Mlha odpovídá Jakubovym hlasem: „Moc se mi to nelíbí.” Ale co naděláš. Během 20 minut rozřezám nožem spodní část žďáráku na tenký dvoumetrový proužky, ty svážu k sobě a na konec přivážu karabinu. Tuhle bizardní udičku pak nahodím do mlhy a když na třetí pokus tahám z mléčných vlnek konec lana, ktereý Jakub dole přivázal ke karabině – je mi vcelku jasné, že tohle je můj životní úlovek.
.

Jáchymova udička (f: Jáchymova máma)

.
Já(chy)ma a kyvadlo

O chvíli později sedíme spolu s Jakubem na té malé polici, ze které mi chtěl házet lano, a rozmýšlíme situaci. Do půlhoďiny bude tma, máme 400 metrů stěny nad hlavou a 400 pod nohama. Čas na poslední pokus dostat se z táhle šlamastyky. Navážu se na lano, a zkouším traverzovat po polici směrem k severnímu hřebeni, ze kterého jsme omylem odbočili. Tím začíná druhý pomyslný vrchol výpravy. Sunu se dál, police se stále zmenšuje, a když už je tak malá, že to musím otočit, začne padat krupice, která se na mírně ukloněné severní sěně spojuje do bílých stužek, které se jako hadi plazí skalními vhloubeními a zaručují, že sněhové sprchy budou přicházet po dávkách. Jedna taková dávka příjde, zrovna když se pod nánosem krupice snažím v nejtěžší pasáži najít ty lišty, co tam při prvním traverzu určitě byly. Po dvou metrech pádu se ještě rychle jednou rukou zachytím malého výčnělku, ale i ten povoluje a následuje asi desetimetrové kyvadlo do jediného friendu, který je mezi mnou a Jakubem. Friend drží, díky čemuž opět úspěšně přežívám, ale bolest v oblasti hýždí a zvuk plastových kartiček a průkazek, padajících z díry zející v mém batohu nepřipouští přehnané oslavy. Po zdlouhavém prusíkování nahoru a opatrném traverzu zpět k Jakubovi zjišťuji, že při prvním ohledání škod jsem opomenul díru v mé krásné nové bundě, která se táhne od ramene k pasu a během následující noci tak bude zabezpečovat urychlené závozy sněhu k mým nekrytým zádům.
.

Kyvadlo

.
Sedíme na polici, je kolem půlnoci a my jsme oficiálně zatměli. Jakub sedí celkem pohodlně, já o něco méně, neboť police není veliká a musím se opírat patama o skalní výčnělky, abych nesklouzl. Navíc jsem si rozřezal žďárák. Ani s proviantem to není příliš slavné. Zásoba čokolády se vyčerpala a jediné, co široko daleko připomíná jídlo, je modřina na mé pravé půlce, která se během večera rozrostla do podoby povidlového frgálu. Kolem jedné hodiny ráno začíná zhusta sněžit a během půl hodiny se na polici nahromadí asi půl metru mokrého sněhu, který se v pravidelných dávkách obnovuje v podobě malých lavin, klouzajících po stěně nad námi. Vždy, když se mi podaří vytlačit zády do sněhu jakýsi krunýř, utrhne se nad námi čerstvý kus sněhu, který mi zčásti skončí za krkem, zčásti pronikne dírou v bundě a z části vyplní prostor mezi mými zády a skálou. Kolem půl třetí ráno vzdávám snahu udržet se na polici a zbytek noci strávím zavěšený v odsedce za průběžného masírování pravé a levé nohy, kterým se tato pozice příliš nezamlouvá. Během této tranzice mi rovněž vítr bere zbylou polovinu žďáráku, což je však škoda spíše symbolická, neboť její hlavní úžitek do té chvíle spočíval v tom, že jsem si do ní mohl schovat hlavu a představovat si, že jsem někde jinde a že se tohle vůbec neděje.

S příchodem prvního světla je možné konstatovat, že mlha zhoustla. Po krátké diskuzi s dispečerem ve Svatém Mořici, která nápadně připomíná tu včerejší (včetně tvrzení, že zítra má být pěkně), přichází čas na rozhodnutí o dalším postupu. Noční pohodlí patrně formuje naše preference: já to chci zkusit dolů, Jakub čekat na rozpuštění mlhy. Jedenáctá dává zapravdu slanění, a tak zatímco odlétá naše zpáteční letadlo z Bergama, zkouším první délku a po chvíli zakládám dva vklíněnce o 50 metrů níže. Pak jede Jakub, pak zas já… Necháváme za sebou smyčky a prusíky a karabiny a vklíněnce – jsme jak francouzská armáda prchající z Ruska, mohutná vůle a síla tytam, ale hýbeme se. Po sedmi slaněních přistáváme na polici, ze které jsme nastupovali. Durch a omlácený, ale naživu! Koukáme nad sebe, teď už je Piz Badile opravdu celý vymrzlý a „pericolosissimo“ – podmínky v severní stěně se rozhodně neslučují s lezením. Až se mě někdo zeptá, řeknu mu to.

Ve winterraumu u chaty Sasc Furä vyždímáme ponožky a pak už běžíme dolů na autobus, který je ten den poslední a jede za hodinu. Celou cestu běžíme a máme radost, a i když víme že letadlo frnklo a že nás tohle celý bude stát ranec, stejně máme radost, protože je to za náma. A když jedem ve vlaku do Milána, s pivem v ruce, je to ještě lepší. V Miláně koupíme letenky, dáme báječnej šlofík na letišti vedle non-stop ekumenický motlitebny, ze které se střídavě ozývá gregoriánský chorál a orientální vytí muezzina a v 11 dopoledne už jsme na Ruzyni. Podáme si ruce a vyrazíme každý svým směrem. V mém případě to je seminář evropského práva, který začíná ve 12:00 na Právnické fakultě a který musím bezpodmínečně stihnout. Děravý batoh ucpaný děravou bundou nechávám u paní šatnářky a o půl jedné už poslouchám zasvěcený výklad pana docenta o harmonizaci právní úpravy ochrany spotřebitele, zkrátka klasické úterní odpoledne. Jediné, co připomíná poslední tři dny, jsou tak mokré boty a povidlový frgál, který mě nutí sedět na překližkové školní lavici pouze levou půlkou. Za zády se mi smějí tři krásné dívky.

Resumé ztrát
Kompakt Panasonic Lumix (kdesi ve vlaku Brescie-Bergamo)
ATC guide (upuštěn ve třetím slanění)
GTX žďárák (spodní část rozřezána na zhotovení nouzového lana, vrchní uletěla při nočním
bivaku)
Batoh Deuter Guide Lite, Bunda Tilak (proděravěny při pádu)
Množství kartiček z peněženky (dírou v batohu)
4x dyneema 120 cm (slanění)
Všechny prusíky (slanění)
Nemálo vlklíněnců (slanění)
Zámeček rovnátek (rozvazování zmrzlých uzlů)
Zpáteční letenka

Vrcholová fotka (f: Jáchym Srb)