Mark a Mimi Nichterovi
50 let na cestě
za poznáním světa

perex

Mark a Mimi Nichterovi začali cestovat v 70. letech minulého století. Tehdy neexistoval internet, mobilní telefony ani turistické průvodce. Lidé se spolu museli bavit a nejcennější komoditou byly informace. Jak se za tu dobu změnil svět?

Kredity

T: Jakub Freiwald F: archiv Mimi a Mark Nichter, Benedict Tisa, Jakub Freiwald
| prosinec 2018

Text 1 UNOS/ZACATEK

Mimi a Mark Nichterovi. Potkal jsem je před necelým rokem na malém ostrůvku nedaleko Západní Papuy v Indonésii. Z nenápadných starších Američanů se během pár dní, které jsme spolu strávili, vyklubali cestovatelé, jejichž příběhy mě doteď nepřestávají fascinovat. Elegance a lehkost, se kterou mi svůj životní příběh vyprávějí, je naprosto odzbrojující.

Většinu života pracovali jako sociální antropologové a podíleli se na nejrůznějších projektech, které je zavedly na mnohá místa po celém světě. Za svůj život publikovali nespočet knih a vědeckých prací, což jsem zjistil až posléze. Na jejich práci se jich prý ptalo už mnoho lidí, svůj životní příběh v této formě však vyprávěli poprvé. Šest a půl hodiny zvukového záznamu by vydalo na samostatnou audio knihu. Jestli máš zájem, celý záznam v angličtině si můžeš stáhnout tady.
.

Mimi a Mark Nichterovi (f: Jakub Freiwald)

.
Vydejme se teď společně s nimi na cestu. Píše se rok 1968. Markovi je 19 let a jeho pozdější žena Mimi je o rok mladší.

NA PALUBĚ UNESENÉHO LETADLA

Jak jste se vůbec seznámili?
Mimi: Mark hrál na kytaru pod stromem ve Washingtonu DC a mně se líbila jeho hudba. Nic podobného jsem nikdy neslyšela. Byla to jeho vlastní tvorba a to mě k němu přitáhlo, připadalo mi to roztomilé.

Mark: Zeptal jsem jí na jméno a myslel jsem, že říká „Même“, což ve francouzštině znamená „stejné“. Přišlo mi to jako velmi netradiční a zajímavé jméno.

Mimi: Potom jsem ho pozvala ke mně domů na večeři. Bydlela jsem ve třetím patře společně se spolubydlící, která měla kočku. Mark s sebou přivedl svého psa a jakmile s ním vstoupil ke mně domů, kočka okamžitě vyskočila z okna. Naštěstí se jí nic nestalo. Na večeři jsem udělala steak, protože jsem netušila, že Mark je vegetarián. On se na něj podíval, zabodl do něj vidličku a hned potom ho hodil svému psovi. Myslím, že jsme nezačali úplně šťastně. (směje se)

Mark: Hlavně bych chtěl říct, že Mimi absolutně netušila, jak vařit. Spálila by i vodu. (směje se)

Mimi: To je pravda. Každopádně tou dobou jsme oba studovali na vysoké škole a já to léto vyrazila do Izraele. A cestou zpátky mé letadlo unesli. Šlo o jeden z prvních první unesených mezinárodní letů v historii. Měsíc nás drželi v uprchlickém táboře v Jordánsku.

To myslíš vážně?
Mimi: Ano. Bylo mi 20 a ještě donedávna jsem o tom vůbec nedokázala mluvit. Na letiště v Tel Avivu jsem přiběhla doslova na poslední chvíli a do letadla mě pustili jako úplně poslední. Měli jsme letět nejdřív do Frankfurtu a odtud poté do New Yorku. Zhruba hodinu po startu začali po letadle pobíhat lidé a já vůbec netušila, co se děje. Nikdy před tím se žádný podobný incident nestal. Poté vyhlásili, že se nemusíme bát, že letíme do přátelské země. Šlo o bojovníky z Fronty za osvobození Palestiny (LFOP – Lidová fronta pro osvobození Palestiny, pozn. red.). Mnoho cestujících byli židé a ti začali panikařit, protože tušili, že to nebude dobré.

Za pár hodin jsme přistáli v Jordánsku, na malé ranveji z druhé světové války. Už byla noc, všude světla a na palubu přiběhli další bojovníci se samopaly, začali na nás křičet a pobíhat po letadle. Já pořád vůbec nechápala, co se děje, a i když mi to asi nebudeš věřit, vůbec jsem se nebála. Nikdy jsem totiž o ničem podobném neslyšela. Občas jsem zaslechla o letadlech, která unesli na Kubu, ale jenom proto, že chtěli ta letadla. Doslova jsem se dívala na hodinky a říkala si: „Sakra, to budeme mít zpoždění.“ Během pár hodin se k nám připojila další dvě dopravní letadla. Na palubě nás nakonec drželi týden. Občas nám donesli trochu jídla a vodu a večer jsme mohli jít na chvíli ven, to bylo všechno.

První den zkontrolovali všechna naše zavazadla, a jelikož jsem s sebou měla fotky kamarádů z armády a nějaká jejich trička, mysleli si, že taky patřím k izraelské armádě. Potom mě vzali do kokpitu, kde mě vyslýchali. Dali mi k hlavě zbraň a řekli: „Buď nám řekneš pravdu, nebo tě zastřelíme.“ Nakonec mi uvěřili. Mnoho lidí průběžně někam odváželi, v letadle nás nakonec zůstalo asi 30. Tou dobou už jsme se všichni strašně báli. Sedmý den nás vyhnali z letadla a postavili na konec ranveje. Potom všechna tři letadla najednou vyhodili do vzduchu.
.

Unesená letadla odstavená na letištní ploše v Jordánsku, 1970 (f: Wikipedia.com)

.
Odvezli nás do nějakého domu v uprchlickém táboře a řekli nám, že jsme jejich rukojmí. Když jsem to uslyšela, rozbrečela jsem se. Byla jsem vážně vystrašená. Za pár dní začalo bombardování celé oblasti a vypukl otevřený konflikt mezi PFLP a jordánskou armádou. Nevěděli, kde nás drží, a bomby dopadaly všude kolem nás. To trvalo dva týdny. Byly jsme na tom vážně špatně a vtipkovali jsme o vlastní smrti, jak nás přivezou domů v rakvích a rozebírali veškeré detaily. Humor je skvělý způsob, jak tím projít, daleko lepší než panika nebo zoufalství. Zhruba po měsíci za námi někdo přiběhl a řekl, že jsme volní. Červený kříž nás vrtulníkem dopravil na Kypr a odtud jsme letěli zpátky do New Yorku.

Když jsem se vrátila domů, byla jsem troska. Totální troska. Byla jsem paranoidní a vystrašená. Ležela jsem celé dny doma na posteli a nikdo mě nechápal, ani moji rodiče. Oni nikdy moc nemluvili o emocích a o citech. Pak jsem zase potkala Marka, který mě vzal k sobě domů a postaral se o mě.

Mark: Když jsem ji viděl, jak sedí mezi všemi těmI lidmi a novináři, kteří po ní neustále chtěli rozhovor, tak jsem prostě věděl, že potřebuje někoho, kdo ji vezme pryč. Zůstala u mě doma se mnou a mým psem několik měsíců. Na nic jsem se jí neptal. Došlo mi, že pokud o tom bude chtít mluvit, řekne mi to.
.

Příslušníci lidové fronty pro osvobození Palestiny (f: Wikipedia.com)

.
Pak jste začali cestovat?
Mark: V roce 1970 bojovalo hodně mých přátel ve Vietnamu. My se účastnili mnoha protiválečných demonstrací a všechno bylo strašně moc romantizované. Hudba, drogy, protesty proti válce a rasismu. I když jsem se toho účastnil, začínal jsem toho mít dost. A jednoho dne jsem se probudil a v hlavě měl tenhle sen:

„Byl jsem ve vězení na nádherném zámku a všechno bylo nádherné. Hráli Led Zeppelin, všichni byli zhulení – prostě velká párty a nikdo nechtěl utéct. Já vyskočil z okna, skočil z věže do vody, kde mě pronásledovali aligátoři a další zvířata, a když jsem se dostal na druhou stranu, probudil jsem se.“

Najednou jsem věděl, že musím odjet do Afriky. Nikdy před tím mě to nenapadlo, potkal jsem jen jednoho člověka, který kdy byl v Africe. Prostě jsem věděl, že musím odjet z Ameriky. Všechno jsem prodal a řekl Mimi, že jedu do Afriky, tak to začalo. Prostě jsem věděl, že potřebuju vypadnout a vidět svět.

Mimi jela s tebou?
Mark: Po tom únosu byla extrémně traumatizovaná. Skoro nevycházela ven, bála se jezdit výtahem. Tak jsem jí řekl: „Pokud nic neuděláš, budeš do konce života obětí. Musíme se do těch zemí vrátit, projít je a potkat dobré lidi. To je jediný způsob, jak se svého traumatu zbavíš.“ Je to jako při surfování. Když tě semele nějaká vlna a ty se nevrátíš zpátky, dostaneš strach. A tohle je úplně stejné. Musíš se svému strachu postavit a začít znovu věřit lidem, strach pak začne postupně mizet. Samozřejmě jsme byli neskutečně naivní. Ale naivita inspiruje ta největší dobrodružství.

Mimi: Po promoci se mě rodiče zeptali. „Co teď budeš dělat?“ A já řekla: „Pojedu do Afriky.“ „Cože?!“ Rodiče to nemohli pochopit. Pocházím z Brooklynu v New Yorku a holky z Brooklynu prostě nejezdí do Afriky. Taky jsem potřebovala vydělat nějaké peníze. Mark tehdy prodával trávu a měl něco našetřeno. Až jsem vydělala zhruba 1000 $, odjela jsem za ním do Evropy. Tehdy neexistoval internet nebo mobilní telefony, museli jsme si proto psát dopisy. Přiletěla jsem do Londýna, kde na mě žádný dopis nečekal. Pokračovala jsem tedy přes Francii až do Curychu, kde jsem si konečně přečetla psaní od Marka, ve kterém stálo, že je ve Španělsku. Dorazila jsem tam právě ve chvíli, kdy se chystal vyrazit do Afriky.

Audio 1 - UNOS DOPLNIT

Text 1 pokracovani

Mark: Čekal jsem vážně dlouho a v momentě, kdy jsem šel po mole v přístavu a chtěl nastoupit na loď, kterou bych dojel na jih Španělska a pak do Afriky, Mimi z té lodi vystoupila. Jaká je šance, že se něco takového stane? A tak začala naše společná cesta.

Měli jste nějakou představu, co budete v Africe dělat?
Mimi: Vůbec žádnou, prostě jsme tam chtěli jet a celou ji prostopovat, to byl hlavní cíl. A cestovat hodně pomalu.

Mark: Chtěli jsme přejít celou poušť přes arabské země. Byli jsme zranitelní, neozbrojení, neměli jsme žádný plán kromě toho, že půjdeme po zemi. A taky jsme byli strašně naivní. Jedinou mojí výhodou bylo, že jsem chodil jako malý kluk do skauta, kde jsem se naučil základy kempování, přežití v přírodě nebo jak rozdělat oheň bez sirek. Les jsem miloval a města mě děsila. Proto jsem se cestování vůbec nebál. Jediná další věc, kterou jsem měl v hlavě, bylo surfování. Slyšel jsem o všech těch úžasných surfových místech po světě a chtěl je všechny navštívit. Jakmile totiž k surfování přičichneš, chceš pořád víc a víc.

Co jste s sebou vezli?
Mimi: Hrnec, frisbee, nůž, jeden spacák pro dva a jednu deku, pár kusů oblečení a vždycky jsme s sebou měli malý pytlík rýže.

Mark: Taky jsme s sebou měli podvodní foťák. Nemám nejmenší tušení proč, můj bratr mi ho dal. V poušti jsme prostě prostě měli podvodní foťák. Pak ještě deník a taky flétnu. Myslel jsem si, že kdyby na nás zaútočilo nějaké zvíře, zahrál bych na ni a tím bych ho buď vystrašil nebo uklidnil.

CITÁT 1

„Samozřejmě jsme byli neskutečně naivní. Ale naivita inspiruje ta největší dobrodružství.“

Text 2 AFRIKA ZACATEK

AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Jak dlouho jste v Africe zůstali?
Mimi: Zhruba rok. Kdykoli jsme mohli, spali jsme venku. Nebydleli jsme v hotelech nebo ve městech. Začali jsme v Maroku a pokračovali přes Alžír, Tunisko, Sicílii a Řecko do Egypta. To nám mohlo zabrat tak pět měsíců.

Mark: A za celou dobu jsme potkali maximálně pět cestovatelů. Potom jsme cestovali proti proudu Nilu dál na jih.

Mimi: A na lodi s obchodníky s velbloudy přepluli do Súdánu. Musela jsem být oblečená jako muž, protože ženy musely cestovat v podpalubí, kde bych to nevydržela. Ve Vadí Halfa jsme nastoupili na vlak a jeli do hlavního města Chartúmu. Jeli jsme skrz velkou písečnou bouři a ten vlak neměl okna. Všichni byli celí od prachu a od písku, úplně bílí, jako duchové. Celý vlak vypadal jako vlak duchů.

Mark: Potom jsme přejeli přes poušť do Ugandy, což bylo dost psychedelické. Několik měsíců jsme neviděli nic než poušť a najednou bylo všechno zelené. I trs zelené trávy pro nás byl neuvěřitelným zážitkem. Několik dní jsme si na tu džungli zvykali. To bylo v roce 1971. Spali jsme venku a každý den potkávali všechna ta neuvěřitelná zvířata, jaká si jen dokážeš představit. Pak jsme se na chvíli zastavili a zůstali nějaký čas s Pygmeji, to bylo hodně zajímavé. Přes den byli nebojácní a přes noc zůstávali doma, noční zvířata moc nemuseli. V Ugandě se nám strašně líbilo, pak se ale stal prezidentem Idi Amin a začali jsme slýchat zvěsti o mrtvých tělech plujících v řekách. Nejdřív jsme tomu nepřikládali velkou pozornost, pak jsme si ale uvědomili, že se to vážně děje a rozhodli se, že musíme ihned pryč. Nemohli jsme přes normální hranici, to bylo moc nebezpečné. Takže jsme se do Keni vydali přes hory.

Začaly nám docházet peníze, a proto jsme chtěli jet přes Tanzánii do Jihoafrické republiky nějaké vydělat. Stáli jsme uprostřed cesty někde nedaleko Kilimandžára a snažili se dostat na pobřeží. Bylo strašné vedro a dlouho jsme nepotkali žádné auto. Z ničeho nic se kolem nás jedno prohnalo, po chvíli zastavilo a vrátilo se zpátky. Řidič se na nás podíval a říká:

„Strašně rád bych vás doprovodil do svého pivovaru. Právě jsme uvařili naše první pivo a jelikož jsem Ind, tak nemám nejmenší tušení, jestli je to pivo dobré nebo ne. Afričanům věřit nemůžu, ti mi řeknou, že všechno je dobré. Ale vy dva jste Američani a určitě pijete pivo. Když se mnou pojedete a ochutnáte moje pivo, zavezu vás potom na pobřeží.“

Vůbec jsme tomu nemohli uvěřit, prišlo nám to jako nějaká fantazie nebo podvod. Jeli jsme tedy s ním, vešli do pivovaru a uprostřed pouště, kde bylo strašné horko, nám najednou podali ledovou sklenici piva. Napili jsme se a všichni mlčky čekali. Potom se nás zeptal: „Je dobré?“ A já říkám: „Skvělé pivo!“ načež pokračoval: „Myslíš, že by ho pili i Evropané?“ „Určitě ano!“ odpověděl jsem. Najednou se hluboce usmál, všichni začali tancovat a byli šťastní.

FULL WIDTH FOTKA

– MARK V AFRICE, 1970 –

Text 3 JIHOAFRICKA REPUBLIKA

„BYDLET V ROUŘE JE FAJN“

Přes Zambii a Zimbabwe jsme se poté rychle dostali na hranici s Jihoafrickou republikou. Tehdy jsi do země nemohl vstoupit bez zpáteční letenky ze země. Museli jsme proto za většinu zbylých peněz složit kauci v ceně letenky do nejbližší země, což byl Mosambik a lhát na hranicích, že přijíždíme za prací. Bylo nemyslitelné, abys byl běloch a nepracoval tu. Nějaký čas jsme jen tak cestovali a surfovali.

Mimi: Slyšeli jsme o skvělém surfařském místě v Jeffreys Bay. Natáčel se tam kultovní film Endless Summer, ale tou dobou tam nebylo ani žádné město, jenom pár nadšených surfařů. Neměli jsme ani kde bydlet, měli jsme jenom dva batohy, tak jsme nějaký čas žili ve velké stavební rouře.

Mark: Bylo to skvělé. Když se přeneseš přes to, že žiješ v kulatém prostoru, což je samo o sobě dost šílené, je to fajn. Stačí zakrýt obě strany plachtou a máš super bydlení. Tehdy nás tam bydlelo celkem dvanáct. Lidi z Jihoafrické republiky, Austrálie, Nového Zélandu a pak taky jeden šílený lyžař Otto z Rakouska. To byl kluk, který se rozhodl, že se chce naučit surfovat, a vydal se proto na nejlepší surfařské místo na světě. Jeho tělo bylo jeden velký sval a neznal slovo strach. Před tím někde surfoval dva měsíce a tady si vzal krátký surf a vydal se do vody. My ho pozorovali a modlili se, ať se neutopí, protože bychom ho určitě nezvládli vytáhnout. Nikoho z nás neposlouchal, prostě se rozhodl, že to zvládne. Deset dní v řadě to zkoušel, vždycky stejný scénář. Snažil se sjet tu vlnu a strašně u toho ječel, my se na to ani nemohli dívat, protože jsme si mysleli, že tam musí umřít. Jedenáctý den se mu to ale povedlo, připlaval zpátky s úsměvem od ucha k uchu a povídá: „Už vím, jak na to.“ (směje se)

Chvíli jsem se snažil živit jako hráč na kytaru, což moc nefungovalo. Pak jsem dostal práci ve firmě, která stavěla potrubí. Nic takového jsem nikdy před tím nedělal. Jeden kamarád mi řekl, že abych tu práci dostal, potřebuju mít těžkou krabici s nářadím. Budou si myslet, že víš co děláš, když s sebou máš tolik nářadí. Tak jsem si koupil krabici a naplnil ji kameny. Tu práci jsem sice nedostal, místo toho mi ale dali na starost deset dělníků, kteří tuhle práci dělali celý život. Těm velice rychle došlo, že nemám nejmenší tušení, o co tu jde, tak jim říkám: „Dívejte, jsem Američan a jsem proti apartheidu.“ Oni odpověděli, že mě všechno naučí výměnou za to, že na Jihoafričany musím řvát, že jsou to „neschopní idioti a že z nich vymlátím duši“. Docela to fungovalo. Pracovali rychle a zbytek času pili Coca­‑Colu a hráli karty. Jednoho dne za mnou ale Jihoafričani přišli a říkají: „Teď musíš být opatrný. Potřebujeme tuhle trubku přeříznout a je jediná, kterou máme. Je hodně drahá, tak buď opatrný.“ V tu chvíli mi došlo, že když přijdou na to, že o té práci nemám nejmenší tušení, nejspíš mě zastřelí. Tak jsem radši řekl, že to nemůžu udělat, a oni mě vyhodili.

Audio 2 - AFRIKA DOPLNIT

Text 3 pokracovani

Mimi: Já jsem nějaký čas pracovala jako servírka. Pak jsem o tu práci ale přišla, protože jsem moc nerozuměla místnímu přízvuku a často jsem jim nosila jiné jídlo, než si objednali. Tak mě taky vyhodili. (směje se)

Mark: Jeden z důvodů, proč jsme do země přijeli, bylo dozvědět se něco o apartheidu. V Americe jsme se účastnili různých protestů, ale vidět to na vlastní oči a pochopit, jak ve skutečnosti vše funguje, je něco docela jiného. Nakonec nás odtud vykopli. Našli naše deníky a mysleli si, že jsme novináři. Ty deníky byly plné nejrůznějších zápisků a poznámek o tom, jak je apartheid zvrácený. Naštěstí píšu tak strašně, že si je nemohli přečíst. Jinak bychom nejspíš skončili ve vězení. Nechtěli nám vrátit peníze, které jsme při příjezdu složili jako kauci, my ty peníze ale potřebovali. Řekli nám, že si je můžeme vyzvednout jedině na jihoamerické ambasádě v zahraničí. Jediná ambasáda v okolí byla v Mosambiku, kde ale naneštěstí zuřila válka. Stejně jsme se tam vypravili a po velkých obstrukcích jsme peníze s pomocí americké ambasády nakonec dostali zpátky. Koupili jsme si za 35 $ jednosměrný lístek na loď do Indie a zmizeli.

Mimi: Do Indie jsme vlastně vůbec nechtěli, v Africe se nám líbilo. Chtěli jsme tam původně zůstat déle, ale kvůli razítku v pasu z Jihoafrické republiky nás už stejně nikam nechtěli pustit, takže opustit kontinent bylo jediné řešení. Byl to ale hodně silný zážitek. Dva týdny na lodi s Indy a jejich nesnesitelnými zvyky. Nikdy jsme o tom neslyšeli a vlastně jsme o Indii nic nevěděli a najednou s nimi žili. Po roce v přírodě, v otevřeném prostoru, jsme skončili tady. Jejich spací a vyměšovací návyky, krkání, prdění, plivání a všechno ostatní. To bylo teda něco.

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 4 INDIE ZACATEK

100 000 DÍLKŮ INDICKÉ SKLÁDAČKY

Co jste dělali v Indii?
Mark: Indie byla neskutečná. Všechno bylo strašně zajímavé a neznámé, úplně jiné než v Africe. Všechny různé jazyky. Vystoupili jsme z lodi a první, co vidím, je chlapík v rikše, který projíždí kolem nás a plive kolem sebe něco, co vypadá jako krev. Najednou jsem si pomyslel, že tady určitě všichni mají nějakou smrtelnou chorobu. Na lodi nebylo žvýkání betelu povolené a já nikdy nic podobného neviděl. Takže jsem byl dost v šoku. Všude na zemi červené fleky. Chtěl jsem odtud hned vypadnout. Trvalo nám zhruba den, než jsme přišli na to, o co jde.

Mimi: Jeli jsme hned do nějakého strašného hotelu. Jediní cizinci, kteří tam tehdy bydleli, byli feťáci. A mezi nimi jsme úplně náhodou potkali našeho kamaráda. Britského hráče rugby, který byl neuvěřitelně pohublý. Na otázku, co se s ním stalo, odpověděl, že našel svého guru a chtěl nás k němu zavést. My jsme sice chtěli jet na sever, ale nakonec jsme souhlasili.

Mark: Druhý den v Indii jsme nasedli do vlaku, jeli jsme třetí třídou. Proti tomu i ta loď z Afriky vypadala luxusně. Přišli jsme na to, že nejlepší způsob, jak přečkat 36 hodin cestování, je ve stísněném prostoru mezi zavazadly. Potom se nám v Indii začalo líbit. Hodně jsme cestovali a všechno bylo strašně zajímavé.

Mimi: Všechno bylo tak jiné. Každý den jsme vídali něco, co jsme vůbec nechápali.

Mark: Co každý den, spíš každou půlhodinu.

Mimi: Nechápali jsme, co to je. Co ti lidé dělají. A líbilo se nám to. Jsme od přírody zvědaví lidé a v Indii je tolik věcí, které můžeš objevovat.

Mark: Neřekl bych, že to byla láska na první pohled, nejdřív jsme byli spíš zvědaví. Na rozdíl od Afriky, kterou jsme milovali. Indie proti tomu byla extrémně komplikovaná a intenzivní záležitost. Jestli Afrika byla skládačka o 200 dílcích, tohle mohlo být klidně 10 000 nebo 100 000 dílků. Nakonec jsme tu cestovali šest měsíců.

Galerie 1 AFRIKA

– MIMI A MARK, 1975 –

Text 5 CESTA ZPATKY

ZPÁTKY DOMŮ

Pak jste se vrátili zpátky do Ameriky?
Mimi: A jak? Neměli jsme žádnou letenku ani peníze. Podívali jsme se na mapu a odjeli do Amritsaru, odkud jsme chtěli překročit hranici do Pákistánu. Chtěli jsme se po zemi vrátit zpátky do Londýna, odkud se dali sehnat levné letenky zpátky do Ameriky.

Mark: Do Amritsaru jsme přijeli den před tím, než kvůli válce zavřeli hranici a jenom nám řekli, že když tu počkáme, jednou za čas možná někoho pustí přes hranici. Neměli jsme kam jít a nakonec nás mezi sebe vzali Sikhové, kteří žili ve Zlatém chrámu. Po týdnu nás konečně pustili do Pakistánu, který jsme procestovali veřejnou dopravou, což bylo skvělé, a dojeli jsme až do Afghánistánu.

Tehdy už Afghánistán okupovali Sověti?
Mimi: Ne, to bylo až později. Kábul byl tehdy zaprášeným městem bez jakýchkoli cest, naprosto úžasné místo. Místní lidé byli neuvěřitelné přátelští. Muži nosili velké kalhoty a košile a ženy dlouhé burky, které ale byly nádherné. Všichni nás vítali s otevřenou náručí.

Mark: Líbilo se mi tu, moji příbuzní také pochází z téhle oblasti. Se svým plnovousem a v místním oblečení si mě vůbec nikdo nevšímal. To bylo snad jediné místo, kde jsem mohl splynout s davem. Jediní turisté, které jsme potkávali, byli feťáci a hodně z nich bylo nemocných. Hodně tu tehdy řádila žloutenka.

Mimi: Po nějakém čase jsme tu potkali pár kluků z Británie, kteří právě koupili takový ten ikonický minibus od Volkswagenu. Začali jsme se s nimi bavit a zjistili jsme, že s ním chtějí dojet zpátky do Londýna, jenom neumí řídit. V té době všichni poslouchali Beatles a jezdili do Indie meditovat a hledat „Yellow Submarine“.

Mark: Říkají nám: „Stejně chcete procestovat tuhle zemi… Umíte řídit? Jestli jo, tak pojeďte s námi, podělíme se o náklady na benzín.“ Tak jsme se k nim připojili a dostali se nějak přes Turecko a celou Evropu zpátky do Londýna.
.

Ikonický minibus od Volkswagenu, ilustrační foto (f: Wikipedia.com)

.
Jak tahle první cesta ovlinila zbytek vašeho života?
Mimi: Bylo to zvláštní. Když cestuješ prvních pár měsíců, pořád se ti trochu stýská po domově, kamarádech a rodině. Ale potom se z tebe stane cestovatel a staráš se jenom o to, kde právě jsi. Když jsme se vrátili zpátky po tom, co jsme žili skoro s ničím a najednou toho měli tolik, to bylo hodně těžké. Máš ledničku, spoustu oblečení a nikdo ti vlastně nerozumí. V té době se necestovalo jako dnes. Neexistoval průvodce Lonely Planet, který si vezmeš do kterékoli země a který ti řekne, co jíst a kde spát. Tehdy ses ještě musel potkávat a bavit s lidmi.

Mark: Brzy po návratu jsem odjel zpátky do Velké Británie, chtěl jsem vystudovat doktorské studim sociální antropologie. Všichni kolegové cestovali za prací, vídali nejrůznější místa, cítil jsem se tam jako mezi vlastním kmenem. Dva roky jsem neviděli skoro žádné knihy a najednou jsem byl v akademickém prostředí, s knihovnami plnými etnografických knih a spousta z nich bylo o místech, která jsem před tím navštívil. Mohl jsem si zpětně přečíst o místních tradicích, ekonomice, politické situaci… Říkal jsem si u toho: „Wow, to je skvělé, to jsem tehdy vůbec netušil.“ Zatímco mí spolužáci ty knihy četli, aby se naučili na zkoušku, já jsem nemohl uvěřit, že si čtu o místech, kde jsem nedávno byl. Byl jsem fascinovaný tím, že se budu moct podívat na všechna ta úžasná místa a ještě mi za to někdo zaplatí. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. Nikdy mi nepřišlo jako že studuji. Všechno, co mi říkali, bylo skvělé a pořád jsem se na něco ptal. (směje se)

Mimi: Tak jsme si postupně našli práci, která nám umožnila cestovat. Mark studoval sociální antropologii, díky které mohl navštěvovat různá místa a zároveň nás tím uživit. Já nejdřív studovala angličtinu, protože jsem si říkala, že angličtinu přece potřebují všude na světě. Víc než rok jsme proto žili odděleně.

FULL WIDTH 2 SPOLECNA

– MIMI, MARK A JEJICH SYN SIMEON, INDIE, 1978 –

Text 6 FOCENI

FOTOGRAFICKÁ ÚSKALÍ

Z první cesty nemáte moc fotek. Z těch ostatních už ano. Co se změnilo?
Mimi: Nejdřív jsme to vůbec neřešili a prostě jenom cestovali. Tehdy ještě lidé nebyli tak vizuálně založení jako dnes. Měli jsme, co jsme měli a víc neřešili. Ani jeden z nás nebyl fotograf a když jedeš na tak dlouho a musíš s sebou vézt hodně filmu, není to jednoduché. Až před druhou cestou do Indie jsem začala fotografování trochu studovat a chtěla jsem umět aspoň trochu fotit. Měla jsem s sebou zrcadlovku Canon a 25–30 roliček filmu, každý o 36 fotkách. To bylo v roce 1974, nic nebylo digitální.

Mark: Tehdy jsme tam už jeli za prací a potřebovali jsme všechno zdokumentovat. Bylo to hodně težké. Zažili jsme tam období dešťů jako nikdy před tím a všechno bylo mokré a vlhké. Neexistovaly žádné voděodolné vaky a udržet kameru a film v suchu byla velká výzva.

Mimi: Ten déšť byl neuvěřitelný. Jde o nejdeštivější část Indie a doteď si pamatuji ten zvuk deště a žab. Žili jsme tam tři měsíce a byli jsme téměř nepřetržitelně mokří.

Mark: Nešlo ale jenom o foťák, měli jsme s sebou i zvukový záznamník a všechno bylo neustále mokré. Na hodně věcí jsme měli jenom jeden pokus, takže to prostě musíš udělat dobře. Taky jsme vůbec netušili, co můžeme fotografovat a co ne. Tehdy se v Indii fotily jenom svatby. Když lidé viděli fotoaparát, strnuli jako sochy. Všichni nám pózovali nehnutě jako sochy a oblékali si své nejlepší oblečení. Museli jsme vyfotit tisíce fotek bez filmu jenom proto, aby je to přestalo bavit a začali se chovat normálně. Obtížné to bylo i jejich rituály, tam se do té doby nefotilo vůbec. Občas proto vůbec nepřišli a občas jsme zase potřebovali povolení od boha. Museli jsme proto požádat o svolení kněze nebo někoho povolaného. Tehdy šlo o něco neznámého a my jim vlastně představovali novou technologii.

Mimi: Taky jsem negativy nechtěla posílat zpátky do Ameriky, zároveň jsem je ale nechtěla dlouho skladovat v Indii. Občas jsem proto šla do ateliéru mého kamaráda a některé fotky se snažila vyvolat, jenom abych měla představu. V Indii sice prodávali film, neznala jsem ale jeho kvalitu, tak jsem ho radši nepoužívala. Ten kvalitní měli jenom ve velkých městech, což bylo strašně daleko.

Galerie 2 INDIE RITUALY

– INDICKÉ DUCHOVNÍ RITUÁLY „BUTA“ –

Text 7 FOCENI POKRACOVANI

SENZACE NEBO KAŽDODENNOST?

Změnilo se díky těmhle technologiím nějak vaše cestování?
Mark: Když jsme jeli do Indie potřetí, měli jsme už víc peněz a mohli jsme koupit víc filmů. I lidé už víc věděli, o co jde. Chtěli jsme nafotit sérii fotografií o každodenním životě. Lidé nás víc přijímali a taky jsme se už mohli účastnit daleko víc rituálů. Jeden z nejsilnějších momentů bylo, když nás protáhli obrovským davem lidí jenom proto, že jsme měli foťák a oni chtěli, abychom měli šanci zachytit ten moment co nejvěrohodněji. Ta proměna od „z tvých fotek nikdy nic nebude“, přes „tohle je posvátné“, až po „teď jste součástí našich vystoupení“ trvala asi čtyři roky.

Mimi: Žili jsme ve venkovské oblasti, kde lidé žádné foťáky neměli. Poprvé jsem tam lidi s foťáky viděli až někdy před deseti lety. Když přijedeš teď, všude kolem tebe je spousta telefonů, kamer a foťáků. Všichni si všechno fotí. Tehdy to takhle vůbec nebylo.

Mark: Když máš málo filmu, řešíš často dilema, jestli spíš fotit senzační věci nebo věci, kterou jsou nádherné, ale normální a průměrné. Senzace tě vtáhne, jako třeba když jsme poprvé viděli ohňové ceremonie. Byli jsme naprosto unešení a chtěli vyfotit spoustu fotek.

Mimi: Lidé posedlí duchy, to bylo naprosto neuvěřitelné. Ale chceš vyfotit tohle nebo radši ženu, která vaří na ohni. Dnes už tohle neřešíš a můžeš vyfotit kolik fotek chceš.

Jak jste měli při focení rozdělené role?
Mimi: Často jsem fotila já a Mark různě pokřikoval na lidi a upoutával pozornost. Bavil se s lidmi a já zatím fotila. Ale fotili jsme oba, každý máme svůj vlastní styl. Mark taky mohl chodit na některá místa, kam mě třeba vůbec nepustili. Na velké rituály jsem vůbec nemohla chodit.

Mark: Mimi má víc umělecký přístup k fotografii a hodně mě toho naučila. Pro mě to je jenom součást práce. Snažím se zachytit něco, co bych nemohl popsat slovy. Prostě zachytit ten nejlepší moment nebo člověka, který něco dělá.

Mimi: Mám hodně rády odrazy, dveře, okna, děti. Strašně ráda fotím lidi.

Mark: Já mám zase rád interakce nebo lidi při konkrétních činnostech, nerad fotím lidi jen tak. Taky mě baví různé absurdní momenty a scény, jako když třeba lidé kouří přímo pod nápisem „no smoking“. (směje se)

FULL WIDTH fotka INDICKY KMEN

 

– „STRAŠNĚ RÁDA FOTÍM LIDI.“ KMEN HALAKKI GOWDA, INDIE, 1978 –

Text 8 INDIE

DRUHÁ RODINA V INDII

Co vás na Indii tak uchvátilo, že se tam pořád vracíte?
Mark: Jakmile Indii víc poznáš, uvědomíš si, že každých 20–50 kilometrů jde o úplně jiný svět. Lidé žijí v různých kastách a vše je odlišné. Můžeš žít vedle nich, ale stejně to vůbec nepochopíš. Pro nás to byla kombinace fescinace, zvědavosti a hlubokého přátelství. A současně snaha pochopit něco, co může klidně zabrat mnoho let. Přijeli jsme do jednoho místa (v oblasti Karnataka, nedaleko města Mangalúr, pozn. red.), kde jsme prostě věděli, že tam máme být. Studoval jsem tam neuvěřitelné místní tradice léčení v době, kdy tam probíhala reforma vlastnictví půdy. Být z blízka svědkem takhle rychlé a radikální změny bylo velmi zajímavé. Vždycky je to tak, že čím víc toho víš, tím míň toho vlastně víš. Lidé tě považují za experta v nějaké oblasti, to je ale směšné. Ty si totiž přijdeš jako na začátku pochopení dané problematiky.

Mimi: První dva roky jsme žili se dvěma různými rodinami a v obou bylo deset dětí. Všechny jsme dobře znali a ty děti postupem času vyrůstaly, zakládaly vlastní rodiny a dneska už tam známe spoustu generací. Celá Indie je založená na domově. Byli jsme tam jako rodinní příslušníci, proto se tam tak rádi a často vracíme.

Mark: Ze všech míst, která jsme kdy navštívili, máme s tímhle nejsilnější spojení. Na tom se až do naší smrti nic nezmění.

Mimi: I tak je pořád hodně věcí, které mě v Indii vytáčí k nepříčetnosti. Nesnáším jejich kastovní systém. Nelíbí se mi, jak se lidé chovají k ostatním. I genderové vztahy jsou tam hodně zvrácené. Strašně dlouho jsem se cítila, jako bych na sobě měla nějaký neviditelný plášť. Všichni mluvili jenom s Markem a mě si vůbec nevšímali. Nebyli zvyklí mluvit se ženami. Muži tam mají svůj vlastní svět. Žijí venku a ženy jsou uvnitř. Spousta věcí byla a stále je velmi komplikovaná.

Galerie 3 INDIE VELKA

TEXT 9 SYN

INDOVÉ MILUJÍ DĚTI

Kolik máte vlastně dětí?
Mimi: Dvě.

A kde jste je vychovávali? Slyšel jsem zajímavou historku, jak jste s malým synem procestovali Indii na motorce…
Mimi: Náš první syn Simeon se narodil ve Skotsku. Když mu byl rok a půl, odjeli jsme všichni společně do Indie.

Mark: Neplánovali jsme tehdy mít dítě. Ale stalo se, tak jsme tomu prostě jenom přizpůsobili náš styl cestování. Prostě jsme si řekli, že odteď bude všechno zažívat s námi. Dokonce jsem o tom napsal knihu. Když bylo našemu synovi sedm, udělal jsem s ním rozhovor o tom, jaké to pro něj bylo, žít v různých zemích. On mi na to odpověděl, že skvělé.

Stejně si to nedokážu moc představit, vychovávat roční dítě v Indii…
Mimi: Indové děti milují. Tehdy ještě neexistovaly telefony, televizí bylo pár a často na vesnicích nebyla ani elektřina. Děti sloužily jako určitá forma zábavy. Představ si, že přivedeš malého přátelského blonďatého kluka na indickou vesnici. Všichni ho milovali.
.

Syn Simeon s ostatními dětmi ve vesnici, Indie, 70. léta

.
Mark: Žili jsme na překrásném místě. Studoval jsem tehdy, jak se lidé vypořádávají s různými nemocemi. Navštěvovali jsme mnoho různých lidí a všichni se nám snažili radit, jak máme naše dítě vychovávat, protože si mysleli, že nemáme nejmenší tušení, jak na to, a snažili se nám pomoct. Neustále nám ukazovali, jako ho krmit a jak se co dělá. Syn je levák a oni nechápali, proč ho necháváme jíst levou rukou, protože v celé Indii nikoho takového nenajdeš. „Musíte ho naučit jíst pravou,“ říkali nám. Díky dítěti začneš chápat mnoho nových věcí, o kterých bys jinak nejspíš nemluvil.

Mimi: Když mu byly dva roky, ptali se mě, proč už ho nekojím, že tak se to prý nedělá. Neustále mě sledovali a opravovali. Myslím, že je daleko těžší být v Indii ženou než mužem.

Tou dobou asi v Indii nežilo moc lidí ze zahraničí. Jak k vám místní přistupovali?
Mark: Jako Američani nemáme moc smysl pro historii a ani naše zeměpisné znalosti nejsou nejlepší. Kamkoli jsme přijeli, snažili jsme se neustále mluvit s lidmi, učit se místní jazyky, respektovat své okolí, konfrontovat naše očekávání a uvědomovat si, že existují různé formy života. Všude existují dobří a špatní lidé a ty jenom musíš najít ty správné, se kterými mluvit. To často nejsou ti první, se kterými přijdeš do styku. Většinou nejprve potkáš lidi, kteří tě chtějí zneužít a vydělat na tobě peníze, ale když na nějakém místě zůstaneš delší dobu, začneš hledat lidi, kteří tě vzdělávají a se kterými se můžeš bavit o nejrůznějších tématech. Oni se učí od tebe a ty se učíš od nich, je to oboustranně výhodné. Oni se do té doby často setkávali jenom s lidmi, kteří si buď chtěli odvézt něco cenného nebo sháněli drogy. My se ale zajímali o kulturu a respektovali je. Myslím, že když nás potkali, velice rychle jim došlo, že jsme jiní, a vedli jsme společně sáhodlouhé diskuze prakticky o čemkoli.

FULL WIDTH SIMEON

 

– DVOULETÝ SYN SIMEON, INDIE, 1978 –

Text 10 ZIVOT VE SVETE

NA POKRAJI SMRTI V POUŠTI

Kde všude jste vůbec žili?
Mark: Všude možně. Neměli jsme moc peněz a většinu času jsme pracovali jako terénní pracovníci v různých zemích. Museli jsme se postarat o našeho syna. Nějaký čas jsme žili třeba na Havaji. Já pracoval v nemocnici na psychiatrii, Mimi učila ve škole a každý večer jsme chodili s naším synem na pláž. Já surfoval a Mimi se synem se naučili sjíždět vlny na bodyboardu. Na Havaji je ale extrémně těžké najít si práci a zároveň tu máš vysoké životní náklady.

Byli jsme už nějaký čas bez práce a Mimi odletěla kvůli jednomu projektu do Afriky. Jednoho dne jsem najednou dostal dvě nabídky práce. Jednu v Texasu a jednu v Arizoně. Ani v jednom státě jsem nikdy nebyl. Mělo to být na rok, tak jsem si řekl proč ne, vydělám nějaké peníze a zase se vrátíme zpátky na Havaj. Šel jsem do baru a říkám: „Koupím pivo komukoli, kdo ví něco o Texasu nebo o Arizoně.“ Sedlo si za mnou pár lidí a všichni do jednoho mi říkali, že na Texas mám zapomenout. Tam prý chlapík s dlouhými vlasy, který navíc surfuje, nemůže přežít víc než měsíc. Arizona by ale měla být v pohodě. Poslal jsem telegram Mimi, že beru tuhle práci v Arizoně, což nebylo nic neobvyklého, takhle jsme to dělali běžně. Najednou mi ale zavolala žena prezidenta Mauritánie, kde Mimi zrovna pracovala, že prý moje žena umírá. Netušil jsem, kde ta země vůbec je, ani jak se tam dostat, natož pak jak jí pomoct.

Mimi: Mauritánie byla strašně chudá země bez jediné silnice, všude jenom samý písek. Měla jsem tu pomáhat vzdělávat místní obyvatele ve zdravotních otázkách. Myslím, že nikdy nemůžeš nikde pomáhat, pokud nevíš, jak místní lidé žijí. Cestovala jsem proto po různých vesnicích, které byly velmi jednoduché. Cítila jsem velkou pokoru a v duchu jsem si říkala, že vlastně nemám tyhle lidi co učit. Žila jsem dlouho v Indii, ale proti Mauritánii vypadala Indie jako velmi bohatá a vyspělá země. Když jsem se vrátila zpátky do hlavního města, byla jsem už dost nemocná a jeden francouzský doktor mi řekl, že mám nejspíš malárii. Dal mi nějaké léky, které ale špatně nadávkoval a když mi tuhle dávku za další dva dny ještě zvýšil, vůbec jsem o sobě nevěděla. Bydlela jsem sama v jednom skromném ubytování. Cítila jsem se, jako bych doslova opustila své tělo. Vznášela jsem se nad ním a dívala se na něj shora. Byla jsem při vědomí, ale mimo své tělo a tenhle stav trval asi dva dny. Poté za mnou někdo přišel a pomohl mi. Kdyby to neudělal, nejspíš bych tam umřela. Cítila jsem, jak se doslova vznáším v prostoru, nebyla jsem ani mrtvá, ale ani živá.

Mark: Když se Mimi uzdravila, přestěhovali jsme se všichni společně do Tucsonu v Arizoně. Naložili jsme všechny naše věci do dodávky a tu pak poslali z Havaje do Kalifornie. Mysleli jsme, že tu zůstaneme rok a poté se vrátíme zpátky. Najednou z toho ale byly dva roky, začalo mě to tam bavit. Studenti i kolegové byli skvělí, životní náklady daleko nižší a když se nám později narodil druhý syn a na univerzitě pro mě našli stálou práci, rozhodli jsme se, že zůstaneme.

Galerie 4 MAURITANIE

TEXT 11 INTUICE

„MUSÍŠ VĚŘIT VLASTNÍ INTUICI“

Jak vypadal svět (nejen Afrika a Indie) v dobách, kdy jste začínali cestovat, v porovnání se současností?
Mark: Úplně jinak. Neexistovaly mapy, internet nebo třeba banánové palačinky. (směje se) Lidé si neustále vyměňovali informace, protože informace měly tu největší hodnotu. Vědět, kam jedeš, jestli je tam bezpečno, co lidé jedí. Když jsme potkali nějakého cestovatele, strávili jsme spolu klidně několik dní a jenom si povídali, vyzvídali zkušenosti, zapisovali si vše podstatné a zároveň sdíleli naše zážitky. Myslím, že jsme nikdy nepotkali nikoho, kdo by o tuhle výměnu neměl zájem. Lidé se o sebe víc starali a záleželo jim jeden na druhém. Nechci to moc romantizovat, ale byli jsme vždycky šťastní, když jsme někoho potkali. V Keni jsme třeba narazili na jednoho bubeníka a jelikož jsme do té doby dlouho nepotkali nikoho s hudebním nástrojem, několik týdnů jsme spolu zůstali a jenom hráli a hráli. Učili jsme se od něj a on zase od nás.

Dneska už to takhle nefunguje?
Mark: Nechci být ani pozitivní, ani negativní. Existuje mnoho různých druhů cestovatelů. Neustále potkáváme lidi, které zajímá tenhle způsob cestování a potkáváme i ty, kterým je to jedno. Je velký rozdíl mezi tím, když jsi turista a když jsi cestovatel.

Dobře, lidé zůstali stejní, každopádně svět se za tu dobu hodně změnil…
Mark: Máš pravdu. Politická situace se změnila, dneska je to dost nebezpečné. Věci, které jsme dělali, už bychom dneska určitě dělat nemohli.

Myslíš, že je svět nebezpečnější než dřív?
Mark: Nepochybně. Cestoval a pracoval jsem za svůj život v mnoha zemích a můžu ti říct, že je to mnohem nebezpečnější. I když jsem byl v mnoha válečných zónách, kde samozřejmě byla velice nebezpečná místa, tak mi to celkově nepřišlo tak nebezpečné jako dnes. I moje vlastní země je dnes nebezpečná, pokud máš špatnou barvu pleti. Přiznat to je pro mě velmi trapné. Jsou místa, kam jsem dřív jezdil a kde už bych dnes měl obavy. Z mnoha důvodů – kvůli politice, nebezpečí únosu kvůli výkupnému a nebo prostě kvůli turistům. Myslím, že mnoho problémů vzniká kvůli tomu, že místní lidé jsou naštvaní na turisty. Souvisí to podle mě s rozdělením bohatství. Pokud jsi chudý a cestuješ, lidé nečekají, že máš hodně peněz a pomáhají ti. Když si ale myslí, že pocházíš z bohaté země a přijel ses potápět v jejich oceánu a znečišťovat jejich pláže, jejich přístup se změní. Dnes už cestuje strašně moc lidí, dřív jich bylo pár. Jsem přesvědčený, že ve světě stále žije mnoho dobrých lidí, ale taky si myslím, že se svět hodně zmenšuje. Máme telefony a čteme průvodce místo toho, abychom se bavili s místními lidmi, to je velký rozdíl.

galerijka

Takže to souvisí hlavně s větším počtem lidí, kteří cestují?
Mark: Myslím, že se pomalu vytrácí respekt. Když jsi cestovatel, respektuješ kulturu, ve které jsi, protože kdyby jsi to nedělal, moc dlouho bys tam nevydržel. Dneska už nemusíš respektovat kulturu, můžeš jenom přijet a hrát si. Neříkám, že jsou takoví všichni, určitě v tomhle nejsem pisimista. Jenom se snažím držet dál od velkých davů. Když lidé říkají: „Tohle je dobré místo, tam jeď,” tak obvykle jedeme úplně jinam.

Co myslíš, že ti cestování dalo?
Mark: Ani nevím, jak na to odpovědět. Po pracovní stránce jsem toho viděl a dělal hodně, a i když při tom cestuji, je to jiné. Občas potřebuji zase zažívat tu radost z cestování. Myslím, že lidé by měli víc cestovat a mluvit spolu o životě. Když budou potkávat dobré lidi všude po světě, udělají si jiný obrázek, než když jenom čtou noviny, které jsou bohužel plné hlavně senzačních a negativních zpráv. Při cestování musíš používat svoji intuici. Pokud ji nemáš nebo jí nevěříš, neměl bys cestovat. Začneš si víc všímat věcí kolem sebe a tvoje intuice se vyvíjí. Pokud se jí neřídíš, rychle se dostaneš do problémů. Cestování je pro mě stejné jako dýchání. Díky cestování můžu dýchat víc svobodně.

Na začátku to bylo hlavně o cestování, pak zase o práci. Jak je to teď?
Mimi: Těžko říct, budeme to muset zjistit. Měli jsme sice v průběhu života několik let, kdy jsme nemuseli učit, i tak jsme ale třeba dělali nějaký výzkum. Svět je dnes tak strašně jiný, že musíš jít dál a dál, abys našel něco vážně krásného a odlehlého. Vážně už se dostala civilizace na všechna místa? A co se vlastně stalo? Kdy a jak? Taky už jsme starší, na to sice moc nemyslíme, je to ale realita.

Omezuje vás nějak věk?
Mimi: Přemýšlím, jak dlouho ještě budeme moct cestovat. Jak dlouho ještě budeme moct jezdit kamkoli si usmyslíme. Ne, že by nás to nějak omezovalo, koukej, kde jsme se potkali. (směje se) Těším se na to, co bude, protože to nikdy nevíš. Jen jak jsme starší, víc o tom přemýšlíme.

GALERIE CESTY

TEXT 12

KAM TA CESTA VEDE?

Které cesty a pracovní projekty vám nejvíc utkvěly v paměti?
Mark: Napadá mě třeba jeden projekt v Indii, ve kterém jsme zkoumali místní stravovací návyky. Nebo další, ve kterém jsme se na Srí Lance věnovali plodnosti a kdy si lidé myslí, že mohou otěhotnět, což je často přesný opak toho, co si myslíme my. Vybavuji si taky třeba zkoumání nové nemoci, která se objevila v jižní Indii. Původně byla nemocí opic, ale díky deforestaci a úbytku opic se nemoc přenesla na lidi. Studovali jsme, jak na tuhle nemoc místní lidé reagovali a jak ji chápali ve spojistosti s ekologickým problémem, kterým byla právě deforestace.

Jinak jde hlavně o konkrétní místa. Někde se prostě cítíš dobře, to stejné platí s lidmi. S některými lidmi si hned rozumíš a s jinými ti to může trvat i několik měsíců. Máme třeba jedno místo v Indii, na které jsme se dostali náhodou, a jakmile jsme tam přijeli, prostě jsme věděli, že máme zůstat. I po 40 letech s tím místem máme velmi úzký vztah a často se tam vracíme. Dokázali jsme si racionálně říct, proč tam být, ale z velké části to bylo díky intuici. Místní lidé pro to nemají vysvětlení a říkali nám, že jsme tam museli žít někdy v minulosti, když jsme si to místo vybrali ze všech ostatních. Začneš o tom přemýslet a já osobně to rád přirovnávám k hudbě. Některé tóny se k sobě prostě hodí lépe než jiné. Příroda se ti líbí, lidé se ti líbí, všechno je ve vzájemné harmonii a cítíš se dobře.

Mimi: Bylo to jako dejavu. Občas se nám to stalo, jako kdybychom přišli na místo, které nám bylo extrémně povědomé. Cítili jsme, že jsme to místo znali, i když jsme tam nikdy před tím nebyli. Pro mě to není ani tak o lidech, jako spíš o přírodě, prostoru, krajině.

Mark: Když cestuješ a zároveň pracuješ, někdy se dostaneš k projektům, kdy můžeš třeba změnit nespravedlnost a zabránit lidskému utrpení, a nemůžeš od toho odejít. I když si třeba říkáš, že by bylo lepší, kdybys to neviděl, už je pozdě. Musíš to zkusit, i když nevíš, jak to dopadne. Když přemýšlím, co všechno jsem v životě udělal, plánovaná byla určitě míň než půlka. Žiješ svůj život, držíš nějaký směr, ale občas se ohlédneš a uvědomíš si, že to, co jsi udělal, nezáleželo tolik na tobě. Někoho potkáš, něco vidíš a staneš se součástí něčeho, co se mělo stát. Už to nezáleží jenom na tobě, najednou se v té situaci prostě ocitneš. Takhle to podle mě má být. Nemyslíš na sebe a snažíš se o to nejlepší. Celá ta myšlenka, že neustále něco hledáme, máme nějakou misi nebo vizi… Vždycky jsem Mimi říkal, že si myslím, že moje cesta je daná. Nevím, kam ta cesta vede, nejsem si jistý, kdy na ní jsem, ale vím, kdy jsem z ní sešel. Cestoval jsi někdy a cítil jsi, že bys tam neměl být? Občas děláš nějakou práci a víš, že ji neděláš naplno a tvoje srdce ti říká, že bys měl dělat něco jiného. Neznamená to, že to, co děláš, je špatné, jen bys možná měl dělat něco jiného. Začínám těmhle pocitům víc a víc naslouchat.

Galerie 5 PAPUA

Text 13 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

SMYSL VŠECH VĚCÍ

Jste věřící? Věříte, že je tam nahoře někdo, kdo řídí naše životy?
Mark: Nevěřím v žádného loutkaře. Když se mě lidé ptají na náboženství, říkám, že jsem deista. Deisté věří v duchovní sílu, která ale neovlivňuje jednotlivé lidské životy. To je i základ Spojených Států Amerických. Nikdy jsme nebyli křesťanskou zemí. Když se tohle snažím učit v mých hodinách, někteří silně věřící studenti se dost rozčilují. Věřím, že existuje nějaký plán, který se ale netýká jednotlivců. „Promiň, ty nejsi důležitý, důležité jsou vyšší principy, třeba ekologie.“ Nevěřím v žádného loutkaře nebo boha, který zasahuje do našich životů. V jednu věc věřím, ale jenom proto, že se mi to líbí. Věřím, že v přírodě existují určité síly, říkám jim „múzy“, které mají smysl pro humor a kdykoli řekneš, že něco nechceš dělat, strašně často to skončí tak, že to stejně musíš udělat. Nebo když se stane něco zvláštního, potkáš někoho bláznivého, tak říkám, že to musely být múzy. Nemyslím si, že reálně existují, ale rád to říkám, přijde mi to vtipné. (směje se)

Pokud to tak opravdu je a někdo se stará o vyšší principy, zmínil jsi třeba ekologii, co si myslíte o velkém ničení naší planety, kterému jsme v současnosti přímými svědky?
Mark: Myslím, že je to ještě horší, než si myslíš. Ty se na to nejspíš díváš v celku, já ale díky své práci zabřednu do velkých detailů. Studuji mikro ekologii, mikropolitiku. Jak se koráli adaptují na klimatické změny, jak ovlivňuje politika chování zvířat. A když se na to podíváš z téhle perspektivy, ta rychlost, kterou se to děje, mě velmi znepokojuje. Největší problém vidím v plastech. Je to hodně vážné a každý by tím měl být znepokojený.

Mimi: Hinduisté mají jeden koncept, který je podle mě stále víc a víc aktuální. Říkají, že všechno se odráží v nás a my jsme odrazem všeho okolo. Můžeš si to třeba představit v kontextu klimatických změn. Všechno, co se ve světě děje – nedostatek vody, plasty, změny minerálního složení půdy atd. – se všemi těmi změnami, které se na naší planetě dějí, jsme velmi těsně spojeni.

Marku, před chvílí jsi nakousl téma svobody. Jak si jí ceníš a co pro tebe vlastně znamená?
Mark: To slovo se podle mě strašně zneužívá. Vždycky ho musíš použít ve svojení s něčím dalším. Lidé, co prodávají závislosti, prodávají svobodu. Třeba výrobci cigaret. Pro mě je svoboda možnost cestovat. Svoboda jde taky ruku v ruce s intuicí, je to velmi podobné. Když máš nějaký úkol, nemáš už prostor zažívat jiné věci, protože se soustředíš na svůj úkol. Svoboda naopak potlačuje tyhle povinnosti a dává ti prostor učit se nové lekce. O tomhle je cestování. Pokud nenecháš svět, aby tě tyhle lekce naučil, tak vlastně vůbec necestuješ.

Poslední dobou často slýchám, že o svoji svobodu přicházíme. Co si o tom myslíte?
Mark: Technologie mají dvě různé strany. Dávají nám svobodu a miluju nové možnosti komunikace a spojení, které nám dávají. To je všechno fajn a díky tomu máme větší svobodu. Zvyšujeme své možnosti, potenciál a flexibilitu. Flexibilita je protiklad závislosti. Když se díváš na technologie, dávají ti víc závislosti nebo flexibility? To záleží na tom, jak je používáš. Dřív nám trvalo několik měsíců poslat zprávu a dostat odpověď, dneska je všechno okamžité. To je na jednu stranu dobře, můžu se třeba spojit se svojí mámou, která je velmi nemocná. Ale když budu každou minutu kontrolovat email a neustále sledovat, kolik mám nových lajků na Instagramu… Je tohle pořád svoboda? Přijde mi, jako by se svět stával zrcadlem a my se strašně báli o konstrukci naší vlastní identity. Když cestuješ, musíš se části své identity vzdát. Cesta totiž tvoji identitu z velké části formuje – není to něco, co si neseš s sebou.

Mimi: Ta změna už začala a nedá se zastavit. Nemá cenu si nějak romantizovat minulost, kdy byl zase život lidí extrémně náročný. Usnadňuje nám dnes technologie naše životy? Těžko říct. Záleží o čem konkrétně se bavíš. Podívej se třeba na naši kulturu, na všechny mladé lidi s jejich telefony a na všechny studie o tom, jak spolu nedokáží komunikovat tváří v tvář, tahle schopnost se pomalu vytrácí. Technologie mění tvář celého světa, někde k lepšímu, někde k horšímu.

Mark: Když cestuješ, přemýšlíš o věcech a ptáš se na jejich smysl. Cestování ti ukáže způsob, jak si všímat zajímavých věcí kolem tebe, dá ti nějaký smysl. Pokud necháš převážit negativní stránku, kdyby ses tomu poddal, stáhlo by tě to dolů. Myslím, že je daleko lepší najít v aktuálním směřování ty dobré věci, které ti dávají smysl. Můžeš mít hodně peněz, ale pokud tvůj život nemá žádný smysl, k čemu ti budou?

FULLWIDTH SPOLECNE FOTO

 

– MIMI A MARK NICHTER, RAJA AMPAT, LEDEN 2018 (f: JF) –

infobox tabulka obyč

Mark Nichter pracuje jako profesor antropologie na Arizonské univerzitě v Tusconu. Na univerzitě George Washingtona v roce 1971 dostudoval filosofii a psychologii. Doktorské studium sociální antropologie absolvoval v roce 1977 na univerzitě v Edinburgu. Poté vystudoval i několik navazujících programů zaměřených na zdravotní otázky. Za svůj život publikoval přes 150 vědeckých článků a napsal 4 knihy. Pracoval v Asii, Africe a v Severní Americe.

Stále miluje dobrodružství a srdcem je a vždy bude cestovatel. Surfařská vášeň ho nikdy neopustila. Nachází harmonii ve složitosti korálových útesů a raději než s lidmi medituje ve společnosti stromů. Navždy bude fascinován květy rostlin a transformací lidí.

Mimi Nichter je také profesorkou antropologie na univerzitě v Tusconu v Arizoně. Vystudovala anglickou litetaturu na stejné škole ve Washingtonu jako Mark a poté se věnovala studiu aplikované lingvistiky na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Doktorský titul získala na Arizonské univerzitě v roce 1995. Publikovala mnoho vědeckých článků a napsala tři knihy. Žila nebo pracovala v Indii, Indonésii, na Filipínách, Srí Lance, v Turecku a Mauritánii. Cestovala a stále cestuje prakticky na všech kontinentech. Svoji jógamatku bere vždy s sebou.

Autor

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)

Anče Hanuš Kuchařová, Standa "Sany" Mitáč Nejkrásnějších 10 highline v Česku – značka Epic!
Dominika Nováková, Jakub Freiwald Srí Lanka – Jak jsem potkala slony
Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč Létající X-Man, Michal Krysta
Dominika Nováková, Jakub Freiwald Emoční ždímání – stopuju na Nordkapp
Standa "Sany" Mitáč Nad 4000 zadarmo