„200 slov“

Labák 2018–2020. Začíná tříletá práce na omezení plošných uzavírek

12. 02. 2018, Standa „Sany“ Mitáč

Někdy v listopadu se to šustlo na brigádě ve Žlebu, kde asi dvacet lezců zpevňovalo svahy kolem Indiánky a Monolitu. „Přišli jsme o kus Labáku.“ Tehdy to nějak prošumělo podzimním listím a informaci přehlušil zvuk lopat a krumpáčů. Zpozorněl jsem až u počítače v prosinci, když jsem si otevřel mapu nových uzavírek Labáku – červený flek se oproti minulému období znatelně rozrostl.

Nemilé překvapení mi zkazilo mnoho příštích dnů. Shodou okolností jsem lezec, který se k Labáku přestěhoval, aby měl písek v bezprostředním dosahu a na Pravý břeh mohl jezdit na kole…

Mám to chápat jako trend? Chtějí nám ochranáři dlouhodobě uzavřít to, co mají mnozí z nás nejraději?

Proč lezci přišli o výrazný pás skal, když byli správou CHKO v poslední době často chváleni za vzornou spolupráci v rámci ornitologie? (V Labáku se díky lezcům dlouhodobě daří označovat hnízda sokolů a lezci lokální uzavírky striktně respektují, pozn. aut.)

Začal jsem se zajímat a rád se podělím o svá zjištění.

Začalo to zhruba takto. Na základě novely „zákona o ochraně přírody a krajiny“, která vešla v platnost 1. června 2017 spadla agenda CHKO Labské pískovce (včetně NPR Kaňon Labe) pod správu NP České Švýcarsko. Ta musela narychlo ustanovit vedoucí CHKO, v časovém presu převzít úřednickou agendu a zorientovat se ve všech možných oblastech (zemědělství, lesní hospodářství atd.). Lezci a jejich výjimka šla tehdy pochopitelně stranou.

Nicméně, platnost staré výjimky měla brzy skončit a správa musela kvůli legislativním lhůtám projednat novou výjimku pro 2018+ už začátkem července. Zaměstnanci tak neměli dostatek času zajistit si kvalitní informace potřebné pro vyjednávání o té nové.

Výsledkem je výjimka (.pdf zde), která lezcům po dobu tří let na prvních pět měsíců v roce vzala například Vojtěcha, Skříň, Tyršovy věže, Prezidenta (Big Wall VIIIc, pozn. aut.) nebo Růžovou vyhlídku, kam v posledních letech lezci rádi jezdili na odpoledne po práci. Zákaz platí poměrně nelogicky také v období od ledna do března, kdy nelze argumentovat hnízděním.

V těchto oblastech přicházíme o většinu sezóny – v létě se na černých skalách Pravého břehu stejně lézt nedá kvůli horku. Na pohodové lezení tak oficiálně zbylo jen září a říjen. Pak už je to pro otrlejší jedince.
.

Přicházíme o desítky masivů a věží – hlavně v okolí Bynovce. (porovnání předchozí a současné výjimky)

.
Nešťastná plošná uzavírka bude mít zřejmě další negativní dopad – a to zvýšení koncentrace lezců na Baštách a v okolí Belvederu (už tak nejvíce populární oblast Pravého břehu, pozn. aut.), což bude nejspíš doprovodně znamenat také větší erozi svahů.

Správa parku si naštěstí byla vědoma, že výjimku vytváří narychlo, a tak bude platit jen tři roky – do 31. prosince 2020. Běžně se vyjednává na pět let a více.

Ohledně současné výjimky je třeba říci, že současný předseda OVK Labské pískovce Jeník Pleticha za lezce vyjednal, co bylo v jeho silách. Původně měl být Pravý břeh zavřený na půl roku úplně celý. Zejména díky Jeníkovi k tomu nedošlo.

Podle ochranářů se o žádný dlouhodobý trend v oklešťování svobody lezců nejedná. To potvrdil ředitel NP České Švýcarsko Pavel Benda. Na neformálním setkání řekl, že příští řešení vidí v jemné zonaci.

Co ochranářům dále vadí, je nesmyslné dělání dalších cest ve vlhkých postranních roklích, které stejně časem zarostou mechem. V tom lze souhlasit.

Jaké jsou tedy úkoly pro zástupce lezců pro následující tři roky? Sbírat data o intenzitě návštěvníků a shromažďovat informace o hnízdních lokalitách. Víkendoví lezci mohou pomoci také – stačí, když budou dodržovat základní pravidla ohleduplnosti a budou si vědomi vzácnosti prostředí Pravého břehu, kde můžeme lezení provozovat.

CO BUDE DÁL

Za milovníky písku je hlavní cíl jasný – na příště celá mapa Labáku v zelené barvě, aby se návštěvnost rovnoměrně rozptýlila v rámci dvanáct kilometrů dlouhého kaňonu a nedocházelo ke kumulaci lezců v několika sektorech. S tím souvisí vybudování systému ochrany, který bude postavený na opodstatněných lokálních uzavírkách hnízdišť, za jejichž nerespektování by lezcům v komunitě hrozil „trest smrti“. Tato varianta vyžaduje větší informovanost lezců, těsnou spolupráci s NP a více hledání v terénu pro obě strany (s lokalizací hnízd zkraje jara budou pomáhat i lezci). Vyžaduje také vzájemnou důvěru a komunikaci. To všechno však za naši svobodu stojí.

Plošné zákazy nic neřeší a vedou pouze ke sporům. To není žádný nový objev – podobné střety se opakují pořád dokola. Stačí se podívat třeba do starší Montany, tady je citace z roku 1990: „Ze strany ochranářů se zdá rovněž nesmyslné zavírat skály, mnohdy i celé lezecky atraktivní oblasti šmahem, a priori, bez potřebné diferenciace. Je to řešení na pohled snadné, avšak nic neřešící už proto, že se ve většině těchto uzavřených lokalit leze vesele dál.“ (GURYČA, Richard. Před kým a pro koho. Montana. 1990, (1), str. 21–22.)

Takže na závěr – není důvod k panice ani k naštvanosti. Máme teď tři roky na to, abychom ukázali, že se k milovanému Údolí, které obdivují lezci z celého světa, umíme chovat slušně a postupně se budeme připravovat na vyjednávání o důležité výjimce pro rok 2021 a dál. První neformální jednání se správou parku naznačují, že se obě strany vnímají jako partneři a nacházejí společnou řeč. Každopádně, bude to delší a vytrvalostní cesta – výzva, která přinese spoustu zkušeností pro obě strany. Půjdeme na ní se vztyčenou hlavou.

Na příště celý Labák v zelené barvě (f: Jakub Frič)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.