„200 slov“

Rady od místního guru a bivak mezi kozími bobky. Jak nás vyškolilo Maroko

12. 04. 2018, Bernard Heinitz

Už je to sice nějaký ten pátek za námi, ale díky článku od Péti a Edity jsem si vzpomněl na jeden zážitek z marocké Todry.

Maroko samo osobě je plné dobrodružství, zábavy, jídla, smlouvání a koberců. Každý, kdo byl v Todře, pravděpodobně slyšel a dost možná i vyhledal místního guru lezení – Hasana. Jediného vydavatele lezeckého průvodce pro tuto oblast. (Existuje ještě jeden průvodce s fotkami, je to snaha o evropskou klasiku, pozn. red.) I my jsme Hasana vypátrali. První velké překvapení bylo, když se z našeho doposud nejdražšího tištěného průvodce vyklubala ne úplně přehledná omalovánka tohohle „vykuka“. Ale něco mít v ruce musíš. Dali jsme čaj a takovou zázračnou kostičku a rozloučili jsme se, jako bychom se znali léta. Hned po odchodu jsme si začali listovat v průvodci a zkoušeli se vyznat a seznámit se změtí čar, které nás mají provést celým údolím.

Další den jdeme do kaňonu. A jedním slovem „wou“. Krájíme ty nejlepší kousky, na které naše síly stačí, když si nás všimne další místní guru, který nemá autora našeho průvodce evidentně moc v lásce. Asi konkurenční boj. Po další dávce mega sladkého čaje a snaze nám prodat koberec, konvičku, nebo alespoň šátek se dostáváme k debatě, která nás zajímá mnohem víc. Začínají padat tipy na vícedélky…
.

Todra – severní vstup do kaňonu (f: S. Mitáč)

.
„Je tu jedna krásná 500 metrů dlouhá linka a vedle ní druhá. Ve 300 metrech se navíc dá jít pěšinou zpět do údolí.“ No jéje, to je ono! Ideální je prý vyrazit kolem desáté hodiny.

Další den v poledne jsme pod stěnou, celí nadržení. Vyvstávají tu překvapivé otázky: „Hele, jak že se to jistí s reversem ve štandu? A jak že se to máme točit na těch štandech?“ Aha, on vlastně Macek s Banánem nikdy takovou parádu nešli. „No jo, sportovkáři.“ Všechno ještě rychle opakujme. Ideální je, že se celou cestu ve stěně vidíme.

Vápno je super, lezení si fakt užíváme. Banán s Mackem se trochu perou s lanem, tak jim Šárka vysvětluje, jak se jistí přes poloviční lodní uzel. Hned to odsejpá rychleji. (Doma raději nezkoušej, pozn. red.)

Rychlá rekapitulace. Plánovaný start o dvě hodiny opožděný. Banán s Mackem lezou svoji první vícedélku. Já s Šárkou máme litr vody, dvě sušenky a několik mandarinek, to stejné mají kluci. Počítáme s teplým počasím, v batůžku máme žabky. Šárka navíc triko s dlouhým rukávem a tři z nás mají i čelovku. Když si to spočítáme, tak je nám jasné, že dnes 500 metrů nedáme, ale po těch 300 metrech se přece dá jít po pěšině, takže no stress.
.

Macek s Banánem na prvním štandu (f: Macek)

.
Prvních 300 metrů je v kapse. Vyhlížíme kluky. Jsou jednu délku pod námi. Nevadí, počkáme a aspoň dáme svačinku. Žízeň nemám, vodu odmítám a cpu se marockýma mandarinkama – to je blaho. Po sváče se rozhlížím po pěšině.

„Zdar kluci, to je nádhera co?“
„Nejvíc!…“
„Ty, kde je ta cesta?“
„Nevím, asi tamhle?!“
„To snad ne! To nejdu!!!“
„Tak počkej, já kouknu kolem.“ Koukám, prohlížím a teda nic moc.
„Taaaak cooo?“
„Có? Já tě neslyším!“

Asi po hodině takového dialogu usuzujeme, že to nevypadá dobře. Snažíme se zachovat optimismus… Alespoň někteří z nás.

Máme asi 0,3 litru vody do dvojice. Už jsme bez mandarinek i sušenek. Je pět večer a 200 metrů nad námi. Tentokrát všichni v jedné cestě. Takže jdeme. Vlastně lezeme.

Ani Honnold by nestíhal naše tempo. A navíc, když lezeš se Šumavákem, tak je i o zábavu postaráno. Na vršku jsme s Šárkou první. Nádhera. Západ slunce, výhledy, romantika. Dokonce i pěšina dolů je vidět. Když dorazí kluci, je všechno trochu jinak. Slunce pryč, výhled žádnej a pěšina nikde.

Po paměti jdeme dolů sráz nesráz. Bloudíme. Všude to v tý černo-černý tmě vypadá stejně. Kameny, srázy, skály, nikde nic a nikdo. Já si tu chodím v žabkách, co mi prodal někdo místo koberce. Došla voda. Čelovky svítí jak pominuté, ale nikdo neví, kam jdeme.

To dává smysl. Jenže ouha, po půl hodině slézání korytem narážíme na vodopád (asi). Jdeme zpátky, pak vpravo, vlevo, nahoru, dolu a zase nic. Zoufalý výkřik do tmy: „Hele, támhle je nějaký keř! Tam musí být voda!“ Voda nikde a keř podezříváme z jedovatosti. Jsme zoufalí, a tak kdosi navrhuje: „Hele, tady asi spaly horský kozy a někdo kdo je pásl – je tu luxusní plácek i se zídkou. Jdeme spát!“

„Vole, mně je zima!“ nadává Banán, kterému jsem ráno poradil, ať péřovku a triko s dlouhým rukávem nechá v hotelu. Omotáváme se lany, tiskneme k sobě a klepeme se zimou.

Dlouhá noc…

Konečně ráno! Neskutečně rádi vidíme první paprsky. Slunce! Teplo! A dokonce i cesta. Po půl hodině přicházíme k chlapíkovi, co prodává koberce a jiné ptákoviny. Nic jiného než Coca Cola nás teď ale nezajímá. Psst… Áááá…
.

Zasloužená odměna (f: Bernard Heinitz)

.
(…) Když jdu s Banánem dnes na vícedélky, má vždycky péřovku v batohu. Šárka se nehne alespoň bez dvou litrů vody a Macek odjel pro jistotu na Zéland za jinými dobrodružstvími.

Každopádně nás tenhle výlet stmelil a ukázal nám, že s touhle bandou zůstaneme za každé situace nad věcí. A všichni dobře víme, že ať se stane cokoliv, nechtěl bys být s nikým jiným, než právě s těmahle magorama.

Všichni pohromadě (f: archiv B. Heinitze)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu