„200 slov“

Smítkamánie

03. 09. 2015, Alena Čepelková

„A Pepík sílil a rostl, takže za krátký čas přerostl i nad své mistry a svojí technikou zajišťovací při lezení neměl konkurence. Byl to právě on, který začal užívat různých druhů smyček na všech svých cestách a dávat je tam, kde smyčka, či uzel byla ostatním jen pro útěchu.“

Lezení na skálu duševní a čistou fyzickou silou, nežli s pomocí skob a jiných umělých prostředků – to byly jeho myšlenky. Takže bosky a nejlíp do cest, kde smyčku nezaložíš už ani pro útěchu. Hrdě, tvrdě a mazaně do sto osmi Smítkových prvovýstupů na písku.

Tohle si vymysleli na Hruboskalsku k sedmdesátému výročí popravy místního mága Josky Smítka, označujíc to za netradiční poznávací soutěž – přelézt co nejvíc jeho cest. Pravda, o moc lepší nápad než vydání románu „Tenkrát v ráji“ Josefa Urbana s nosným tématem romantického vztahu Smítka-Štáflová.

Takže, od prvního června až do Zavírání Skaláku si můžeš šetřit lezečky a posilovat morál.
Když to uděláš sto osmkrát, vyhraješ Poklad Josky Smítka.

Takové ambice rozhodně nemám, ale skrytý soutěžák se ve mně chytl. Proč se konečně nepodívat do Údolíček? Vydávám se obhlédnout terén. Po desítkách minut pátrání jsem si konečně u jedné cesty jista, že je to skutečně ona. „Musím najít nějakého vola, co sem se mnou půjde,“ krouží mi hlavou při pohledu na ni. Když takhle vypadá dvojka, jak budou vypadat ostatní? Naštěstí pohled na rozryté vrstvy mechu dává tušit, že někdo přede mnou cestu vylezl a přežil – žádná ohlodaná kostra se tu neválí.

Na další návštěvu Údolíček jsem už lépe připravena. Sehnala jsem si svého vola a očekávám útrapy, ovšem nikoliv zástupy orientačních běžců, kteří v romantickém zákoutí pobíhají se šíleným výrazem, hledajíc své barevné lampióny. My hledáme svoje věže. Dlouho, dlouho je naše skóre Smítka-lampión 0:1. Až mimo zrádný porost osaměle trčící elegantní věž nám poskytne potřebné uklidnění.

„U V hrany na stupeň, šikmo vlevo k vodorovným hodinám, za hranu a po stupních na vrchol; Josef Smítko, B. Černý, 1. 8. 1940“. Jedny hodiny, čili přejištěno, žádné zbytečné železo. Když nábožně beru do ruky vrcholovou knížku, skoro věřím, že se tu vznáší cosi ze Smítkova ducha.

Díky téhle akci se pár desítek zarostlých a skoro zapomenutých cest dočkalo svého revivalu a ti nejotrlejší soutěžící se určitě ve skvostném finále pustí do vylezení Rakve naboso. Svůj poklad si myslím odnese každý, kdo si to „po smítkovsku“ zkusí.

 

Vrcholová knížka s rukopisem Josky Smítky (f: Alena Čepelková)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu