„200 slov“

Kruci písek!

12. 09. 2017, Majdička Machalická

„Slečno, to teď už na skály asi nepolezete, co?”

No jak bych vám to… Vezmu to od začátku. Vyhučela jsem v Příhrazích pod kruhem a ty dvoje morálový hodinky, co jsem cestou provázala věrná heslu “dej tam všechno, ať toho pak nelituješ”, vzala s sebou. Taky si říkám, jestli jsem je neměla radši ušetřit, ale to už je teď jedno. Prý asi ze šesti, což by normální tělesný konstituci tak moc neudělalo, ale to je taky jedno. Já jsem totiž taková cácorka, pískle. Zlámala jsem si co šlo, mimo obratlů třeba pánev, která mě teď donutí si pár měsíců poležet. Takže si asi dovedete představit, jak je úvodní otázka a její nápadité variace častá.

Jenže věc se má tak, že když si něco bolavýho provedete, vaše nejčastější myšlenka je, že byste chtěli domů… A doma, to je přece ten sluncem vyhřátej šutr, na kterej se můžete vyvalit a s úžasem v očích a radostí v srdci pozorovat ten další svět. Neuvěřitelnej svět vrcholků věží, kde se jak houby po dešti objevují vaši kamarádi. Z všemožných koutů se ozývají povely či nadávky. Každý bojuje. Ne proti někomu, to ne – spolu s někým proti sobě a svýmu strachu. Ale když bojujete poctivě, ten klid, kterej se ve vás usídlí během lezení, si pak ještě hezkou chvíli nosíte s sebou. Doma je prostě ten drsnej šutr, kterej se vám chce pohladit, obejmout a ochraňovat. Doma je doma.

„Vážně tam ještě někdy vlezete? Mě by tam nedostali ani párem volů.”

Jo, vlezu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

Majdička s fotkou Prcase v nemocnici. Ten se ze svého úrazu dostal se vší parádou.


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu