Bratři v lezkách
Martin a Štěpán

perex

DALŠÍ BRATRSKÝ TANDEM SILÁKŮ JAKO JSOU ŠTĚPÁN A MARTIN STRÁNÍK, MEZI ČESKÝMI BOULDERISTY NENAJDEŠ. OBA MAJÍ PŘELEZENOU SOLIDNÍ ŘÁDKU BOULDERŮ NAD 8A, NA LEZECKÉ DOVOLENÉ JEZDILI S ONDROVÝMI A DŘÍMÁ TO V NICH OD DĚTSTVÍ. V ČEM VĚZÍ TAJEMSTVÍ JEJICH SÍLY?

Kredity

T: Standa Mitáč, Lucka Trojanová F: Lukáš Bíba, Standa Mitáč, Jan Chvála, archiv M. a Š.

Text 1

“Dvoufázovej trénink nedávám, to by mně asi ruce upadly.“ Jo, tahle věta vyšla z úst několikanásobného mistra ČR v boulderingu. S Martinem i Štěpánem jsme udělali dvojitý rozhovor, protože bráchy, z nichž jeden má přelezené 8B a druhý dokonce dvě 8C, nás napadlo vyzpovídat najednou. (O čerstvém 8C Martin píše tady, pozn. red.)

eMontana byla poslední dobou hodně svázaná lanem, a tak je čas na změnu. U sourozenců Stráníkových se bude na špagát ještě nějaký pátek prášit. „Lano je out. Žijeme boulderingem,“ shodují se oba dva. Bráchové místo dlouhých linek vyhledávají kameny, kde jdou na maximální výkon a předvádí sílu, která si říká o respekt v Česku i za hranicemi.

 

NEMUSÍŠ SE VÁZAT

Proč je vlastně bouldering nejlepší?
Š: Pro nás to nějak přirozeně vyplynulo. Děláme to, co nás nejvíc baví.

M: Nejlepší je lezení obecně – ten komplex pohybů, příroda, společnost. Bouldering je výbornej v tom, že se nemusíš na nikoho vázat a můžeš vyrazit lézt sám dle chuti. Mně se na boulderingu hodně líbí jeho variabilita. Vybíráš si z variability pohybů, boulderů, kamenů a taky je super to, že musíš ukázat maximální výbušnou sílu.

Kam nejraději jezdíš?
Š: Moje nejoblíbenější oblasti doma jsou Bor, Ostaš, Sněžník a Modřín. Ze zahraničních mám nejradši Magic Wood, Ticino, Brione, Zillertal a Fontáč – tam jsem už dlouho nebyl.

M: Já nejsem příliš náročnej a líbí se mně skoro všude, kde se dají bušit težký bouldery. U nás se mi nejvíc líbí na Boru a Sněžníku, v zahraničí v Magic Woodu a v Rocklands, to je ráj na zemi.

Kdo je v čem lepší a horší (lezecky)?
Š: Brácha má neuvěřitelně fyzicky natrénováno, ale myslím, že podobně jsme na tom, co se týče technických věcí.

M: Štěpán má o něco silnější prsty. Pěkně se ze mě kouří, abych s ním držel krok v malinkých lištách. A já jsem zase o něco málo silnější v té hrubé síle a mám o něco lepší vytrvalost. Taky umím trochu líp takový ty svěťákový pohyby – skoky, double dyna atd. Co se týká techniky a strečinku, tak jsme na tom oba stejně bídně.

Galerie 1

Štěpán:

Text 2

MŮŽE ZA TO NÁŠ TÁTA

Jak vzpomínáš na vaše poslední společné lezení, kdy to bylo?
Š: Lezli jsme teďka spolu v Jeseníkách a v Rychlebských horách a bylo to supr, s bráchou se mi leze vždycky dobře. Poslední dobou nám to spolu moc nevychází, jelikož brácha má skoro všude v Česku všechno přelezené, tak se domlouváme na pro nás neznámé oblasti nebo bouldery. Na boulderovce jsem s ním naposled lezl na naší malé stěnce doma v Chocni a bylo to velmi inspirující a motivující.

M: Poslední společné lezení proběhlo v Rychlebských horách a bylo to moc fajn. Se Štěpánem si vždy rád zalezu i zatrénuju. Lezení je plný motivace, hecování a určitě i rivality – to všechno nás lezecky pohání vpřed.

Jaké sporty jste spolu dřív dělali, než jste začali lézt? A kdy přišel zlomový okamžik, po kterém bylo jasné, že lezení je to pravé?
Š: V dětství jsme nejvíc chodili hrát hokej – na ulici s tenisákem, v zimě hokej na rybníku, pak nějakej fotbal u mého nejlepšího kamaráda ze základky a samozřejmě jsme spolu furt chodili trénovat na stěnu, táta (Jarda Stráník byl na přelomu 90. let extrémní pískovcový lezec s prvovýstupy v Adršpachu do Xb – cesta “Pár kopečků navíc”, pozn. red.) nás k lezení vedl od malička. Myslím, že jsme si k lezení vybudovali vztah, v pubertě nás to nezlomilo, naopak nakoplo a naplňuje nás to dodneška.

M: Lezeme od mala, takže před lezením ani moc jiných sportů nebylo. Možná jsme poměrně dlouho nevěděli, jestli je to ten sport number one, ale postupně jsme si k němu našli cestu. Já mu propadl tak ve 12-13 letech, kdy jsem začal trochu víc jezdit do skal. V těch dětských letech jsme se oba rekreačně věnovali atletice, dokonce nás to tak bavilo, že jsme si udělali vlastní víceboj a chodili na pole, kde jsme běhali, vrhali medicimbalem, házeli kladivem a výkony si měřili. Hodně času jsme taky strávili na ulici s hokejkou. Já vlastně kdysi i začal kariéru hokejisty, to mně asi bylo šest let. Pamatuju si, jak jsem na tréninku dostal vynadáno, že nemám potřebnou výbavu – přes přilbu jsem moc neviděl a sotva jsem bruslil. Po dvou trénincích to skončilo.

Jarda Stráník leze v Chocni v roce 1995

Jarda Stráník leze v Chocni v roce 1995.

BANNER

Text 3

VELKEJ MOTIVÁTOR

Odkud se znáš s Adamem? Podle fotek spolu lezete už od malička. Na jaký zážitek s ním rád vzpomínáš?
Š: Adama znám od doby, kdy mu bylo asi devět let, pravidelně jsme s ním jezdili do Ospu a Arca. Tam jsem na kluky čuměl, co lezou. Adam se každý výjezd zlepšoval, to bylo neuvěřitelný. Během roku se s ním občas domluvím na kampus a jsem rád, že mám možnost zatrénovat si s nejlepším lezcem světa, to je ohromná motivace! Myslím, že jsme si vytvořili pěkný kamarádský vztah a při Adamových významných lezeckých oslavách ho rád navštívím.

M: S Adamem se známe z mládežnických závodů. Víc jsem ho a celou jeho rodinu poznal, když mě vytáhli na skály do slovinského Ospu. Myslím, že mně bylo dvanáct a Adamovi devět let, rychle jsme si padli do oka a spřátelili se. Pak jsme s nimi jezdili na skály do zahraničí poměrně často a každý výjezd byl parádní, Adam byl velkej motivátor a táhnul nás. Rád vzpomínám třeba na to, jak jsme vždycky pádili do kopce a hráli jsme si na borce ze severské kombinace – cestu do kopce jsme si komentovali a bojovali o to, kdo bude ve skalách první. (Adam s Martinem spolu naposledy lezli v Srbsku, článek je tady, pozn. red.)

Martin, Adam Ondra a Štěpán v Ospu kolem roku 2004

Martin, Adam Ondra a Štěpán v Ospu kolem roku 2004

Galerie 2

Text 4

TRÉNINKY A POCIT, NEŽ SE ROZJEDE ČASOMÍRA


Jak trénuješ, máš nějaká specifika a libůstky? V něčem to musí být, že jste tak silní, ne?

Š: Trénuju dvakrát třikrát týdně plus o víkendu skály nebo závody. Někdy jdu na boulderovku jenom lézt, jindy dělám silová cvičení. Všechno podle pocitu a unavenosti, nejdůležitější je umět poslouchat své tělo. Jak jsem říkal, náš táta může za to, kde jsme, bez něho bychom tak vysoko nebyli, máme to vydřené od malička.

M: Po přesunu z Brna do Chocně (loni) se mi trénink hodně změnil. Zintenzivnil jsem ho a zhruba to vypadá tak, že dám během pracovního týdne 1x kampus, 1x shyby na liště, 1x lezení a 1x lehčí posilování a víkend trávím ve skalách nebo tréninkem. Kampus jedu 80 minut – různý cviky, každej cvik nadoraz a tříminutovej interval. Shyby na liště jedu hodinu, po jedné minutě pět shybů. Na stěně buď středně těžký bouldery o 10 až 15 krocích v minutovým intervalu, pět opakování na jednom boulderu a pak delší pauza. Pokud vyrazím k Honzovi Chválovi nebo do Pardubic, tak klasickej trénink na stěně – těžký bouldery a delší odpočinky. Posilování spočívá v takovým kolečku: shyby, kliky, břicho.

Jedeš ve dvoufázovém tréninku?
Š: Někdy dám za den dvě fáze, ale moc mi to nedovoluje fyzická práce.

M: Dvoufázovej trénink nedávám, by mně asi ruce upadly.

Baví tě trénink, nebo je to někdy přemáhání a vztek?
Š: Většinou mě to baví, ale jsou dny, kdy moc ne, hlavně když je člověk unavený z práce.

M: Mě taky obvykle baví, nejzábavnější je to vždy ve skupince, takový tréninky v Brně na VUT se Štěpánem, Kozlem, Sukem, Chváličem, Nevělajzem… To jsem si vždycky hodně užíval. Teď, když trénuju většinu času sám, tak je to i trochu o přemlouvání, nejhorší je vždy začátek tréninku, pak se to rozjede, běží časomíra a ty zastavit nemůžeš. Motivací jsou projekty a závody, na který myslíš – nejen ty co tě čekají, ale i ty co už proběhly. Třeba po letošním svěťáku v Mnichově jsem byl tak namotivovanej, že jsem trénoval dva týdny v kuse. Důležitou roli hraje hlava. Pokud chceš, tak trénuješ a trénink tě baví, pokud nechceš, tak ne.

Trénink radši o samotě, nebo společně? Je v něčem motivující přítomnost toho druhého?
Š: Radši trénuju dohromady, je to lepší motivace a zábava, rozhodně mě motivuje bráchova cílevědomost a jeho schopnost trénovat sám, v tom má můj hluboký obdiv.

M: Jak kdy, vždycky rád trénuju ve skupině, ale nevadí mně ani lézt o samotě. Ve dvou je trénink zábavnější, motivují tě výkony toho druhýho, jeho výkony chceš překonat, a tak se víc snažíš, aniž si to uvědomuješ. Pokud jde Štěpán s chutí do tréninku, tak je to super, pokud je z práce unavenej, tak je to s ním horší. Dobře se mně trénuje i samotnému s časomírou, nastavím si v hlavě, že musím, a jedu. Hlava hraje vážně velkou roli.

VIDEO
Martin Stráník: “Najdi si svůj limit a překonej ho”
(by Mazars)

CITÁT 1

“Kampus jedu 80 minut – každej cvik nadoraz
a tříminutovej interval.”

Text 5

„PAUZU SI NEDÁVÁM, JSEM PAK AKORÁT MRZUTEJ.“

Nejsi už tak daleko, že se skoro nezlepšuješ, ale hlavně udržuješ? Není frustrující, když se progres zpomalí?
Š: Ano, je těžké se zlepšovat. Člověk už se musí zaměřit i na jiné věci, které k zlepšování patří. Myslím si, že někdy musí člověk udělat jeden krok vzad, aby mohl jít dva vpřed.

M: Těžko říct, jak daleko jsme, ale cítím, že zlepšování, co se síly týče, je už pomalé. Proto jsem se zaměřil v poslední době nejen na trénink, ale taky na stravu. Zařadil jsem do přípravy běhání a snažil jsem se i o strečink, ale dlouho mi to nevydrželo, tam mám velké rezervy.

Jak rychle se projeví tréninkový výpadek? Jak brzo cítíš, že slábneš, když dáš pauzu?
Š: U mě hrozně rychle. Kdybych netrénoval dva tři týdny, tak to hodně poznám, výkonnost mi dost klesne. Už po týdnu cítím, že slábnu.

M: To ti ani nevím, nemám s tím moc zkušenosti, protože delší dobu bez tréninku jsem za posledních několik let zažil jen loni při zranění prstu. Na svěťáku jsem si natrhnul poutko na prsteníčku, musel jsem si dát na tři týdny pauzu, pak pozvolna začít. Paradoxně mi výpadek snad i pomohl. Tělo si odpočinulo, místo lezení jsem toho hodně naběhal a ta chuť na lezení a motivace po třech týdnech byla ohromná a velmi rychle se mi i po výpadku podařilo přelézt 8B+.

Takže delší pauzy nedáváte? Lanoví lezci tohle občas dělají na podzim, když jim končí sezóna a zimní Špáňo je ještě daleko. Boulderistům ale na podzim sezóna vrcholí…
Š: Poslední roky se snažím odpočívat jen týden přes Vánoce.

M: Pauzu si nedávám, jsem pak akorát mrzutej. Takovou krátkou pauzu dávám přes svátky, ale pokud je hezky, tak stejně vyrážíme ven na skalky a leze se. Jak říkáš, sezóna je teď na podzim v plným proudu.

Galerie MARTIN

Martin:

Text 6

KAMPUSOVÍ DESETIBOJAŘI

V létě jsem byla na Ostaši a slyšela jsem mezi lezci ústně tradované legendy o kampusovým desetiboji. Měl se odehrát v březnu v Ostravě a prý jste s převahou obsadili první dvě místa a za sebou nechali i Adama Ondru. Jaké to bylo?
Š: Kampusovej desetiboj jsme vymysleli s bráchou a s Adamem v roce 2012. Vymysleli jsme deset cviků, které se lehce přibližují atletice. Je pravda, že v březnu v Ostravě nám desetiboj vyšel a obsadili jsme s přehledem první a druhé místo. Myslím si, že jsou tam silové cviky, které nám dost sedí, nicméně to není žádný ukazatel lezecké výkonnosti, v lezení je těch faktorů strašně moc.

M: Kampusový desetiboj jsme se Štěpánem a Adamem vymysleli během tréninkových session u Adama na jeho domácím kampusu. Vymysleli jsme si deset disciplín, ty bodově ohodnotili a jelo se. Chytlo nás to, je to skvělý okořenění tréninku, a samotný trénink se tak stal efektivnějším a zábavnějším. Na podzim bude další meeting v Brně, takže od teď všichni povinně viset na kampusu!

Bude to otevřená soutěž? Může se přihlásit kdokoli?
Š: Ještě je to v řešení, nechám to na klucích. Jsem zvědavej, jestli desetiboj bude pravidelně. V Ostravě se mohl přihlásit kdokoliv, v Brně bude počet závodníků omezen, aby bylo jasno, jak dlouho bude závod trvat.

M: Systém se ještě dolaďuje. V Ostravě se mohl přihlásit kdokoliv, ale závod probíhal příliš dlouho. V Brně bude nejspíše nějaké kvalifikační kolo, kam se budou moci přihlásit všichni.

Roste tvá síla spíše z rodových dispozic, nebo za vším stojí tvrdá dřina a odříkání?
Š: Myslím, že rodové dispozice mám. Jak už bylo řečeno, táta byl nějaký rok ve špičce mezi pískaři, na Křížáku v Ádru má celkem těžké desítky udělané okolo roku 1990. A navíc, jak jsem už říkal, máme to taky vydřené od malička.

M: Stoprocentně tam dispozice jsou. Náš táta byl výborný a dobře silově vybavený lezec. Obecně si myslím, že právě nějaké dispozice a potažmo talent jsou ve sportu velmi důležité. Dávají ti jakýsi potenciál, kam až se můžeš dostat. Pak záleží na tom, jak jsi schopný tento potenciál využít a rozvinout, to spočívá v té dřině na tréninku.

Co někdy zúročit silovou převahu na laně? Kdo má lano radši?
Š: Popravdě, lano mě teď vůbec neláká, ale třeba na to někdy dojde. Asi by mě bavily krátké cesty s těžkými boulderovými pasážemi.

M: Lano už je pěkně zaprášený. Těžko říct, kdo má lano radši. Myslím si, že teď je pro nás oba lano out. Žijeme boulderingem. Možností pro bouldering a projekty je u nás i kousek za hranicemi pořád hodně, takže není potřeba ani čas se vázat na lano. Uvidíme, jak se to vyvine do budoucna, táhne mě to do Teplic a Ádru, písek je písek. Ale dokud mě bude bavit bouldering, tak se bude na lano prášit dál.

full width fotka

 

– “TEĎ JE PRO NÁS LANO OUT” –

Text 7

KDO JE LEPŠÍ V HOSPODĚ A KDO V NHL 2009

Brácha má něco vylezeného, a tobě to nejde. Existuje taková cesta?
Š: Těch věcí je dost, hlavně na Boru a Ostaši jsou věci, které jsou hodně těžké a ani nemusejí mít tak vysoké číslo. (VIDEO – boulderová epizodka od 20. minuty, pozn. red.)

M: Na žádnou takovou si teď nevzpomínám, ale určitě je několik boulderů, které Štěpán vylezl rychleji a s větší lehkostí než já. Například zrovna teď o víkendu boulder „Geroj“ na Žulovým vrchu, Štěpán už měl vylezeno a já tomu musel dát ještě deset minut.

Máte nějaký společný projekt?
Š: Asi ne, brácha je lezecky jinde a má svoje. Pro mě by jednoduše byly moc těžké.

M: Dřív jsme mívali, teď už máme každý vlastní projekty.

Kde pracuješ?
Š: V Horolezeckém centru Brno, mám na starosti tři stěny, kde dělám cesty, veškerou údržbu i věci okolo.

M: Pracuji jako meteorolog na Českém hydrometeorologickém ústavu, spravuju staniční sítě, zapisuju, kontroluju data a plním plno dalších úkolů. Většinu času sedím za počítačem, ale zhruba jednou týdně vyrážíme po stanicích.

Co děláš kromě lezení (pokud po odečtení tréninku a práce zbývá kladné číslo)?
Š: Moc času nezbývá, ale nejraději jsem se svou manželkou a vymýšlíme spolu různé aktivity. Kino, bazén, relax atd.

M: Jo, nějakej čas pořád zbývá a ten rád trávím s přítelkyní, bavím se pasivně ostatními sporty nebo doma něco kutím a teď mě celkem začalo bavit i vařit. Ale i ve volným čase tak nějak pořád myslím na lezení, studuju novinky, videa, podmínku…

Kdo je v čem horší a lepší (mimo lezení)?
Š: Já nejsem tak cílevědomý jako Martin, ale snažím se. Brácha je asi lepší v tom, že si našel práci, při které může naplno trénovat.

M: Štěpán je pečlivější, v hospodě toho víc vydrží a má lépe nastudované sportovní statistiky. Já jsem asi cílevědomější, ve škole jsem se lépe učil, taky lépe tančím a porazím ho v NHL 2009.

Co tě štve na bráchovi?
Š: Bráchovi jsou některé věci jedno, já si myslím, že jedno nejsou.

M: Když se mu něco nedaří, tak je až moc skeptický a sebekritický. Tím se dostane do dalšího útlumu a brzdí ho to v posouvání se vpřed, a to nejen v lezení.

Čeho si na bráchovi nejvíc vážíš?
Š: Je dobré, čeho v životě dosáhl, jak v pracovním, tak v lezeckém. Má spoustu úspěchů a neuvěřitelný tah na bránu. Když se na něčem domluvíme, tak to platí.

M: Na Štěpánovi si hodně vážím jeho poctivosti. Jsem moc rád, že dává lezení tolik, kolik mu dává, a vážím si toho, jak k lezení přistupuje – od tréninku po přípravu boulderů pro ostatní lezce… A taky, že mu to teď leze!

infobox tabulka obyč

Narodil se v roce 1987 a žije v Brně a pracuje v Horolezeckém centru Brno. Leze od dětství a od roku 1995 v lezení závodí. Sponzorují ho Saltic a Singing Rock.

UVNITŘ
Štěpán si nejvíce váží třetího místa na Mistrovství světa juniorů kategorie B v lezení na obtížnost (2002), potom toho, že vyhrál MČR v boulderingu (2012) a nakonec druhého místa na Mejcupu (2013).

VENKU
Jeho nejtěžší boulder se jmenuje „Instrumente Der Folter“ (česky „Mučicí nástroje“) za 8B v saském Bahratalu, který přelezl v roce 2015. „Jezdil jsem na to dva tři roky a letos to konečně vyšlo.“

Standa_Stranici_IMG_1117

Narodil se v roce 1990, žije v Chocni a pracuje pro Český hydrometeorologický ústav v Hradci Králové. Sponzorují ho Scarpa, High Point a Singing Rock.

UVNITŘ
V roce 2007 byl druhý na Mistrovství světa v boulderingu v Marbelle, v roce 2011 skončil na sedmém místě na Mistrovství světa v Arcu a letos obsadil druhé místo na posledním závodě Světového poháru v boulderingu v Mnichově. Martin je několikanásobným mistrem ČR v boulderingu i v lezení na obtížnost.

VENKU
Svoje první 8C vylezl vloni ve švýcarském Magic Woodu a jmenuje se „Practice of the Wild“. Nedávno (17. 11.) k němu přidal další 8C “The Story of Two Worlds” v Crescianu. Z venkovních boulderů si dále v roce 2015 nejvíc váží „H1N1“ (8B) v Krasu a „H2O“ (8A+) na Boru. „To byly bouldery, u kterých jsem si dříve říkal, že je snad nikdy nevylezu, a ejhle, letos se zadařilo.“

Standa_Stranici_IMG_0851

Autor

Lucie Trojanová

Autorka

Sportovní lezkyně a životní teoretička. Má mezery v lezení rajbasů a úspěšné aplikaci teorií na životní praxi. Z její mlhavé představy o budoucnosti nesměle vystupují obrysy vlastní lezecké dodávky, v níž procestuje přinejmenším Evropu.

Standa “Sany” Mitáč

Hlavní editor

“Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.” Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)