Kovář Luboš Martínek

perex

Luboš Martínek zdědil po svém dědovi kovárnu z roku 1925. Zůstal jí věrný a za svůj život v ní ukoval 4 500 pískovcových kruhů.
Jak se to dělá? A proč jeho domovská skalní oblast zarůstá?

Kredity

T: Standa “Sany” Mitáč F: Standa Mitáč, archiv Luboše Martínka, Karel Vlček

Text 1

„Tuhle cestu pěkně zazdili. Proč nedali do výlezu ještě třetí kruh?“ nalomený lezec zvedá obočí pod stěnou. Naposledy prolistuje průvodce a odevzdaně svěsí hlavu k sestupové pěšině.
Proč tedy?
Třeba proto, že osadit kruh není romantika, ale spíš rabijárna.
Nebo také proto, že je rabijárna ho vyrobit?
Zkus se zeptat toho, kdo o tom ví nejvíc – Luboše Martínka ze Mšena.

 

VŠECHNY ODSTÍNY ORANŽOVÉ

Vstupuješ do kovárny, kde se od roku 1925 skoro nic nezměnilo. Takhle nějak voní první republika? Představy Masaryka na koni se trochu rozplynou, když ve slabém bočním světle rozpoznáš krabice s nejrůznějšími typy kruhů. Jsi u kováře, nebo u lezce?

Luboš Martínek tě zmate postavou basketbalisty, ale spojuje obojí. Leze 42 let a za svůj život ukoval kolem 4 500 kruhů. Pro představu – pokud vyrobíš jeden kruh denně, máš zábavu na 12 let. Díky tomuhle nelidskému množství je celkem pravděpodobné, že nějaký z nich v budoucnosti cvakneš. „Ty kruhy visí v Tisé, Ostrově a Rájci… Mraky jich jsou taky v Labáku,“ říká vousatý chlapík. Až uvidíš, s jakým citem je Luboš vyrábí, s chutí si do nich odskočíš. Ani jeden kruh ho zatím nezradil, jejich životnost je zhruba sto let.

Když Luboš vyndavá rozžhavený dřík z tisíce stupňů a vkládá ho pod masivní buchar, svítí oranžové světlo kovu jako silná žárovka. Teď je třeba hranatou část kruhu zúžit, aby šla lépe zasunout do skály. Při každém nárazu bucharu se ti chvěje hliněná podlaha pod nohama. Kocoura Macana to nevyvádí z míry. Sleduješ Luboše při práci s kladivem a obdivuješ jeho preciznost. Pár vteřin, pár přesných ran a na dříku se objevují zpětné drážky, společně s budoucím utemováním zamezí jeho vysunutí. Nakonec, po provléknutí žhavé kulatiny, kruh postupně chladne a vydává libé zvuky, které znějí jako cinkání ozdob na vánočním stromku. Dárek pro lezce je připraven.

Galerie 1

full width fotka

Kovar-8063

 

 

Text 2

HLAVNÍ ZÁKAZNÍK – SKALNÍ FRÉZA BĚLINA

Nejvíc kruhů, jinými slovy tisíce, ukoval pro legendárního Karla Bělinu – většinou zadarmo nebo za nějakou dobrou láhev. Kilo železa dříve stálo tři koruny, takže si o peníze kamarádům neříkal. I díky Lubošovi tak Karel byl schopný na písku udělat kolem 4 000 prvovýstupů, což je nejvíc v Česku a nejspíš i na světě. „Když jsme s Karlem byli rozjetí, udělal jsem mu 300 kruhů za rok,“ vzpomíná na osmdesátá léta. Jednou si Karel zkoušel kruh sám ukovat. „To je jednoduchý, půjč mi to,“ přihnal se Bělina a praštil do toho kladivem. Kruh letěl přes celou kovárnu. Víckrát už to prý nezkusil.

Luboš Bělinovi nedávno dělal stovky kusů kramlí pro populární děčínskou ferratu. Tentokrát z roxorů, výztuh do betonu, které Bělina zadarmo vyškemral ze stavby nového mostu v Děčíně. „Co uneseš, to si vezmi,“ řekl mu stavbyvedoucí a to neměl dělat – Bělina ho vzal za slovo. Od jiného lezce zase kovářovi přišla poptávka ve znění: „Prosím tě, udělej mi ty kruhy tak, aby vypadaly co nejvíc orezlý, ať není moc vidět, že tam dělám nový cesty…“ V minulosti koval také mačky, skoby a vyrobil třeba osm nezničitelných cepínů pro kamarády.

Nejvzácnější exponáty má Luboš schované na půdě. Ukazuje, jak cvaká německá karabina Haseney: „Byla tak padesát let v písku, kamarád ji našel detektorem kovu a já ji vyčistil.“ Také Lubošův prsák, který si kdysi upletl ze statického lana, je esteticky zmáklý, ale proletět se do něj? „Dřív se nepadalo,“ říká a v ruce otáčí prasklý dřík kruhu, který někdo vyrobil doma na koleni.

Galerie 2 muzeum

full width Bělina

 

– Karel Bělina s připraveným kruhem od Luboše Martínka při prvovýstupu cesty Zamávejte soudružce VIIIa v Ostrově, f: Karel Vlček, 1987 –

CITÁT S VIDEEM

“Internet nemám, žiju tu jako ve středověku.”

Text 3

NEZAJÍMAJÍ SE O NĚJ. A TAK KOKOŘÍNSKO ZARŮSTÁ

Když Luboš neková, snaží se být venku. Na skály chodí dodnes a jeho specialitou jsou široké komíny, které nikdo jiný nerozepře. Před pár dny nebylo s kým jít lézt, tak v okolí sóloval nějaké trojky. Sám se svými kruhy udělal kolem 1 700 prvovýstupů, volné směry našel hlavně ve své domovské oblasti Kokořínsku. „To číslo nic neznamená, tady jsou ty skály malý, takový čudlíky. Dá se stihnout víc prvovýstupů za den,“ snaží se to zamluvit. Dříve se v této oblasti mohlo lézt jen na skály větší než pět metrů – největší nadšenci proto občas odkopávali náhorní strany motykou, aby trochu vyrostly.

V posledních letech kolem Mšena pozoruje jeden nepříjemný problém – skály Kokořínska zarůstají a mizí před očima. „Možná kvůli slabým zimám, které nezvládnou vymrazit všechen ten plevel. Teď se kvůli náletům k některým skalám člověk ani nedostane. Hajnej chybí…“ přemýšlí a ukazuje odhalené bílé věže na historických fotkách.

Alespoň kolem Faraona (nejtěžší věž a dominanta oblasti, letos uběhne 70 let od prvovýstupu, pozn. aut.) les po letech trochu provzdušnili díky starostovi Mšena, Martinu Machovi. Ten je shodou okolností jeden z hrstky lezců v této „velevsi“. Kromě několika patriotů na okolních skalách moc lidí nepotkáš. „Leze se tu daleko méně než dřív. Ale chápu to. Některé hvězdičkové cesty se za pár let změnily v pěknej humus. Dřív skalám možná paradoxně prospěly spady z uhelných elektráren. Kyselé deště ty mechy a lišejníky trochu propláchly,“ směje se Luboš. Sám přesně neví, co je příčinou, nicméně smutnou změnu místních skal vnímá jasně.

Galerie 3 Cernobile

FULL WIDTH Kovárna

Kovar-8203

 

– Lubošova kovárna v roce 1928. Jedna věc se změnila, obří měchy pod stropem už dnes nevisí. –

Text 4

MORBIDNÍ PŘÍBĚH – KAMARÁDEM ZATEMOVALI KRUH

Na jakou historku z osazování kruhu Luboš rád vzpomíná? Má jednu trochu morbidní. Je spojená se jménem Jirky „Gastona“ Jiskry, který na Kokořínsku začínal lézt a v okolí působil celý život. Když zemřel, dělalo se s ním v Planém dole malé rozloučení. Na Vyhlídkové věži se sešlo několik lidí, kteří chtěli část jeho popela symbolicky rozprášit do údolí.

Luboš věděl, že vedle Vyhlídkové je ještě jedna věž s nedodělanou cestou. Díval se na ni a napadlo ho, že ji nazvou Gastonovou věží a udělají pro něj Vzpomínkovou cestu přes dva kruhy. „Když jsme osazovali ten druhej, tak někdo přišel a říkal, že bychom ho mohli trochu přimíchat do toho cementu. Takže jsme ten kruh zamázli Gastonem,“ vypráví s klukovským úsměvem. Jednomu kamarádovi se to moc nelíbilo, protože byl věřící. „Ale tak proč ne, teď je tam navěky zazděnej.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Infobox pěkný s fotkou v pozadí

PŘÍPRAVA KRUHU PODLE LUBOŠE MARTÍNKA

Koupíš železo (plocháč a kulatinu) ve Feroně. Na jeden kruh si připrav tak 60 Kč.

Vezmeš plocháč 40 x 20 mm a uřízneš příslušnou délku.

Ohřeješ to, zkoveš dřík na nějakých 25 x 20 milimetrů, aby se to zúžilo a vešlo do díry po rouráku.

Provrtáš díru v plocháči a srazíš hrany na části, která kouká ven.

Uřízneš si 14milimetrovou kulatinu, 24 cm dlouhou. Z ní uděláš kroužek,
který buď stočíš za tepla ve výhni nebo na pákové ohýbačce za studena.
(Páková se doporučuje, když přijede Bělina a chce 50 kruhů, je rychlejší.)

Kroužek nasadíš do díry, sklepneš k sobě a svaříš elektrickou svářečkou nebo autogenem.

Vylezeš do místa, kam ho chceš osadit, zaděláš navrtávák nebo bórek,
do kterého si odsedneš. V měkkém Kokořínsku použiješ dva navrtáváky,
jinak skončíš na zemi, nebo práskneš na polici a zlomíš si nohu jako Luboš.

Vytáhneš si kovárnu, což je palice a rourák (trubkovej sekáč). Maximálně
do 30 cm (abys kruh nevyhnal moc vysoko) od navrtáváku vysekáš díru.
Tohle trvá v Kokořínsku ručně 15 minut, v Labáku hodinu.

Do díry pak naťukneš kroužek a po stranách přidáš pásky olova.
Zatemuješ kruh olovem pomocí temováčku. Pak rozděláš trochu malty a cementu.
Touhle směsí vyplníš a utěsníš zbytek prostoru – díky tomu tam nepoteče voda,
která by se tam v zimě rozpínala. Kruh nebude rezavět a korodovat zevnitř.

Můžeš lézt.

infobox tabulka obyč

Luboš Martínek se narodil v roce 1958. Po svém dědovi zdědil kovárnu, kde pracoval skoro celý život.
Živil se jako umělecký kovář a zakázky má dodnes.

„Jeho děd byl jeden z posledních živnostníků ve Mšeně. Není jisté, zda to rodina Martínkova myslí se socialistickým zřízením dobře,“ parafráze z kádrového posudku v období normalizace.
Kvůli původu z rodiny živnostníka měl problém dostat se na střední školu.

Tradičním způsobem ukoval přibližně 4 500 kruhů (jeden mu zabere průměrně 25 min) a ve skalách otevřel 1 700 nových cest. Nejraději leze na Rači nebo Vlhošti (Kokořínsko) a tohle jsou jeho oblíbené cesty, které udělal:

Radostná fantazie VIIb na Masiv trempů, Vlhošť
Soví hukot VIIb na Soví stěna, Vlhošť
Rozporový komín VII na Rudolfův kámen v Labáku.

Luboš Martínek nešťastně zemřel v březnu 2016.
Upřímnou soustrast pozůstalým přeje redakce.

Kovar-8070

 

Autor

Standa “Sany” Mitáč

Hlavní editor

“Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.” Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)