„200 slov“

Táta a syn. Dětské hlavy změnily můj pohled na lezení

16. 04. 2017, Petr Smil

Existuje jeden horolezecký uzel zvaný „dětská hlava“ (kinderkopf), který se občas dává jako jediné možné jištění do širších spár. Dříve jsem chodil do skal a v batohu jsem měl kromě jiného lezeckého vercajku i dva vlastnoručně pletené kinderkopfy – jeden větší a jeden menší.

Dnes jsem vyrazil do skal po dlouhé době opět, tentokrát už nikoliv s batohem plným karabin a šedesáti metry lana, ale pouze se dvěma „kinderkopfy”. Jeden – menší – v nosítku zepředu a druhý – větší – povlávající v krosničce to jistí zezadu.

Supím si to nahoru do Teplickejch skal (mineme odbočku do Vlčí rokle a Adršpachu), na sobě mám v součtu asi 25 kilo živých bytostí, propocený triko a v ruce studentskou pečeť narychlo koupenou dole u kasy, neb tuším že to dnes nebude úplně zadarmo.

Menší hlava spí a s druhou vedu duchaplné intervju. „Koukej, Honzíku, vidíš ten kruh na konci tý spárky?“ a ukazuju prstem na orezlý kroužek ve stěně zpola zarostlé mechem. „Tak tam si při lezení cvakne lezec karabinu, procvakne lano a leze dál nahoru,” dávám rady a užívám si pocitu, jaký má asi každý otec, který zasvěcuje synka do mužského světa.

„A když ten kroužek cvakne, oddychne si, protože kdyby teď spadnul, už to nebude až na zem. Možná,” pokračuju s významnou dikcí. A pak to přijde. „A proč tam leze, když může spadnout až na zem?,“ zeptá se nechápavě velká hlava. Hm, trefa do černého. Tak na to jsem si pořádně neuměl odpovědět ani v dobách, když jsem ještě lezl a dramata pod prvním (druhým, třetím,…) kruhem jsem prožíval za víkend mnohokrát.

„Někteří kluci lezou po skalách, někteří se potápí v moři a jiní třeba létají s letadlem anebo z něj skáčou,“ tak to občas bývá. „Tohle všechno dělají, aby překonávali strach a víc si pak vážili toho, když jsou živí … ehm … u maminky,“ vypravím ze sebe a přitom vím, jakou říkám hovadinu.

Jenže, jak vysvětlit tříletému špuntovi cosi o iniciaci do mužského světa, která byla vždy spojována s bolestí, s pocitem že smrt stojí opodál a se zodpovědností vůči kmeni (anebo parťákovi na druhém konci lana). A také o tom, že uvnitř člověka tepe absolutno a tím pádem i nejasný pocit, že existuje-li čas a prostor, pak musí existovat i negace obojího. A že dnes namísto expanze vlastního vědomí spíš expandujeme do prostoru kolem nás, protože tam ta potřeba přesahu sebe sama prostě je. S tím nic nenaděláš. A tak jeden leze po skalách, další ukusuje kilometry na kole, na motorce anebo jen tak při běhu. Někdo sbírá pivní tácky, další loví čím dál větší kapry, jiný holky. Dále, výše, rychleji. Intenzivněji.

Muži a naše rituály, závislosti, útěky, návraty, cesty tam a zase zpátky, případně cesty v kruhu. Možná, že jsme dnes už na lecjakou moudrost zapomněli a tak ty mužské iniciace probíhají tak nějak nevědomě. Ale naštěstí stále ještě probíhají, i když někdy má člověk pocit – při pohledu na dnešní kluky – že těch pomyslných odřených kolen, zlomených nohou či naražených žeber už pomalu ubývá. Možná, že k radosti maminek (?), ale určitě k ostudě nás, mužů a otců. Ale snad se pletu…

„Aha?!“ odpoví malá hlava a zdá se, že pro tento moment víc vědět nepotřebuje.

Ještě chvíli v podobné konverzaci pokračujeme. Navzájem si slíbíme, že spolu co nejdřív na nějakou pískovcovou věž vylezeme a zapíšeme se do vrcholové knížky. Už se na to těším. Napíšu tam hrdě „táta & syn“ a i když to bude asi zpočátku nízká věžička v nějaké zapomenuté rokli, budu z toho mít dozajista větší radost, než kdyby to byl nějaký vyhlášený prásk, o kterém by se dalo vyprávět chlapům u piva.

To by mě zajímalo možná tak před deseti lety. Jó. Časy se mění.

„Moje dva kinderkopfy. Jeden v nosítku zepředu a druhý v krosničce na zádech.” (f: Petr Smil)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu